Profesionální rodina jako prostředek socializace dětí a mladých dospělých z dětských domovů

Profesionální rodina jako prostředek socializace dětí a mladých dospělých z dětských domovů

Úvod

V roce 1950 Winniccott řekl, že neexistuje fenomén „dítě", může existovat jen fenomén „matka a dítě". Pod pojmem „matka" nerozumíme jen ženu – matku. Psychologové hovoří o tzv. blízké osobě, která se o dítě stará, kde není podstatné pohlaví, věk či příbuzenský vztah. Nebo jinak, dítě považuje za rodiče toho, kdo se o něj skutečně stará. Proces socializace dítěte v prvních letech života je determinován osobami a prostředím, ve kterém žije a které mu poskytuje vzory chování. V prvním roce života dítěte se vynořuje důležitá psychosociální krize budování základní důvěry nebo nedůvěry. Období připoutání (attachmentu). Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, mu buď poskytuje dostatek důvěry a stability, nebo ne. Dítě je tím pádem ohroženo v dětském domově (DeD), ale i v rozpadající se rodině, nebo když se ocitne v situaci nechtěného dítěte. Nejtěžší formy psychické deprivace pramení již z tohoto období. (Škoviera, 2006). Právě negativní dopady psychické deprivace u dětí dlouhodobě žijících v DeD internátního typu byly podnětem k transformaci dětských domovů na Slovensku a k jejich postupné přeměně na DeD rodinného typu s preferencí profesionálních rodin. Ve snaze minimalizovat pobyt dětí v DeD a umístit je do jiných forem rodinné péče s hlavní myšlenkou: „Aby každé dítě mělo svou rodinu..." začalo občanské sdružení Úsmev ako dar v roce 2000 ve spolupráci s ministerstvem práce, sociálních věcí a rodiny realizovat transformaci dětských domovů. Jelikož jde o proces dlouhodobý a složitý, v praxi se každé úsilí setkává i s mnohými překážkami. V dětských domovech na Slovensku v současnosti vyrůstá 4 589 dětí, z toho více než tisíc právě v profesionální rodině (1 140, Ústředí práce, sociálních věcí a rodiny, údaje jsou k 31. listopadu 2011). Problematika sociální integrace dětí a mladých dospělých z dětských domovů je proto stále vysoce aktuální.

Proces socializace dítěte a narušení tohoto procesu

Socializaci vymezuje Kraus (2008) jako proces postupné přeměny člověka jako biologické bytosti na bytost společenskou, tedy postupné začleňování se do života dané společnosti, proces, ve kterém se učíme v dané společnosti žít. Socializace probíhá celý život náhodně, živelně. V průběhu života si člověk osvojuje specificky lidské formy chování, jazyk, poznatky a normy, tedy kulturu dané společnosti. Podle Vágnerové (2004) je potřeba patřit k nějakému společenství, být jím akceptován a pozitivně hodnocen důležitou psychickou potřebou a základem skupinové identity člověka. V průběhu života dítěte je první a nejdůležitější podmínkou v primární socializaci důvěrná vazba – napojení na lidi, kteří mají svůj přístup ke světu již vytvořený. Za stav senzorického vývoje a dobrý emocionální stav je toto spojení téměř výlučně zodpovědné. Nejjednodušeji se tento vztah vytváří mezi dítětem a matkou, tedy osobou, se kterou je již během těhotenství citově nejblíže spojeno. V ní a při ní se může se svými elementárními vitálními potřebami tepla, výživy, podpory a péče cítit nejpřirozeněji. Jde tedy o potřebu blízké osoby, která je nezbytná k uspokojení základních potřeb. Vazba na druhé lidi závisí ve stejné míře na tom, jak přispívají k dobrému stavu (zdraví) dítěte (Lewinski, 2006). Z hlediska rozvoje osobnosti je pro dítě nejdůležitější primární socializace, která probíhá v rodině nebo prostředí, které ji nahrazuje. Sekundární socializace je proces učení a přizpůsobování jedinců v průběhu celého života. Probíhá ve výchovných, vzdělávacích, případně dalších institucích a prostředích, do kterých se dítě dostává (Matoušek, 2003). Nesoulad potřeb, hodnot a norem jedince vůči prostředí odpovídá sociální maladaptaci (maladjustaci, dysadaptaci), tj. narušené, nepřiměřené nebo nedostatečné adaptaci jedince nebo malé sociální skupiny. Formou sociální maladaptace je disociální chování, které je typické svou pestrou symptomatologií a mnohafaktoriálním pozadím. Mohou existovat i jiné druhy maladaptace, např. v širším smyslu neurózy, poruchy osobnosti, psychózy. Jak uvádí Labáth a kol. (2001), v případě, že nedochází ke spontánní úpravě disociálních příznaků, resp. není poskytnuta účinná intervence, je velmi pravděpodobné, že disociální projevy budou nabývat na intenzitě, budou více patologické a zaměřené vůči sociálnímu prostředí. Z následujícího vyplývá, že základem úspěšné socializace člověka je primární socializace (v rodině nebo prostředí rodinu nahrazujícím). Zde se dítě učí modelům chování a vztahům k jiným lidem, ke vzdělání, k práci, k řešení problémů, k sobě samému. Nezanedbatelné místo zde má vzor rodičů a styl výchovy. To, že dítěti z DeD chybějí tyto přirozené vzory, jakož i modely fungování běžné rodiny, způsobuje v mnohých případech i problémy při jeho sekundární socializaci, která probíhá ve výchovných, vzdělávacích, případně dalších institucích a prostředích, do kterých se dítě dostává. Další problémy v této skupině nastávají i při sociální integraci po ukončení ústavní péče. Sociální integraci charakterizuje Slowík (2008) jako proces rovnoprávného začleňování člověka do společnosti – tedy něco úplně přirozeného, co se týká každého člena společnosti. Komplikace však nastávají ve specifických případech některých osob nebo minoritních skupin (etnické menšiny, osoby s postižením, mladí dospělí z DeD apod.), které se od většinové populace výrazně odlišují a nejsou schopné dosáhnout přirozeným způsobem vysoké míry socializace. V těchto případech je nezbytné jejich integraci aktivně podporovat a vytvářet pro ně vhodné podmínky.

Nejčastější sociálně-patologické jevy u dětí a mladých dospělých z dětských domovů

Etiologie vzniku poruch chování je široká. Existují vnitřní a vnější činitelé, kteří mají vliv na vznik těchto poruch. Poruchy chování charakterizuje Gaľová (2011) jako trvalejší, široké, etiologicky různorodé spektrum maladaptivního chování, kdy je jedinec rezistentní na běžné výchovné působení. Děti a mladí dospělí v DeD jsou rizikovou skupinou. Rizikovost v této skupině znamená větší náchylnost, vyšší ohrožení psychosociálního vývoje oproti standardní populaci (Labáth, 2001). Za rozhodující rizikové faktory lze považovat zejména frustraci, konflikt, deprivaci, strach a stres, které jsou častými průvodními jevy v patologických rodinách, ale i při odnětí dítěte z biologických rodin a při přizpůsobování se dítěte na nové prostředí a lidi v DeD. Vznik psychosociálního narušení, jak je zřejmé již z jeho názvu, je dán souhrou činitelů psychických (deprivace v nefunkční rodině nebo v podmínkách DeD) a sociálních (nedostatečná výchova, zanedbávání v rodině, způsob výchovy v DeD apod.). Lze souhlasit s názorem Škoviery (2006), že fungující rodina má v prvních stádiích psychosociálního vývoje dítěte mnohem větší možnosti vytvořit takové prostředí, ve kterém umí dítě přiměřeně řešit své psychosociální krize. Mezi nejčastější sociálněpatologické jevy, se kterými se setkáváme v prostředí dětských domovů, patří šikanování a různé poruchy chování (asociální chování, neposlušnost, disociální chování). Děti mají i různé psychologické problémy, jako jsou např. úzkostné poruchy, hyperaktivita a impulzivita, dětská deprese (Oláh, 2005). Dalšími typickými symptomy dětí s poruchami chování jsou i záškoláctví, výchovné problémy, trestná činnost, drogová zkušenost, agresivní projevy, hyperaktivita s narušenou pozorností, toulání, předčasné sexuální aktivity (Škoviera, 2007). Výzkumem sociální integrace mladých dospělých z dětských domovů (Kollárová, Hučík, 2011) byly zjištěny nejčastější poruchy chování vyskytující se u dětí v DeD (Obr. 1), jakož i nejčastější sociálně-patologické jevy ohrožující mladé dospělé po odchodu z DeD (Obr. 2): Obr. 1: Nejčastější poruchy chování u dětí v dětském domově (Zdroj: Kollárová, Hučík, 2010) Obr. 2: Nejčastější sociálně-patologické jevy ohrožující mladé dospělé po odchodu z DeD (Zdroj: Kollárová, Hučík, 2010) Všechny tyto poruchy je nutné podchytit v počátečním stádiu a věnovat jim zvýšenou pozornost. Současná situace v oblasti sociálně-patologických jevů u dětí a mládeže nás upozorňuje na potřebu účinné prevence. Uskutečňovat tento proces je velmi náročné a zahrnuje celý proces realizace opatření mnohých institucí, které mají za úkol snížit výskyt a šíření sociálně-patologických jevů. Dosáhnout úspěchu v reedukačním procesu u dětí a mladých dospělých s poruchami psychosociálního a emocionálního vývoje je velmi náročné a podmíněné mnohými faktory. Jednotlivé modely reedukačních programů podtrhují buď působení na „vnitřní" faktory, které vedly k delikventnímu vývoji, nebo důležitost kvality sociálního prostředí a výchovného působení, resp. se oba přístupy v různé míře kombinují. Navzdory snaze teoretiků i pracovníků z praxe najít a ověřit co nejefektivnější model vzájemně propojených a systematicky navazujících metod a postupů, vycházejících z vědeckých poznatků psychologie, pedagogiky, speciální a léčebné pedagogiky, psychiatrie a jiných vědních oborů, přece se ukazuje jako nejdůležitější lidský faktor. V tomto směru lze vyzdvihnout profesionální rodinu, která poskytuje dětem a mladým dospělým s poruchami chování alternativu ke zmírnění a překonání těchto poruch v rodinném, nikoli institucionálním prostředí. Při závažných poruchách chování, jak se uvádí v Koncepci zabezpečování výkonu soudních rozhodnutí v dětských domovech na roky 2012 – 2015 s výhledem do roku 2020, Plán transformace a deinstitucionalizace náhradní péče (ÚPSVaR, 2011), není individuální integrační přístup vhodným, účinným prostředkem. Dítě ohrožuje nejen chod samostatné skupiny v DeD, ale i sebe, případně jiné ve svém okolí. Tehdy je vhodné uvažovat o zařazení do specializované skupiny pro děti s poruchami chování s režimovými prvky.

Význam a problémy profesionálních rodin při socializaci dětí a mladých dospělých z dětských domovů

U profesionální rodiny je třeba především vyzdvihnout význam profesionální rodiny pro dítě. Tato forma náhradní péče zohledňuje naplňování individuálních potřeb dítěte a nejvíce se přibližuje modelu rodinné výchovy. Dítě v profesionální rodině má možnost vyrůstat v rodinném prostředí, což je z hlediska jeho vývoje velmi důležité pro budování vztahů a vazeb. Profesionální rodič dává dítěti stálost osoby, která se o něj stará. Dítě v profesionální rodině vyrůstá v prostředí s dostatečnými podněty pro jeho vývoj a získává v profesionální rodině přirozeným způsobem vzory rodinných rolí. Profesionální náhradní výchova v rodině byla u nás poprvé právně zakotvena v roce 1993 v zákoně č. 279/1993 Z. z. o školských zařízeních. Dětské domovy v té době patřily pod resort školství a jeho záměrem bylo vytvořit takový typ náhradní rodinné péče, ve kterém by se spojovaly výhody rodinného prostředí s dostupností odborné pomoci při výchově (Mikloško, 2008). Profesionální náhradní výchova v rodině byla určena pro ty děti, které si nebylo možné osvojit a pro které se nenašly ani pěstounské rodiny. To znamená pro skupinu dětí znevýhodněnou tím, že to byly starší děti, sourozenecké skupiny, romské děti, děti s výchovnými problémy, mentálně či psychicky postižené děti nebo pro děti, které sice byly v kontaktu s rodiči, ale rodiče je nemohli sami vychovávat (Oláh, 2005). Podle Mikloška (2011) má profesionální rodina obrovský význam zejména pro malé děti, protože nevyrůstají v anonymní instituci, ale v rodině, která naplňuje jejich potřebu mít blízkou osobu a umožňuje tak dětem rozvinout zdravou osobnostní strukturu a v budoucnu být dobrým rodičem. V profesionální rodině zajišťují péči o děti jednotlivec nebo manželé, kteří jsou zaměstnanci dětského domova, nebo fyzická osoba, která je zaměstnancem dětského domova ve vlastním rodinném prostředí. Manželé mohou zajišťovat péči v profesionální rodině, která je zřízena v samostatném domě nebo bytě, jenž je vymezenou částí dětského domova, jen pokud jsou oba zaměstnanci dětského domova. Dětský domov je povinen vytvářet takové podmínky v dětském domově, aby každé dítě do věku tří let, které se přijímá do dětského domova, bylo co nejdříve po diagnostice zařazeno do profesionální rodiny. Dětský domov udržuje s mladým dospělým s jeho souhlasem kontakt i po jeho odchodu z dětského domova a poskytuje mu potřebné poradenství při osamostatňování. Od ledna 2013 musí být do profesionální rodiny umístěno každé dítě do 6 let věku. Ústředí práce chce tuto hranici postupně zvyšovat a umožnit vyrůstat v rodinném prostředí co největšímu počtu dětí. Ústředí také spouští projekt pro lepší připravenost a podporu profesionálních rodičů. Profesionální rodiny postupně nahrazují ústavní péči a v posledních letech je evidentní nárůst profesionálního rodičovství na Slovensku (Tab. 1). Tab. č. 1 – Počet profesionálních rodin (PR) (Zdroj: ÚPSVaR, 2011) Ve smyslu Koncepce si Ústředí dalo za cíl postupným zvyšováním počtu profesionálních rodin zajistit takové podmínky, aby nejpozději v roce 2015 každé dítě minimálně do 8 let věku a nejpozději v roce 2020 každé dítě minimálně do 10 let věku bylo umístěno v profesionální rodině. Další opatření, která Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny SR (2011) v této oblasti připravuje, se týkají posílení sociální práce v terénu s cílem pomoci biologické rodině dítěte vyřešit obtíže, aby se dítě mohlo vrátit k rodičům.

Problematika profesionálního rodičovství

Situace v DeD za poslední roky jasně hovoří o nárůstu profesionálního rodičovství. Podle údajů Ústředí práce sociálních věcí a rodiny (ÚPSVaR) se počet profesionálních rodičů v DeD v průběhu let 2008 až 2010 neustále zvyšuje. Počet profesionálních rodičů stoupl v porovnání s rokem 2008 o 181, což představuje nárůst o 54,3 % a počet dětí a mladých dospělých v nich umístěných o 388 dětí a mladých dospělých. Rovněž byl zaznamenán stoupající počet profesionálních rodičů, kteří jsou ochotni a schopni zajišťovat poskytování péče většímu počtu dětí, tedy i větším sourozeneckým skupinám (Koncepcia...). V souvislosti s profesionálním rodičovstvím vystupují do popředí tyto problémy:

1. problém zaměstnat všechny profesionální rodiče,
2. problém s umísťováním: - věkově starších dětí (okolo 5 500 dětí v dětském domově nad 10 let), - sourozeneckých skupin (jen 19 % v dětském domově nemá sourozence), - dětí se závažnými poruchami chování (drogově a jinak závislé), - dětí se zdravotním postižením, - romských dětí (50 – 80 % v dětském domově). (Mikloško, 2008).
3. problém sociální integrace mladých dospělých po odchodu z dětských domovů (slabá podpora osamostatňování se této cílové skupiny),
4. problém zkvalitňování přípravy profesionálních rodičů.

V souvislosti s profesionálním rodičovstvím ÚPSVaR řešilo několik případů obtíží při odchodu dítěte z profesionální rodiny do náhradní rodiny. Šlo o podněty profesionálních rodičů související s tím, že během péče vznikla mezi profesionálním rodičem a dítětem silná citová vazba, což způsobovalo problémy profesionálním rodičům předat dítě do náhradní rodiny. „Dočasnost" péče o dítě v profesionální rodině vystoupila do popředí zejména v souvislosti s umísťováním dětí do 3 let věku, kde je častější svěřování těchto dětí do náhradních rodin nebo návrat do vlastní rodiny. Tyto děti zůstávají v profesionálních rodinách několik měsíců, někdy týdnů. Děti se v profesionálních rodinách častěji mění, což je určitě náročné. V začátcích profesionálního rodičovství se do profesionálních rodin umísťovaly děti, které měly nižší šanci na svěření do pěstounské nebo adoptivní rodiny (např. s postižením). Tyto děti setrvávaly v profesionálních rodinách déle, často až do plnoletosti. Téma připoutání se v profesionální rodině je proto velmi aktuální. (Marcinová, 2009). Syndrom CAN v profesionálních rodinách je vzácný, žel, nikoli neexistující jev. Jsou ojedinělé případy, kdy profesionální rodič selhává ve své náročné práci, nevykonává ji v souladu s principy správné výchovy dítěte, používá neadekvátní výchovné metody či dokonce nemá k dětem vztah a vykonává práci jen pro neschopnost najít si jiné zaměstnání. Žel, média upozorňují i na případy šikanování, týrání či zanedbávání ze strany profesionálního rodiče. V takových případech je třeba i při sebemenším podezření z týrání či zanedbávání dětí, či jiného nepřípustného chování „profirodičů" okamžitě to hlásit na nejbližším sociálním oddělení nebo na policii a ti budou situaci ihned řešit s profesionálním rodičem a také s dětským domovem. V tomto směru vystupuje do popředí potřeba komplexnější a kvalitnější přípravy profesionálních rodičů a přísnější výběr kritérií pro výkon tohoto náročného povolání. Profesionální rodiče se stávají zaměstnanci 24 hodin denně, jsou konfrontováni s poruchami chování či jinými emocionálními poruchami často se vyskytujícími u dětí z DeD.

Problematika dětí se zdravotním postižením v profesionálních rodinách

Specifickou skupinu tvoří děti se zdravotním postižením, které vyžadují obzvláště individuální, trpělivý přístup. Podle údajů ÚPSVaR oproti r. 2008 stoupl více než dvojnásobně počet dětí s těžkým zdravotním postižením (ŤZP) umístěných do péče profesionálních rodičů. Komunikace a spolupráce s odborníky (psychology, speciálními, léčebnými pedagogy či jinými odborníky) je v tomto směru nezbytná. Ústředí připravuje proto změny v postavení profesionálních rodičů, které mají být obsaženy v novele Zákoníku práce. Dále se uvažuje i o lepším finančním ohodnocení při umísťování dětí se zdravotním postižením, jakož i o výběru uchazečů o profesionálního rodiče, a rovněž o zavedení psychotestů v rámci jejich výběru. Tab. 2 – Počet dětí a mladých dospělých v profesionálních rodinách (Zdroj: ÚPSVaR, 2011) Základním východiskem pro práci s touto cílovou skupinou je integrační a individuální přístup. Integrační přístup je chápán ve dvou rovinách. V první rovině jde o utváření podmínek pro integraci dětí v místních komunitách (profesionální rodiny a vhodně uspořádané a lokalizované skupiny v podmínkách na úrovni komunity). Druhá rovina obsahuje interní integrační přístup, tj. zařazování dětí s méně závažnými vývojovými poruchami, které nejsou kontraindikací pro integraci (vážná zdravotní a smyslová postižení, duševní poruchy, poruchy chování...) do profesionálních rodin a samostatných skupin v DeD, s vytvořením podmínek pro zintenzivnění individuálního přístupu a aplikaci odborných metod, forem a programů práce s dětmi, které vyžadují specifický přístup. Ústředí vzhledem k těmto faktům plánuje přijmout systémová opatření, která zajistí udržitelnost systému poskytované péče a která zároveň přispějí i ke zvýšené připravenosti profesionálních rodičů přijímat do svých rodin i děti těžko umístitelné (děti s těžkým zdravotním postižením, děti s poruchami chování, děti s duševními poruchami, děti z větších sourozeneckých skupin). Je proto třeba vytvořit podmínky pro zajištění kvalitního a intenzivního odborného poradenství a pomoci ve vztahu k profesionálním rodičům a pro jejich další vzdělávání, zaměřené na získávání vědomostí a dovedností pro práci s dětmi s poruchami chování, učení a s dětmi vyžadujícími zvýšenou péči. Dětské domovy proto plánují vytvářet tzv. Centra podpory profesionálních rodičů, která budou organizační součástí příslušného dětského domova. Centra budou poskytovat podporu profesionálním rodičům prostřednictvím odborných týmů (ÚPSVaR, 2013). Úkoly těchto center budou zejména:

• odborná pomoc při seznamování dítěte s profesionálním rodičem a usnadňování navázání vztahu mezi dítětem a profesionálním rodičem,
• odborné poradenství při zařazování dětí do profesionálních rodin,
• komunikace (odborná rovina) se zájemci o pracovní pozice profesionálních rodičů a vyhodnocování možností zajištění požadované péče o děti, zvláště o děti s různými handicapy a sourozenecké skupiny,
• vyhledávání profesionálních rodičů cíleně podle specifických potřeb konkrétního dítěte/dětí,
• zajišťování odborné diagnostiky a diagnostických činností dětí, odborná pomoc dětem v profesionálních rodinách,
• poradenství při péči o děti,
• poradenství a podpora při řešení procesních a organizačních náležitostí,
• pomoc profesionálním rodičům při udržování vazeb dětí s rodiči a dalšími rodinnými příslušníky,
• síťování externích odborných forem pomoci a jiných podpůrných činností podle potřeb dětí, zajištění vzdělávání a supervize,
• poskytováním odlehčovacích aktivit podle potřeb profesionálních rodičů a dětí jim svěřených, koordinací činnosti profesionálních rodičů,
• kontrola zajišťování péče o děti.

Centra podpory profesionálních rodičů by měla pracovat na bázi odborných týmů (ve složení 1 sociální pracovník asi na 10 profesionálních rodičů a 1 psycholog asi na 20 profesionálních rodičů) a dalších odborníků podle potřeb dětí a profesionálních rodičů toho-kterého dětského domova (psycholog, speciální pedagog, léčebný pedagog, rehabilitační pracovník apod.) tak, aby každý profesionální rodič měl k dispozici určeného sociálního pracovníka a psychologa, kteří ho provázejí celým „pobytem" dítěte v jeho domácnosti a pomáhají řešit každodenní situace (Koncepcia..., 2011).

Problematika sociální integrace mladých dospělých z dětských domovů

Dalším aktuálním problémem v souvislosti s dětmi v dětských domovech je jejich sociální integrace po ukončení péče v dětském domově. Ve smyslu zákona mladý dospělý člověk po dosažení plnoletosti může setrvat po skončení ústavní péče v samostatné skupině, specializované samostatné skupině nebo v profesionální rodině, pokud o to požádá a pokud je to vhodné a účelné (§ 53 zákona č. 27/2009 Z. z). Profesionální náhradní rodina může poskytovat péči i nezletilé matce a jejímu dítěti s nařízenou ústavní výchovou. Jaké jsou ale reálné šance této rizikové skupiny sociálně se integrovat bez problémů? V roce 2010 se realizoval celoslovenský výzkum sociální integrace mladých dospělých z DeD (Kollárová, Hučík, 2011), jehož hlavním cílem bylo zhodnotit a analyzovat, jak se sociálně integrují mladí dospělí po odchodu z DeD. Výzkumný vzorek tvořili ředitelé (resp. zástupci ředitelů, sociální pracovníci) dětských domovů na Slovensku. Reálné šance mladých dospělých z DeD sociálně se integrovat po odchodu z DeD bez problémů nejvíce z ředitelů a sociálních pracovníků dotázaných dětských domovů - 36 % – zhodnotilo jako slabé. Jako podprůměrné zhodnotilo šance mladých dospělých integrovat se bez problémů 28 %. Dále 26 % jako přiměřené, 9 % nedovedlo dané šance posoudit a jen 1 % hodnotilo šance mladých dospělých sociálně se integrovat po odchodu z DeD jako dobré. Hlavní důvody tohoto hodnocení vyplývají ze zjištění, která poukazují na nejčastější poruchy chování u dětí v DeD (Obr. 1), nejčastější sociálně-patologické jevy ohrožující mladé dospělé po odchodu z DeD (Obr. 2), jakož i na nejčastější důvody sociálního selhání po odchodu z DeD (Obr. 3). Obr. 3: Nejčastější důvody sociálního selhání mladých dospělých po odchodu z DeD (Zdroj: Kollárová, Hučík, 2010) Z následujícího je zřejmé, že mezi nejčastější důvody sociálního selhání patří kumulace osobnostních problémů mladých dospělých z DeD (19 %) a objektivních příčin, z nichž nejčastějším důvodem byl právě návrat do původní – biologické – rodiny a její negativní vzor na mladého dospělého (19 %). Zvýšenou pozornost proto je třeba věnovat právě sanaci rodinného prostředí, do kterého se mnozí mladí dospělí po odchodu z DeD vracejí. Právě zde jsou často vystaveni druhotnému ohrožení, protože nesamostatnost, osobnostní problémy a negativní vliv biologické rodiny (patologie, alkoholismus, nezaměstnanost apod.) mohou způsobit, že mladý dospělý snadno podlehne sociálněpatologickým jevům nebo skončí na ulici. Jak uvádějí mnohé z DeD, biologičtí rodiče se často nezajímají o pomoc mladému dospělému, ale o finanční částku, kterou DeD vyplácí mladému dospělému po odchodu z DeD. Potřeba terénní a komunitní sociální práce v tomto směru nabývá na významu. Jak uvádí Mikloško (2011), často se stává, že dítě po odchodu z dětského domova selže. V tomto případě se stává, že se nemá na koho obrátit a požádat ho o pomoc. Pokud se mladý člověk po odchodu z dětského domova nachází v sociální krizi, měl by mít možnost vyhledat sociálního pracovníka, který by mu měl možnost pomoci a poradit, nebo vytvořit prostor pro jeho další společenskou integraci, a to spoluprací s místním úřadem práce, sociálních věcí a rodiny, poskytnutím sociálního, právního a psychologického poradenství.

Závěr

Nejdůležitější při zacházení s emocionálně narušenými dětmi a mladými dospělými je jejich problémy řešit s velkým respektem. Vždyť už samotný fakt, že dítě či mladý člověk se náhle ocitne bez podpory vlastních, biologických rodičů (ať už je to jejich smrt, nezájem nebo je z rodiny vyňat pro nedostatečnou péči) a je náhle odkázán na pomoc cizích lidí, je frustrující moment. Neexistuje nic, co by nahradilo vlastní rodinu, i když ta ne vždy funguje tak, jak by měla. Traumata, která si mnohé z těchto dětí musely prožít a ponesou si je již celý život, jsou jakoby jen kapkou v moři dalších problémů, které se vynořují při řešení jejich komplikované situace. Problematika dětí s nařízenou ústavní výchovou je proto vysoce aktuální. Každé dítě, které se ocitne v takové životní situaci, je individuální a vyžaduje individuální přístup a to nejlepší řešení pro jeho další osobnostní rozvoj. Prioritou sociální práce s rodinou a dítětem musí být snaha o návrat dítěte do jeho původní rodiny. V případě, že se dítě do původní rodiny nemůže vrátit a nemůže vyrůstat ani u příbuzných, umístění dítěte v ústavní péči, to znamená v dětském domově nebo v profesionální rodině, by mělo trvat jen nezbytně dlouhou dobu, dokud se pro dítě nenajde náhradní rodina nebo se neupraví podmínky pro návrat dítěte do přirozeného rodinného prostředí. Tato původní rodina však nadále potřebuje intenzivní odbornou pomoc poskytovanou sociálním pracovníkem. Na významu proto nabývá sanace rodinného prostředí jako podpora dítěte prostřednictvím pomoci jeho rodině. Autor: PhDr. Alena Kollárová, PhD.

Literatura

BALOGOVÁ, B. 2008. Neúspešná sanácia dysfunkčnej rodiny a jej dôsledky na vývin dieťaťa v náhradnej starostlivosti. In Mládež a spoločnosť. ISSN 1335-1109, 2008, č. 2, s. 27 - 51. BECHYŇOVÁ, V. - KONVIČKOVÁ, M. 2008. Sanace rodiny, Sociální práce s dysfunkčními rodinami. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 152 s. ISBN 978-80-7367-392-5. BERTOVÁ, S. 2008. Práca s výchovným prostredím dieťaťa. In: Sociálna politika a zamestnanosť. ISSN 1336 5053, 2008, č. 7, s. 5 - 6. BERTOVÁ, S. a kol. 2011. Program prípravy na profesionálne vykonávanie náhradnej starostlivosti. 1. vyd. Bratislava: Ústredie práce, sociálnych vecí a rodiny, 2011. 150 s. ISBN 978-80-969002-5-1. DUNOVSKÝ, J. 1986. Dítě a poruchy rodiny. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1986. 140 s. ISBN 08-040-86. GAĽOVÁ, K. 2012. Skúsenosti so sociálnej práce s deťmi s poruchami správania a ich rodinami. In: Mosty k rodine. 2 - 3/2012/ročník 3. ISSN I338-2713. [online] [cit. 2013. 1. 1]. Dostupné na internete: http://www.mostykrodine.sk/mosty22012down.pdf HEJDIŠ, M. a kol. 2011. Profesionálna rodina. 1. vyd. Trenčín: SpoSoIntE, 2011.144s. ISBN 978-80-89533-03-9. KOLLÁROVÁ, A., HUČÍK, J. 2011. Sociálna integrácia mladých dospelých z detských domovov. 1. vyd. Liptovský Ján: PROHU s. r. o., 2011. 90 s. ISBN 978-80-89535-02-6. KONČEKOVÁ, Ľ. 2005. Patopsychológia. 2. vyd. Prešov: Lana, 2005. 224 s. ISBN 80-89235-00-X. MARCINOVÁ, 2009. In: Asociácia náhradných rodín - občianske združenie. [online] [cit. 2013. 1. 1]. Dostupné na internete: http://www.anr.sk/?p=199 MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. 288 s. ISBN 80-7178-549-0. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. 2003. Mládež a delikvence. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 335 s. ISBN 80-7178-226-2. MIKLOŠKO, J. 2011. Náhradná starostlivosť. 2. vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2011. 94 s. ISBN 978-80-89271-36-8. MINISTERSTVO PRÁCE SOCIÁLNYCH VECÍ A RODINY SR, 2011 [online] [cit. 2011. 10. 11]. Dostupné na internete: http://www.employment.gov.sk/index.php?SMC=1&mod=news&nid=627&lg=sk MINISTERSTVO ŠKOLSTVA SR, 2000: Koncepcia o výchove vzdelávaní detí so zdravotným postihnutím [online] [cit. 2011. 10. 11]. Dostupné na internete: http://www.minedu.sk/data/att/937.pdf OLÁH, M. 2005. Sociálnoprávna ochrana detí. Prešov: PU, Pravoslávna bohoslovecká fakulta, 2005. 206 s. ISBN 80-8068-349-2. ŘÍČAN, P. 1998. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-250-5. SLOWÍK, J. 2008. Speciální pedagogika. Praha : Grada Publishing a. s., 2008. 160 s. ISBN 978-80-247-1733-3. ŠÍPOŠOVÁ, M. 2008. Detský domov nie je ozajstný domov. In Vychovávateľ, 2008, č. 8, s. 30 – 31. ŠKOVIERA, A. 2007. Dilemata náhradní výchovy. Praha: Portál, 2007. 144 s. ISBN 978-80-7367-318-5. ŠKOVIERA, A. 2007. Trendy náhradnej výchovy. Bratislava: Petrus, 2007. 174 s. ISBN 978-80-89233-32-8. ŠTATISTICKÝ ÚRAD SR, 2013. Zariadenia sociálnych služieb, 2011, 157 s. [online] [cit. 2013. 1. 1]. Dostupné na internete:http://www.employment.gov.sk/index.php?SMC=1&mod=news&nid=627&lg=sk. TRUHLÁŘOVÁ, Z., SMUTEK, M., 2006. Riziková mládež v současné společnosti. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006. ISBN 80-7041-044-2. ÚSTREDIE PRÁCE, SOCIÁLNYCH VECÍ A RODINY, 2011: Koncepcia zabezpečovania výkonu súdnych rozhodnutí v detských domovoch na roky 2012 – 2015 s výhľadom do roku 2020 Plán transformácie a deinštitucionalizácie náhradnej starostlivosti, 2011, 38 s. . [online] [cit. 2013. 1. 2.]. Dostupné na internete: www.upsvar.sk/buxus/docs/SSVaR/OVOZ/Koncepcia.rtf ÚSTREDIE PRÁCE, SOCIÁLNYCH VECÍ A RODINY, 2011: PROJEKT: Podpora deinštitucionalizácie náhradnej starostlivosti. Programové obdobie: 2007-2013, 30 s. . [online] [cit. 2013. 1. 2.]. Dostupné na internete: http://www.upsvar.sk/europsky-socialny-fond/narodne-projekty-v-programovom-obdobi-2007-2013/narodny-projekt-podpora-deinstitucionalizacie-nahradnej-starostlivosti.html?page_id=269820 VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhajíci profese. Praha: Portál, 2004. 872 s. ISBN 80-7178-802-3. Zákon NR SR č. 36/2005 Z. z. o rodine Zákon NR SR č. 305/2005 Z. z. o sociálnoprávnej ochrane a sociálnej kuratele Zákon NR SR č. 27/2009 Z. z. úplné znenie zákona č. 305/2005 Z. z. o sociálnoprávnej ochrane a sociálnej kuratele a o zmene a doplnení niektorých zákonov [online] [cit. 2010. 10. 11]. Dostupné na internete: http://www.zbierka.sk.