Azylový dům v Kojetíně pomáhá matkám s dětmi v – nejen finanční – tísni

apr 8 2010

Když přijdete v brzkých dopoledních hodinách k Azylovému domu pro matky s dětmi v tísni v Kojetíně, zachytíte nejprve nehybný klid a ticho, kterými je zahalen. Nebýt nápisu u vchodu, nenapadne vás, že to je Ten dům. V přízemí tři okna s mřížemi, které mohou vyvolávat rozporuplné pocity. Pro někoho dojem vězení, pro jiné pocit bezpečí a jistoty. Pro mne spíš v ten den symbol nedobytné pevnosti. Po opakovaném neúspěšném pokusu o zazvonění se na škvíru otevřou dveře, vykoukne klientka a spiklenecky šeptá: „Musíte si zazvonit, já vám nesmím otevřít,“ a zase mi dveře spolehlivě přibouchne před nosem. Tak to zkouším znovu, tentokrát mám zřejmě štěstí na správný zvonek. Padací most se spouští dolů.

Azylový dům pro matky s dětmi v tísni provozuje Charita Kojetín od roku 2001. Tak jako jiná zařízení tohoto typu poskytuje klientkám ubytování na nezbytně nutnou dobu, během které by se měly pokusit vyřešit svoji obtížnou životní situaci. „Většinu našich klientek v současné době tvoří matky s nízkými příjmy a exekucemi. Jejich finanční situaci zhoršuje i fakt, že otcové dětí často neplatí výživné,“ říká Vlaďka Zvonková, sociální pracovnice zařízení. Klientky přicházejí nejen z okolí Kojetína, ale například i z Čech. Věkový průměr klientek je okolo třiceti let.

Foto: společenská místnostFoto: společenská místnost

Azylový dům má kapacitu sedm pokojů – vždy jeden pokoj pro jednu maminku s nezaopatřenými dětmi. Počet dětí se u jednotlivých klientek liší. „Měli jsme tady maminku s pěti dětmi, se čtyřmi, měli jsme i maminku se šesti dětmi. Na to už ale kapacita azylového domu není. Průměr jsou tak dvě tři děti, což je ještě únosné,“ popisuje situaci sociální asistentka Alena Köhlerová a dodává, že některé matky si k sobě berou děti jen o prázdninách, což počet obyvatel domu krátkodobě zvyšuje. „Přes zimu míváme úplně plno. Když přijde matka, která potřebuje nutně ubytovat, dáme jí kontakt na jiný azylový dům, ale přes zimu bývá podobná situace i ve všech ostatních zařízeních,“ vysvětluje sociální asistentka a dodává, že kojetínský azylový dům by sice mohl zvýšit kapacitu, ale to by zřejmě vedlo k tomu, že by byl v létě poloprázdný. „V zimě pořád někdo volá, ale v létě se dá přežít ledaskde, i v nevyhovujícím bytě. Jenomže přes zimu jsou problémy s nefungujícím topením a jiné starosti,“ dodává Köhlerová.
V azylovém domě může klientka s dětmi zůstat nejdéle jeden rok. Za tuto dobu by měla být schopna svoji špatnou životní situaci alespoň částečně vyřešit. Jak podotýká Vlaďka Zvonková, někdy se dá mluvit doslova o azylové turistice, když matky přecházejí po skončení pobytu z jednoho azylového domu do dalšího v jiném městě a tak pořád dokola. Ve výjimečných případech může být pobyt prodloužen, např. když dítě potřebuje dokončit školní docházku a přesun do jiného města by nepřidal jeho psychické pohodě. „Jedna klientka měla dospělého syna, který byl těžce nemocný. Bydlel v Kojetíně u její dcery. Nemohla sehnat ve městě byt. Kdyby šla do azyláku do Olomouce, nemohla by být se synem. Proto jsme jí umožnili, aby tady zůstala déle, dokud si nesežene jiné ubytování,“ popisuje specifickou situaci klientky sociální pracovnice Zvonková.

Foto: pokoj azylového domuFoto: pokoj azylového domu

Zadlužené matky
Velký problém pro maminky představuje finanční situace. Hodně z klientek má problémy s dluhy a exekucemi, což ještě umocňuje nespolehlivost otců, kteří neplatí výživné na své děti. Neznamená to, že by je neměli rádi. Mnozí z nich o ně mají zájem, navštěvují je, nosí dárky. Část z nich však sedí ve výkonu trestu, část nepracuje a chová se nezodpovědně. Ačkoliv soudem vyměřené výživné nepředstavuje ve většině případů závratné částky, pro osamělou matku s dětmi je doslova každá stokoruna dobrá.
Příjmy maminek se od sebe často výrazně odlišují. Vlaďka Zvonková popisuje: „Matka na rodičovské dovolené je na tom rozhodně líp než matka vedená v evidenci pracovního úřadu. Matka s dvěma dětmi na rodičovské má okolo deseti tisíc. Když umí dobře hospodařit, tak se dá vyžít i z mála.“ Jak však dodává Alena Köhlerová, i když se pracovnice snaží matky vést ke spořivosti, nejsou obvykle schopny z peněz, které mají k dispozici, nic ušetřit. Světlá výjimka se však najde. Vlaďka Zvonková vypravuje: „Měli jsme tady maminku, která si byla schopná takto našetřit a odcházela od nás po roce s dvanácti tisíci. Ale zase to bylo o tom, jak k tomu přistupovala. Vařila z vody, sama si nic nedopřála, děckám nekoupila ani malou čokoládu.“ Její spořivost ostře kontrastuje s přístupem, který je u klientek mnohem častější – okamžitě poté, co dostanou dávky či jiné peníze, nakupují dětem drahé sladkosti a další věci.
Mnohdy matky dluží desetitisícové částky, ačkoliv je do ničeho zásadnějšího neinvestovaly: „Jedna klientka si půjčila 70 tisíc. Když jsem se jí ptala, co s penězi udělala, odpověděla, že koupila pytel cementu na stavbu a zbytek s rodinou projedli,“ ilustruje Alena Köhlerová. Toho, že si půjčky klientky příliš nepromýšlí, často zneužívají nebankovní společnosti. Jak potvrzuje sociální pracovnice Zvonková, klientky jsou mnohdy schopny podepsat doslova cokoliv. Obě pracovnice se ale shodují, že současné nebankovní půjčky se rovnají lichvě. Půjčují vysoké částky lidem, kteří evidentně nemají žádné zázemí a nemají čím ručit, tudíž návratnost je nejistá.
Klientky však nedluží jen kvůli půjčkám. „Měli jsme tady maminku, která nezaplatila nájem za pobyt v azylovém domě. Snažili jsme se s ní spolupracovat, pomáhali jsme jí vyřídit sociální dávky, aby měla alespoň nějaké peníze, ale nevím, v čem byl zakopaný pes. Ačkoliv na ně měla právo, tak si je nevyřídila,“ říká Zvonková. Může se zdát neetické, že by zařízení mělo vymáhat po matce v tísni dlužnou částku. Ve svém důsledku by to však poškodilo právě klientky – zvykly by si, že pravidla není třeba dodržovat a že jim bude vše odpouštěno. Před problémy nelze utíkat donekonečna.

Foto: Klientka zařízení při hře s dítětemFoto: Klientka zařízení při hře s dítětem

Realita dluhového poradenství
Nabízí se otázka, zda by nebylo vhodné – v rámci řešení tíživé situace – vzdělávat matky ve finanční gramotnosti. Sociální asistentka Alena Köhlerová reaguje: „Je to dobrovolné. Pokud projeví zájem, tak jim samozřejmě informace zprostředkujeme.“ Kolegyně Vlaďka Zvonková ji doplňuje: „Co se týče dluhového poradenství, tak jsme si řekli, že se do toho příliš pouštět nebudeme. Jednu dobu jsme se snažili klientkám radit a pomáhat, ale brzy nám to začalo přerůstat přes hlavu. Bylo toho prostě moc. Od té doby maminky doporučujeme do dluhových poraden.“ Jejich služeb ale klientky moc nevyužívají. Pro ně je řešení dluhů pomocí dluhových poraden běh na dlouhou trať. Nejbližší poradna je v Olomouci, cesta pro klientky znamená nezanedbatelné finanční náklady. Poradny také očekávají aktivní spolupráci a následování určitých kroků. K tomu klientky většinou nejsou ochotny.
Špatnou finanční situaci nejsou klientky většinou schopné řešit. Spoléhají se na podporu od státu, příspěvky od rodiny. Práci si najde málokterá z nich. „Je to klasický kolotoč. Nejsou motivované jít do práce, protože těch dluhů už je tolik, že nemají šanci to při svých nízkých příjmech za celý život splatit. Kdyby šla klientka do práce, tak jí budou strhávat část platu na dluhy. Pro ni je pak výhodnější nepracovat. Má svoje minimum, přijdou jí peníze ze sociálky a nepřemýšlí do budoucna,“ říká rezignovaně sociální pracovnice Vlaďka Zvonková. Alena Köhlerová zdůrazňuje, že některé klientky by šly do práce rády, už jen kvůli tomu, aby přišly na jiné myšlenky. Práce pro ně ale jednoduše není. Ideální je, když je azylový dům navázán na další zařízení, např. na nějaký ústav, domov důchodců apod., kde mohou uklízet a různě vypomáhat. To však nebývá tak časté. Za každou pracující maminku jsou proto v zařízení rádi. I takové světlé výjimky se totiž najdou, ačkoliv nejsou vzácné ani případy, kdy se matka možnému zaměstnání vyhýbá. „Někdy se stává, že klientka lže. Pomůžeme jí najít práci, pošleme ji na pohovor. Tvrdí, že tam byla a podnikla všechny požadované kroky, ale práce pro ni není. Tak tam zavolám, protože mě napadne, že se jedná o nějakou formu diskriminace. Zjistím ale opak. Místo je volné a dostupné komukoliv, ale klientka tam vůbec nebyla,“ popisuje obtížné hledání pravdy Vlaďka Zvonková.

Foto: karneval, 2010Foto: karneval, 2010

Paní Ivana a její děti
Sociální asistentka Alena Köhlerová mě vede do pokoje klientky, která souhlasila s rozhovorem. Abych ochránila její soukromí, budu o ní dále mluvit jako o Ivaně. Se vstřícným úsměvem mě vítá tmavovlasá žena. V pokoji je chladno, až později zjistím, že je to otevřeným oknem, kterým do pokoje proudí svěží, téměř jarní vzduch. Ivana bere z dvojlůžka devítiměsíční dcerku a přisedá si za mnou ke stolku. Mluví česky se slovenským přízvukem, občas hledá ta správná česká slova. Dozvídám se, že má pět dětí, ale jen dvě dcery s ní žijí zde, v azylové domě. Do Kojetína se dostala v listopadu 2009. Předtím žila nějakou dobu s druhem na ubytovně a vystřídala několik jiných azylových domů. Další tři děti jsou v dětském domově v Olomouci. Za matkou ale jezdí vždy, když je to možné, např. o prázdninách. „Právě minulý týden tady byly,“ vypráví šťastně Ivana. „Není to ale moc dobrý – pokoj je pro nás šest malý,“ dodává. Představuji si, jak se do místnosti odhadem 20–25 m² mohla vejít šestičlenná rodina.
Starší tři děti má do péče svěřené otec, ale Ivana si chce požádat, aby jí byly vráceny zpět. „Děti jsou radši se mnou než s tatou, ale jsou hodně divoký. Měly u otce jinou výchovu, v domově jinou, tady mají jinou, tak si dovolují. Doufám, že až děti dostanu do péče, tak se mi zlepší i finanční situace, protože na ně dostanu peníze. Jinak nevím, jak to budu dělat. Copak je normální, aby vyšlo šest lidí s osmi tisíci? To nestačí ani nám třem, co jsme tady,“ nastiňuje svou finanční situaci. Ivana vše potřebné hradí jen z dávek státní sociální podpory. Bez pomoci své rodiny by to však nezvládla. „Pomáhají mi rodiče. Pro nás tři to stačí, ale na ty další děcka už ne. Když za mnou přijedou, musím jim zaplatit za pobyt v azylovém domě. Pak cesta z Olomouce a zpátky. Otcové dětí nepřispívají. Otec nejmladší dcerky nepracuje, takže malé nic neplatí, jen jí občas něco přinese,“ popisuje Ivana a doplňuje: „Dluhy mám splacené. Zadlužila jsem se, když jsem si děti vzala k sobě. Musela jsem jim všechno hradit, ale nikdo mi na to nepřispíval, tak mi je zase odebrali.“
Pro personál azylového domu je klientka Ivana něčím jako světýlkem na konci tunelu. Podařilo se jí totiž od 1. dubna sehnat k pronájmu byt 2+1 v Kojetíně. „Budu platit stejně jako tady, ale jsou to větší pokoje a samostatná kuchyň. Pomohla mi paní Alenka,“ říká s vděčným úsměvem. „Já bych si ani nic nehledala, kdybychom byly jen my tři. Jdu do toho pronájmu, protože si chci vzít děcka z dětskýho domova.“ Když mluví o svých dětech, rozpláče se. Je vidět, jak moc ji chybí a jak moc si přeje být s nimi. Na rozdíl od jiných maminek však o tom jen nemluví, ale opravdu se snaží situaci řešit. I proto si našla pronájem bytu, jak mi později potvrzuje sociální asistentka Alena Köhlerová (zmiňovaná „paní Alenka“).

Foto: budova Charity KojetínFoto: budova Charity Kojetín

Život jako sinusoida
Ne všechny příběhy klientek v sobě nesou takovou naději jako ten paní Ivany. Matky často propadají skepsi, nevidí východisko ze své tíživé situace. „Občas nás to stáhne do stejné apatie, v jaké jsou naše klientky. Prostě to balíme,“ upřímně přiznává Vlaďka Zvonková. „Je to sinusoida. Stejné, jako to má člověk v životě, to má i pracovní tým. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Když se klientce podaří sehnat byt jako teď paní Ivaně, hodně to potěší,“ a jak dodává, povzbudí to nejen ji, ale i celý kolektiv. Hodně všem pomáhají také pravidelné supervize.
Zavírám za sebou dveře Azylového domu pro matky v tísni v Kojetíně a jsem ráda, že nemusím řešit, kam za rok složím hlavu a jak vyjdu s penězi. I když, jak známo, cesty osudu jsou nevyzpytatelné…

Jana Kopřivová
Reportáž byla publikována v časopise Sociální práce/Sociálna práca, č. 1/2010 Sociální práce a boj s chudobou, http://www.socialniprace.cz

Foto: archív Charity Kojetín

Objednejte si časopis Sociální práce/Sociálna práca prostřednictvím online formuláře, který naleznete na adrese http://www.socialniprace.cz/objednavka.php , a získejte 160 stran odborné inspirace, jak profesionálně a efektivně pracovat se svými klienty. Komunikaci pro objednávky zajišťuje Olga Cídlová (e-mail: olga.cidlova@socialniprace.cz, tel.: + 420 549 495 224).