Kardiovaskulární onemocnění vznikají v důsledku působení a kombinace více rizikových faktorů. Vyvíjejí se obvykle pomalu, nenápadně, delší dobu, aniž by byly zřejmé varovné subjektivní symptomy. Odpovědnost se přičítá nejčastěji kouření, nízké pohybové aktivitě, konzumaci nevhodných potravin bohatých na tuk a cholesterol, nadváze, obezitě, ale závažný podíl přispívají i psychosociální, emocionální faktory založené na stresu či psychologickém diskomfortu.
Hlavní příčinou kardiovaskulárních onemocnění je ateroskleróza cévní stěny a její komplikace. Už celé desetiletí je známo, že ateroskleróza se začíná v dětství a na rizikových jedincích progreduje v období dospívání a ranné dospělosti. Dětství je tím obdobím, kdy se začínají uplatňovat rizikové faktory. Současně je však obdobím, kdy lze tento proces preventivními opatřeními ovlivnit.

V letech 2001 – 2002 byl v rámci celostátních projektů Zdravé deti v zdravých rodinách a Primárna prevencia aterosklerózy v detskom veku realizován screening rizikových faktorů aterosklerózy v populaci 11- a 17letých dětí i v okrese Topoľčany.
Garantem byl Regionálny úrad verejného zdravotníctva – Poradňa zdravia – ve spolupráci s oslovenými, zainteresovanými pediatry. Součástí screeningového formuláře byl dotazník strukturovaný do několika částí, který vyplnili rodiče s dítětem. Jedna část obsahovala otázky směřující k popisu subjektivního psychického stavu, k pocitům, prožívání možné zátěže, nervozitě, bolestem hlavy, poruchám spánku, nadměrnému unavení a k frekvenci těchto potíží.
11letých dětí bylo 279, soubor 17letých tvořilo 149 adolescentů. Z vyhodnocené části dotazníku, která se týkala psychické pohody či nepohody, vyplývá, že 50 % jedenáctiletých dívek se každý den „cítí na dně“, jsou „utrápené a smutné“. Lze to chápat jako důsledek chronické únavy související s těžší adaptací na změnu ve způsobu vyučování ve 4. – 5. třídě ZŠ.

Bolesti hlavy, časté, téměř denně, uvádí 12 % dívek. Položky „nahnevaný“, „nervózní“ vyjadřují negativní emoce. Vyjadřuje je i pojem psychický diskomfort, který každý den prožívá 21 % 11letých dívek.
Emocionální labilitu, která je nesporně podstatnou součástí psychického diskomfortu v této vývojové fázi, vyvolávají předpubertální biologické, psychologické a sociální faktory, životní styl rodiny, náročnější životní situace. Může to být začátek psychosomatických změn (kolísavý nebo vysoký krevní tlak), ale i metabolických změn v organismu dospívajícího (poruchy lipidového metabolismu).

Přibližně 40 % jednoznačně jedenáctiletých dívek souboru se cítí v relativní emocionální rovnováze, v pohodě. Ve srovnání s dívkami stejného věku – 11 let – je patrný rozdíl ve prospěch chlapců. Bolesti hlavy občas, uvádí 8 %, necelých 10 % mává stavy vyčerpání a únavy, cítí se „na dně“. Pokud spojíme hodnoty položek „nahnevaný“ a „nervózní“ do společného jmenovatele psychického diskomfortu s převahou negativních emocí, ten je u chlapců výraznější a častější než u dívek, v tom smyslu hněvu a zlosti. Může to naznačovat tendenci k nějaké formě zvládání stresu. Z celkového pohledu je v sledovaném vzorku dětí 11letých chlapců asi 60 % takových, kteří emocionálnímu rozladění odolávají, najdou určité mechanismy odbourávání stresového napětí.

Pokud 11. rok považujeme za rozhodující pro začátek biologického i psychologického dospívání, které přináší adaptační nároky v každém směru, sedmnáctý rok je obdobím dozrávání a stabilizace adolescentního vývoje v jeho organických i psychologicko-osobnostních strukturách. Vnímavost ke stresogenním situacím vyvolává psychosomatické reakce a souvislosti. Může ovlivnit i lipidový metabolismus, rozhodující pro hladinu celkového cholesterolu.

Pozoruhodné je porovnání 17letých chlapců a dívek. Například bolesti hlavy trápí 46 % dívek tohoto souboru, přičemž denní bolesti uvádí 27 %. V souboru chlapců uvádí občasné bolesti hlavy 24 %. Dívky jsou přesvědčivě emocionálně labilnější, nervóznější, podráždivější než chlapci v rámci celkového počtu respondentů. U obou pohlaví je zřetelné, že těch, kteří odolávají nežádoucím emocionálním stavům, je jen okolo 30 % dívek a 37 % chlapců v 17. roce. Přidružují se už poruchy spánku u 23 % dívek a 13 % chlapců, což naznačuje jistou dispozici k neurotickým stresovým projevům.

V rámci aktivního vyhledávání rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění u dětí se ukázaly korelace emocionální nepohody s některými dalšími sledovanými symptomy či chybou v životním stylu: zvýšený krevní tlak, zvýšený cholesterol, nedostatečná pohybová aktivita, dědičnost, stravovací návyky.

Polanecký se spolupracovníky realizoval výzkum zaměřený na vliv stresu a životních podmínek v souvislosti se vznikem a rozvojem rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění. Upozorňuje na potřebu přihlížet na osobnostní strukturu včetně rizikových hodnot skóre neurotismu a depresivity. Součástí kompletního klinicko-biochemického vyšetření bylo také psychologické vyšetření. Doteraz získané výsledky naznačují, že hodnoty celkového cholesterolu, triglyceridů a glykémie vyšetřovaných se liší jejich psychologickým a profesním zatížením. Vliv dlouhodobého stresu je významný, podmiňuje deprese a úzkost.

Z hlediska psychosomatických vztahů se děti v mírném i starším školním věku v současnosti ocitají ve značné psychické zátěži. Ohrožují je opakované náročné, stresové situace v rodině i ve škole, které vyvolávají neurotické reakce a úzkostné stavy.
Z hlediska mentální hygieny, prevence stresu a emocionální zátěže dítěte v každém věku se jako zdroj problémů vynořuje současná krize manželství, rodičovství, rodiny. Rozvod manželství a rozpad rodiny má své aspekty etické, sociální, právní, ale z hlediska dítěte hlavně emocionální, mentální, hygienické a zdravotní. Početné výzkumy ukázaly, že neexistuje věk, v němž by dítě rodinnou roztříštěností netrpělo (Matejček, Dytrich 1994). Ať si to rodiče uvědomují, nebo ne, dítě je jejich rozvodem vystaveno zvláštnímu druhu psychické zátěže. Její důsledky se nemusí projevit bezprostředně po rozvodu. Jde o mechanismy, které se začnou projevovat v chování dítěte i v pubertě či ranné dospělosti. Je třeba zdůraznit, že po rozvodu obvykle nenastává příznivá změna v konfliktní situaci, která k němu vedla. Nelze očekávat obnovení duševní rovnováhy a zlepšení podmínek psychického zdraví celé rodiny. Nastává pomalá, často těžká citová i sociální traumatizace. Rozvodová praxe svědčí o tom, že ve většině rozvedených manželství pokračuje atmosféra plná napětí a stresu, která se projevuje v opakovaném soudním řízení o určení styku dítěte s rodičem, v soudních sporech o výživné a majetek. Nejsou zřídka situace, kdy je dítě opakovaně vyšetřováno soudním znalcem, těžce frustrované, pokud se má vyjádřit o tom, kterého z rodičů má raději, kterého z nich si více váží, s kým by chtělo žít. Dítě se stává prostředníkem vyřizování rodičovských sporů a účtů (Dytrich 1999, Harineková 2003). To se projeví ve zhoršeném školním výkonu dítěte jako důsledek trvalého stresu, napětí a úzkosti, negativně ovlivňující koncentraci pozornosti a motivaci k úspěšnosti.

Rozvodem rodičů se často ruší rodinné vztahy, vztahy k prarodičům, tetám, strýcům, které pro dítě znamenaly citové zázemí, spolupatřičnost, pocit jistoty a bezpečí.
Vstup nového partnera matky či partnerky otce do života dítěte může působit jako stres. Často je dítě nuceno, aby při setkání s nimi projevilo sympatii a vstřícnost, kterou necítí, případně strpět zájem a pozornost z jejich strany, o kterou nestojí a která v něm někdy vyvolává odpor.

V roce 2004 jsme v rámci výzkumu vyšetřili skupinovými psychodiagnostickými metodikami 126 8- až 14letých dětí rozvedených rodičů, svěřených do péče matky.
Uvedu zjištění v emocionální sféře: u 44 % těchto dětí dominovaly: úzkostnost a úzkavost, emoční nestabilita, psychostenické a depresivní symptomy, snížená frustrační tolerance, patologická závislost na matce – častěji u dívek. U chlapců dominovaly paranoidní příznaky, nedůvěřivost, impulzivnost, projevy citové deprivace a absence otcové role.

V médiích se ozývají znepokojivé hlasy o stupňujícím se násilí v rodinách. Známou se stala teze, že každá pátá žena na Slovensku je manželem a otcem svých dětí týraná. Formy a druhy násilí jsou různé. Útočí na psychickou i tělesnou sféru žen i dětí, které jsou toho svědkem, případně samy jsou objektem týrání.

Projevené násilí ve společenství rodiny, bez rozdílu na koho je směrováno, má všechny znaky negativně prožívaných stresových situací podle Atkinsonové (1995): neovlivnitelnost situace, nepředvídatelnost vzniku stresové situace (nemožnost odhadnout, kdy a za jakých okolností by mohla vzniknout), nezvladatelnost situace, kterou realizátor násilí vyvolává, i nepříjemný tlak okolností, které vyžadují změnu životních zvyklostí či strategie chování. Typickou stresovou emocionální reakcí je úzkost, citové napětí a obavy z bližšího neurčitého ohrožení. Stresem podmíněné citové stavy signalizují selhání obranných reakcí a často vyústí do psychosomatické sféry, např. do dispozice k kardiovaskulárním onemocněním.

Je nesporně celá řada příčin, které ohrožují bezpečí, jistotu, pohodu domova a rodinného prostředí, způsobují tíživou psychologickou atmosféru a z psychosomatického hlediska ohrožují zdraví členů rodiny, jejich psychickou rovnováhu.
Zatěžovací situace vyvolávají emocionální poruchy, které se kardiovaskulárního systému přímo dotýkají. Z aspektu prevence je žádoucí eliminovat příčiny stresových reakcí traumatu, psychických krizí, deprivace, úzkosti. Zdrojem takových stavů je nejčastěji porucha některé funkce v rodině, či problematické vztahy v ní.
Náhlá krize v rodině, ohrožující její stabilitu, u 12–13letých dětí vyvolává akutní psychickou traumu. Projevuje se především v emocionální oblasti. Traumou postižené dítě ztrácí pocit jistoty a bezpečí, prožívá úzkost, lítost, zklamání, ambivalentní vztah až odpor k blízkým, kteří traumu způsobili. Traumata může být jednorázová i opakovaná, ale v každém případě naruší duševní rovnováhu dítěte (Vagnerová 2004).

Zdrojem citové nepohody, napětí i strachu u mnoha dětí bývá škola a situace v ní. Poměrně častou úzkostnou poruchou ve středním školním věku kolem 10. roku je sociální úzkostná porucha, která někdy působí dojmem školní fobie. Typickým symptomem podle Vymětala (2004) je tendence vyhýbat se sociálním vztahům, jako únik do sociální izolace. Obyčejně se tak chovají žáci, kteří ve škole zažívají neúspěch, ztroskotají a současně jsou vystaveni tlaku ze strany školy i rodiny.

Psychicky méně odolní žáci se začnou projevovat úzkostně, stahují se z dětského kolektivu a snaží se vyhýbat škole. Na této bázi se může tvořit školní fobie jako těžko překonatelný strach z učitele, spolužáků, ze školy vůbec. Vzniká obvykle tehdy, když žák zažije ve škole – ať už jednou nebo opakovaně – něco nepříjemného, ponižujícího, traumatizujícího. Děti, které touto poruchou trpí, jsou obvykle tiché, inhibované, ve škole podávají dobré výkony. Navzdory tomu se neustále trápí strachem ze ztroskotání, bývají až perfekcionistické. Každá třída má svou vnitřní strukturu a každý žák v ní zaujímá určitou pozici. Vztahy mezi jednotlivými dětmi nebo skupinami dětí v třídě bývají přátelské, solidární, neutrální nebo nepřátelské, případně i parazitní, zejména ve vyšších ročnících základní školy. Silnější jedinci se mohou na slabších dopouštět násilí, ponižovat je nebo je nějak zneužívat. Méně oblíbené a fyzicky slabší děti se v třídě staví jako černé ovce, obětní beránci nebo „otroci“, na kterých se druzí vyřizují. Děti dokážou být k sobě někdy velmi kruté. To dokládá stupňující se počet šikanovaných a týraných.

Z realizovaného výzkumu v rámci disertační práce P. Ďurkechové, který se věnoval výskytu strachu a trému ve školním prostředí, vyplývá, že sníženou spokojenost a nepohodu v třídě vykazují žáci základních škol, nejsou spokojeni s kolektivem třídy ani se svou pozicí v něm. Stěžují si na zvýšený počet spolužáků s poruchami chování. S tím souvisí nespokojenost s konflikty, které žáci vyvolávají – trenice v třídě. Nespokojenost koreluje s náročností učení a soutěživostí. S narůstajícím pocitem obtížnosti školní práce narůstá soutěživost a spory. 23 % dívek zkoumaného souboru (z počtu 472) se vyznačovalo zvýšenou mírou úzkosti. U chlapců byl výskyt úzkosti v normálních hodnotách.
Strach a trému prožívají dívky mnohem intenzivněji než chlapci. Přesvědčivě prezentují obavu v sociálních situacích, při kterých hrozí zesměšnění či neúspěch – odpovědět u zkoušky, promluvit na veřejnosti.

Zvýšený výskyt strachu a trému se ukazuje u více než 20 % žáků všech typů škol. Osobitnou pozornost si zaslouží děti se specifickými poruchami učení – dyslexií, dysgrafií, dyskalkulií. Krejčířová (2OO6) uvádí, že až 40 % těchto dětí trpí depresí jako reakcí na opakované školní selhání a hyperkritické postoje okolí. Tyto depresivní projevy obvykle uniknou pozornosti rodičů i školy. Nepostřehnou je na chování dítěte, u kterého může být i riziko suicidia.

Deprese u dětí není ničím výjimečným. Její projevy jsou podobné depresi dospělých. Ve školním věku jsou zřejmé symptomy deprese kognitivní, projevující se tzv. kognitivní triádou: negativní pohled na sebe (špatné sebehodnocení), na svou aktuální situaci a na budoucnost. U dítěte jsou zvýrazněné citové stavy beznaděje, pesimismu, vlastní zbytečnosti, neužitečnosti a přesvědčení, že ho odmítají rodiče, vrstevníci, dominuje špatná nálada, pocity viny, dráždivost, často suicidální úvahy (Krejčířová 2006).

Každodenní život dětí a dospívajících přináší mrzutosti, nespokojenost, mini stresy jako zdroje obav, napětí, hněvu. „Kumulace mini stresů způsobuje efekt běžných stresů, čímž by se dalo vysvětlit, že jsou běžným prediktivním ukazatelem výskytu somatických poruch.“ (Kondáš, State z klinické psychologie, Trnava, 2002, str. 112)
Emoční stavy úzkosti, obav, strachu, nejistoty, ať už sporadické nebo přetrvávající, se postupně integrují do rozvíjející se struktury osobnosti jako vlastnosti (úzkost) predisponující i pozdější kardiovaskulární symptomy.

Prevencí vzniku nadměrné úzkosti, obav, deprese atd. je především prostředí domova, které uspokojuje potřeby lásky, jistoty, bezpečí, vzájemné spolupatřičnosti. V takovém rodinném společenství se může formovat emoční stabilita, která předpokládá vědomí vlastní hodnoty, zdravé sebevědomí a snad i odolnost vůči stresu.
Součástí primární prevence kardiovaskulárních chorob v dětském věku i v adolescenci je žádoucí prevence emocionální zátěže. Rodina i škola k ní mohou účinně přispět.

Autor: Milada Harineková
Literatura

  1. Atkinsonová, R .L. a kol.: Psychologie, Praha, Victoria Publishing ,1995
  2. Ďurkechová, P.: Sociálně-psychologické faktory podmiňující výskyt strachu a trému ve školním prostředí. Dizertační práce. FF TU Trnava, 2010
  3. Dytrich, Z.: Rozvody a deti, in Dunovský a kol.: Sociální pediatrie, Grada, Publishing,1999
  4. Harineková, M.: Psychologické zretele ohrozenia rodiny, in Křesťanstvo a psychológia , SSV Trnava, 2003
  5. Krejčířová, D.: Úzkostné poruchy, in Říčan, P., Krejčířová, D. a kol., Dětská klinická psychologie, Grada, 2006
  6. Matějček, Z., Dytrich, Z.: Rodina a stres, Gallen, Praha, 1997
  7. Vágnerová, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál, Praha, 2004
  8. Vymětal, J.: Úzkost a strach u dětí, Praha, Portál, 2004

Příspěvek byl prezentován na 5. ročníku konference pod názvem ,,Psychológia zdravia 2010“, která se konala dne 19. máje 2010 v Bratislavě. Konferenci organizovala sekce psychologie zdraví SPS pri SAV ve spolupráci se sekcí zdravia Ministerstva zdravotníctva SR. Na přípravě akce se dále podíleli: Národní ústav srdečních a cévních chorob v Bratislavě, VŠZaSP sv. Alžbety v Bratislavě, Kancelář WHO na Slovensku, KISH Košice, Katedra psychologie FF KU v Ružomberku a Katedra psychologie FF TU v Trnave.

Zborník příspěvků z 5. konference psychologie zdravia, Bratislava, 2010 byl vydán pouze v elektronické podobě.
Dostupnost: http://www.prohuman.sk/psychologia/zbornik-prispevkov-z-konferencie-psychologia-zdravia-2010