Osobnost typu D u dospělých

Tato studie je jedním z prvních kroků v našem výzkumu týkajícím se osobnosti typu D. Jejím cílem je vysvětlit koncept osobnosti typu D, poukázat na psychometrické kvality škály DS14 určené pro diagnostiku osobnosti typu D, přiblížit výsledky nejnovějších zahraničních přehledových studií zaměřených na typ D, výsledky výzkumů provedených na Slovensku a také referovat o výsledcích výzkumu provedeného na skupině dospělých obyvatel Slovenska.

Koncept osobnosti typu D (distres), pro který je charakteristická vysoká negativní afektivita a zároveň vysoká sociální inhibice, do psychologie v roce 1995 zavedl Johan Denollet. Konstrukce je výsledkem výzkumů provedených u pacientů s koronární chorobou srdeční. Termín distres se vztahuje k diskrétní osobnostní konfiguraci označující jedince, kteří inklinují k prožívaní emocionálních a interpersonálních obtíží, které mohou ovlivnit fyzické zdraví (Denollet, Sys, & Brutsaert, 1995). Osobnost typu D byla odvozena z existujících teorií osobnosti a empirických důkazů, které zahrnují klastrovou a faktorovou analýzu (Pedersen & Denollet, 2003).

Negativní afektivita (NA) označuje stabilní tendenci prožívat negativní emoce (Denollet, 1998a, 2000, 2005; Pedersen & Denollet, 2003, 2006), jinými slovy tendenci prožívat pocity dysforie, úzkosti a podrážděnosti (Denollet, 2005). Sociální inhibice (SI) označuje stabilní tendenci potlačovat projev emocí a chování v sociálních interakcích (Denollet, 1998a, 2000, 2005; Pedersen & Denollet, 2003, 2006), jinými slovy sociální inhibice označuje dyskomfort v sociálních interakcích, nedostatek sociálních postojů a tendenci vyhýbat se konfrontacím v sociálních interakcích vedoucí k neprojevování se (Denollet, 2005). Z kognitivního pohledu mají osobnosti typu D sklon často trpět a vidět věci černě (pesimisticky). Z afektivního pohledu jsou příznaky depresivní nálady často doprovázeny dalšími negativními emocemi, jako je úzkost a hněv (Denollet, 2000). Osoby s vysokým skórem na obou škálách současně označujeme jako osobnosti typu D (Denollet, 1998a, 2000, 2005; Pedersen & Denollet, 2003, 2006).

Na diagnostiku osobnosti typu D se na počátku používala kombinace několika metod, jejíž cílem bylo nalezení vhodné kombinace položek. V roce 1998 Johan Denollet vyvinul dotazník DS16, přičemž vycházel z databáze položek pocházejících z MMPI-2 (Minnesotský multidimensionální osobnostní test) a z položek vytvořených speciálně pro zjišťování osobnosti typu D. Škála DS16 se skládala ze 16 položek, z nichž 8 naplňovalo subškálu negativní afektivity a 8 subškálu sociální inhibice. Na vzorku 400 osob se potvrdilo, že škály jsou interně konzistentní (Cronbachova alfa: 0,89 (NA); 0,82 (SI)) a stabilní v čase (test-retestová reliabilita po 3 měsících: 0,78 (NA); 0,87 (SI)) (Denollet, 1998a).

Validita osobnostního konstruktu typ D a škály DS16 byla zkoumána v Dánsku na skupině pacientů po infarktu myokardu (N=112) a na kontrolní skupině zdravých jedinců (N=115). Výskyt osobnosti typu D byl 24 % ve skupině pacientů s infarktem myokardu a 25 % ve skupině zdravých jedinců. Studie potvrdila dvojfaktorovou strukturu škály DS16 i interní konzistenci subškál (Cronbachova alfa: 0,83 (NA); 0,76 (SI)). Komparace obou skupin potvrdila, že typ D může být indikátorem obecného emočního distresu. Osobnosti typu D skórovaly v porovnání s osobami, které nejsou osobnostmi typu D, vyšší hodnoty v ukazatelích deprese, úzkosti, symptomech posttraumatické stresové poruchy a vyhýbání. Výsledky naznačují, že osobnostní konstrukt typu D je aplikovatelný u dánských pacientů se srdečními chorobami (Pedersen & Denollet, 2004).

Revízí škály DS16 vznikla v současnosti používaná škála DS14 (Denollet, 2005). Škála DS14 se skládá z 14 položek, které pokrývají dvě subškály. Subškálu negativní afektivity (NA) tvoří 7 položek pokrývajících tendenci prožívat pocity dysforie, úzkostných obav a podrážděnosti. Subškálu sociální inhibice (SI) tvoří 7 položek týkajících se sociálního dyskomfortu, rezervovanosti a nedostatku sociálních postojů. Psychometrické kvality škály byly zkoumány na výběru 3813 participantů (2508 lidí z obecné populace, 573 kardiologických pacientů a 732 pacientů s hypertenzí), kteří vyplnili DS14 (121 z nich vyplnilo škálu 2×) a 275 osob také vyplnilo NEO-FFI. Všechny položky naplňovaly svůj odpovídající faktor mezi 0,62 a 0,82. Škály NA a SI jsou interně konzistentní (Cronbachova alfa = 0,88 (NA); 0,86 (SI)), stabilní v tří měsíční periodě (r = 0,72 (NA); r = 0,82 (SI)) a jsou nezávislé na náladě a zdravotním stavu. Výskyt osobnosti typu D byl 21 % v běžné populaci oproti 28 % u pacientů s kardiologickými chorobami a 53 % u pacientů s hypertenzí. Závěrem je, že DS14 je krátký psychometrický nástroj pro měření negativní afektivity a sociální inhibice, který může být snadno začleněn do výzkumu (Denollet, 2005).

Adekvátnost německé verze DS14 zkoumali Grande a kol. (2004) na 2421 osobách, zahrnujících kardiologické a psychosomatické pacienty a zdravé dělníky. Vnitřní konzistence subškály negativní afektivita je 0,87 a subškály sociální inhibice je 0,86. Výskyt osobnosti typu D byl u kardiologických pacientů 25 %, u psychosomatických pacientů 62 % a u zdravých dělníků 32,5 %. Závěrem německého výzkumu bylo zjištění, že DS14 je validní a reliabilní nástroj, ale prognostická platnost daného modelu vyžaduje další výzkum (Grande et al., 2004).

Psychometrické kvality maďarské verze DS14 byly zkoumány na vzorku 12 653 osob. Purebl se svými kolegy (Purebl et al., 2006) zjistili, že 4 položky snižovaly kvalitu dotazníku, proto byly tyto položky vynechány a škála byla redukována na 10 položek. Psychometrické kvality redukované verze se jeví jako dostačující (Cronbachova alfa: 0,87 (NA); 0,84 (SI)). Faktorová analýza potvrdila dvojfaktorovou strukturu maďarské verze dotazníku, která je vhodná pro zjišťování osobnosti typu D (Purebl et al., 2006).

Validizační studie italské verze DS14 uskutečněná na 145 pacientech se srdečními chorobami potvrdila její validitu (Cronbachova alfa: 0,82 (NA); 0,80 (SI)) a také poukazuje na to, že typ D je prediktorem psychologického distresu (Schiffer et al., 2006).

Ve výzkumu, který uskutečnili Pedersen et al. (2009) a který se zaměřil na zjištění psychometrických kvalit ukrajinské verze DS14, se zúčastnilo 250 zdravých ukrajinských studentů, kteří vyplnili škálu DS14, Eysenckův osobnostní dotazník, dotazník zaměřený na úzkost a Beckův dotazník deprese. Výskyt osobnosti typu D byl 22,4 %. Studie potvrdila dvojfaktorovou strukturu a validitu škály DS14. Subškály byly interně konzistentní (Cronbachova alfa: 0,86 (NA); 0,71 (SI)) a stabilní během 4 týdnů (r=0,85 (NA) r=0,63 (SI)). Osobnosti typu D měly v porovnání s osobami, které nejsou osobnostmi typu D, signifikantně vyšší skóre úzkosti (p<0,001), depresivních symptomů (p<0,001), negativní afektivity (p<0,001) a nižší skóre pozitivní afektivity (p<0,001). Výsledky ukazují, že ukrajinská verze DS14 je validním a reliabilním nástrojem, avšak je třeba i dalšího výzkumu (např. na skupině pacientů se srdečními chorobami) (Pedersen et al., 2009).

V úvodních výzkumech se předpokládalo, že osobnost typu D je prediktorem onemocnění na kardiovaskulární choroby. Výzkumy (Denollet et al., 1996, 1998, 2000; Pedersen & Denollet, 2003) zabývající se souvislostí mezi kardiovaskulárními chorobami a osobností typu D tuto souvislost potvrdily, přičemž osoby s osobností typu D mají 4krát větší riziko onemocnění chorobami srdce a smrti na tyto choroby než osoby, které nejsou osobnostmi typu D, a to nezávisle na dalších rizikových faktorech. Ukázalo se také, že osobnost typu D je prognostickým faktorem vzniku rakoviny u lidí s koronární chorobou srdce (Denollet, 1998b).

Současné přehledové studie týkající se osobnosti typu D poukazují na následující skutečnosti: v běžné populaci má přítomnost typu D negativní vliv na duševní zdraví (více symptomů deprese, úzkost, posttraumatická stresová porucha, duševní distres, negativní zvládání, méně sociální opory) a fyzické zdraví (více zdravotních stížností, horší zdravotní stav, více podobných onemocnění chřipky) (Mols & Denollet, 2010b), u pacientů s nekardiovaskulárními onemocněními (výzkumy se zaměřovaly např. na pacienty s chronickou bolestí, astmou, spánkovou apnoe, vertigem, melanomem) byla osobnost typu D spojena s vyšším počtem nebo bolestivějšími zdravotními obtížemi, zvýšenou percepcí negativních emocí (např. deprese a úzkost) a měla škodlivý dopad na chování týkající se zdraví (slabé dodržování léčby a signifikantně snížené úsilí o výkon během diagnostického testování) (Mols & Denollet; 2010a).

Dále se budeme věnovat výzkumům týkajícím se osobnosti typu D, které se uskutečnily na Slovensku. Selko a Dubayová (2006) testovali 60 pacientů po revaskularizaci myokardu a 170 vysokoškolských studentů (kontrolní skupina). Autoři očekávali vysoké hodnoty negativní afektivity a sociální inhibice u pacientů, přesto je překvapily vysoké hodnoty v kontrolní skupině mladých a zdravých vysokoškoláků. Mezi pohlavími rozdíly ve skóre NA a SI jsou v pacientní skupině i v kontrolní skupině rovněž v neprospěch žen (Selko, Dubayová, 2006).

V našem průzkumu (Ďurka, 2006) se zúčastnilo 102 vysokoškolských studentů psychologie ve věku 18–30 let. Studenti dosáhli následujících výsledků: negativní afektivita 8,75 (muži – 7,85; ženy – 8,89), sociální inhibice 10,57 (muži – 9,92; ženy – 10,66). Komparace mužů a žen neprokázala signifikantní rozdíl mezi skupinami v žádné ze subškál (negativní afektivita a sociální inhibice). Jako osobnosti typu D jsme identifikovali 24 studentů (23,5 %). Skutečnost, že téměř každý čtvrtý student byl označen jako osobnost typu D, tedy člověk, který má stabilní tendenci prožívat negativní emoce a zároveň potlačovat jejich vyjadřování, poukazuje na potřebu formovat studenty psychologie také po jejich osobnostní stránce (Ďurka, 2006).

V průzkumu, který jsme uskutečnili v roce 2007, se zúčastnilo 77 pedagogů ze základních škol v okresech Michalovce a Sobrance (Ďurka, 2007). V oblasti negativní afektivity dosáhli průměrné skóre 10,84 a v oblasti sociální inhibice průměrné skóre 9,75. Z celkového počtu 77 pedagogů jsme jako osobnost typu D identifikovali 22 pedagogů (28,57 %). Skutečnost, že přibližně tři učitelé z deseti prožívají negativní emoce v čase i v situacích a zároveň potlačují jejich vyjadřování v sociálních interakcích, je alarmující. Procentuálně se nejvíce osobností typu D vyskytovalo ve skupině pedagogů ve věku 21 až 30 let (42,11 %); předpokládáme, že je to způsobeno pedagogickou neprožitou zkušeností těchto mladých učitelů. Možná právě vysoká očekávání od sebe, od svých kolegů a od dětí ve škole jim přinášejí situace frustrace a stresu, s nimiž si neví rady. Vysoké procento výskytu osobností typu D je i mezi učiteli ve věku 41–50 let, a to 39,13 %. Domníváme se, že to je spíše způsobeno jejich situací doma, jejich děti již vstoupily do pubertálního věku, odcházejí na střední nebo vysokou školu, bývají na internátech; to všechno jsou na jedné straně radostné, ale na druhé straně stresující situace, které společně se stresující profesí učitele kladou vysoké nároky na jejich psychiku a v nichž snadno selhávají. Nejnižší výskyt osobností typu D je mezi pedagogy ve věku 31–40 let, vysvětlujeme si to tím, že tyto osoby už mají pevné rodinné a pracovní zázemí. Mají vlastní byt (nebo dům), partnera, děti, stálou práci a ještě jsou stále mladé. Tyto (ale samozřejmě i další) faktory pozitivně pomáhají při zvládání problémů, frustrací a stresových situací (Ďurka, 2007).

S cílem zjistit korelační vztahy mezi mentálním zdravím, stresem a smyslem pro humor jsme v roce 2008 uskutečnili průzkum, kterého se zúčastnilo 41 pedagogů Košického kraje (Ďurka, 2010). Komparace s výsledky předchozí studie (Ďurka, 2007), která se uskutečnila na souboru 77 pedagogů, neukazuje výrazné změny na škále negativní afektivita (10,84 v roce 2007 a 10,22 v roce 2008) a sociální inhibice (9,75 v roce 2007 a 9,15 v roce 2008). Ve studii z roku 2007 jsme jako osobnosti typu D označili 28,57 % učitelů, v této studii je tento údaj o něco vyšší (36,6 %). Pokud jsme již fakt, že téměř tři učitelé z deseti jsou osobnostmi typu D hodnotili jako alarmující (Ďurka, 2007), pak v současnosti zvedáme výstražný prst ještě výše a upozorňujeme, že je nejen potřebné, ale dokonce nezbytné něco udělat ve prospěch zlepšení mentálního a celkového zdraví učitelů. Tyto výsledky nemění ani to, že pedagogové dosáhli v dotazníku mentálního zdraví průměrné skóre 12,41. Toto skóre poukazuje na malé potíže při řešení každodenních problémů a tedy na celkem dobré mentální zdraví.

U pedagogů je signifikantní negativní vztah mezi subškálami osobnosti typu D (negativní afektivita, sociální inhibice) a mentálním zdravím, tedy čím vyšší negativní afektivita (resp. sociální inhibice), tím horší mentální zdraví, což znamená, že čím vyšší stres, tím horší zdraví. Negativní vztah je mezi subškálami osobnosti typu D a smyslem pro humor, tedy čím vyšší negativní afektivita (resp. sociální inhibice), tím menší smysl pro humor, což znamená, že čím vyšší stres, tím horší smysl pro humor (tedy i menší snaha řešit stresové situace pomocí humoru); tento vztah však není signifikantní. Pozitivní vztah je mezi smyslem pro humor a mentálním zdravím, avšak tento vztah není signifikantní; tato skutečnost nepotvrzuje zjištění Millera (2003), který uvádí signifikantní vztah mezi zmíněnými proměnnými.

Pedagogové, kteří nejsou osobnostmi typu D, dosáhli v dotazníku smyslu pro humor vyššího průměrného skóre než pedagogové s osobností typu D. Uvedený rozdíl sice není signifikantní, ale naznačuje, že humor je dobrým mechanismem zvládání stresových situací. Učitelé, kteří nejsou osobnostmi typu D, dosáhli v dotazníku mentálního zdraví signifikantně nižšího průměrného skóre než učitelé, kteří jsou osobnostmi typu D, což poukazuje na to, že přiměřené zvládání stresových situací vede k lepšímu mentálnímu zdraví (Ďurka, 2010).

Soubor Výzkumu se zúčastnilo 295 respondentů, z toho 92 (31,2 %) mužů a 203 (68,8 %) žen ve věku od 18 do 71 let (průměrný věk 35,36 (SD=10,78) let). Respondenty jsme rozdělili do následujících věkových skupin: do 20 let (N=24), od 21 do 30 let (N=91), od 31 do 40 let (N=83), od 41 do 50 let (N=71) a nad 50 let (N=26). Početnosti mužů a žen v jednotlivých věkových skupinách jsou shrnuty v tabulce č. 1 (příloha č. 2).

Metoda Použili jsme škálu DS14, jejíž autorem je Johan Denollet a která byla publikována v roce 2005 v časopise Psychosomatic Medicine (Denollet, 2005). Škálu tvoří 14 položek, které pokrývají dvě subškály. Subškálu Negativní afektivita (NA) tvoří 7 položek a subškálu Sociální inhibice (SI) také 7 položek. Na obou škálách lze dosáhnout 0 až 28 bodů. Osobu považujeme za osobnost typu D, pokud dosáhne v obou škálách (v oblasti negativní afektivity a v oblasti sociální inhibice) skóre 10 a více. Překlad škály jsme realizovali v březnu 2006 společně s kolegou Máriem Schwarzem. Škálu DS14 jsme zařadili do příloh (příloha č. 1). Při statistickém testování jsme používali statistický program SPSS 15.

Výsledky Prevalence osobnosti typu D ve výzkumním souboru

Prevalence osobnosti typu D v našem výběru je 105 osob (35,6 % z celkového počtu respondentů), z toho bylo 27 mužů (29,3 % z celkového počtu mužů) a 78 žen (38,4 % z celkového počtu žen). Mezi muži a ženami jsme neprokázali signifikantní rozdíl ve výskytu osobností typu D (Pearson Chi-Square=2,275; p=0,131). Ve věkové skupině do 20 let jsme ze 24 osob identifikovali 12 jako osobnosti typu D (50 % v rámci věkové skupiny), ve věkové skupině od 21 do 30 let jsme jako typ D označili ze 91 osob 36 (39,6 %), ve věkové skupině od 31 do 40 let 23 osob z 83 (27,7 %), ve věku od 41 do 50 let to bylo 25 osob z 71 (35,2 %) a ve věku nad 51 let jsme jako osobnosti typu D označili 9 osob z 26 (34,6 %). Výskyt osobnosti typu D v jednotlivých věkových skupinách jsme shrnuli do tabulky č. 2 (příloha č. 2). Mezi jednotlivými věkovými skupinami jsme neprokázali signifikantní rozdíl ve výskytu osobností typu D (Pearson Chi-Square=5,063; p=0,281).

Uskutečnili jsme také komparaci mužů a žen v jednotlivých skupinách na základě výskytu osobnosti typu D. Ve skupině do 20 let jsme jako osobnost typu D označili 2 muže ze 7 (28,57 %) a 10 žen z 17 (58,82 %), komparaci mužů a žen na základě výskytu typu D nebylo možné uskutečnit, protože celkový počet osob ve skupině je menší než 40 (v našem případě N=24) a také očekávané četnosti v buňkách jsou menší než 5. Ve skupině od 21 do 30 let jsme jako typ D označili 9 mužů z 27 (33,33 %) a 27 žen z 64 (42,19 %), mezi pohlavími jsme neprokázali signifikantní rozdíl (Pearson Chi-Square=0,623; p=0,430). Ve skupině od 31 do 40 bylo z 28 mužů 9 osobností typu D (21,43 %), z 55 žen to bylo 17 (30,91 %), signifikantní rozdíl mezi skupinami nebyl prokázán (Pearson Chi-Square=0,832; p=0,362). V následující věkové skupině (41–50 let) jsme z 21 mužů označili 6 (28,57 %), z 50 žen to bylo 19 (38 %), signifikantní rozdíl mezi skupinami jsme nezjistili (Pearson Chi-Square=0,576; p=0,448). Ve skupině nad 50 let jsme jako osobnost typu D označili 4 muže z 9 (44,44 %) a 5 žen ze 17 (29,41 %), komparaci mužů a žen na základě výskytu typu D nebylo možné uskutečnit, protože celkový počet osob ve skupině je menší než 40 (v našem případě N=26) a také očekávané četnosti v buňkách jsou menší než 5.

Komparace skupin na základě subškál negativní afektivity a sociální inhibice

V subškále negativní afektivita dosáhli respondenti průměrné skóre 10,69 (SD=5,62), v komparaci s cut off skóre (cut off=10) pozorujeme signifikantní rozdíl (t(294)=2,114; p=0,035*). V subškále sociální inhibice bylo dosaženo průměrného skóre 10,16 (SD=5,30); v komparaci s cut off skóre jsme neobjasnili signifikantní rozdíl (t(294)=0,516; p=0,606).

V subškále negativní afektivita dosáhli muži průměrného skóre 9,75 (SD=5,09), ženy průměrného skóre 11,12 (SD=5,80). Komparace mužů a žen na základě průměrného skóre v subškále negativní afektivity poukazuje na signifikantní rozdíl mezi skupinami (t(198,670)=-2,045; p=0,042*; přičemž Levenův test prokázal, že variabilita obou proměnných není stejná, F=4,594; p=0,033).

V subškále sociální inhibice dosáhli muži průměrného skóre 10,74 (SD=5,70), ženy průměrného skóre 9,90 (SD=5,11). Komparace mužů a žen na základě průměrného skóre v subškále sociální inhibice neprokázala signifikantní rozdíl mezi skupinami (t(293)=1,266; p=0,207; přičemž Levenův test prokázal, že variabilita obou proměnných je stejná, F=1,788; p=0,182).

Před komparací jednotlivých věkových skupin na základě subškál negativní afektivity a sociální inhibice (výsledné hodnoty subškál negativní afektivity a sociální inhibice v jednotlivých věkových skupinách jsou v tabulce č. 3 (příloha č. 2)) jsme se museli rozhodnout, zda použijeme parametrický nebo neparametrický test. Ve skupinách tvořených menším počtem osob než 30 (skupina do 20 let a skupina nad 50 let) jsme testovali normalitu rozložení pro proměnné negativní afektivita a sociální inhibice. Shapiro-Wilkův test normality prokázal normální rozložení proměnné negativní afektivita v obou skupinách (ve skupině do 20 let SW(24)=0,961; p=0,457 a ve skupině nad 50 let SW(26)=0,954; p=0,291), v proměnné sociální inhibice byla normalita rozložení potvrzena ve skupině do 20 let (SW(24)=0,957; p=0,378), ve skupině nad 50 let se normalita rozložení nepotvrdila (SW(26)=0,932; p=0,087). Na základě testu normality jsme na komparaci jednotlivých věkových skupin na základě proměnné negativní afektivity použili parametrický test One-Way ANOVA. Tento statistický test jsme použili i při komparaci na základě proměnné sociální inhibice, s tím rozdílem, že ze zkoumání jsme vynechali skupinu nad 50 let, protože nespĺňala podmínku normality. Při porovnání skupiny nad 50 let s ostatními věkovými skupinami jsme použili neparametrický Mann-Whitneyho U-Test.

Komparace jednotlivých věkových skupin na základě proměnné negativní afektivity (výsledky viz tabulka č. 4, příloha č. 2) prokázala signifikantní rozdíl mezi skupinou do 20 let a skupinou od 31 do 40 let (p=0,025*), mezi skupinou od 21 do 30 let a skupinou od 31 do 40 let (p=0,016*) a mezi skupinou od 31 do 40 let a skupinou od 41 do 50 let (p=0,019*). Mezi ostatními skupinami signifikantní rozdíl v proměnné negativní afektivita prokázán nebyl.

Porovnání jednotlivých skupin na základě proměnné sociální inhibice (výsledky viz tabulka č. 5, příloha č. 2) neprokázalo signifikantní rozdíly. Komparace skupiny nad 50 let s dalšími věkovými skupinami pomocí Mann-Whitneyho U-Testu neukázala signifikantní rozdíly. Výsledky Mann-Whitneyho U-testu: porovnání skupiny nad 50 a skupiny do 20 let (U=270,00; p=0,413), porovnání skupiny nad 50 let a skupiny od 21 do 30 let (U=1023,50; p=0,295), porovnání skupiny nad 50 let a skupiny od 31 do 40 let (U=897,00; p=0,194) a porovnání skupiny nad 50 let a skupiny od 41 do 50 let (U=719,50; p=0,097).

Diskuse

Prevalence osobnosti typu D v naší studii je 35,6 %, přičemž i když signifikantně ne, vyšší výskyt pozorujeme u žen (38,4 %) než u mužů (29,3 %). Mols a Denollet (2010a) ve své přehledové studii uvádějí 13 %–24 % výskyt typu D v normativní populaci. V komparaci s tímto zjištěním se 35,6 % prevalence v našem výběru jeví jako vysoká, což může být podmíněno faktem, že průzkum se realizoval na obecné populaci dospělých občanů Slovenska, přičemž jsme nezjišťovali ani současný zdravotní stav, ani předchozí choroby respondentů (tato skutečnost je slabou stránkou této studie).

Nejvyšší výskyt osobností typu D jsme pozorovali ve skupině do 20 let (50 %) a ve skupině 21–30 let (42,11 %), v skupině 41–50 let byl výskyt osobností typu D na úrovni 39,13 %, ve skupině nad 50 let to bylo 28,57 %. Nejnižší výskyt jsme zaznamenali ve skupině 31–40 let, a to na úrovni 4,76 %. Výsledky průzkumu uskutečněného na skupině pedagogů (Ďurka, 2010) poukazují na stejné rozložení výskytu osobnosti typu D v jednotlivých věkových skupinách jako je v této studii, tedy nejvyšší výskyt ve skupině 21–30 let, poté ve skupině 41–50 let, ve skupině nad 50 let a nejnižší výskyt ve skupině 31–40 let.

Respondenti dosáhli na škále negativní afektivita průměrného skóre 10,69 a na škále sociální inhibice průměrného skóre 10,16. V negativní afektivitě ženy dosáhly signifikantně vyššího skóre než muži, v sociální inhibici dosáhli muži vyššího skóre než ženy (rozdíl mezi skupinami není signifikantní), tyto výsledky jsou v souladu s výsledky výzkumu Johana Denolleta (Denollet, 2005). Selko a Dubayová (2006) referují také o vyšším skóre v negativní afektivitě u žen než u mužů; v sociální inhibici však dospěli k opačnému zjištění (vyšší skóre bylo v neprospěch žen).

Komparace jednotlivých věkových skupin na základě subškály negativní afektivity poukázala na signifikantní rozdíly mezi skupinou 31–40 let a ostatními skupinami (do 20 let, 21–30 let a 41–50 let), ostatní rozdíly nebyly signifikantní. Porovnání věkových skupin na základě subškály sociální inhibice neprokázalo signifikantní rozdíly.

Nejnižší výskyt osobnosti typu D ve skupině 31–40 let a signifikantně nižší skóre v negativní afektivitě v porovnání s mladšími i staršími věkovými skupinami vysvětlujeme tím, že v dvou nejdůležitějších životních indikátorech, tedy v rodinném a pracovním životě, tito lidé již dosáhli relativní stability. Jinými slovy, tito lidé už něco dosáhli jak v rodinném, tak v pracovním životě. V pracovním životě již mají vyšší postavení než lidé do 30 let, kteří pracovat teprve začínají, a také je třeba poznamenat, že jsou ještě stále mladí a nepomýšlejí ještě na důchod jako lidé nad 50 let. V rodinném životě se opírají o svého životního partnera, mají děti a také vlastní bydlení; toto pro lidi do 30 let ještě není tak typické. Považujeme za nezbytné poznamenat, že naše vysvětlení není jediné možné a také nemusí být pravdivé.

Jak můžeme lidem s osobností typu D pomoci? V první řadě si musíme uvědomit, že osobnost typu D není sama o sobě duševní chorobou, je pouze predispozicí k chorobám. Klíčem k úspěchu podle Vinaya Joshiho je zvládání stresu, nikoli jeho eliminace. Mezi techniky, které pomáhají vyrovnat se s každodenním stresem, podle něj patří fyzické cvičení, masáž, (relaxační) dýchání, psychologické techniky (kutilství, sociální opora, překonání zjevně bezvýchodiskové situace a další) a uvolnění stresu pomocí smyslů (Joshi, 2007).

Podle Debbie Mandel (2006) by měl člověk, který se nechce stát osobností typu D, jednat podle následujících pokynů:

• Měl by převzít odpovědnost za svůj život. Vylepšovat věci tam, kde se nachází, nebo změnit prostředí k lepšímu. Naučit se přijmout ztrátu.
• Měl by se vyjadřovat čestně, ale dávat pozor na to, jak ostatní přijímají jeho slova. Komunikace je obousměrná. Snažit se více naslouchat, protože tak lze získat důležité informace, které mohou pomoci.
• Udržovat své potřeby v rovnováze s potřebami lidí, se kterými žije. Pokud člověk ví, co ho činí šťastným, může udělat šťastnými i ostatní. Najít na nich něco pozitivního a říci jim to, spustí to pozitivní energii druhých lidí. Dobrá energie se odrazí (a vrátí).
• Člověk se může učit i z kritiky. Měl by se stýkat s lidmi, kteří s ním ne vždy souhlasí. Vyslechnout si jejich myšlenky a návrhy a vyvarovat se potřeby mít vždy pravdu.
• Nenechat emoce řídit svůj život. Pokusit se opustit svou zónu bezpečí a hledat změnu. Citová bezpečnost může sloužit jako klec.
• Nedovolit, aby emocionální potřeby řídily jeho budoucnost. Pokusit se opustit svou zónu pohodlí a hledat změnu. Citová bezpečnost může sloužit jako klec.
• Nenechat hněv řídit budoucnost. Staré zranění pohlcují energii, což brání v postupu.

Výzkum osobnosti typu D se v současnosti těší velké oblibě. Jak uvádí Fred (2002), současné důkazy poukazují na to, že typ D nahradil typ A jako dominantní osobnostní rizikový faktor pro koronární srdeční chorobu. Najdou se i odpůrci, kteří Denolleta kritizují za přidávání nového konceptu do oblasti, která je přelidněná podobnými koncepty (Lasperance a Frasure-Smith, 1996). To, zda model osobnosti typu D nečeká podobný osud jako předchozí modely A, B a C, ukáže až budoucnost.

Autor: Mgr. Róbert Ďurka, PhD. Literatura: Denollet, J. (1998a). Personality and coronary heart disease: The Type-D Scale-16 (DS16). Annals of Behavioral Medicine, 20, 209 - 215. Denollet, J. (1998b). Personality and risk of cancer in men with coronary heart disease. Psychological Medicine, 28(4), 991 - 995. Denollet, J. (2000). Type D personality: A potential risk factor refined. Journal of Psychosomatic Research, 49, 255 - 266. Denollet, J. (2005). DS14: Standard assessment of negative affectivity, social inhibition, and type D personality. Psychosomatic Medicine, 67(1), 89 – 97. Denollet, J., & Brutsaert, D.L. (1998). Personality, disease severity, and the risk of long-term cardiac events in patients with decreased ejection fraction after myocardial infarction. Circulation, 97, 167 - 173. Denollet, J., Sys, S.U., & Brutsaert, D.L. (1995). Personality and mortality after myocardal infarction. Psychosomatic Medicine, 57, 582 - 591. Denollet, J., Sys, S.U., Stroobant, N., Rombouts, H., Gillebert, T.C. & Brutsaert, D.L. (1996). Personality as independent predictor of long-term mortality in patients with coronary heart disease. Lancet, 347, 417 - 421. Denollet, J., Vaes, J., & Brutsaert, D.L. (2000). Inadequate response to treatment in coronary heart disease: Adverse effects of type D personality and younger age on 5-year prognosis and quality of life. Circulation, 102(6), 630-635. Ďurka, R. (2006). Osobnosť typu D. In Selko, D., Psychológia zdravia – Rok 1? (84 -91). Bratislava: Mauro. Ďurka, R. (2007) Osobnosť typu D u pedagógov. In Selko, D., Psychická odolnosť a psychológia zdravia (106 - 114). Bratislava: Mauro. Ďurka, R.: Mentálne zdravie, stres a zmysel pre humor u pedagógov (2010). In Lovaš, L., Gajdošová, B., & Kováčová Holevová, B. (Eds.). Psychologia Cassoviensis 2008 (207 - 212). Košice: Univerzita Pavla Jozefa Šafárika. Fred, H. L.(2002) To be B or not to be B – Is that the question? Texas Heart Institute Journal, 29(1), 1 - 2. Grande, G., Jordan, J., Kümmel, M., Struwe, C., Schubmann, R., Schulze, F., Unterberg, C., von Känel, R., Kudielka, B.M., Fischer, J., & Herrman-Lingen, C. (2004). Evaluation der deutschen typ-D-skala (DS14) und prävalenz der typ-D-persönlichkeit bei kardiologischen und psychosomatischen patienten sowie gesunden. Psychotherapie, Psychosomatik, Medizinische Psychologie, 54(11), 413 - 423. Lesparence, F., & Frasure-Smith, N. (1996). Negative emotions and coronary heart disease: Getting to the heart of the matter. Lancet, 347(8999), 414 - 415. Joshi, V.(2007). Stres a zdraví. Praha: Portál. Mandel, D. (2006) Are you a Type D Personality? Here`s the antidote [online] [cit. 2006-02-26]. Dostupné z WWW: http://www.turnonyourinnerlight.com/TypeD.html. Miller, D. M. (2003). The correlation between sense of humor and mental health. [online] [cit. 2008-10-01]. Dostupné z WWW: http://clearinghouse.missouriwestern.edu/manuscript/405.asp. Mols, F., & Denollet, J. (2010a). Type D personality among noncardiovascular patient populations: A systematic review. General Hospital Psychiatry, 32(1), 66 - 72. Mols, F., & Denollet, J. (2010b). Type D personality in the general population: a systematic review of health status, mechanisms of disease, and work-related problems. Health and Quality of Life Outcomes, 8(1), 1 - 10. Pedersen, S.S., & Denollet, J. (2003). Type D personality, cardiac events, an impaired quality of life: A review. European Journal Of Cardiovascular Prevention And Rahabilitation, 10(4), 241 - 248. Pedersen, S.S., & Denollet, J. (2004). Validity of the Type D personality construct in Danish post-MI patients and healthy controls. Journal of Psychosomatic Research, 57, 265 - 272. Pedersen, S.S., & Denollet, J. (2006). Is Type D personality here to stay? Emerging evidence across cardiovascular disease patient groups. Current Cardiology Reviews, 2, 205 - 213. Pedersen, S.S., Yagensky, A., Smith, O.R.F., Yagenska, O., Shpak, V., & Denollet, J. (2009). Preliminary evidence for the cross-cultural utility of the type D personality in the Ukraine. Int. J. Behav. Med., 16, 108 - 115. Purebl, G., Rózsa, S., Danis, I., & Kopp, M. (2006). A D-típusu személyiség skála pszichometriai jellemzői reprezentatív vizsgálat alapján. Mentálhigiéné és Pszichosomatika, 7(3), 225 - 230. Selko, D., & Dubyová, T., (2006). Typ D a riziko kardiovaskulárnych ochorení v „zdravej populácii“. In Selko, D., Psychológia zdravia – Rok 1? (92 - 100). Bratislava: Mauro. Schiffer, A.A.J., Pavan, A., Pedersen, S.S., Gremigni, P., Sommaruga, M., & Denollet, J. (2006). Type D personality and cardiovascular disease: Evidence and clinical implications. Minerva Psichiatrica, 47(1), 79 - 87.

Osobnosť typu D u dospelých / Róbert Ďurka, 2011. In: Cesty psychologie a psychologie cest : 28. psychologické dny : 8.-10. září 2010, Olomouc / ed. Daniel Heller, Pavel Michálek. - Praha : PEF ČZU v Praze, 2011. - ISBN 978-80-213-2193-9, S. 532-543. Text bol publikovaný aj ako abstrakt. In Cesty psychologie a psychologie cest : 28. psychologické dny, 8.-10.9.2010 : program a abstrakta příspěvků. Olomouc : Filozofická fakulta UP v Olomouci, 2010, s. 45. - ISBN 978-80-213-2193-9.