Co je to Burnout syndrom

okt 24 2010

Burnout syndrom, čili syndrom vyhoření, je proces, který vzniká u některých osob dlouhodobě angažovaně a intenzivně pracujících s lidmi, nejčastěji v tzv. pomáhajících profesích. Projevuje se na úrovni fyzické, psychické i sociální. Základní charakteristikou je naprosté vyčerpání sil pracovníka spojené s emoční únavou, pocity beznaděje a ztráty energie, podrážděnost.
Lidé trpící burnout syndromem mají pocit, že za náročnou práci nejsou dostatečně odměněni, a to nejen finančně – chybí jim lidské ocenění. Jsou unavení, mohou propadat úzkostným či depresivním stavům, cítí, že nemohou dále pomáhat ostatním.
Paradoxně syndrom vyhoření není závislý na věku, inteligenci, vzdělání, délce praxe, ani době, po kterou je práce vykonávána. Dokonce ani předpoklad, že daleko častěji se burnout syndrom týká žen, se nepotvrdil (Kupka, 2008). Nejnovější pohledy poukazují navíc na to, že burnout syndrom se nemusí objevovat pouze v tzv. pomáhajících profesích, ale i u dalších zaměstnaneckých kategorií (advokáti, úředníci, sportovci, umělci), a že se dokonce objevuje i v kategoriích nezaměstnaných (Křivohlavý, 1998).

Příčiny
Příčin tohoto procesu je několik. Obvykle se zmiňují vnější faktory – psychosociální stres – velká zátěž, kterou klade na zaměstnance samotná profese, a vnitřní faktory – osobnostní nastavení jednotlivce.
Burnout syndromu mohou daleko snáz podlehnout lidé vstupující do zaměstnání, které klade vysoké nároky na kvalitu, odpovědnost a pracovní nasazení, ale zároveň neposkytuje dostatečné množství autonomie v pracovní činnosti. Pracovník, který nemůže rozhodovat o tempu své práce a jejím rozdělení v průběhu dne, je více ohrožen burnout syndromem. Za výrazný vnější faktor se považuje také kvalita sociální opory, tedy množství a intenzita kontaktů, které člověk sám vytváří, a kontaktů, které přijímá od druhých.
Mezi nejdůležitější vnitřní faktory se řadí osobností předpoklady jedince. Za rizikový vnitřní faktor je považováno chování typu A s důrazem na soutěživost a hostilitu, vysoká míra empatie spojená s nízkou schopností asertivního chování, vysoké požadavky na výkon mnohdy spojené s nízkým sebehodnocením a sebepojetím, úzkostné, obsedantní a perfekcionistické rysy, osamělý život a další.

Riziko syndromu vyhoření je vyšší u některých profesí. Jedná se především o tyto:

  • lékaři (zvláště v oborech jako onkologie, chirurgie, LDN, JIP, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie),
  • zdravotní sestry a další zdravotní pracovníci (ošetřovatelky, laborantky),
  • psychologové a psychoterapeuti,
  • sociální pracovníci,
  • učitelé na všech stupních škol,
  • policisté, především v přímém výkonu služby,
  • pracovníci pošt, zvláště ti, kteří pracují u přepážek, a doručovatelé,
  • dispečeři, řidiči letového provozu, telefonistky,
  • právníci, především advokáti,
  • pracovníci věznic – dozorci, ale i další zaměstnanci,
  • profesionální funkcionáři – politici, ale i manažeři,
  • za určitých okolností příslušníci ozbrojených sil – především podle celkové prestiže státu, hledisko aktuální mezinárodní situace
  • duchovní a řádové sestry,
  • nezaměstnanecké kategorie u osob v kontaktu s druhými lidmi, které jsou závislé na jejich hodnocení a mohou tak být vystaveni účinkům chronického stresu – umělci,
  • špičkoví sportovci (Kebza, Šolcová, 1998).

Historické souvislosti
Pojem burnout syndrom (původně v podobě „burn-out“) poprvé použil v roce 1974 H. Freudenberger v časopise Journal of Social Issues. Charakterizoval ho v pojetí, které se v podstatě zachovalo až dodnes: psychický stav vyčerpanosti projevující se především jako reakce na chronický pracovní stres (Kebza, Šolcová, 1998). Přelom 70. a 80. let 20. století byl spjat s rozsáhlými výzkumy v oblasti burnout syndromu. Zkoumaly se především prediktivní faktory ovlivňující rozvoj syndromu vyhoření a možnosti sekundární prevence. Dnešní pohled na syndrom vyhoření vychází z poznatků let minulých. Větší důraz je kladen na prevenci primární.

Akutní burnout syndrom
Burnout syndrom se může objevit jako akutní reakce na nadměrnou pracovní zátěž, třeba i na počátku pracovní kariéry. Typickým příkladem je nadšený pracovník, který má chuť pomáhat, vytvářet nové postupy, zastane i práci ostatních, je angažovaný. Po krátkém čase zjišťuje, že práce, kterou dělá, se kupí, vlivem nemoci či neochoty některých kolegů pracuje více, než by měl. Postupně začíná cítit velkou únavu fyzickou i psychickou, mohou se objevovat sklony k depresi. Fyzický i psychický stav organismu se velmi rychle horší, pracovník již není schopen vykonávat svoji práci tak, aby byl dostatečně prospěšný lidem, začíná se stranit kontaktu s nimi, dochází k dehumanizaci v jeho přístupu k lidem, je vyčerpaný, může pociťovat beznaděj a sociální odcizení. K takovému akutnímu „vyhoření“ může dojít v průběhu několika měsíců. Možnost nápravy je vyšší než u chronického syndromu vyhoření, většinou postačí větší odpočinek, relaxace, delší dovolená.

Chronický burnout syndrom
Větší problém představuje chronický syndrom vyhoření, který přichází po delší době práce v pomáhající profesi, kdy práce již zevšedněla. Lidé postižení chronickým burnout syndromem se ptají po smyslu své práce, srovnávají výsledky svého snažení s oceněním, kterého se jim dostává, začne u nich převládat stereotypie, pocit beznaděje a frustrace (Baštecká, 2003). To vše vede k tomu, že jednají podrážděně, cítí se „vysáti“, začnou tedy být necitliví k ostatním, necítí radost z kontaktu s lidmi, dokonce i rodinu a přátele začnou vnímat jako další zátěž.
Jak akutní, tak chronický syndrom vyhoření mnohem častěji postihuje lidi, kteří jsou do své práce více zaangažováni, kteří chtějí druhým pomáhat za každou cenu, jsou velmi zodpovědní, perfekcionističtí.

Fáze burnout syndromu
Burnout syndrom není neměnný stav, jedná se o neustále se vyvíjející proces, který prochází zpravidla těmito fázemi:
1. fáze – prvotní nadšení a zaujetí pro věc, které je spojené s dlouhodobým přetěžováním;
2. fáze – začíná se objevovat psychické a částečně i fyzické vyčerpání;
3. fáze – nastupuje dehumanizovaná percepce okolí, která slouží jako obranný mechanismus před dalším vyčerpáním;
4. fáze – totální vyčerpání, negativismus, nezájem o okolí a lhostejnost.

Nová profese je spojena s očekáváními, mnohdy nerealistickými. Člověk se vrhá do práce s ochotou, práce se mu může stát nejdůležitější aktivitou v životě. Při dlouhodobém zatížení se ale začne objevovat únava (psychická i fyzická), podráždění. Přechod z první do druhé fáze někdy může být plíživý, člověk si ani neuvědomí, že vykonává práci nad rámec svých možností fyzických či psychických. Následuje stádium střízlivění. Člověk se získanými zkušenostmi poznává, že ne každému může pomoci, že poděkování uslyší od jednoho z deseti. Cítí, že práce mu zevšedňuje, začne se ptát po smyslu, začíná hledat více času na sebe, koníčky, rodinu. Mnohdy ani tam nenachází smysl. Stává se alergickým na přítomnost druhých lidí, může upadat do apatie, má nepříjemné pocity, je kritický ke své práci, klientům i zaměstnavateli. Někteří pracovníci mění profesi. V horším případě zůstávají na své pozici ještě několik let, přestože jejich práce už není tolik přínosná ani druhým, ani jim samotným.

Prevence primární a sekundární
Syndrom vyhoření může postihnout prakticky kohokoliv, kdo pracuje s lidmi. Primární prevence je tedy nezbytností. Kupka (2008) uvádí tyto hlavní faktory prevence syndromu vyhoření:

  1. nalezení smysluplné pracovní činnosti,
  2. získání a převzetí profesionální autonomie a opory,
  3. vytváření přirozeného vztahu k práci (poznání přínosu, jenž práce přináší člověku a člověk práci) a dalším životním aktivitám.

Primární preventivní charakter má chování typu B, zvládání asertivních technik jednání s lidmi, užívání relaxačních technik. Jako protektivní faktor působí také dobrá organizace vlastního času, pestrost a proměnlivost práce. Lidé věřící ve vlastní schopnosti a sebeuplatnění méně podléhají syndromu vyhoření, podobně jako lidé, kteří jsou osobnostně „nezdolní“ – projevují se specifickým nastavením silné odolnosti vůči stresu. Osoby s vysokou úrovní nezdolnosti se vnímají a hodnotí jako schopnější zvládat každodenní nároky, hodnotí příznivě své fyzické i psychické síly. Pozitivně hodnotí situace a vybírají přiměřené strategie k jejich zvládnutí (Kupka, 2008).
Primární prevenci tvoří i semináře a přednášky pro zaměstnance v pomáhajících profesích. Cílem těchto seminářů je vhodně pracovníky edukovat.
Specifickou a málo zmiňovanou situaci představuje stav, kdy samotný zaměstnanec zasažený burnout syndromem odmítá akceptovat svoje vyhoření, nesnaží se vyhledat pomoc, či dokonce pomoc znevažuje. Pak ztrácí jakákoliv psychologická pomoc smysl.
Sekundární preventivní programy jsou směrovány především k vyhledávání zaměstnanců s burnout syndromem a k jejich ošetření. Pomoc při kritickém vyhoření spočívá především v psychologické pomoci. Nejúčinnější možností je změna profese. Mnohdy ale samotní zaměstnanci odmítají z různých důvodů tento radikální postup – jsou zvyklí na kolektiv, neumí nic jiného a nechtějí se už nic jiného učit. Argumentují i tím, že finanční ohodnocení zkušeného zaměstnance je jiné než začátečníka.
Syndrom vyhoření lze překonat. Psychologická odborná pomoc pak vychází především z hledání smyslu života zaměstnance, úpravy žebříčku hodnot, správného střídání práce a odpočinku.

PhDr. Kateřina Stibalová

Seznam použité literatury:
Baštecká, B. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál.
Kebza, V., Šolcová, I. (1998). Burnout syndrom: teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, roč. XLII, č. 5, str. 427.
Kebza, V., Šolcová, I. (1998). Syndrom vyhoření. Praha: Státní zdravotní ústav.
Kupka, M. (2008). Paliativní péče a riziko syndromu vyhoření. E-psychologie. 2(1), [cit. 13. 8. 2010]. Dostupný z WWW: .
Křivohlavý, J. (1998). Jak neztratit nadšení. Praha: Grada.

Tento článek byl publikován v časopise Sociální služby - říjen 2010. Téma čísla ,,Syndrom vyhoření“