Při své praxi se opakovaně setkávám s dospívajícími a mladými lidmi, které na jejich životní pouti nelimitovalo jejich postižení či špatný zdravotní stav natolik, jako psychické trauma z toho, že nebyli přijati svými rodiči takoví, jací jsou. Se svými odlišnostmi a limity, ale i s jejich schopnostmi a dovednostmi, s tím, že mohou něco dokázat i přes svůj handicap a hlavně, že v každém případě jsou jejich dětmi stejně, jako kterékoliv jiné.
Příběh první
„Na oslavy narozenin já domů nejezdím. Sejdou se tam všichni příbuzní a já bych musel být doma sám,“ řekl mi asi dvacetiletý kluk s mnohočetnými malformacemi. Na otázku, proč by nemohl jít na rodinnou oslavu s ostatními, pokrčil rameny: „Nikdy mě tam nebrali. Oni se za mě styděj.“
Tohoto mladého muže do mé pracovny poprvé přivedly uklízečky, protože se jim zdálo, že se po chodbách prochází zfetovaný. Měly pravdu. Důvod, proč hledal útěchu mezi návykovými látkami, byl v první řadě vzhled. Nebyl smířen s tím, jak vypadá, měl sám k sobě velmi negativní vztah. Přátele si hledal mezi bezdomovci a lidmi tak či onak vyčleněnými ze společnosti. Při dalších setkáních však vycházelo více a více najevo, že s jeho vzhledem se celoživotně nesmířili především rodiče. Personál ústavu dokonce vyprávěl, že když byl malý, vozili si ho domů pouze po setmění.
Přitom jeho handicap není tak velký, aby vylučoval možnost pracovat a samostatně bydlet. Jiný klient s podobnou diagnózou doplňuje zboží v obchodním řetězci a další se živí jako zahradník, oba však mají štěstí – jejich rodiče je podporují a věří jim.
Příběh druhý
„Když jsem na víkend u rodičů, tak nechodím ven. Táta si nepřeje, aby mě sousedi viděli na vozíku,“ řekla mi dívka s omezenou pohyblivostí všech končetin. V dětství díky rehabilitaci začala chodit o berlích, později se však její zdravotní stav zhoršil. Rodiče tento fakt nikdy nepřijali a hru „naše dcera chodí“ hrají před okolím dál, i za cenu, že je dívka při pobytech doma naprosto izolovaná. Přitom by se s ní mohli chlubit: i když původní prognózou byla i mentální retardace, v současné době se dívka dopracovává, byť za cenu značného úsilí, až k maturitě, což pro ni představuje obrovský mezník – reálnou šanci získat zaměstnání. Přesto rodiče nepřikládají jejímu studiu téměř žádnou důležitost. Nevěří, že dokáže někdy pracovat a v tomto přesvědčení ji striktně vychovávají. Výsledkem je velmi nízké sebevědomí, nulová důvěra ve vlastní schopnosti a strach zkusit cokoliv, co rodiče neschvalují. Mladý člověk, podle školních výsledků i psychologických testů schopný jednodušší práce v administrativě nebo třeba na recepci a samostatného bydlení v chráněném bytě, tak zbytečně zůstává žít klasickým „ústavním“ způsobem života.
Co mají oba příběhy společného, je nepřijetí těchto dětí jejich rodinami a nerespektování jejich individuality, odlišností a schopností. Navenek nemusí být nic patrno – rodiče dítě přece navštěvují nebo si je berou domů na víkendy, avšak za tím se může skrývat realita naprosto odlišná.
Nejčastějšími projevy takového nepřijetí bývá omezování styku dotyčného se sousedy a příbuznými, znemožnění samostatného pobytu venku, zamezování vzniku vazeb na lidi v okolí a kamarády, neúčast na rodinných akcích, bránění v projevech samostatnosti, popírání úspěchů a nechuť pokusit se o integraci v místě bydliště, dlouhodobé skrývání nebo tajení vady dítěte před okolím, nižší úroveň v plnění potřeb oproti zdravým sourozencům (například zdravému sourozenci se zaplatí zájmový kroužek, handicapovanému je řečeno, že „on to nepotřebuje“), dávání najevo, že postižení je něco, za co je nutno se stydět, blokování snahy žít běžným způsobem – hledat si partnera, pokusit se mít děti, nastoupit do zaměstnání.
V přístupu k těmto dospívajícím z pozice zaměstnance sociálních služeb by neměl převládat hodnotící přístup a negativní komentáře týkající se rodičů. Téměř všechny děti i určitá část dospělých má tendenci si rodiče idealizovat a přejímat jejich názory beze zbytku a v takovém případě vnímají záporný postoj personálu vůči nim jako kritiku sebe samého. Schůdnější cestou bývá vysvětlit, že na stejnou věc může být vždy více různých náhledů. Pokud se ale klient sám vyjadřuje kriticky k odmítání své osoby rodiči nebo k jejich chování vůči sobě a ptá se na mínění personálu, je samozřejmě v pořádku, když mu zaměstnanec korektním a přiměřeným způsobem sdělí, co si myslí on sám.
Důležitým krokem je i podpora klienta v jeho snaze zkoušet nové věci i s rizikem, že se nepodaří. Tyto klienty je třeba učit, že neúspěch neznamená katastrofu – vždy je lepší zkusit a neuspět, než se o nic nepokoušet. Často je třeba pracovat se sebepojetím – odmítané děti mohou mít pocit, že jsou špatné nebo zlé, protože „nevyhovují“ představám rodičů (a mnohdy jim ani vyhovět nelze). Obvyklá bývá i urputná a marná snaha se rodičům zavděčit, vydobýt si jejich uznání za každou cenu. Paradoxně čím víc toho nepřijaté dítě pro své rodiče dělá, tím méně respektu a uznání od nich obvykle obdrží. Silná a neopětovaná citová vazba na rodiče někdy zabraňuje vnímat kladné hodnocení a pozitivní přijetí od jiných lidí, jindy má klient neustálou potřebu se ujišťovat, že nepostupuje špatně nebo nedělá chyby. Pochopení a respektující přístup je základem, který může škody, způsobené nepřijetím v rodině zcela napravit nebo alespoň zmírnit, avšak i přesto je obvykle potřebná i dlouhodobá psychoterapeutická péče.
Mgr. Petra Štarková
psycholožka a publicistka
_____________________________________________
Odborný měsíčník Sociální služby je nejrozšířenějším periodikem v oblasti sociálních služeb v České republice. Jeho vydavatelem je Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky (APSS ČR), největší profesní organizace sdružující poskytovatele všech typů a druhů sociálních služeb v ČR. Její členskou základnu v současnosti tvoří více než 720 organizací, což znamená přes 1600 registrovaných služeb.
Obal a obsah čísla ZDE [3] (PDF, 290KB)
Časopis Sociální služby vznikl v roce 2009 transformací dosavadního Zpravodaje APSS ČR. Vychází desetkrát ročně na 36-48 stranách formátu A4 v nákladu 3500-4000 kusů pro cca 16 000 čtenářů z řad poskytovatelů, zřizovatelů i uživatelů sociálních služeb, představitelů veřejné správy, studentů i pedagogů vysokých škol jak v České republice, tak na Slovensku.
Více informací lze získat na webových stránkách http://www.socialnisluzby.eu [4] a http://www.apsscr.cz [5].
Objednávky pro členské organizace APSS ČR vyřizuje přímo vydavatel nebo redakce na adrese: Kotnovská 137, 390 05 Tábor, Česká republika, tel./fax: +420 381 213 332, mobil + 420 606 751 156 nebo +420 606 832 551, e-mail: redakce@apsscr.cz [6].
Minulá čísla:
Celé číslo - Leden 2010 [7] (PDF, 4,54 MB)
[8]