Nový pohled na možnosti emočního zdraví Foto: Peter Senko (2018)

Úvod

V posledních letech je v psychologii možno zaznamenat návrat odborného zájmu o problematiku lidských schém. Tato skutečnost může být podmíněna také faktem, že organizace poznání člověka je jednou z nejstarších a nejstudiovanějších oblastí kognitivní psychologie a schéma patří k nejběžněji používaným konstrukům k jejímu objasňování (Eysenck, Keane, 1990). Většina kognitivních psychologů také předpokládá, že myšlení není prostou reflexí vnějšího prostředí, ale aktivně i samostatně utvářenou konstrukcí, přičemž právě díky konstruktivní aktivitě myšlení vzniká vnitřní, kognitivní reprezentace světa (Ruisel, 2004). A právě takovou reprezentaci představují schémata.

Schémata se v kognitivní psychologii obvykle vymezují jako kognitivní struktury nebo rámce, které pomáhají organizovat a interpretovat informaci, přičemž jde o zjednodušené reprezentace vnímanej skutočnosti (bližší Kordačová, 2014). Jsou to také reprezentace, které jsou subjektivní – schémata si lidé vytvářejí na základě osobních zkušeností a prožitků, které získávají na individuální cestě životem ve snaze porozumět mu, orientovat se v něm, dát mu smysl a organizovat si získané poznání do smysluplných celků, které následně, i když většinou nevědomě, řídí myšlení, prožívání i jednání každého jednotlivce.

Konstuktu schématu se v historii psychologie a v příbuzných vědách zkoumal v různých kontextech a pod různými pojmy (podrobněji v Kordačové, 2014). Zde bychom rádi zaměřili pozornost zejména na klinicko-psychologický pohled na schémata, neboť právě z pera představitelů klinické praxe, a to zejména kognitivně orientovaných autorů a terapeutů, kteří se s různými podobami konstruktů typu schématu v lidském myšlení setkávají nejčastěji, vzniklo několik významných koncepcí schém.

Mezi hlavními inspirátory je především A. T. Beck (1967, 1976, 1989), který jako jeden z prvních popsal vznik, fungování a dopad dysfunkčních schém v životě člověka (kognitivní teorie vzniku deprese a takzvaná kognitivní triáda – negativní vnímání sebe, světa a budoucnosti, takzvaná depresogenní schémata), avšak jak je známo, schémata byla v klinické psychologii studována a rozpracována i pod jinými názvy a koncepty – jako „objektové vztahy“ v dynamické psychoterapii (např. pojem introjekce u Kernberga), přičemž se se schématy pracuje také v systémové a narativní psychoterapii (dekonstukce, externalizace) a také v strategické a komunikační terapii školy Palo Alto (technika změny rámce – reframing), a i. (bližší Kordačová, 2013). V tomto příspěvku bychom v kontextu nových pohledů na možnosti emočního zdraví rádi představili jeden z posledních přístupů k schémám člověka v podobě Leahyho teorie emočních schém a emoční regulace.

Leahy (2002) pokládá vznik konceptu emočních schém za důsledek neuspokojivého rozpracování místa emocí v dřívějších kognitivních modelech schém. Ve svém přístupu se nechal ovlivnit už chápáním emocí starověkých filozofů (Platón, Epiktétos, Aristoteles a další), ale i pozdějšími pohledy (např. Hume), romantismem a pozitivně čerpal i z historické dichotomizace emocí a racionality. Z náboženských vlivů Leahy jmenuje především buddhismus a z modernějších pohledů evoluční přístup (Cosmides, Tooby, 2002, Ermer a kol., 2006) se zdůrazněním adaptivní funkce emocí, a také více známé kognitivní přístupy (např. Ellis, Harper, 1975, Clark, Beck, 2010, Lazarus, Folkmanová, 1984, Forgas, 1995, blíže v Leahy, 2015, 2002). Připomíná také Beckovu koncepci módů (1996), obecný kognitivní model Clarka, Becka a Alforda (1999), teorii emočního vyhýbání (Borkovec, 1994, Borkovec, Alcaine a Behar, 2004) a metakognitivní modely (Teasdale, 1999, Wells, Carter, 2001). Z kognitivně-interpersonálních a experienciálních přístupů odkazuje autor na Greenbergův přístup zaměřený na emoce (2002) a na psychodynamické modely (Rogers, Freud), podtrhující význam katarsis, a také na teorie o emoční socializaci (např. Gottmanova (1996) a Linehanova koncepce (1993). Všechny tyto přístupy se „podpisovaly“ na definitivní podobě autorova modelu emočních schém, včetně obsahu jeho klíčových témat a klíčových pojmů.

Základní témata a pojmy Leahyho přístupu k emočním schémám

Problematika emočních schém patří v psychologii k novějším tématům, přičemž hned na úvod je třeba poznamenat, že jde o kognitivní přístup k emocím i přes svůj název. Leahyho teorie pojednává o emočních schématech jako o postojích a přesvědčeních jednotlivce, týkajících se buď jeho vlastního prožívání, nebo prožívání a emocí jiných lidí, a také o představách, které lidé mají o možnostech zvládání svých emocí. V jeho koncepci emočních schém se tedy především jedná o to, jak lidé přistupují k emocím, jaké teorie si o nich vytvářejí a jak na emoce reagují. Tyto individuální teorie o emocích autor nazývá emočními schématy (Leahy a kol. 2011, Leahy 2015 a další).

V Leahyho přístupu lze narazit na více vymezení emočních schém: v pojetí interpretací emocí, které člověk prožívá a chování, nebo strategií, které při „práci“ s emocemi používá; jako individuálních přesvědčení o příčině emocí, o jejich oprávněnosti, normalitě, trvání, toleranci a složitosti; jako způsobu, jakým člověk uvažuje o emocích jiných lidí a jak na ně reaguje; a také jako plánů, konceptualizací a strategií, které člověk používá při reakci na prožívanou emoci (Leahy, 2002, 2015). Tato vymezení dokládají šíři i variabilitu autorova přístupu k emocím a promítají se i do hlavních témat, o nichž Leahy ve své koncepci pojednává.

Hlavní témata Leahyho přístupu k emocím a k emočním schémům

Leahyho přístup zahrnuje rozpracování několika klíčových oblastí a témat, která se týkají široké problematiky lidské emocionality a představují základ jak teorie, tak terapie emočních schém. První z takových oblastí a témat pojednává o problémice univerzálnosti emocí, a to včetně emocí, které jsou náročné a bolestivé. Jedná se o téma, které v Leahyho přístupu patří k zásadním, protože souvisí s problematikou zvládání emocí, se schopností, resp. neschopností jednotlivce přijmout náročné emoce, a tedy i s otázkou emočního zdraví. Leahy (2015) ve svém přístupu zdůrazňuje, že bolestné emoce jsou běžnou součástí života každého člověka a že jejich výskyt nemusí automaticky znamenat patologii; argumentuje tím, že dobré a špatné emoce neexistují, stejně jako neexistuje „dobrý“ nebo „špatný“ hlad, protože jde o naše reakce na konkrétní situace nebo na jejich hodnocení, díky nimž se emoce i mění. Přijetí těžkých emocí zároveň snižuje tendenci je hodnotit, potlačovat nebo před nimi utíkat. Bolestné emoce signalizují, že se stalo něco osobně důležitého, ale ani extrémní náročnost emocí nemusí znamenat, že život nemá smysl nebo že neexistuje naděje. Proto cílem terapie emočních schém není, aby se klient „cítil dobře nebo šťastně“, resp. aby neprožíval smutek nebo úzkost, ale spíše aby „cítil všechno“ (s. 8). Platí totiž, že to, co vede k přetrvávání emocí, které se nakonec vyvinou do psychické poruchy, není pouze samotné prožívání, ale především jeho interpretace a také strategie, které dotyčná osoba používá k jeho zvládnutí. Náročné emoce mohou takto vést stejně k psychopatologii i k adaptivní životní strategii.

Další téma v Leahyho přístupu se týká informační stránky emocí a jejich evoluční podstaty. Podle Leahyho, který se opírá o evoluční přístup, emoce se vyvinuly proto, aby nás varovaly před nebezpečím a informovaly o našich potřebách. Současně emoce představují geneticky podmíněnou, univerzální adaptaci na evolučně významné podněty prostředí (Nesse, 1994, Nesse, Elsworth, 2002, v Leahy, 2015), což podnítilo autora nahlížet adaptivně i na negativní, sociálně nepopulární a patologické emoce, jako je například hněv, agrese, agorafobie, sociální fobie, žárlivost, závist a další. (blíže Leahy, 2015). Evoluční pohled na emoce pomáhá také v terapii emočních schém klientům pochopit, že jde o přirozené reakce, které dávají smysl, za které se nemusíme stydět a které pomáhají pochopit, proč cítíme to, co cítíme.

Další téma v Leahyho koncepci se týká propojenosti emočních schém s prožíváním a se strategií zvládání emocí v tom smyslu, že emoční schémata a strategie zvládání ovlivňují to, zda se prožívaná emoce bude udržovat, nebo stupňovat. Tento předpoklad se týká především negativních přesvědčení (schém) o emocích (např. že určitá emoce [smutek] bude trvat nekonečně dlouho, nebo že prožívaný hněv se nedá zvládnout). Konkrétně hodnocení a interpretace emocí podmiňuje i volbu strategií zvládání, které tato přesvědčení udržují (negativní přesvědčení a hodnocení – maladaptivní strategie zvládání a naopak). Leahy také považuje emoce za kontextové reakce (spojené s událostí, která je vyvolala), které pomáhají identifikovat problémy důležité z hlediska našeho prožívání (např. uvědomění si, které naše cíle jsou ohrožovány). Emoční reakce je tedy výsledkem kontextu situace a toho, jak ji osoba interpretuje a hodnotí, což se využívá i v terapii emočních schém.

Dalším důležitým tématem v Leahyho koncepci je téma emoční validace. Jedná se o uznání „práva“ na prožívání konkrétní emoce a pochopení toho, proč ten dotyčný prožívá to, co prožívá (což v mezilidské komunikaci nebývá vždy samozřejmostí). Validace patří k centrálním tématům Leahyho přístupu i proto, že se ukázalo, že validace ovlivňuje všechna ostatní emoční schémata a je proto zásadní „proměnnou“ v teorii, stejně jako v terapii emočních schém. Propojenost validace s ostatními emočními schématy se projevuje například v tom, že jednotlivci, kteří se cítí validováni, jsou zároveň přesvědčeni, že i ostatní lidé mají stejné emoce jako oni, že je dokážou vyjádřit i zvládnout, dávají jim smysl atd., což pomáhá při normalizaci prožívání. Leahy také připodobňuje validaci k fungování vztahové vazby, kdy neukojený pláč dítěte vede k jeho stupňování a naopak. I u emočních schém platí, že pokud osoba vyjádří svou nepříjemnou emoci v naději, že se dočká její validace (a opravdu k tomu dojde), necítí další potřebu emoční exprese. Proto Leahy považuje validaci za zvlášť účinný nástroj změny emočních schém.

Samostatnou tématem Leahyho přístupu k emočním schémům je téma frustrační tolerance, rezilience a osobního růstu, která má bezprostřední propojení s emočním zdravím jednotlivce. Učení se tolerovat bolestivé emoce a vypěstovat si frustrační toleranci lze v terapii emočních schém chápat jako součást modelu osobního růstu a posílení ve smyslu zvyšování pocitu osobní kompetence a smysluplnějšího života jako cíle terapie. Leahy (2015) je totiž přesvědčen, že terapie může být cíleněji zaměřena než jen na redukci negativního, resp. nepříjemného prožívání, což bývá obvyklou žádostí klientů, kteří docházejí na terapii; podle něj může být terapie cíleně zaměřena na zvyšování osobní kompetence, smyslu života a na dosahování žádoucích cílů, protože pomáhání klientům získat lepší schopnost zapojit se do náročných úkolů rozvíjením schopnosti tolerovat náročné emoce je posílí v tom, aby dosáhli smysluplnějšího života. Proto Leahy považuje za rozumnější pracovat na osobní rezilienci, než si klást za cíl pohodlí, a zdůrazňuje ochotu snášet nepohodu a frustraci, mít sebadisciplínu a přinášet osobní oběti na cestě za cílem jako součást „kontraktu“. Tolerance nepohody se tak může stát hlavním cílem terapie (a motivací si uvědomit, že skutečnou hrdost člověk zažívá tehdy, když překoná překážky). Validace emocí je proto klíčovou dimenzí emočních schém.

Dimenze emočních schém

Uvedená témata Leahyho podrobně rozpracoval v dimenzích emočních schém, z nichž kromě zmíněné validace lze především jmenovat dimenzi srozumitelnosti emocí – tato dimenze říká o tom, zda osoba svému prožívání rozumí nebo je naopak přesvědčena, že její pocity jsou neobvyklé, podivné a nedávají smysl. Nezrozumitelnost emocí úzce souvisí s emočním zdravím, resp. s jeho nedostatkem – často se vyskytuje např. u hraniční poruchy osobnosti. Dimenze pocitů viny nebo studu za prožívání určité emoce (emocí) se pak spojuje s přesvědčením, že člověk by určit určité pocity – sexuální, agresivní, depresivní a další – neměl mít, a proto se je snaží potlačovat. Tyto pocity souvisí se zdravotními rodičovskými přístupy v dětství (otázka přijetí a validace dětských emocí). Další dimenzí emočních schém je zjednodušený pohled na emoce, často vyjadřovaný schématem černobílého vnímání emocí (buď tě miluji, nebo tě nenávidím, ale ne obojí) a mluví o schopnosti kognitivní diferenciace a komplexnosti, která podle Leahyho a kol. (2011) odráží vyšší úroveň ega (někteří autoři zde hovoří o emoční inteligenci). Z hlediska emočního zdraví je důležité pochopit, že člověk může mít ve vztahu k sobě i k druhým lidem smíšené i komplikované pocity, a že to lze přijmout, což zároveň pomáhá normalizovat prožívání. Jinou dimenzí je schopnost, resp. neschopnost ovládat emoce – lidé se liší v přesvědčení, zda své emoce dokáží regulovat a zvládat; někteří mohou mít pocit, že určitá silná emoce, např. smutek, nebo hněv, je zaplaví a že ji nebudou schopni mít pod kontrolou, což nepřispívá k emočnímu zdraví. Právě naopak, takovéto přesvědčení je součástí několika psychických poruch (PTSP, OCD, úzkostná/depresivní porucha).

K důležitým dimenzím emočních schém patří i přesvědčení o délce trvání prožívané emoce, které může být různé, a stejně jako předchozí dimenze souvisí s emočním zdravím, neboť se ukázalo, že přesvědčení o dlouhém (nekonečném) trvání např. strachu nebo beznaděje podporuje jejich růst. Podle Leahyho jde zde o výraz obtíží přijmout příslušnou emoci. Podobně emoční znecitlivění jako strategie emočního zvládání a dimenze emočních schém je typická pro lidi, kteří neumějí zpracovat intenzivní emoce (mohou se obávat zaplavení prožívanou emocí, ztráty kontroly nad ní, traumatu atd.), a proto se snaží své emoce otupit, potlačit nebo se od nich odpoutat. Z hlediska emočního zdraví Leahy doporučuje své pocity přijmout, tj. dovolovat si je mít a nesnažit se je tlumit, protože snaha potlačovat nežádoucí myšlenky nebo pocity vede k jejich růstu. Ukázalo se také, že přijetí prožívání snižuje úzkost a depresi, takže tato dimenze se stejně přispívá k emočnímu zdraví. Specifickou dimenzí emočních schém představuje požadavek některých lidí být racionálními, která souvisí s jejich přesvědčením, že jde o nejlepší způsob, jak se dá fungovat. Nadměrný důraz na racionalitu a logiku však v praxi může představovat problém – může například omezovat přijetí určité emoce, porozumění sama sobě a další. Stejně tak byl prokázán vztah vysokého rizika tohoto požadavku s rakovinou, astmatem, kardiovaskulárními chorobami. Dimenze emočních schém tedy významnou měrou přispívají k emočnímu zdraví každého člověka, což bylo potvrzeno i empiricky. Leahy těchto zjištění publikoval v několika studiích, na které se může odvolat každý zájemce (blíže Leahy, 2015).

Závěr

Leahyho koncepce emočních schém patří, pokud je nám známo, k posledním ze série kognitivních přístupů k lidským schématům a představuje nový pohled, který doplňuje existující koncepce o důraz na kontext emocí a prožívání při zpracování informací. Specifikem Leahyho přístupu je především zaměření na rozdíly, které mezi lidmi existují v prožívání emoce/emocí a které jsou dané tím, jaké teorie si o prožívání a emocích (svých nebo jiných lidí) vytvářejí. Leahyho přístup je také rozšířen o aspekt strategií, které souvisí s těmito teoriemi (přesvědčeními) o prožívání, které lidé používají v snaze zvládnout své emoce nebo se s nimi vyrovnat. Leahyho koncepce také zdůrazňuje sociální charakter emocí, kde emoce jsou považovány za jev, který je osobní i sociální a který podléhá interpretaci.

Náš příspěvek si nečiní nárok na vyčerpávající pohled na Leahyho koncepci emočních schém. Soustředili jsme se zejména na zpřístupnění jejích klíčových oblastí tak, aby jsme čtenáři umožnili vytvořit si základní představu o tom, čím je toto téma přínosné pro teorii i praxi psychologie a jaké nové možnosti nabízí pro budování a podporu emočního zdraví. V tomto směru je možné chápat Leahyho model osobního růstu a rezilience za originální součást autorova přístupu k emočním schémům, díky čemuž je možno nahlížet na možnosti emočního zdraví (řešení negativních a nepříjemných emocí) z hlediska vynakládání nevyhnutelné námahy a přinášení obětí jako regulérní součásti dosahování cíle. Věříme, že uvedené pohledy mohou být inspirační pro nový přístup k emocím a možnostem jejich regulace jak v rámci teoretického rozpracování různých psychologických kontextů problematiky lidské emocionality, tak v přístupu k emocím klientů, kteří vyhledají odbornou psychologickou pomoc.

PhDr. Jana Kordačová, CSc. Centrum společenských a psychologických věd SAV, Ústav experimentální psychologie SAV, Bratislava Studie byla podpořena grantem VEGA č. 2/0048/18 Pozn.: Zkrácená verze tohoto příspěvku zazněla na 11. celostátní konferenci Psychologie zdraví „Kam jsme dospěli po 10 letech“ v Bratislavě v r. 2016. Literatura

Beck, A. T. (1967). Depression: Clinical, experimental, and theoretical aspects. New York, Harper & Row. Beck, A. T. (1976). Cognitive therapy and the emotional disorders. New York, Meridian. Beck, A. T. (1989). Cognitive therapy and the emotional disorders. New York, Penguin Books. Beck, A.T. (1996). Beyond Belief: A Theory of Modes, Personality and Psychopathology. In P.M. Salkovaskis (Ed.), Frontiers of Cognitive Therapy (1-25). New York: Guilford Press. Borkovec, T. D. (1994). The nature, functions, and origins of worry. In G. C. L. Davey & F. Tallis (Eds.), Worrying: Perspectives on theory, assessment, and treatment (5–33). Chichester, UK: Wiley. Borkovec, T. D., Alcaine, O. M., & Behar, E. (2004). Avoidance theory of worry and generalized anxiety disorder. In R. G. Heimberg, C. L. Turk, & D. S.Mennin (Eds.), Generalized anxiety disorder: Advances in research and practice (77–108). New York: Guilford Press. Clark, D. A., & Beck, A. T. (2010). Cognitive therapy of anxiety disorders: Science and practice. New York: Guilford Press. Clark, D.A., Beck, A.T. & Alford, B.A. (1999). Scientific foundations of cognitive therapy and therapy of depression. New York: Wiley & Sons. Cosmides, L., & Tooby, J. (2002). Unraveling the enigma of human intelligence: Evolutionary psychology and the multimodular mind. In R. J. Sternberg & J. C. Kaufman (Eds.), The evolution of intelligence (145–198). Mahwah, NJ: Erlbaum. Ellis, A., & Harper, R. A. (1975). A new guide to rational living. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall. Ermer, E., Guerin, S. A., Cosmides, L., Tooby, J., & Miller, M. B. (2006). Theory of mind broad and narrow: Reasoning about social exchange engages To Mareas, precautionary reasoning does not. Social Neuroscience, 1(3–4), 196–219. Eysenck, M. V., Keane, M. T. (1990). Cognitive Psychology. Lawrence Erlbaum. Forgas, J. P. (1995). Mood and judgment: The affect infusion model (AIM). Psychological Bulletin, 117 (1), 39–66. Gottman, J., Katz, L. & Hooven, C. (1996).Parental meta-emotion philosophy and the emotional life of families: Theoretical models and preliminary data. Journal of Family Psychology, 10 (3), 243-268. Greenberg, L. S. (2002). Emotion-focused therapy: Coaching clients to work through their feelings. Washington, DC: APA. Kordačová, J. (2013). Schémy na rozhraní kognitívnej, klinickej a pozitívnej psychológie. Čs. psychologie, 57, 554-568. Kordačová, J. (2014). Schémy v ľudskom poznávaní. Úvod do problematiky. Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV (198 s.). Lazarus, R. S., & Folkman, S. (1984). Stress, appraisal, and coping. New York: Springer. Leahy, R. L. (2002). A Model of Emotional Schemas. Cognitive and Behavioral Practice, 9, 177-190. Leahy, R. L. (2015). Emotional Schema Therapy. New York: Guilford Press. Leahy, R. L., Tirch, D. & Napolitano, L. A. (2011). Emotion Regulation in Psychotherapy: A Practitioner's Guide. New York: Guilford Press. Linehan, M. M. (1993). Cognitive-behavioral treatment of borderline personality disorder. New York: Guilford Press. Nesse, R. M. (1994). An evolutionary perspective on substance abuse. Ethology and Sociobiology 15 (5-6), 339-348. Nesse, R. M. & Ellsworth, P. C. (2009). Evolution, Emotions, and Emotional Disorders. American Psychologist 64 (2), 129–139. Ruisel, I. (2004). Inteligencia a myslenie. Bratislava: Ikar Teasdale, J. D. (1999). Metacognition, mindfulness and the modification of mood disorders. Clinical Psychology & Psychotherapy, 6, 146-155. Wells, A.& Carter, K. (2001). Further tests of a cognitive model of generalized anxiety disorder: Metacognitions and worry in GAD, panic disorder, social phobia, depression, and nonpatients. Behavior Therapy, 32 (1), 85-102.