Umírání a smrt z multikulturní perspektivy – východiska pro zdravotně sociální práci

nov 30 2010

Dying and Death from the Multicultural Perspective – Options for Social Healthcare Work
Abstrakt
Autorka se zabývá tématikou umírání a smrti, kterou zasazuje do kulturního kontextu klientů, pocházejících z různých kultur a vyznávajících různá náboženství. Náboženství vnímá jako součást kultury. Téměř všechny náboženské skupiny věří, že život po smrti existuje. Různí se však v pohledu, kdy tento posmrtný život začíná a jak probíhá. Také specifické etnické skupiny mají odlišný pohled na umírání a smrt. Cílem tohoto příspěvku není předložit zde úplný přehled kulturních a náboženských potřeb umírajících klientů, ale snaha o vhled do této rozsáhlé a náročné problematiky.

Sestra, stejně tak zdravotně sociální pracovník by tyto potřeby měli znát, mají-li kvalifikovaně pečovat o umírajícího nemocného. Měli by vytvořit podmínky pro důstojné umírání, což mimo jiné znamená respektovat odlišnosti svých klientů, byť se jim některá kulturní a náboženská specifika mohou jevit sebebizarnější. Hospicová péče nepřísluší jen hospicům, ale měla by být kvalifikovaně poskytována všem umírajícím nemocným, tedy i těm, kteří konec života prožívají v nemocnici nebo ve svém vlastním sociálním prostředí.

Klíčová slova
Umírání, smrt, kulturní potřeby, spirituální potřeby, náboženství, víra.

Abstract
The author deals with the topic of dying and death, which she sets in the cultural context of clients coming from various cultural backgrounds and who practice various religions. She perceives religion as part of a culture. Almost all religious groups believe that there is life after death. However, they have varying opinions about when this after-life begins and how it continues. Also, specific ethnic groups have different views about the process of dying and the death itself. The goal of the article is not to present a complete overview of cultural and religious needs of dying clients, but to present some insights into this broad and challenging issue. A nurse as well as a social worker (social healthcare worker) should possess knowledge about such issues, if they are supposed to take a professional care of a sick and dying person. They should be able to create conditions for dignified dying, which among other things means respecting the clients’ diversity even when some of the cultural and religious specifics may appear to them as the most bizarre. Hospice type of care does not belong only to the hospice facilities. Rather, it should be expertly provided to all dying patients, including those who spend the last days of their lives in a hospital or in their own social environment.
Key words
Dying, death, cultural needs, spiritual needs, religion, faith.

Úvod

Tématika umírání a smrti nepochybně patří k těm nejnáročnějším, a to nejen v ošetřovatelství. Umírání a smrt sice k životu patří, stejně jako narození, přesto je to pro každého člověka něco reálně nepředstavitelného. Na smrt je jen ztěží možné se „dostatečně“ či „dobře“ připravit. Je to událost, která je pro všechny bezprostředně zúčastněné citově velmi náročná.

Není-li ani částečné uzdravení nemocného možné, stává se nejdůležitějším úkolem zdravotníků, též zdravotně sociálních pracovníků, vytvořit nemocnému podmínky pro důstojné umírání, tzn. respektovat všechny potřeby umírajícího, tedy zdaleka nejen ty biologické, ale také psychické, sociální, kulturní a spirituální potřeby.

Umírání a smrt jsou fenomény, o kterých se uvažuje z hlediska filozofického, psychologického, sociálního, medicínského a etického. Budoucnost, která stojí před umírajícím, tedy jeho smrt a lidská bezmocnost jakkoliv tuto budoucnost změnit, ovlivňují výrazně lidské myšlení a jednání. Smrt se totiž považuje za nejvyhrocenější mez lidské existence. (Kutnohorská, 2007)

Má-li být ošetřovatelská péče efektivní, musí sestry „kulturní kontext každého klienta“ poznat a rozumět mu. Podle Madelaine Leiningerové (in Kozierová, Erbová, Olivierová, 1995) by sestry měly klientům poskytovat takovou péči, která bude respektovat jejich právo na vlastní kulturní hodnoty, víru a potřeby. Klient očekává, že budeme nejen respektovat jeho kulturu, ale také, že mu vytvoříme přijatelné podmínky pro uspokojování jeho specifických kulturních potřeb, a to i ve fázi umírání. V ošetřovatelském procesu se uplatňuje emocionální inteligence sestry, která by měla správně zhodnotit situaci a umět rozlišit deficit potřeb a projevy kulturní odlišnosti. (Krátká, 2007)

Je třeba připustit, že psychosociální, tedy i kulturní a spirituální potřeby nemocného bývají zanedbávány. Sestry se často domnívají, že jejich nejdůležitějším úkolem je starat se o základní biologické potřeby nemocného (dýchání, výživu, vyprazdňování, hygienu atd.), a že vše ostatní je ne tolik důležité, postradatelné, nadstandardní.

U nemocného, tím spíše umírajícího člověka jsou však kulturní a spirituální potřeby většinou akcentovány. Někdy jsou dokonce nejdominantnější složkou jeho osobnosti, neboť zásadním způsobem modifikují jeho myšlení a prožívání, a také jeho fyziologické potřeby a jejich uspokojování. Demonstrovat to můžeme na potřebě výživy, potřebě vyprazdňování, potřebě hygieny apod. Pro klienta může být v danou chvíli daleko důležitější dodržovat půst než přijímat potravu, ačkoli zdravotníci jsou přesvědčeni o tom, že je velmi důležité, aby nemocný (např. onkologický pacient) jedl. Momentální potřeba „ztišení se“ či přímo modlitby může být pro nemocného mnohem naléhavější než hygienická péče, kterou mu chceme právě poskytnout.

Uvědomování si specifických kulturních a spirituálních potřeb nemocného, jejich faktická podpora je nezbytná i ze strany zdravotně sociálního pracovníka, který přichází do kontaktu s umírajícím nemocným a jeho blízkými. Už výběr zdravotnického či sociálního zařízení, i volba hospice, což jsou záležitosti, které zdravotně sociální pracovník s klientem a jeho rodinou řeší, může být ovlivněna tím, zda dané zařízení je schopno uspokojit specifické kulturní a duchovní potřeby či nikoli.

V nejobecnější rovině je kultura souhrn názorů, přesvědčení a praktik, které šíří sami lidé, a které přecházejí z jedné generace na druhou. Britský antropolog Edward Burnet Tylor definoval kulturu jako složitý celek, jenž zahrnuje vědomosti, víru, umění, právo, morálku, zvyklosti a všechny další schopnosti a zvyky, které si člověk jakožto příslušník společnosti osvojuje. (Davies, 2003) O kultuře se dá hovořit jak ve smyslu její univerzality, tzn. že mnohé v lidském chování či životním stylu je podobné nebo dokonce stejné, ať už jsme členy té či oné kultury, tak ve smyslu diverzity, neboť mnohé je typické, specifické, jedinečné pro danou kulturu. Součástí kultury je i náboženství, které má velmi úzký vztah ke spirituálním potřebám.

Spirituální potřeby jsou odvozeny od spirituality, kterou lze chápat jako duchovnost, jako cestu a vztah k hledání životních hodnot pravdy, etiky, smyslu a cíle života, vedoucí k životní moudrosti a humanitě v souladu s určitým vyššími („vesmírnými“) zákonitostmi. (Irmiš, on-line) Spirituální potřeby můžeme považovat za prostředek k dosažení tzv. duchovního blaha. Co je to duchovní blaho? Podle Kánského je duchovní blaho způsobem života nebo životní cestou, která se dívá na život a prožívá ho jako užitečný a příjemný, která vyhledává možnosti svobodného výběru život udržujících a obohacujících nabídek, a hluboko se zakořeňuje do duchovních hodnot a náboženské víry. (Kánský, 1991) Protipólem duchovního blaha je duchovní tíseň, tj. stav, při němž dochází k narušení životních principů, pronikajících celou lidskou bytostí. Jedinec má pak reálně nebo potencionálně narušenou víru v systému hodnot, které mu poskytují sílu, naději a smysl života. Spirituální potřeby tedy rozhodně nelze zúžit na pouhé snahy něco nebo někoho uctívat. Spíše je lze chápat jako hledání a touhu po naplnění, která je vlastní všem lidem. Spirituální potřeby mají úzký vztah k hledání smyslu života a smrti. Nelze je tedy omezit jen na religiozitu. My je však pro účely tohoto článku „zúžíme“ v tomto smyslu, a dále se zaměříme na náboženské potřeby umírajících.

Téměř všechny náboženské skupiny věří, že život po smrti existuje, že smrt není neodvolatelný konec, ale nový začátek. Různí se však v pohledu, kdy tento posmrtný život začíná a jak probíhá.

V podmínkách České republiky se nejčastěji setkáme s vyznavači křesťanství. Pro křesťana je umírání jen krátké přechodné stádium, znamenající biologické dožití těla, v žádném případě však zánik duše a ducha. Křesťané věří, že drží-li se Ježíšova učení, dostanou se po smrti do nebe. Bible dokonce vyzývá k boji proti strachu z umírání.

Nejvíce je u nás katolíků, kteří stejně jako ostatní křesťané věří ve vzkříšení s druhým příchodem Krista. Pro katolíka má velký význam přijímání svátostí, pro nemocného, resp. umírajícího nemocného, zejména svátosti eucharistie a svátosti pomazání, eventuálně svátosti pokání.

Udělení svátosti eucharistie (svatého přijímání) probíhá buď tak, že kněz (nebo jáhen) slouží mši u lůžka nemocného, nebo tak, že mu kněz svátost donese, což je častější. Eucharistii však nemusí přinést výlučně kněz. Může to být kdokoli, kdo je pokřtěn, setrvává v katolické církvi a žije smířen s Bohem (bez „těžkého hříchu“) a s lidmi (nežije ve stavu aktivního nepřátelství, nezdráhá se nikomu odpustit), jehož právní stav mu nebrání v přijímání svátostí (nebyl mu udělen církevní trest, nežije v církevně neplatném manželství apod.). Katolík má před přijetím eucharistie dodržet eucharistický půst, za normálních okolností hodinu před přijímáním, v nemoci alespoň čtvrt hodiny. Vodu a léky přijímat může. Pokud nemocný nemůže přijmout ani úlomek hostie, je svaté přijímání možné prostřednictvím vína.

Významná je pro nemocné také svátost pomazání, které se nesprávně říká „poslední pomazání“. Uděluje ji kněz nebo biskup. Po úvodních modlitbách kněz nejprve mlčky vkládá ruce na hlavu nemocného, potom ho maže olejem na dvou místech (zpravidla na hlavě a na rukou) a poté pronáší požehnání a prosí Boha o odpuštění hříchů. Svátost pomazání nemocných má nemocný přijmout, když vážně onemocní nebo ve stáří, při úbytku sil. Může být udělena i lidem v bezvědomí. Bezprostřední přípravou na smrt pak je tzv. viatikum neboli svaté přijímání na cestu (do věčnosti). Je to přijímání „Kristova těla“ v blízkosti smrti, před kterým může nemocný obnovit své vyznání křtu. Po přijímání může kněz nemocnému udělit plnomocné odpustky pro okamžik smrti.

Nemocný, tedy i umírající může přijmout také svátost pokání, která má velmi osobní charakter. Vyžaduje skutečnou důvěru v odpouštějícího Krista a upřímnou lítost nad hříchy. Rozhodně nestačí „jen“ své hříchy vyznat. Tato svátost má být nemocnému nabízena jako jedna z pomocí, nikoliv vyžadována jako povinnost.

Pravoslavných křesťanů je u nás poměrně málo. Pravoslaví uznává, stejně jako katolická církev, sedm svátostí, které však přesně nedefinuje a označuje jako „svaté tajiny“, tedy jako něco co přesahuje lidské chápání. Za nejhlubší tajemství považují pravoslavní eucharistii, která může být nemocnému donesena. Podává se po předchozím vyzpovídání, které vyžaduje soukromí. Pomazání olejem je pro pravoslavné prostředkem pro odpuštění hříchů. Dává se i těm nemocným, kteří se nemohou vyzpovídat. Ideálně ho uděluje sedm duchovních. V nouzi „postačí“ jeden duchovní. Obřad trvá delší dobu (sedm čtení a sedm pomazání). Pro umírajícího nemocného má velký význam. Je důležité, aby obřad začal dokud je nemocný živ. Nastane-li v průběhu obřadu smrt, může být dokončen na mrtvém.

Podobně přistupují k životu po smrti evangelíci (luteráni) a další protestanti. Doporučují poslední rozloučení s umírajícím, ale netrvají na něm. Umírající evangelík si může přát „bratrskou zpověď“, tzn. vyznání svých hříchů duchovnímu nebo jinému skutečně věřícímu evangelíkovi. Možná je i Večeře Páně, kterou v nemocnici slouží evangelický farář. Husité podávají svým nemocným „svátost útěchy“. Tuto pravomoc má buď farář (farářka) nebo oficiálně pověřená osoba.

Rovněž židé věří, že zesnulý bude vzkříšen s příchodem Mesiáše. Oproti křesťanům se však židé domnívají, že půjde o první Mesiášům příchod. Židé rituálně omývají tělo zesnulého a do pohřbu, který je velmi brzy po úmrtí, nenechávají zesnulého o samotě. Pozůstalý mužského pohlaví, nejčastěji syn zemřelého, pronáší modlitbu „Kadiš jatom“ (kadiš sirotků).

Muslimové se domnívají, že dobrý muslim, který denně zachovává rituály přijde k Alláhovi. Umírající musí vyznat své hříchy a žádat o odpuštění v přítomnosti rodiny. Umírá-li muslimský pacient, jeho rodinní příslušníci se o něj velmi intenzivně starají, ideálně ve dne i v noci. Příbuzní předčítají nemocnému z Koránu a připravují jej na otázky, které budou kladeny jeho duši v hrobě: „Kdo je tvůj Bůh?“, „Kdo je tvůj pomocník?“, Kdo je tvůj prorok?“, „Jaké vyznáváš náboženství?“. Umírající muslimský pacient si zpravidla přeje, aby seděl nebo ležel s tváří obrácenou k Mekce. Přítomnost u lůžka umírajícího mohou vyžadovat jednak rodinní příslušníci, jednak stařešinové místní muslimské komunity, jednak muslimští duchovní. Pokud je umírající žena, mohou mužští členové komunity a mužští duchovní přijít jen tehdy, jestliže si to žena přeje. Rodina pak umývá a připravuje tělo zemřelého (přičemž, stejně jako během života, platí, že těla ženy se může dotýkat jen žena a naopak), aby mohlo být co možná nejdříve pohřbeno. Jedině není-li možné navázat kontakt s rodinou či členy muslimské komunity, mohou tyto obřady vykonávat zdravotníci nemuslimského vyznání. Tělo se potom otočí směrem k Mekce. U černošských muslimů se někdy setkáváme se specifickými rituály při umývání a oblékání zesnulého.

Znovuzrození je pevnou součástí učení východních náboženství, především buddhismu a hinduismu. Karma je slovo sanskrtu (staroindického spisovného jazyka) a znamená zákon řídící lidský osud, zejména převtělování. Vyznavači karmy se domnívají, že umírání je jako usínání a není důvod se ho obávat, protože dostaneme vlastně jen jakýsi jemnější a světlejší oděv, v němž žijeme dál. Podle nich není žádný člověk v okamžiku smrti sám. Je obklopen pomáhajícími anděly a zemřelými příbuznými, kteří přicházejí, aby mu ukázali cestu na onen svět. Umírající nemocní by neměli zůstat osamoceni. Doprovázející osoby by měly zůstat klidné, tiše se s ním nebo za něj modlit a zpívat, hovořit s ním nebo mu naslouchat. Pohlazení tváře, jemný dotek paže, držení za ruku – to všechno považuje většina umírajících za příjemné. Je však třeba vyhýbat se hlazení čela nebo hlavy, neboť to podle vyznavačů karmy způsobuje bolesti hlavy. Dotýkat se lze jen přesně definovaných částí hlavy. Důraz se klade na vyznání vin nebo hříchů.

Buddhisté věří, že život je cyklus a že mrtví se rodí znovu na odlišných „úrovních“ života podle toho, jak prožili svůj život. Domnívají se, že je možno dosáhnout nirvány, tj. rozplynutí, stavu blaženosti, klidu, zapomenutí. Své zemřelé většinou spalují.

V hinduismu existuje víra v osobní znovuzrození. Hinduisté se domnívají, že reinkarnace dosáhne ten, kdo prožil kvalitní život, a že je možné následování Brahmy, nejvyššího bytí. Cílem hinduisty je konečné duchovní vysvobození z koloběhu života a smrti (mókša). Po smrti kněz nalije vodu do úst zesnulého a kolem zápěstí nebo krku mu uváže šňůrku jako znak požehnání, kterou nesmí nikdo odstranit. Tělo zesnulého myje rodina. Zemřelý je posléze spálen a jeho popel vhozen do vody, která jej má očistit. Hinduisté věří, že v prvních deseti dnech po smrti prochází duše přechodným obdobím. Zbožní lidé jsou přesvědčeni, že hledá nebo vytváří nové tělo, s nímž by mohla vstoupit do dalšího života.

Mnoho kultur dodržuje určitý počet dní tzv. období smutku, kdy lidé vyjadřují svůj žal nad ztrátou svého blízkého. Například u židů je sedmidenní doba smutku (šiva). Ortodoxní židé truchlí zpravidla celý rok. Svůj zármutek projevují trháním svých oděvů. V islámu si muži nestříhají vlasy po 40 dní od smrti blízkého příbuzného. Hinduisté zase sedm dní od úmrtí v rodině nevaří. Jídlo jim dodávají přátelé. Zatímco u některých kultur je truchlení víceméně intimní záležitostí, v jiných je běžné truchlení na veřejnosti. V mnoha kulturách se nosí na znamení smutku smuteční oděv, ovšem jsou i takové kultury, v nichž je naopak v takové situaci běžné oblékat si oděv symbolizující život. Znalosti těchto specifik jsou důležité s ohledem na péči o pozůstalé, která by zdravotníky rovněž neměla být opomíjena.

Na uvedených příkladech jsme dokumentovali religiózní potřeby umírajících nemocných a jejich nejbližších. Vztah nemocnému (též jeho blízkých) k „Bohu“ může mít různé podoby, a to od vztahu naplněného důvěrou a láskou, až po vztah, založený na strachu. Každé závažnější onemocnění je pro člověka jak fyzickou, tak psychickou zátěží. V takové situaci je většinou víra nemocnému velkou pomocí. Občasné špatné nálady a nevole nemocného jsou naprosto přirozené i u lidí zdravých, tím spíše nemocných nebo dokonce umírajících. Každý věřící člověk však nemusí procházet nemocí, umíráním a smrtí snadno a bez obtíží. Jsou i situace, kdy je víra pro nemocného překážkou. A naopak. I ten, kdo náboženskou víru neprojevuje se může blížit ke smrti klidně a vyrovnaně.

Umírající věřící člověk zpravidla věnuje zvláštní pozornost náboženským rituálům, neboť se připravuje nejen na vypořádání se svým životem, ale také na setkání se svým Bohem a na svůj nový posmrtný život. Již v samém úvodu hospicové péče umožníme umírajícímu nemocnému kontakt se svým duchovním pastýřem. Kněz je obvykle ve všech fázích umírání velkou podporou pro umírajícího i jeho blízké. Jeho osobu proto respektujeme, stejně tak jako respektujeme náboženské rituály věřícího umírajícího nemocného, jako je např. specifický denní, týdenní,... harmonogram činností, včetně modliteb a s nimi spojených procedur, specifický způsob stravování, včetně půstu, ... a další rituály, které věřícímu člověku v období umírání přinášejí duševní vyrovnanost, uspokojení a smíření.

Je-li to možné, má zdravotník podpořit možnosti komunikace umírajícího o věcech jeho víry. Neznamená to, že by o tématu musel komunikovat sám, ale také to neznamená, že by věc musela být přenechána jen příslušnému duchovnímu. O svých niterných potřebách, o nadějích a obavách a o věcech své víry mluví člověk s tím, komu důvěřuje a koho si z určitých důvodů za partnera rozhovoru zvolí. Je nesprávné víru nemocného ignorovat nebo dokonce bagatelizovat. Stejně tak je nepřípustné téma víry zneužít k prosazení jakýchkoliv cílů, které sledují vlastní zájem zdravotníka, nikoli zájem nemocného. V každém případě je nepřípustné nemocnému cokoli vnucovat. Vše musí být v souladu s jeho volbou, jeho vůlí, jeho přáními. Bez ohledu na vlastní duchovní orientaci se musí sestra vyhnout všemu, co by mohlo nemocného v jeho obtížném stavu poškodit. V duchovní oblasti je každý člověk velmi zranitelný. Jak již bylo zmíněno, z pohledu nemocného se mohou otázky víry jevit důležitější než léčba / ošetřování samy.

Obecně se tvrdí, že člověk s pevnou vírou prochází všemi fázemi reakce na umírání jako nevěřící, ale většinou rychleji a s menším rozrušením než člověk bez víry. Zajímavé je Piknettovo srovnávání smíření a vyrovnání se s osudem u umírajících různých náboženských skupin (1992). Podle něj lidé věřící v převtělování nebo lidé věřící v náboženství východních kultur většinou přijímají smrt s neuvěřitelným klidem a vyrovnaností, zatímco křesťané často přijímají smrt s obtížemi.

Mnozí se domnívají, že pro věřícího je pomoc psychologa či psychiatra buď zbytečná nebo nedůstojná. Oblast víry a oblast psychiky člověka sice spolu velmi úzce souvisí, v mnohém jsou na sobě závislé, ale nejsou zaměnitelné. Není pravdou, že psychologie případně psychiatrie je jakousi „sekulární alternativou“ či náhražkou náboženské víry, jak se často mylně soudí. Intervence psychologa a psychiatra může věřícímu nemocnému pomoci k tomu, aby mohl ve své víře dobře žít, a měl v ní tak oporu.

Neméně významná je úcta zdravotníka (zdravotně sociálního pracovníka) k pohřebním rituálům. K pohřebnímu rituálu patří vše, co se děje od okamžiku smrti až po konečné uložení pozůstatků zemřelého. I když je v naší společnosti značně zjednodušen, jeho konání a funkce zůstávají v zásadě nedotčeny. Můžeme také vnímat velkou rozmanitost pohřebních rituálů a obřadů. Jsou historicky proměnlivé, rozdílné, nejen mezi jednotlivými kulturami, ale i uvnitř kultur samotných. (Dorková, 2006)

Ošetřování, ošetřovatelství je kulturou. Péče o člověka ve zdraví a nemoci patří ke kulturním projevům dané společnosti. Přestože kulturní jevy jsou často skryté, mají při ošetřování klientů a zkvalitňování jejich života velký význam, a proto je nutné se jim věnovat. (Kutnohorská, 2004) Totéž je možno tvrdit o zdravotně sociální péči. Má-li být kvalitní, musí zohledňovat též kulturní potřeby klienta, tedy být poskytována s ohledem na specifický kulturní kontext, v němž daný člověk žije.

Závěr

Cílem tohoto sdělení nebylo podat vyčerpávající informace o kulturních a spirituálních potřebách umírajících klientů, ale snaha o vhled do této rozsáhlé a náročné problematiky. Snažila jsem se upozornit na naléhavou potřebu identifikace klientových potřeb, s akcentem na výše uvedené potřeby. Pro kvalitní ošetřovatelskou péči, stejně tak profesionální zdravotně sociální péči, jsou nezbytné znalosti kulturních, tj. komunikačních, jazykových, náboženských, hodnotových a dalších, specifik. Z pohledu sestry i zdravotně sociálního pracovníka je důležité znát anamnézu klienta, zaměřenou také na hodnocení jeho spirituality. Naše otázky, stejně tak pozorování, by měly směřovat k získání informací o klientových názorech na Boha či Nejvyšší bytost, k zjištění, jaký má tento názor vliv na klientovo onemocnění, jeho stav vůbec. Je důležité seznámit se s konkrétní náboženskou praxí a stupněm její důležitosti pro klienta, tzn. poznat způsoby naplňování spirituálních potřeb nemocného (např. potřeba modlitby, půstu, přání vidět duchovního, touha zúčastnit se bohoslužeb apod.), seznámit se s klientovými náboženskými rituály, symboly, a také doporučeními, příkazy a zákazy, např. v oblasti stravování (dietní omezení a preference, požadavky na hygienu apod.). Je vhodné znát konkrétní osoby (rodinné příslušníky, blízké umírajícího), které jsou nápomocné v klientově duchovním životě. Pro dobré a konstruktivní dorozumění o spirituální složce života je vedle empatie a ochoty naslouchat užitečné také uplatňování obecných zásad kooperativního rozhovoru. (Adamczyk, 2003) V běžném nemocničním provozu není možné plně respektovat všechny kulturní a nábožensky determinované zákazy, příkazy a doporučení. Vždy je ale možné projevit snahu o realizaci v daných podmínkách možného, vyslechnout, chápat, poradit, alespoň částečně prakticky pomoci. A to předpokládá vzdělanou, profesionálně vystupující sestru. Totéž je třeba vyžadovat od zdravotně sociálního pracovníka. Tím spíše to považujeme za samozřejmost v hospicích, též tehdy, jestliže člověk umírá v prostředí, které je mu důvěrně blízké, doma. Kvalitní hospicová péče, která dbá na saturaci spirituálních potřeb člověka je v první řadě filozofie, jež je možno uplatňovat kdykoli, kdekoli, obrazně řečeno „s holýma rukama“. Stačí dostatečná míra empatie, schopnosti vcítit se do pocitů člověka, který se loučí se všemi, které miloval, a s nímž se loučí všichni ti, kdo milovali jej. Stačí představit si, že totéž jednou budou prožívat naši nejbližší, že totéž budeme jednou prožívat my samotní.

Autor: doc. Mgr. Martina Cichá, Ph.D.
Ústav aplikovaných společenských věd, Institut zdravotnických studií
Fakulta humanitních studií UTB ve Zlíně

Seznam bibliografických citací

[1] ADAMCZYK, R. Duchovní život člověka ve zdravotnickém prostředí cizí země s přihlédnutím ke kulturnímu profilu osobnosti, s. 31-40. In Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče. Ostrava: Ostravská Univerzita, 2003. 120 s. ISBN 80-7042-344-7.
[2] DAVIES, M. W. Kulturní antropologie. Praha: Portál, 2003. 175 s. ISBN 80-7178-778-7.
[3] DORKOVÁ, Z. Smrt a pohřební rituály z pohledu antropologie, s. 305-308. In Sborník příspěvků z IV. ročníku studentské vědecké konference Aktuální problémy pedagogiky ve výzkumech studentů doktorských studijních programů. Olomouc: Votobia, 2006. ISBN 80-7220-280-4.
[4] IRMIŠ, F. Spiritualita a zdraví [on line]. [cit. 28.7.2006] Dostupný z www: http://www.regenerace.net/Archiv/2003/03/spiritualita.htm .
[5] KÁNSKÝ, A. Člověk a náboženství. Praha: Albatros, 1991. 31 s. ISBN 80-00-00272-8.
[6] KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIEROVÁ, R. Ošetrovatelśtvo 1, 2. Martin: Osveta, 1995. 1474 s. ISBN 80-217-0528-0.
[7] KRÁTKÁ, A. Potřeby nemocných v ošetřovatelském procesu. Studijní opora. Zlín: UTB, 2007. 46 s. ISBN 978-80-7318-643-2.
[8] KUTNOHORSKÁ, J. Některé morální aspekty umírání a smrti. In Ošetřovatelství -perspektivní věda a umění. Praha: Grada, 2004. 198 s. ISBN 80-247-1156-7.
[9] KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. 164 s. ISBN 978-80-247-2069-2.
[10] OPATRNÝ, A. Role víry v nemoci a léčbě. [on line]. [cit. 26.7.2006] Dostupné z: http://www.pastorace.cz/index.php?typ=clanky&sel_id=828 .
[11] PICKNETT, L., REG, G. et al. Posmrtný život. Praha: Cesty, 1994. 144 s.

__________________________________________
Prednáška odznela na medzinárodnej vedeckej konferencii Aplikovaná etika v sociálnej práci a ďalších pomáhajúcich profesiách, ktorá sa konala 20. – 21. októbra 2010, v Piešťanoch a bola publikovaná v zborníku z tejto konferencie:
MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálne práci a ďalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.