Nevhodné způsoby sociální komunikace se seniory

V kultuře dneška, která se vyhýbá bolesti a krizím, se k stárnutí a starobě zaujímá zvláštní postoj. Bolest a krize se odmítají a období seniorského věku se v lepším případě zlehčuje, v horším případě je mladšími osobami vnímáno nepřátelsky a toto životní období působí na mnohé odpudivě. V době vrcholu pracovní kariéry, osobních úspěchů a intenzivní angažovanosti v životě se málo připouští, případně nakonec nepřipouští možnost vlastní stáří. Zdá se neaktuální.

Krize, která doprovází tranzit do seniorského věku, způsobuje u mnoha lidí nepříjemné „probuzení“, obavy a úzkost. Duševní zdraví však závisí na tom, zda jsou lidé schopni setkat se se svými životními krizemi a poradit si s nimi. Nakonec, tvrdí M. Scott-Peck (1993), jen díky krizím můžeme osobnostně růst.

Výzvy k objevování vlastní osobnosti v seniorském věku lze vnímat v kontextu sociální a společenské situace života seniorů a v kontextu jejich osobní situace. Společenskou situaci seniorů vyjadřuje C. G. Jung takto (1994, s. 286): „Člověk je sice přesvědčen o tom, že jsme na významném rozhraní věků, domnívá se však, že příčinou tohoto rozhraní bylo rozštěpení a zloučenie atómu, nebo kozmické rakety. Jak se obvykle přehlíží, co se zároveň děje v lidské duši.“ Zdá se, že tento způsob nahlížení ovlivňuje i postoj lidí dnešní doby (nazvané postmoderní érou) k životnímu období seniorského věku.

Osobní situace se odráží v životním cítění lidí ve stáří, kdy do popředí vystupuje osamělost. Ta nevzniká tím, „že by člověk kolem sebe neměl lidi, ale spíše spočívá v tom, že s nimi nemůže sdílet věci, které se mu jeví jako důležité“... (C. G. Jung, 1994,s.300). Životní cítění lidí v seniorském věku lze vyjádřit i slovy myslitele Lao-c: „Všechno je jasné, jen já jsem nejasný“.

Co je tedy životní tranzit v seniorském věku? Jak jsou lidé připravováni na cestu do své intimity prožívání a nejednou i na cestu své psychické a sociální izolace?

Do druhé poloviny svého života se mnoho lidí vydává celkem nepřipravených. Je to lehkovážný postoj k vlastnímu životu. Odpoledne života přece nemůžeme žít podle toho samého programu, jaký jsme žili dopoludnia... Stárnoucí člověk by měl vědět, že jeho život se nerozšiřuje, ale že si neúprosný proces života vynucuje zúžení akčního pole jeho života. Přehnané zaobírání se sebou samým je pro mladého člověka téměř hříchem. Jenže pro člověka stárnoucího je to povinnost a nezbytnost, aby se s plnou vážností zabýval svým úplným bytostným Já. (C. G. Jung, 1994, s.103.)

Stáří je omezení, jak říká C. G. Jung na jiném místě: „Čím méně jistoty jsem měl o sobě samém, tím silněji ve mně narůstal pocit příbuznosti se všemi věcmi. Ano, připadá mi, jako by se tato cizota, která mne dlouho oddělovala od světa, přestěhovala do mého vnitřního světa a odhalila mi, jak neočekávaně poznávám sebe samého. Životní odpoledne musí mít svůj smysl a cíl, nemůže být akousi přitažou. Život zaměřený na cíl je přitom bohatší a zdravější než život bezcílný. Je lepší jít s časem kupředu než jít proti času.“ (C.G.Jung, 1994, s.104.)

Vnitřní izolace může být jednotlivými osobami prožívaná různě: jako dar nebo jako trest. Darem je pro ty lidi, kteří se vědomě a dobrovolně stáhnou, tedy vnitřně se izolují od mnoha břemen života a v rámci vlastní životní situace a okolností se zřeknou všeho, co za daných okolností a situace, není pro ně důležité. „Vnitřní emigrace“ stažení se do jádra své bytosti dává člověku možnost budovat a chránit si intimní psychický prostor vlastní osoby. Umožňuje člověku pocítit vnitřní ticho, bez kterého se nedá duchovně rozvíjet ani psychicky dozrávat, což platí pro lidi po celý život, a tím více v období seniorského věku.

Svoji samotu jako osamělost a trest prožívají jen ti lidé, kteří v zoufalství nad vlastní duševní prázdnotou a duševní leností obviňují sebe i druhé a propadají se duševnímu trápení, nebo trápení druhých. Pocity viny a duševní prázdnoty, či ztrátu smyslu života, ochuzují lidi o duševní, tělesné i sociální zdraví. To se u jednotlivých osob projevuje různě - počínaje depresemi, pokračujíc agresivitou zaměřenou na sebe nebo na okolí, propadem do zoufalství a beznaděje, pasivním chováním a nekonáním - konče somatizací, tedy útěkem do různých psychosomatických chorob. Je náhodou, že se tak prudce zvyšuje počet nemocných dospělých a seniorů v naší společnosti? Co udělali a dělají lidé se svými životy? Začít je třeba vždy od sebe.

Zabývání se sebou je pro stárnoucího člověka nezbytností, kterou mu diktují životně vývojové a rozvojové úkoly věkového stádia v jedinečném a neopakovatelném průběhu jeho životní cesty (Machalová, 2010). Smysl zaměření člověka na svou osobu ve stáří spočívá v tom, že podvědomě i vědomě následuje vlastní přirozený proces dospívání své osoby a dosahování psychické autenticity a osobnostní i sociální integrity. Proces rozvoje osobnosti člověka za určitých nevyhnutných podmínek a okolností probíhá po celý život. I ve stáří působí vývojová zákonitost fungování psychiky člověka v tom významu, že člověk je doživotně plně angažovaný v procesu vlastní sebaorganizace a seberegulace své osobnosti. Jinak by psychicky a de facto ani tělesně nemohl přežít. Protože, jak jsme již uvedli i jinde (Machalová, 2006, 2013, 2014):

  1. Sebaorganizace osoby je spojena s psychickým pohybem od méně vyvinutého k více vyvinutému. Je to evoluční pud k naplnění individuálního potenciálu konkrétního člověka a vyvíjení tlaku, aby směřoval z minulosti do budoucnosti.
  2. Sebaregulace osoby je spojena s udržováním psychické rovnováhy člověka, která ho drží v rovnováze v tom životním bodě, kde se nachází. Pro osobnost člověka ve stáří je proto nezbytné, aby měl podnětné sociální a psychologické organizační pole pro sociální interakci a komunikaci. Jen tehdy má vytvořeny podmínky pro individuální proces optimální psychické a sociální adaptace v životě. Člověk se ani jinak nemůže rozvíjet. Pokud je vztahová a komunikační síť dané osoby ve stáří v harmonii s jejími potřebami duchovního, psychického a sociálního rozvoje, je tato osoba schopná se aktivně psychicky a sociálně adaptovat a rozvíjet.

Práce se seniory vyžaduje vysokou humánnost a profesionální vyspělost odborníků z oblasti pomáhajících profesí. Těmto pracovníkům totiž organizují a vytvářejí sociální a psychologické prostředí, které může pozdvihnout osobnost seniorů, nebo naopak, může osobnost seniorů (za zvlášť ignorantních podmínek v sociálním či domácím prostředí) i zničit. Je třeba si vysoko cenit schopnost a ochotu příbuzných a sociálních pracovníků, nebo opatrovateliek, kteří rezonují s potřebami seniorů a podporují lidskou jedinečnost a hodnotu osobnosti příbuzného či klienta. Zvlášť dnes, kdy v společnosti dominuje kult mládí, zdraví a bohatství a souběžně s tím i skrytá i zjevná diskriminace seniorů na základě jejich věku. Není žádným tajemstvím, že sociální okolí se neraz chová vůči seniorům tak, že jim brání žít důstojně a podle vlastních potřeb a hodnot. To se týká také sociálních možností, nebo spíše sociálních překážek v sebevyjádření a seberealizaci lidí v seniorském věku. K danému stavu diskriminace lidí na základě chronologického věku přispívá i nevhodný způsob sociální interakce a komunikace se seniory v rodinách i v sociálních zařízeních. (Machalová, 2013, 2014.)

V komunikaci lidí se vyskytují dva způsoby neuspokojivé sociální interakce: komunikační invaze a komunikační deprivace (Boadella, 1997,s.6).

  • V případě komunikační invaze je člověku vnucováno něco, co nechce a nepožaduje. Osoba je nucena a násilně přijme to, co je vnucováno – jde o psychologický jev introjekce. Člověk v takovém případě reaguje obvykle, i když to nemusí být ihned, stejně invazivně vůči někomu a něčemu - jde o psychologický jev projekce.
  • V případě komunikační deprivace člověku není vyhověno, aby mohl komunikovat nebo být ve vztahu s někým, kdo je pro něj důležitý.
  • Nakonec zdravý způsob interakce, který není ani komunikační invází, ani komunikační deprivací, se nazývá dialog – jde o interpersonální komunikaci.

V poradenském a terapeutickém přístupu ke klientům je třeba respektovat celostnost každého člověka - jeho duchovní, tělesný, psychický a komunikační aspekt. Vzhledem k rozvoji komunikační schopnosti osob je třeba věnovat pozornost důležitým „kanálům“ vzájemného kontaktu lidí, kterými jsou:

  • pohled (resp. oči);
  • zvuk (resp. hlas)
  • dotyk (resp. nohy jako kontakt se zemí a ruce jako kontakt s druhými bytostmi a věcmi).

Organizační pole, v němž probíhá sociální interakce a sociální komunikace, může napomáhat nebo ztěžovat rozvoj osobnosti v každém životním období, včetně seniorského věku.

Teoretický rámec níže uvedených způsobů sociálně-psychologické interakce jsme převzali z publikace našeho švýcarského učitele – zakladatele somatické psychoterapie a biosyntézy D. Boadellu (1997, s.7), který konstatoval, že v terapii je důležité znát a diagnosticky dešifrovat „kanály kontaktu.“ Prostřednictvím nich si osoba buduje vztah s lidmi a živým světem od narození až po poslední nádech. A to na základě způsobu interakce lidí prostřednictvím pohledu, hlasu, dotyku.

Obrázek 1: Kanály kontaktu a způsob interakce

Problém somatického a psychického komfortu a zdraví lidí v seniorském věku úzce souvisí s tím, jakým způsobem probíhá sociální interakce a komunikace se seniory. Netýká se to jen interakce a komunikace se seniory, ale stejně i osob v jakémkoli věkovém období.

Invaze a deprivace jsou nevhodnými způsoby interakce, protože se s nimi pojí psychologicky znevažující komunikace. Dialog je optimální způsob interakce a komunikace, protože se s ním pojí psychologicky podpůrná komunikace. Nevhodná interakce a komunikace se projevuje znevažujícím přístupem k osobám seniorského věku. Způsoby takové komunikace jsou vážnou překážkou v naplňování životní potřeby sebavyjádření a seberozvoje seniorů. Zároveň je to vážná bariéra v tom, aby se senioři sociálně a psychicky adaptovali jednak na specifické úkoly seniorského věku v rodinách, ale také aby se optimálně adaptovali na významné změny životního stylu po jejich umístění do zařízení pro seniory.

Neuspokojivé sebavyjádření vlastní osobnosti může být vážnou příčinou snížení sebeúcty konkrétního člověka a také důvodem k prožívání bezmocnosti v situacích komunikační invaze a deprivace. Z psychologického hlediska sebavyjádření se skládá z mimovolních přirozených a spontánních aktivit a pohybů těla. V tomto smyslu, podle A. Lowena (1992, s.196), sebavyjádření není vědomou aktivitou. „Přirozeně, že... si můžeme být vědomi svého sebavyjádření, ale stále jde o nás, bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme nebo ne... Oslovujeme druhé už svou existencí a někdy na ně působíme více, když neděláme nic, než když se pokoušíme být zvlášť působiví nebo výrazní... i uvědomování si samého sebe může překážet našemu sebavyjádření. Podstatným znakem sebavyjádření není vědomí, ale spontánnost.“

Rozvoj osobnosti seniorů podporují takové podmínky, které jsou příznivé pro jejich sociální vztahy a komunikaci. Znamená to, že je jim umožněno spontánně vyjadřovat svou osobnost v kruhu ohleduplných příbuzných a dalších lidí. Optimální svoboda a optimální možnosti sebavyjádření seniorů napomáhají tomu, aby nenastalo ztrácení citlivosti k sobě i k druhým. Zároveň se tím podporuje tělesná, psychická i sociální motilita (pohyblivost, živosť) seniorů, což je badatelné v jejich tělesné pohyblivosti, v živé neverbální komunikaci i v verbální komunikaci.

Terapeutické přístupy zaměřené na harmonizaci „kanálů sebavyjádření“, jimiž jsou – pohyb - oči a dívání se - hlasový proje­­v - dotyk, vycházejí z toho, že „za normálních okolností se vyjadřujeme všemi těmito komunikačními kanály současně. Pokud jsme např. smutní, slzí nám oči, mluvíme vzlykavě, nebo se nám zlomí hlas a tělo se chvěje. Hněv taktéž vyjadřujeme pohyby těla, pohledem, intonací hlasu. Pokud je jedna z těchto komunikačních cest blokována, zeslabují se emoce a možnost je vyjádřit. “ (A. Lowen, 1992, s.199-200).

U lidí v seniorském věku je obzvlášť užitečné věnovat zvýšenou pozornost psychologicky i zdravotně důležitému propojení pohybu, životní energie a komunikace. Poukazuje se na fakt přímého spojení mezi sebavyjádřením konkrétního člověka s jeho tělesnou a psychickou energií. Vyjádříme to v následujícím řetězci: _energie ↔ motilita ↔ emoce ↔ spontánnost ↔ sebavyjádření._Podle načrtnutého kauzálního řetězce je zřejmé, že pokud je sebavyjádření člověka blokováno, je tímto zároveň blokováno: jeho spontánnost; jeho emoce; jeho pohybová aktivita; jeho tělesná energie.

Vyjádříme to i v následujícím kauzálním řetězci: blokované sebavyjádření ↔ brzdená spontánnost ↔ redukování hladiny emocí ↔ znížená motilita těla ↔ potlačení energie. (Inspirace: In A. Lowen, 1992, s. 199). Podle načrtnutého kauzálního řetězce předpokládáme, že pokud dojde k blokování sebavyjádření člověka způsobem nevhodné invazivní komunikace, nebo způsobem jeho deprivace v interpersonální komunikaci, blokovaná komunikace redukuje emoce a životní energii tohoto člověka, což lze považovat za podhoubí jeho možných psychosomatických symptomů a psychosomatického onemocnění. Daná osoba si může nevědomě zvolit nemoc jako cestu k naplnění důležité potřeby komunikovat s lidmi a být opatrována. Je to způsob neúmyslného a většinou nevědomého vyjádření psychologické potřeby sociálního kontaktu.

Práce se seniory spočívá hlavně v kultivování vzájemné psychické rezonance a komunikace, které jsou výrazem vzájemného porozumění seniorů a jejich důležitých osob v sociálním prostředí, v němž žijí.

Slova na závěr: „Dokud žijeme, učme se, jak žít.“ (Seneca)

Autor: Prof. PhDr. Mária Machalová, CSc.

Bibliografie

BOADELLA, D. The Net is not the Sea. (Manuál z Biosyntézy.) Učebný materiál k medzinárodnému výcviku psychoterapeutov. Brno : SPS 1997. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno : Atlantis 1994. ISBN 80-7108-087-X. LOWEN, A. Bioenergetika (terapie duše pomocí práce s tělem). Brno : SPS 1992. MACHALOVÁ, M. Psychológia vo vzdelávaní dospelých. 2.vydanie. Bratislava : Gerlach Print 2006. ISBN 80-89142-07-9. MACHALOVÁ, M. Biodromálna psychológia pre pomáhajúce profesie. Brno : IMS 2010. ISBN 978-80-87182-10-9. MACHALOVÁ,M. Preventívna sociálna práca – Edukačná paradigma v sociálnej práci. Prešov : Prešovská univerzita 2013. ISBN 978-80-555-0932-7. MACHALOVÁ,M. Edukačná sociálna práca. Prešov : Prešovská univerzita 2014. ISBN 978-80-555-1118-4. PECK,M.SCOTT. Dále nevyšlapanou cestou - Nekonečná pouť duchovního růstu. Praha : Votobia 1994. ISBN 80-85885-12-3.