Diabetes mellitus (DM) představuje chronické endokrinní onemocnění definované perzistující hyperglykémií, která je výsledkem absolutního nedostatku inzulinu, inzulinové rezistence nebo kombinace obou mechanismů. DM 1. typu (DM1) je charakterizován autoimunitní destrukcí pankreatických β-buněk vedoucí k úplnému deficitu inzulinu, zatímco DM 2. typu (DM2) vzniká na podkladě periferní inzulinové rezistence spojené s progresivní dysfunkcí β-buněk a nedostatečnou sekrecí inzulinu. (Sapra, Bhandari, 2023). Hyperglykémie vede k narušení metabolismu sacharidů, lipidů a proteinů a vytváří základ pro vznik různých metabolických komplikací (Dilworth et al., 2021).
Celosvětová prevalence diabetu dramaticky roste. Podle údajů Mezinárodní diabetologické federace (IDF) dosáhl počet pacientů s diabetem v roce 2021 více než 537 milionů, přičemž do roku 2045 se předpokládá nárůst až na 783 milionů (Sun et al., 2022). Tento trend je pozorován ve všech věkových skupinách, přičemž rostoucí výskyt obezity, sedavého způsobu života a stárnutí populace patří mezi hlavní přispívající faktory. Navíc gestační diabetes postihuje stále více žen a představuje důležitý rizikový faktor pro pozdější vznik DM2 (Zhu, Zhang, 2016).
Epidemiologická data naznačují, že DM je nejen častější, ale i závažnější z hlediska komplikací. Vysoká prevalence cévních a metabolických poruch, včetně dyslipidémie, hypertenze a kardiovaskulárních onemocnění, výrazně zhoršuje prognózu pacientů (Russo et al., 2023). Zároveň však přístup k léčbě a prevenci zůstává v mnoha regionech nerovnoměrný, což zvýrazňuje potřebu globálních i lokálních intervencí (Fralick et al., 2022).
Patofyziologie diabetu
Mechanismy DM1 a DM2
DM1 je autoimunitní onemocnění charakterizované destrukcí β-buněk pankreatu, což vede k absolutnímu deficitu inzulinu. Patogeneze zahrnuje genetickou predispozici (zejména geny HLA), autoimunitní faktory a environmentální spouštěče. Výsledkem je neschopnost pankreatu produkovat inzulin, což vede k akutní hyperglykémii (Zaccardi et al., 2016).
DM2 je multifaktoriální metabolické onemocnění, které se vyvíjí na základě kombinace inzulinové rezistence a progresivního poruchu sekrece inzulinu β-buňkami (Obr. 1). Na rozdíl od DM1 má DM2 silnější vazbu na faktory životního stylu – včetně nadměrného energetického příjmu, fyzické inaktivity a obezity –, které přispívají k rozvoji patologických změn v inzulinové signalizaci (Ojo et al., 2023).
Obr. 1 Patogeneze diabetes mellitus 2. typu
Schéma zobrazuje osm klíčových patofyziologických mechanismů odpovědných za vznik a perzistenci hyperglykémie u diabetu mellitus 2. typu. Jedná se o sníženou sekreci inzulinu β-buňkami pankreatu, zvýšenou sekreci glukagonu α-buňkami, zvýšenou hepatální produkci glukózy, poruchu centrální regulace glukózového metabolismu (dysfunkce neurotransmiterů), snížené vychytávání glukózy periferními tkáněmi (zejména kosterním svalstvem), zvýšenou reabsorpci glukózy v ledvinách, zvýšenou lipolýzu v tukové tkáni a snížený inkretinový efekt. Tyto poruchy společně přispívají k chronické hyperglykémii typické pro diabetes 2. typu. Zdroj: Slovenská diabetologická spoločnosť.
Inzulinová rezistence
Inzulinová rezistence představuje centrální patofyziologický mechanismus při rozvoji DM2. Je definována jako snížená schopnost buněk – zejména hepatocytů, myocytů a adipocytů – reagovat na účinek inzulinu. Důsledkem této poruchy je snížené vychytávání glukózy z krve, zvýšená glukoneogeneze v játrech a celková ztráta metabolické homeostázy (Lee et al., 2022).
Mezi hlavní mechanismy, které přispívají k rozvoji inzulinové rezistence, patří zvýšená hladina volných mastných kyselin (FFA) a ektopické ukládání tuku v neadipózních tkáních, což negativně ovlivňuje intracelulární signální dráhy inzulinu. Dalším významným faktorem je chronický nízkoúrovňový zánět zprostředkovaný cytokiny, jako je tumor nekrotizující faktor α (TNF-α) a interleukin 6 (IL-6), které narušují inzulinovou signalizaci a přispívají ke zhoršené citlivosti cílových tkání. Kromě toho hrají významnou roli i oxidační stres a stres endoplazmatického retikula, které zhoršují rovnováhu mezi syntézou, skladováním a sekrecí inzulinu (Banday et al., 2020).
Tyto patofyziologické změny vedou ke snížené expresi transportéru glukózy GLUT4 v kosterním svalstve a k poruchám fosforylace IRS-1 (substrát inzulinového receptoru 1), což má za následek nedostatečnou buněčnou odpověď na inzulinový signál. Výsledkem je perzistující hyperglykémie, která urychluje progresi diabetu (Galicia-Garcia et al., 2020).
Selhání β-buněk a sekrece inzulinu
V patofyziologii DM2 hraje klíčovou roli selhávání β-buněk pankreatu. Po počáteční fázi charakterizované kompenzační hyperinzulinémií, která je odpovědí na periferní inzulinovou rezistenci, dochází k progresivnímu poklesu funkce a životaschopnosti β-buněk. Tento proces je výsledkem několika patogenních mechanismů.
Jedním z hlavních faktorů je glukotoxicita – chronicky zvýšené hladiny glukózy v krvi vedou k oxidačnímu stresu a poškození mitochondriálních funkcí v β-buňkách, což negativně ovlivňuje jejich schopnost syntetizovat a vylučovat inzulin. Současně probíhá i lipotoxicita, při níž akumulace volných mastných kyselin a triglyceridů v pankreatu narušuje buněčnou architekturu a signální dráhy. Kromě toho se u pacientů s DM2 často rozvíjí chronický zánětlivý stav, který je zprostředkován prozánětlivými cytokiny a vede k indukci apoptózy β-buněk (Ojo et al., 2023; Banday et al., 2020).
Kombinace těchto faktorů vede ke snížení počtu funkčních β-buněk i ke snížení jejich sekreční kapacity. Následná relativní nebo absolutní deficience inzulinu neumožňuje dostatečnou kompenzaci inzulinové rezistence, což vede k manifestní hyperglykémii. V pokročilých stadiích může mít DM2 klinický průběh velmi podobný DM1, což často vyžaduje zahájení inzulinové substituční léčby (Zaccardi et al., 2016; Freeman et al., 2023).
Akutní metabolické komplikace
Diabetická ketoacidóza
Diabetická ketoacidóza (DKA) patří mezi nejzávažnější akutní metabolické komplikace diabetu, zejména typu 1. Vzniká v důsledku absolutního nebo relativního deficitu inzulinu, který vede k dekompenzovanému metabolismu glukózy a zvýšené lipolýze. Tento stav je typický zejména pro mladší pacienty s DM1, ale může se vyskytnout také u DM2, zejména v případě infekce, nedostatečné léčby nebo stresové situace (Dhatariya et al., 2020).
Patofyziologickým základem diabetické ketoacidózy je výrazný deficit inzulinu, který znemožňuje buňkám využívat glukózu jako primární zdroj energie. V důsledku toho dochází k aktivaci alternativních energetických drah, zejména k lipolýze. Uvolněné volné mastné kyseliny jsou následně v játrech metabolizovány na ketolátky, jako je acetoacetát a β-hydroxybutyrát. Akumulace těchto ketolátek vede k rozvoji metabolické acidózy se snížením pH krve a vzniku charakteristické ketoacidotické symptomatologie (Elendu et al., 2023).
Obr. 2: Příznaky diabetické ketoacidózy
Schéma zobrazuje hlavní klinické projevy diabetické ketoacidózy, akutní metabolické komplikace diabetu mellitus. Postihuje více orgánových systémů, včetně centrální nervové soustavy (polydipsie, polyfagie, letargie, stupor), zrakového systému (rozmazané vidění), dýchacího systému (Kussmaulovo dýchání, zápach acetonu z dechu), močového systému (polyurie, glukozurie, ketonurie) a gastrointestinálního traktu (nevolnost, zvracení, bolest břicha). Zdroj: Nature Reviews Disease Primers
Mezi typické klinické projevy DKA patří polyurie, polydipsie, dehydratace, nauzea, zvracení, bolesti břicha a kussmaulovo dýchání (Obr. 2). V těžkých případech může dojít k poruše vědomí až k diabetické kómě. Laboratorně je charakteristická hyperglykémie, acidóza (pH < 7,3), zvýšená aniontová mezera a přítomnost ketonů v séru nebo moči. DKA je spojena s rizikem život ohrožujících komplikací, jako je cerebrální edém, arytmie, akutní poškození ledvin a hypoglykémie v důsledku nesprávné léčby. Přes moderní management je DKA stále spojena s významnou morbiditou, zejména u dětí, starších pacientů a v rozvojových zemích (Dhatariya et al., 2020).
Hyperglykemický hyperosmolární syndrom
Hyperglykémiecký hyperosmolární syndrom (HHS) je závažná akutní komplikace DM2, charakterizovaná extrémně zvýšenou glykémií (často > 33 mmol/l), plasmovou hyperosmolalitou (> 320 mOsm/kg), těžkou dehydratací a absentující nebo minimální ketózou. Jedná se o klinický stav, který se vyvíjí pomalu, často během několika dnů, a je typický převážně pro starší pacienty s nedostatečně léčeným nebo nediagnostikovaným diabetem (Mustafa et al., 2023).
Základem patofyziologie HHS je relativní inzulinová deficience – hladiny inzulinu jsou dostatečné k inhibici lipolýzy, tedy k prevenci ketogeneze, avšak nedostatečné k inhibici hepatální glukoneogeneze a produkce glukózy. Následkem je extrémní hyperglykémie, která indukuje osmotickou diurézu, těžkou dehydrataci a elektrolytové poruchy (Rodriguez Alvarez et al., 2025).
Klinický obraz HHS je často nenápadný a nespecifický; zahrnuje polyurii, polydipsii, sucho v ústní dutině, svalovou slabost, ortostatickou hypotenzi a v pokročilém stadiu poruchu vědomí – od letargie po kómu. V laboratorním nálezu dominuje glykémie > 600 mg/dl, osmolalita > 320 mOsm/kg, normální pH (> 7,3), nízké nebo nepřítomné ketony a často hypernatriémie. Přítomnost neurologických symptomů úzce koreluje se stupněm hyperosmolarity (Rosager et al., 2024).
Management HHS je zaměřen na kontrolovanou rehydrataci izotonickým roztokem, následné podávání inzulinu, korekci elektrolytů – zejména draslíku – a léčbu spouštěcí příčiny (např. infekce, srdeční selhání, porušení léčebného režimu). Opatrné snižování glykémie je nezbytné, aby se předešlo riziku cerebrálního edému. Přestože došlo k pokroku v managementu, mortalita HHS zůstává vysoká, odhaduje se na 10 – 50 %, v závislosti na věku pacienta, přítomnosti komorbidit a rychlosti terapeutické intervence. Nejvíce ohroženi jsou starší pacienti a ti, kteří nemají přístup k zdravotní péči (Shaka et al., 2022).
HHS vyžaduje multidisciplinární přístup se zaměřením na kontinuální monitorování vitálních funkcí, osmolality, glykémie a neurologického stavu. Zároveň je nutné zvážit tromboprofylaxi, protože stav je často spojen s hyperkoagulačním stavem (Milanesi, Weinreb, 2018).
Chronické metabolické komplikace
Diabetická dyslipidémie
DM vede k diabetické dyslipidémii, která zahrnuje zvýšené triglyceridy, sníženou hladinu HDL-cholesterolu a přítomnost aterogenních LDL částic. Tyto změny výrazně zvyšují riziko aterosklerotických komplikací a kardiovaskulárních onemocnění u pacientů s oběma typy diabetu. Dyslipidémie je přítomna u více než 30 % pacientů s diabetes mellitus 2. typu a je spojena s přibližně dvojnásobným zvýšením rizika aterosklerotického kardiovaskulárního onemocnění (ASCVD) (Goldberg, 2022).
Nealkoholická tuková choroba jater
Nealkoholická tuková choroba jater (NAFLD) je běžnou komorbiditou u pacientů s obezitou a DM2, přičemž prevalence dosahuje přibližně 25 % – u diabetiků je však ještě vyšší. Tato choroba zahrnuje spektrum od jednoduchého nahromadění lipidů až po nealkoholickou steatohepatitidu (NASH) a fibrózu. Patofyziologicky jde o zhoršenou inzulinovou signalizaci, zánětlivý proces a stres endoplazmatického retikula, které přispívají k progresi choroby a zvyšují kardiometabolické riziko (Pouwels et al., 2022).
Metabolický syndrom a oxidační stres
Metabolický syndrom, který zahrnuje viscerální obezitu, inzulinovou rezistenci, hypertenzi a dyslipidémii, vede k výraznému oxidačnímu stresu. Reactive Oxygen Species (reaktivní kyslíkové druhy) generované mitochondriálními drahami poškozují proteiny, lipidy i mitochondrie, což dále zhoršuje metabolickou homeostázu. Tento cyklus přispívá k progresi orgánových komplikací včetně kardiovaskulárních a renálních chorob (Masenga et al., 2023).
Sarkopenická obezita
Sarkopenická obezita, definovaná jako současný úbytek svalové hmoty a zvýšení tělesného tuku, představuje významnou metabolickou komplikaci u starších jedinců s diabetem. Konsenzuální stanovisko ESPEN/EASO ji považuje za rizikový faktor pro zhoršení glukózové regulace a zvýšené riziko kardiometabolických chorob (Donini et al., 2022).
Kardiovaskulární riziko
Diabetici s metabolickým syndromem vykazují vyšší prevalenci hypertenze, dyslipidémie a obezity, což vede k výrazně vyššímu riziku koronárních onemocnění, mozkové mrtvice a srdečního selhání. Kohortová studie z íránského regionu Rafsanjan uvádí až o 30 % vyšší riziko kardiovaskulárních příhod u pacientů s metabolickým syndromem (Bazmandegan et al., 2023).
Metabolická acidóza při chronickém onemocnění ledvin (CKD)
U pacientů s diabetem a současným chronickým onemocněním ledvin dochází často k rozvoji metabolické acidózy, která zhoršuje katabolismus, podporuje svalový úbytek a zvyšuje riziko progrese CKD. Acidóza vede k aktivaci renin-angiotenzin-aldosteronového systému (RAAS), zánětu a poruše metabolismu kostí. Cílená korekce acidózy může zpomalit zhoršování funkce ledvin a snížit riziko úmrtí (Raphael, 2024).
Metabolické kardiomyopatie
Chronická hyperglykémie a porucha metabolismu sacharidů vedou k energetickému deficitu a akumulaci toxických intermediátů (např. AGE), což poškozuje srdeční sval. U pacientů s DM2 se může rozvinout tzv. diabetická kardiomyopatie, charakterizovaná diastolickou dysfunkcí a hypertrofií levé komory, často bez předchozího infarktu. Tyto změny souvisejí s poruchami mitochondriální bioenergetiky a oxidačním stresem (Conte et al., 2023).
Komplikace související s léčbou
Hypoglykémie vyvolaná léky
Hypoglykemie je nejčastější lékovou komplikací u pacientů s diabetem a vzniká při nadměrném užívání inzulinu nebo sekretagog. Inzulin snižuje hladinu glukózy v krvi zvýšeným nasýcením periferních tkání glukózou, zatímco sulfonylmočoviny a meglitinidy stimulují uvolňování inzulinu bez ohledu na aktuální glykémickou hladinu. V reálných podmínkách studie Lyu a kol. (2023) ukázala, že pacienti léčení sulfonylmočovinami měli až dvojnásobně vyšší riziko závažných hypoglykemických epizod ve srovnání s pacienty užívajícími moderní antidiabetika ovlivňující glukózový metabolismus, jako jsou agonisté receptorů GLP-1 a inhibitory SGLT2 (Lyu et al., 2023). Konsenzuální zpráva Endotext doporučuje důkladné vzdělávání pacientů o příznacích hypoglykemie, přizpůsobení dávkování léků podle stravovacích návyků a aktivity, pravidelné sledování glukózy a přítomnost autoinjektoru glukagónu pro urgentní stavy (Davis et al., 2024).
Změny metabolismu vlivem inzulinu a sulfonylmočovin
Inzulin působí jako silný anabolický hormon, který podporuje ukládání glukózy ve formě glykogenu a zvyšuje syntézu mastných kyselin, což vede k častému nárůstu hmotnosti. Přehledová práce McGilla a kol. (2024) zdůrazňuje, že při zahájení inzulinové terapie může pacient zaznamenat nárůst hmotnosti v průměru o 2 – 5 kg během prvního roku léčby, a jako mechanismy uvádí zlepšenou účinnost využití glukózy i zvýšenou lipogenezi (McGill et al., 2024).
Sulfonylmočoviny mimořádně stimulují uvolňování inzulinu a zvyšují inzulinovou aktivitu nezávisle na glykémii, což kromě hypoglykemie přispívá také k retenci tukových zásob a zhoršení inzulinové rezistence. Těmto otázkám se věnují i doporučení StatPearls, která navrhují zvážit ukončení nebo přehodnocení léčby sulfonylmočovinami při přetrvávajícím nárůstu tělesné hmotnosti a častějších epizodách hypoglykémie, případně přechod na léky s nižším rizikem hmotnostního přibývání (Costello et al., 2023).
Diskuse
Hodnocení souvislosti diabetu a metabolických poruch
Diabetes mellitus je chronické metabolické onemocnění, které kromě poruch glukózového metabolismu způsobuje komplexní systémové změny, které vedou k rozvoji několika chronických komplikací. Nové výzkumy ukazují, že kromě klasických komplikací, jako je retinopatie, nefropatie a neuropatie, stále častěji diagnostikujeme i stavy jako NAFLD, kognitivní poruchy, osteoporózu a sarkopenii. Tyto stavy jsou výsledkem kombinovaného účinku chronické hyperglykémie, zánětlivých drah, inzulinové rezistence a metabolické paměti (Tomic et al., 2022).
Význam v klinické praxi
Současný management diabetu vyžaduje více než jen kontrolu glykémie – jde o celkový přístup ke snížení rizika kardiovaskulárních a metabolických komplikací. Kombinace agonistů receptorů GLP-1 a inhibitorů SGLT2 byla identifikována jako účinná strategie, která nejen zlepšuje glykemickou kontrolu, ale také snižuje hmotnost a krevní tlak a současně pozitivně ovlivňuje progresi renálního a kardiálního poškození. Tento přístup je stále více využíván v personalizované léčbě DM2 (Yepes-Cortés et al., 2025).
V konsenzuálním reportu ADA a EASD z roku 2022 se zdůrazňuje význam individualizovaného terapeutického postupu, který bere v úvahu přítomnost komorbidit, preference pacienta a rizikové faktory. V praxi to znamená aktivní zapojování pacientů do rozhodování, důsledné sledování metabolických parametrů a upřednostňování léků s kardiometabolickým benefitem (Davies et al., 2022).
Výzvy v léčbě a prevenci
Navzdory dostupnosti účinných terapeutických možností přetrvávají v praxi vážné výzvy. Jednou z největších překážek je tzv. finanční toxicita, tedy ekonomická zátěž spojená s moderní diabetologickou léčbou. Studie ukazují, že vysoké přímé náklady (spoluúčasti za léky) a nepřímý dopad na rozpočet pacientů často brání včasné intensifikaci léčby a tím zhoršují dlouhodobé výsledky (Patel, 2025). Snižování těchto bariér vyžaduje nejen systémové změny v oblasti úhrad a dostupnosti léků, ale i větší edukaci pacientů, integraci technologií (např. CGM, telemedicínu) a mezirezortní spolupráci. Zvládnutí těchto výzev je rozhodující pro snížení komplikací a zlepšení kvality života pacientů s DM.
Závěr
DM představuje komplexní onemocnění, jehož management vyžaduje multidisciplinární přístup zaměřený nejen na kontrolu glykémie, ale i na včasné rozpoznání a léčbu metabolických komplikací. Současné vědecké poznatky poukazují na úzkou souvislost mezi diabetem a několika metabolickými poruchami, které významně zvyšují morbiditu a mortalitu pacientů. Důležité místo má personalizovaná léčba, která reflektuje individuální rizikové faktory a komorbidity. Výzvou zůstává dostupnost inovativních terapeutických přístupů a zajištění jejich udržitelnosti v praxi. Systematická prevence a edukace pacientů představují klíčové nástroje pro snížení celkového dopadu onemocnění na veřejné zdraví.
Autoři: Mgr. Anastasiia Ostafiichuk, Ústav verejného zdravotníctva a hygieny, Lekárska fakulta UPJŠ, Košice prof. Mgr. MUDr. Erik Dorko, Phd., MPH, MBA, Ústav verejného zdravotníctva a hygieny, Lekárska fakulta UPJŠ, Košice doc. MUDr. Ingrid Dravecká PhD., I. interná klinika UPJŠ LF a UNLP, Košice prof. MUDr. Kvetoslava Rimárová CSc., Ústav verejného zdravotníctva a hygieny, Lekárska fakulta UPJŠ, Košice
Práce podpořená granty KEGA 001UPJŠ-4/2024 a 003UPJŠ-4/2024 Ministerstva školství, výzkumu, vývoje a mládeže SR.
Seznam bibliografických odkazů
BANDAY, Mujeeb Z. – SAMEER, Aga S. – NISSAR, Saniya. 2020. Pathophysiology of diabetes: An overview. Avicenna J Med, 2231-0770, 2020, 10, 4, 174–188.
BAZMANDEGAN, Gholamreza, et al. 2023. Cardiovascular risk factors in diabetic patients with and without metabolic syndrome: A cohort-based study in Rafsanjan. Sci Rep, 2045-2322, 2023, 13, —, 559.
COSTELLO, Ryan A. – NICOLAS, Samar – SHIVKUMAR, Abhijit. 2023. Sulfonylureas. 2023 Jul 12. In: StatPearls [Internet]. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing; 2025 Jan–. PMID: 30020597.
CONTE, Federica, et al. 2023. Metabolic Cardiomyopathies and Cardiac Defects in Inherited Disorders of Carbohydrate Metabolism: A Systematic Review. Int J Mol Sci, 1422-0067, 2023, 24, 10, 8632.
DAVIS, Hugh A. et al. 2024. Hypoglycemia During Therapy of Diabetes. 2024 Jul 7. In: Feingold KR, Ahmed SF, Anawalt B, et al. (eds.) Endotext. South Dartmouth (MA): MDText.com, Inc.; 2000 –. PMID: 25905325.
DAVIES, Melanie J. et al. 2022. Management of hyperglycaemia in type 2 diabetes: a consensus report by the ADA and the EASD. Diabetologia, 0012-186X, 2022, 65, 12, 1925–1966.
DHATARIYA, Ketan K. et al. 2020. Diabetic ketoacidosis. Nat Rev Dis Primers, 2056-676X, 2020, 6, —, 40.
DILWORTH, Lowell – FACEY, Aldeam – OMORUYI, Felix. 2021. Diabetes Mellitus and Its Metabolic Complications: The Role of Adipose Tissues. Int J Mol Sci, 1422-0067, 2021, 22, 14, 7644.
DONINI, Lorenzo M. et al. 2022. Definition and Diagnostic Criteria for Sarcopenic Obesity: ESPEN and EASO Consensus Statement. Obes Facts, 1662-4025, 2022, 15, 3, 321–335.
ELENDU, Chukwuka, et al. 2023. Comprehensive review of diabetic ketoacidosis: an update. Ann Med Surg (Lond), 2049-0801, 2023, 85, 6, 2802–2807.
FRALICK, Michael, et al. 2022. Global accessibility of therapeutics for diabetes mellitus. Nat Rev Endocrinol, 1759-5029, 2022, 18, 4, 199–204.
FREEMAN, Andrew M. – ACEVEDO, Luis A. – PENNINGS, Nicholas. 2023. Insulin Resistance. 2023 Aug 17. In: StatPearls. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing; 2025 Jan–. PMID: 29939616.
GALICIA-GARCIA, Unai, et al. 2020. Pathophysiology of Type 2 Diabetes Mellitus. Int J Mol Sci, 1422-0067, 2020, 21, 17, 6275.
GOLDBERG, Ronald B. 2022. Dyslipidemia in Diabetes: When and How to Treat? Endocrinol Metab Clin North Am, 0889-8529, 2022, 51, 3, 603–624.
LOU, Jing, et al. 2023. Evaluation of Out-of-Pocket Costs and Treatment Intensification With an SGLT2 Inhibitor or GLP-1 RA in Patients With Type 2 Diabetes and Cardiovascular Disease. JAMA Network Open, 2574-3805, 2023, 6, 6, e2317886.
LYU, Beini, et al. 2023. Glucose-Lowering Agents and the Risk of Hypoglycemia: a Real-world Study. J Gen Intern Med, 0884-8734, 2023, 38, 1, 107–114.
MASENGA, Sepiso K. et al. 2023. Mechanisms of Oxidative Stress in Metabolic Syndrome. Int J Mol Sci, 1422-0067, 2023, 24, 9, 7898.
MCGILL, Janet B. et al. 2024. The Current and Future Role of Insulin Therapy in the Management of Type 2 Diabetes: A Narrative Review. Diabetes Ther, 1869-6953, 2024, 15, 5, 1085–1098.
MILANESI, Anna – WEINREB, Jane E. 2018. Hyperglycemic Hyperosmolar State. 2018 Aug 1. In: Feingold KR, Ahmed SF, Anawalt B, et al. (eds.) Endotext. South Dartmouth (MA): MDText.com, Inc.; 2000–. PMID: 25905210.
MUSTAFA, Omar G. et al. 2023. Management of Hyperosmolar Hyperglycaemic State (HHS) in Adults: An updated guideline from JBDS. Diabet Med, 0742-3071, 2023, 40, 3, e15005.
OJO, Oluwafemi A. et al. 2023. Diabetes mellitus: From molecular mechanism to pathophysiology and pharmacology. Med Novel Technol Devices, 2023, 19, 100247.
PATEL, Minal R. 2025. Financial Toxicity in Diabetes: The State of What We Know. Curr Diab Rep, 1534-4827, 2025, 25, 1, 32.
POUWELS, Sjaak, et al. 2022. Non-alcoholic fatty liver disease (NAFLD): a review of pathophysiology, clinical management and effects of weight loss. BMC Endocr Disord, 1472-6823, 2022, 22, —, 63.
RAPHAEL, Kalani L. 2024. Metabolic Acidosis in CKD: Pathogenesis, Adverse Effects, and Treatment Effects. Int J Mol Sci, 1422-0067, 2024, 25, 10, 5187.
RODRIGUEZ ALVAREZ, Paloma – SAN MARTIN, Vicente T. – MOREY-VARGAS Oscar L. 2025. Hyperglycemic crises in adults: A look at the 2024 consensus report. Cleve Clin J Med, 0891-1150, 2025, 92, 3, 152–158.
ROSAGER, Emilie V. et al. 2024. Incidence and Characteristics of the Hyperosmolar Hyperglycemic State: A Danish Cohort Study. Diabetes Care, 0149-5992, 2024, 47, 2, 272–279.
RUSSO, María P. et al. 2023. Prevalence of diabetes, epidemiological characteristics and vascular complications. Arch Cardiol Mex, 0187-464X, 2023, 93, 1, 30–36.
SHAKA, Hafeez, et al. 2022. Hospitalizations and inpatient mortality for hyperosmolar hyperglycemic state over a decade. Diabetes Res Clin Pract, 0168-8227, 2022, 185, —, 109230.
SUN, Hong, et al. 2022. IDF Diabetes Atlas: Global prevalence estimates for 2021 and projections for 2045. Diabetes Res Clin Pract, 0168-8227, 2022, 183, —, 109119.
TOMIC, Dunya – SHAW, Jonathan E. – MAGLIANO, Dianna J. 2022. The burden and risks of emerging complications of diabetes mellitus. Nat Rev Endocrinol, 1759-5029, 2022, 18, 9, 525–539.
YEPES-CORTÉS, Carlos A. et al. 2025. Combining GLP-1 RA and SGLT2 inhibitors in T2DM: A scoping review. Diabetes Ther, 1869-6953, 2025, 16, 5, 813–849.
ZACCARDI, Francesco, et al. 2016. Pathophysiology of type 1 and type 2 diabetes mellitus: a 90-year perspective. Postgrad Med J, 0032-5473, 2016, 92, 1084, 63–69.
ZHU, Yeyi, ZHANG, Cuilin. 2016. Prevalence of Gestational Diabetes and Risk of Progression to T2DM: a Global Perspective. Curr Diab Rep, 1534-4827, 2016, 16, 1, 7.