Radkin Honzák: Kůže, čich, hmat a lidské doteky

mar 18 2018

Kůže není jenom ochranná vrstva, které pokrývá naše tělo, ale má mnoho dalších funkcí, z nichž té dotekové se budeme v další části věnovat podrobně. Než se k ní dostaneme, je nezbytné uvést několik obecnějších údajů. Kromě dutiny ústní, dechu a eventuálních střevních plynů je kůže nejintenzivnějším zdrojem pachových informací,1 což je významný, ač ne vždy plně uvědomovaný komunikační prvek.2 Proto bude další část textu spíš o čichu, což má svou logiku, přestože se to zdá od sebe vzdálené. Čichám, čichám člověčinu…

A věta pokračuje otázkou: „Koho tady, matko, máš?“ Děd Vševěd – jak je patrné – sice nevěděl všechno, ale čich měl i po celodenní únavě dobrý, takže by se při vyšetření orientovaném na tuto charakteristiku dostal do populačního kvartilu, v němž demence, dokonce ani MCI (mild cognitive impairment) nehrozí, jak se děje lidem, jimž postupuje ztráta čichu rychleji než kalendářní věk.3 Také jídlo si může vychutnat dokonale a podobně kvalitní by měl být i jeho sexuální život. Všechny tyto životní oblasti jsou funkcí čichu ovlivněny, a my – ke své hanbě – pro jednotlivé čichové vjemy ani nemáme abstrakta, ale říkáme: voní (páchne) to jako… Ono také těch vůní je řádově mnohem víc než tří základních barev, pěti chutí nebo osmi tónů.

Foto: Peter Senko (2017)Foto: Peter Senko (2017)

Než se dostaneme k člověku, pojďme se podívat, jak čmuchá tvor, který podle mého soudu patří k nejprozkoumanějším, mozkový gigant Cenorhabditis elegans neboli hlístice oblá. Hlístice má 22 000 genů, což je jen o tři tisíce méně než člověk. O hodně méně má však neuronů: přesně 302 a mezi nimi asi 8000 spojů. Živí se bakteriemi a jelikož nemá oči, musí si svou potravu vyčmuchat a také ochutnat.4 Nejraději má bakterie obsahující sloučeninu zvanou diacetylen. Genů pro čich má něco kolem 2000, což je dvakrát víc, než má potkan. (Ten ale zase nemusí jíst bakterie.)

Co je na celém vjemu nejzajímavější, je skutečnost, že jak na příjemný, tak na averzivní podnět reaguje hned celý nervový systém hlístice. Ne postupné vyhodnocování, ale generalizovaná reakce. Badatelé se napřed domnívali, že tento způsob je specifický jen pro červy, nedávno ale byl prokázán také u myší. Je nezodpovězenou otázkou, jak reaguje na často pouze podprahový čichový podnět lidský organismus.

Čichová dráha člověka má dva neurony – dva úseky. První vede do čichového mozku a druhý se rozvětvuje do všech významných mozkových částí, emočních, paměťových i myšlenkových. Tohle bohatství projekčních míst ukazuje na stále přetrvávající význam čichu, který nedoceňujeme. Na rozdíl od sluchu a zraku, kteréžto smysly přijímají signály neustále, čicháme většinou jen při nádechu (nějaké molekuly také mohou přijít k zakončení čichových buněk přes dutinu ústní), a proto čichovým vjemům nevěnujeme takovou pozornost a registrujeme je spíš podprahově. Což neznamená, že na nás nemají vliv. Naopak, vliv mají velmi významný a spojení do hipokampu ukazuje, že máme paměť – častěji z prvních let života, než tomu je u jiných smyslů – na tyto vjemy a že se nám propojují s dalšími, což může vyvolat velice zajímavé asociace;5 švédští autoři pro ně vymysleli akronym LOVER složený z významů limbic-old-vivid-emotional-rare („limbická aktivace, tedy emočně silné, staré, velmi živé, emocionální a vzácné“).6 Na druhé straně mohou být emočně silné a relativně čerstvé, například navázané na nedávné traumatické vzpomínky.7

Spory se vedou o to, zda u člověka existují alespoň funkční zbytky Jacobsova vomeronazálního orgánu, který je výrazně vyvinut u všech nižších živočichů a u opic Nového světa a má významnou funkci při sexuálních aktivitách, když zachycuje feromony.8 U člověka to není úplně jasné a vědci se navzdory zlepšeným technikám o to stále přou.9

Nicméně je tu jeden experiment, který by o přítomnosti takového orgánu mohl svědčit. Odehrál se v roce 1995 v Bernu a uskutečnil ho profesor zoologie (člověk je také zvíře!) Claus Wedekind.10 Vybral 49 mladých žen a 44 mladých mužů a soubor sestavoval tak, aby zde byla co nejširší variabilita charakteristiky zvané HLA (human leucocyte antigen) – hlavního histokompatibilního antigenu, což je geneticky podmíněná složka imunity rozeznávající „vlastní“ od „cizorodého“. Uplatňuje se například při transplantaci orgánů, kdy čím podobnější jsou HLA systémy, tím menší je snaha organismu příjemce odhojit transplantovaný orgán (zavrhnout jej, doslova odhnisat jako zadřenou třísku). Stejné HLA mají pouze jednovaječná dvojčata.

Wedekind navlékl na mladé muže trička a nechal je v nich chodit a spát dva dny, pak je strčil (ta trička) do speciálních krabic a pozval ty mladé dámy, aby vždy šest vybraných očuchaly a rozhodly se, kterého z těch „smraďochů“ by si vzaly domů. Výsledky byly ohromující. Ženy neomylně volily partnery s HLA systémem co nejméně podobným jejich systémům – tedy optimální genetickou výbavu pro potomka. Ale ty, které měly hormonální antikoncepci, vybíraly naopak úplně nejbližší – čili nejhorší výběr z hlediska zdraví budoucího dítěte. To vše by pro vnímání feromonů (nebo něčeho velice blízkého) svědčilo. Tohle je asi z hlediska matky Přírody to nejpodstatnější (má dneska, když to píšu, svátek, ale než to dopíšu, ještě mnoho svátků uplyne).

Z hlediska každodenního soužití je třeba vzít v úvahu další desítky pachových informací. Ty vznikají sekrecí z mazových a potních žláz a následnou prací celých kolonií kožních mikrobů, kvasinek, plísní i parazitů, většinou neškodných a užitečných, které tyto produkty jednak zpracovávají, jednak se v nich množí. Jejich složení závisí na pohlaví hostitele, věku, místě na těle, stavu jeho imunity, zaměstnání a vystavení různým vlivům, hygienickému standardu, různým nemocem. Některé nemoci se podle pachových charakteristik dokonce dají diagnostikovat. A podle toho druhým voníme nebo nevoníme. A na oplátku oni nám.

Máme na kůži průměrně 200 000 mazových žláz a miliony potních žláz. Otázka, kdo se potí více, zda muži nebo ženy, byla rozřešena 1 : 1, více než menší se potí větší a mohutnější jedinci.11 Většina z nich vylučuje pot bez jakéhokoliv zápachu, ale část obsahuje i molekuly, které můžeme cítit. Co ale také v potu můžeme cítit, je strach – tedy látky aktivované při jeho propuknutí. Pot strachu je cítit úplně jinak než pot z námahy. Můžeme ale také vnímat agresivitu blížícího se jedince a v našem světě vzácnější, přesto však detekovatelnou radost. Mazu se vyprodukuje za den několik gramů, potu lze vydat až litry za hodinu. V tom se koupou kolonie bakterií, kožní bakteriom, které jsou na různých místech těla zcela specifické.12

Badatelé přes bakteriom používají pro přiblížení problematiky přirovnání k zalidnění Země. Že pro takové mrňousy, jakými jsou bakterie, je vzdálenost od kořene nosu k ústnímu koutku něco jako pro nás cesta z Prahy do Řecka. Všude žijí lidé a pokaždé jsou trochu jiní a mají trochu jiné zvyklosti. Někde se pěstuje len, někde kukuřice, někde mají ovocný sad. Proto také různé bakterie ze stejného nebo velmi podobného substrátu vytvářejí jiné molekuly. Čmuchací pes, kterému dáte očichat dejme tomu něčí ponožky, prý už k tomu nepřiřadí čepici (když mu ji předem nedali očichat) a podle ní dotyčného nepozná – ta má zcela jiné pachové charakteristiky.

Nejvíce mazových žlázek je v podpažních jamkách a v tříslech (ochlupení zde hraje svou roli a jeho údajně esteticky a hygienicky zdůvodněné odstraňování je proti přírodě), dále v pupeční jamce, v zevním zvukovodu a kupodivu i na očních víčkách, kde je tolik nevnímáme. Produkují maz a v něm steroidy – sloučeniny rozpustné ve vodě, které jsou samy o sobě bez zápachu. Teprve bakterie z velké rodiny Corynebakterií je mění v androsterony s typickým odérem. Protože muži mají podstatně více těchto žlázek, jsou mnohem intenzivněji cítit než ženy. Ve stáří, kdy oběma pohlavím androgenních steroidů ubývá, se už pachový rozdíl mezi nimi stírá a mizí. Naopak vůně dětských vlásků, která je popisována jako podobná broskvovému kompotu, je zajišťována aktivitou kvasinek Pityrosporum ovale. To jsou věci!

V dávných dobách medicíny patřilo čichání neodmyslitelně mezi diagnostické metody, doporučili a používali je Hippokratés i Galénos. Ve středověku se to převrátilo a charakteristický zápach byl omylem považován za příčinu onemocnění. Odtud všelijaké vykuřovací a další postupy, které byly považovány za léčebné. Na druhé straně nutno říci, že páry zapáleného kadidla skutečně mají dezinfekční účinky. Mouchy, které jistě cítily cukr v moči psů, kterým badatel Minkowski odebral pankreas, přivedly toho surovce na myšlenku, že tudy vlastně vzniká onemocnění cukrovkou. A také u těchto nemocných nejčastěji podle typického zápachu acetonu diagnostikujeme na první přičichnutí příčinu komatózního stavu.

Vzhledem k tomu, že citlivost psího čichového aparátu je přibližně stotisíckrát (plus/minus 21) citlivější než citlivost nejcitlivějšího čichu lidského, je plauzibilní úvaha o možnosti použít této vlastnosti psů v diagnostice nejrůznějších nemocí a poruch. Byly popsány postupy diagnostikující nádorová onemocnění a některé metabolické poruchy.13 Trénovaní psi odhalí hypoglykemii u diabetických pacientů ve více než třetině případů.14 U diabetiků jde nesporně o čichové vjemy. Co se děje v případech, kdy pes je schopen predikovat epileptický záchvat svého majitele, je obtížné říci. Zprávy o upozornění, které poskytli seizure alert dogs, jsou také vzácnější (okolo 10 % psů to dělalo).

Tak jako mezi badateli není shoda o existenci vomeronazálního orgánu, jsou mezi nimi rozpory týkající se existence a funkce látek nazývaných feromony (viz pozn. 9). Slovo samo je kombinací řeckého ferein = „přenášet“ a hormé = „žádost, pud“. V živočišné říši jsou tyto látky spojeny se sexuální aktivitou a rozmnožováním, ale poskytují také zajímavou informaci o jedinci (například kde se nachází v hierarchii skupiny, jakou potravu nedávno požil) a také ovlivňují emoční naladění a dokonce neuroendokrinní funkce (například nastavení menstruačně-ovulačního cyklu). Například myš, která právě zabřezla, cítí-li blízko přítomnost kvalitnějšího samce, svoji březost ukončí a čeká na něj jako na lepšího otce svých potomků. Naopak blízkost kojící myšky vyvolá a spustí u samiček v okolí některé prvky mateřského chování.

U lidí se zdá, že zejména androsterony šířící se z podpažních jamek mají vliv na chování jedinců obou pohlaví, na ženy snad více než na muže. Typickým příkladem je známá synchronizace menstruačních cyklů v převážně ženských kolektivech. Přestože tahle zkušenost je obecně sdílená, objektivně poprvé popsaná v roce 1970, pak reprodukovaná v nejrůznějších skupinách počínaje sportovními týmy a konče soužitím žen v poměrech jiných kultur, existují vědci, kteří na ni „nevěří“. Říkají, že všechny důkazy jsou nejisté, že práce přinášející tato zjištění jsou metodicky nedokonalé a že je celé téma sporné vzhledem k nejistotám týkajícím se feromonů u člověka.15

Na druhé straně ti a ty, kteří – protože to viděli na vlastní oči, nebo dokonce zažily na vlastní cyklus – tomu věří, vytvořili také evoluční hypotézu, proč to tak bylo výhodné. Výchozím předpokladem je, že muži v dřívějších dobách nebyli zdaleka tak naléhaví na sex jako dnes (také hynuli častěji) a že tedy bylo při soutěžích o ně výhodné pro pravěké dámy, když jednou za čas bylo společné „tržiště“, odkud vzcházelo budoucí potomstvo.

Pro existenci feromonů jako látek ovlivňujících chování svědčí mimo jiné to, že když je novorozenec a posléze kojenec položen mamince na břicho, snaží se lézt směrem k prsním bradavkám, kde vnímá přes tyto signály svou potravu. Pokud se bradavky dokonale omyjí, takže není nic cítit, dítě neleze. Ale leze i tehdy, když je celou dobu vyživováno umělou stravou, což svědčí o tom, že ho k prsům netáhne zkušenost, představa odměny v podobě dobrého mléka, ale něco jiného, pravděpodobně feromon.

Co se týká výběru partnerů, byla tu už zmínka o Wedekindově experimentu a nové poznatky ukazují, že sice partnerství vybraná pod vlivem antikoncepce, tedy co se týká imunity nic výhodného, mají sice menší frekvenci a menší uspokojení v sexuální oblasti, ale lepší soužití v oblasti psychosociální. A pak je ještě jedna zajímavá zpráva předávaná prostřednictvím feromonů, a to informace o rozsahu tělesné asymetrie. Je představa, že čím větší tělesná symetrie, tedy menší asymetrie, tím zdravější organismus (to také souvisí s pozitivním hodnocením krásy, jejímž vrcholem je zprůměrovaný symetrický obličej jako obraz zdraví a stará řecká definice, že krása je harmonie, ke které již není třeba cokoliv přidávat).

Čichový smysl je jedním z velice významných a dnes ve svém pravém významu nedoceňovaných komunikačních kanálů. Požadavky na jeho posly se změnily (o tom nás nejlépe přesvědčí pes navoněný drahým šamponem, který se běží vyválet do nejbližšího kravince) a dáváme přednost „libým vůním“ před přirozenými signály. Možná se v tom prostředí cítíme lépe a máme dojem, že jsme dostatečně vyhověli svým přáním. Otázka je, zda jsme současně nefrustrovali své skutečné potřeby. Vymírající evropská populace svědčí o tom, že něco není v pořádku. Čich má v reprodukčním procesu pevné místo a stálo by jistě za to též kriticky zhodnotit některé civilizační požadavky, které do této oblasti zasahují. A také pátrat po vztazích mezi ztrátou čichu a demencemi a zasáhnout na kritických místech.

A teď konečně také něco málo o lidském doteku (prý se může psát – a je to také správně – o lidském dotyku).

Kdysi dávno, hluboko v 70. letech, jsem objevil studii věnovanou zajímavým nálezům zjištěným při hojení experimentálně navozených kožních defektů u králíků. Na jednom pracovišti, v rozporu s výsledky, které byly zjištěny na celém ústavu globálně, se králíci hojili podstatně lépe, rychleji, a to i tehdy, když jim nebyly aplikovány žádné ze zázračných hojivých prostředků. Rozluštění záhady spočívalo nakonec ve zjištění, že ošetřovatelka na tomto oddělení měla králíky ráda, chovala je, hladila a mazlila se s nimi.

Člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysýchá mícha, napsal před půl stoletím zakladatel transakční analýzy Eric Berne16 a postavil tuto větu jako filosofický základ svého učení. Berne upozornil také na to, že pro novorozence, kojence, batole a malé dítě jsou fyzické doteky nezbytné a teprve s vývojem osobnosti se člověk stává „méně dotykatelným“ a reálná pohlazení jsou nahrazována těmi verbálními z psychosociální oblasti. Berne v tomto ohledu nebyl první, ale co vím, byl první v tom, že prohlásil, že jakýkoliv dotek, tedy v případě nedostatku pohlazení i pohlavek, je pro každé dítě přijatelnější než bezpodnětový stav.

Přibližně v téže době čeští psychologové, Josef Langmeier a Zdeněk Matějček,17 formulovali své hypotézy o dětské deprivaci, jejíž důsledky pozorovali na klinickém a psychosociálním stavu malých pacientů z dětských domovů. Z míst, která byla považována za dobrá a kvalitní, protože zde děti měly dost jídla a s jistou nadsázkou také všechna čtyři T (tedy ticho, teplo, tekutiny a tišení bolestí). Nikdo z těch, kteří to tak vychvalovali, ale nedocenili to, že sestry, navzdory tomu, že kmitaly jak fretky, neměly čas se s dětmi pomazlit, pohladit je a dát jim potřebnou a patřičnou porci lidských doteků. Nevěděli to ani naši přední pediatři, kteří horlivě doporučovali umělou výživu a kolektivní ustájení v jeslích (pokud možno celotýdenních). Ten nejhorlivější měl dokonce přezdívku „jesle a Nestlé“; na starší kolena bohudíky prozřel, zmoudřel a stal se z něj horlivý propagátor kojení.

Potřeba dotyku je asi potřebou všeho živého. Nejdrastičtěji však ji na našich nejbližších příbuzných prokázal americký vědec Harry Harlow se svými spolupracovníky, který se od roku 1981 nachází v opičím očistci (peklu unikl díky opičí dobrotě), a přestože se za něj velice usilovně přimlouval Spolek septiků18 a také Nobelova nadace, zůstane tam svázaný dráty, které používal ke svým experimentům, ještě nějakou dobu. Co provedl? Sebral malým makakům (Macacus rhesus je malý úzkonosý primát žijící v Asii) jejich maminky a strčil nebohá mláďata do prostoru, v němž byly dvě náhradní „matky“ – figuríny, které se tvarem velmi přibližně podobaly dospělým samicím. „Měkká matka“ byla z drátěné kostry potažené měkkou chlupatou látkou, zatímco „tvrdá matka“ byla celá jen z drátů, ale v místě prsních bradavek měla umístěné dvě láhve s mlékem.

Badatelé byli zvědaví, zda mláďata dají přednost potravě nebo měkké náruči. Měkké matky skutečně byly pro opičátka příjemnější, po nakrmení se k nim vracela a uléhala u nich. Opičky k nim také utíkaly, když se cítily ohrožené nebo vyplašené.19 Nutno dodat, že se z mláďat nikdy nevyvinuli plně dospělí a psychosociálně zralí jedinci. Do toho jako přesně zapadající dílek do puzzle přichází Bowlbyho teorie připoutávací vazby,20která je sice širší než téma dotyků, ale to do ní neoddělitelně patří. A patří do ní i prvotní vjemy dalších smyslů; když Harlow přidělal měkkým matkám jakési „obličeje“, aby byly podobnější skutečným opicím, opičátka je strhávala. Chtěla ty své matky, třebaže nedostačivé, a ne nějaké vylepšené!

Nebereme-li v úvahu signály z vnitřního prostředí, které se k plodu dostávají přes placentární oběh (např. stresové hormony), je hmatový pocit celého malého tělíčka v děloze vlastně prvním komplexním smyslovým dějem. A nezapomínejme na skutečnost, že kůže vzniká ze stejného zárodečného listu, ektodermu, jako celý nervový systém. Spojení mezi nimi je obousměrné a když dospějeme, představuje kůže něco kolem 1,8 m2 plochy s mnoha taktilními receptory. Pokud jde o typicky lidské doteky, rozeznáváme jich tři druhy: dotek vlastního těla, cílený dotek mezilidský s komunikačním významem (pohlazení nebo pohlavek) a náhodný neúmyslný dotek druhé osoby, který jasně odlišujeme od doteku jiným tělesem.

Ale i zde máme doteky příjemné a nepříjemné, je rozdíl přejíždět prsty po sametu nebo po hrubé omítce. Je také rozdíl, jsou-li zakončení C-vláken v kůži podrážděna jemně nebo prudce. Naše prsty jsou s to rozeznat kvalitu povrchu, i když jsou anestezované. To se děje šířením podnětu vibracemi různého charakteru, jak se prokázalo nedávno.21 Jsou oblasti, z nichž jsou stimulována různá somatosenzorická centra, existují erotogenní zóny, které nemusí být vždy vázané na predilekční místa (rty, prsní bradavky atd.), je možné cestou podmíněného reflexu vytvořit erotogenní zónu v různých oblastech. Také receptory nejsou jen jednoho typu: liší se podle citlivosti na dotek, tlak, teplo, bolest, napětí svalu a postavení kloubu, registraci pohybu. Objevují se názory, že by tyto smyslové vjemy měly být vnímány diskrétně, mozek je však zpracovává jednotně a vyhodnocuje jako taktilní či haptické.

Komplexní vjem má čtyři základní modality: taktilní, termální, bolestivou a svědivou, které putují do centrálního nervového systému jako subsystém komplexu zajišťujícího prostorovou a časovou orientaci, rozlišování a základní informace zajišťující a provázející taktilní, exploratorní chování. Má ale také afektivní složku, a to vnímání bolesti, ale také vnímání přátelského chování ze strany okolí zprostředkováním somatického pocitu potěšení a slasti z emočně zabarveného doteku.

Rozlišovací (diskriminační) signály jsou vedeny rychlými A-beta vlákny periferních nervů, zatímco „odměňující“ emoční signály pravděpodobně nemyelinizovanými vlákny CT (C-taktilní) s časově oddáleným uvědoměním v centrálním nervovém systému. Tato vlákna, která byla objevena relativně pozdě nejprve v lícních partiích obličeje, se nevyskytují v lysé kůži, přestože bylo podniknuto mnoho pokusů je zde najít.22

Zakončení C nervů v ochlupených partiích kůže je značně variabilní, jsou to malé okrouhlé nebo oválné plošky 1–32 mm obsahující jedno až několik zakončení. Signál z nich se šíří rychlostí jednoho metru za sekundu.23

Neurolog Oliver Sacks popisuje případ ženy, která měla zcela narušené hluboké čití a své tělo si uvědomovala jen tehdy, když se vezla značnou rychlostí svlečená v kabrioletu a takto vzniklý vítr konturoval obrysy jejího těla.24 Neslyšící jsou schopni vnímat hudbu tak, že jí nastaví odkrytá záda. Mexický neurolog Bach y Rita, jehož heslem bylo „spojím cokoliv s čímkoliv“, využil kožních receptorů k přenosu obrazu do zrakové kůry nevidomých tak, že na záda jim připevnil desku obsahující 20 x 20 pixelů, která převáděla obraz z čelně umístěné kamery do taktilních podnětů.25 Ty pak našly cestu ke zrakové kůře a lidé vybavení tímto zařízením byli schopni rozeznat předměty řádově velikosti centimetrů. Bach y Rita byl přesvědčen, že nevidomí prostřednictvím své hole cestou hmatových receptorů v dlani dokonce jistým podobným způsobem „vidí“.

Doteky nesou významná neverbální poselství. Stisk podané ruky nás informuje o charakteru našeho protějšku a také o našem emočním rozpoložení, poplácání na rameno může nést význam pochvaly, také ale povzbuzení a rozdíl jasně rozpoznáme. Pohlazení mohou mít desítky odstínů od něžných po vášnivé, stejně jako objetí, které navíc vypovídá mnoho o psychosomatické kondici aktérů. Dotýkáme se vzájemně, abychom zdůraznili význam slovního sdělení, abychom se podělili o svoje pocity. Oční kontakt má jiný význam, je-li doprovázen dotekem, protože žádný jiný tělový smysl nezachytí více emocí než taktilní. Má se za to, že je desetkrát silnější než samotná slova, třeba by byla plná emocí a sofistikovaně volená. Psycholog by měl vědět, že volba partnerky může proběhnout na základě vzpomínky na dotek matčiných hedvábných vlasů… To o významu taktilního podnětu napsali v roce 1932 Roy Sheldon a Egmont Arens,26 autoři jedné z prvních příruček psychologie designu a marketingu. Vzpomínky na uklidňující taktilní podněty v dětství mohou být za pozitivními pocity při vnímání takových podnětů v dospělosti. Dotyková oblast může nést i negativní náboj. Jaké asociace ve vás vyvolá slovo „netýkavka?“ Nebo úsloví: „To se mě dotklo?“ Nijak pozitivně nevyznívá ani to, když někdo „není v kontaktu s realitou.“ Tento postřeh odpovídá skutečnosti, že pro autisty nepředstavuje dotyk druhé osoby jednoznačně pozitivní vjem a vyvolává otázku, nakolik se atypické či anomální taktilní vjemy podílejí na odlišném chování.

Zajímavý je účinek Midasova dotyku (Midas touch effect).27 Fryžský král Midas kromě toho, že měl oslí uši, měl také pitomé nápady. Když mu Dionýsos nabídl odměnou za dobrý skutek, že mu splní jakékoliv přání, ve své chamtivosti zatoužil, aby vše, čeho se dotkne, se změnilo ve zlato, a úplně zapomněl, že se za takových okolností nebude moci ani najíst. Nehledě na to, že svou milovanou dceru proměnil ve zlatou sochu. Naštěstí se bůh nad ním slitoval a vrátil ho do běžného života. Nicméně Midasův dotyk je číšnický fígl. Opakovaně bylo prokázáno, a také experimentálně ověřeno, že když se hosta účtující číšník/číšnice jakoby mimoděk dotkne – a host to velmi často ani neregistruje – je spropitné mnohem vyšší. Zajímavé je, že to nefunguje, když se ho dotkne klacíčkem nebo jiným předmětem (což host také většinou nezaznamená). Jak se šíří a nachází svůj cíl tato informace o rozdílu podnětu, lidského těla a neživé hmoty? Většina projekcí míří do postcentrálního somatosenzorického kortexu, některé příjemné vjemy naopak do kůry orbitofrontální, ale rozdíl mezi dotykem osoby a předmětu je obtížné nepozorovaně objektivně zachytit.

Podobné pokusy byly podniknuty v provozu různých služeb,28 nejčastěji v knihovně, kde knihovníci/knihovnice se buď při výpůjčce či vrácení knihy návštěvníka dotkli nebo ne. Následně byli návštěvníci požádáni, aby sdělili, jak jim byl personál sympatický. „Dotýkači“ získali ve všech výzkumech jednoznačně větší sympatie. Dotek personálu při ochutnávce nějakého jídla v obchodním domě přiměl zákazníky daleko častěji k následnému nákupu této potraviny.29 Jakákoliv prosba doprovázená dotekem je častěji splněna. A to až do té úrovně, že dotek je schopen lépe než tlumivá psychofarmaka zklidnit agitované geriatrické pacienty, jak dokládá čerstvá metaanalýza pěti klinických studií.30 Podobně zklidňuje i novorozence31 po proběhlé bolestivé proceduře. V perinatální péči se cílený dotyk se stimulací příslušných receptorů32 může uplatňovat rozsáhleji. V geriatrické a gerontopsychiatrické péči patří při multimodální stimulaci zrakové a taktilní podněty k těm nejvíce preferovaným.33

Mezilidský dotyk je předmětem zájmu antropologů, sociálních psychologů, behavioristů a kognitivních badatelů, neurovědců; praktická aplikace pak zajímá designéry, tvůrce komunikačních sítí (jak dostat dotyk do virtuální reality), ergonomy a pochopitelně je zde velká a bohudíky nevědecká oblast umění, která postihuje často daleko přesněji než všechny kontrolované experimenty, co dotek skutečně obnáší.

Výzkumníci a technici z oddělení biomedicinského inženýrství Georgia Tech a Emory University vyvinuli „robotickou sestru Cody“. O zkušenostech referoval jeden z nich34 na konferenci v roce 2011 takto: Zjistili jsme, že pacient hodnotí úmysl robota, a podle toho reaguje. Přestože robot se ho dotýká úplně stejným způsobem, pokud se pacient domnívá, že mu chce očistit předloktí, vnímá to v pohodě, pokud si myslí, že ho chce utěšovat, jsou jeho emoce a pocity značně negativní. To je podobné jako u zdravotních sester, kde instrumentální doteky jsou hodnoceny vesměs neutrálně nebo pozitivně, zatímco utěšující už ne tak jednoznačně kladně. Bylo též testováno upozornění předcházející ošetření robotickou sestrou a zjistili jsme, že pacienti reagují příznivěji na situace, kde slovní upozornění nepředchází ošetření.

Antropologie nám přináší zajímavou mozaiku povolených, tolerovaných a tabuizovaných doteků. Kde se Francouz s Francouzkou dodnes políbí na tvář a dokonce na rty, si Eskymáci třeli navzájem o sebe nosy, zatímco Norové na sebe z dálky usilovně civí a Japonci se zdvořile uklánějí s rukama do výše kolen. Pohladit dítě po hlavičce je téměř instinktivní gesto Evropanů, v Thajsku se tenhle dotek vřele nedoporučuje, protože může být považován za útok na sídlo dětské duše. Dva dospělí muži vedoucí se za ruce budou v Indii nebo v Saudské Arábii vnímáni jako dva přátelé, u nás jako sexuální partneři. Mlaskavý „dvojitý Brežněv“ politiků reálného socialismu už upadl v zapomenutí (stojí za vyhledání v dobových dokumentárních snímcích). Děti se navzájem více dotýkají, když si hrají venku, než když jsou uvnitř domu. Do puberty je více dotyků mezi jedinci stejného pohlaví, v našich končinách se tento poměr s adolescencí mění. Muži mají více tendenci dotýkat se žen než ženy mužů. Jistě je namístě úvaha, kolik je v tomto jednání přivlastňovací strategie. Jde totiž také o pocity toho, který se dotýká. Zajímavá práce35 z oblasti psychologie konzumu ukazuje, že fenomén „pracky v láhvi“ nám není docela cizí. Člověk koupí spíš to, co už držel v ruce, zejména tehdy, je-li optický výběr málo přehledný. Nicméně i když je přehledný, držený objekt usměrňuje jeho jednání. Podle autorů dáme‑li žíznivému kupci do ruky láhev, koupí spíš nápoj v láhvi, zatímco dostane-li držet plechovku, dá přednost nápoji v plechu.

V zajímavé knize nazvané Mezi námi z roku 2006 porovnávali Burton a Dimbleby36 mimo jiné také dotekové chování lidí v kavárnách na různých místech světa. Během jedné hodiny registrovali v Portoriku 180 dotyků, ve Francii 110, v USA pouze dva a v Anglii žádný. Sociální psychologové konstatují, že dotyků v naší společnosti ubývá na úkor virtuální komunikace a její tvůrci se snaží dostat do zprávy také taktilní vjemy, což má u dvojic rozdělených velkými vzdálenostmi kromě přenášeného obrazu posílit pocit sounáležitosti, pocit, že jsou spolu. Například „objímací tričko“ (hug-shirt) vyvolává taktilní pocity na hrudníku během telefonování. Tyto experimenty jsou ale zatím ojedinělé a jejich výsledky vesměs nebyly exaktně vyhodnocovány.

Přestože virtuální doteky motivují k některým činům stejně jako ty reálné,37 je jasné, že nemohou plně nahradit reálný živý dotek, jehož prostřednictvím je například možné zklidnění pacienta před operačním výkonem, nebo v domovech pro seniory dosažení lepší spolupráce s gerontopsychiatrickými klienty, kteří „trucovali“, nedodržovali režim, odmítali jídlo apod.38

Mathew Hertenstein se spolupracovníky zkoumají možnost přenosu emocí dotekem a jeho přesnost.39 V místnosti sedí náhodně vybraný „vysílač“ a „přijímač“, kteří jsou navzájem od sebe odděleni zástěnou vylučující jiné než dotekové signály. Vysílající dostává na papírku napsané postupně názvy dvanácti emocí – šesti základních a šesti odvozených či kombinovaných – které má sdělit přijímající osobě tak, že se jí bude jakýmkoliv způsobem, který považuje za odpovídající dané emoci, dotýkat na předloktí. Tato vědecká skupina prokázala, že bezpečně lze takto sdělit nejméně šest emocí: hněv, strach, odpor, lásku, vděčnost a sympatii.

Prakticky zajímavé jsou také výsledky výzkumů věnovaných sledování dotyků mezi partnery v manželství. Jistě nepřekvapí, že čím více vzájemných dotyků, tím lepší vztah, co však lidé většinou nevědí, je skutečnost, že tato pevnost je podložena koncentracemi „hormonu důvěry“ – oxytocinu. A ty jsou zase v inverzním poměru, tedy čím více jednoho, tím méně druhého, ke koncentracím stresových hormonů.

Tím se pohodlně dostáváme k fenoménu vkládání rukou, který patří mezi nejstarší magické praktiky a nepochybně působí příznivě. Věhlasný lékař a dlouholetý přednosta III. interní kliniky Fakulty všeobecného lékařství, akademik Charvát, popsal na konkrétním příkladu způsob své práce. Navštívil ho kolega a chtěl vědět, v čem tkví tajemství jeho léčebných úspěchů. Charvát ho vzal na pokoj a předvedl mu, jak pracuje s pacientem. Když vyšli ven, požádal kolegu, aby mu popsal, co viděl.
– „Přišel jste tam, pohovořil jste s ním a zase odešel.“
– „Ne ne,“ opravil ho Charvát, „přišel jsem, vzal jsem ho za ruku a pak
jsem s ním pohovořil.“

Jde o to, nakolik takovéto chování vlastně splňuje kritéria Hawthorne efektu, který přičítá značné zlepšení kondice i výkonu lidí tomu, že si všimli a zaregistrovali zájem a péči svého okolí, a nakolik jde o něco jiného. O tom jsou přesvědčeni hlasatelé nejrůznějších programů s názvem Healing Touch nebo podobným. Ti prohlašují, že jde o předávání specifické energie. To se může různým skeptikům zdát přitažené za vlasy, jsou tu ale experimenty, které splňují náročná kritéria vědecké studie prokazující, že dotek skutečně může zlepšit zdravotní stav. Trochu ve stylu polámaného mravenečka: pofoukal mu na bolístku, pohladil ho po čele, / hop, a zdravý mraveneček ráno skáče z postele.

Zadáte-li si na medicínském vědeckém portálu PubMed do vyhledávače slova healing touch, vypadne vám přes 2400 článků, většinou otištěných v recenzovaných časopisech (tedy žádný bulvár). Dozvíte se, že handling (= „dotýkání“) zmenšuje u myší metastázy tumoru mléčné žlázy a zlepšuje imunitní odpověď, ačkoliv původní ložisko neovlivní. Tady je těžké mluvit o nějaké víře… Leda že by ty myši byly křesťankami.

Ale zůstaňme u lidí. Práce otištěná v únorovém čísle Psychological Science
2015, nazvaná „Poskytuje objetí jako projev sociální podpory nárazník proti stresu?“ uvádí, že osoby, které dostaly tuto sociální podporu, po expozici virem vyvolávajícím „onemocnění z nachlazení“ vykázaly o 32 % nižší nemocnost než lidé bez této podpory.40

Co z toho plyne? Jděte a objímejte se navzájem! Svět je krásné
místo k životu.

Autor: MUDr. Radkin Honzák, CSc.
Článok je z autorovej knihy Psychosomatická prvouka.

Honzák R., Psychosomatická prvouka. Praha: Vyšehrad, 2017. 336s. EAN: 9788074299124
Po úspěšné knize Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření a knižním rozhovoru s Renatou Červenkovou Všichni žijem’ v blázinci přichází známý psychiatr Radkin Honzák s dalším titulem, který se věnuje vztahu těla a duše. Jak říká sám autor, vstupovat do světa psychosomatiky vyžaduje odvahu, ale především drzost – odvahu opouštět pohodlné cesty a drzost šlapat po trávníku, na němž je umístěna po několik století výstražná cedule udržovaná medicínským establishmentem za všech panujících režimů s nápisem NEVSTUPOVAT. Psychosomatická prvouka je výsledkem jeho padesátiletého, a jak poctivě přiznává, většinou marného hledání pravdy o zdraví a nemoci. „S pravdou v medicíně to není jednoduché, protože tato disciplína, podobně jako Rusko, neví, kde má hranice. Jen čas od času si několik jedinců položí otázku, jaké jsou vlastně úkoly a cíle současné medicíny. Je to otázka nemilá, leč legitimní.“ Radkin Honzák se snaží ukázat, že brát v úvahu stejně vážně jako faktory biologické také velmi obtížně měřitelné faktory sociální a psychologické, eventuálně už téměř neuchopitelné faktory duchovní neboli spirituální, je důležitým doplněním pohledu medicíny, která na člověka v současnosti hledí především jako na biologický preparát.


1 de Groot J. H. et al., Chemosignals communicate human emotions. Psychol Sci 2012; 23 (11), s. 1417–1424.
2 Mutic S. et al., You Smell Dangerous: Communicating Fight Responses Through Human Chemosignals of Aggression. Chem Senses 2016 Jan; 41 (1), s. 35 – 43; de Groot J. H. et al., A sniff of happiness. Psychol Sci 2015 Jun; 26 (6), s. 684 –700.
3 Ruggiero G. F. – Wick J. Y., Olfaction: New Understandings, Diagnostic Applications. Consult Pharm 2016 Nov 1; 31 (11), s. 624 – 632.
4 Sowa J. N. et al., Olfaction Modulates Reproductive Plasticity through Neuroendocrine Signaling in Caenorhabditis elegans. Curr Biol 2015 Aug 31; 25 (17), s. 2284 –2289.
5 Herz R. S., The Role of Odor-Evoked Memory in Psychological and Physiological Health. Brain Sci 2016 Jul 19; 6 (3). pii: E22. doi: 10.3390/brainsci6030022.
6 Front Psychol 2014 Apr 11; 5, s. 312. doi: 10.3389/fpsyg.2014.00312. eCollection 2014.
7 Daniels J. K. – Vermetten E., Odor-induced recall of emotional memories in PTSD-Review
and new paradigm for research. Exp Neurol 2016 Oct; 284 (Pt B), s. 168 –180.
8 Francia S. – Pifferi S. – Menini A. – Tirindelli R., Vomeronasal Receptors and Signal Transduction in the Vomeronasal Organ of Mammals. In: Mucignat-Caretta C. (ed.), Source Neurobiology of Chemical Communication. Boca Raton (FL): CRC Press/Taylor & Francis, 2014, kap. 10 (free full text on PubMed).
9 Tirindelli R. et al., From pheromones to behavior. Physiol Rev 2009 Jul ; 89 (3), s. 921–956.
10 Wedekind C. et al., MHC-dependent mate preferences in humans. Proc Biol Sci 1995 Jun 22; 260 (1359), s. 245 –249.
11 Notley S. R. et al., Variations in body morphology explain gender differences in thermoeffector function during compensable heat stress. Experimental Physiology, 2017; doi: 10.1113/EP086112.
12 Fredrich E. et al., Daily battle against body odor: towards the activity of the axillary microbiota. Trends Microbiol 2013 Jun; 21 (6), s. 305 –312.
13 Klockars T., Dogs as a diagnostic tool-utopian dream or unexploited possibility? Duodecim 2016; 132 (13 –14), s. 1217–1221.
14 Los E. A. et al., Reliability of Trained Dogs to Alert to Hypoglycemia in Patients With Type 1 Diabetes. J Diabetes Sci Technol 2016 Aug 28; pii: 1932296816666537.
15 Schank J. C., Do human menstrual-cycle pheromones exist? Hum Nat 2006 Dec; 17 (4), s. 448 – 470.
16 Berne E., Jak si lidé hrají, Praha: Portál, 2011.
17 Langmeier J. – Matějček Z., Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum, 2014.
18 Kdysi se mi jeden rozčilený bojovník proti všemu, čemu sám nevěřil, podepsal jako předseda Spolku septiků, a to se mi tak zalíbilo, že to používám dodnes. On se pak na několik měsíců stal jedním z četných neúspěšných ministrů zdravotnictví.
19 Harlow H. F., Early social deprivation and later behavior in the monkey. In: A. Abrams – H. H. Gurner – J. E. P. Tomal (eds.), Unfinished tasks in the behavioral sciences. Baltimore: Williams & Wilkins, 1964. s. 154 –173.
20 Hašto J., Vzťahová vazba. Ku koreňom lásky a úzkosti. Trenčín: Vydavatelstvo F, 2005.
21 Shao Y. et al., Spatial patterns of cutaneous vibration during whole-hand haptic interactions. PNAS 2016; 113 (15), s. 4188 – 4193.
22 McGlone F. et al., Discriminative touch and emotional touch. Can J Exp Psychol 2007; 61 (3), s. 173 –183.
23 Wessberg J. et al., Receptive field properties of unmyelinated tactile afferents in human skin. J Neurophysiol 2003; 89, s. 1567–1575.
24 Sacks O., Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem. Praha: Mladá fronta, 1993.
25 Doidge N., Váš mozek se dokáže změnit. Brno: CPress, 2012.
26 Sheldon R. – Arens E., Consumer Engineering: A New Technique for Prosperity, New York: Harper and Brothers, 1932.
27 Crusco A.H. – Wetzel C. G., The Midas touch: the effect of interpersonal touch on restaurant tipping. Pers Soc Psychol Bull, 1984; 10, s. 512–517; http://www.bodyinmind.org/ summarizing-the-science-of-interpersonal-touch/ (dohledáno 23. 12. 2016).
28 Thayer S., History and strategies of research on social touch. J Nonverb Behav 1986; 10 (1), s. 12–28.
29 Hornik J., Shopping and purchasing behavior as a result of in-store tactile stimulation. Percept Motor Skills 1991; 73, s. 969 –970.
30 Kumarappah A. – Senderovich H., Therapeutic Touch in the Management of Responsive Behavior in Patients With Dementia. Adv Mind Body Med 2016 Fall; 30 (4), s. 8 –13.
31 Ramada N. C. O. et al., Therapeutic touch: influence on vital signs of newborns. Einstein (Sao Paulo) 2013 Oct–Dec; 11 (4), s. 421– 425.
32 McGlone F. et al., The role of gentle touch in perinatal osteopathic manual therapy. Neurosci Biobehav Rev 2017 Jan; 72, s. 1–9.
33 Collier L. – Jakob A., The Multisensory Environment (MSE) in Dementia Care. Herd 2016 Jan 1:1937586716683508. doi: 10.1177/1937586716683508.
34 http://www.news.gatech.edu/2011/03/09/how-do-people-respond-being-touche...
35 Streicher M. C. – Estes Z., Multisensory interaction in product choice: Grasping a product affects choice of other seen products. Journal of Consumer Psychology 2016; 26 (4), s. 558.
36 Burton G. – Dimbley R., Between ourselves: an introduction to interpersonal communication. London: Hodder Arnold Publication, 2006.
37 Spapé M. M. et al., The meaning of the virtual Midas touch: An ERP study in economic decision making. Psychophysiology 2015; 52, s. 378 –387.
38 Viz pozn. 30.
39 Hertenstein M. J. – Holmes R. – McCullough M. – Keltner D., The communication of emotion via touch. Emotion 2009; 9, s. 566 –573.
40 Cohen C. et al., Does hugging provide stress-buffering social support? A study of susceptibility to upper respiratory infection and illness. Psychol Sci 2015; 26 (2), s. 135 –147.