Nemoci tlustého střeva, stomie a kvalita života Nemoci tlustého střeva, zejména nádorové, jsou stále častěji diskutovaným tématem a narůstá počet lidí postižených touto poruchou. V evropských zemích zaujímá naše republika ve výskytu kolorektálního karcinomu přední postavení. K závažným onemocněním tlustého střeva a konečníku se řadí ulcerózní kolitida, Crohnova choroba, divertikulóza a především karcinom tlustého střeva a konečníku. Při vzniku ulcerózní kolitidy a Crohnovy choroby (což jsou primární nespecifické střevní záněty) působí více faktorů, např. imunologické vlivy vnějšího prostředí, ale i infekční faktory a významné místo zaujímá i genetická výbava daného člověka. Například u Crohnovy choroby se u faktorů vnějšího prostředí zmiňuje nedostatek vlákniny, nadbytek rafinovaných cukrů, lepek (bílé pečivo), kouření a celkově nezdravý životní styl (alkohol aj.).

U divertikulózy je naopak dietní režim významným faktorem při vzniku – strava chudá na nestravitelné zbytky výrazně podporuje propuknutí nemoci. U karcinomu tlustého střeva a konečníku se uplatňují faktory genetické i vlivy vnějšího prostředí. Dále byl prokázán vyšší výskyt kolorektálního karcinomu v některých profesích, kde zaměstnanci přicházejí do styku s chemikáliemi (organická rozpouštědla, barvy a barviva, zpracování azbestu). Co se týče genetiky, monogenně podmíněné syndromy tvoří až 15 % všech nádorů tlustého střeva (familiární adenomatózní polypóza, hereditární nepolypózní syndromy kolorektálního karcinomu). Kolorektální karcinom je v současnosti třetím nejčastějším maligním nádorem ve světě. S tím souvisí i rostoucí význam časné diagnostiky onemocnění, která je spojena s realizací sekundární prevence a screeningu kolorektálního karcinomu.

Léčení nemocných s pokročilým onemocněním, které se projeví klinickým obrazem akutní břišní příhody (neprůchodností střeva, perforací střeva se zánětem pobřišnice nebo krvácením do trávicí trubice) či až klinickou symptomatologií metastáz, je velmi komplikované a úspěšnost léčby je výrazně snížená. Vzhledem k prodlužujícímu se průměrnému věku populace se na nárůstu počtu kolorektálních karcinomů podílí i věk, protože s delším věkem stoupá riziko vzniku nádorových onemocnění.

Z anatomického hlediska je tlusté střevo koncovou částí trávicí trubice. Má tyto části – slepé střevo (coecum), vzestupný tračník (colon ascendens), příčný tračník (colon transversum), sestupný tračník (colon descendens), esovitý tračník (colon sigmoideum) a konečník (rectum).

Vzestupný tračník probíhá podél pravého obvodu dutiny břišní, příčný tračník kříží dutinu břišní zprava doleva, sestupný tračník jde podél levé břišní stěny do levé křížové jámy, kde esovitě sestupuje do pánve. Celý orgánový úsek je ukončen konečníkem.

Vyprazdňování stolice neboli defekace je reflexní děj, k němuž obvykle dochází jednou za 24 hodin. Nahromaděním stolice v konečníku – rekttu dojde ke zvýšení tlaku, a ten vyvolá pocity nucení na stolici. Následně ochabují svěrače konečníku a napínají se břišní svaly a bránice, které zvyšují tlak na koncovou část trávicího traktu, a dojde k vyprázdnění. Defekační reflex je ovladatelný vůlí.1
Stomie představuje tzv. umělé vyústění jakéhokoli dutého orgánu na povrch těla. Stomie je možné obecně rozdělit na tzv. derivační, prostřednictvím nichž se z dutého orgánu odvádí obsah. Jedná se např. o kolostomii, ileostomii, tracheostomii, prostomii. Dále jsou střevní stomie výživové, kdy je skrze ně do dutého orgánu přiváděna různé látka, nejčastěji výživa. To jsou např. perkutánní endoskopická gastrostomie (PEG) nebo perkutánní endoskopická jejunostomie (PEJ).2
Onemocnění vedoucí k založení stomie

Mezi choroby gastrointestinálního traktu, při jejichž léčbě může dojít k založení stomie, patří: idiopatické střevní záněty – Crohnova choroba a ulcerózní kolitida, prekancerózy a nádorová onemocnění, ileózní stavy, úrazy spojené s perforací a ischemickou nekrózou střeva a inkontinence.3 Stomie na tlustém střevě, tzv. kolostomie, se zakládají velmi často z důvodu překážky, kterou je nejčastěji nádor lokalizovaný v dolní části tlustého střeva nebo v oblasti konečníku. Častým důvodem pro vznik stomie jsou však i zánětlivé procesy ve střevě, píštěle, vývojové vady, poranění střevní stěny aj.

Stomie mohou být buď dočasného, nebo trvalého charakteru. Kolostomie se zakládají na třech nejtypičtějších místech: na slepém střevě, tzv. cékostomii, na příčném tračníku, tzv. transverzostomii a na esovité kličce, tzv. sigmoideostomii.

Podle tvaru rozlišujeme tři druhy kolostomií: dvouhlavňovou kolostomii, jednohlavňovou kolostomii a nástěnnou kolostomii.4
Dvouhlavňová, axiální kolostomie:
vyvedení kličky tlustého střeva, po konečné úpravě zůstanou na stěně břicha dva otvory, které jsou blízko u sebe, někdy mohou být odděleny malým můstkem kůže.

Jednohlavňová, terminální kolostomie:
nejčastěji kolostomie trvalého charakteru. Často se zakládá v případě odstranění dolní části tlustého střeva.

Nástěnná kolostomie:
zakládá se zpravidla pouze dočasně jako určité odlehčení naplnění střeva, nejčastěji na slepém střevě, někdy i na příčném tračníku nebo esovité kličce.

Ileostomie:
většinou se provádí na konečné části tenkého střeva.

Historie stomií

První zmínky o stomiích již kolem roku 350 př. n. l. pocházejí z dob, kdy Praxagoros z Kosu popsal techniky k založení vývodu střeva. Důvodem vytvoření stomie bylo poranění. Jaký byl další osud pacienta po tomto operačním zákroku, není známo.

Také např. Celsus, který žil 55 let př. n. l. – 7. rok n. l., se zabýval sledováním poranění střeva, které se hojilo zprvu píštělí, jež se poté zcela spontánně uzavřela. Další historický záznam o stomii byl zaznamenán také v době Paracelsa, který doporučoval, aby při operaci střeva byl vývod připojen k poraněnému tlustému střevu takovým způsobem, aby nebylo nutné zbytečně zasahovat do zbývající části kolonu.5 Až do 18. století byla střevní neprůchodnost – ileus velmi častou příčinou úmrtí. Jedinou tehdy praktikovanou možností léčby bylo podávání projímadel, tj. laxancií. Pokud léčba touto metodou nebyla úspěšná, podával se například rtuť, která měla svou hmotností ulevit zúžení střeva.

Až chirurg Littre, původem Francouz, provedl jako první v roce 1710 tzv. kolostomii. Jeho pacientem byl teprve šestidenní novorozenec, který neměl vůbec vytvořený anální otvor. Dítě se však nepodařilo zachránit. Wiliam Cheselden byl první, kdo provedl tzv. axiální transverzostomii, a to na nemocném, který byl téměř osmdesátiletý, a po tomto operačním zákroku žil ještě několik let. První opravdu plánovanou operaci stomie provedl P. Pillore v roce 1776. V průběhu výkonu Pillore provedl tzv. cékostomii, kdy všil stoma do kůže nemocného. V Anglii byl první, kdo realizoval operaci střeva, v roce 1850 dr. Luke, který provedl fixaci tzv. abdominální kolostomie, kdy vyvedl kličku sigmoidea navenek skrze břišní stěnu. Standardizace chirurgických řešení nastala až kolem roku 1908, kdy Ernest Miles popsal postup při amputaci konečníku. Prvním, kdo v Čechách provedl stomiu, byl lékař Karel Maydl.6

Tracheostomie7 se považuje za jeden z nejstarších operačních výkonů, který se prováděl již ve starém Egyptě, zhruba 3500 let před naším letopočtem. V roce 1909 Jackson popsal dodnes užívanou techniku chirurgického vytvoření tracheostomie spolu s možnými komplikacemi. Určitou alternativou tracheostomie je tzv. punkční neboli perkutánní dilatační tracheostomie. Tuto metodu popsal Ciagli kolem roku 1985.

Zhruba na konci 20. století došlo k velkému nárůstu v počtu prováděných tzv. punkčních dilatačních tracheostomií a tedy k poklesu chirurgických tracheostomií.8
Činnost stomií

Vzhled střevního obsahu, který odchází stomií, je závislý na umístění kolostomie. Čím je kolostomie blíže ke konečníku – rekttu, tím je obsah tužší a méně objemný a také tím méně obsahuje plynů. Z kolostomie na sigmatu vychází obsah stejný jako stolice. U transverzostomie odchází obsah většinou řídký, a je ho větší množství, kolem 300 až 400 ml za 24 hodin. Z cékostomie se vylučuje obsah velmi řídký, shodný s obsahem tenkého střeva, v množství kolem 500 až 800 ml za den.9
Komplikace stomií

Po vytvoření stomie mohou vzniknout komplikace, jako např. podráždění kůže kolem stomie, záněty tkáně v okolí stomie, krvácení ze stomie, zúžení stomie a vtažení stomie pod úroveň kůže, výhřez stomie, vznik hernie v oblasti stomie.10 K dalším významným komplikacím dochází v rámci narušení možnosti tělesnění u člověka, jemuž byla v rámci terapeutické péče provedena kolostomie.

Tělo a tělesnění

Západní medicína, vycházející z kořenů antické i východní tradice, je založena na nároku metodologie moderního karteziánského myšlení.12 Popisem jednotlivých částí těla a funkcí orgánů je naplněna objektivizace. Tělo je však i subjekt, což nelze zachytit ve fyziologických, psychologických a biochemických popisech. Pokud se věda ubírá myšlením „more geometrico“ v platnosti karteziánské subjekt-objektové figury, v medicíně ztrácíme možnost vhledu do podstaty daného člověka; pohybujeme se v onticitě, která je však jen určitou částí celku – bytí. Člověk existuje v temporalitě svého života, v časovosti, kde je uchována podstatná minulost, která je součástí přítomnosti a současně i rozvrhem směrem do budoucnosti. Lidské tělo má otevřenost k tělesnění s možností „výstupu“ do krajiny, světa a bytí. Je-li nemocné, nelze k němu přistupovat jako k objektu, věci, kterou je třeba opravit, aby zase fungovala jako dříve, a aby byla schopna výkonu. V nemoci se projektuje vztah daného člověka v bytí samotnému – k celku. A návrat k možnosti volného životního pohybu v čase budoucím u člověka bez moci nevede pouze přes ontické ozřejmení obtíže a zvolení správné léčby cílené do místa poruchy na úrovni buňky, orgánu či systému.

Na tělo lze pohlížet dvojím způsobem. Jedním pohledem, odpovídajícím nároku současné medicínské praxe a metodologie (pro vědu přijatelným způsobem ozřejmení a prezentace zjištěného měřením, vážením a popisem v nároku – clare et distincte), máme před sebou těleso. Když však dokážeme lidské tělo vidět v jiném nasvícení – nekartesiánském –, má toto „tělo“ jinou hodnotu: rozvíjí se, roste a zasahuje do okolního světa a jeho povrch je výsledkem protikladů (agrese vnější a vnitřní). Výsledkem je náš vzhled – PERA našeho tělesného bytí. Tělo je tímto v určitém tvaru a tvarovost je spojena s FYSIS – růstem. Naši tělesnost lze tedy chápat jako rozhraní mezi tělem a ne-tělem. Filosofie tělesnosti vyrůstá z tradice fenomenologické filosofie E. Husserla. Tázání Husserla je v kontextu sekularizace evropské společnosti, orientující se od duchovního směrem k materiálnímu pojetí světa. Věda se dle něj nezabývá skutečností, ale pouze představou o této skutečnosti. Na první pohled se fenomenologie, vzešlá z tohoto uvažování, staví kriticky ke karteziánským vědeckým základům. Zároveň ale nabízí cestu vedoucí k nazírání světa, který není vědeckou teorií, ale přirozeným světem. Tento svět je společně vytvářený a osobně žitý, i tělesně. A zde filosofie přechází k filosofii tělesnosti. Rozhraní těla a netěla je v neustálém pohybu, v dynamice vzniku a umírání. Úvahy o těle a tělesnění v nároku fenomenologie vyzývají k nutnosti pamatovat na tuto dvojí povahu: vztahování těla k jinému světu a k vlastnímu jáství. Tělo disponuje vlastním rozuměním, není však fixované v pojmech, a proto je často jeho informace v přímém rozporu s informacemi mysli. Pocitově se tělo odděluje od svého okolí.

Filosofie tělesnosti

Tělo je obojí – to, co si umíme představit a co vidíme (soma). To, co můžeme uchopit, ozřejmit měřením a zvážit, se nazývá (sarx). Je ale i to, co si nedokážeme představit – což je tělo prostoupené duší, mající výraz; to je tělo oduševnělé, nazývané pexis, dávající celému tělu výraz. Toto tělo nemá okraje, nemůžeme ho zpředmětnit, nemůžeme ho uchopit a pochopit jinak než filosoficky.12 A právě tělo oduševnělé – pexis – skrze které existujeme, je tím, čím jsme my sami ve své mysli a prostřednictvím něhož tělesníme. Soma (tvar těla), sarx (obsah těla) a pexis (tělo oduševnělé) tvoří celek – holos. Merleau-Ponty13 hovoří o holonymním řádu, který tvoří schéma nestrukturálního charakteru, nemající okraje (margo), vytvářející jeden celek propojením mysli, vůle, citu a motoriky v jednom časovém úseku. Tělesné schéma zde funguje jako pozadí, na němž se ukazují jednotlivé části a vyvstávají tvary pohybů. Má dvě tváře – strukturální, která má okraje (margo), a nestrukturální (bez marga), a lze ji chápat jako pozadí. Člověku je vlastní, že si o tom neví, a v okamžiku, kdy dojde k „setření“ či změně (rozbití tělesného schématu), je tento stav vnímán jako obtíž nebo neschopnost pohybové či jiné funkce. (Pozn.: při založení stomie se jedná o velmi významný zásah do strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu; náročnost pro pacienta je značná v bio-psycho-sociálně-spirituální rovině existence.) Tělesné schéma je z pohledu fenomenologie obloukem mezi re-tencemi (minulostí) a pro-tencemi (přítomností). Pozadím je intence (intencionalita – zaměřenost vědomí na svět, podstata vědomí).14 Tělesnění lze chápat jako zvláštní pohyb těla v jednotě soma, sarx i pexis (strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu) vpřed; je vedeno rukou směrem k věcem kolem nás (v horizontále) a dále řečí, která nás táhne do vertikality (transcendence). Tělo je kotva do přítomnosti, musí být propojeno s vnitřním časovým vnímáním. Tělesnění je tedy neustálé tvoření pohybových figur, které jsou odpověďmi na celek propojenosti těla s okolím.

Tělesnost a stomie

Podle Husserla, Patočky, Sartra, Merleau-Pontyho je vlastní tělo něco, co nelze objektivizovat. K tomu náleží i zvláštní prostorovost, kterou má tělo odlišně oproti ostatním předmětům. Funkce těla je v neustálém zakořeňování se do okolí, věcí a mezi ně.

Při nemoci je způsob vnímání dočasně nebo trvale vyřazen či omezen z činnosti – je dysaretován.15

(Fenomenologické vysvětlení pojmu zdraví a nemoci: člověk aretovaný – zdravý je v přirozenosti pohybu po své životní cestě v otevřenosti a možnosti, v realizaci svých daných možností. Pokud dojde k omezení či úplnému znemožnění pohybu ve smyslu habituálním, nastává dysaretace – nemoc; výsledkem je nemožnost volného a svobodného pohybu po životní cestě v heideggerovském smyslu.)

Stomie je vždy velmi významným a měnícím život zásahy do života daného člověka. Jde o proces, který zasahuje do strukturálním jádra – somatu, ale jeho pravá tvář vyvstává až skrze vnější svět. Tato událost je kontrastem k tomu všemu předchozímu, otevírá uvědomění protikladů, které jsou napnuty mezi zdravím a postižením i životem a smrtí. Člověk je nucen přemýšlet o lidském údělu. Postižení stomií se vším, co tento stav přináší, se stává každodenní životní realitou; nové životní situace vyžadují jiný životní pohyb.

S tělesným stavem přímo souvisí míra „jinosti“ v dané situaci. Vždy souvisí s tím, co vyvstává a je tematizováno, u každého člověka v dané situaci však jde o jiné – originální. Vše je založeno ve vztahu člověka a jeho okolí. Tělesné schéma ve zdraví i nemoci je neustále přítomno, aniž si to člověk uvědomuje a eviduje. Lidé se stomií jsou ve ztížené situaci nároku jinakosti. Dochází ke změně pojetí sebe sama (proměně identity i jáství), ale i pojetí světa, který je obklopuje. Tělesná změna je tím zároveň změnou vnějšího prostředí. Nemoc omezuje až znemožňuje životní pohyb; jde o okolnosti, za nichž se tělo tematizuje – bolest, porucha, dysfunkce, nemožnost hybnosti aj. Právě v této chvíli se nemoc tematizuje aktuálně, tedy vystupuje do popředí. Nezáleží ani na míře zneschopnění, ale na tom, jak k tomu daný člověk s anální stomií přistupuje. Nezastupitelnou roli zde hraje i zjevnost – to, co je na první pohled viditelné či odlišné od druhých lidí. Reakce „ty“ na „já“ ovlivňuje sebepojetí „já“.

Psychosomatické pojetí onemocnění tlustého střeva

Veškeré toky energie v našem organizmu jsou velice úzce spjaty s psychickou složkou. Psychika je nesmírně důležitá pro řízení všech procesů v našem těle a její projevy se objevují na celé tělesné úrovni. Prakticky všechny potíže začínají vždy v psychice, neboť myšlenka je vždy prvotní. Teorie fungování limbického systému hovoří o tom, že počátek každého pohybu a každé činnosti vzniká právě v limbickém systému, stejně jako emocionalita ve smyslu myšlení, vycházející z motivace k dané činnosti. Následně se rozjíždí celý řetězec řídících mechanismů, které ovlivní efektor – uskutečnění možnosti k určitému pohybu (myslím myšleno habituálně – celkově). Psychika tak prostřednictvím energetických toků ovlivňuje náladu, schopnost vykonávat určitou činnost, mluvit, vybavovat si myšlenky atd.

Při poruše těchto řídících mechanismů, jejichž původ má psychická složka, se projeví určité změny i ve sféře tělesné. Podle toho, kde je „slabý článek“, se obvykle objeví první patologie. Pokud je člověk k momentální jinakosti těla vnímavý a dokáže naslouchat řeči svého těla, zpravidla odhalí první příznaky této energetické nerovnováhy. Pokud však hlas těla nevěnuje pozornost, energetická nerovnováha se prohlubuje a při určité úrovni dysbalance se objevují již varovné příznaky (nespecifické), které se postupně mohou zvyšovat a zhoršovat, až vyústí v konkrétní obtíž. V prvním stadiu se to projevuje funkční poruchou – dysfunkcí, jež bývá obvykle reverzibilní. Když však v tomto stadiu není intervenčně poskytnuta změna, tedy zásah do příčiny choroby (do psychických regulací), nemoc se postupně zhoršuje a začíná mít projevy v úrovni morfologické a organické. Tato stadia jsou pak většinou ireverzibilní – nevratná.

Nemoci postihující colon (střevo) se z pohledu celostní medicíny řadí k hornímu energetickému systému, který je reprezentován drahou plic a tlustého střeva. Prostřednictvím dechu získává tělo aktuálně použitelnou energii. Na úrovni dráhy plic se energie horního systému spojuje se vzestupnou energií žaludku a sleziny (střední energetický systém) a spolu se základní energií ledviny (dolní energetický systém) tvoří komplexní energii, kterou má daný člověk k dispozici pro momentální spotřebu, ale také pro celkovou existenciální možnost být ve společenství světa (osobnostní nastavení). Dráha tlustého střeva má vztah ke sliznicím obecně; v propojenosti je však hlavně se zbytkem zažívacího traktu a dýchacím systémem a s kůží. (Pozn.: velmi často se potravinové alergické reakce projevují kombinací obtíží dechových, trávicích a kožních.) Patologie na této dráze horního energetického systému se projevuje celou škálou obtíží – bolestí zubů, bolestí v krku, bolestí hlavy, sennou rýmou, astmatem, kopřivkou, zácpou, průjmem, bolestí břicha, nadýmáním, celkovým zažívacím dyskomfortem, ale i křečemi svalů v oblasti břicha a hrudníku. K poruchám psychiky patří i deprese, malátnost, únava a celkové omezení životního pohybu v habituální rovině.

Tlusté střevo má svoji detoxikační roli a v situaci, kdy je tento orgán oslaben, je organismu celkově ohrožena dysaretace (porucha rovnováhy na všech úrovních orgánů).

Velmi často je v osobnostním nastavení člověka trpícího poruchou funkce tlustého střeva psychoterapeuticky v emocionální rovině patrný smutek, sklíčenost. Při úporných, letitých poruchách ve smyslu zácpy dominuje „neotevřenost“ ke světu a lpění. Strachem či úzkostí urychlené chování, podobně jako kvas, vede k tomu, že se střevo velmi často zrychleně peristaltičnoji, transport obsahu je překotný a voda se nestačí vstřebávat. Pokud se tyto stavy často opakují (průjem i zácpa) a stanou se běžnou součástí každodenního života, střevo je masivně drážděno a reaguje křečovitým stavem (colon irritabilis). Disharmonická peristaltika pak může spolu s dalšími mikrobiálními podmínkami způsobit poruchy na střevní stěně, na které může navázat zánět. Velmi často se tento stav komplikuje drobnou erozí – slizničním defektem, který se postupně mění v vřed; možné je i nádorové bujení v místě zánětu. Způsob existence člověka trpícího touto poruchou, včetně jeho tělesnosti, je v tak nepříznivém stavu, že se podmínky vzniku dané poruchy neustále obnovují, neustále se znovu rozbíhají. Situace vyústí v tíživý stav, kdy je závislost na hygienickém zařízení (záchodcích), respektive na spěchání, jakmile se ozve „střevo“, nebo na úporných „vyprazdňovacích“ technikách při zácpě. Celkové ladění je strach a úzkost, nejistota. Právě tyto emoce zrychlují činnost kardiovaskulárního systému, ale také ovlivňují činnost tlustého střeva.

Z psychologického hlediska je nutné si uvědomit, že vyprazdňování je velmi intimní záležitost, odkazující na oblast, která se zpravidla zpřístupňuje velmi často jen jednomu člověku nebo jeho nejbližším, což vyžaduje otevřenost a odvahu – protože intimita a úzkost ve smyslu zahanbení spolu úzce souvisí.

V operačním řešení stomií trápení končí jen částečně. Je jisté, že vegetativní systém sám o sobě reakci vnitřních orgánů nespouští, ale vzhledem k celkové začleněnosti do souvislostí komplexity lidské existence tělesný aspekt i forma jeho reakce se zprostředkovává. Psychika sehrává významnou roli v komfortu či dyskomfortu člověka se stomií, což ani sebelepší operační zákrok, následná péče a edukace včetně dostupných špičkových protetických pomůcek nemohou zcela zajistit. V případě stomie je to obava nejen z toho, že partner či blízké okolí bude konfrontováno s touto specifikou obtíže, ale i z odmítnutí jiné podobnosti tělesného strukturálního schématu. V intimním svazku je potřeba plného přijetí a právě v tom je založena velká komplikovanost a obava z odmítnutení, riziko potvrzení ztráty sebeúcty a sebehodnoty. Osamění se prohlubuje, spolubytí s ostatními lidmi komplikuje a nenaplňuje se základní možnost intimity – naladění se na společný celek, na Já a Ty ve smyslu My, v důvěře a bytostném spolubytí. Z potvrzení spolubytí a ze svobodného (či nesvobodného) vztahu k sobě samému a k druhému, blízkému člověku, se odvíjí intimita. A intimita k sobě samému je závislá na možnosti přijetí sebe sama.

Závěr

Stomie je výrazným zásahem do existence daného člověka, s hlubokým traumatem v kontextu tělesnosti. Otevřít žití v čase budoucím v co možná nejširší možnosti závisí na celkovém nastavení nemocného k dané situaci. Biologická složka terapeutická ve smyslu diagnostiky, operačního výkonu, následného hojení a případné další onkologické péče jde vždy ruku v ruce s nárokem psychiky. Soma – tvar těla, sarx – obsah těla a pexis – tělo oduševnělé v jednotě intervenční a terapeutické je nutností. Cesta k aretaci strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu je sice složitá, ale možná. Největším úkolem pro stomika je přijetí sebe sama. Pokud se mu to podaří, otevře se mu celý svět.

Autor: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D. Působí na Katedře sociálních studií a speciální pedagogiky TU Liberec od r. 2008 – přednáší a publikuje v oblasti etiky, sociální a pedagogické antropologie, filosofie, fenomenologie zdraví a nemoci, etopedie, krizové intervence, individuální, rodinné a párové terapie. 15 let praxe v soukromé ordinaci léčby psychosomatických poruch. Literatura - zdroje textu

ELIŠKOVÁ, M., NAŇKA ,O., 2006. Přehled anatonie. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1216-4. HEIDEGGER, M., 2006. Co je metafyzika? Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-167-6. HEIDEGGER, M., 2006. Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-165-X. HOGENOVÁ, A., 2005. K problematice poznání. Praha: PedF UK. ISBN 80-7290-222-9 HOGENOVÁ, A., 2006. K fenoménu pohybu a myšlení. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80- 86861-72-4 KALABOVA, H. 2011. Fenomenologie zdraví a nemoci. Liberec: TUL. ISBM MARKOVÁ, M., 2006. Stomie gastrointestinálního a močového traktu. Brno: NCO NZO. ISBN 80-7013-434-8. MARIŇÁKOVÁ, A. Histrorie a současnost péče o pacienty s kolostomií. Onkologická péče. Praha. ISSN 1241-5602 MERLEAU-PONTY, M., 1998. Viditelné a neviditelné. Praha: Oikúmené ISBN 80-7298-098-X MICHÁLKOVÁ, H., 2010. Problematika uspokojování potřeb klienta se stomií. České Budějovice. Disertační práce. Jihočeská univerzita. Zdravotně sociální fakulta. Vedoucí práce Valérie Tóthová. NOVÁK. K, ZEMANOVÁ, A. Kvalita života nemocných. Vojenské zdrav. Listy. ISSN O372-7025 PEŠKOVÁ, J., 1991. Všichni na jednom jevišti světa. Praha: Svoboda. ISBN 80-205-0091-X PATOČKA, J., 1995. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: Onyx. ISBN 80-85241-90 SCHWARZ, Pavel, MATOUŠEK, Petr a kolektiv. 2010. Tracheostomie - indikace a technika provedení. [online]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/tracheostomie-indikace-a-technika-provedeni-454039. [cit. 2012-12-14]. VOJTOVÁ, L. Pomoc pacientům s kolostomií. Sestra, 2011, č. 51 ZACHOVÁ, V. Stomie. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3256-5 Jiné zdroje: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream osobní konzultace a spolupráce s GIT odd Nemocnice Liberec- MUDr.Nedbalová Lenka

1 Elišková, Maňka: 2006 2 Vojtová: 2011 3 Zachová: 2010 4 Zachová: 2010 5 Mariňáková: 2008 6 Mariňáková: 2008, Michálková: 2010 7 Tracheostomie – otvor do průdušnice, výkon zajišťující ventilaci 8 Schwarz, Matoušek akol.: 2010 9 Novák, Zemanová: 1989, Marková: 2006 10 Novák, Zemanová: 1989, Zachová: 2010 11 René Descartes (Renatu Cartesius, 1592–1650), zakladatel novodobé metodologie. V jeho pojetí lidského EGO jako MENS – mysl, odlišené od subjektivity, a subjektivitu specifikující první meditace (jde o motiv intencionality jako náplně egologického světa), je to, co poznáváme jako první. Descartův koncept světa je dualistický (v smyslu universa). Počítá se dvěma základními principy – myšlenkou a hmotou. Tento dualismus je nejen ontologický, ale i gnozeologický, tj. metodiky zkoumání těla se naprosto odlišují od metodiky zkoumání psyché – duše. Protože metodologie tělesnosti je velmi dobře verifikovatelná (kontrolovatelná), stala se zároveň obecným metodologickým paradigmatem pro všechny druhy věd. Tomuto myšlení říká Edmund Husserl myšlení „more geometrico“. 12 Patočka: 1999 13 Merleau-Ponty: 1998 14 Fantomové bolesti po amputaci jsou typickým příznakem rozbití tělesného schématu strukturálního a nestrukturálního. Podobná situace nastává i po ortopedických operacích, kdy je do těla pacienta zaveden kovový drát, hřeb, šroub aj. Kovový materiál – hřebík v podlaze zůstává hřebíkem, v těle pacienta se stává součástí strukturálního i nestrukturálního schématu a v nároku tělesnění se stává součástí intencionality daného člověka. 15 Aretace (schopnost obnovování jednoty v každém okamžiku života člověka, harmonizace základních ontologických protikladů). Opakem aretace je dysaretace, což je porušená schopnost balancovat a harmonizovat; výsledkem je ne-moc ve smyslu nemožnosti či neschopnosti uskutečňování svých možností (chápáno v kontextu fenomenologickém – heideggerovském).