_Školicí centrum zaměřené na solární technologie, vodu a sanitaci v Jižním Súdánu se může na první pohled zdát jako zvláštní myšlenka v zemi, která je v situaci Jižního Súdánu._Jižní Súdán je země po dlouholetých válečných konfliktech. Zůstal bez cest, infrastruktury a s množstvím problémů. Úroveň dostupnosti základních potřeb obyvatelstva stále není ideální, ale větší část roku lidé netrpí hladem, mají jaký-taký přístup k pitné vodě (často kilometry od obydlí a na jednu funkční pumpu může připadat velký počet lidí) a přístup k základní zdravotní péči (často více dní cesty od domova). Vláda Jižního Súdánu je mladá a formuje se pomalu, ale na dlouhé cestě transformace země je vidět několik pozitivních kroků. _Ministry bývalí vojáci_V r. 2005 jsem pracoval na ministerstvu zdravotnictví v hlavním městě Juba. Nejvyšší pozice byly obsazeny většinou bývalými vojáky, kteří dostali tato místa jako odměnu za zásluhy během války. Například negramotný ředitel oddělení pro zahraniční pomoc měl vždy u sebe dva úředníky – jeden psal a četl emaily a druhý zase papírové dokumenty, zatímco on diktoval odpovědi z koženého křesla klimatizované kanceláře.

Aktivity ministerstva byly v té době omezené na zjišťování situace a toho, co by která organizace mohla udělat. Teď už je těžké najít vojáky na ministerstvech, postupně je nahrazují lidmi pracujícími v oboru. Část léků pro většinu nemocnic zajišťuje ministerstvo, několik nemocnic provozuje vláda a postupně se snaží přebírat více a více činností.

V období transformace pomáhá zajišťovat základní potřeby obyvatelstva velká skupina nevládních organizací. Aby organizace mohly v Jižním Súdánu fungovat, nutně musí narazit na infrastrukturu země, která, pokud existuje, je ve velmi špatném stavu. Jediné asfaltové cesty jsou hlavní ulice v největších městech jako Juba, Wau a Yei. Zbylé cesty mezi městy jsou prašné a kamenité, bez jediného kilometru asfaltu. Po dešti bývají několik dní nebo týdnů neprůjezdné. Pokud nejsou upravené každý rok, stávají se neprůjezdnými natrvalo.

Právě když píšu tento článek, hlavní cesta z Rumbeku do Juby je už 2 týdny neprůjezdná, protože voda odplavila dvoukilometrový úsek cesty, která je hlavní tepnou mezi hlavním městem Juba a středem a severem Jižního Súdánu.

Elektrická síť existuje jen v největších městech. Zajišťují ji velké dieselové generátory. Mimo hlavních měst jsou lidé a organizace odkázáni sami na sebe. Většina používá malé benzínové nebo naftové generátory nebo solární panely. Jsou to jediné dva zdroje a pokud není palivo (například cesta je zaplavená), solární panely zůstanou jedinou možností.

Voda se zajišťuje vodními pumpami z 30 až 70 metrů hlubokých studní – žádné centrální rozvody vody nebo kanalizaci zde nenajdete. Organizace, ať už vládní nebo nevládní, vedle své samotné činnosti musí zajišťovat dodávky léků, jídla, školních potřeb nebo jiných materiálů po neexistujících cestách a zajišťovat elektřinu, vodu jak umějí. Auta, generátory, solární systémy, vodní pumpy a ostatní zařízení nutně vyžadují techniky na instalaci, údržbu nebo opravy.

Odkud tito technici pocházejí? Odevšad jen ne z Jižního Súdánu. Nejbližší z okolních zemí – z Ugandy, Keni nebo Etiopie, ale často až z Evropy, Ameriky nebo Asie. To představuje pro každou organizaci obrovské finanční a v neposlední řadě i časové náklady (najít technika na rozbité zařízení, který by přijel do odlehlé nemocnice, může trvat velmi velmi dlouho). Logicky se nabízí otázka proč zde nejsou místní techničtí pracovníci?

Nové – technické obzory

Přístup k základnímu vzdělání během války byl velmi malý – malý počet škol vedených nejčastěji při misiích. Situace se během posledního období postupně zlepšuje, otevřelo se mnoho nových základních a středních škol, dokonce i první univerzity. Avšak kvalita výuky je nízká. Třídy jsou přeplněné (na základní škole můžete v jedné třídě najít 60 až 90 žáků), školské materiály chybí, vyučuje se často pod stromy, učitelé nemají pedagogické vzdělání, často to mohou být absolventi školy z předchozích let, atd.

Školy nebo kurzy v technické oblasti jsou velmi ojedinělé. V celé územní oblasti Lakes State neexistuje kromě našeho tréninkového centra jiná instituce, která by vzdělávala lidi v technické oblasti. Dalším faktorem proč neexistují technické školy v Jižním Súdánu je nízká poptávka po technickém vzdělání. To má dva důvody. Pokud tady někdo vystuduje střední školu, je to jako když někdo v Evropě dostane doktorát z univerzity. Je přesvědčený, že pracovní místo si najde jeho a nebude dělat každou práci, určitě ne manuální.

Druhým faktorem je, že si lidé neuvědomují, proč je technické vzdělání potřebné. Často nevědí, že technická zařízení potřebují kvalifikovanou instalaci, údržbu a opravy, jinak nebudou fungovat. Absolventi středních škol většinou vidí svou budoucí kariéru ve školství nebo ve vládě. Ale kapacita těchto dvou oblastí se velmi rychle naplnila a stále více a více absolventů nemá žádné uplatnění.

Přednedávnem jsme dělali pohovory s uchazeči o trénink v našem centru a přišlo poměrně hodně absolventů střední školy, kteří byli dva, tři někteří i více let doma bez práce. Chtěli pracovat ve školství nebo ve vládě, ale nenašlo se pro ně místo. Teď zjistili, že technická oblast je další forma kariéry, kterou se dá zajistit živobytí a podílet se na budování společnosti.

Fungující společnost se potřebuje vyvíjet ve všech oblastech přibližně na podobné úrovni, jinak absence jedné neumožní pokračovat ostatním oblastem. Nedostatek techniků ve společnosti je velmi vážným handicapem a zpomaluje rozvoj ostatních oblastí. Doufám, že postupně se i tato oblast bude rozvíjet a náš projekt tomuto procesu pomůže.

Ján Rusnák _(29) pracuje od listopadu 2009 v Rumbeku, vede dvouletý projekt technického školicího centra, který s podporou SlovakAid realizuje eRko ve spolupráci s partnery projektu DKA, BBM, Horizont3000 a DOR. O budoucnosti Jižního Súdánu se má rozhodnout v referendu, které se na základě mírové smlouvy plánuje na leden 2011. Obyvatelé Jižního Súdánu se v něm mají rozhodnout, zda si přejí vyhlášení samostatného státu.______

Článek vyšel v bulletinuRozvojová pomoc - Podzim 2010. Vydává ho Platforma nevládních rozvojových organizací (MVRO), která je sdružením právnických osob - zastřešující organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských nevládních organizací, které se zabývají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí.