Dětství a rodičovství s ADHD v postmoderní době

Dětství a rodičovství s ADHD v postmoderní době Anotace: Text je zaměřen na problematiku ADHD v ontickém a ontologickém kontextu. Důležitost rovnocenného pohledu v diagnostickém a následném pedagogicko-terapeutickém uvažování je ve smyslu kartézského pojetí metodologie a fenomenologické myšlenky temporality člověka jako teorie vnitřního vnímání času. Člověk, existující jako jedinec ve společnosti a v celku světa, je v rámci bio-psycho-sociálně-spirituálních transgeneračních přenosů nositelem nejen ontického, ale i významně ontologického existenciálního rozměru. Zdá se, že bližní je nejúčinnějším činitelem, který nás vede k tomu, abychom přivedli k životu svůj vlastní svět, ale také může určitým pohledem nebo poznámkou zničit realitu, do níž jsme se uzavřeli. E. Goffman

Úvod

Stále častěji přicházejí do psychoterapeutických ordinací rodiče s naléhavou žádostí o podporu v dlouhodobě trvající obtížné situaci, která souvisí s nárokem školních povinností jejich potomků. Většinou již absolvovali konzultace v pedagogicko-psychologické poradně, na dětské psychiatrii a v ordinaci dětského neurologa, přičemž závěry byly často velmi nejasné (obecně označované jako Dg: v.s.) nebo definované jako ADHD – Attention Deficit/hyperactive Disorder. Širší laická a rodičovská veřejnost je již velmi dobře obeznámena s pojmem specifické vývojové poruchy učení, dříve nazývané mozková dysfunkce – LMD. Nově zavedený pojem ADHD přesněji vystihuje stav dítěte s určitými problémy v oblasti učení a chování. Často se jedná o děti s průměrným či nadprůměrným intelektem. Svým okolím jsou však velmi často vnímány jako nevychovatelné, zlobivé, problematické, někdy až obtížné. Dítě s touto poruchou (dysfunkcí) v emočním schématu rodiny znamená pro ostatní v poli vztahovosti výrazné specifikum, které přináší požadavek emocionality rychle probíhajících zvratů a tím i potřebu zvýšené péče. Velmi často se tento problém manifestuje přidruženě s další obtížností i u dospělého jedince, neboť názor, že potíž odezní v průběhu vývoje, byl vědou již vyvrácen. U dospělých se k ADHD velmi často přidružují další potíže – úzkost, agresivita, ale také depresivní stavy a různé závislosti, jako určitá forma kompenzace neustálých existenciálních potíží. V běžné psychoterapeutické praxi je častá situace, kdy se u dospělého pacienta v průběhu terapie objeví primární diagnóza právě ADHD.

Dítě, které má problém s udržením pozornosti, je v neustálém tlaku. Impulsivnost a hyperaktivita jsou průvodními znaky uvedené potíže, tedy hyperkinetického syndromu. Také nepřiměřenost a určitá dysbalance mentální a chronologická napovídají o této možnosti. Obecně se uvádí, že 44 % dětí s ADHD trpí další psychickou poruchou a 32 % kombinací úzkosti, deprese, a také se více inklinují ke vzdorovitelnému a opozičnímu chování a k agresivitě. Aby se porucha pozornosti mohla kvalifikovat jako ADHD, musí být patrný výrazný rozpor mezi intelektuálními možnostmi dítěte a jeho školní výkonností. I z hlediska ontického je velmi obtížné stanovit výskyt této poruchy v populaci. Odborná literatura uvádí, že s příznaky poruchy označované jako ADHD (dříve LMD) se můžeme setkat zhruba u 20 % chlapců a u 8 % dívek (před pubertou). Jasná diagnóza je vždy v kompetenci dětského psychiatra, dětského psychologa nebo neurologa. Podpůrně je možné pedagogicko-psychologické vyšetření.

Diagnostická kritéria plně zapadají do ontických vědeckých zákonitostí s požadavkem „clare et distincte“, v základě vědeckého myšlení „more geometrico“ (geometrickým způsobem). Ontická deskripce se nachází ve všech vědách, včetně psychologie, pedagogiky a medicíny, což však přináší problém v kontextech základů samého lidského žití, v jeho individuálním životním příběhu a existenciální originální nastavenosti. Subjekt-objektové myšlení (tělo a mysl odděleně) učinilo z lidského těla věc, která slouží k naplnění možnosti, výkonu, ne však v originalitě daného člověka, ale podle toho, jak svět žádá (Hogenová 2006). Postmoderní doba cílí k naplnění výkonu, člověk neustále hledá zabezpečenost ve svém žití. Ztráta hodnoty pravdy a anomie však upevnila vědecké kartézství s cílem udržet moc a její umocnění, opakovatelnost, zřejmost, ve velké touze objektivizovat to, co komplikuje lidský život při naplňování výkonu. Popisováním jednotlivých částí těla a funkcí orgánů je vědecky naplňována objektivizace. Mozek je ve snaze zmapovat jednotlivé části a funkce zkoumán velmi pečlivě. Avšak existenciály, které zakládají fenomény existence člověka – lásku, nenávist, závist, blízkost a odpovědnost – se v žádné části této tkáně nepodařilo objevit, změřit ani zvážit. Tělo, tělesná struktura je i subjektem, což nelze zachytit ve fyziologických a biochemických bězích. Pokud se věda ubírá pouze myšlením „more geometrico“ v platnosti kartézské subjekt-objektové figury, ztrácí možnost vhlednout do podstaty daného člověka a pohybuje se v onticitě, která je však jen určitou částí celku – bytí. Člověk existuje v temporalitě svého života – v časovosti. Zde je uchována podstatná minulost, která je součástí přítomnosti a současně i rozvrhem směrem do budoucnosti. Lidské tělo je tělesným ztělesněním s možností výstupu do krajiny, světa a bytí. V situaci konkrétní obtíže se jasně vyjevuje vztah člověka v bytí samotném – k celku. Právě tato chvíle v životě člověka je možností zasadit konkrétní (ontický) příznak do celku bytí – do kontextu ontologického. Je třeba porozumět ontologicky, nejen onticky – nehledat jen kauzální příčiny a následky. Je třeba vrátit se k původní antické myšlence Arete – ke vyváženosti, ke dobrosti v lidské existenci. Hledání možných cest k optimalizaci ADHD vede cestou ontickou, ale zde je i jasný požadavek v porozumění ontologických kontextů. K ontickým potřebám jednoznačně patří celý soubor diagnostických a následných speciálně pedagogických edukačních a reedukačních postupů. Stejně tak důležitý je psychologicko-pedagogický ontologický přístup orientovaný na emoční schéma rodiny dítěte a temporalitu časovosti všech členů systému. Současná, pozdní doba, jak ji nazývá Jan Patočka, v níž lidstvo prožívá své každodenní bytí, je časem ztrácení jednoho druhého. Ale i nacházením, a to hlavně sebe sama a druhého, skrze krize a obtíže v životě, které lze označit za diagnózu, ale stále s nárokem překonání a tím obnovením pozastaveného pohybu po cestě životní dráhy. Číselný kód diagnózy problém řeší pouze statisticky.

Dítě, které přichází na svět, se rodit do konkrétního společenství lidí, jež jsou v určité genetické a biologické provázanosti v systému nazývaném v rodinné terapii emoční schéma rodiny. Příchodem dítěte do světa celý systém je nucen k reorganizaci – jak v rovině ontické, tak ontologické. Onticita svou zřejmostí je v obsahu sociologických, antropologických, ale i ekonomických a dalších studií, které mají jasnou vypovídající hodnotu v číslech, procentech, grafech a dalších vyjádřeních.

Ontologické kontexty díky své neuchopitelnosti zůstávají mimo badatelskou pozornost ve skrytosti, avšak zřetelně se odkrývají v konkrétnosti obtíží jednotlivce i společnosti v mnoha oblastech výkonu života. Výkonem života se rozumí životní pohyb v pojetí filosofického fenomenologického myšlení Martina Heideggera (2006) – jako pohyb od zrození ke smrti s možností překonání životních překážek, které na „cestě“ zákonitě padají a vyzývají člověka k originálnímu pohybu a tím k jejich překonání, k realizaci života ve smyslu vykonání (výkonu).

Původní nastavenost rodiny a celého systému v přirozených archetypálních danostech je v době postmoderní pozměněna. Více než polovina manželství se rozpadá, ženy častěji volí mateřství bez partnera a starají se o své děti samy. Otcové prožívají existenciální krizi mnoha podob a to, co bylo podstatně změněno, je kooperující energie ženská a mužská v celkové vzájemné naplněnosti a rovnovážnosti. Navzdory těmto odlišnostem je rodina i v době postmoderní stále interakčním polem všech účastníků v nároku řetězící vztahovosti. Řídícím faktorem jsou emoce každého jednotlivce v tomto seskupení biologicky či nebiologicky provázaných lidí. V žádném případě nejde o nahodilou atmosféru; celý rodinný systém je v určité vztahové provázanosti, včetně transgenerační. Síly emočního pole nejsou verifikovatelné kartézsky (onticky), ale v reakcích a emočních projevech jednotlivců při oslovení citlivého společného tématu lze je zaznamenat v rovině ontologické.

Lidský čas není časem punktálním, každý člověk žije – existuje v tzv. temporalní časovosti, kterou lze vnímat jako určitý rozvrh lidského pobytu (mezi zrozením a smrtí) do časových okamžiků a fází podle určité důležitosti, vztahující se ke konkrétní situaci a konkrétnímu člověku, který ji prožívá. Důležitost pobývání člověka v čase se dědí podle přítomného času, v němž je však vždy obsažena minulost (zkušenost) i představa o budoucnu. V každém „tady a teď“ lze nalézt výtěžky minulosti, ale i směřování do budoucnosti.

Existence člověka (zrození, jako vystoupení z prapůvodního lidství) začíná velmi zásadním a důležitým úkolem (úkolem ve smyslu vykonání) – dýcháním a vztahováním se sama k sobě a k druhým, blízkým lidem. Člověk, porodí na svět, prošel významnou fází separačního nároku, která může být připodobněna výkonu vězně z Platónovy jeskyně, jenž podnikl strastiplnou cestu úzkým průchodem ke světlu, svobodě a volnosti, ale i k odpovědnosti v neustálé nejistotě. Existenciální úzkost (Pelcová 2000) člověka provází po celou dobu existence a v určitých životních momentech se aktualizuje nebo utlumuje.

Člověk, na rozdíl od jiných tvorů na planetě, je nejvíce závislý na druhých, na jejich ochraně a podpoře ve své křehkosti. Jako by v tom splácel ostatním tvorům určitý dluh za svou výjimečnost, privilegovanost v řádu světa – za logos, řeč, za „dům Bytí“ (Heidegger 2006).

Základem po narození je vztah, potřeba a její uspokojení. Zde zákonitě nastává určitá prodleva, na kterou dítě v děloze nebylo zvyklé, protože o jeho životních potřebách a celkové nastavenosti bylo pečováno „matkou přírodou“. Jistá prodleva mezi požadavkem a naplněním potřeby vede u dítěte k frustraci, ale zároveň i k uvědomění si toho, že je osobou odlišnou od ostatních s nárokem být mezi nimi – existovat. Princip rozkoše postupně ustupuje principu reality. Všechno „hned a vše jen pro mne“ se proměňuje na „později, a ne vždy vše“. Dítě si buduje identitu, která je potvrzením odlišnosti.

Je to však záležitost až po porodu?

Na základě bádání Stanislava Grofa, Artura Janowiho, Christophera Massina a Bernarda Moutauda o „perinatálním nevědomí“ je možno existenci konkrétního člověka v temporalitě vnímat už od nitroděložních zážitků. Také způsob, jakým probíhá porod, hraje v životě člověka významnou roli. Z tohoto úhlu pohledu je velmi diskutabilní, kde je možno a kde je třeba hledat původ určitého trápení. Je možné říci, že původ existenciálních obtíží sahá v kontextu temporality existence člověka velmi hluboko. Základem zůstává vždy stejné – opakování konfliktní minulosti v přítomnosti s možným přenosem do budoucnosti. Vše, co přesahuje kritický práh „utrpení“, se do člověka vtiskává a následně se opakuje s jediným cílem – aby bylo překonáno. Afektivní nedostatek z minulosti si žádá napravení v přítomnosti.

Rodina jako živý organizmus

V životě rodiny je řada období, kdy se celý systém vztahovosti dostává do nestabilního vztahu. Podrobný přehled a popis nabízí E.H. Erickson (1963). Separační procesy jednotlivých aktérů se navzájem prolínají a nárokují, a pokud nedojde k naplnění nároku separace a vstupu do další vývojové fáze, dochází k řetězení. Výsledkem jsou možné komplikace v podobě určitých „separačních dluhů“ ve smyslu transgeneračně předávané viny („vina se vine“).

Potomek se bio-psycho-sociálně-spirituálně separuje do vyšší vývojové fáze a současně se i jeho předek (rodič, prarodič...) posouvá do role, která je v provázanosti na potomkovu separaci. Jedná se o přechodná období existenciálních krizí, otřesů, ale také nabídku možnosti, volnosti. Vše je však v nároku nejistoty, což je základní princip existence člověka. Zakládající je existenciální úzkost, úzce související s možností svobody a otevřenosti daného člověka. Lidskou svobodu, kterou novorozenec zažívá ihned po narození, je možno filosoficko-psychologicky označit za pohyb nitra i vnějšku mezi „zde a tam“, s nárokem neustálého vystupování do nejistého prostoru spolubytí ve světě samým se sebou, s ostatními lidmi a celkem světa. Právě rodina, jako bezpečné prostředí nabízející přijetí, laskavost a akceptaci, je pro dítě základem, aby obstála v nároku otevřenosti světa a naplnění výkonu v dospělosti.

Postmoderní svět je pro člověka určitou jeskyní, kde je stejně jako vězeň Platónův stejně tak ukován. Je zahlcen jsoucny (předměty), na které „musí“ působit, musí je vlastnit a tím naplňovat výkonem svůj život. Neustálé zvyšování výkonu, v nietzscheovském filosofickém předvídání, vede k „přemocňování“. Tím je sama podstata moci naplněna – moc se umocňuje, narůstá. V rodinách je možno zahlédnout dva fenomény, které toto přemocňování naplňují – „das Gestell“ (povelovost) a „die Machenschaft“ (všezařiditelnost). Největším omylem dnešní doby je představa, že vše má „jasné a ohraničené“ (kartézské) možnosti řešení; v metodologických příručkách je nabízena možnost všezařiditelnosti a je třeba jen dodržet uvedený postup. Proto je možno o době postmoderní (příliš pozdní, tekuté) říci, že je dobou instantní. V okamžiku, kdy do života rodiny vstoupí určitá obtíž ve smyslu komplikace naplnění obecně požadovaného výkonu, celý systém v kontextu určité destabilizace (dysaretace) reaguje specifickým způsobem (Kalábová 2010).

ADHD – problém tělesnění

Pro pedagogický svět znamená dítě i rodič s diagnostikovanou poruchou (dysfunkcí), podle mezinárodní klasifikace nemocí verze 10 – F 90-90.9 požadavek velmi značný. Požaduje se náročnost na odbornost, ale i na autentičnost každého konkrétního pedagoga, který je účasten ve vztahovosti s žákem, ale i jeho rodinou. Ontickým vysvětlením je určitá dysfunkce CNS mozku. Ontologicky se však jedná o dysbalanci mezi strukturálním a nestrukturálním tělesným schématem.

Tělo, pokud je vnímáno pouze kartézsky, onticky, je popsáno ve své funkci jednotlivých částí a orgánů, čímž je naplněna tzv. objektivizace. Tímto myšlením badatel vzdává ambici „vhledu do podstaty“ daného člověka, protože se myšlením pohybuje pouze v onticitě – což je jen určitou částí celku, bytí. Pohled nekarteziánský, z ontologických pozic, přiznává člověku a tedy i jeho tělu jiný rozměr a hodnotu s přesahem do okolního světa a s působením určitých protikladností (agrese vnější a vnitřní), vyjevujících se vzhledem, který je dán hranicí, neboli perasem. Tvar těla je umožněn tvarovostí spojenou s růstem – fyzis. Tělesnost člověka je možno chápat jako určité rozhraní mezi tělem a nemetem, filosofie tělesnosti vyrůstá z tradic fenomenologického myšlení E.Husserla (1993) a jeho pokračovatelů Martina Heideggera (2006), Jana Patočky (1996) a Anny Hogenové (2011).

Tělo v tomto pojetí je dvojí – viditelné a uchopitelné – soma (tvarovost) a sarx (obsahovost), ale také nepředstavitelné a neuchopitelné – tělo oduševnělé – pexis, prostupující strukturou a dárcí tělu výraz. Pexis – tělo oduševnělé – nemá okraje (peras), a proto ho nelze uchopit jiným způsobem než filosofickým. Díky pexis je umožněna člověku existence, tělesnění. Soma (tvar těla), sarx (obsah těla) a pexis (tělo oduševnělé) tvoří celek – holos. Merleau-Ponty (1993) hovoří o holonymním řádu, který tvoří schéma nestrukturálního charakteru, nemající okraje (margo), vytvářející jeden celek propojením mysli, vůle, citu a motoriky v jednom časovém úseku. Tělesné schéma zde funguje jako pozadí, na kterém se ukazují jednotlivé části a vyvstávají tvary pohybů. Má dvě tváře – strukturální, která má okraje (margo), a nestrukturální (bez marga), a lze jí chápat jako POZADÍ. Člověku je tedy vlastní, že o tomto neví, a v okamžiku, kdy dojde k „setření“ či změně (rozbití tělesného schématu), je tento stav vnímán jako obtíž nebo neschopnost pohybové či kognitivní funkce; pozadí je intence (intencionalita – zaměřenost vědomí na svět, podstata vědomí) – to se velmi dobře chápe právě přes strukturální tělesné schéma. Fantomové bolesti po amputaci jsou typickým příznakem rozbití strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu. Podobná situace nastává i po ortopedických operacích, kdy je do těla pacienta zaveden kov- dlah, hřeb, šroub apod. Kovový materiál – hřebík v podlaze zůstává hřebíkem, v těle člověka se stává součástí strukturálního i nestrukturálního schématu a v nároku tělesnění se stává součástí jeho intencionality. Poruchu příjmu potravy – mentální anorexii a nebo bulimii neurosu, stejně tak ADHD je také možno řadit k určité dysbalanci, kdy je narušen celek a výsledkem je dysbalance vůle, citu, mysli a motoriky v jednom časovém úseku. Z fenomenologického hlediska je proto možné výše zmíněné stavy vnímat jako poruchu tělesnění, tj. poruchu v časování,

Tělesnění lze chápat jako zvláštní pohyb těla v jednotě soma, sarx i pexis (strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu) vpřed, vedený rukou směrem k věcem ve světě (v horizontále) a dále řečí, která člověku otevírá vertikalitu (transcendenci). Tělo je kotva do přítomnosti, v propojenosti s vnitřním časovým vnímáním. Tělesnění je tedy neustálé tvoření pohybových figur, které jsou odpověďmi na celek propojenosti těla s okolím. Pokud je ontologickým, fenomenologickým filosofickým myšlením uvažováno a přistupováno k problematice dětí s ADHD, otevírá se v temporalitě nejen současnost, ale i minulost a budoucnost. Optimální je, pokud je porucha včasně objevena, nejlépe již v předškolním věku. Základním příznakem je živost, ale také pohybová neobratnost a opožděný nástup řeči. Propojení těchto příznaků je zcela jasně vysvětleno ve výše uvedeném textu a je zřejmé, že se jedná o vážnou komplikaci ve vývoji dítěte.

Terapeutické působení je v nároku multifaktorální, vždy v kombinaci ovlivňování strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu s cílem působit v rovině celku. Tento přístup se nazývá holistickým (holos-celek). Terapie vedená celostním způsobem, v maximálně možné šíři, zabraňuje sekundárním poruchám v socializačním procesu daného dítěte a maximalizuje odstranění dysbalance.

Je však nutné si uvědomit, že se jedná o poruchu struktury i nestruktury a všechny pedagogicko-terapeutické intervence je třeba vést směrem od dysaretace k dosažení původní aretace (rovnováhy, dobrosti). Nejoptimálnější se jeví kombinace technik, které vylaďují v rovině celku celý organizmus v jeden časový úsek, cílící do komplexity.

Prognosticky se u ADHD jedná o celoživotní tendenci k občasné, vracející se dysbalanci ve strukturálním a nestrukturálním tělesném schématu, o problém tělesnění různé intenzity, avšak s možností určité adaptace. Velký vliv hraje momentální nastavenost v bio-psycho-sociálně-spirituálních existenciálních prožitcích. Jedná se o určité kompenzační vzorce, které vedou k příznivější reakci v nároku výkonu života komplexně.

Velmi účinným přístupem pedagogickým i terapeutickým je kombinace smyslových vjemů, s možností využití reprezentančního systému VAKOG. (V - vizuální, A - auditivní, K - kinestetický, O - olfaktorický, G - gustatorický). Při kombinaci se zvýší možnost kompenzace, ale také se využije preference v nastaveném reprezentačním systému a výsledkem je zmírnění dysaretace. Jedná se o techniky ze systému NLP – neurolingvistického programování, běžně užívané v pedagogicko-psychologických intervencích např. u dyslexie, kdy se písmena či slova (na hrubý papír) obtahují prstem dominantní ruky se slovním doprovodem. V jednom časovém úseku je aktivován zrak, sluch, hmat, ale také čichové prožitky, a tím je umožněno prožívat ve smyslu časování.

Závěr

S dětstvím je vždy spojena velká existenciální otázka: „Řekni mi, kdo jsem“. Pedagogický, ale hlavně rodičovský postoj, slova, gesta – vše jasně sděluje, kdo a co dítě je. A tyto odpovědi jsou pro jeho další vývoj určující. Dítě s poruchou učení a chování není oblíbené u svých vrstevníků, pedagogy ho vhání do slepých odborných i lidských uliček a rodič je často utrápený. Dítě však také v každodennosti ve škole i doma slyší, že opět něco nezvládlo, že selhalo, že ostatní děti jsou úspěšnější, hodnější. Pro rodiče i dítě je škola utrpením. Mnohdy však, v kontextu genetické dispozice, má rodič své citové zranění z vlastního dětství, kdy sám čelil problému. Ožívají dávno zapomenuté křivdy, nepříjemné emoce a vše se v transgeneračním časovém rámci umocňuje.

Výsledkem je sekundární neurotizace dítěte i rodiče, následně zvýšená úzkost a strach dítěte zhoršuje nadměrnou živost, nesoustředěnost a další příznaky s ADHD spojené. Obavy z neúspěchu zvyšují napětí, které se projevuje v habituální rovině, dítěti zhoršuje začlenění v třídním kolektivu i vztah s učitelem. Rodiče zhoršuje možnost být dobrým rodičem v roli průvodce svého potomka do dospělosti, s vírou v dobrost světa a svého existování v něm. Přirozenost hlavního rysu dětské psychiky – podnikavosti, snažení se a touhy dosahovat uznání – je upozadněna, mnohdy zcela nenaplněna a výsledkem je konflikt, který zabraňuje prožít šťastné a harmonické dětství, ale také rodičovství. Vše se navzájem doplňuje a sytí. U dítěte, které je dlouhodobě vystaveno výše uvedeným situacím, velmi často dochází k zakotvení pocitu méněcennosti z neúspěšnosti. V temporalitě (minulost, přítomnost a budoucnost) je tento nepříznivý osobnostní rys zátěží i v budoucím čase – v dětství se vytvářejí základní způsoby jednání s druhými lidmi s přesahem do dospělosti (Vymětal 2004). Dítě nutně potřebuje jistotu, že je druhými lidmi milováno, že je světem přijímáno, pocit zázemí je zakládající pro budoucí spokojený život v nároku dospělosti. Dítě nutně potřebuje mít pocit, že mu druzí, a nejen rodiče, rozumí, že mezi ně patří a že zde, na světě a ve společenství, má své významné místo.

Dítě musí milovat a být milováno, jinak je citově deprivované. Při absenci blízkosti nastupuje lhostejnost, která se velmi snadno může proměnit v odmítání, zavrhování a nepřátelství. Pro dítě to znamená přímé ohrožení, na které reaguje většinou úzkostí, strachem a nepřiměřeným prožíváním obranných mechanismů.

Jaké dětství, taková dospělost. Časovost člověka v dnešku je chaotická. Celý svět svým pozitivistickým myšlením vyzývá k moci a výkonu. Pro rodinu tato doba znamená obrovský nárok na výkon v mnoha ohledech a oblastech života. Jediná skutečnost, kterou je možno zahlédnout a také zkonkretizovat a která má tendenci k adoraci, je moc a síla. Dítě, které nemá od samého počátku své existence otevřenost být ve škole i společnosti výkonné a tím úspěšné, zažívá výraznou traumatizaci.

Jasně vymezené diagnostické kategorie a metodologicky zpracované pedagogické přístupy jsou důležitou, avšak jen jednou ontickou částí, nutnou k úspěšné intervenci. Druhým, stejně důležitým prvkem je kontext ontologický.

Každý člověk, dítě i dospělý, existuje ve svém jáství niterně a autenticky. Ontologie a onticita v propojenosti je uvažování v kontextech a propojování struktury a nestruktury. Otevírá možnosti pochopit ergony – činy dítěte, rodiče i pedagoga hermeneuticky a zvolit účinnou intervenci jako možnou cestu, jako „starost“, jako dialog. To vše se jeví jako úkol nejen pro rodiče a pedagogiku ve 3. tisíciletí.

Cesta nevede přes popření jasných daností, ale přes možnost uvědomění si ontické a ontologické zákonitosti, a to nejen u zmiňované poruchy učení a chování. Z dnešních pedagogických pozic je zcela jasné, že tato je cesta k řešení resocializačních problémů doby postmoderní.

Autor: PhDr.Helena Kalábová, Ph.D. Literatura:

HEIDEGGER, M., 2006. Básnicky bydlí člověk. 2. opr. vyd. Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-165-X. HOGENOVÁ, A., 2011. Jsme rozhovorem. PedF UK Praha, Petr Pacner-firma PIP. ISBN 978-80-7290-526-3 HOGENOVÁ, A., 2006. K fenoménu pohybu a myšlení. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86861-72-4 HUSSERL, E., 1993. Úvod do fenomenologické filosofie. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. ISBN 80-85241-47-1. CHVÁLA, V., TRAPKOVÁ, L., 2008. Rodinná terapie a teorie jing-jangu. 1. vyd. Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-391-8. KALÁBOVÁ, H., 2010. Imaginace celku emočního schématu rodiny. In: Imaginace ve výchově, umění a sportu. Praha: PedF UK. ISBN 978-80-7290-434334. MERLEAU-PONTY, M. 1998. Viditelné a neviditelné.1.vyd. Praha: Oikumené. ISBN 80-7298-098-X. PATOČKA, J.1996. Péče o duši I. 1.vyd. Praha: Oikuméne. ISBN 80-86005-24-0 PELCOVÁ, N., 2000. Filozofická a pedagogická antropologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, ISBN 80-246-0076-5. VYMĚTAL, J. 2004. Úzkost a strach u dětí. Praha: Portál. ISBN 80-7178-830-9