Úvod

Dobrý vztah mezi pacientem a zdravotníkem má velký vliv na pobyt v nemocničním prostředí, vnímání nemoci a její lepší zvládání při léčbě. Pokud je důvěra mezi pacientem a zdravotníkem z různých důvodů narušena, je velmi těžké ji získat zpět. Důvěra je součástí psychosociální opory, je základem vzájemné produktivní komunikace ve vztahu mezi sestrou a pacientem během ošetřovatelského procesu. Získáním důvěry přispívá sestra k optimalizaci léčebného procesu, kvalitnějšímu a snazšímu řešení problémů pacienta ze strany zdravotníka. Konstruktivní a pozitivní přístup pacienta, stejně jako zdravotní personál, zkracuje pobyt v nemocnici, zlepšuje komunikaci mezi pacientem a zdravotníky (10). Důvěru lze definovat jako spoléhání se na druhé, určité očekávání budoucích situací, očekávání poctivé výměny nebo také autentický vztah se srozumitelnou komunikací (4). Během péče o pacienta nemá smysl hledat focus spolupráce, pokud není vybudován dostatečně důvěrný a otevřený vztah a pacient je stále v nejistotě (7). Důvěra vyžaduje, aby byla péče založená na korektnosti, v případě potřeby dostupná a odborně aplikovaná tak, aby se vyloučilo jakékoli možné riziko poškození pacienta (3). Nároky na práci sester se neustále zvyšují a vyžadují, aby kromě odborné erudice byly v co nejlepší psychosomatické kondici a pohodě (2).

Cíl: V této průřezové studii jsme oslovili 190 pacientů s kardiovaskulárním onemocněním (KVO), kde jsme v rámci ošetřovatelského procesu chtěli zjistit úroveň důvěry pacientů vůči zdravotnickému personálu, také jsme ověřovali uspokojování psychosociálních potřeb během hospitalizace.

Metodika: Výzkum jsme realizovali na oddělení akutní kardiologie a koronární péče Národního ústavu srdce a cév v Bratislavě. Anonymně jsme oslovili 190 pacientů s KVO. Získané proměnné byly testovány na normalitu rozdělení Kolmogorov-Smirnovovým testem dobré shody s normálním rozdělením. Pro porovnání středních hodnot numerických proměnných jsme použili neparametrický Mann - Whitneyův U-test a Kruskal-Wallisovu analýzu rozptylu. Všechny testy byly realizovány na hladině významnosti α = 0.05.

Demografické charakteristiky: Soubor tvořilo 31% žen a 69% mužů, průměrný věk pacientů byl 57,38±9,59 SD let, nejmladší pacient měl 30 let a nejstarší 80 let. Ve skupině pacientů s průměrnou úrovní důvěry byl průměrný věk 55,4±11,82 SD let, ve skupině pacientů s vysokou úrovní důvěry byl 58,09±8,59 SD let. Z hlediska vzdělání pacientů: 4% mělo základní vzdělání, 24% střední učňovské, 40% střední s maturitou, 32% vysokoškolské vzdělání. Průměrná délka hospitalizace pacientů byla 4,8±3,03 SD dní.

Výsledky: Na základě vyhodnocení výsledků v dotazníku jsme 26% pacientů zařadili do skupiny 1. (S1) s průměrnou úrovní důvěry a 74% pacientů do skupiny 2. (S2) s vysokou úrovní důvěry vůči zdravotnickému personálu. Vybrané psychosociální potřeby během hospitalizace jsme posuzovali na škále od 1 do 5, přičemž 1 je nejnižší a 5 nejvyšší hodnota. V pozorovaném souboru 71% pacientů uvedlo hodnotu 5 pro pocit jistoty, 69% pro pocit bezpečí, 69% pro pomoc a podporu, 53% pro porozumění a 52% pro pochopení.

Graf č.1 Úroveň důvěry pacientů vůči zdravotnickému personálu

Graf č. 2 Hodnota 5. pro vybrané psychosociální potřeby během hospitalizace

Vnímání intenzity stresu během hospitalizace se posuzovalo na škále od 1 do 10, přičemž 1 je pro nejnižší a 10 pro nejvyšší hodnotu intenzity. Při porovnání dvou nejpočetnějších skupin, 51 pacientů s hodnotou 1 a 45 pacientů s hodnotou 5 jsme zjistili, že 82% pacientů s hodnotou 1 a 62% pacientů s hodnotou 5 pro intenzitu stresu uvedlo vysokou úroveň důvěry /p=0.028*/.

Graf č. 3 Vysoká úroveň důvěry vzhledem k vnímání intenzity stresu

V rámci porovnání věkových skupin 41% pacientů 30-55 r. a 59% pacientů 56-80 r. jsme ve starší věkové skupině zistili u 79% pacientů vysokou úroveň důvěry, zatímco v mladší věkové skupině to bylo 66% pacientů /p=0.055/. Co se týče mezipohlavních rozdílů, 75% mužů a 71% žen udávalo vysokou úroveň důvěry. Z hlediska dosaženého vzdělání udávalo vysokou úroveň důvěry vůči zdravotnickému personálu 75% pacientů se základním, 70% s učňovským středním odborným, 78% s maturitním a 72% s vysokoškolským vzděláním.

Porovnávali jsme také uspokojování vybraných psychosociálních potřeb během hospitalizace, jako je vnímání stresu, uspokojování psychických potřeb, hodnocení celkové podpory ze strany zdravotnického personálu, informovanost ohledně onemocnění a léčby, hodnocení komunikace a přístupu.

Tabulka č. 1 Porovnání pacientů s vysokou a průměrnou úrovní důvěry

Graf č. 4 Vnímání stresu během hospitalizace a úroveň důvěry

Graf č. 5 Úplné uspokojení psychických potřeb a úroveň důvěry

Graf č. 6 Velmi dobrá celková podpora a úroveň důvěry

Graf č. 7 Velmi dobrá informovanost o onemocnění a léčbě a úroveň důvěry

Graf č. 8 Velmi dobrá úroveň komunikace a přístupu a úroveň důvěry

Vnímání stresu během hospitalizace prožívali pacienti S1 výrazně intenzivněji než pacienti S2. Pacienti S1 hodnotili uspokojování psychických potřeb nedostatečně. Celkovou podporu během hospitalizace hodnotili pacienti S1 ve srovnání s pacienty S2 méně kladně. Pacienti S1 byli signifikantně méně informováni o nemoci a léčbě v porovnání s pacienty S2. Pacienti S1 hodnotili komunikaci a přístup ze strany zdravotnického personálu signifikantně hůř než pacienti S2.

Diskuse: Skoro tři čtvrtiny pacientů S2 během hospitalizace uvádělo vysokou úroveň důvěry vůči zdravotnickému personálu, což umožňovalo snazší spolupráci, navázání pozitivního vztahu a bezbariérovou komunikaci ve vztahu mezi sestrou a pacientem během ošetřovatelského procesu. Více než jedna čtvrtina pacientů S1 během hospitalizace uváděla průměrnou úroveň důvěry vůči zdravotnickému personálu. Pacienti S1 vnímali stres intenzivněji. Vzhledem k tomu, že se jedná o specifický typ pacientů na pracovišti s nadstandardními podmínkami, mezi nimiž jsou kromě chronických pacientů často mladí lidé v produktivním věku vytržení z plného zdraví a normálního života, jejich reakce během hospitalizace může být velmi diferencovaná a paradoxní. Právě nižší úroveň důvěry může být jednou z příčin vnímání nadměrné intenzity stresu během nemoci a hospitalizace. Nadměrné prožívání intenzity stresu, vyplývajícího ze samotného onemocnění a hospitalizace, má velký vliv na náladu pacientů, na to, jak se cítí, na jejich pozitivní nebo negativní prožívání, na jejich chování, na vnímání zdraví a celkovou pohodu během hospitalizace.

Chronický stres, nebo nadměrný stres z hospitalizace může zhoršovat zdravotní stav pacientů (1). Stresory v nemocničním prostředí, které by se daly vhodným přístupem regulovat a omezovat, často mají negativní vliv jak na psychické prožívání, tak na somatický stav pacienta. Nadměrný stres způsobuje uvolňování vyšší hladiny stresových hormonů, které vyvolávají pocity slabosti, úzkosti a deprese (5). Psychický a fyzický stres organismu potencuje neuroendokrinní reakci vyvolanou akutním onemocněním. Právě proto nelze opomíjet stresory charakteristické pro situace intenzivní péče, jako jsou akutní onemocnění, zánětlivé procesy, invazivní výkony, fyzická únava, strach, bolest, diskomfort a spánková deprivace (13). Tento fakt je třeba brát v úvahu u všech hospitalizovaných pacientů, ale zejména u pacientů, u nichž jsou zřejmé znaky nadměrného prožívání stresu a úzkosti. Vhodné psychosociální intervence sester během ošetřovatelského procesu u pacientů mají významně pozitivní vliv nejen na psychické prožívání, stejně jako na minimalizaci negativních emocí a celkovou psychickou pohodu (6), jsou významné z hlediska adherence k léčbě a rekonvalescence. Právě u pacientů s nadměrným prožíváním negativních emocí je třeba zvolit správnou strategii podpory. Vhodné psychosociální intervence jsou efektivní při odstraňování obtíží, způsobených stresem, a mohou kladně ovlivňovat průběh onemocnění (1). Pacienti S1 hodnotili uspokojování psychických potřeb jako nedostatečné, což přispělo k jejich psychickému diskomfortu a mohlo vést k větší míře negativního psychického prožívání. Všechna omezení v oblasti uspokojování psychických potřeb jsou spojena s pocitem nejistoty a nezájmu, ovlivňují duševní stav člověka, vyvolávají smutek, neklid, pocity zklamání, úzkost, podrážděnost, které mohou být prožívané velmi intenzivně. Právě pozitivní pocity bezpečí a jistoty mají pozitivní vliv na psychiku každého pacienta (11).

Základem vzájemné efektivní a produktivní komunikace je důvěra jako jedna z důležitých podmínek při uspokojování psychických potřeb. Pacienti během hospitalizace kladli důraz zejména na pocit jistoty, bezpečí, pomoci, porozumění a pochopení. Je důležité, aby v rutinní klinické praxi sestry dokázaly poskytnout a zajistit uspokojování těchto potřeb během péče o pacienta v maximálně možné míře, čímž přispívají ke zvyšování úrovně psychické pohody pacienta. Neznalost a nedostatečná informovanost pacientů o nemoci a další léčbě často vyvolává pocity strachu, úzkosti a nejistoty. Každý pacient trpí určitou nejistotou, nikdy přesně neví, co ho čeká, prožívá úzkost v závislosti na nepříjemných změnách i při tušení dalších obtíží, které nemoc přinese (9). Pokud pacienti nemají dostatečné informace o onemocnění a léčbě, plánovaných vyšetřeních a výkonech, může to vést k pocitům úzkosti, beznaděje a celkové apatie (10), zhoršuje se jejich adherence k léčbě. Proto je důležité poskytování adekvátních informací vhodným způsobem v rámci kompetencí. Pokud pacient nezná alespoň rámcový charakter svého onemocnění, narůstá v něm pocit nejistoty a ohrožení, riziko konfliktů. Každý nepříjemný lékařský výkon nebo vedlejší důsledky léčby, jejichž smysl pacient nezná, vnímá jako ohrožující, se všemi psychickými i fyziologickými důsledky (9). Dostatečná informovanost pacienta o nemoci, plánovaných vyšetřeních, výkonech, jakož i prevenci a způsobu další léčby, je důležitou součástí podpory psychické pohody pacienta během hospitalizace. Je to vhodná strategie minimalizace nadměrného stresu, úzkosti a obav. Jedním ze základních a důležitých způsobů navázání kontaktu během péče o pacienta je vhodná verbální a neverbální komunikace. Komunikace tvoří základ každé ošetřovatelské péče. Každý zdravotník využívá schopnost komunikovat s pacientem jako součást profesionální vybavenosti (11). Vhodná komunikace vyvolává důvěru pacienta a vytváří pozitivní atmosféru pro další činnosti. Během komunikace je důležité pozorně pacientovi naslouchat, mluvit jasně, klást otázky, umožnit pacientovi mluvit o svých obtížích jako součást psychohygieny, zachovat respekt k pacientovi a k jeho názorům (12). V nejednom případě se může stát, že komunikace a přístup zdravotnického personálu není adekvátní, převažuje neochota komunikovat, neinformovat pacienta ohledně léčebných postupů, výkonů a léčby, neochota pomoci, což v pacientovi vyvolává pocit osamělosti, sociální izolace, strachu a úzkosti, ale i vzdoru, hostility i agrese. Takový přístup ze strany zdravotnického personálu pacienta poškozuje jak psychicky, tak i somaticky. Tento přístup často nevychází z nedostatečné odborné přípravy, ale spíše z nedostatečné, špatné osobní pohody a kondice zdravotníků. Často dochází ke ztrátě důvěry a neochotě pacienta spolupracovat. Tento fakt může zhoršovat spolupráci mezi pacientem a zdravotníkem a mít negativní vliv na celý léčebný proces. Nesprávný a nevhodný přístup k pacientovi může způsobit ztrátu důvěry ve zdravotníka, zhoršení zdravotního stavu pacienta, ale i vznik nové choroby, případně ohrožení života. Pobyt na akutním oddělení má v sobě i významný iatropatogenní potenciál, protože jeho vlastní iatrogenním psychotraumatizujícím podnětem je obvykle vše, co u jednotlivce vyvolá strach z nemoci, jejího zhoršení, z ohrožení života a smrti (8). Právě vhodný přístup může pacienta do značné míry uklidnit, zmírnit a neutralizovat prožívání negativních emocí; na druhé straně dává pocit pomoci, citové podpory, porozumění, jistoty, pochopení, což napomáhá získání důvěry pacienta. Vhodná komunikace a přístup ze strany zdravotnického personálu k pacientům může zabránit mnoha konfliktním situacím, a také zvyšuje účinnost terapeutických zásahů a ve svých důsledcích příznivě ovlivňuje průběh onemocnění (11). Získání důvěry pacienta je schopností sester zejména v situacích, kdy pacient má velkou jistotu v jejich odborných znalostech a dovednostech (3).

Závěr

Klinická praxe na akutním oddělení a jednotce intenzívní péče klade na sestru zvýšené nároky nejen na odborné dovednosti, ale i na holistické vnímání pacienta. Aby znala a přijímala jeho potřeby ve všech oblastech. Pokud zdravotníci neuplatňují holistický přístup, může pacient mít pocit nezájmu o jeho osobu. Tato skutečnost může do značné míry narušit vztahy mezi pacientem a sestrou a tím zhoršit spolupráci. V situacích, kdy se sestra věnuje péči o pacienta, je třeba pacienta adekvátně informovat ohledně nemoci a další léčby, pacienta co nejvhodněji podporovat, zvolit správnou strategii a techniku komunikace, vhodný přístup, čímž přispíváme k minimalizaci vnímání negativních emocí během hospitalizace. Sestra využitím psychosociálních intervencí přispívá k komplexní a vyšší kvalitě ošetřovatelské péče, k lepšímu vztahu mezi sestrou a pacientem a tím k vyšší důvěře ze strany pacienta.

Doporučení:

  • profesionální přístup v péči o pacienta závisí na psychické pohodě a kondici zdravotníků,
  • vzájemný respekt během ošetřovatelského procesu,
  • respektování psychosomatické jednoty pacienta,
  • aktivní začlenění poznatků psychologie zdraví do ošetřovatelského procesu,
  • maximálně možné zajištění uspokojování potřeb pacienta.

Autoři: PhDr. Gabriel Bálint PhDr. Dušan Selko, CSc., MPH

Seznam použité literatury: 1. Asbjørn, O. Faleid., B.L. Lilleba a K.F. Eyolf., 2010. Vliv psychiky na zdraví - Soudobá psychosomatika. Praha: Grada, 2010, 240 s., přeloženo z norského orig.: Symptom og meining, Moderne psykosomatisk tankegang. ISBN 978-80-247-2864-3 2. Blatný, M. et al., 2005. PSYCHOSOCIÁLNÍ SOUVISLOSTI OSOBNÍ POHODY. Brno: Masarykova univerzita a Nakladatelství MSD. 96 s., 2005. ISBN 80-86633-35-7 3. Holmberg, M., G. Valmari and S.M. Lundgren., 2012. Patients experiences of homecare nursing: balancing the duality between obtaining care and to maintain dignity and self-determination [online]. In: Scandinavian Journals of Caring Sciences. Vol. 26, 2012, s. 705–712, [cit.2020.10.20.] Dostupné na internetu: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.1111/j.1471-6712.2012.00983.x 4. Honzák, R., 2017. Psycho-somatická prvouka. Praha: Vyšehrad, 315 s., 2017, ISBN 978-80-7429-912-4 5. Kostka, K., 2018. Techniky zvládání stresu [online]. [cit.2020.10.30.] Dostupné na internetu: http://www.kostka-skola.cz/archiv/soubor/KOSTKA-72798-techniky-zvladani-stresu.pdf 6. Piepoli, F.M. et al., 2016. European Guidelines on cardiovascular disease prevention in clinical practice [online]. In: European Heart Journal, Vol. 37, Issue 29, 2016, s. 2315–2381, [cit.2020.10.20.] Dostupné na internetu: https://doi.org/10.1093/eurheartj/ehw106 7. Soukup, J., 2014. Motivační rozhovory v praxi. Praha: Portál, 150 s., 2014, ISBN 978-80-262-0607-1 8. Tesařová D., 2003. Psychológia chorého. In Vademecum Medici, 6.prepracované, aktualizované, doplnené a rozšírené vydanie. Martin: Osveta, 2003, ISBN 80-8063-115-8 9. Vágnerová, M., 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 872 s., 2008, ISBN 978-80-7367-414-4 10. Verešová, M. et al., 2007. Psychológia. Martin: Osveta, 192 s., 2007, ISBN 80-8063-239-1 11. Zacharová, E., M. Hermanová a J. Šrámková., 2007. Zdravotnícka psychologia. Praha: Grada, 232 s., 2007. ISBN 978-80-247-2068-5 12. Zacharová, E., 2016. Komunikace v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. 128 s., 2016, ISBN 978-80-271-0156-6 13. Zadák, Z. et al., 2007. Intenzívní medicína na princípech vnitřního lékařství. Praha: Grada, 336 s., 2007, ISBN 978-80-247-2099-9