Osamělost a její determinanty v souvislosti se sebevražedným chováním seniorů

Osamělost a její determinanty ve vztahu k suicidálnímu chování seniorů Osamělost je skrytým fenoménem současnosti, přestože jde o takový společenský jev, který se týká rozmanité skupiny lidí. Osamělost je přitom individuální a vyplývá ze subjektivního prožívání reálné skutečnosti, přičemž se v určitém smyslu váže k emočnímu světu jedince, který pod vlivem různých životních událostí vnímá své postavení ve společnosti tak, že se cítí osamělý. Osamělost je pocit úzkosti doprovázený vnímanými nedostatky v sociálních vztazích, a často se objevuje v souvislosti se sociální izolací, avšak člověk může být společensky izolovaný, aniž by se cítil osamělý, a může být osamělý, aniž by byl společensky izolován. Na rozdíl od sociální izolace je osamělost více spojena s vnímanou kvalitou sociálních vztahů než s jejich množstvím. Nedávné empirické důkazy podporují tři odlišné dimenze osamělosti, a to osamělost v intimním, relačním a kolektivním zapojení. (Leah, Hawkley, 2010)

Bruno (2002) při definování osamělosti vychází z hierarchie potřeb, přičemž osamělost uvádí do souvislosti právě s nenaplněním těchto potřeb. Osamělost nazývá jako negativní mentální a emoční stav, pro který jsou typické pocity izolace a nedostatek významnějších vztahů s ostatními lidmi.

Sýkorová (2007) tvrdí, že osamělost vnímáme ve dvou paradigmatických modelech. Jeden vychází ze životního pocitu, který může být negativní nebo pozitivní, a druhá rovina osamělosti je spojena s aktuální životní situací, do níž člověk v důsledku okolností života vstupuje.

Předpokládáme však, že při takovém pohledu na osamělost se nám může jevit i jako aktuální samota, vyvolaná momentální situací, aniž by sama o sobě nesla negativní náboj. Osamělost je však ve své podstatě subjektivní prožitek každého jednotlivce, který je obecně výsledkem vnímání určité nedostatečnosti v mezilidských vztazích a vyznačuje se nepříjemným pocitem. (Hrozenská, 2007) Další definice poukazují zejména na subjektivní vnímání osamělosti. Jde především o rozpor mezi ideálními a vnímanými vztahy, o rozdíl mezi počtem přátel, které by si jedinec přál mít, a které má ve skutečnosti, a z psychoanalytické perspektivy jako zkušenost selhání v naplňování základní potřeby intimity. (Molčanová, Baumgartner, & Kaňuková, 2007)

Z uvedených definic vyvozujeme, že vnímání osamělosti jednotlivcem je vždy individuální, protože vychází ze subjektivního hodnocení reálné skutečnosti a pocit osamělosti se vždy spojuje s negativním pocitem, který je propojen s mezilidskými vztahy, a to především s jejich intenzitou, hloubkou a četností. Jednotlivci se výrazně liší ve svém postoji k zvládání osamělosti i v schopnosti nebo dokonce možnosti vytváření sítě takových sociálních vztahů, které by mohly být uspokojivé na úrovni, jež by jedinec neprožíval negativní pocity z osamělosti. Základním předpokladem pro rozvoj osamělosti je přitom samota. Pojem samota se často integruje, ba dokonce zaměňuje s pojmem osamělost, avšak jde o dva rozdílné pojmy. Samotu chápeme jako reálně existující životní skutečnost, která se promítá do osobité situace, v níž se jedinec nachází. Samota jako určitá forma prožívání může být dobrovolná nebo může vzniknout pod vlivem vnějších faktorů. Nemusí vždy představovat nepříjemný pocit osamělosti.

Weiss rozlišuje dva typy osamělosti: sociální a emoční. Emoční osamělost charakterizuje absence blízkého až důvěrného vztahu, zatímco sociální osamělost souvisí s bezprostředními pocity absence širší sociální sítě. (Weiss, 1987, podľa Výrosta, Slaměníka, 2001).

Pokud se zaměříme na osamělost z hlediska věku, největší skupinou, která žije osaměle, je skupina lidí nad šedesát pět let. Je to proto, že většina těchto jedinců již vychovala své děti, které aktuálně nežijí s rodiči, ale také proto, že mnozí z nich přišli o své partnery. Kromě toho se na negativních pocitech, které vyplývají z osamělosti, výrazně podílí různá psychická onemocnění a další sociální determinanti, které se objevují s přibývajícím věkem. Jedinci vyššího věku uvádějí dokonce v souvislosti s osamělostí přání po smrti a někteří z nich dokonce vykazují výrazný sklon k sebevraždě právě v kontextu dlouhodobého prožívání života v osamělosti.

Podle Stravynského a Boyera jsou hlášeny významné vazby mezi osamělostí a různými projevy suicidálního chování, a to u různých podskupin, avšak výrazný nárůst sebevražd vyvolaných osamělostí je hlášen právě u starších jedinců. Silná asociace mezi suicidálními sklonmi a osamělostí seniorů je definována buď subjektivně nebo objektivně. Navíc výskyt suicidálních myšlenek se zvyšuje se stupněm osamělosti. (Stravynski, Boyer, 2001)

Dramatické stárnutí populace spolu se sociálními a ekonomickými změnami, které probíhají ve společnosti, zvyšuje pravděpodobnost nárůstu fenoménu osamělosti právě v této věkové skupině, a to zejména v rámci nedostupnosti různých zdrojů sociální podpory. Osamělost starších jedinců se přitom kvalitativně liší, její charakteristiku ovlivňují rodinný stav, pohlaví, věk, úroveň vzdělání, ekonomická úroveň, životní uspořádání, zdravotní stav a celková úroveň poskytované sociální podpory. Rodina je přitom vnímána jako nejdůležitější zdroj sociální opory a hned po ní následují přátelé. Samotný příjem sociální podpory ze strany rodiny a přátel následně zlepšuje subjektivní psychickou pohodu a duševní zdraví seniorů. Výzkumy v této oblasti však ukazují, že starší lidé dostávají relativně malou sociální podporu ze strany sousedů, ale i vládních či jiných společenských organizací. (Chen, Hicks, & While, 2014)

Stárnutí je navíc často spojeno s prohlubováním osamělosti a izolace. Dospělí děti jsou totiž zapojeni do vlastních životů a nemají čas, aby byli s rodiči. Stárnutí tak přináší izolaci ztráty rodiny nebo absence rodiny v blízkém okolí. Nemoc navíc vytváří další pocit izolace a osamělosti, které následně mohou vést k depresi u starších dospělých. (Glicken, 2009).

O sociální izolaci, která vede k depresi během života, hovoří i Morley a Glicken (2009), podle nichž je osamělost seniorů vážným, často nepovšimnutým problémem. Seniori, u nichž se objevují pocity osamělosti, jsou podle Stanleyho vystaveni zvýšenému riziku fyzických a duševních onemocnění, včetně předčasného úmrtí. Autor upozorňuje na to, že identifikací potenciálních zdrojů sociální sounáležitosti je však možné přispět k pochopení toho, jak podporovat zdraví a psychickou pohodu právě u starších dospělých. (Stanley, et al., 2014) Osamělost seniorů je přitom často identifikována skrze emoční a sociální izolaci, přičemž sociální, psychologické a fyzické faktory mohou stejně tak přispět ke zvýšení pocitů osamělosti. Osamělost zároveň ovlivňuje i zhoršování zdravotního stavu starších jedinců. (Dong, Chang, Wongm & Simon, 2012) Podle Pattersona a Veenstra (2010) chronická osamělost výrazně zvyšuje riziko úmrtí; riziko mortality je totiž významně vyšší u respondentů, kteří uvádějí, že se cítí osamělí, ve srovnání s těmi, kteří se cítí osamělými nikdy nebo jen velmi zřídka. Osamělost seniorů je patrná i při dlouhodobě zhoršeném zdravotním stavu seniora. Opíráme se o tvrzení Eliase, Nevilleho a Scotta, kteří tvrdí, že osamělost, úzkost a deprese jsou běžnými problémy i u starších dospělých v dlouhodobé péči, kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu. (Elias, Neville, & Scott, 2015) Absence pozitivních vztahů je významným faktorem pro široce založené morbidity a mortality, výzkumy v této oblasti naznačují, že osamělost zvyšuje citlivost k sociálním hrozbám a může motivovat obnovu sociálních kontaktů, ale také může na druhé straně výrazně narušit výkonové funkce, spánek a duševní pohodu. (Cacioppo, Capitanio, 2014)

V následujících řádcích se podíváme na některé aktuální výzkumy, které souvisí s prožíváním osamělosti. Sociální izolace a osamělost byly již více než čtvrt století uznány jako hlavní rizikový faktor morbidity a mortality u člověka. Existují důkazy o tom, že vnímání sociální izolace a osamělosti má vliv na mozek a chování a je vysoce rizikovým faktorem mortality. I když je těžké u lidí přesvědčivě testovat kauzální roli osamělosti na nervové mechanismy a úmrtnost, experimentální studie ukazují, že sociální izolace produkuje významné změny v mozkových strukturách a procesech. (Cacioppo, Capitanio, & Cacioppo, 2014) Luo a Waite ve vztahu k osamělosti a zvýšené mortalitě osamělých starších jedinců uvádějí, že v rámci výzkumu zjistili, že až 28 % starších čínských dospělých se cítí osaměle a osamělí dospělí v Číně budou v průběhu následujících let čelit zvýšenému riziku smrti právě v důsledku přetrvávající osamělosti. (2014) Podle Dahlberga a McKee má osamělost výrazný vliv na kvalitu života ve stáří a proto musí být koncipována jako model skládající se ze dvou rozměrů, z rozměru sociálního a z rozměru emočního. V rámci výzkumu, který byl v roce 2014 realizován autory v USA, bylo zjištěno, že z celkového počtu 1255 respondentů starších 60 let se 7,7 % respondentů cítilo velmi osaměle, zatímco dalších 38,3 % respondentů popisovalo svůj stav jako mírně osamělé. Sociální a emoční osamělost byla sdílena až u 19,36 % respondentů. Tato studie poskytuje další empirickou podporu pro koncepční oddělení emoční a sociální osamělosti. Důsledkem toho by měla politika snižování osamělosti u starších jedinců směřovat k rozvoji celého spektra odlišných intervenčních strategií, a to zejména v případě, pokud jsou oba typy osamělosti, tedy emoční i sociální, potvrzeny souběžně. (Dahlberg, McKee, 2014) Cílem výzkumu, který v roce 2014 realizovali Chen a Feeley (2014), bylo zvýšit sociální podporu starších dospělých, kteří pociťovali osamělost, a to ve všech čtyřech vztahových zdrojích podpory (partner, partnerka, děti, rodina a přátelé). Závěrečné výsledky ukázaly, že pomoc od partnerů a přátel dokázala alespoň částečně zmírnit pocity osamělosti. Bylo též konstatováno, že ve vyšším věku mohou různé zdroje podpory vyvolat odlišné účinky na osamělost a pohodu, ale i to, že osamělost je vážný společenský determinant, který je spjat s celkovou pohodou člověka. Holwerda v roce 2014 testoval vztah mezi sociální izolací a pocitem osamělosti na jedné straně a nárůstem demence na straně druhé v rámci kohortové studie u 2173 seniorů, přičemž účastníci výzkumu byli sledováni tři roky. Podle výsledků výzkumu je zřejmé, že s pocity osamělosti byla spojena vyšší pravděpodobnost vzniku demence než u lidí bez těchto pocitů. Osamělost tak může být považována za hlavní rizikový faktor demence, popřípadě nástupu Alzheimerovy choroby, a proto osamělost podle autorů výzkumu zasluhuje větší klinickou pozornost. (Holwerda, et al. , 2014) Utz v souvislosti s osamělostí upozorňuje na aspekt, že i přes zvýšenou sociální podporu po ovdovění je osamělost jednou z nejčastěji udávaných příčin úmrtí pozůstalých. V rámci výzkumné analýzy byl zkoumán dynamický vztah mezi sociální podporou a osamělostí u smutečních starších dospělých, kteří přišli o partnera. K odhadu změn v životě jednotlivců, které způsobila osamělost a následná poskytovaná sociální podpora během prvního a půl roku od úmrtí partnera, byl u starších dospělých ve věku 50+ použit růstový model latentního modelování. Je zajímavé, že osamělost klesla během prvního roku a půl od úmrtí partnera, protože větší sociální podpora určovala nižší úroveň celkové osamělosti, ale přijímání sociální podpory nezměnilo osamělost v průběhu následného času, tedy období, kdy sociální podpora nebyla poskytována v takové míře. Osamělost přitom více koreluje s podporou od přátel než s oporou od rodiny. Společná sociální podpora z obou stran — přátel i rodiny — snižuje až o 35 % negativní pocity vyplývající z osamělosti. Výsledky výzkumu však naznačují, že osamělost po ovdovění nelze napravit pouze intervencemi zaměřenými na zvyšování sociální podpory; je nutné použít další intervence, které osamělost sníží i nezávisle na zmíněné sociální oporě. Sociální podpora, především od přátel, se přitom jeví účinnější než podpora od rodiny. (Utz, et al., 2014)

V souvislosti s přijímáním sociální podpory od partnera uvedeme ještě výzkum, který realizovali Holtfreter, Reising a Turanovic (2016). Autoři výzkumu tvrdí, že u těch jedinců, kteří sice mají špatný zdravotní stav, ale mají silný pozitivní vztah s partnerem, se osamělost neobjevuje v takové síle. Zmínění autoři přitom podtrhují tvrzení, že ani tolik množství rodinných vazeb neovlivňuje osamělost, ale spíše kvalitu těchto vazeb a vztahů.

Studie realizovaná v roce 2012 Aylazem, Aktürkem, Ercim, Öztürkem a Aslanem popisuje vztahy mezi depresí a osamělostí u starších lidí v návaznosti na ovlivňující faktory. Bylo zjištěno, že existuje významná korelace mezi osamělostí a depresí u starších jedinců, kteří žijí v komunitě, přičemž přítomnost dobrého sociálního zajištění a vyšších příjmů na straně druhé vedla k ještě nižšímu průměrnému skóre.

Vyšší úrovně osamělosti se objevují i u starších jedinců, kteří žijí sami a nevyužívají sociální sítě na internetu. Obecně tak můžeme konstatovat, že využití internetu má významné místo v kontextu metod, které přispívají ke snížení osamělosti zralých dospělých jedinců. (Sar, Göktürk, Tura, Kazaz, 2012)

Sebevražda a fyzický věk v kontextu osamělosti

Osamělost je spojena se zvýšeným rizikem zapojení seniorů do suicidálního chování. Dodnes došlo k realizaci poměrně málo výzkumů právě k této tématice. Osamělost je však obecně spojována se suicidálním chováním u běžné dospělé populace. (Stickley, Koyanagi, 2016).

Riziko sebevražd ve vyšším věku je zároveň vysoké, a to především u starších mužů. Poruchy nálady jsou známé rizikové faktory, ale riziko sebevraždy související se špatným fyzickým zdravím je stále nejasné. Starší australské muže s vícečetnými zdravotními onemocněními mají například nejvyšší riziko úmrtí sebevraždou, a to zejména tehdy, pokud se bere v úvahu přítomnost poruch nálady, často v důsledku právě osamělosti. (Almeida, McCaul, Hankey, Yeap, Golledge & Flicker, 2016)

Osamělost se často projevuje intenzivními pocity prázdnoty a opuštěnosti a může vést k depresi i sebevraždě podle Bekheta, Jacleneho a Zauszniewskieho. (2012) Prevalence osamělosti u starších osob se podle zmíněných autorů odhaduje až na 40 %. Poznatky z této studie přitom naznačují, že určité intervenční programy zaměřené na prevenci nebo snížení osamělosti u starších osob mohou být prospěšné pro zachování jejich duševního zdraví.

Sebevražda je celosvětovým problémem u starších lidí, ale jen málo studií zkoumalo zkušenosti se suicidálními myšlenkami u starších asijských psychiatrických ambulantních pacientů. Cílem studie realizované v roce 2015 bylo prozkoumat spouštěče suicidálních myšlenek mezi staršími dospělými. Data byla sbírána v individuálních rozhovorech a analyzována pomocí obsahové analýzy. Zjistilo se, že suicidální myšlenka byla vyvolána nemocemi a fyzickým nepohodlím. Důvody k nevykonání sebevraždy však byla podpora ze strany členů rodiny nebo od přátel. (Lee, Chen, Huang, 2015). Z výsledků tohoto výzkumu můžeme dedukovat, že kdyby v životě těchto jedinců neexistovala sociální opora, díky níž se necítili osaměle, existovala by větší možnost, že by suicidální myšlenky nakonec vedly k reálnému ukončení života, tedy k spáchání sebevraždy. Paraschakis, Athanassios Douzenis, Michopoulos, Christodoulou, Vassilopoulou, Koutsaftis, & Lykouras, (2012) tvrdí, že počet sebevražd v Řecku ve věkové skupině starších jedinců je nejvyšší ze všech věkových skupin. Řecko přitom patří mezi země s nejvyšším podílem starších osob v Evropské unii (EU). Zdá se, že starší jedinci, kteří spáchají sebevraždu, mají odlišné vlastnosti než jiné věkové skupiny, přičemž cílem studie bylo tyto vlastnosti popsat. Data byla získána z dvouleté psychologické studie, provedené na katedře athénské soudní medicíny v Řecku. Starší sebevrahové tvoří 35 % z celkového počtu sebevražd. Většina (69,5 %) jsou přitom muži. Jen 12,4 % mělo předchozí psychiatrickou hospitalizaci, ale více než polovina (65,2 %) měla psychiatrickou anamnézu (81 % z nich mělo v anamnéze depresi). Jak bylo možné očekávat, existoval vysoký výskyt fyzických chorob a to až 81,6 %. Většina (82 %) ze starších obětí sebevražedných pokusů tento pokus o sebevraždu udělala poprvé. Starší oběti sebevražd byly autory studie rozděleny do dvou skupin, a to mladí starší a velmi starší. Rozdíly mezi skupinami existovaly v tom, že osoby nad 75 let měly více fyzických problémů a častější psychiatrickou historii. Podle autorů lze sebevraždy ve vyšším věku zařadit do skupin s různými charakteristikami a jejich rozdíly mohou být významným ukazatelem, na jehož základě můžeme formulovat potřebné strategie zaměřené na prevenci sebevražd.

Kanchan (2016) v této souvislosti poukazuje na to, že studie o sebevraždách a suicidálním chování seniorů poskytují potřebná data pro pochopení těchto víceúrovňových a složitých jevů. Psychiatrická onemocnění jako je deprese, poruchy osobnosti, alkohol, drogová závislost, schizofrenie, suicidální myšlenky, chronická fyzická onemocnění, sociální izolace, beznaděj a snadný přístup k smrtícím metodám sebevražd jsou některé z přesně vymezených rizikových faktorů sebevraždy.

Cílem další studie bylo zjistit riziko sebevražd u starších hospitalizovaných pacientů léčených pro fyzická onemocnění, ale i faktory ovlivňující toto riziko. Studie měla křížový design. Byla provedena u 459 starších jedinců hospitalizovaných a léčených na veřejné nemocnici. Ve studii bylo až 24,0 % seniorů s vysokým rizikem sebevraždy, přičemž nejvyšší riziko sebevraždy bylo u osob ve věku 60–74 let, které žijí samy, pijí alkohol, vnímají svou náboženskou víru jako slabou nebo jsou léčeny pro rakovinu. Vyšší riziko sebevraždy se objevuje také u těch starších jedinců, které mají za sebou určitou anamnézu týkající se přijetí do psychiatrické léčby, a za rizikové faktory se řadí i projevy úzkosti a deprese. (Avci, Tari Selcuk, Dogan, 2016). I podle Ondrejkoviče suicidální ohroženost, suicidalita a únava ze života dramaticky narůstá ve stáří. Podle počtů dokonaných sebevražd se přitom rozhodujícím měřítkem účastní muži. V porovnání s celkovým počtem suicidálních pokusů (nedokonané sebevraždy) je jejich počet ve věkové skupině 85 let a starších již výrazně nižší. Ve vztahu k gerontologicky orientovaným výzkumům sebevražd se uvádí, že v případě suicidální ohroženosti starších lidí jde o dlouhodobé dozrávání myšlenek o sebevraždě, které se často začínají už v mládí. (Ondrejkovič, 2015) Mnozí odborníci jsou toho názoru, že suicidálnost staršího jedince souvisí, nebo je v přímém kontextu navázána na chorobný stav, avšak Schmitz-Scherzer (v Ondrejkovič, 2015) upozorňuje na to, že takové zovšeobecňování není správné a ani ve stáří nepokrývá suicidálnost vždy jen chorobné procesy. Přiklání se k názoru, že ani psychické onemocnění nebo dokonce vážná duševní porucha není vždy postačující k vysvětlení sebevraždy staršího člověka. Podle Ondrejkoviča mezi determinatory sebevraždy patří především faktory, mezi které řadíme nejen výrazná finanční omezení a chudobu, ale i samotu a izolaci, a proto nemůžeme přehlížet sociální roli a kulturní a sociální aspekty života seniorů. (Ondrejkovič, 2015)

K sebevraždám seniorů přispívá kromě osamělosti také přírodní katastrofa (zemětřesení, povodně), protože s přírodními katastrofami se pojí i následné aktuální psychické problémy způsobené špatnými životními a ekonomickými obtížemi. (Kõlves, De Leo, 2013)

Mezi klíčové faktory, které přispívají k vzniku sebevraždy osamělého seniora, podle Appletona a Pridmora patří nadměrné užívání alkoholu nebo drog, konfliktní vztah, případně rozchod a následný život v osamělosti, ale i duševní choroby a problémy související se zdravím. (2012) Sebevražda je přitom komplexní jev spojený s několika časovými a prostorovými faktory. Některé studie dokonce ukazují, že geografické aspekty mohou být přímo spojeny se zvýšením sebevražd u seniorů. Jedním z příkladů je sledování fenoménu, že starší jedinci žijící na venkově se pokoušejí spáchat sebevraždu častěji ve srovnání s těmi, kteří žijí v městských částech. Může jít právě o vliv osamělosti, která může být na venkově vyšší. (Bolzam, Zandonade, 2012) Sebevražda je významným problémem veřejného zdraví na celosvětové úrovni a je pravdou, že se vyskytuje ve větší míře na venkově ve srovnání s městskými oblastmi. Přehled literatury o sebevraždě seniorů na venkově naznačuje, že roste množství empirických a teoretických prací na toto téma. Geografická a interpersonální izolace, ale i nedostatečný přístup ke zdravotní péči a samozřejmě různé venkovské ideologie tak přispívají k vyššímu riziku sebevraždy seniorů právě na venkově. (Hirsch, Cukrowicz 2014)

Sebevraždy seniorů jsou významným zdravotním problémem i v Severní Americe, a to především u mužů, u nichž věk přesahuje 50 let. Nejčastějším mechanismem sebevraždy jsou střelné zbraně (28 %), dále oběšení (25 %), otrávení jedem (21 %) a skok z výšky (7 %). K příčinám sebevraždy se řadí kromě osamělosti především nižší socioekonomický status, deprese, psychóza, neuróza, ale i onemocnění jako rakovina, mrtvice a další. (Voaklander, Rowe, Dryden, Pahal, Saar, Kelly 2008).

Výsledky rozsáhlé studie realizované v Japonsku naznačují, že sebevraždy seniorů během prvních pěti let po prodělané mrtvici mají zřetelně zvyšující se tendenci. Z toho důvodu je nutné věnovat zvýšenou sociální a psychickou péči pacientům právě po prodělání mrtvice a neomezovat se jen na zdravotní péči. Mrtvice jednoznačně zvyšuje riziko vzniku sebevraždy u staršího jedince, a to především kvůli fyzickému omezení, které následně vyvolává osamělost. (Yamauchi, Inagaki, Yonemoto, Iwasaki, Inoue, Akechi, Tsugane, 2014). Proto je u starších jedinců, kteří překonali mrtvici a jejichž život je poznamenán výrazným fyzickým omezením, nutný pravidelný screening deprese a suicidálního myšlení. (Fuller‐Thomson, Tulipano, Song, 2012).

Pokud shrneme předchozí tvrzení, je zřejmé, že osamělost může být vyvolána přímo fyzickým či psychickým onemocněním; zároveň však chronická osamělost může způsobit depresi, poruchy spánku nebo jiné psychické poruchy a co je důležité, může vést k suicidálnímu chování staršího jedince. Osamělost tedy jednoznačně zvyšuje riziko mortality u seniora, a to buď přímo, nebo nepřímo v kontextu kauzálních příčin a důsledků. Je nutné proto podotknout a současně souhlasit s níže uvedenými autory, že klinický personál podílející se na prevenci sebevražd u starších dospělých by měl věnovat osobní pozornost osamělosti a nedostatku sociální podpory, čímž může být zabráněno suicidálnímu chování právě v této věkové skupině. (Innamorati, Pompili, Di Vittorio, Baratta, Masotti, Badaracco, Conwell, Girardi, Amore, 2014).

Kvalitativní výzkum – otevřené kódování

Otevřené kódování je část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí studia údajů. Základem procesu kódování jsou dva analytické postupy, jejichž podstata se však podle typu kódování mění. První postup se týká porovnávání a druhý kladení otázek. Tyto dva postupy se při otevřeném kódování používají k konceptualizaci a kategorizaci údajů. (Strauss, Corbinová, 1999) Našim prvním krokem v rámci otevřeného kódování byla konceptualizace dat, tedy jejich rozbor a následné přiřazení názvu, který tento jev reprezentoval. Když jsme v datech identifikovali určité jevy, začali jsme následně seskupovat pojmy. Proces seskupování pojmů, které vyjadřují příslušnost k danému sociálnímu jevu, nazýváme kategorizací. V následující fázi jsme dále rozvíjeli kategorie, stanovili tzv. subkategorie (vlastnosti) a následně jsme popisovali jejich dimenzionální rozsah. Opírali jsme se o Straussa a Corbinovou (1999), kteří popisují, že „vlastnosti jsou charakteristiky nebo znaky kategorie a dimenze reprezentují umístění vlastností na nějaké škále. Proces otevřeného kódování podněcuje objevení nejen kategorií, ale i jejich vlastností a dimenzí.“ (1999) Abychom zvýšili teoretickou citlivost, využili jsme v rámci otevřeného kódování techniky, které navrhují výše uvedení autoři, a které mezi tyto techniky řadí: techniku kladení otázek, kdy používáme otázky typu – kdo? kdy? co? jak? kolik? proč?, ale i otázky časového charakteru – frekvence výskytu? délka trvání? rychlost? načasování?, techniku protikladu, porovnávání podobných a vzdálených jevů a mávání červenou vlajkou.

Otevřené kódování je součástí zakotvené teorie, avšak může být uváděno jako samostatné výzkumné šetření bez následného axiálního a selektivního kódování. Strauss a Corbinová (1999) tvrdí, že počáteční výzkumná otázka je poměrně široká, aby zahrnovala všechny možnosti, a zároveň není ani příliš úzká, aby se nevyloučila možnost objevu, což je primárním účelem. Naši zvolenou výzkumnou otázku, která zahrnovala širší kontext osamělosti, zněla: Jaké determinanty charakterizují osamělost seniorů? Objektem výzkumu bylo deset seniorů ve věku nad 65 let, kteří deklarovali svou osamělost a to v rámci poradenských rozhovorů v poradně specializovaného sociálního poradenství v Krompachách.1 Ve většině případů respondenti souhlasili s nahrávkou na přehrávač MP3, v jednom případě nedal souhlas, rozhovor byl proto zaznamenán písemně. První dva ne-strukturované rozhovory byly přepsány doslovnou transkripcí. U ostatních byl zvolen selektivní přepis.2 Později, když se naše teorie vyvíjela, jsme si nahrané rozhovory poslechli a přepsali pouze ty části — věty, které byly pro rozvíjející se teorii přínosné, v počátcích výzkumu totiž není jasné, co je podstatné a co ne. Při empirickém výzkumu jsme využili i ne-strukturované pozorování, pomocí kterého jsme mapovali chování jednotlivých participantů. Výběr výzkumného vzorku byl záměrný. Výzkumnou vzorku tvořilo deset účastníků. Z toho se jednalo o pět mužů a pět žen. Věkový rozsah zkoumaného vzorku byl v rozmezí 68 až 78 let. Účastníci žili osaměle, a to šest ve rodinném domě a čtyři v bytovém domě. Tři účastníci jsou v péči psychiatrie pro přetrvávající depresivní a úzkostné stavy. Z deseti účastníků jen jeden účastník nemá děti. Všichni účastníci popisovali svou osamělost jako dlouhodobou a to více než 5 let.

Tabulka č. 1. Návrh kategoriálního systému: Zdroj – vlastní zpracování

V rámci otevřeného kódování se nám objevily tři kategorie: pocity, důsledky a prožívání. V těchto kategoriích jsme následně identifikovali níže uvedené subkategorie a jejich vlastnosti nebo dimenze.

Tabulka č. 2. Přehled zvolených kategorií a následných subkategorií – zdroj vlastní zpracování

Kategorie pocitů se váže k trvajícím pocitům zbytečnosti a méněcennosti, které účastníci označují jako fenomén způsobující psychickou bolest. Jde o trvalé pocity, které jsou převážně vázány k společnosti a k okolí, které je pro účastníky uzavřeným systémem. Účastníci cítí, že svou roli pro společnost již vykonali a jsou nepotřební. K pocitům vyplývajícím z osamělosti patří i pocit viny; tento jev se vztahuje k tomu, že účastníci viní ze své situace okolí, např. své děti, blízké příbuzné a známé, kteří ztratili o nich zájem, ale objevuje se také pocit vnitřní viny, jde o tzv. sebestigmatizaci v kontextu toho, že si participant neudržel manželství, nebo nevstoupil do manželského svazku. Pocit viny na sebe sama se následně odráží v kontextu zjevné hostility, kterou respondenti obracejí buď na sebe, nebo své okolí. Deklarované obavy jsou spojené se smrtí a s tím, že v posledním okamžiku života budou čelit smrti sami. Tyto obavy jsou velké, často maskované otázkami, které souvisí s posmrtným životem a s tím, co bude potom. Respondenti vyjadřovali při obavách ze smrti, že tuto otázku nemají s kým řešit. Nejistota při každodenních činnostech znovu vycházela ze zdravotního stavu a s osamělostí ji respondenti spojují spíše proto, že při denních činnostech se nemají o koho opřít a i činnosti, které předtím vykonávali bez zjevných problémů, se stávají činnostmi spojenými s nejistotou. Čekání na smrt je samozřejmě determinováno věkem, avšak prožívání v osamělosti tento pocit nevyhnutelnosti smrti jen upevňuje a zároveň nejistota „dokdy budu žít – možná zemřu už dnes“ vytváří obraz jedince, který každý den čeká na smrt. S osamělostí se však nespojuje jen čekání na smrt, ale i pocit chtít zemřít nebo doslova touha po smrti, která by byla vykoupením. Tato subkategorie byla vyčleněna jako samostatná subkategorie, avšak je jednoznačně determinována dalšími pocity, které touhu po smrti výrazně zesilují. Touha po smrti byla identifikována u všech respondentů a v měřítku vlastností jednotlivých subkategorií ji hodnotíme jako vysokou. Z dvanácti respondentů však v kontextu touhy po smrti nedeklaroval žádný respondent přímý úmysl spáchat sebevraždu. Pocity hněvu respondenti spojovali s osamělostí velmi výrazně, avšak oproti pocitu viny tento pocit neobraceli vůči sobě, ale naopak. Za osamělost se hněvali rodinní příslušníci, kteří je odmítali, nebo nedokázali vyslyšet. Hněv respondenti obraceli i na společnost a to v kontextu nízkých důchodů, které jim neumožňovaly prožívat podzim života tak, jak si představovali.

Tabulka č. 3. Subkategorie a jejich dimenze (kategorie pocitů)

Kategorie důsledky je výrazně determinována v rámci subkategorie vnitřním neklidem, motorickým zpomalením, apatií, špatným spánkem, ztrátou energie, pláčem a sněním o minulosti. Kromě snění o minulosti jsou všechny jmenované důsledky osamělosti výraznými nebo méně výraznými znaky depresivní poruchy nebo úzkostně-depresivního onemocnění. Respondenti tyto projevy připisují osamělosti a tvrdí, že kdyby nežili sami, pravděpodobně by je neměli. Je zřejmé, že problémy se spánkem mohou být spojené i se stárnutím, avšak deklarované problémy se spánkem účastníci popisují jako velké a přetrvávající. Pláč se u respondentů objevuje v různých situacích, často však v kontextu náhodného setkání s vrstevníky, kteří žijí v rámci rozvětvené rodiny spolu s dětmi, případně s vnoučaty, nebo mají při sobě alespoň životního partnera. Neustálé porovnávání svého života v osamělosti se životem druhých je bolestivé a přispívá k vypuknutí následných projevů depresivních stavů. Snění o minulosti je obecným projevem chování jedinců vyššího věku a především jde o vracení se do období, které bylo pro účastníky šťastným obdobím. Toto snění o minulosti má své opodstatnění. Jedinci by však z toho období měli čerpat sílu a energii, což u účastníků, kteří se zúčastnili výzkumu, vyvolává spíše negativní konotace. U této kategorie nám výsledky rozhovorů determinují to, že pravděpodobně existuje souvislost mezi psychickým zdravím a mírou vnímání osamělosti.

Tabulka č. 4. Subkategorie a jejich dimenze (kategorie důsledků)

Příčiny vzniku osamělosti jsme rozdělili do dvou subkategorií, a to na vnitřní a vnější příčiny, přičemž tento záměr u nás původně absentoval. Respondenti uváděli za příčiny vzniku osamělosti ty fenomény, které nemohli výrazně ovlivnit. Především se jednalo o smrt partnera, nebo odstěhování dětí, popřípadě zhoršení zdravotního stavu. Toto zhoršení zdravotního stavu je determinováno omezením pohybových schopností, mentálního výkonu, ale i oslabením zraku a sluchu. Překvapivě pro nás bylo i zjištění, že účastníci trvali i na tzv. vnitřních příčinách osamělosti. Uváděli komplikovanou případně nesociální povahu. Účastníci totiž vidí příčinu své osamělosti v komplikovaných vztazích mezi sebou a vlastním dětmi. Jde samozřejmě o mezigenerační problém, pod který spadá dlouhodobá pracovní zaneprázdněnost současné pracující generace, ale i to, že děti si se svými rodiči často nemají co říct. Návštěvy dětí jsou sporadické a čím dál méně časté. Nesociální povahu uvádějí účastníci jako důsledek stále se zužujícího množství sociálních kontaktů; uvádějí, že nerozumějí době, svět je pro ně rychlý a proto se vlastně uzavírají před světem, což v očích okolí z nich vytváří čudáky a samotáře.

Tabulka č. 5. Subkategorie a jejich dimenze (kategorie příčin)

Diskuse a závěr

Na základě uvedených odpovědí účastníků můžeme potvrdit, že osamělost jako subjektivní fenomén je vnímána účastníky jako negativní zážitek a je spojena s mezilidskými vztahy, nejčastěji absencí jedné blízké osoby (manžela/manželky). Dále můžeme konstatovat, že současná doba výrazně prohlubuje pocit osamělosti v životě seniorů. Na základě uvedených odpovědí účastníků můžeme rovněž potvrdit, že osamělost je podmíněna nejen kvantitou udržovaných vztahů, ale i dalšími dílčími aspekty, např. soužitím s členy rodiny, vzájemnými vztahy, četností setkávání, vzdáleností seniora od rodinných příslušníků či frekvencí návštěv. I když je osoba obklopená několika dalšími přáteli, ať už více či méně blízkými, absence jedné konkrétní osoby vyvolává směs negativních pocitů, které jsme popsali výše.

Otevřeným kódováním jsme se snažili obohatit vědecké poznání o nová skutečnosti prostřednictvím autentických rozhovorů s účastníky, u nichž problematika osamělosti představuje závažný a komplikovaný aspekt v souvislosti s jejich poslední etapou života.

Na základě výsledků výzkumu můžeme potvrdit, že osamělost v životě seniora vytváří silné a negativní konotace, které jsou spjaty s představou smrti, což může vyústit až k sebevraždě. Všichni účastníci totiž uváděli, že v kontextu přetrvávající osamělosti se často zabývají otázkou smrti. Devět respondentů z deseti by chtělo zemřít co nejdříve a smrt považují za vykoupení z osamělosti, kterou považují za nesnesitelnou. Sebevraždu ani jeden z dotázaných respondentů výrazně nedeklaroval, avšak i přes to zde existuje riziko předčasného ukončení života. V rámci kategorie pocitů se nám totiž objevily až dvě subkategorie, které se spojují se smrtí. Jde o pocity spojené jednoznačně s myšlenkami v konotaci se smrtí, konkrétně pocit spojený s čekáním na smrt a pocit spojený s touhou po smrti. Čekání na smrt respondenti vyjadřují na škále jako časté až trvalé a touhu po smrti vyjadřují jako trvalou až přetrvávající. Výraznou roli v popisování osamělosti hrají u seniorů vztahy, které nejsou dostatečně satirovány a přispívají k prohlubování negativních pocitů v rámci každodenního prožívání, což samozřejmě může vést k různým psychickým onemocněním. Souhlasíme tak se Santinym, Fiorim, Feeneym, Tyrovolasem, Harom, Koyanagim (2016), kteří tvrdí, že právě intervence zaměřené na zvyšování kvality vztahů a posílení existující sociální sítě se zvláštním zaměřením na snížení pocitu osamělosti mohou být prospěšné v prevenci depresivních symptomů u starších dospělých.

Důkazy, které jsme získali obecně naznačují, že osamělost zvyšuje emoční citlivost k sociálním hrozbám, ale také může narušit výkonové funkce, spánek a duševní i fyzickou pohodu. Osamělost seniorů se tak stává vážným celospolečenským problémem a může přispívat k vyšší a dřívější mortalitě u této věkové skupiny. Podobný názor sdílí také Cacioppo, S., Capitanio, J. P., & Cacioppo, J. (2014), kteří právě aspekty osamělosti a sociální izolace popisují jako faktory, které přispívají k vyšší chorobnosti a úmrtnosti právě v cílové skupině seniorů.

Otázkou však zůstává, kdo nebo co by mohlo přispět ke zlepšení tohoto stavu osamělosti u seniorů? Myslíme si, že určitou roli zde může sehrát i stát a to vytvářením sítě podpůrných sociálních služeb právě pro tuto cílovou skupinu. Mnozí autoři zabývající se problematikou osamělosti totiž tvrdí, že právě komunity a sociální služby, které by vytvořily širší sociální síť, by mohly společně převzít odpovědnost při snižování sociální izolace a osamělosti seniorů, ale i při zlepšování vztahů mezi generacemi. Celý tento komplex pomocných opatření by mohl být součástí služeb, které by asistovaly při doprovázení zranitelných starších dospělých. (Dong, Chang, Wong, Simon, & 2012)

V otázce zlepšení veřejného zdraví existuje naléhavý problém nalezení takových společenských zásahů, které snižují riziko sebevražd ve vyšším věku vyplývající právě z osamělosti. V závěru chceme poukázat i na determinant suicidálního chování seniorů v kontextu toho, že pokud chceme snížit sebevraždy, jejichž příčinou je osamělost, je třeba dekonstruovat obecně zakořeněné mýty o sebevraždách, které se ve společnosti uchytily.

Sebevraždám seniorů lze zabránit a rozhodně bychom se o to měli pokusit, protože je zcela jisté, že naše úsilí může být úspěšné, protože člověk jako takový je ve své podstatě prožitím orientovaný na život. (Špateková, 2004)

Výzkumy v oblasti sociální epidemiologie v rámci osamělosti naznačují, že absence pozitivních sociálních vztahů staršího člověka je významným rizikovým faktorem pro široce založené morbidity a mortality. Povaha těchto společenských vztahů a mechanismů je významná, protože populace stárne a náklady na zdravotní péči související s chronickým onemocněním mohou vyústit v průmyslově vyspělých zemích ve sebevraždách. Je třeba zjistit, do jaké míry se jedinec cítí izolovaný (tj. cítí se osamělý) v sociálním světě, a následně tomuto jedinci podat pomocnou ruku.

Autorka: Mgr. Katarína Kotradyová, PhD. Literatura

Almeida, O. P., McCaul, K., Hankey, G. J., Yeap, B. B., Golledge,J., & Flicker, L. (2016). Suicide in older men: The health in men cohort study (HIMS). Preventive Medicine, 93, 33-38. Appleton, J., Pridmore, S. (2012). Thematic analysis of key factors associated with Indigenous and non-Indigenous suicide in the Northern Territory, Australia. Rural and remote health, 12, (4), p.1-16. Avci, D., Tari Selcuk, K., Dogan, S. (2016). Suicide Risk in the Hospitalized Elderly in Turkey and Affecting Factors. Archives of Psychiatric Nursing, In Press, Corrected Proof, Available online 10. Aylaz, R., Aktürk, Ü., Erci, B., Öztürk, H. & Aslan, H. (2012) Relationship between depression and loneliness in elderly and examination of influential factors. Archives of Gerontology and Geriatrics, 55, 548-554. Balogová, B. (2009). Seniori v spektre súčasného sveta. Prešov: Pavol Šidelský – Akcent print, 158 p. Bekhet, A. K., Jaclene A. & Zauszniewski, J. A. (2012) Mental Health of Elders in Retirement Communities: Is Loneliness a Key Factor? Archives of Psychiatric Nursing, (26) 3, 214-224. Bolzam, L., Zandonade, E. (2012). Spatial distribution of suicide incidence rates in municipalities in the state of Espírito Santo (Brazil), 2003-2007: spatial analysis to identify risk areas. Revista Brasileira de Psiquiatria, 34 (3), 261-269. Bruno, F. J. (2002). Nebuďte sami aneb jak si získat přátele. 1. Vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 100 p. Caciopo, J., Caciopo, S. (2014). Social relationships and health: The toxic effects of perceived social isolation. Social and personality psychology compass, 8 (2), 58-72. Cacioppo, S., Capitanio, J. P., & Cacioppo, J., T. (2014) Toward a neurology of loneliness. Psychological bulletin, 1464-1504. Dahlberg, L., McKee, K. J. (2014). Correlates of social and emotional loneliness in older people: evidence from an English community study. Aging & mental health. 18 (4), 504-514. Dong, X., Chang, E. S, Wong, E., & Simon, M. (2012). Perception and negative effect of loneliness in a Chicago population of older adults. Archives of Gerontology and Geriatrics, (54) 1, 151-159. Elias., S. M. S., Neville, C., Scott, T. (2015). The effectiveness of group reminiscence therapy for loneliness, anxiety and depression in older adults in long-term care: A systematic review. Geriatric Nursing, 36, 372-380. Fuller-Thomson, E., Tulipano, M., & Song, M. (2012). The association between depression, suicidal ideation, and stroke in a population‐based sample. International Journal of Stroke, 7(3), 188-194. Glicken, D. M. (2009). Chapter eight - Evidence-Based Practice with Older Adults Experiencing Social Isolation and Loneliness. Evidence-Based Counseling and Psychotherapy for an Aging Population, 159-179. Holtfreter, K., Reising, M. D., & Turanovic, J. J. (2016) Self-rated poor health and loneliness in late adulthood: Testing the moderating role of familial ties. Advances in Life Course Research, Volume 27, 61-68. Holwerda, T. J., et al. (2014). Feelings of loneliness, but not social isolation, predict dementia onset: results from the Amsterdam Study of the Elderly (AMSTEL). Journal of Neurology, Neurosurgery & Psychiatry. 85 (2), 135-142. Hirch, J., Cukrowicz, K. (2014). Suicide in rural areas: An updated review of the literature. Journal of Rural Mental Health, 38 (2), 65-78. Hrozenská, M. (2008). Sociálna práca so staršími ľuďmi a jej teoreticko – praktické východiská. Martin : Osveta, 180 p. Chen, Y., Feeley, T. H. (2014). Social support, social strain, loneliness, and well-being among older adults An analysis of the Health and Retirement Study. Journal of Social and Personal Relationships. 31 (2), 141-161. Chen, Y., Hicks, A., While, A. E. (2014). Loneliness and social support of older people. In: China: a systematic literature review. Health & social care in the community. 22 (2), 113-123. Innamorati, M., Pompili, M., Di Vittorio, C., Baratta, S., Masotti, V., Badaracco, A., Conwell,Y., Girardi, P., & Amore, M. (2014). Suicide in the Old Elderly: Results from One Italian County. The American Journal of Geriatric Psychiatry, (22) 11, 1158-1167. Kanchan, T. (2016). Forensic Psychiatry and Forensic Psychology: Suicide Predictors and Statistics. Encyclopedia of Forensic and Legal Medicine (Second Edition), 688-700. Kolves, E., De Leo D. (2013). Natural disasters and suicidal behaviours: A systematic literature review. Journal of affective disorders, 146 (1), 1-14. Leah, L., Hawkley, L. (2010). Loneliness. Corsini Encyclopedia of Psychology, 4 (4). Lee, S.H., Chen, C. Y., Huang, L. B. (2015). Triggers of Suicide Ideation and Protective Factors of Actually Executing Suicide Among First Onset Cases in Older Psychiatric Outpatients. European Psychiatry, (30) 1, 1786. Luo, Y., Waite, L. J. (2014). Loneliness and mortality among older adults in China. In: The Journals of Gerontology Series B: Psychological Sciences and Social Sciences. 1758-5368. Molčanová, Z., Baumgartner, F., Kaňuková, A. (2007). Sociálna inteligencia vo vzťahu k osamelosti. Člověk v kontextech celoživotního vývoje. 1, (2), 63-76. Mareš, J. (2003). Sociální opora u dětí a dospívajících. III. 1. vyd. Hradec Králové: Nucleus, 98 – 109. Morley, D., Glicken, M. D. (2009). Chapter 7 - Evidence-Based Practice with Children and Adolescents Experiencing Social Isolation and Loneliness. Evidence-Based Practice with Emotionally Troubled Children and Adolescents, 109-126. Paraschakis, A., Athanassios Douzenis, A., Michopoulos, I., Christodoulou, Ch., Vassilopoulou,K., Koutsaftis, F., & Lykouras, L. (2012). Late onset suicide: Distinction between “young-old” vs. “old-old” suicide victims. How different populations are they? Archives of Gerontology and Geriatrics, (54) 1, 136-139. Patterson, A. C., Veenstra, G. (2010). Loneliness and risk of mortality: A longitudinal investigation in Alameda County, California. Social Science & Medicine, (71) 1, 181-186. Santiny, Z. I., Fiori, K. L., Feeney, J., Tyrovolas, S., Haro, J. M., & Koyanagi, A. (2016). Social relationships, loneliness, and mental health among older men and women in Ireland: A prospective community-based study. Journal of Affective Disorders, 204, 59-69. Sar, A. H., Göktürk, G. Y., Tura, G., Kazaz, N. (2012). Is the Internet Use an Effective Method to Cope. Procedia - Social and Behavioral Sciences, 55, 1053-1059. Schmitz-Scherzer, F. (1992). Suizid im Alter. Darmstadt: Steinkopff Verlag, 267-276. Stravynski, A., Boyer, R. (2001). Loneliness in relation to suicide ideation and parasuicide: A population‐wide study. Suicide and Life-Threatening Behavior, 31(1), 32-40. Stanley, I. H., et al. (2014). Pet ownership may attenuate loneliness among older adult primary care patients who live alone. Aging & mental health. 18 (3), 2014. s. 394-399. Strauss, A., Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice : Albert, 1999. 196 p. Stickley, A., Koyanagi, A., (2016). Loneliness, common mental disorders and suicidal behavior: Findings from a general population survey. Journal of Affective Disorders, 197, 81-87. Sýkorová, D. (2007). Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociológie. Praha : Sociologické nakladatelství, 285 p. Špatenková, N. (2004). Krízová intervence v praxi. Havlíčkuv Brod: Grada Publishing a.s., 543 p. Výrost, J., Slameník, I. (2003). Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada,2003, 260 p. Voaklander, D., Rowe, B., Dryden, D., Pahal, J., Saar, P., & Kelly, K. (2008). Medical illness, medication use and suicide in seniors: a population-based case–control study. Journal of epidemiology and community health, 62 (2), 138-146. Výrost, J., Slaměník, I. (2001). Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Grada Yamauchi, T., Inagaki, M., Yonemozo, N., Iwasaki, M., Inoue, M., Akechi, T., & Tsugane, S. (2014). Death by Suicide and Other Externally Caused Injuries After Stroke in Japan (1990–2010): The Japan Public Health Center–Based Prospective Study. Psychosomatic medicine, 76 (6), 452-459. Utz, R. L., et al. (2013). Feeling lonely versus being alone: loneliness and social support among recently bereaved persons. The Journals of Gerontology Series B: Psychological Sciences and Social Sciences. 69 (1), s. 85-94. Ondrejkovič, P. Samovražednosť ako sociálnopatologický jav [online]. [cit. 2015-24-10.] www.nocka.sk/socialna-prevencia/bulletin-samovrazednost.

1 Krompachy sú malé mestečko nachádzajúce sa východe Slovenskej republiky. 2 Opierali sme sa o Straussa a Corbinovú (1999), ktorí navrhujú „úplne prvé rozhovory prepísať celé a takisto celé analyzovať a až potom pristúpiť k tým ostatným. Toto počiatočné kódovanie poskytuje akúsi podporu pre všetky nasledujúce pozorovania alebo rozhovory.“