Onemocnění tlustého střeva, stomie a kvalita života

jún 15 2016

Diseases of the colon, the stoma and the quality of life

Abstrakt: Text se zaměřuje na problematiku onemocnění tlustého střeva, vyúsťující v terapeutickém procesu kolostomií. Vzrůstající počet nádorových onemocnění zvyšuje i počet stomických pacientů s širokým spektrem následných potíží, spadajících do oblasti psychosomatických poruch.
Klíčová slova: anatomie a fyziologie a patofyziologie tlustého střeva, stomie, komplikace stomie, strukturální a nestrukturální tělesné schéma, psychosomatický kontext onemocnění

Summary: The text focuses on the issues of diseases of the colon, ending in the therapeutic process the colostomy. The increasing numbers of cancer increases as the number of patients with stoma supply a wide range of subsequent problems within the field of psychosomatic disorders.
Key words: anatomy and physiology and pathophysiology of the colon, stoma, complications of stoma, structural and non-structural body schema, psychosomatic diseases context

Úvod do tématu

Onemocnění tlustého střeva, zejména nádorové, je stále častěji diskutovaným tématem a narůstá počet lidí, postižených touto obtíží. V evropských zemích zaujímá naše republika ve výskytu kolorektálního karcinomu přední postavení. K závažným onemocněním tlustého střeva a konečníku se řadí ulcerózní kolitida, Crohnova choroba, divertikulóza a především karcinom tlustého střeva a konečníku. Při vzniku ulcerózní kolitidy a Crohnovy choroby (což jsou primární nespecifické střevní záněty) působí více faktorů, např. imunologické vlivy zevního prostředí, ale i faktory infekční a významné místo zaujímá i genetická výbava daného člověka. Například u Crohnovy choroby se z faktorů zevního prostředí zmiňuje nedostatek vláknin, nadbytek rafinovaného cukru, lepek (bílé pečivo), kouření a celkově nezdravý životní styl (alkohol apod.). U divertikulózy je naopak dietní režim důležitým faktorem při vzniku – strava chudá na nestravitelné zbytky výrazně podporuje propuknutí nemoci. U karcinomu tlustého střeva a konečníku se uplatňují faktory genetické a vliv zevního prostředí. Dále byl prokázán vyšší výskyt kolorektálního karcinomu v případě některých zaměstnání, kde zaměstnanci přicházejí do styku s některými chemikáliemi (organickými rozpouštědly, barvami a barvivy, zpracováním azbestu). Co se týče genetiky, monogenně podmíněné syndromy tvoří až 15 % všech nádorů tlustého střeva (familiární adenomatózní polypóza, hereditární nepolypózní syndromy kolorektálního karcinomu). Kolorektální karcinom je v současné době třetím nejčastějším maligním nádorem ve světě. S tím souvisí i narůstající význam časné diagnostiky onemocnění, která je spojena s realizací sekundární prevence a screeningem kolorektálního karcinomu. Léčení nemocných s již pokročilým onemocněním, které se projeví klinickým obrazem náhlé příhody břišní (neprůchodností střeva, perforací střeva se zánětem pobřišnice anebo krvácením do trávicí trubice) či až klinickou symptomatologií metastáz je velmi komplikované a úspěšnost léčby je výrazně snížená. Vzhledem k prodlužujícímu se průměrnému věku lidí se na zvyšování počtu kolorektálních karcinomů podílí i věk, protože s dlouhověkostí stoupá riziko vzniku nádorových onemocnění.

Z anatomického hlediska je tlusté střevo konečným oddílem trávicí trubice. Má tyto části - slepé střevo (coecum), vzestupný tračník (colon ascendens), příčný tračník (colon transversum), sestupný tračník (colon descendens), esovitý tračník (colon sigmoideum) a konečník (rectum).

Vzestupný tračník probíhá podél pravého obvodu dutiny břišní, příčný tračník kříží dutinu břišní zprava doleva, sestupný tračník jde podél levé břišní stěny do levé kyčelní jámy, kde esovitou kličkou sestupuje do pánve a celý orgánový úsek je ukončen konečníkem.

Vyprazdňování stolice neboli defekace je děj reflexní, ke kterému obvykle dochází jedenkrát za 24 hodin. Nahromaděním stolice v konečníku - rektu dojde ke zvýšení tlaku a ten vyvolá pocity nucení na stolici. Následně ochabují svěrače konečníku a napínají se břišní svaly a bránice, které zvyšují tlak na koncovou část trávicího traktu, a dojde k vyprázdnění. Defekační reflex je ovladatelný vůlí.1

Stomie představuje tzv. umělé vyústění jakéhokoli dutého orgánu na povrch těla. Stomie je možné obecně rozdělit na tzv. derivační, prostřednictvím kterých se z dutého orgánu něco odvádí. Jedná se např. o kolostomii, ileostomii, tracheostomii, prostomii. Dále jsou stomie výživové, kdy je jejich prostřednictvím do dutého orgánu nějaká látka, nejčastěji strava, přiváděna. To jsou např. perkutánní endoskopická gastrostomie (PEG) nebo perkutánní endoskopická jejunostomie (PEJ).2

Onemocnění vedoucí k založení stomie

Mezi choroby gastrointestinálního traktu, při jejichž léčbě může dojít k založení stomie, patří: idiopatické střevní záněty - Crohnova choroba a ulcerózní kolitida, prekancerózy a nádorová onemocnění, ileózní stavy, úrazy spojené s perforací a ischémií střeva a inkontinence.3 Stomie na tlustém střevě tzv. kolostomie se zakládají velmi často z důvodu překážky, kterou je nejčastěji nádor, který je lokalizován v dolní části tlustého střeva nebo v oblasti konečníku. Ale častým důvodem pro vznik stomie jsou i zánětlivé procesy na střevě, píštěle, vývojové vady, poranění střevní stěny aj.

Stomie mohou být buď dočasného, nebo trvalého charakteru. Kolostomie se zakládají na třech nejtypičtějších místech: na slepém střevě, tzv. cékostomie, na příčném tračníku, tzv. transverzostomie a na esovité kličce, tzv. sigmoideostomie.

Podle tvaru rozeznáváme tři druhy kolostomií: dvouhlavňová kolostomie, jednohlavňová kolostomie a nástěnná kolostomie.4

Dvouhlavňová, axiální kolostomie:
vyvedení kličky tlustého střeva, po konečné úpravě zůstanou na stěně břišní dva otvory, které jsou blízko u sebe, někdy mohou být odděleny malým můstkem kůže.

Jednohlavňová, terminální kolostomie:
nejčastěji kolostomie trvalého charakteru. Často se zakládá v případě odstranění dolní části tlustého střeva.

Nástěnná kolostomie:
zakládá se zpravidla pouze dočasně jako určité odlehčení náplně střeva, nejčastěji na slepém střevu, někdy i na příčném tračníku nebo esovité kličce.

Ileostomie:
většinou se provádí na konečné části tenkého střeva.

Historie stomií

První zmínky o stomiích již kolem roku 350 př. n. l. – Praxagoros z Kosu popsal techniky k založení vývodu střeva. Důvodem vytvoření stomie bylo poranění. Jaký byl další osud pacienta po tomto operačním zákroku, není známo.

Také např. Celsus, který žil 55 let př. n. l. – 7. rok n. l., se zabýval sledováním poranění střeva, které se hojilo prvotně píštělí, která se poté zcela spontánně uzavřela. Další historický záznam o stomii byl zjištěn také v době života Paracelsa, který doporučoval, aby při operaci střeva byl připojen vývod k poraněnému tlustému střevu takovým způsobem, aby nemuselo být zbytečně zasahováno do zbývající části kolonu.5 Až do 18. století byla střevní neprůchodnost - ileus velmi častou příčinou úmrtí. Jedinou možností léčby, tehdy praktikovanou, bylo podávání projímadel, tj. laxancií. Jestliže léčba touto metodou nebyla úspěšná, tak se nemocnému dále podávala např. rtuť, která prostřednictvím své hmotnosti měla zúžení střeva vyléčit.

Až chirurg Littre, původem Francouz, jako první provedl v roce 1710 tzv. kolostomii. Jeho pacientem byl teprve šestidenní novorozenec, který neměl vůbec vytvořený anus. Dítě se ale nepodařilo zachránit. Wiliam Cheselden byl první, kdo udělal tzv. axiální transverzostomii, a to na nemocné, které bylo téměř 80 let, a po tomto operačním zákroku žila ještě několik let. První vůbec plánovaná operace stomie byla provedena Pillorem, a to v roce 1776. V průběhu operačního výkonu Pillor provedl tzv. caekostomii, kdy všil stoma do kůže nemocného. V Anglii prvním, kdo zrealizoval operaci střev, byl v roce 1850 dr. Luke, který provedl fixaci tzv. abdominální kolostomie, kdy vyvedl kličku sigmoidea navenek skrze břišní stěnu. Standardizace chirurgických operačních řešení nastala až kolem roku 1908, kdy Ernest Miles popsal postup u amputace konečníku. Prvním, kdo v Čechách provedl stomii, byl lékař Karel Maydl.6

Tracheostomie7 je považována za jeden z vůbec nejstarších operačních výkonů, který byl prováděn již ve starém Egyptě, zhruba 3500 let před naším letopočtem. V roce 1909 byla Jacksonem popsána dodnes užívaná techniku chirurgického vytvoření tracheostomie, spolu s jejich možnými komplikacemi. Určitou alternativou tracheostomie je tzv. punkční neboli perkutánní dilatační tracheostomie. Tato metoda byla popsána Ciagliem kolem roku 1985.

Zhruba na konci 20. století došlo k velkému nárůstu v počtu provedených tzv. punkčních dilatačních tracheostomií a došlo tedy k poklesu chirurgických tracheostomií.8

Činnost stomií

Vzhled střevního obsahu, který odchází stomií, je závislý na umístění kolostomie. Čím je kolostomie blíže ke konečníku - rektu, tím je obsah tužší a méně objemný, a také tím měně obsahuje plynů. Z kolostomie na sigmatu vychází obsah stejný jako je stolice. U transverzostomie odchází většinou obsah, který je řídký, a je ho větší množství, kolem 300 až 400 ml za 24 hodin. Z cékostomie se vylévá obsah, který je velmi řídký a je shodný s obsahem tenkého střeva, v množství kolem 500 až 800 ml za den.9

Komplikace stomií

Po vytvoření stomie mohou vzniknout komplikace, jako jsou např. podráždění kůže kolem stomie, záněty tkáně kolem stomie, krvácení ze stomie, zúžení stomie a vtažení stomie pod úroveň kůže, výhřez stomie, vznik hernie v oblasti stomie.10 K dalším významným komplikacím dochází v rámci dysfunkce možnosti tělesnění u daného člověka, kterému kolostomie byla v rámci terapeutické péče provedena.

Tělo a tělesnění

Medicina západního typu myšlení a zkoumání, vycházející z kořenů antických a východních, je založena v nároku metodologie moderního myšlení karteziánské tradice11. Popisováním jednotlivých částí těla a funkcí orgánů je naplněna objektivizace. Tělo však je i subjekt, což nelze zachytit ve fyziologických, psychologických a biochemických pochodech. Pokud se věda ubírá myšlením „more geometrico“ v platnosti karteziánské subjekt-objektové figury, v medicíně ztrácíme možnost vhledu do podstaty daného člověka, pohybujeme se v onticitě, která je však jen určitou částí celku - bytí. Člověk, existuje v temporalitě svého života – v časovosti, kde je uchována podstatná minulost, která je součástí přítomnosti a zároveň i rozvrhem směrem do budoucnosti. Lidské tělo má otevřenost k tělesnění s možností výstupu do krajiny, světa a bytí. Je-li nemocné, nelze k němu přistupovat jako k objektu, věci, která se musí opravit, aby fungovalo tak, jako dříve, aby bylo schopno výkonu. V nemoci se projektuje vztah daného člověka v bytí samotnému – k celku. A návrat k možnosti volného životního pohybu v čase příštím u člověka ne-mocného nevede pouze přes ontické ozřejmení obtíže a zvolení správné léčby, cílící do místa obtíže na buňce, orgánu či systému. Na tělo je možno hledět dvojím způsobem. Jedním pohledem, odpovídající nároku současné medicinské praxe v nároku metodologie (pro vědu přijatelný způsob ozřejmení a prezentace zjištěného měřením, vážením v nároku - clare et distincte), máme před sebou těleso. Dokážeme-li lidské tělo vidět v jiném nasvícení – nekartesiánském, má toto „tělo“ jinou hodnotu, vyvíjí se, roste a zasahuje do okolního světa a jeho povrch je výsledkem protikladů (agrese vnější a vnitřní). Výsledkem tohoto je váš vzhled - PERAS naší tělesnosti. Tělo je tímto v určitém tvaru a tvarovost je spojena s FYSIS - s růstem. Naší tělesnost možno tedy chápat jako rozhraní mezi tělem a ne-tělem. Filosofie tělesnosti vyrůstá z tradice fenomenologické filosofie E. Husserla. Tázání Husserla je v kontextu sekularizace evropské společnosti od duchovního směrem k materiálnímu pojetí světa. Věda se dle něj nezabývá skutečností, ale pouze představou o této skutečnosti. Na první pohled se fenomenologie, vzešlá z tohoto uvažování, staví kriticky ke karteziánským vědeckým základům. Zároveň ale nabízí cestu, vedoucí k nazírání na svět, který není vědeckou teorií, aproximací přirozeného světa. Je přirozeným světem, který je společně vytvářen a který je osobně žit, i tělesně. A zde filosofie vchází do filosofie tělesnosti. Rozhraní těla a netěla je v neustálém pohybu, v dynamice vzniku a umírání. Úvahy o těle a tělesnění v nároku fenomenologie vyzývají k nutnosti vědět o této podvojnosti – vztahování těla k jinému světu a k vlastnímu jáství. Tělo disponuje vlastním rozuměním, není však fixované v pojmech a proto je často jeho informace v přímém rozporu s informacemi mysli. Pocitově se tělo od svého okolí odděluje.

Filosofie tělesnosti

Tělo je obojí – to, co si umíme představit, co vidíme (soma). To, co můžeme uchopit, ozřejmit měřením, zvážit se nazývá (sarx). Je ale také to, co si představit neumíme – což je tělo prostoupené duší, mající výraz – je to tělo oduševnělé, nazývané pexis, dávající celému tělu výraz. Toto tělo nemá okraje, nemůžeme ho zpředmětnit, nemůžeme ho uchopit a pochopit jinak, než filosoficky.12 A právě tělo oduševnělé – pexis – skrze které existujeme, je tím, čím jsme my sami ve své mysli a pomocí kterého tělesníme. Soma (tvar těla), sarx (obsah těla) a pexis (tělo oduševnělé) tvoří celek - holos. Merleaou-Ponty13 hovoří o holonymním řádu, které tvoří schéma nestrukturálního charakteru, nemající okraje (margo), vytvářející jeden celek propojením mysli, vůle, citu a motoriky v jednom časovém úseku. Tělesné schéma zde funguje jako pozadí, na kterém se ukazují jednotlivé části a vyvstávají tvary pohybů. Má dvě tváře – strukturální, která má okraje (margo) a nestrukturální (bez marga) a lze jí chápat jako POZADÍ. Člověku je tak vlastní, že o tomto neví a v okamžiku, kdy dojde k „setření“ či změně (rozbití tělesného schématu) je tento stav vnímán jako obtíž nebo neschopnost pohybové či jiné funkce.(pozn. při založení stomie se jedná o velmi významný zásah do strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu, nárokovost pro pacienta značná v bio-psycho-sociálně-spirituální rovině existence). Tělesné schéma je z pohledu fenomenologie obloukem mezi re-tencemi (minulé) a pro-tencemi (přítomné), pozadí je in-tence (intencionalita - zaměřenost vědomí na svět, podstata vědomí).14 Tělesnění lze chápat jako zvláštní pohyb těla v jednotě soma, sarx i pexis (strukturální a nestrukturální tělesné schéma) vpřed, je vedeno rukou směrem k věcem kolem nás (v horizontalitě) a dále řečí, která nás táhne do vertikality (transcedence). Tělo je kotva do přítomnosti, musí být propojeno s vnitřním časovým vnímáním. Tělesnění je tedy neustálé tvoření pohybových figur, které jsou odpověďmi na celek propojenosti těla s okolím.

Tělesnost a stomie

Dle Husserla, Patočky, Sartra, Merleau-Pontyho je vlastní tělo něco, co nelze objektivizovat. K tomuto patří i zvláštní prostorovost, kterou má tělo od ostatních předmětů rozdílnou. Funkce těla je v neustálém zakořeňování se do okolí, věcí, mezi ně.

Při nemoci je způsob vnímání dočasně nebo trvale vyřazen či omezen z činnosti – je dysaretován15.

(Fenomenologické vysvětlení pojmu zdraví a nemoci: člověk aretovaný – zdravý je v přirozenosti pohybu po své životní cestě v otevřenosti a možnosti, v realizaci svých daných možností. Pokud dojde k omezení či úplnému znemožnění pohybu ve smyslu habituálním, nastává dysaretace - nemoc, výsledkem je nemožnost volného a svobodného pohybu po životní cestě ve smyslu heideggerovském).

Stomie je vždy velmi významným a pozměňujícím zásahem do života daného člověka. Jde o proces, který zasahuje do struktury - somatu, ale jeho pravá tvář vyvstává až skrze vnější svět. Tato událost je kontrastem ke všemu předchozímu, otevírá uvědomění si protikladů, které jsou napnuty mezi zdravím a postižením i životem a smrtí. Člověk je nucen přemýšlet o lidském údělu. Postižení stomií vším, co tento stav přináší, se stává každodenní životní realitou, nové životní situace nárokují k jinému životnímu pohybu.

S tělesným stavem přímo souvisí míra jinosti v dané situaci. Vždy přímo souvisí s tím, co vyvstává a tématizuje se, u každého v dané situaci však jiné – originální. Vše je založeno ve vztahu člověka a jeho okolí. Tělesné schéma, ve zdraví i nemoci je neustále přítomno, aniž si toto člověk uvědomuje a eviduje. Lidé se stomií jsou ve ztížené situaci nároku jinakosti. Dochází ke změně pojetí sebe samotného (pozměnění a nárok Selbs), ale i pojetí světa, který je obklopuje. Tělesná změna je tak zároveň změnou vnějšího prostředí. Nemoc omezuje až znemožňuje životní pohyb, jsou to okolnosti, za kterých se tělo tematizuje - bolest, porucha, dysfunkce, nemožnost hybnosti apod. Právě v tuto chvíli se nemoc tematizuje aktuálně, tj. vystupuje do popředí. Nezáleží ani na míře zneschopnění, jako na tom, jak k tomu daný člověk, který stomii má, přistupuje. Nemalou úlohu zde hraje i zjevnost - na první pohled viditelné či odlišné od druhých lidí. Reakce TY na JÁ ovlivňuje sebepojetí JÁ.

Psychosomatické pojetí onemocnění tlustého střeva

Veškeré toky energií v našem organizmu jsou velice úzce spjaté s psychickou složkou. Psychika je nesmírně důležitá pro řízení všech pochodů v našem těle, své projevy má na celé tělesné úrovni. Prakticky všechny problémy začínají vždy v psychice, neboť myšlenka je vždy prvotní. Teorie fungování limbického systému hovoří o tom, že počátek každého pohybu a každé činnosti vzniká právě v limbickém systému, i emocionality ve smyslu myšlení, vycházející z motivace k dané činnosti. Následně se rozjíždí celý řetězec řídících mechanizmů, které ovlivní efektor – uskutečnění možnosti k určitému pohybu (myšleno habituálně - celkově). Psychika tak ovlivňuje prostřednictvím energetických toků náladu, schopnost vykonávat určitou činnost, mluvení, vybavování myšlenek atd. Při poruše těchto řídících mechanizmů, mající svůj původ v psychické složce, projeví se určité změny i ve sféře tělesné. Podle toho, kde je „slabý článek“, tam se zpravidla objeví první patologie. Pokud je člověk k momentální jinakosti těla vnímavý a dokáže naslouchat řeči svého těla, zpravidla odhalí první příznaky této energetické nerovnováhy. Pokud však hlasu svého těla nevěnuje pozornost, energetická nerovnováha se prohlubuje a při určité úrovni dysbalance způsobí již určité varovné příznaky (nespecifické), které se postupně mohou zvýrazňovat a zhoršovat, až vyústí v konkrétní obtíž. Ve svém prvním stádiu se projeví funkční poruchou - dysfunkci. Jedná se většinou o dysfunkci reversibilní - vratnou. Když však v tomto stadiu není intervenčně poskytnuta změna - zásah do příčiny choroby (tudíž do psychických regulací), choroba se postupně zhoršuje a začíná mít projevy v úrovni morfologické - organické. Tato stadia choroby jsou většinou ireversibilní – nevratná.

Nemoci postihující colon (střevo) se z pohledu celostní medicíny řadí k hornímu energetickému systému, který je reprezentován drahou plic a tlustého střeva. Prostřednictvím dechu získává tělo aktuální použitelnou energii, na úrovni dráhy plic se energie horního systému spojuje se vzestupnou energií žaludku a sleziny (střední energetický systém) a tvoří tak spolu se základní energii ledviny (dolní energetický systém) komplexní energii, kterou má daný člověk k dispozici k momentální spotřebě, ale též k celkové existenciální možnosti vystupovat ve společenství světa (osobnostní nastavení). Dráha tlustého střeva má vztah ke sliznicím obecně, v propojenosti je však hlavně s celým zažívacím traktem a dýchacím systémem a kůží. (pozn. velmi často se potravinové alergické reakce projevují v kombinaci obtíže dechové, trávící a kožní). Patologie na této dráze horního energetického systému se projevuje celou škálou obtíží – bolest zubů, bolest v krku, bolest hlavy, sennou rýmou, astmatem, kopřivkou, zácpou, průjmem, bolestí břicha - nadýmání, celkový zažívací dyskomfort, ale i křeče svalů v oblasti břicha a hrudníku. K poruchám psychiky patří i deprese, malátnost, únava a celkové omezení životního pohybu v habituální rovině.

Tlusté střevo má svoji roli detoxikační a v situaci, kdy je tento orgán oslaben, organizmus je celkově ohrožen dysaretací (poruchou rovnováhy na všech úrovních orgánů).

Velmi často v osobnostním nastavení člověka trpícího poruchou funkce tlustého střeva je možno psychoterapeuticky v emocionální rovině zahlédnout smutek, žal. Při úporných, letitých poruchách ve smyslu zácpy „neotevřenost“ ke světu, lpění. Strachem či úzkostí uspěchané chování, podobné kvapu, se tělesní velmi často zrychlenou peristaltikou střeva, transport obsahu je překotný a voda se nestačí vstřebávat. Pokud se tyto stavy často opakují (průjem i zácpa) a stanou se běžnou součástí každodenního života, střevo je masivně drážděno a reaguje křečovitým stavem (colon irritabilis). Disharmonická peristaltika může spolu s dalšími mikrobiálními podmínkami způsobit poruchy na střevní stěně, na což může navázat zánět. Velmi často se tento stav komplikuje drobnou erozí – slizničním defektem, postupně se měnící na vřed a možné je i nádorové bujení v místě zánětu. Způsob existence člověka, trpící touto poruchou, včetně jeho tělesnosti je v tak nepříznivém stavu, že se podmínky vzniku dané poruchy neustále obnovují, je v neustálém cyklení. Situace vyústí v tíživý stav, kdy je závislost na hygienickém zařízení (záchodcích), resp. na spěchání, pokud se ozve „střevo“ anebo na úporných technikách „vyprazdňovacích“ při zácpě. Celkovým laděním je strach a úzkost, nejistota. Právě tyto emoce zrychlují činnost kardiovaskulárního systému, ale také ovlivňují činnost tlustého střeva.

Z psychologického hlediska je nutné si uvědomit, že vyprazdňování je velmi intimní záležitost, odkazující na oblast, která je zpřístupňována velmi často jedinému člověku, nebo jeho nejbližším, vyžadující však otevřenost, odvahu – neboť intimita a úzkost ve smyslu zahanbení spolu úzce souvisí.

V operačním řešení stomií trápení končí jen částečně. Je jisté, že vegetativní systém sám o sobě reakci vnitřních orgánů nespouští, ale vzhledem k celkové začleněnosti do souvislostí komplexity lidské existence, tělesný aspekt i formu jeho reakce zprostředkovává. Psychika sehrává významnou roli v komfortu či dyskomfortu člověka se stomií, což ani nejvíce zdařilý operační zákrok, následná péče a edukace včetně dostupných špičkových protetických pomůcek zajistit nemůže. V případě stomie je to obava nejen z toho, že partner či nejbližší okolí bude konfrontováno s touto specifikou obtíže, ale také z odmítnutí jinakosti v tělesném strukturálním schématu. V intimním svazku je potřeba plného přijetí a právě v tomto je založena veliká komplikovanost a obava z odmítnutí, riziko potvrzení ztráty sebeúcty a sebehodnoty. Osamění se zhoršuje, spolubytí s druhými lidmi komplikuje a není naplněna základní možnost intimity – naladění se na společný celek, na Já a Ty ve smyslu My, v důvěře a bytostném spolubytí. Z potvrzení spolubytí, ze svobodného (či nesvobodného) vztahu sám k sobě a k druhému – blízkému člověku se odvíjí intimita. A intimita k sobě samému je odvislá od možnosti přijetí sám sebe.

Závěr

Stomie je výrazným zásahem do existence daného člověka, s hlubokým traumatem v kontextu tělesnosti. Otevřít žití v čase budoucím v co možná nejširší možnosti závisí na celkovém nastavení nemocného k dané situaci. Biologická složka terapeutická ve smyslu diagnostiky, operačního výkonu, následného hojení, ev. Další onkologické péče jde vždy ruku v ruce s nárokem psychiky. Soma - tvar těla, sarx - obsah těla a pexis - tělo oduševnělé v jednotě intervenční - terapeutické je nutností. Cesta k aréte strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu je sice složitá, ale možná. Největším úkolem pro stomika je přijetí sám sebe. Pokud se mu toto podaří, otevře se mu celý svět.

Autor: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D.
Působí na Katedře sociálních studií a speciální pedagogiky TU Liberec od r. 2008 – přednáší a publikuje v oblasti etiky, sociální a pedagogické antropologie, filosofie, fenomenologie zdraví a nemoci, etopedie, krizové intervence, individuální, rodinné a párové terapie.
15 let praxe v soukromé ordinaci léčby psychosomatických poruch.

Literatura - zdroje textu

ELIŠKOVÁ, M., NAŇKA ,O., 2006. Přehled anatonie. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1216-4.
HEIDEGGER, M., 2006. Co je metafyzika? Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-167-6.
HEIDEGGER, M., 2006. Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-165-X.
HOGENOVÁ, A., 2005. K problematice poznání. Praha: PedF UK. ISBN 80-7290-222-9
HOGENOVÁ, A., 2006. K fenoménu pohybu a myšlení. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80- 86861-72-4
KALABOVA, H. 2011. Fenomenologie zdraví a nemoci. Liberec: TUL. ISBM
MARKOVÁ, M., 2006. Stomie gastrointestinálního a močového traktu. Brno: NCO NZO. ISBN 80-7013-434-8.
MARIŇÁKOVÁ, A. Histrorie a současnost péče o pacienty s kolostomií. Onkologická péče. Praha. ISSN 1241-5602
MERLEAU-PONTY, M., 1998. Viditelné a neviditelné. Praha: Oikúmené ISBN 80-7298-098-X
MICHÁLKOVÁ, H., 2010. Problematika uspokojování potřeb klienta se stomií. České Budějovice. Disertační práce. Jihočeská univerzita. Zdravotně sociální fakulta. Vedoucí práce Valérie Tóthová.
NOVÁK. K, ZEMANOVÁ, A. Kvalita života nemocných. Vojenské zdrav. Listy. ISSN O372-7025
PEŠKOVÁ, J., 1991. Všichni na jednom jevišti světa. Praha: Svoboda. ISBN 80-205-0091-X
PATOČKA, J., 1995. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: Onyx. ISBN 80-85241-90
SCHWARZ, Pavel, MATOUŠEK, Petr a kolektiv. 2010. Tracheostomie - indikace a technika provedení. [online]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/tracheostomie-indikac.... [cit. 2012-12-14].
VOJTOVÁ, L. Pomoc pacientům s kolostomií. Sestra, 2011, č. 51
ZACHOVÁ, V. Stomie. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3256-5
Jiné zdroje:
https://otik.uk.zcu.cz/bitstream
osobní konzultace a spolupráce s GIT odd Nemocnice Liberec- MUDr.Nedbalová Lenka


1 Elišková, Maňka: 2006
2 Vojtová: 2011
3 Zachová: 2010
4 Zachová: 2010
5 Mariňáková: 2008
6 Mariňáková: 2008, Michálková: 2010
7 Tracheostomie – otvor do průdušnice, výkon zajišťující ventilaci
8 Schwarz, Matoušek akol.: 2010
9 Novák, Zemanová: 1989, Marková: 2006
10 Novák, Zemanová: 1989, Zachová: 2010
11 René Descartes (Renatu Cartesius, 1592–1650), zakladatel novodobé metodologie, v jeho pojetí lidského EGO jako MENS - mysl, odlišeného od subjektivity a subjektivitu specifikující první meditace (jde o motiv intencionality jako náplně egologického světa) je to, co poznáváme jako první. Descartův koncept světa je dualistický (ve smyslu universa). Počítá se dvěma základními principy – myšlením a hmotou. Tento dualismus je nejen ontologický, ale i gnozeologický, tj. metody zkoumání těla se naprosto odlišují od metod zkoumání psyché - duše. Protože metodologie tělesnosti je velmi dobře verifikovatelná (kontrolovatelná), stala se zároveň obecným metodologickým paradigmatem pro všechny druhy věd. Tomuto myšlení říká Edmund Husserl myšlení „more geometrico“.
12 Patočka: 1999
13 Merleau-Ponty: 1998
14 Fantomové bolesti po amputaci jsou typickým příznakem rozbití tělesného schématu strukturálního a nestrukturálního. Podobná situace nastává i po operacích ortopedických, kdy je do těla pacienta zaveden kov- dlaha, hřeb, šroub apod. Kovový materiál- hřebík v podlaze zůstává hřebíkem, v těla pacienta se stává součástí strukturálního a nestrukturálního schématu a v nároku tělesnění se stává součástí intencionality daného člověka.
15 Aretace (schopnost obnovování jednoty v každém okamžiku života člověka, harmonizace základních ontologických protikladů). Opakem aretace je dysaretace, což je rozbitá schopnost balancovat a harmonizovat, výsledkem je ne-moc ve smyslu nemožnosti či neschopnosti uskutečňování svých možností (chápáno v kontextu fenomenologickém - heideggerovském).