Slovenský rozvojový pracovník Michal Miadok momentálně absolvuje na pobřeží Keni svou čtvrtou misi – jako koordinátor sociálně-zdravotnického programu Trnavské univerzity v regionu Kwale. Přes VŠ sv. Alžbety však předtím absolvoval další dlouhodobé pobyty v zemích, které by si člověk asi primárně za dovolenkovou destinaci nevybral. V čem byla jeho práce netypická i přínosná a jak se na své předchozí pobyty dívá s odstupem času? Během a po období dešťů nejen lidí v Jižním Súdánu a v Keni sužuje malárie. Kde ses s touto chorobou setkal poprvé? Už během mého dobrovolnického pobytu v Indii (projekt Misia India). Avšak první skutečné setkání s touto nemocí jsem zažil v Burundi, kde jsem pracoval jako logistik VŠ sv. Alžbety v nemocnici v vesnici Rutovu. V této oblasti se malárie vyskytuje v jedné ze svých nejhorších forem (plasmodium falciparum) a postihuje značnou část obyvatelstva. Lidé zde na ni umírají.

Změnil dobrovolnický pobyt v Indii tvůj pohled na rozvojový a rozvinutý svět, změnil tvé pracovní či studijní plány do budoucna? Indie pro mě byla zkouškou, jestli pobyt v tak nehostinných poměrech a náročných podmínkách zvládnu. Fyzicky i psychicky. Pobyt mě utvrdil v rozhodnutí pracovat v rozvojových zemích.

Přes VŠ sv. Alžbety jsi absolvoval doposud tři 6-měsíční pobyty v rozvojových zemích. Dají se najít nějaké souvislosti mezi prací v Burundi a na Haiti? První souvislostí je fakt, že Burundi i Haiti patří mezi nejchudobnější země na světě. Obě země jsou frankofonní a bezpečnostní situaci v nich lze přinejlepším popsat jako komplikovanou. Oba projekty, na kterých jsem působil, byly zdravotnického charakteru. V Burundi se jednalo o nemocnici s lůžkovou částí pro čtyři různá oddělení a s dvěma plně funkčními operačními sály. Pracovalo tam kolem 50 místních zaměstnanců. Dva až tři zahraniční lékaři pracovali v ordinacích, na operačních sálech a vykonávali také pohotovostní službu – sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Na Haiti šlo o malou kliniku, kde jsme spolu s jednou lékařkou a osmi zaměstnanci zajišťovali „out-patient“ péči pro vnitřně přesídlené lidi (IDPs) – přímo uprostřed jejich provizorně „vybudované“ vesnice na předměstí Jacmelu.

Jak se lidé na Haiti vyrovnávají s následky ničivého zemětřesení po roce 2010? Haiti bylo nejchudobnější zemí na západní polokouli i před zemětřesením v roce 2010, ale samo zemětřesení mělo pro zemi přímo apokalyptický charakter. Je třeba si představit, že během několika okamžiků zemřelo cca 220 tisíc lidí a 2,1 milionu (z celkového počtu cca 10 milionů) obyvatel ztratilo střechu nad hlavou. Celé čtvrti byly srovnány se zemí, nejchudobnější obyvatelstvo bylo zasaženo nejvíce. I když se do konce roku 2012 podařilo udělat obrovský kus práce – například z původních 2,1 milionu lidí, kteří ztratili své obydlí, už na konci roku 2012 žilo v přesídlených IDP-táborech 'pouze' 360 tisíc lidí. No Haiti je stále absolutně odkázáno na pomoc (i spolupráci) mezinárodní komunity humanitárních a rozvojových organizací. Více než polovina obyvatelstva stále žije z méně než 1,25 dolaru na den (což je hranice absolutní chudoby) a skoro polovina nemá doposud přístup k bezpečné pitné vodě. K celkovému obrazu situace na Haiti je třeba přidat ještě podvýživu, „outbreak“ cholery či neustále se zhoršující situaci se zabezpečením obživy.

V čem spočíval tvůj klasický pracovní den na Haiti? Nejprve brzy ráno: předání klíčů technikovi na nastartování generátoru; příprava materiálů pro registraci pacientů; otevření kliniky a kontrola příchodu jednotlivých zaměstnanců. Přes den: řešení administrativy, nákupy pohonných hmot, potravin; oprava vybavení (sanitky, generátoru, vodovodního systému atd.). Brána kliniky se zavřela s odchodem posledního pacienta. Plus jsme s naší sanitkou poskytovali non-stop pohotovost pro místní komunitu, transport do nejbližší nemocnice bez časového omezení. Stávalo se tedy, že nás budili v noci o jedenácté, ale i o druhé ráno pro nejrůznější situace (od zlomenin, porodů až po převoz zesnulých do márnice).

Jak vidíš budoucnost tohoto ostrova, řekněme o deset let? Budou lidé stále odkázáni na humanitární a rozvojovou pomoc (například ze SR)? Budoucnost Haiti nevidím růžově. Kromě výše zmíněných důvodů je třeba zmínit ještě zdevastované životní prostředí (většina lesů na haititské části ostrova byla vykácena). Každý rok v období dešťů lze očekávat přívalové deště, které z půdy spláchnou živiny, způsobí masivní sesuvy půdy, záplavy, zničení úrody a v neposlední řadě stovky mrtvých. Země je absolutně závislá na dovozu potravin – hlavně z USA, no i tam byla minulý rok velmi špatná úroda. Donorské země přestaly posílat Haiti přislíbené obnosy finanční pomoci a z ostrova postupně odcházejí humanitární organizace, které doslova zaplavily Haiti před třemi roky. A to už nemluvím o korupci ve všech sférách společenského života...

V Burundi ses pravděpodobně také nemohl svobodně pohybovat po zemi. Jaká tam byla bezpečnostní situace? V regionu, kde jsme v rámci projektu VŠ sv. Alžbety působili, operovaly různe rebelské a banditské skupiny, které se sformovaly po skončení občanské války. Vláda se snažila odzbrojit populaci, ale neúspěšně, protože v zemi stále přetrvával strach z obnovení násilí a vláda za odevzdané zbraně nenabídla žádnou finanční náhradu. Burundi má skoro identické složení obyvatelstva jako sousední Rwanda, kde v roce 2002 došlo ke genocidě. V noci se nesmělo v celé zemi řídit a na každém kroku byly vojenské zátarasy.

Jak lokální lidé reagovali na provoz zdravotnických zařízení v regionu slovenskou univerzitou (a financemi ze SR)? Lidé byli nesmírně vděční. Před příchodem naší organizace si stát nemohl dovolit provozovat danou nemocnici a celý komplex byl v podstatě opuštěný, nevyužitý. Předtím museli pacienti cestovat 40 km do nejbližší nemocnice v okresním městečku Bururi. Burunďanům jsme poskytovali kvalitní zdravotní a zdravotnickou péči se stálou přítomností minimálně dvou specialistů ze Slovenska, z Haiti a Egypta. Navíc jsme dokupovali léky – potřebné podle představ jednotlivých specialistů a platili motivační příplatky všem zaměstnancům.

Momentálně působíš na pobřeží Keni (v okolí Mombasy), no v roce 2011 jsi jako logistik měl na starosti několik nutričních center v chaotickém hlavním městě Nairobi. Kolik hodin denně jsi trávil v autě a jak ses vypořádával s dopravou? Někde jsem četl statistiku, která vyhodnotila dopravu v Nairobi jako čtvrtou nejhorší na světě. Nedovedu si tedy představit, jak to musí být v městech na prvních třech příčkách. Doprava v Nairobi byla katastrofální. Ze dvou jízdních pruhů se stávají v Nairobi čtyři, jezdí se v protisměru i na okrajových ostrůvcích a celý provoz je (až na pár výjimek) během celého dne v zácpě. V autě jsem trávil většinu mého pracovního času a vypořádal jsem se s tím tak, že se ze mě stal nekompromisně průbojný řidič.

Který projekt ti nejvíce přirostl k srdci a proč? Asi ten první – dobrovolnický pobyt v Indii (projekt Misia India 2008). Poprvé jsem působil v rozvojové zemi, navíc jsme pracovali s dětmi z kasty 'nedotknutelných', jejíž příslušníci jsou vlastně nejchudobnějšími z chudobných v rámci celé Indie. Pobyt mě připravil na budoucí projekty, zároveň mě zbavil romanticko-dobrodružných a spasitelských iluzí.

V čem je projekt Trnavské univerzity v regionu Kwale podle tebe klíčový (která aktivita nejdůležitější)? Jelikož jde o projekt financovaný ze Slovak Aid – všechny cíle a aktivity jsou jasně definovány už při samotném předkládání projektu a ucházení se o finanční prostředky. Všechny jsou tedy důležité, klíčové. Přestavba výživového centra v regionální nemocnici v Kwale, vybavení dalších dvou center v Tiwi a Mkongani, tréning komunitních zdravotnických pracovníků, získání dodavatele na suplementární výživu, samotné vyšetření a poskytnutí péče dětem i jejich matkám, zřízení projektové knihovny a pravidelné vzdělávací aktivity pro personál nemocnice či start modelových zahrad – to všechno jsou aktivity, které spolu souvisí a dělají projekt jedinečným, pro komunitu důležitým. Teď, před uzavřením projektu, je však nejdůležitější faktor udržitelnosti (předání projektu lokálnímu partnerovi – kwalské nemocnici; zajištění pokračování v aktivitách i po našem odchodu).

Na zvýšený výskyt podvýživy v kwalském regionu vliví několik rizikových faktorů. Který je podle tebe nejvíce vypuklý (nevzdělanost matek, velikost rodiny, nezaměstnanost atd.)? Podle mého názoru je faktorem, nejvíce negativně ovlivňujícím podvýživu, chudoba. A to nejen v regionu Kwale, ale i v globálním měřítku. A to navzdory tomu, že chudoba je široký a komplexní pojem, jehož příčinami (i následky a začarovaným kruhem zároveň) jsou právě výše uvedené faktory. Ne náhodou je “Odstranění extrémní chudoby a hladu” prvním z osmi Miléniových rozvojových cílů (MDGs).

Kromě podvýživy či už zmíněné malárie, je i v tomto regionu častý výskyt lidí, nakažených virem HIV. Jak může Keňa, ale i další africké země, bojovat s touto smrtelnou nákazou (a nemocí AIDS)? V Keni funguje národní HIV program s názvem NASCOP, který ze zahraničí financují U.S.Aid, UNICEF či WorldBank. Z darovaných peněz se získává hlavně antivirová léčba (ARV), která je poskytována pacientům zdarma v registrovaných klinikách (CCC – Comprehensive Care Clinic). Mají však mnoho problémů (nepostačující budování kapacit; odmítání pravidelného testování se hlavně mužskou populací; matky, nenavštěvující prenatální poradnu; stigmatizace HIV pacientů atd.). Možná by pomohlo, kdyby všechny instituce, kterých se to týká („stakeholders“) apelovali na lidi, aby byli ve svých vztazích věrní a byli monogamní. Pokud tak nechtějí, nebo nedokážou žít – je důležité pak zdůrazňovat pravidelné testování se a používání kondomů. HIV-pozitivním pacientům je třeba poskytnout dostupnou a levnou léčbu a, samozřejmě, potřebnou psychologickou podporu.

Proč je v rozvojových zemích, resp. zemích s nízkými příjmy stále potřebná rozvojová pomoc (a spolupráce mezi donory a beneficienty) ze strany rozvinutých zemí (z Evropy, tedy i ze SR)? V otázce rozvojové spolupráce s Kení se ze mě stává tak trochu skeptik. Vysvětlím, proč. Keňa je země, ve které téměř polovina obyvatelstva stále žije pod hranicí chudoby a kde je minimální mzda nevzdělaného dělníka na venkově maximálně 50 dolarů na měsíc. Navzdory tomu si letos po březnových volbách tři stovky keňských poslanců schválili plat ve výši 10 000 dolarů na měsíc. To považuji za zvrácené. Podle mě: odpovědnost za společensko-ekonomický rozvoj či stav na svém území by měly nést primárně vlády jednotlivých zemí, kterým by mělo jít o více, než jen o sebeobohacování. V rámci rozvojové spolupráce by mělo jít o rovnocenný vztah – partnerství, které v sobě zahrnuje potřebu vyvíjení stejně velkého úsilí a aktivity na dosažení společného cíle obou aktérů. Rozvojová spolupráce musí probíhat za jasně definovaných a přísných pravidel, kde budou beneficienti a donory (dvě strany partnerství) dělat opravdu všechno pro to – aby odstranili současný nepříznivý stav (nedostatečný přístup ke vzdělání či k pitné vodě, podvýživu, potravinovou nestabilitu atd.). V Keni se zatím o to ne všichni snaží...

Kulturní šoky už na africkém kontinentu pravděpodobně nezažíváš. Ale co tě stále dokáže u lokálních lidí překvapit? V negativním smyslu je to podobné jiným zemím – všichni jsme vlastně všude stejní, i když vynalézavost a herecko-dramatické schopnosti obyvatel Haiti při vymáhání finanční či materiální pomoci mě dokázaly překvapit dost často. V pozitivním smyslu je to schopnost lidí radovat se ze života v nepředstavitelně jednoduchých podmínkách. Nesmírná síla a odolnost lokálních lidí vůči životním peripetiím a schopnost zpívat, tančit či modlit se při jakékoliv příležitosti a bez hanby.

Text: Božena Baluchová, Foto: archív M. Miadok a Pavol Markovič