Připomínáme si deset let působení v rámci Evropské unie. Oplatilo se nám to? Slovensko do EU vstupovalo s mnohem menší ekonomickou silou než má dnes. Ve výrobě hrubého domácího produktu na obyvatele jsme předběhli Portugalsko i Řecko. V kupní síle dokonce i Českou republiku. Věříte tomu. Máme z toho radost? Podle nositele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze, ale i Evropské komise, je Slovensko země, kde se ekonomický růst neodrazil růstem životní úrovně. Během referenda o vstupu do EU jsem zastával názor zachovat si střízlivý pohled. Ne všude zlaté blyští. A to platí i pro Evropskou unii. Nejsmutnější je, že naši političtí představitelé často chrání cizí a ne naše zájmy.

Evropa v původním řeckém významu znamená zvědavou ženu. Evropa má, alespoň slovně, zájem na spravedlivém a důstojném životě jejích občanů, tedy i našich. Už během Francouzské revoluce na konci 18. století se poukazovalo na nepřijatelnost přílišných majetkových rozdílů. Zisk z naší ekonomiky se nerozděluje spravedlivě mezi občany, obcemi a regiony Slovenska. Bratislava je teď pátým nejbohatším regionem v EU. To, co k nám přichází ze zahraničí v podobě evropských fondů, je spíše almužna a ne důstojná a spravedlivá odměna za naši práci, produktivitu, zdraví a zničený život našich dětí. Spíše je situace taková, že podporujeme blahobyt jiných evropských zemí prostřednictvím vývozu dividend a zisků.

Když jsem v roce 1990 zakládal slovenskou samosprávu (říkají mi otec samosprávy), byla jednou z mých myšlenek snaha chránit zájmy obcí a regionů, až potom státu. Tedy subsidiarita. V té době ještě mnozí politici na místní a regionální úrovni upřednostňovali tzv. celospolečenské zájmy před místními nebo regionálními. Musíme se především starat o svou obec a vlast. A to platí i ve vztahu Slovenska k Evropské unii. Máme totiž především odpovědnost za Slovensko a až potom za Evropu.

Blíží se volby do Evropského parlamentu, které mají proběhnout 24. května 2014. Doteď nám slovenští europoslanci obvykle tvrdí, že oni nereprezentují Slovensko, ale celoevropské zájmy. Je to stejný nesmysl jako ten, kterým jsem se snažil zbavit naše mysli už v roce 1990.

Žijeme ve státě, kde mnoho občanů nemá práci. Nezaměstnanost se změnila na standardní situaci v životě člověka. Mládeži nedáváme šanci na práci. Nestaráme se o naše děti. Co z nich vyroste? Dostáváme z Evropské komise upozornění, že nedáváme vlastní prostředky na aktivní opatření na trhu práce. Vraj nemáme prostředky? Slovensko přece ekonomicky vyrostlo. To, že nemá prostředky na řešení nezaměstnanosti, je nepravda, a přesto podle Eurostatu dává na odstranění nezaměstnanosti „nic“.

V Evropské unii funguje sociální nezisková ekonomika, která poskytuje práci milionům lidí (přibližně 6 % z celkové zaměstnanosti). Jedním z hlavních aktérů v ní jsou samosprávy. Proč tomu tak není na Slovensku? V Evropě je běžné, že zdravotnictví, komunální odpad, energie, voda nebo služby ve veřejném zájmu jsou neziskovým sektorem. Soukromník může zkrachovat se svým sociálním zařízením, ale obec se musí postarat o odkázané osoby. Ziskovost je v sociálním sektoru možná, ale není hlavní. Jsme jedinou zemí v Evropě, kde klesl podíl zaměstnanosti v sociálním sektoru. Soukromí vlastníci mají zisky, ale kvalita a dostupnost služeb se rapídně zhoršila. Co má mít prioritu? Zdraví našich dětí, nebo pochybný peněžitý zisk?

Mzdami Slovensko porušuje závazky, jimiž je vázáno vůči Evropě. Nemůžeme mít ekonomiku na úrovni tří čtvrtin EU a mzdy jen pětinové. Auta vyrobená na Slovensku se prodávají za světové ceny, ale mzda je vykořisťující. Mzdy musí být alespoň trojnásobné a pak se rozběhne vnitřní poptávka, přinesou další práci a chuť žít na Slovensku. Přesto by tento růst mezd zajistil přiměřený zisk pro investory a podnikatele. Každou společensky potřebnou práci je nutné odměnit. Pokud se občané starají o veřejné věci, o své děti, rodiče, nikdo je neodmění, ale když se tato péče privatizuje, náhle se najdou prostředky.

Máme špatnou zdravotní situaci, jejímž výrazem je to, že máme o 6 let kratší dobu důstojného stáří i ve srovnání s Českem. Sociální ekonomika, která je v Evropě běžná, se stará o blaho člověka, nikoli o zisk anonymních akcionářů na Kajmanských ostrovech a jiných daňových rájích. Proč naše obce a města nemohou rozvíjet sociální a komunální hospodářství? Zisk nemůže být na úkor zdraví a našich dětí.

Je neodvratitelný fakt, že vymíráme. O několik generací nebude Slovensko. Paradoxně nastane nedostatek pracovních sil. Vyřešíme takto, ironicky řečeno, nezaměstnanost. Ale takto? Proč už dnes ve Francii tento problém nemají? Vzhledem k tomu se tam starají o rodinu. Lord Marmoth (expert WHO) jednou odpověděl na otázku, proč je na Slovensku zoufalá zdravotní situace, že se tam zřejmě o lidi nestarají. K čemu vůbec žijeme, když ne pro naše děti, které si přitom nemůžeme dovolit, protože je to luxus? Kdo se bude o nás starat, kdo nás bude sytit, potěšit a kdo nás pohřbí? Umožněme tedy slušným lidem mít rodinu.

Když jsem žil v USA, veřejné školy tam byly v podstatě prostory pro problematickou mládež, která by jinak rušila veřejný pořádek. Zabraňme tomu, aby se naše školství dostalo do takové situace. Evropská unie poukazuje na nedostatečné vzdělání a nezájem státu o úroveň školství. Slovensko dává zlomek toho, co je běžné v oblasti školství, vědy a výzkumu. Takto nebudeme partnerem a přínosem v Evropě, ale jen dodavatelem levné nevyučené pracovní síly. Proč se nechceme učit?

Solidarita mezi generacemi, občany a regiony je základem života a podstatou evropské integrace. Evropská komise nás upozorňuje na nezájem o chudé a na to, že na Slovensku narůstá trvalý rozdíl mezi bohatými a chudými. Trestáme starší za to, že ještě žijí. Důchody, které jim slibujeme, jsou stále nižší a už dnes jsou v rozporu s povinnostmi Slovenska. Jsme v rozporu s potřebou soudržnosti a solidarity, na níž je budováno evropské soužití. Na soudržnosti a solidaritě je budována Evropa, proč ne Slovensko.

Na Slovensku roste neopodstatněná chudoba navzdory právu na sociální minimum. Až dvacet procent Slováků si nemůže dovolit slušný standardní oběd, jaký si mohli dovolit jejich rodiče. Je hanbou přijímat potravinovou pomoc ve státě, který měl kdysi potravinovou soběstačnost. Ještě větší potíž je, že jsme „nezvládli“ rozdělit potravinovou pomoc, a proto jsme byli ke studu celé Evropy. Teď se můžeme ptát, kam patříme? Do Evropské unie, nebo do Africké unie? Někdo si staví hrad a druhý nemá na chýši. Máme dvě Slovenské, mysleně rozdělené apartheidem na svět bohatých a svět chudých.

Samozřejmě evropské orgány upozorňují na to, že Slovensko už nic netvoří, upozorňují na to, že jen neustále snižujeme společenské výdaje. Tohle přece nelze dělat donekonečna. To je cesta do záhuby. Je potřeba mít vizi a představu, co chci dokázat pro Slovensko. Pokud mám podnikatelský zájem, naplním ho, ale nemůžu žít jen na úkor druhých a na dluh. Nápadů máme dost. Kdo například ví, že celosvětová síť mexického stravování je slovenský nápad? Co dnes tvoří slovenští?

Životní prostředí musí být místem, kde se dá žít a dýchat. Proč si levně rozprodáváme zemi, půdu, vodu? Naše země, voda ani vzduch nesmí být na prodej. Máme je jen vypůjčené od předků a musíme je neporušené předat našim dětem. Nemusíme mít zemi oblepenou informačním smogem nebo přelidněnou hernami hazardních her. Patří herny do občanské vybavenosti? Takové zlo je v evropských městech a obcích nemožné, proč je tedy u nás možné? Místo heren potřebujeme jesle a jinou občanskou vybavenost.

Ano, i evropské instituce jsou zkorumpované, a proto je třeba držet je na uzdě. Nikdo nám nic nedá zadarmo. Ale proč nedokážeme využít evropské fondy? Slovensko by mohlo dostávat z Evropské unie výrazně více než dosud. Stačí být smělější a trvat na slovenských zájmech. Poznal jsem mnoho slovenských servilních zástupců působících v Evropské unii. Zbavme se jich. Dostali jsme několik varování z Evropské komise kvůli stranickým nominacím na každý post. Za to si sami, často, můžeme. Všude dáváme synovce, neteře, nevzdělance, oddané ignoranty a pak se ještě divíme, jaký je svět nepřátelský.

Evropské instituce nesmějí sloužit jejím úředníkům a být cílem pro udržování jejich blahobytu. Evropští úředníci mají sloužit i Slovákům. A o to jde. Kdyby měla Evropa sloužit jen zájmům evropských byrokratů, korporací a jen jiných zemí, Slovensko tam být nemusí. O to také půjde ve volbách do Evropského parlamentu.

Evropa rozhodně nesmí zasahovat do života lidí na jiných kontinentech, pokud nás tam nikdo nepozval nebo je to v rozporu s mezinárodním právem. Na prvním místě musíme chránit společné zájmy našich obcí, až potom Evropy.

Přál bych si, aby v Evropě i doma hájili naše slovenské zájmy a ne cizí. Přeji si, abychom odteď měli v čele státu a v Bruselu lidi, na které můžeme být hrdí. Dejte šanci schopným.

V zahraničí jsem byl úspěšný. Byl jsem poradcem cizích vlád, vedl jsem pracovní skupiny, řídil světové konference, poučoval svět. A proč ne doma? Za svou práci v zahraničí mi říkají guru sociální politiky, protože jsem dokázal nemožné v mezinárodní sociální diplomacii. Mám tedy působit jen venku? Nechci odejít. Chci být tady a žít důstojně.

V roce 1992 jsem ještě kandidoval na volební listině s Alexandrem Dubčkem. Od roku 1993 jsem se zklidněl doma politice (všechno bylo jen peníze, krádeže, podvody), ale už se nedokážu na to dívat a mlčet. Proto!!! Našim politikům zajímají jen jejich vlastní účty a sloužení cizím a domácím oligarchům. Připravují u nás druhou Ukrajinu. To se nedá přijmout. Chci to změnit i s nevyužívaným členstvím v Evropské unii.

Autor: doc. RNDr. Miloslav Hetteš, CSc.