Ageismus jako nový negativní fenomén ve zdravotní péči. (Kazuistika) Poprvé použil termín ageismus v roce 1960 lékař Robert Butler, který ageismus definoval jako proces systematických stereotypů a diskriminace vůči lidem, protože jsou staří. O stárnutí se onen autor vyjádřil v souvislosti s tím, že stárnutí je ve skutečnosti přirozená součást lidského životního cyklu a že jsme sice začali studovat smrt, ale jedno období jsme jako by přeskočili, ať už proto, že jde o dlouhé časové období předcházející smrti. Sám autor přisuzoval toto opomenutí právě ageismu s tím, že starší lidé jsou často vnímáni jako univerzální oběti sdílející určité negativní atributy, včetně senility. Pokud však v životě člověka nedojde k náhlé smrti, věk je osudem každého lidského jedince. V některých ohledech můžeme dokonce říci, že věk nás vede ke smrti. (Aronson, 2015) Ucelený koncept ageismu byl následně představen až v roce 1969 a to s odkazem na odpor k stáří, nemoci, slabosti, strachu, bezmoci, ale i zbytečnosti a smrti, a to z důvodu, že starší lidé jsou často považováni za slabé, netolerantní ke změnám a trpící kognitivními poruchami. Důkazy tohoto negativního pohledu na stárnutí byly a jsou předkládány různými studiemi. Z tohoto důvodu můžeme bez obav říci, že nejčastěji citovaný důvod diskriminace v Evropě je právě věk – přesněji řečeno fáze, kdy jsme u konce života. (Schroyen, 2015) Při zkoumání ageismu přicházíme k závěru, že jde o společenský fenomén, který značně poškozuje starší jedince tím, že je odsunuje stranou, stejně jako pohrdá hodnotou jejich zkušeností a znalostí. (Ferreira, 2015) Starším jedincům se přisuzuje nízká hodnota, jsou podceňováni, odmítáni, zesměšňováni, stávají se méně významní, chápáni jako břemeno pro společnost. Mnoho potřebují, ale málo dávají. (Lešková, 2009) Starší lidé se přitom setkávají s ageismem v různých formách v pravidelných i nepravidelných intervalech. Jejich zkušenosti s věkovou stigmatizací se mohou pohybovat od méně benevolentních zážitků, v nichž dostávají takzvanou nežádoucí pomoc, po více nepřátelské, v nichž čelí odmítnutí. (Chasteen, Lindsey, 2015) Stereotypy založené na věku jsou např. jednou z nejvíce tolerovaných forem sociální diskriminace v Kanadě a USA. Tyto diskriminační postoje a předpoklady mohou mít negativní vliv na mnoho oblastí života, zejména když jsou tyto předpoklady internalizovány a přijímány jako realita. (Genoe, White, 2015, Štefaňák, 2009) Negativní pojetí stárnutí prostupuje většinu společnosti a rostoucí množství důkazů zároveň naznačuje, že negativní názory na stárnutí jsou perzistentní a mohou mít škodlivé účinky jak na jednotlivce, tak na společnost. (Miche, 2015) Důkazy o ageismu vidíme podle Irvinga na každém kroku. V úvodníku New York Times Karpf řekl: „Starší lidé jsou pravděpodobně vnímáni jako zátěž a zdroje.“ Taková „gerontofobie“ je škodlivá, protože jsme ji internalizovali. Ageismus je totiž popisován jako soubor předsudků vůči našemu budoucímu já. Tento fakt nám zároveň říká, že věk je definicí naší vlastní charakteristiky. (Irving, 2015) Je pravdou, že existují robustní důkazy, že starší lidé se fyziologicky liší od mladších dospělých, avšak mezi samotnými staršími jedinci existuje vysoká variabilita v jejich zdravotním stavu, funkčním stavu, životních prioritách a lékařských preferencích. Přesto se například ve Velké Británii v rámci zdravotní politiky předpokládá, že stáří nutně přináší neschopnost. (Aronson, 2015) Trentham například v souvislosti s ageismem upozorňuje i na to, že senioři ve své snaze ovlivňovat politiku státu zůstávají značně frustrovaní. Sociální média totiž často vylučují seniory z různých veřejných diskusí, což je v jádru také projevem ageismu. (Trentham, 2015) Na společenské úrovni se negativní pohledy na stárnutí projevují ve formě věkových stereotypů, které vedou k předsudkům a diskriminaci vůči starším jedincům. Na osobní úrovni je negativní náhled na vlastní stárnutí spojen mimo jiné se špatným zdravotním stavem, s mizernou životní pohodou a dokonce i se zkrácenou délkou přežití. (Kotter-Grühn, 2015) Je zřejmé, že projevy ageismu ve společnosti přispívají ke zhoršování zdravotního stavu starších jedinců, a proto by tyto projevy věkové diskriminace měly být minimalizovány nejen ve společnosti, ale i v kontextu poskytování zdravotní péče, protože jen tak můžeme úspěšně realizovat komplexní rehabilitaci staršího jedince. Komplexní rehabilitace je přitom vzájemně koordinovaný, provázaný a zároveň cílený proces, který zahrnuje kromě léčebné rehabilitace i rehabilitaci pracovní, pedagogickou a sociálně-psychologickou. Odstranění věkové diskriminace ve zdravotnictví vnímáme jako silné posílení sociálně-psychologické rehabilitace.

Pokud se podíváme na teorii sociálního očekávání, vidíme, že tato teorie předpokládá, že vzhled jedince ovlivňuje, jak se jedinci sami hodnotí, a proto může ageismus u starších jedinců vytvářet pocit nižšího sebehodnocení. O tomto fenoménu svědčí i výsledky výzkumu, který v roce 2015 realizoval Sabik. Výzkumu se zúčastnilo 244 africké, americké a evropské ženy, které dosáhly 60 let. Úcta k tělu výrazně zprostředkovala vztah mezi diskriminací na základě věku a psychickou pohodou, především v kultuře západní společnosti, přičemž tato diskriminace byla spojena s nižší psychickou pohodou. Africké ženy svou psychickou pohodu se stárnutím nespárovaly. (Sabik, 2015) V roce 2014 byla provedena studie, jejímž cílem bylo zjistit, jakou roli hrají osobnostní rysy a empatie v rozvoji ageistických postojů. Zajímavým zjištěním je fakt, že respondenti, kteří vykazovali větší úzkost a strach ze procesu stárnutí, byli náchylnější k samotnému osobnímu vytváření ageistických postojů. (Alan, Johnson, Emerson, 2014) S ageismem se v současné době do značné míry prolíná i diskriminace na základě pohlaví. Objevuje se tak pojem genderovaný ageismus, zejména v zaměstnání. Jyrkinen zkoumal názory manažerů v soukromých firmách a ve třetím sektoru a uvádí tvrzení, že ženy se na pracovišti setkávají s projevy ageismu ve výrazně větší míře než muži. Genderovaný ageismus může probíhat na mnoha úrovních profesního rozvoje a zahrnuje různé připomínky týkající se ženských rolí, vzhledu, sexuality a dokonce i menopauzy. (Jyrkinen, 2014) Další studie zkoumala vztah mezi změnami ve vnímání diskriminace a změnami v depresivních symptomech u starších lidí. Vztah mezi vnímanou diskriminací na základě věku a depresivními příznaky byl analyzován longitudinálně spolu s testy, které určují, zda sebepojetí stárnutí zprostředkovává asociaci. Změny ve vnímání diskriminace byly významně spojeny se změnami v nárůstu depresivních symptomů v čase. Vnímání diskriminace na základě věku výrazně souvisí se zvýšením depresivních symptomů. Nálezy ukazují význam rozpoznávání vnímané diskriminace a negativního sebepojetí stárnutí a toho, jak mohou negativní účinky diskriminace na základě věku ovlivnit sebepojetí stárnutí a stát se rizikovými faktory pro rozvoj depresivních příznaků na sklonku života. (Richardson, H, Richardson, J, Virginia, E, 2015) Přikládání váhy negativním stereotypům týkajících se stáří může mít mnoho škodlivých účinků na fyzické zdraví v dlouhodobém horizontu, ale i v paradigmatu délky života. Schroyen uvádí, že na základě dlouhodobého pozorování může s jistotou říci, že subjekty s negativním vnímáním stárnutí žijí v průměru o 7,5 roku méně než jedinci s pozitivním vnímáním stáří. Dokonce některé studie podle Schroyena prokázaly, že pozitivní stereotypy stárnutí mají příznivý vliv na obnovu zdraví v rámci komplexní rehabilitace; u starších osob s těžkým zdravotním postižením byla o 44 % větší pravděpodobnost, že se plně zotaví v každodenních aktivitách — koupání, oblékání, přenášení a chůze a další — právě tehdy, když jsou vystaveni pozitivním stereotypům. (Schroyen, 2015)

Ageizmus ve zdravotnictví

Skirbvekk a Nortvedt publikovali v roce 2014 studii, v níž zkoumali etické aspekty zdravotní péče mezi zdravotníky při léčbě a stanovení priorit léčby u starších pacientů v Norsku. Názory lékařů a sester byly analyzovány pomocí kvalitativních metod. Bylo provedeno 21 hloubkových rozhovorů a 3 focus group rozhovory v nemocnicích a ambulancích praktických lékařů. Všichni účastníci výzkumu — zdravotní sestry a lékaři — uvedli, že zacházení se staršími pacienty se liší od zacházení s mladšími pacienty, dokonce i léčba starších pacientů má nižší priority než léčba pacientů v nižších věkových skupinách. Tento fenomén přisuzovali různým provozním směrnicím a rozpočtovým omezením. (Skirbekk, Nortvedt, 2014) Když vidíme takové negativní důsledky ageismu v nonpatologickém kontextu, můžeme se oprávněně ptát, zda se tento vliv projevuje i v konkrétním kontextu geriatrické onkologie. Ve skutečnosti, pokud existuje představa, že naše vnímání stáří ovlivňuje naše fyzické i psychické zdraví v normálním procesu stárnutí, pak v situaci, kdy je zdravotní stav již postiženi chorobou, můžeme předpokládat, že pacienti budou ještě citlivější k názoru, že mají vysoký věk. (Schroyen, 2015) I podle Sumwaya a Hamstra je věková diskriminace fenomén, který se stále častěji objevuje ve zdravotnictví, včetně onkologicky nemocných jedinců. U starších pacientů, kteří trpí onkologickým onemocněním, je méně pravděpodobné, že budou vystaveni chirurgickým výkonům nebo radioterapii. U karcinomu rekta jsou pacienti starší 65 let méně často odesíláni na předoperační radioterapii, přičemž bylo prokázáno, že snížení lokálních recidiv je považováno za standard péče i pro pacienty vysokého věku. Je znepokojivé, že diskriminace na základě věku převažuje obzvlášť u mužů s rakovinou prostaty. Někteří lékaři poznamenávají, že u mužů starších 75 let s rakovinou prostaty je léčba vysoce riziková, a tak 67 % z nich je ordinována primární androgenní terapie (ADT) nebo žádná léčba. (Shumway, Hamstra, 2015) Je nutné poznamenat, že významný podíl pacientů s nádorovým onemocněním tvoří právě starší lidé, protože věk je rizikovým faktorem pro mnoho chorob, samozřejmě včetně rakoviny. Odhaduje se, že v roce 2030 až 70 % diagnostikovaných nádorů v USA bude mít právě věková skupina nad 65 let. Vnímání a léčba starších onkologických pacientů je však u zdravotnických pracovníků, včetně lékařů, trvale negativní. Navíc je prokázáno, že starší pacienti jsou často vylučováni z klinických studií. V letech 1996 až 2002 bylo do klinických studií v rámci rakoviny zahrnuto 68 % pacientů ve věku 30–64 let, zatímco jen 8,3 % lidí bylo ve věku 65–74 let. Samozřejmě existuje mnoho důvodů, které ospravedlňují vyloučení starších jedinců z klinických studií, například vysoká úmrtnost, převozitelnost, zdravotní dekompenzace aj. Dostupná data z různých významných studií týkajících se rakoviny nelze obecně aplikovat na starší jedince především vzhledem k povaze fyziologických změn spojených s věkem. Kromě toho je důležité poznamenat, že systémová onkologická léčba je stále dražší a dražší. Právě proto je například národní systém zdravotní péče v Belgii při léčbě onkologického pacienta založen nejen na charakteristice nádoru a samotné linii léčby, ale také na charakteristice pacienta při zohlednění kritérií oprávněnosti samotné léčby s ohledem na střední délku života. Diskriminace vůči starším pacientům se tedy neomezuje jen na výzkum, ale je patrná i v klinické praxi. Ukázalo se, že pro chemoterapii karcinomu prsu lékaři doporučují 99 % pacientek do 55 let, ale jen 60,4 % osob starších 70 let, ačkoliv klinické situace jsou stejné nebo velmi srovnatelné. Kromě toho 71 % lékařů odůvodňuje rozhodnutí na základě charakteristiky nádoru a 14 % podle vysokého věku. Podobný výzkum ve Velké Británii ukázal, že intenzita léčby rakoviny je ovlivněna v 49 % věkem. (Schroyen, 2015)

Graf č. 1 a 2: Léčba onkologického onemocnění

Graf č. 3.: Důvody odmítnutí chemoterapie

Další výzkumné studie prokázaly, že u starších pacientů je mimo onkologická onemocnění nedostatečně léčeno i bolest. Tyto studie však neřešily fakt, proč tolik starších lidí i nadále trpí bolestí, například bolestí zad. Je možné, že poskytovatelé zdravotní péče se při léčbě bolesti zaměřují na akutní problémy nebo měřitelné hodnocení, jako jsou biomarkery nebo škály závažnosti onemocnění. Vzhledem k nedostatku údajů o příčinách nedostatečné léčby bolesti zad u starších osob kvalitativní studie ukázaly konkrétní překážky, které jsou nezbytné pro identifikaci budoucích cílů intervence. Za základní překážku vnímáme právě rozvoj negativních postojů a předsudků na straně zdravotnického personálu. (Makris, 2015) Bolest zad je přitom nejčastějším typem bolestí pohybového aparátu hlášeným u starších dospělých a druhou nejčastější stížností, kvůli níž pacienti navštíví ambulanci primární zdravotní péče. Cílem studie, která byla realizována v roce 2015, bylo pochopit názory a pohledy starších osob týkající se zdravotní péče při vyhledávání léčby právě pro bolest zad. Ve studii byly použity data z různorodého souboru 93 starších dospělých (medián věku 83), kteří hlásili bolesti zad během posledních 3 měsíců. Z výzkumu je zřejmé, že interakce starších pacientů s poskytovateli zdravotních služeb mohou ovlivnit samotnou ochotu starších osob podstoupit léčbu nebo léčbu vyhledávat. Analýza dat odhalila několik možných důvodů nedostatečné péče, přičemž příběhy ukazují, že povaha interakce s poskytovateli zdravotní péče přispívá k centrálním postojům účastníků směrem ke strategiím hledání další následné péče. Účastníci byli velmi často vystaveni názoru poskytovatelů zdravotní péče, že bolest zad je ve vyšším věku nevyhnutelná (tuto skutečnost uvedlo 74 % účastníků rozhovorů a 75 % účastníků focus groups). Povaha interakce s poskytovateli zdravotní péče přispívala k centrálním postojům účastníků směrem k strategiím další péče. To znamená, že účastníci často říkali, že jejich poskytovatel zdravotní péče nebyl ochoten naslouchat jejich obavám nebo nebyl ochoten zvažovat různé alternativy léčby. Mnozí účastníci cítili, že poskytovatelé zdravotní péče buď nic nenabízeli, nebo nebyli ochotni nabídnout něco nového. Tento přístup vytvářel u pacientů negativní konotace spojené s dalším léčením bolesti zad. Autor studie uvádí, že výsledky naznačují, že interakce mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče může sloužit jako silně odrazující faktor pro budoucí vyhledávání zdravotní péče. Poskytovatel zdravotní péče byl přitom identifikován jako významná překážka v rámci komplexní rehabilitace starších jedinců. Toto zjištění podtrhuje řešení tohoto problému v kontextu zlepšení komunikace mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče v paradigmatu vytváření modelu léčby seniora, který bude založen na společném chápání cílů léčby nebo stanovení společných priorit a zároveň nabídne nové cesty pro integrované zásahy. Význam interakcí pacienta a poskytovatele zdravotní péče a její dopad na výsledky léčby vytváří prostor pro zavedení termínu „terapeutické spojenectví“. Realizovaný výzkum tak zdůrazňuje význam vytvoření účinného partnerství, včetně potřeby zlepšit komunikační dovednosti zdravotníků a ochotu zapojit starší dospělé do vlastní péče směrem ke tvorbě a úpravě společných cílů. (Makris, 2015) Výzkumná studie, jejíž výsledky byly publikovány v roce 2015, ukázala, že zvýšená úmrtnost ve vztahu ke stáří je možné vysledovat u žen s rakovinou prsu, přičemž tento fenomén je způsobilý právě undertreatmentem. Přesto je třeba mít na paměti, že „pokročilý“ věk sám o sobě by neměl být kontraindikací léčby, která může zvýšit kvalitu života pacienta. Platí to i s ohledem na nedostatek důkazů, že starší lidé jsou slabší při toleranci chemoterapie, radioterapie nebo chirurgické léčby. Pokiaľ jde o radioterapii, bylo prokázáno, že starší jedinci vykazují velmi dobrou toleranci. Další studie ukázaly, že míra přežití po chirurgickém odstranění nádoru není závislá na věku pacienta. Kromě toho bylo zjištěno, že starší jedinci dostávají často pouze konzervativní léčbu, např. u rakoviny prsu, kdy jim lékaři neodporčují následné rekonstrukční postupy. Lékaři doporučují rekonstrukce prsu v 95 % případů u pacientek do 31 let, ve srovnání s pouhými 65 % případů u pacientek starších 59 let. Vyvstává proto otázka: Jak je možné vysvětlit tak rozdílné postoje k starším lidem, pokud to není stigmatizací spojenou s věkem? (Schroyen, 2015) Podle Kagana a Melendeza představuje ageismus při poskytování zdravotní a ošetřovatelské péče zásadní hrozbu pro zdraví i společnost. Zkoumání fenoménu ageismu napovídá, že věková diskriminace negativně ovlivňuje zdraví a má za následek špatné zkušenosti občanů se zdravotní péčí. Společnost přitom čelí budoucnosti, v níž budeme muset nutně pochopit stárnoucí společnost a čelit ageismu vytvářením různých modelově adaptovatelných programů, které ageismu zabrání, případně ho omezí. (Kagan, Melendez-Torres, 2015)

Kazuistika
Diagnostická anamnéza: Ján P.
Povolání: nástrojář, v důchodovém věku odchod ve věku 63 let; Abusus: alkohol pije příležitostně, cigarety vypálí 2–3 denně, kávu nepije; První diagnóza: nestabilita, porucha chůze, VAS LS páteře; Konečná diagnóza stanovená po třech letech: smíšená porucha chůze na podkladě spinální lumbální stenózy, mnohočetné infarktové léze v mozku, diabetická polyneuropatie, celiakie, zatím nepotvrzená biopsií tenkého střeva; AA: Alergie na léky, potraviny a jiné látky neudává; LA: Agen 1/2-0-1/2, Prenessa 1-0-0, Inzulín Lantus 0-0-16j, Gabagamma 0-0-1, Thiogamma 1-0-0, Melyd 1-0-1/2, Stadamet 1-0-1.; Terapeutický postup: infuzní léčba.

Diagnostický rozhovor:
„Nikdy jsem neměl problémy s nohama, přišlo to náhle a stav se mi začal rychle zhoršovat před třemi lety. Začala tak moje cesta plná utrpení a nepochopení ze strany zdravotníků. Při první návštěvě praktického lékaře mi bylo řečeno: Myslím si, že je to přirozená součást stáří, s tím se už nic nedá dělat... Tato představa o nevyhnutelnosti mého utrpení na staré kolena mě šílela, nemohl jsem spát a přidávaly se i psychické potíže, jako nervozita a strach z budoucnosti. Na vlastní žádost mě praktický lékař poslal na neurologické vyšetření, které nic vážného neprokázalo, alespoň ne v tom smyslu, proč mě tak silně bolí nohy a ztrácím stabilitu při chůzi. Situaci jsem začal vnímat tak, že mé tělo je opotřebované a že každý starý člověk má takto trpět. Na ortopedickém vyšetření jsem se setkal s podobným přístupem; můj rozhovor mám ve velmi živé paměti: Podívejte se na mě, přece nemohu chodit, co si budu dělat, co mám dělat? Jsem v zoufalé situaci... Lékař na to: Kolik máte vlastně let? Já, sedmdesát a on na to: Co očekáváte? Jste přece starý muž, s tím se musíte vyrovnat, nejlepší roky máte za sebou... Bylo to pořád dokola to samé. Smířit se se stáří. To jsem se přece smířil, ale nikdo mi nemůže pomoci, aby mě to tolik nebolestilo? Chůze byla čím dál méně jistá, nedokázal jsem překročit práh do obývacího pokoje, váha se mi neustále snižovala, byl jsem vyhublý na kost, slabý a bezmocný. Objevovaly se průjmy a nechutenství k jídlu, nafukovalo mě. Jedl jsem jen proto, abych žil. Následně, to bylo před Velikonocemi, vyšel jsem do zahrady, abych se nadechl čerstvého vzduchu, nezvládl jsem stabilitu, spadl jsem a ležel jsem na zemi, dokud mě syn nenašel, bylo to asi dvacet minut. Při pádu jsem si zlomil tři žebra, následovala hospitalizace na chirurgii, kde mi podávali léky a infuze. Já nechci léky, já chci vědět, co je se mnou špatně! To byla má prosba k zdravotníkům. Nestačí mi odpověď, že jsem starý, že to stačí? V té chvíli na nemocničním lůžku jsem cítil touhu zemřít, odejít z tohoto světa a hlavně tehdy, když mi lékař začal znovu vykládat, že už si přece nemohu dovolit vydat se sám do zahrady. Už máte svůj věk, pane Jáne... Uvědomte si to, to byla často opakovaná slova ze strany lékařů. Lékaře, který byl mým ošetřujícím lékařem, jsem viděl cca pět minut denně. Potřeboval jsem mluvit s někým, s odborníkem, kterému bych mohl říct o svých obavách. Bude se mi to zhoršovat? Je to opravdu spojeno s věkem? Po mé hospitalizaci převzala o mé osobu péči nejstarší dcera. Pod tlakem na lékaře vyřídila další hospitalizaci na neurologickém oddělení, kde jsem ležel deset dní. Počítal jsem s tím, že moje nemoc je něco, s čím se budu pravděpodobně muset naučit žít. Trápilo mě i to neustálé snižování hmotnosti, lékař však vysvětlil, že s věkem automaticky ztrácíme svalovou hmotu, proto jsem tak zhubl, a že to je individuální, někteří ztratí svalové hmoty více, jiní méně. Pomalu ve mně začaly vznikat představy života na invalidním vozíku, prý to bude nejlepší řešení do budoucnosti. Bolest jsem se nějak zvládal, ale proč ta velká nejistota při chůzi? Lékaři to samozřejmě přičítali věku a nějakým věkovým změnám na páteři a mozku, dokonce to dávali do souvislosti s diabetem, který jsem však měl pod kontrolou... Změna přístupu k mému člověku přišla náhle. Nevím, jestli to byl zásah z nebe, nebo jen obyčejná náhoda. Před tím však ještě zmíním ještě jednu mou nemoc, pokud to mohu tak nazvat. Nikdy jsem to neřešil a lékaři, když jsem jim to ukázal, jen pokrčili rameny a nic s tím nedělali, tak jsem to nedělal ani já. Měl jsem pod lokty drobné puchýře, které mě někdy neuvěřitelně svědily, vyškrabal jsem si je až do krve, byly dny, kdy to bylo v pořádku, ale někdy jsem to nevydržel, hlavně v noci jsem si škrábal. Tento problém měla i moje střední dcera, ta však začala po vyšetřeních chodit a nakonec jí byla diagnostikována celiakie. Právě tehdy jsem ještě ležel na oněch neurologických odděleních. Dcera přišla a trvala na rozhovoru s primářem, oznámila mu, že to vypadá na to, že máme v rodině celiakii a že zda všechny ty problémy, které mám a které jsou přičítány mému věku, nemohou být způsobeny i celiakií. Od té doby jsem začal cítit změnu chování vůči mému člověku. Najednou tu byla možnost diagnózy, která nesouvisí s věkem. Byla mi odebrána krev na protilátky, myslím že se to jmenuje lepek, lékaři kolem mne žertovali: vyberte si, co budete jíst raději – brambory nebo mouku, tak já říkám, že brambory, věděl jsem, že pokud se mi celiakie potvrdí, nebudu moci jíst nic z mouky. Najednou jsem však pociťoval úlevu, ne proto, že bych byl rád, že mohu mít celiakii, každá nemoc je špatná, ale proto, že já jsem ve svém podvědomí vždy tušil, že mi je věk vyčítán možná neprávem a že mě měli poslat na další vyšetření. Protilátky na lepek vyšly pozitivně, avšak musím i přes to absolvovat biopsii tenkého střeva. Lékař mi řekl, že po nasazení bezlepkové diety předpokládají celkové zlepšení mého stavu, protože celiakie je systémové onemocnění, avšak nikdy už nebudu úplně zdravý. Nevím, jak moc mám poškozené tenké střevo, říkají, že je několik stupňů poškození a zda se to tenké střevo vůbec někdy zahojí. A zda některé mé příznaky odzní, když nasadím dietu, ani to nevím jistě. Je pravdou, vysvětlil mi to lékař na neurologii, že ta současná forma celiakie, zejména u dospělých, se chová jako chameleon a že ji je skutečně těžké odhalit. Nějak jim věřím, protože když s touto hypotézou přišla do nemocnice moje dcera, jednali velmi rychle... Dívli se mi na lokty a ptali se mě na to, v jaké době jsem takto schudl a zda mi chutná jídlo. Co mě ale mrzí nejvíc, je to, že jsem byl jako pacient často odmítán kvůli svému věku. Myslíte, že sedmdesátiletý člověk je až tak starý? Já si myslím, že ne. Na neurologii jsem se setkal s mladým lékařem, který byl ochotný se mnou mluvit upřímně a otevřeně. Byl to úžasný člověk — lékař velmi soucitný a milý, jsem mu vděčný, že mi byl aspoň na krátkou dobu k dispozici a že během našeho rozhovoru nezmiňoval a nenarážel tak často na můj věk. Vysvětlil mi věkové změny, které se v mém případě staly možná o troše dříve než u jiných, protože je pravda, že každý stárne jinak; zároveň se mě ptal i na můj osobní život, zda nemám nějaké osobní starosti a problémy a zda se často nestresuji; vysvětlil mi, že psychika také dělá svoje a že bych měl některé věci odlehčit a nebrat je tak vážně. To však byla jen jedna pozitivní zkušenost s lékařem během tří let mé léčby...

Diagnostický závěr:
Kazuistika naznačuje, že interakce pacienta s poskytovatelem zdravotní péče může být často tak odrazující, že starší pacient další lékařskou péči ani nebude vyhledávat. Pan Ján P., v podstatě ve svém rozhovoru hovořil o kvalitě interakcí mezi starším pacientem a poskytovatelem zdravotní péče z jeho pohledu. Je možné, že u pana Jána P. vznikla vysoká míra senzitivity vůči narážkám na jeho věk, a proto toužil po jiném chování a po jiných postojích ze strany ošetřujícího personálu. Dokonce jsme si při pozorování všimli, že pacient projevoval až averzi k vyhlášením, které se týkaly stárnutí a vysokého věku.

Závěr

Schopnost vyrovnávat se se zdravotním postižením je u každého jednotlivce odlišná a existuje v souvislosti s okolnostmi, za nichž k vzniku zdravotního postižení došlo. (Bienertová, 2014) Je zřejmé, že velmi často k postojům jednotlivce, u kterého se objeví zdravotní postižení, přispívá i chování intaktních jedinců, kteří postižené osoby svým jednáním marginalizují. (Bienertová, 2012) K intaktním osobám, tedy k osobám, které přicházejí do styku se starším jedincem, jednoznačně patří ošetřující personál. Dnešní moderní pacient a tím i senior by však měl být partnerem, který se spolupodílí na samotném ošetřovatelském procesu, měl by spolurozhodovat o svém zdraví a měl by mít zajištěny své potřeby a práva. (Vaňharová, Mauritzová, 2015) Výraz „ageismus ve zdravotnictví“ máme přitom na mysli zjevné a zdánlivé způsoby, jimiž mohou být starší lidé nespravedlivě hodnoceni a léčeni poskytovateli zdravotní péče nebo vystaveni nedůstojnému zacházení jen proto, že jsou v pokročilém věku. Víme, že ageismus nebo negativní stereotypy závislé na věku jsou přímo vneseny do nepříznivých nebo dokonce chybně vedených léčebných výsledků. Navzdory úsilí v boji proti negativnímu vnímání seniorů, přetrvává negativní vliv ageismu na fyzické a psychické zdraví starších lidí. (Makris, 2015, Štefaňák, 2013) Většina studií k této tématice realizovaných doporučuje jednotlivcům pracujícím ve zdravotnictví vzdělávat se v oboru gerontologie, rozvíjet přesné znalosti o procesu stárnutí a zvyšovat svůj zájem o práci se staršími lidmi. (Coffey, 2015) William Hazlitt popsal předsudek jako „dítě neznalosti“. Zatímco odstranění předsudků je utopická záležitost, prvním krokem k překonání ageismu v medicíně je uznání problému. (Aronson, 2015) Kvalita komplexní zdravotní péče o rostoucí populaci starších lidí by měla zahrnovat i psychosociální intervenci, která by byla založena na odmítání ageismu, který se nám v kontextu zjištěných poznatků jeví jako silná sociální bariéra, jež znemožňuje komplexní rehabilitaci staršího jedince. Starší lidé přitom hovoří o kvalitě interakcí jako o významném faktoru v rozhodování o potenciální budoucí zdravotní péči. Zjištění obecně naznačují, že starší dospělí v rámci poskytované zdravotní péče usilují o takové chování a postoje ze strany zdravotníků, které přispějí ke zlepšení komunikace mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče, zejména v kontextu tzv. terapeutického spojenectví, které nebude poznačeno ageistickými postoji nebo předsudky vůči vysokému věku. Terapeutické spojenectví mezi ošetřujícím personálem a starším jedincem se nám jeví jako správná cesta v rámci komplexní rehabilitace staršího jedince, přičemž součástí této komplexní rehabilitace se stává i zdravotnický a ošetřovatelský personál prvního kontaktu. Interakce mezi seniorem a zdravotnickým personálem, která bude založena na terapeutickém spojenectví, jehož základem bude odmítání věkové diskriminace, citlivý přístup a ucelený pohled na zdravotní anamnézu seniora, přispěje ke komplexní rehabilitaci staršího jedince v kontextu pozitivního psychosociálního působení.

Autorka: Mgr. Katarína Kotradyová, PhD.
OZ Deti slnka
Literatura

1.ALLAN, L. J. –JOHNSON, J. A. – EMERSON, S. D.: 2014. The role of individual difference variables in ageism. Personality and Individual Differences. 2014, roč. 59, s. 32-37. 2.ARONSON, L.: 2015. The human lifecycle's neglected stepchild. The Lancet. 2015, roč. 385, č. 9967, s. 500-501. 3. BIENERTOVÁ, J.: 2014. Sociální rehabilitace – rodina a její vliv na integraci osob se zdravotním postižením. Rehabilitácia č. 4, ročník LI, 2014, s. 240 – 247. 4. BIENERTOVÁ, J.: 2012. Rehabilitace – psychosociální aspekty ovlivňující integraci osob s postižením mezi ekonomicky aktivní. In: Rehabilitacia, 2012, 49, č. 4, s. 232-237 5.COFFEY, A., et al.: 2015. Beliefs of students about growing older and perceptions of working in gerontology: educators in health and social care could do more to overcome the stereotypical views that deter trainees from choosing a career in the specialty, say Alice Coffey and colleagues. Nursing older people. 2015, roč. 27, č. 1, s. 33-37. 6.FERREIRA, V. A.: 2015. Older workers: some critical societal and organizational challenges. Journal of Management Development. 2015, roč. 34, č. 3, s. 352-372. 7.GENOE, M. R. – WHYTE, C.: 2015. Confronting ageism through therapeutic recreation practice. Leisure/Loisir. 2015, roč. 39, č. 2, s. 235-252. 8.CHASTEEN, A. L. – CARY, L. S.: 2015. Age stereotypes and age stigma: connections to research on subjective aging. Annual Review of Gerontology and Geriatrics. 2015, roč. 35, č. 1, s. 99-119. 9.IRVING, P.: 2015. Self-empowerment in Later Life as a Response to Ageism. Generations. 2015, roč. 39, č. 1, s. 72. 10.JYRKINEN, M.: 2014. Women managers, careers and gendered ageism. Scandinavian Journal of Management. 2014, roč. 30, č. 2, s. 175-185. 11.KAGAN - SARAH, H. - G. J. MELENDEZ‐TORRES.: 2015. Ageism in nursing. Journal of nursing management. 2015, roč. 23, č. 5, s. 644-650. 12. KOTRADYOVÁ, K.: Ageizmus ako nový negatívny fenomén v zdravotníctve. Rehabilitácia. NO. LIII. Vol. (4), 2016, ISSN 0375-0922, s. 248-259. 13.KOTTER-GRÜN, D.: 2015. Changing negative views of aging: Implications for intervention and translational research. Annual Review of Gerontology and Geriatrics. 2015, roč. 35, č. 1, s. 167-186. 14.LEŠKOVÁ, L.: 2009. Polia sociálnej práce. Vybrané kapitoly III. Košice: Vienala, 2009. 118 s. ISBN 978-80-89232-63-5. 14.LEŠKOVÁ, L.: 2009. Polia sociálnej práce. Vybrané kapitoly III. Košice: Vienala, 2009. 118 s. ISBN 978-80-89232-63-5. 15.MAKRIS, UNA E., et al.: 2015. Ageism, negative attitudes, and competing co-morbidities–why older adults may not seek care for restricting back pain: a qualitative study. BMC geriatrics. 2015, roč. 15, č. 1, s. 1. 16.MICHE, M., et al. 2015. The role of subjective aging within the changing ecologies of aging: perspectives for research and practice. Annual Review of Gerontology and Geriatrics. 2015, roč. 35, č. 1, s. 211-245. 17.RICHARDSON, H. – RICHARDSON, J. – VIRGINIA, E.: 2015. The relationships among perceived discrimination, self-perceptions of aging, and depressive symptoms: a longitudinal examination of age discrimination. Aging & mental health. 2015, roč. 19, č. 8, s. 747-755. 18.SABIK, N. J.: 2015. Ageism and body esteem: Associations with psychological well-being among late middle-aged African American and European American women. The Journals of Gerontology Series B: Psychological Sciences and Social Sciences. 2015, roč. 70, č. 2, s. 189-199. 19.SHUMWAY, D. A. – HAMSTRA, D. A.: 2015. Ageism in the undertreatment of high-risk prostate cancer: How long will clinical practice patterns resist the weight of evidence? Journal of Clinical Oncology. 2015, roč. 33, č. 7 , s. 676-678. 20.SCHROYEN, S. et al.: 2015. Ageism and its clinical impact in oncogeriatry: state of knowledge and therapeutic leads. Clinical interventions in aging. 2015, roč. 10, s. 117. 21.SKIRBEKK - HELGE. - NORTVEDT, P.: 2014. Inadequate treatment for elderly patients: Professional norms and tight budgets could cause “Ageism” in hospitals. Health Care Analysis. 2014, roč. 22, č. 2, s. 192-201. 22.ŠTEFAŇAK, O.: 2009. Úvod do sociológie. Ružomberok: Pedagogická fakulta katolíckej univerzity v Ružomberku, 2009, 149 s. ISBN 978-80-8084-444-8. 23.ŠTEFAŇAK, O.: 2013. Wartości moralne maturzystów słowackich. Lublin. Norbertinum, 2013, 466 s. ISBN 978-83-7222-462-0. 24.TRENTHAM, B. et al.: 2015. Social media and senior citizen advocacy: an inclusive tool to resist ageism? Politics, Groups, and Identities. 2015, roč. 3, č. 3, s. 558-57.1 25.VAŃHAROVÁ, D., MAURITZOVÁ, I.: Dbáme dostatočne na ochranu osobných údajov v zdravotníckom zariadení? Zdravotníctvo a sociálna práca, ročník 10, 2015, č. 3, s. 43-51.