Důraz na individualitu, její rozvoj a aktivitu, tak charakteristický pro dnešní dobu, se přirozeně přenáší i do oblasti sociálních služeb. Tradiční systém léčby a péče je postupně nahrazován individualizovanou podporou. Podstatnou součástí tohoto procesu je hledání vhodných přístupů k lidem s postižením a způsobů práce, které by v nich podpořily vlastní aktivitu.
Pojem aktivizace se rozšířil s novým zákonem o sociálních službách, který ji vymezuje jako jednu z činností poskytovaných v sociálních službách. Podle Mgr. Hanuše, ředitele odboru sociálních služeb a sociálního začleňování MPSV, který se na přípravě zákona podílel, neexistuje přesná definice, co to aktivizační činnosti jsou – záměrem tvůrců zákona bylo vytvořit pouze určitý rámec, který by poskytovatelé zaplnili dle svých představ; obecně se ale jedná o soubor činností vedoucí k nastartování aktivity, která povede k sociálnímu začleňování nebo také naučení se strategiím pro zvládání těžkostí, které jsou s handicapem spojeny.
Zákonná definice je tedy dosti široká. Domnívám se, že tato výhoda není v praxi dostatečně využívána. Na internetových stránkách poskytovatelů i v diplomových pracích studentů je aktivizace zmiňována většinou ve spojení s volnočasovými aktivitami. Zejména v pobytových zařízeních se uplatňují specializovaní odborníci, kteří pro klienty vytvářejí různé aktivizační programy. Někde jsou to ergoterapeuti a pedagogové volného času, jinde přímo aktivizátoři. Nabídka činností pro klienty je nesmírně široká – od sportu a hudby přes ruční práce a mozkový jogging až k arteterapii a ekoterapii. Souhrnně řečeno jde o řízené společensko-kulturní aktivity, které bezesporu mají svůj význam a účinnost. Jsou však „vysokoprahové“ a od klientů vyžadují alespoň určitou úroveň motivace, pozornosti, sociálních dovedností. Proto bývají většinou dostupné pouze lidem s lehčími typy poruch. Nikde v zákoně se ovšem nemluví o tom, že by nějaká skupina klientů měla být z aktivizačních činností vyjmuta, ať pro svůj věk či míru znevýhodnění. Klienti s kombinovaným postižením nebo upoutaní trvale na lůžko mají stejné právo na pozornost a podněty ze svého okolí jako ostatní. Potřebují ale jiný přístup a jiný typ aktivit, než jsou ty výše zmíněné.
Ne všichni poskytovatelé mají pro práci s těmito klienty pracovníky vyškolené ve vhodných technikách (například v bazální stimulaci), ne všude se již uplatňuje preterapie. Tam, kde si personál neví rady, nastupuje speciální pedagog nebo psycholog. Záměrem tvůrců zákona ale jistě nebylo delegovat aktivizační činnosti do rukou odborníků, kteří jsou v zařízení početně zastoupeni nejméně. Aktivizovat klienty totiž mohou všichni pracovníci služby (včetně ředitele a kuchařek); odborníci by měli být především iniciátory, školiteli a garanty. Pojďme se podívat na to, co jiného než volnočasové činnosti by se ještě pod slovem aktivizace mohlo skrývat.
Vyjdeme-li z pojmu samotného, musí nás napadnout aktivita, tedy činnost nebo činorodost. Biologickým východiskem k vymezení jeho obsahu pak může být skutečnost, že ze všech živočichů se člověk dostal ve svém (evolučním) vývoji nejdál. To bylo umožněno mimo jiné tím, že velice efektivně využíval mozek a vytvořil specifický způsob komunikace. Vzhledem k tomu, jak značně se v posledních letech rozšířily naše poznatky z oblastí neurologie a neurobiologie, víme více o fungování lidského mozku a lépe tak rozumíme i tomu, jak ho rozvíjet. Pro rozvoj mozku je nutná jeho aktivita a platí, že čím více ho člověk používá, tím více se mozek rozvíjí. Podstatou je tvorba nových spojů – synapsí – mezi jednotlivými mozkovými buňkami. Pokud člověk užívá mozek nezvyklým způsobem, mezi mozkovými buňkami se buď vytváří nové spoje, nebo se ty dosavadní – byť poškozené – prohlubují. Neznamená to, že by člověk zrovna musel skládat symfonie nebo řešit složité matematické úlohy, stačí tvořivě přemýšlet. Z fyziologického pohledu je tedy aktivizací jakákoli situace, ve které je mozek nucen zpracovávat buď nové podněty, nebo s těmi známými zacházet jiným způsobem. Výzkumy dokazují, že mozek, který pracuje pouze ve stále stejných schématech a nerozvíjí se, je například mnohem více ohrožen demencí. Z psychologického hlediska je potom s pojmem aktivizace spojena lidská potřeba vnímat, poznávat a ovládat sebe a své okolí.
Z výše uvedeného vyplývá, že aktivita, potažmo aktivizace, je vždy spojena s novými, neobvyklými podněty. U většiny klientů je schopnost zajistit si dostatečné množství podnětů z okolí oslabena, je třeba jim proto podněty nabídnout nebo zprostředkovat. Druh a intenzita podnětů musí být ovšem přiměřené klientovu stavu. Stejně jako je nutné posuzovat individuálně potřeby jednotlivých klientů, musíme realisticky zvažovat i jejich možnosti. Zatímco pro relativně soběstačného klienta je aktivizací pletení košíků a výlet na hrad, může být pro člověka s pokročilou demencí stejně silným zážitkem masáž nohou.
Slovo aktivizace snad může vyvolat dojem, že by jeho obsahem měly být především všelijaké sofistikované činnosti, tedy například vzdělávací, zábavné, terapeutické a rehabilitační programy. Ty do ní bezesporu patří, ale byla by škoda omezit se ve svém chápání aktivizace jen na ně. Podle sociologů zabírají podobné aktivity v životě běžného Evropana asi 12 % času. Ve zbylém čase studujeme, pracujeme, staráme se o sebe a o domácnost. Den klienta vyplněný v dobré víře převážně řízenými aktivizačními programy má tedy jinou strukturu než den běžného člověka.
Zde se nabízí dvě otázky: jak aktivizovat i mimo připravené činnosti a kde stále brát ty nové podněty? Odpověď není složitá. Pokud za aktivizační budeme považovat jakoukoli činnost, jejímž výsledkem je aktivita klientů, značně se rozšíří možnosti toho, co lze v rámci aktivizace dělat a tím i možnosti veškerého personálu se do ní zapojit. Doporučila bych vycházet z přirozených situací, které se normálně dějí a které přicházejí ad hoc – sebeobsluhou počínaje a náhodným setkáním na chodbě konče. Zaměření se na každodenní a obyčejné věci přináší situace, které lze uchopit neotřelým způsobem a poskytovat tak nové podněty, na které může klient reagovat. Nejde samozřejmě o výsledek jako o samotný proces interakce.
Konkrétní příklady, jak takový přístup může fungovat v praxi, bych vám ráda nabídla v navazujícím článku v příštím čísle časopisu Sociální služby.
Mgr. Jana Medlíková
______________________________
Odborný časopis Sociální služby - srpen / září 2011
Více informací lze získat na webových stránkách http://www.socialnisluzby.eu [2] a http://www.apsscr.cz [3].