Problematika zdravotního postižení není v současnosti jen institucionálně, ale i pojmově velmi fragmentovaná. Potvrdil ji i počet odborných, často účelově definovaných pojmů, vlastních jednotlivým oblastem zájmu. Snad největší variabilita se týká právě oblasti sociální práce, reflektující různorodost a složitou uspořádanost systému sociální práce. Samostatný způsob života je i pro člověka se zdravotním postižením procesem vědomého sebezdokonalování, zvyšování sebedůvěry a emancipace. Tento proces umožňuje mnoha občanům dosáhnout stejných možností a plné účasti v mnoha oblastech života společnosti, avšak na druhé straně občané se zdravotním postižením musí být schopni tento proces individuálně a kolektivně kontrolovat s využitím demokratických, humanistických principů a na základě rovnosti.
Kromě zajištění základních lidských potřeb je pro ně důležitou výzvou sport a pravidelná tréninková práce. Můžeme konstatovat, že aktivních sportujících občanů se zdravotním postižením (někteří nemohou nebo nechtějí) je stále více. Tato aktivita vyrůstá z porozumění, přesvědčení o jejich individuálním a sociálním jednání, je výsledkem sociální práce i vědomé aktivity člověka. Protože vyloučení ze společnosti je vždy doprovázeno depresí, která narušuje jejich životní pohodu. Přes časté domněnky veřejnosti, že lidé se zdravotním postižením nemohou mít kvalitní život jako intaktní občané, se ukázalo, že ti, kteří se socializovali a zapojili se do sportovního tréninku, dokazují svůj optimismus, toleranci a smysl života (Bardiovský, Labudová, 2010).
Rozbor problematiky
Už v roce 2003 v rámci Evropského roku lidí se zdravotním postižením se vedle jiných preferencí v péči zdůraznila potřeba vytvoření akčního plánu pro jejich úplnou sociální integraci (Schieder, 2010). Taková politická deklarace byla schválena v Malaze a položila základy boje proti diskriminaci na základě zdravotního postižení (Le Poittevin, 2003), a také bylo velkým posunem vpřed vytvoření Evropské sociální charty. Soustavě je věnována pozornost sociální inkluzi i v Evropské komisi pro vzdělávání a kulturu, kde se stává inkluze ve sportu a prostřednictvím sportu jednou z priorit (Summary report, 2010).
Foldesi (1998) uvádí, že proces socializace zahrnuje více faktorů, jako je primární socializace, desocializace, resocializace a averzní socializace. Sociální práce ve sportu vychází z osobních údajů klienta (tělesná, psychická a sociálně-psychická dimenze), jeho sociálních poměrů (rodina, přátelé, škola, komunita, masmédia) a socializační situace (třída, sportovní klub, sociální podporný systém atd.).
Sociální práce respektuje zásadu sebavyjadřování klienta, komunikace, kritické analýzy reality a směřuje k formování smyslu pro odpovědnost za vlastní rozvoj, k osvojování si morálního kodexu a sociálního chování, které klient dobrovolně přijímá (Bunčák, 2006). V etických kodexech je akcentováno to, co by mělo být, avšak každodenní praxe přesvědčuje i o jiných projevech. Sociální chování má širokou škálu projevů od vykořisťování dané osoby až po výrazné obětavé chování vůči této osobě (Bujnová, 2006). Odborná činnost, která tvoří podstatu sociální práce, je zaměřená na aktivní ovlivňování a řešení primárních asociálních problémů. Jejím cílem je úspěšná socializace až inkluze, dosahování přijatelných vztahů mezi sociálním prostředím a neadaptovanými osobami (Labáth, 1995). Vytváření a projev soudržnosti v sociální skupině je jakási neviditelná vazba, která se vytváří uplatňováním norem a hodnot, duchem solidarity, kooperací pro práci ve skupině a pro skupinu (Auger, Boucharlat, 2005). Jednotlivec má tendenci vyhledávat ty, kteří jsou blízcí jeho myšlení a jednání (Plamínek, 2004). Naopak člověk má strach, který se projevuje ve 3 podobách (Beck, 2004): sociální nejistota, ohrožení zdraví a života a ztráta víry v pokrok a bezpečí.
Pokud mezi cíly sociální práce patří vyhledávání znevýhodněných lidí, prevence sociálních problémů, zajištění pomoci, pak tyto aspekty naplňuje sport. Proto můžeme za specifické sociální prostředí považovat i sportovní skupinu, resp. prostředí probíhajícího sportovního tréninku. Jeho morální hlediska jsou neoddělitelnou součástí všech sportovních činností, podobně jako akceptace sportovní etiky ve výchově a vítězství. I když se prostřednictvím sportu realizuje úspěšně sociální práce, musíme souhlasit s Leškem (2005), že často na úrovni vrcholového sportu se porušují etické principy a dochází k prohlubování sociálních rozdílů. Pro rekreační sport a zejména v rámci tělesně-výchovného procesu ve školách se důsledněji požaduje zachování etických zásad. Proto byly např. ve školství zpracovány určité pokyny pro učitele a žáka a Jonášková (2006) mezi ostatními uvádí snahu o vzájemné řešení situací, konsenzus a vytváření takového prostředí, které může přispět k rozumné diskusi, směřující k obecnému souhlasu účastníků.
Kódex sportovní etiky (2004) zdůrazňuje podporu fair play ze strany sportujícího nebo společnosti. Každá kultura má svou sociálně-etickou přijatelnost, přičemž morální fenomén není možné vtěsnat do žádných standardů jako výkonové normy. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že minimální etický kodex neznamená minimální morálku (Žilínek, 2004). Přátelství, respektování druhých, zachovávání sportovního ducha a morálního myšlení či chování podporovaného sportovní činností se projevují v seberealizaci, sebepoznání, ve sociální interakci či v osobním úspěchu. Sportovní tréninkový proces podporuje výkon k toleranci, který se projevuje vytvářením vztahů mezi trenérem a sportovcem, mezi sportovci navzájem. Měl by podporovat eliminaci násilí a vést k výchově mravně dokonalého člověka (Jonášková, 2004).
Bílá kniha o sportu (2007) zdůrazňuje, že ve sportu by měl být vyhrazen prostor tak, aby mohl být v něm respektován a podporován etický kodex, jakož i solidarita, aspekty, které jsou nezbytné pro zachování sociální role sportu. V kontaktu při práci se sportovci se zdravotním postižením se často můžeme setkat s tzv. paradoxem zdravotního postižení. Jeho podstatu vystihuje nepřímá otázka: „Jak mohou mít občané s dlouhodobými až trvalými poruchami zdraví dobrou nebo dokonce vysokou kvalitu života, pokud pro venkovního pozorovatele žijí v neadekvátních životních podmínkách?“ (Repková a kol.,2003). Paradox zdravotního postižení se projevuje tak, že i přes skutečnost, že občané se zdravotním postižením mají sice vážná omezení při realizaci běžných každodenních činností a plnění úkolů, jsou opakovaně vystaveni diskriminaci, ale sami říkají, že mají dobrou kvalitu života. Druhá podoba paradoxu zdravotního postižení spočívá v horších očekáváních odborníků a okolí na kvalitu života lidí se zdravotním postižením i v jejich vlastním vnímání a hodnocení.
Ve sociální práci jde o řešení primárních sociálních problémů jednotlivce a její interakční orientace je přímo v terénu, tedy i v sportovní organizaci. Sportovec se zdravotním postižením se postupně přizpůsobuje zvládání sportovního zatížení. Pokud přijme vzniklou skutečnost, je tolerantní, přizpůsobivý, ale i přiměřeně sebevědomý, adekvátně se vyrovnává s nároky, které jsou na něj kladeny (Hartl, Hartlová, 2004). Bujnová (2006) uvádí, že spravedlnost je nejdůležitější morální ctnost ve spolunažívání lidí a je průvodním jevem svobody. Sportovní soutěž bývá spravedlivá a její výsledek je odrazem poctivého, uvědomělého tréninkového procesu sportovce. Lidé se zdravotním postižením si často nedokážou představit sílu, kterou mohou dosáhnout tím, že se socializovali (Gončová, 2006).
Morální dimenze v současném vnímání života ve vztahu ke sociální práci by měla mít posun od egocentrismu k alokentrismu, od egoistického k prosociálnímu a altruistickému chování (Žilínek, 2006). Člověk se otevírá druhému člověku, vzdává se svého blaha v prospěch dobra pro druhého. Takto bychom mohli také charakterizovat práci osobního asistenta, který dokáže vytvořit vhodné podmínky pro vozíčkara nejen v domácím životě, ale i mimo něj ve vzdělávací či sportovní oblasti, podporovat jeho pozici jako uživatele sociální situace (Repková, 2002). Tyto atributy se projevují zejména při vyhledávání smysluplné činnosti, do které rozhodně patří sport a sportovní trénink.
Cíl a metodika
Cílem prezentace je upozornit na vybrané aspekty sociální práce ve sportu. Využíváme k tomu některé výsledky výzkumu, jehož úlohou bylo zjistit subjektivní názor občanů se zdravotním postižením na motivaci ke sportu, na funkci vytvořeného sociálního kontaktu ve sportu a zhodnotit faktory jejich seberealizace. Vyšli jsme z poznatku, že v současných podmínkách života naší společnosti jsou zmíněné úkoly ve sportu realizovatelné a že dominanci bude hrát sociální aspekt sportu a možnost seberealizace respondentů. Z vybraných otázek realizovaného anonymního dotazníku jsme koncentrovali pozornost na:
- zhodnocení základního motivu k vykonávání sportovní činnosti respondentů,
- posouzení aspektů, které znamenaly rozhodnutí pro sport,
- prezentaci subjektů, které se nejvíce podílely na jejich sportovní činnosti,
- zhodnocení vnímání sportovní činnosti, kterou vykonávají.
Výzkumný soubor tvořilo 77 odpovídajících respondentů, z nichž bylo 50 mužů a 27 žen od 10 do 46 let. Respondenti byli převážně z domovů sociálních služeb a z pohledu poruchy zdraví jsme zjistili, že bylo 40 lidí s vrozeným tělesným postižením (obr. 1), 20 respondentů bylo po úrazu, 6 po nemoci a 11 lidí mělo jiné zdravotní postižení (zrakové, sluchové, mentální).
Výsledky a diskuse
Z dosavadní odborné praxe je známo, že k úspěšné sociální práci ve vztahu k sportovní činnosti jsou potřeba kromě pohybových předpokladů i psychické a sociálně-psychické faktory. Z vyhodnocení odpovědí sledovaných respondentů jsme zjistili, že motivem k zapojení se do sportovní činnosti byl v 49 % fakt, že respondenti považovali za vhodné se svým zdravotním stavem vykonávat sport. I když dominanci nebyl sociální aspekt sportování (jen 5 % respondentů), sport patřil pro ně mezi zajímavé aktivity (38 %) a byl vybrán i na základě příkladu jiné osoby (obr. 2).
Jak jsme zjistili, významným krokem ke sportu bude sebedůvěra a pozitivní či objektivní informace o svém zdravotním stavu. Ne tak jako se nám stalo, když jsme byli osobně po úrazu konfrontováni s přístupem posudkového lékaře – odborníka při řešení dalšího vzdělávání, odborného růstu a seberealizace. Slova beze jména určitého odborníka rozhodně nemůžeme považovat za etická: „…Co chcete, vždyť nemáte rakovinu!“ Takový přístup neposouvá člověka v posttraumatickém stavu do roviny společenské, ale směřuje k psychické likvidaci tělesně postiženého až do sociální smrti. Takovým přístupem je generalizovaná neschopnost člověka se zdravotním znevýhodněním; je však třeba vždy vidět profil a osobnost konkrétního člověka se svou znalostí, schopnostmi, dovednostmi, vůlí, snahou i možnostmi.
Ale sportovní činnost vnímají lidé se zdravotním postižením jako možnost společenského a sociálního kontaktu, udržování optimálního stavu zdraví, ale hlavně smysluplného využití volného času. Překonáním několika překážek se vžívají do role významných a úspěšných paralympioniků, zažívají nové výjimečné sportovní zážitkové sféry, ale i sféru emocionality, zdraví, soutěživosti a socializace. Na otázku: „Proč jste se rozhodli pro daný sport?“, jsme získali v 35 % odpověď pro možnost seberealizace a ve 26 % odpovědí zazněla možnost zlepšení zdravotního stavu (obr. 3). Ale i přátelství, relaxace, nová inspirace byly podněty k sportovní činnosti. Člověk po získaných informacích o svých zdravotních problémech a zhodnocení důsledků úrazu se často chová iracionálně. Z osobního prožitku mohu takové pocity zhodnotit a málokterý člověk se k poúrazovému úseku svého života rád vrací ve svých vzpomínkách. Člověk na invalidním vozíku, pokud chce existovat, prosadit se, bojuje s vysokými nároky společnosti. Ukázalo se, že pohybová aktivita plní v tomto významnou funkci. Hýbe se tělo, hýbe se i mysl. Zanedbáváním fyzické aktivity a nedostatečným zatížením se jednotlivec degeneruje i psychicky.
V souvislosti s těmito motivy jsme současně vyhodnotili názor respondentů na vnímání sportovní činnosti (obr. 4). Výsledkem dobré sociální práce ve sportovní praxi je postupná změna vztahu člověka k člověku. Projevem je vzájemné porozumění, pomoc i přinášení oběti, sociální prožívání či soužití. V podobném významu vnímají funkci sportu sportovci s tělesným postižením. Až 29 % respondentů vidí ve sportu smysluplné využití volného času a pro dalších 25 % jde o možnost společenského a sociálního kontaktu, 20 % respondentů vidí ve sportu možnost seberealizace s pocitem vítězství.
I když se pomoc při sportovní činnosti rozložila na různé subjekty, respondenti se vyjádřili, že jejich nejbližší jsou ti, kteří stáli při nich a stojí při nich i nadále (obr. 5). Lidsky, eticky, morálně, profesionálně je „povinnost nejbližších být i po úraze u sportovce“. Při trénincích, zápasech, soutěžích, výhrách i prohrách trenér, osobní asistent, přítel pozná svého člověka, jak snáší bolest, úraz, prohru, stres, utrpení, zátěž, vítězství, radost, zábavu, lásku, odměnu, peníze, požitky. Se zraněným sportovcem jsou tito dále spojeni odborně, psychicky i spirituálně, lidsky. Do velké míry dokážou předvídat reakci traumatizovaného sportovce. Těžce traumatizovaný člověk potřebuje sociální podporu, naději, oporu. V posttraumatickém stavu bezpochyby platí: minulé stratené, přítomnost žádná, budoucnost nejistá. Člověk potřebuje naději. Samozřejmě po úrazu (závažném úraze) nejbližší (intaktní) lidé těžko hledají a nacházejí vhodná slova (závažný úraz a jeho trvalé následky nejsou v zkušenosti běžného člověka nebo jeho rodiny obsaženy). Trenér je rozhodně v emočně „lehčí“ pozici než nejbližší rodina, přítel/ka (u nejbližších jsou silné emoce, které ovlivňují racionální myšlení, chování, jednání). Pomůže i zájem o jednotlivce, dokonce tento je žádoucí, důležitý, potřebný, nezbytný. Už „pouhá přítomnost u zraněného (i v nemocnici) dává postiženému pocit koexistence, spolupatřičnosti a soudržnosti.“
Tato podpora je koncentrována zejména na psychickou podporu a spoluúčast na sportovních podujatích (obr. 6). Jsme přesvědčeni, že díky naší odborné práci se lidé dozví a do jisté míry přesvědčí, že vlastní aktivitou, pracovitostí, vůlí, chtěním, vzděláváním se a sportováním dokáže člověk – vozíčkara žít plnohodnotně a smysluplně.
Závěr
Uvědomujeme si, že úroveň resocializace občanů se zdravotním postižením vychází z úrovně vytvořených vztahů s intaktními sportovci, které by se měly formovat od útlého věku v rodinách, školách a v celé společnosti. Od procesu resocializace závisí, do jaké míry společnost sprostředkuje a umožní přístup ke vzdělání, existující kultuře, výdobytkům vědy a zkušenostem lidstva všem lidem se zdravotním postižením. Právě zásluhou procesu (re)socializace mohou i vozíčkáři zvnitřnit a přijmout za vlastní kulturní normy, tradice i vše, co je pro ně i společnost hodnotné. K tomu je vhodné využít sociální funkci sportu a zejména zájem postižených o sport. Takto rozvíjet jejich seberealizaci a vytvářet příležitost k rozšiřování společenských a sociálních kontaktů. Lidský organizmus byl v evoluci modelován k fyzické námaze a k překonávání zatížení. Způsob života v moderní civilizaci je pohodlnější, v tělesné aktivitě je méně náročný. Lidé s tělesným postižením, na invalidních vozících, nemohou osobní nečinností dopustit oslabení a vlastní individuální degeneraci. Jakákoli pohybová aktivita je pro ně nesmírně prospěšná, užitečná, důležitá.
Autoři:PhDr. Miloslav BARDIOVSKÝ, prof. PhDr. Jela Labudová, PhD.
Seznam bibliografických odkazů
[1] AUGER, M., Th., BOUCHARLAT, Ch. 2005. Učitel a problémový žák. Stratégie prořešení problému s kázní a učením. Praha : Portál, 2005. [2] BARDIOVSKÝ, M., LABUDOVÁ, J. 2010. Vnímanie zmyslu života u športujúcich vozíčkarov. In Telesná výchova & Šport. 2010, ročník XX. Číslo 3, strana 9 – 13. [3] Biela kniha o športe. 2007. Belgicko : Európska komisia, 2007, 38 s. ISBN 978-92-79-06563-7. [4] BECK, U. 2004. Riziková společnost. Na cestě k jiné modernitě. Praha : Slon, 2004. [5] BUJNOVÁ, H. 2006. Altruizmus v dnešnej spoločnosti. In OBORNÝ, J. Altruizmus a egoizmus v súčasnej spoločnosti. Zborník referátov z vedeckej konferencie „Občan a občianstvo.“ Bratislava : UK FTVŠ, 2006, s. 18-21. [6] BUNČÁK, J. 2006. Sociológia výchovy. Rozšírené syllaby. Bratislava : UK, [2006]. Dostupný z http://www.fphil.uniba.sk/informacie. [7] Európska charta o športe. Odporúčanie č. R(92)13 Rev. Brusel : Výbor ministrov členských krajín EU, 1992. [8] FOLDESI, G.S. 1998. Active Socialization, Prevention, Mass Media. Barcelona : Proceedings, 1998. [9] GONČOVÁ, M.: Individualizácia a nový svetový poriadok ako súčasť globalizovaných procesov. In: OBORNÝ, J. Altruizmus a egoizmus v súčasnej spoločnosti. Zborník referátov z vedeckej konferencie „Občan a občianstvo.“ Bratislava : UK FTVŠ, 2006, s. 47 – 53. [10] HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2004. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2004. [11] JONÁŠKOVÁ, G. 2004. Výchova v duchu multikulturality a tolerancie. In OBORNÝ, J. – MARUŠINEC, M.: Perspektívy výchovy k občianstvu po vstupe Slovenskej republiky do Európskej únie. Bratislava : FTVŠ UK, 2004. s. 50 – 53. [12] JONÁŠKOVÁ, G. 2006. Výchova v intenciách utvárania kultúrnych medziľudských vzťahov. In: OBORNÝ, J. Altruizmus a egoizmus v súčasnej spoločnosti. Zborník referátov z vedeckej konferencie „Občan a občianstvo.“ Bratislava : UK FTVŠ, 2006, s. 74-77. [13] Kódex športovej etiky. 1992. In: Európska charta o športe. Príloha a odporúčanie č. R(92)14 Rev. Brusel : Výbor ministrov členských krajín EU, 1992. [14] LABÁTH, V. 1995. Sociálna práca. In: Špeciálna pedagogika. Terminologický a výkladový slovník. Bratislava : SPN, 1995, s. 205 – 206. [15] Le POITTEVIN, G.P. 2003. Integration of people with disabilities. In Social Cohesion Development Division DG III, Social Cohesion. Special issue No 3/May 2003. [16] LEŠKA, D. 2005. Sociológia športu. Bratislava : ICM Agency, 2005, s. 13. [17] PLAMÍNEK, J. 2004. Seběřízení. Praktický atlas managementu cílu, času a stresu. Praha : Grada Publishing, a.s, 2004. [18] REPKOVÁ, K. 2002. Habilitačná práca. Bratislava : 2002 [19] SCHIEDER, P. 2010. Európsky rok ľudí so zdravotným postihnutím by sa nemal obmedziť len na Európsku úniu. Bratislava : [2010]. [cit. 2010-05-18]. Dostupný z http://www.radaeuropy.sk. [20] Summary report. 2010. European commission Education and Culture, EU working Group „Social inclusion and Equel Opportunities in Sport, 2010. [21] ŽILÍNEK, M. 2004. Eticko-hodnotový fenomén v multidimenzionálnej spoločnosti. In: OBORNÝ, J., MARUŠINEC, M.: Perspektívy výchovy k občianstvu po vstupe Slovenskej republiky do Európskej únie. Bratislava : FTVŠ UK, 2004. s, 50 – 53. [22] ŽILÍNEK, M. 2006. Cnosť ako morálny fenomén v personálnej a sociálnej pozícii. In: OBORNÝ, J.: Altruizmus a egoizmus v súčasnej spoločnosti. Zborník referátov z vedeckej konferencie „Občan a občianstvo.“ Bratislava : UK FTVŠ, 2006, s. 186 – 191.
______Přednáška odzněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanoch a byla publikována ve sborníku této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálnej práci a ďalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.
