Každý rozvojový pracovník musí být svým způsobem optimista, jinak bychom nic neudělali, říká ředitel kolednické akce Dobrá novina Marián Čaučík. Patří k „pamětníkům" občanské války mezi severem a jihem Súdánu a Jižní Súdán zažil v dobách, kdy tam nic nebylo.
Poprvé jsem byl v Súdánu v roce 1998. Bylo to v době občanské války, kterou na Slovensku málokdo registroval. Věděl jsem, že to tam bude nestandardní, protože ani víza jsme nedostávali do pasu – řekli nám, že se to vyřizuje někde na místě. V Ugandě před odjezdem do Súdánu jsem se z médií dozvěděl, že vládní vojska bombardovala jednu z nemocnic v Jižním Súdánu. Uvědomil jsem si, že tato největší africká země s dlouholetou občanskou válkou je u nás zapomenutá.
Proč jste tam šli?
V Jižním Súdánu byl tehdy hladomor. Ze sbírky Dobrá novina jsme se rozhodli poskytnout příspěvek na pomoc. Spolu s našimi dlouholetými rakouskými partnery z DKA jsme přispěli na dodávky potravin a navázali kontakt s partnery v Jižním Súdánu – diecézí Rumbek. Od té doby tato spolupráce trvá. Diecéze Rumbek, která v Jižním Súdánu fungovala i během války, organizovala pomoc ze svého sídla v exilu v Nairobi. V Jižním Súdánu však měla i lidi v terénu, kteří vedli jednoduché školy a zajišťovali základní zdravotní péči. V době války tam pracovalo jen málo nevládních organizací, církev měla asi největší zastoupení. Vláda vChartúmu ji sice vyhnala, ale její lidé neodešli, jen se přesunuli z hlavních cest do buše. Tam zakládali osady, školy, misie.
Jak tehdy vypadal Jižní Súdán?
Byli jsme ve městě Rumbek a jeho okolí, tedy v oblasti, z které deset měsíců předtím rebelská armáda vyhnala vládní vojska. To, co jsem tam tehdy viděl, byl pro mě šok. Chyběl tam jakýkoli rozvoj – jednak kvůli dlouholeté válce a také proto, že do rozvoje této části Súdánu nikdy nikdo pořádně neinvestoval. V jiných zemích koloniální mocnosti kdysi přinesly rozvoj, jih Súdánu byl však historicky méně rozvinutý a v jisté fázi ponechán napospas osudu. A i to málo, co se kdysi začalo budovat pod britskou koloniální vládou, bylo zničené. Nebylo tam nic. Žádná infrastruktura, ani elektrická zařízení, potraviny se dovážely. Nebyl tam ani metr asfaltové cesty. Spojení se světem bylo jen přes satelitní telefon či krátkovlnnou vysílačku. V misijní osadě Mapuordit, kde jsme byli, fungovala základní škola a ve dvou jednoduchých chatrčích zdravotní sestřičky rozdávaly léky. Dnes je tam místo dvou chatrčí nemocnice, která má sto lůžek a kde se dá operovat. Podařilo se to s pomocí více donorů z Evropy i zámoří, mezi kterými byla naše Dobrá novina a Trnavská univerzita.
Dá se Jižní Súdán porovnat například s Kenou?
Keňa je různorodá. I tam jsou některé části velmi málo rozvinuté, ale zároveň jsou tam i bohaté čtvrti ve velkých městech, v Nairobi jsou sídla mezinárodních institucí, je tam infrastruktura, banky. Nic z toho však v Jižním Súdánu nebylo. Celý Jižní Súdán byla v podstatě jedna velká venkovská oblast a protože tam nebyly žádné asfaltové cesty, v období dešťů to komplikovalo situaci s pomocí. Nedalo se dostat z jednoho místa na druhé. Navíc až do roku 2005 byl Jižní Súdán ve stavu války a kdykoli mohlo bombardování zničit to, co se tam v těžkých podmínkách vybudovalo. A to se i stávalo. Jižní Súdán byl celý asi v takovém stavu jako ty nejméně rozvinuté oblasti Keni nebo Ugandy, přičemž tam šlo jen minimum pomoci zvnějšku. Navíc, jak jsem zmiňoval, již Súdánu nezažil rozvoj ani během koloniální nadvlády. Na většině území to vypadalo tak, jako byste se vrátili v čase – dva tisíce nebo až tři tisíce roků zpátky.
Takže chybí vzdělaná vrstva.Určitě. Vždyť válka trvala s přestávkami od vyhlášení nezávislosti Súdánu v roce 1956 až do roku 2005. Celé generace neměly možnost chodit do školy, nefungovaly tam střední školy, univerzity a vlastně nebylo těch, kteří by pracovali na rozvoji země.
Podpisem mírové dohody v roce 2005 si Jižní Súdán při nedostatku vzdělaných lidí začal budovat vlastní samosprávu. Jaké byly vztahy místní administrativy k nevládním organizacím?Před skončením války tam nebyla žádná vláda, resp. kontaktní bod pro spolupráci s námi. Byli tam vůdcové rebelské armády, s kterými bylo třeba být zadobře. Ale uvědomovali si, že vzdělání a zdravotní péče, kterou tam přinášíme, je pro zemi dobrá. Po podpisu mírové dohody byl velký nepoměr v tom, jak fungovala súdánská administrativa na severu a na jihu. Na jih přišlo podstatně méně zdrojů ze zisků z ropy, než se čekalo, které by mohly být využity na rozvoj. Jih měl zároveň velmi málo vzdělaných lidí, kteří by budovali administrativu. V prvních letech ji řídili bývalí vojáci. Pamatuji si situaci z roku 2005, když jsme měli připravený zemědělský projekt a navštívili jsme místní správu v Rumbeku. Zavedli nás do místnosti, kde byl jen stůl a několik židlí, a jako zástupce ministerstva přišel člověk ve vojenské uniformě. Donedávna byl armádním důstojníkem a stal se vysokým úředníkem ministerstva.
Bývalí vojáci asi nejsou nejvhodnější adepti na budování státních institucí.Byl to jeden z problémů, který ztěžoval pokrok. Ale po dlouhých letech války, kdy lidé nebyli na nic jiného zvyklí, nemůžete hned očekávat velký rozvoj. Muži celé roky bojovali a najednou museli dělat něco jiného – řídit nějakou oblast, tok financí, vést dialog s místními lidmi, donory. Bylo to pro ně něco nového a někdy z toho byli i dost nervózní. Ale pokrok vidím i v tom, že postupně se z exilu vrátilo mnoho lidí, kteří vystudovali v Evropě nebo v Americe, přičemž po volbách se několik z nich dostalo do vlády. Takže jsou předpoklady pro to, aby se věci posunuly dopředu. Ve vládě jsou ženy, vzdělaní lidé. I když – bude to trvat možná 20–30 let, než to bude z pohledu Evropy stabilní a fungující vláda. Ale z mého pohledu je velký pokrok už to, že důstojníci už nemají hlavní slovo.
Ale Jižnímu Súdánu i tak hrozí, že se zamotá v bludném kruhu chudoby a konfliktů. Z čeho vychází váš optimismus?Podle mě lidé, kteří dělají rozvojovou pomoc, musí být optimisté. Protože v zemích jako Jižní Súdán, ale nejen tam, je tolik překážek pro rozvoj, že kdybychom nebyli optimisti, tak odtud odejdeme a nebudeme dělat nic. Ale jsme realisté. Vidíme možné problémy a konflikty, ale i šance na to, aby se věci pohybovaly dopředu. Chceme tam najít partnery, kteří tyto šance také vidí a budou hledat cesty k rozvoji. Ano, je tam spousta problémů i potenciálních konfliktů, ale je třeba dát čas místním lidem, aby si našli způsob, jak tyto potenciální konflikty vyřeší. Nevíme to udělat za ně. A nemůžeme ani čekát, že to udělají najednou ze dne na den – poté, co celé generace žily jen ve válce a mají jiné hodnotové nastavení než my. Pro ně jsou důležité jiné věci než pro nás. Jejich největším bohatstvím nejsou peníze v bankách, ale stáda krav, o které vedli boje a tím, že země byla ve válce, snadněji získali i zbraně. Ale toto se nedá překonat ani z roku na rok. Je třeba tomu dát čas a pomoci jim tam, kde se dá.
Pomůže investování do vzdělávání?
Myslím si, že všichni se shodnou na tom, že jedna z nejlepších forem pomoci je vzdělávání. Možná se tím bude přirozeně měnit tradiční způsob života a i hodnotové nastavení se možná bude posouvat jinam. A to je také jeden z důvodů mého optimismu. Pokud tu bude fungovat vzdělávací systém, bude víc lidí, kterým bude záležet na budoucnosti jejich komunity, kraje, země. Dosáhli nezávislosti od severu, chtějí budovat svou zemi a mají na to příležitost. Donedávna mohli často, možná i oprávněně, přisuzovat vinu Chartúmu. Ale teď jsou sami tvůrci svého štěstí.
Největší kmen Dinků si však nechce nechat vždy poradit.Většina z nich je velmi hrdá a je pravda, že si velmi nechtějí nechat do věcí mluvit. Ale i to je pro mě zdrojem optimismu. Jsou to pevné povahy, za něčím si jdou. Proto bude důležité, jací budou jejich lídři. Zda budou odpovědní a najdou pozitivní cestu budoucího rozvoje – ne jeden kmen proti druhému, ale společně pro Jižní Súdán. Myslím si, že to je velká vize, která zemi sjednocuje.
Na jaké další priority by se tam měla soustředit rozvojová pomoc?
Já vnímám tři základní priority – vzdělávání, zdravotnictví a vytvoření podmínek pro lidi na zabezpečení si obživy. Týká se to i tisíců přesídlenců, kteří přišli ze severu. Další oblastí, kterou by se mělo zabývat i mezinárodní společenství, je potřeba udržet klid a mír a prevence konfliktu mezi severem a jihem. Ani před rozdělením země nebyly přesně stanovené hranice. Navíc před vyhlášením nezávislosti Jižního Súdánu se vyhrotil spor o příhraniční oblast Abyei, kterou obsadila vojska severu a v souvislosti s konfliktem v oblasti Jižní Kordofán a Modrý Nil, kdy chartúmská vláda brutálně bombardovala lidi na vlastním území, se mluvilo dokonce o genocidě. Pokud si toho svět nebude všímat, mohou přijít překvapení a nastoupit pesimistické scénáře. Naopak, pokud se zajistí klid a mír, dobré vládnutí, výchova lídrů, to, aby lidé měli podmínky pro vlastní rozvoj, tak se ten rozvoj brzy projeví a země bude postupně stále více fungovat ze svého, zejména nerostného bohatství.
Není pomoc Jižnímu Súdánu jen „módním hitem"? Je to nový stát, je tam ropa... Jižní Súdán je aktuálně jednou z hlavních priorit i v rámci SlovakAid...Pro nás v Dobré novině Jižní Súdán rozhodně není módní záležitost. Působíme tam od roku 1998 a v oblasti vzdělávání a zdravotnictví tam budeme určitě dál pomáhat. Co se týká pomoci ze státního rozpočtu v rámci SlovakAid, chci věřit, že ani pro slovenské ministerstvo zahraničních věcí to nebude jen dočasná záležitost a že naši představitelé se budou kontinuálně zajímat o budoucnost této země. Slovenské organizace v Jižním Súdánu už několik let fungují, což bylo i při vyhlášení nezávislosti Jižního Súdánu dobrou příležitostí k tomu, abychom se tím pochlubili. Ale to je stále málo. Chci věřit, že SlovakAid zvýší alokaci na Jižní Súdán tak, aby tam postupně mohlo fungovat více nevládních organizací, možná i firem a státních organizací. Ale podle mě je třeba na to vyvinout větší úsilí než doposud. Dobrým znakem je návštěva ministra zahraničních věcí v Jižním Súdánu, ale myslím si, že se je třeba také více zasazovat o to, aby se předcházelo takovým násilnostem, jaké se nedávno děly v Jižním Kordofánu na severní straně hranice.
Daniela Balážová___________
Článek vyšel v bulletine Rozvojová pomoc – Podzim 2011. Vydává ho Platforma mimovládních rozvojových organizací (MVRO), která je sdružením právnických osob – střešní organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských mimovládních organizací, které se zabývají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí.http://www.mvro.sk