Emoce tvoří nedílnou složku naší psychiky, řadí se do psychických procesů či stavů. Slouží především k uvědomování si pocitů libosti či nelibosti ve vztahu k prožitým situacím, lidem, věcem. Emoce zasahují do každého našeho interpersonálního projevu, do každé komunikační situace, ať už se jedná o emoce krátkodobé – afekty, tak o emoce dlouhodobé – nálady. Patří mezi vývojově starší součásti naší psychiky, velmi těžko se proto ovládají rozumem.
V běžném životě projevujeme většinou naše emoce přirozeně, jak přicházejí, tak jsou zpravidla i ventilovány navenek. V sociálních službách se naše emoce stávají zároveň i nástrojem při práci s uživateli, klienty. Znalost tohoto nástroje je podstatnou složkou profesionálního přístupu.
Emoční prožitek je složen z několika základních prvků. Emoce se projevují jednak v naší kognitivní (poznávací) rovině, jednak v autonomní aktivaci organismu. Kognitivní rovina emoce spočívá v hodnocení dané situace. Toto hodnocení se pak dále projevuje na intenzitě prožitku situace. Jestliže jsme v autě, které se řítí ze strmého svahu, prožíváme strach, ale pokud víme, že auto je součástí tobogánu, pak je tento strach obvykle mnohem menší. Podobně, řekne-li nám někdo, že se na nás nemůže dívat, pak jinak budeme vnímat toto tvrzení od nejlepšího přítele a jinak od člověka s duševním onemocněním. Autonomní aktivací se míní fyziologická reakce našeho organismu na dané podněty. Fyziologickou reakcí na pocit nadšení by bylo mimo jiné zvýšení tepové frekvence, zvýšení tělesné teploty a hormonální odpověď v podobě adrenalinu. Z kognitivního hodnocení vzniká hodnocení emoční, z autonomní aktivace vzniká vnímaná aktivace. Výsledným celkem je potom prožívaná emoce jako taková. (Atkinson, Atkinson, 1995)
Pro pracovníka v sociální sféře se většina emočních prožitků na základě výše zmíněného mění především v kognitivní rovině. Hodnocení situace ve vztahu k uživateli je vždy jiné než hodnocení situace v běžném životě. Nejedná se o odlišnost emocí jako takových, spíše o změnu intenzity prožívání a o kognitivní uchopení emoce.
Tento poznatek může sloužit jako vstupní informace pro další práci s našimi emocemi jako s nástrojem ve vztahu k uživatelům. Připustíme-li, že naše emoce jsou nástrojem v komunikaci s uživateli, pak se zcela přirozeně objeví pochybnosti o vhodnosti jejich užívání. Trefně tyto obavy vyjádřil na školení jeden ze sociálních pracovníků: „Moje JÁ, psychika a tedy i emoce, jsou mým nástrojem k práci. Musím se proto velmi snažit, abych je vhodně užíval? Cítím se paralyzován ve svých emocích.“
Jestliže se snažíme „správně či vhodně“ užívat naše emoce, pak je zpravidla jen obtížně užíváme autenticky, spontánně. Ale právě v autentičnosti projevu emoce spočívají. Často pak dochází k ambivalenci mezi tím, co skutečně člověk prožívá, a tím, co dává najevo uživatelům. Zcela jistě je někdy na místě svoje emoce řídit a korigovat. Nelze vždy a za všech okolností dávat najevo emoce tak, jak skutečně přicházejí. Objeví se ale i situace, kdy je autentičnosti třeba snad více než profesionálního přístupu. Jestliže se zaměstnanec snaží svoje emoce upravovat, nemusí se mu to dařit zcela. Většinou se disproporce objeví mezi složkou verbální a neverbální, případně složkou paralingvální, tedy nadřečovou (intonace, pauzy v řeči, hlasitost a další). Disproporce mezi vyjadřováním emocí u pracovníka v sociální sféře vyvolává nedůvěru v uživateli. Tato nedůvěra většinou proniká kamsi do podvědomí či snad dokonce nevědomí uživatele. Z toho pramení i fakt, že je tato nedůvěra obtížně uchopována, pojmenovávána a je velmi těžké s ní pracovat. Pracovníkovi se subjektivně může zdát, že i když se snaží s uživateli pracovat, jak nejlépe umí, přesto má někdo jiný daleko větší úspěchy, i když není třeba tak profesně zdatný.
Emočně „upřímnější“ jsme častěji v situacích, které jsou nějak spjaty s primárními, nižšími emocemi – zlostí, strachem, silným smutkem či silnou radostí. Právě u nich kognitivní hodnocení přichází později než samotná aktivace organismu (fyziologická reakce). Příčinou tohoto procesu je zřejmě amygdala, šedá hmota v limbických systémech, která je schopna odpovědět na znepokojivé informace dříve než šedá mozková kůra, tedy rozum. Odpovídalo by to tvrzení, že někdy dříve cítíme, než myslíme. Jestliže například koutkem oka zahlédneme lano, můžeme mít pocit, že vidíme hada, uskočíme dříve, než rozumem určíme, že se jedná o neškodný kus lana. (Atkinson, Atkinson, 1995) Amygdala tedy funguje rychleji než kortex, a to především v primárních, nižších emočních stavech. Vyšší emoce jsou více doprovázeny kognitivním uchopením dané situace zároveň s fyziologickou odezvou. Jestliže přichází kognitivní uchopení zároveň s aktivací organismu, či snad dokonce dříve, pak je daná situace spíše pochopena v kontextu umělém, upraveném, neupřímném, méně autentickém.
Jak docílit kompromisu toho, aby moje emoce byly autentické a zároveň neohrožovaly uživatele ani mě samotného třeba přílišnou intenzitou či nevhodností v načasování emoční odezvy? Lze vůbec tohoto stavu dosáhnout?
Prvním krokem k uchopení vlastních emocí jako nástroje je naše všímavost k sobě samým i k druhým.
Jak lépe nakládat se svými emocemi v sociálních službách?
V první řadě je třeba poznat, jaké emoce jsou nám vlastní. Každá emoce je polární, zrcadlí se ve svém protikladu: radost - smutek, odvaha - strach, láska - nenávist. Další důležitou složkou emocí je jejich intenzita. Intenzita se projevuje jednak v hloubce prožívání a jednak v síle jejich projevu. S intenzitou souvisí i délka trvání emocí. Mnoho z nás má o svých emocích zkreslené představy. Toto zkreslení pramení především z toho, že zaměňujeme vyjadřování emocí s jejich prožíváním. Uvědomění si, jak moc jsme navenek emoční, zda jsme výbušní, nebo spíše klidní, jestli se více poddáváme smutné náladě nebo naopak více prožíváme radost, zda se u nás objevuje častěji než u druhých zlost či hněv, to vše může napomoci lepšímu využití emocí jako nástroje. Pro druhé kolem nás budou většinou čitelnější nižší emoce. Vyšší emoce, jako třeba altruismus či smysl pro spravedlnost jsou diagnostikovány obtížněji. Přesto je dobré orientovat se i ve svých vyšších emočních stavech. Ty se více ukazují třeba v individuální terapeutické práci na sobě sama, v sebezkušenostním výcviku či při supervizi.
Druhou podstatnou složkou, která nám pomůže pracovat s našimi emocemi v práci, je odhalení způsobu, v jaké míře emoce vyjadřujeme navenek. Každý z nás má specifický přístup k vyjadřování emocí. Obvykle se rozlišují lidé, kteří při prožívání emocí potřebují svoje pocity vyjadřovat více navenek, a lidé, kteří emoce vnitřně hluboce prožívají, ale nesdělují je ostatním. Na obou variantách můžeme najít výhody i nevýhody v práci v sociální oblasti. Stranou ponecháme jedince, kteří emoce prožívají, ale potlačují jejich projev, záměrně emoce nevyjadřují. Takoví jedinci jsou považováni za méně vhodné pro práci v sociální oblasti především. Zamlžují totiž přímou komunikaci, vnášejí do komunikačních situací manipulaci, komunikačně klamou druhé.
Třetí podstatnou složkou je naše schopnost předat emoce někomu jinému. Emoce jsou totiž „nakažlivé“. Možná se vám stalo, že jste viděli někoho v záchvatu smíchu, prostě se nemohl přestat smát. Vyvolalo to ve vás chuť se smát nebo se alespoň usmívat? Pak právě tehdy došlo k „nakažení emocemi“. Podobně to funguje i s polárními emocemi – špatnou náladou a smutkem. I tady jsme schopni emoce od druhých přejímat, či naopak je druhým dávat. Práce s emocemi může tedy směřovat i k ovlivňování emocí druhých, uživatelů, pacientů, klientů. Zároveň se ukazuje, že sdílení emocí vede k větší spokojenosti, dokonce i k úspěšnějšímu boji s rakovinou (Tschuschke, 2004). Mnohými výzkumy je dokázáno, že schopnost ventilovat emoce pozitivně koreluje s vyšší obranyschopností organismu, rychlejší rekonvalescencí v nemoci a dokonce i s lepší schopností ubránit se závažným onemocněním (Tschuschke, 2004, Simonton, 1994).
Jako zásadní pro zdraví a spokojenost člověka se ukazuje otevřené vyjadřování emocí, především negativních, a jejich ventilování. Pomocí otevřené emoční atmosféry, autentičnosti projevu pracovníků v sociální oblasti a podpory vyjadřování emocí uživatelů lze výrazně pozitivně působit v sociálních službách.
PhDr. Kateřina Stibalová
Atkinson, R. L., Atkinson, R. C.: Psychologie. Victoria Publishing, Praha 1995.
Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Portál, Praha, 2001.
Simonton, P. C.: Návrat ke zdraví. Radost, Praha 1994.
Tschuschke, V.: Psychoonkologie. Portál, Praha 2004.
______________________________
Odborný časopis Sociální služby - 1/2012
Odborný měsíčník Sociální služby je nejrozšířenějším periodikem v oblasti sociálních služeb v České republice. Jeho vydavatelem je Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky (APSS ČR), největší profesní organizace sdružující poskytovatele všech typů a druhů sociálních služeb v ČR. Její členskou základnu v současnosti tvoří více než 720 organizací, což znamená přes 1600 registrovaných služeb.
Obal a obsah čísla ZDE [2] (PDF, 360KB)
Časopis Sociální služby vznikl v roce 2009 transformací dosavadního Zpravodaje APSS ČR. Vychází desetkrát ročně na 36-48 stranách formátu A4 v nákladu 3500-4000 kusů pro cca 16 000 čtenářů z řad poskytovatelů, zřizovatelů i uživatelů sociálních služeb, představitelů veřejné správy, studentů i pedagogů vysokých škol jak v České republice, tak na Slovensku.
Více informací lze získat na webových stránkách http://www.socialnisluzby.eu [3] a http://www.apsscr.cz [4].
Objednávky pro členské organizace APSS ČR vyřizuje přímo vydavatel nebo redakce na adrese: Kotnovská 137, 390 05 Tábor, Česká republika, tel./fax: +420 381 213 332, mobil + 420 606 751 156 nebo +420 606 832 551, e-mail: redakce@apsscr.cz [5].