Eliminace agresivity a šikanování prostřednictvím prosociálnosti

Eliminace agresivity a šikanování prostřednictvím prosociálnosti „Ne všechno, co člověk dokáže, člověk může.“ T. Halík „Agrese, podobně jako oheň, je dobrý sluha, ale zlý pán. Každý z nás ji má v základní osobnostní výbavě. Může nám pomáhat, ale i komplikovat život. Abychom s ní dokázali optimálně zacházet, měli bychom ji chápat.“ Nakapající negativní energie, stres, neúspěchy, frustrace, vnitřní nespokojenost a nevyrovnanost, to všechno se stalo součástí dnešního života. Následkem může být chování, které se nejen nelíbí našemu okolí, ale může mu ubližovat – agrese. Vypouštění si zloby na někom jiném, velmi často právě na tom nejbližším.

Slovo agrese pochází z latinského aggressio, což znamená výpad nebo útok. Agrese je jednání, kterým se projevuje násilí vůči určitému objektu, nebo nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit. Je jednou z běžných reakcí na frustraci a prostřednictvím ní se člověk snaží vyrovnat s náročnou životní situací, kterou nezvládá.

Agresivita patří mezi druhy extrémního chování a v psychologii je definována jako osobnostní rys. Velmi častá je její verbální forma, kterou si často ani neuvědomujeme. Reprezentuje například i vnucování vlastních názorů, útoky na druhou osobu ironickými vyjádřeními. Agresivní člověk prosazuje své názory na úkor druhých, nerespektuje jejich práva a požadavky. Pokud se mu nedaří, hází vinu na ostatní. Manipuluje s lidmi a špatně ovládá své emoce. Lze hovořit o psychickém šikanování, když agresivní člověk své okolí ponižuje a zesměšňuje.

V psychoanalytickém pojetí je agresivní chování jedna z běžných reakcí na frustraci. Rozlišujeme čtyři stupně agrese:

1. navenek se neprojeví, akce je zvládnutá (někdy sečení nebo zblednutí, zatínání zubů);
2. projeví se slovně nadávkami;
3. projevy destrukce nebo rozbíjení předmětů;
4. projevy fyzického násilí i zabití (In: http://sk.wikipedia.org/wiki/Agresia_(psychológia).

Agrese je jeden ze způsobů vyrovnávání se s náročnou životní situací. Používá se k čelnému odstraňování překážek; pokud je úspěšná, má sklon se opakovat. Bohužel agrese studentů ve školách je spíše pravidlem než výjimkou. Čím dál tím více se rozmáhá šikanování, ať už mezi vrstevníky nebo šikanování mladších staršími. Buď je to psychická forma – posmívání, ponižování, nebo vyděračská násilná forma – vymáhání peněz a bitka. Studenti se čím dál vulgárněji vyjadřují, běžně i před pedagogy, a tato ústní agrese často přerůstá do fyzické.

Každý pedagog by měl být orientován v problematice šikanování, znát jeho základní druhy a znaky, umět identifikovat projevy, řešit případy výskytu šikanování a v neposlední řadě realizovat účinnou prevenci. Šikanování ve školním prostředí je fenomén psychologický, pedagogický i právní. Současně jej považujeme za problém, který současná škola potřebuje specificky vymezit, definovat a nutně řešit. Pojetí šikanování ve školním prostředí můžeme analyzovat z těchto tří hledisek:

1. Z psychologického hlediska jako specifická porucha chování. (Vágnerová, 2004)
2. Z pedagogického hlediska jako problematické chování. (Ďurič, Grác, Štefanovič, 1991)
3. Z právního hlediska jako násilná trestná činnost páchaná dítětem nebo mladistvým, přičemž v případě šikanujícího mladistvého můžeme hovořit o delikvenci mládeže (Matoušek, Kroftová, 1998).

Zmíněná tři hlediska posuzování se navzájem prolínají a doplňují, protože problematika je komplexní a téměř není možné vytrhnout školní šikanování jako problémové chování z jeho psychologického kontextu poruchy chování ani opomenout jeho právní dopad. Slovo šikanování pochází z francouzského slova chicane, které znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování. Kolář (2001) definuje tento jev takto: „Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně, týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a k tomu používá agresi a manipulaci.“ Šikanování je interpretováno jako závažná porucha sociálních vztahů, jejichž řešení je především v rukou samotných učitelů.

Autorky příručky pro učitele Tholtová, Žuffová, Sučáková (2000) uvádějí rozšířenou a nejčastěji citovanou definici v odborné literatuře: „Šikanování je, když jedno dítě nebo skupina dětí úmyslně, většinou opakovaně, týrá druhé dítě, nebo i skupinu, a používá k tomu urážky, bití, kopání, vyhrožování, zavírání v místnosti a podobně. Tyto incidenty se mohou opakovat a pro šikanované dítě je velmi těžké se ubránit. Za šikanování označujeme také opakované posměšky nebo nehezké poznámky o rodičích. Za šikanování obvykle neoznačujeme občasný konflikt nebo rvačku mezi stejně schopnými soupeři.“

Šikanování je projevem sociální patologie, kde hlavním zájmem je snaha ublížit někomu jinému. Liší se od jednoduché agrese snahou někomu ublížit a navíc ještě získat nějakou odměnu ve svůj prospěch. Šikanování je ve skutečnosti zneužívání síly nebo pravomoci. Tento výraz znamená zlomyslné obtěžování, přehánění, strkání do jiného dítěte, rvačky, kopání, týrání, pronásledování, vydírání, ponižování, přezdívání, zastrašování, ničení osobních věcí a podobně. (Říčan, 1995). Jde o cílené a opakované použití násilí vůči takovému studentovi nebo skupině studentů, kteří se z nejrůznějších důvodů neumějí nebo nemohou bránit. Šikanování se projevuje v různých podobách, které mohou mít následky na psychickém i fyzickém zdraví. Jakákoli definice šikanování by podle Kolářa (1997) měla obsahovat tyto základní znaky:

• Jasný záměr ublížit druhému, ať už fyzicky nebo psychicky. Například bití, strkání, krádeže peněz a věcí, skrývání a ničení věcí, ale i posměch, nadávání a vyloučení ze společnosti ostatních.
• Útočníkem může být jedno dítě nebo skupina dětí (asymetrická agrese).
• Incidenty se opakují. Jednorázová akce se většinou za šikanování nepovažuje.
• Nepoměr sil mezi útočníkem a obětí.

Šikanování se projevuje v přímé podobě: fyzickými útoky, urážlivými přezdívkami, nadávkami, posměchem, tvrdými příkazy agrese provést určitou věc proti vůli oběti, odcizením věci a podobně. Šikanování se může projevovat i v nepřímé podobě, např. ignorováním a přehlížením oběti. Může se odehrávat ve třídě a probíhá zejména v čase přestávek, po cestě do školy a ze školy nebo mimo vyučování.

Agresor je ten, kdo šikanuje, často týrá nebo obtěžuje fyzicky či slovně. Nejčastěji jde o chlapce, ale výjimkou není ani dívka. Trpí pocity méněcennosti, závidí svým přátelům úspěchy ve školní práci. Většinou je sebejistý, není úzkostlivý. Převládá v něm touha dominovat, ovládat druhé, bezohledně se prosazovat, ubližovat druhým je pro něj radostí. Lehkce se urazí, vidí agresi proti sobě i tam, kde není. V zásadě se neliší od ostatních. Někdy bývá agresor slabší tělesné stavby, avšak převládá v něm bezohlednost, zlomyslnost nebo touha dominovat. Takového agrese nacházíme hlavně u verbálního šikanování. V praxi se často setkáváme se studenty trpícími pocity méněcennosti. V ničem nevynikají, nebo jsou neúspěšní ve škole, a proto chtějí získat respekt kolektivu agresivními činy.

Verbální agrese souvisí podle Frankovského a Bajana (1998, s. 317–319) s úrovní argumentační schopnosti. Verbálně agresivnější komunikátoři jsou spíše ochotnější obhajovat nejen svůj vlastní názor, ale i názor celé skupiny, nevzdávají se a vytrvale argumentují i v případě neúspěchu, více se v nich projevuje důvěra a jistota ve vlastní schopnosti prosadit svůj názor, po diskusi jsou uvolněnější, netrápí je výčitky svědomí ani pochybnosti, zda postupovali správně.

Agrese a agresivní chování může mít rozmanité podoby. Německý pedagog Winkel (In: Határ, 2004) stanovil pět perspektiv dětské a mládežnické agrese:

1. Agrese jako forma hry. Cílem dítěte je jen vyzkoušet si vlastní sílu.
2. Agrese jako obranný mechanismus, kterým se oběť brání vůči útočníkovi.
3. Agrese jako reakce frustrovaného jedince. Dítě hledá náhradu za svou porážku právě na slabších jedincích.
4. Agrese jako forma zvědavosti, jíž děti chtějí zjistit, kde jsou jejich hranice.
5. Agrese jako nevhodná forma touhy po lásce. Dítě se snaží získat pozornost okolí hlavně negativním chováním.

Sklon k takovému chování se utváří už v prvních letech života. Zásluhu na tom má temperament studenta (impulzivnost, nepřemýšlené jednání) a způsob výchovy (nedostatek zájmu o něj, citový chlad, lhostejnost, ponižování, fyzické tresty). Agresor bývá většinou egoistický jedinec, je mu cizí úcta k ostatním lidem, nerozumí utrpení a bolesti druhých, neumí, co je empatie. Jeho morální mantinely jsou pružné, vždy si dokáže najít přijatelný výklad pro své nemorální chování.

Účastníky šikanování jsou agresor a jeho oběť. Elliott a Killpatrick (1994) uvádějí dva typy agresorů, u nichž se vyskytují následující projevy chování:

• příležitostný agresor – tato děti potřebují jasná a pevná pravidla a měly by znát důsledky svých činů,
• chronický agresor – u těchto dětí je velmi těžké změnit jejich chování. Bez intenzivní pomoci se budou pravděpodobně dopouštět trestné činnosti a způsobovat problémy svému okolí.

Podle Mrúzové (2007) příležitostný agresor může mít některé nebo všechny z následujících charakteristik: je agresivní k vrstevníkům, učitelům, rodičům a sourozencům, reaguje impulzivně, chce být vůdcem, může být fyzicky silný, dokáže být přesvědčivý, manipulativní, má i jiné antisociální projevy, má dobrý pocit sebeúcty – šikanování mu dává pocit důležitosti, může být rozmazlený. Chronický agresor: cítí nejistotu, cítí se být ponížený, bývá šikanován rodiči nebo sourozenci, je pod tlakem, aby byl úspěšný, nemá dovoleno projevovat emoce, cítí, že je jiný, neumí se kontrolovat, má pozitivní postoj k násilí, chová se agresivně většinu času, odmítá převzít odpovědnost za své činy.

Pokud chceme změnit chování šikanujícího, měli bychom mu vysvětlit, co se od něj očekává, přediskutovat a vymezit krátkodobé cíle. Vhodné je ho chválit a odměňovat úspěch a dobré chování, na hodinách cvičit hraní rolí (empatie s obětí), zvládání stresu, relaxaci, odchod ze situace, i uznání, uvědomění si a ospravedlnění.

Vymezit pojem oběť je složitější. Kritéria pro její výběr v kolektivu jsou rozmanitá. Někdy je to otázka náhody. Nejdůležitějším zjištěním je, že obětí šikanování se může stát každý. Avšak často bývá právě student, který je po delší dobu objektem agrese jiných, je terčem fyzických útoků, posměšného zesměšňování. Typy obětí šikanování:

• První typ: student je pasivní, úzkostlivý a nejistý. Není schopen se bránit.
• Druhý typ: oběť je provokující. Dráždí ostatní a posmívá se jim. Když na ni někdo zaútočí, brání se.

Obětí se může stát jakýkoli student. Podle Mrúzové (2007) existují různé typy obětí: Pasivní oběti jsou úzkostné a nejisté, citlivé a tiché, na šikanování reagují pláčem nebo odstoupením, mají negativní obraz o sobě, pocit selhání, chybí jim sebevědomí, jsou osamělé a izolované od vrstevníků, učitelů a ostatních, je nepravděpodobné, že budou odplácet. Aktivní oběti jsou úzkostně agresivní, provokativní, narušené. Chronické oběti mají zbytek zlý pocit a nízkou sebedůvěru, mají pocit, že šikanování je jen potvrzuje, protože potvrzuje jejich nízký názor o sobě, naštvou se, pokud jim je řečeno, že jsou dobří, protože to neodpovídá jejich obrazu o sobě, ničí svou vlastní dobrou práci, říkají, že je nikdo nemá rád, pomalu se přizpůsobují novým situacím, jsou nervózní a ostražité, chybí jim smysl pro humor.

Druhou velmi silnou realitou působící na člověka v období dětství a adolescence je po rodině škola. To je místo možného pozitivního vlivu. Reflexe nepříznivých společenských podmínek nás vede k vnímání větší potřeby výchovy. Výchova zasahuje celou osobnost člověka a pak i všechny jeho projevy, ať už na úrovni postojů, nebo konkrétního chování a odpovědnosti za osobní vklad do jakéhokoli vztahu.

Současná školská výchova má tuto možnost i prostřednictvím projektu výchovy k prosociálnosti. Tento projekt vnímá „učení o dobře prožitém životě“ (Spaemann, 1990). Jde o lidský život jako celek, o chování, aby život měl smysl, aby přivedl mladého člověka k štěstí. Projekt prosociální výchovy si za základ vzal dvě psychické potřeby člověka – milovat a být milovaným. Prosociálnost je takové chování, které je orientované na druhého člověka, je to chování vstřícné, nápomocné, bez očekávání odměny. Prosociální člověk při péči o druhého sám se stává celistvým – naplňuje svou psychickou potřebu milovat.

Lencz (2002) připomíná definici prosociálnosti prof. Roche-Olivara, která definuje tento pojem čtyřmi znaky:

1. chování v prospěch druhého,
2. chování bez očekávání vnější odměny,
3. chování podporující reciprocitu,
4. chování, které nenarušuje identitu subjektu.

Prosociální chování je:

• bez odměny,
• motivem je vnitřní potřeba pomoci druhému (láska),
• cílem výchovy k prosociálnímu chování je vytvořit podmínky, aby si studenti a dospělí vytvořili takový typ chování, aby vycházel z jejich potřeb.

Roberto Rochelle Olivar (1992), který dal teoretický základ prosociálnosti, tvrdí, že existuje 15 proměnných (veličin), které jsou odpovědí na jeho otázky: důstojnost lidské osoby a úcta k sobě; postoje a schopnosti v mezilidských vztazích; pozitivní chování a hodnocení druhých lidí; kreativita a iniciativa; komunikace a vyjadřování vlastních citů; interpersonální a sociální empatie; asertivita, sebekontrola, řešení konfliktů s ostatními; reálné a zobrazené prosociální modely (vzory rodičů); prosociální chování (pomoc, spolupráce, darování, odpovědnost, starost o druhé, sdílení...); komplexní prosociálnost (solidarita, nenásilí, občanská neposlušnost, sociální kritika, sociální problémy); přijmout dítě takové, jaké je; vyjádření sympatie (bezpodmínečné přijetí); atribuce (přiřazování) prosociálnosti; induktivní disciplína – poukázat (vysvětlit) důsledky chování; pobízení k prosociálnosti, podpora prosociálnosti. Tento model zahrnuje všechny věkové kategorie (i dospělé). Je však nutné přizpůsobit ho věku. Pokud se realizuje s malými dětmi, tak později i s dospělými. Po realizaci se změnily vztahy žák – žák, ale i vztahy učitel – žák a učitel – učitel.

Slovenský model, jehož autorem je Lencz spolu s Krížovou (2004), respektuje 10 proměnných Olibara. Nazýváme je základní témata, schopnosti nebo obsah, který máme studenty naučit. Tato témata se promítají do školních osnov a jsou podle Krížové (2006) velmi prospešná i při eliminaci šikanování:

1. Otevřená komunikace – naučit mladého člověka otevřeně komunikovat je jedním z klíčů ke kvalitnímu životu. Komunikaci chápeme jako předávání a přijímání významů s cílem lépe se navzájem chápat. Poukazuje na důležitost sociální komunikace a prostřednictvím cvičení vytváří příležitost, jak ji kultivovat.<.li>- Důstojnost lidské osoby – pozitivní hodnocení sebe. Uvědomění si hodnoty vlastní důstojnosti je prvním krokem k přijetí druhého člověka. Podmínkou vnímání hodnoty druhého člověka je pochopení vlastní hodnoty. - Pozitivní hodnocení druhých. Jedním z hlavních bodů výchovy k prosociálnosti. Pokud chceme druhým dělat dobře, být k nim dobropřátelní, je třeba je vnímat pozitivně. Klíčovým aspektem tohoto tématu je pochvala, objevování dobra u druhých. <.li>- Kreativita a iniciativa. Každý člověk má určitou dávku kreativity. Tu ale je třeba rozvíjet. Prožívání úspěchu dává mladému člověku větší pocit sebedůvěry. Při kreativitě vstupuje nutně do akce i sebekontrola, která je důležitá v konceptu sebehodnocení. Pokud chce být člověk prosociální, potřebuje schopnost tvořivosti.
   • Vyjadřování citů. Mladí lidé, kteří dokážou kultivovaně vyjadřovat své city, jsou méně konfliktní. Snad i proto, že jsou klidnější. Vede je mladé lidi k tomu, aby své city identifikovali, aby pojmenovali důvod jejich emočního rozpoložení a kultivovaně ho vyjádřili.
   • Empatie – znamená vcítění se do situace toho druhého. Nemůžeme druhému dělat dobro podle našich představ, ale podle jeho potřeb. Ten druhý musí o nás říct, že jsme prosociální. Proto vedeme mladé k empatii, velmi vzácné vlastnosti pro každodenní život. S jistou dávkou empatie se rodíme, ale může být úplně zanedbána nevhodnou výchovou, nebo záměrně rozvinuta.
   • Asertivita – znamená sebedůvěrné prosazení. Prosociální člověk má ve své výbavě i prvek přímé, jasné komunikace svých oprávněných nároků. Dokáže si kultivovaně vyžádat svá práva, pokud se rozhodne, je schopen přijmout i kompromis. Při prosazování svých práv je slušný, avšak vytrvalý. Nedá se zneužít pocitem viny a sám se snaží, aby jeho požadavky na okolí neměly prvky manipulace.

• Reálné a zobrazené vzory. Vliv okolí a hlavně vliv těch nejbližších dává velký formovací pečeť každému z nás. V pozdějším období na mládež působí kamarádi, různé vzory, idoly z médií. Poukazujeme na jejich odpovědnost za vlastní chování. I oni mohou být pro někoho vzorem. Jde také o prezentaci prosociálních vzorů.
• Prosociální chování v konkrétní formě. Téma nabízí seznámení s druhy prosociálního chování – spolupráce, přátelství, pomoc, darování, sdílení. Zákonitosti jednotlivých druhů chování mladí zkoušejí na sobě v simulovaných situacích, ale i naživo v terénu, a poté o nich diskutují. Vnímají hlavní rozlišovací znak prosociálnosti a tím je bezplatnost. Uvažují o jejím zastoupení v jednotlivých druzích prosociálního chování a skrze toto kritérium vytvářejí i zpětnou vazbu ke svému chování.
• Komplexní prosociálnost. Tento pojem je orientovaný na širší společnost. Tedy už nejen od člověka k člověku, ale prosociální chování jednotlivce ke skupině a mezi skupinami. Téma poskytuje možnost úvah nad tím, co vede lidi k angažování se za společenské dobro.

Úlohou školní prevence je podle Mrúzové a Olšavské (1998) rozpracovat kodex školní disciplíny a systém výchovných opatření, ve vnitřním řádu školy zakotvit jednoznačná pravidla týkající se prevence šikanování, obtěžování, násilí, vandalismu a dalších forem patologických jevů. Je těžké slibovat studentům 100% ochranu, avšak učitelé mohou poradit oběti, aby se vyhýbala nebezpečným místům; měli by mít agresora ve škole pod stálým dohledem i zajistit ve škole takové místo pro oběť, kam může jít, když se cítí ohrožena a vystrašená. Vhodné je přidělit oběti konkrétní osoby z učitelského sboru, nebo i ze žáků, na které se může obrátit, přesvědčit dítě, aby oznámilo, když se ho útočník pokusí znovu šikanovat. Pokud nám to neřekne, nemůžeme mu pomoci (Ferjenčíková, 2003). Výrazně nižší výskyt šikanování je zjištěn tam, kde se prevenci šikanování věnuje náležitá pozornost, kde platí jasná pravidla a jejich dodržování je jednotné a konzistentní, kde vládnou dobré mezilidské vztahy a otevřená komunikace. Na druhé straně šikanování podporuje nekonzistentní uplatňování pravidel, pocity nespravedlnosti, i zvýhodňování studentů.

Pokud nekonáme, šikanování tolerujeme. Oběti mají pocit, že nemají žádnou hodnotu ani šanci na spravedlnost, problémy se nevyplácí oznamovat, je lepší lidem nevěřit a být ticho, být submisivní a žít ve strachu. Pachatelé se naučí, že hrubá síla je lepší než slušnost a inteligence, může člověka ovládat zlobou a silou, naučí se chovat z pozice síly a moci, vyhrožováním strachem. Školy musí uvést do praxe základní preventivní princip: „Jsme škola, kde se šikanování netoleruje v žádných podobách!“ Tento základní princip musí platit od prvního dne školního roku bez výjimky pro všechny studenty, rodiče a pracovníky školy. Děti musí být vedeny k tomu, aby si uvědomily, že za své činy nesou odpovědnost.

Prevence šikanování

Většina preventivních opatření proti šikanování se musí začít doma, ještě než dítě nastoupí do školy. Rodiče mohou pomoci: být příkladem dobrých vztahů, zvládat vlastní agresi, dávat jasně najevo, že násilná agrese je nepřijatelná, okamžitě zastavit jakýkoli projev nepřijatelné agrese, identifikovat a pojmenovat účinky agrese, učit pečlivým a empatickým vztahům. Zdůrazňuje se nezbytnost aktivní prevence šikanování. Není dobré očekávat, že mladí lidé přirozeně vyrostou ze své agrese bez zásahu dospělých. Aktivní učení je v prevenci agrese a šikanování velmi významné. Naučit k odpovědnosti za sebe a ostatní: Je jediný způsob, jak naučit mladé lidi odpovědnosti, a to je dát jim odpovědnost. Odpovědnost musíme zvyšovat krok za krokem a přizpůsobovat ji zvláštním požadavkům. To lze udělat jen s dobrým porozuměním tomu, co každý potřebuje, a s neustálou kontrolou. Naučit vážit si sebe a druhých: Sebaúcta a úcta k ostatním jsou úzce propojené. Navzájem se doplňují a jedna je zrcadlovým obrazem druhé. Od studenta, který nemá úctu k sobě, nemůžeme očekávat, že bude vážit druhé. Naučit péči a jemnosti: Dobrý příklad dospělého je jedním z nejlepších způsobů, jak naučit péči. Když mladý člověk cítí, že se o něj starají, bude se starat také o druhé. Někdy je nezbytné ho naučit, jak být laskavý a jemný. Naučit vhodné asertivitě a agresi: K agresi, která je správně směrovaná a adekvátně regulovaná, není nic špatného. Děti se učí kontrolovat agresi i ve hře. I zde je vyžadována důsledná kontrola a pokud je třeba, i zásah, pokud agrese vypadne z rukou. Stanovit pevná pravidla pro každodenní život: Do určité míry můžeme projevy nepřijatelné agrese nebo šikanování vnímat jako selhání disciplíny – buď se student nenaučil pravidla rozumného chování, nebo je záměrně porušil. Důležitost naučit se zvládat agresivní impulzy, stejně jako jasná a stálá disciplína, jsou nezbytnou podmínkou učení se, co je správné a co je nesprávné. Kontrola a usměrnění agrese: Šikanování se většinou vyskytuje tam, kde je kontrola nejslabší. Dobrá kontrola je nejen velmi účinná, ale umožní nám okamžitý zásah při zjištění šikanování dříve, než dojde k většímu poškození. Vyhýbat se podporování agrese: Tvrdá práce uvedená výše by měla mít jen malý účinek, kdyby se současně šikanování a další nepřijatelná agresivní chování nepodněcovaly a neodměňovala.

Z uvedeného vyplývá, že odpovědnost za šikanování se nemůže soustředit pouze na samotnou šikanující osobu. Rodiče, učitelé, ostatní dospělí i oběti mají svůj podíl viny. Není pravděpodobné, že by bylo účinné zaměřit se pouze na šikanující osobu (Centrum ochrany dětí, Laurinská 2, 811 01 Bratislava 1. In: http://www.ochranadeti.sk/).

Konkrétní aktivity proti šikanování

Vyhlášení boje proti šikanování by mělo být frontálním útokem ve všech oblastech života školy i mimo školu. Návrh aktivit:

• slavnostní vyhlášení boje proti šikanování v první den školního roku,
• zmapování situace o výskytu šikanování ve škole anonymním dotazníkem,
• pravidelné opakování mapování situace dotazníkem, případně jiné formy zjišťování šikanování,
• během školního roku vyhlášení týdne boje proti šikanování, v rámci kterého se uskuteční relace v rádiu, zapojení do výtvarné soutěže a podobně,
• na hodinách etiky brainstorming nápadů na konkrétní odměny a tresty, řešení modelových situací šikanování,
• soutěž o nejlepší plakát během kampaně proti šikanování,
• společná estetická úprava kritických míst, kde se šikanování vyskytovalo, podle návrhů studentů,
• zvolení zástupců tříd a pedagogů školy, kteří by řešili a sankcionovali jednotlivé případy šikanování podle školského zákoníku,
• soutěž o logo a nápis na trička proti šikanování, která pak mohou být zahrnuta do odměn,
• seznámení se s Trestním zákoníkem a základními informacemi o šikanování,
• referáty studentů, diskusní kluby, články ve školním časopise, besedy s právníkem.

Všechny způsoby vyhlašování a zveřejňování šikanování musí být součástí celkové strategie. Je vhodné, aby měly smysl a byly naplněny skutečnými činy. Musí být emocionálně natolik silné, aby měly dopad na změnu postoje studentů k šikanování. Škola by měla pravidelně monitorovat situaci, dělat trvalou kampaň proti šikanování, organizovat diskusní kluby s mládeží o zavedených pravidlech, systematickou pozornost věnovat nebezpečným zónám ve škole, inventuře nebezpečných zón, tedy míst, kde dochází k šikanování. Měla by zavést schránky šikanování a zajistit atraktivní využívání volného času. Příčiny agresivity jsou převážně společenské a ekonomické povahy. Mezi nejčastější patří emoční frustrace, nenaplněné cíle, úzkost, nedostatek psychického a fyzického uvolnění, ale vyvolat ji může i náhlé a neočekávané ohrožení. Pokud umíme svou agresivitu správně ovládnout a využít ve svůj prospěch, pomůže nám překonat těžké situace, poskytne zdravé sebevědomí a nerad správně nasměruje náš další život. Pro psychicky vyrovnaného člověka může znamenat doping při dosahování určitého cíle nebo při soutěživosti.

Autor: PaedDr. Zuzana Birknerová, PhD., Prešovská univerzita v Prešove, Fakulta manažmentu

Seznam bibliografických odkazů Ďurič, L., Grác, J., Štefanovič, J.: Pedagogická psychológia. Bratislava: Jaspis, 1991. ISBN 80-900477-6-9 Elliott, M., Killpatrick, J.: How to stop bullying: A Kidscape training guide. Kidscape, London, 1994. Ferjenčíková, M.: Prevencia a eliminácia šikanovania v školách. In: Pomocná ruka. Prešov: MPC, 2003, s. 97-110. ISBN 80-8045-314-4 Frankovský, M., Bajan, P.: Prejavy verbálnej agresivity a argumentatívnosť. In: Človek na počiatku nového tisícročia. Bratislava: MO SR, 1998, s. 317-319. ISBN 80-967228-9-1 Határ, C.: Termonilogické poznatky k agresii agresívnemu správaniu detí. In: Mládež a spoločnosť. Bratislava, 2004, č. 1/2004, s. 13-20. Kolář, M.: Skrytý svět šikanování ve školách. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-123-1 Kolář, M.: Bolest šikanování. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-513-X Krížová, O.: Výchova k prosociálnym postojom ako cesta pre mladistvých k nájdeniu zmyslu života. In: Adolescencia. Bratislava: Slovenská spoločnosť pre rodinu a zodpovedné rodičovstvo, 2006, s. 128-137. ISBN80-968891-5-X Lencz, L. a kol.: Metodický materiál II k predmetu etická výchova. Bratislava: MPC, 2002, s. 5. ISBN 80-8052-144-1 Lencz, L., Krížová, O.: Metodický materiál k predmetu etická výchova. Prešov: Rokus, 2004, 148 s. ISBN 80-89055-50-8 Matouček, O., Kroftová, A.: Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80- 7178-226-2 Mrúzová, A., Olšavská, M.: Koncepcia primárnej prevencie drogových závislostí, šikanovania, delikvencie detí a mládeže. Prešov: OPPP, 1998, s. 19. Olivar, R. R.: Etická výchova. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana, 1992, s. 209.. ISBN 80-7158-001-5 Řičan, P.: Agresivita a šikana mezi dětmi. Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-049- 9 Tholtová, J. et al.: Násilie v škole. Praktická príručka pre učiteľov. Nižná: Občianske združenie ICM Orava, 2000, s. 25 – 27. ISBN 80-967747-6-X Vágnerová, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3 http://www.ochranadeti.sk/ http://sk.wikipedia.org/wiki/Agresia_(psychologia)