Psychologické důsledky násilí páchaného na ženách a možnosti pomoci specializovaným sociálním poradenstvím

1 Podoby domácího násilí

Oběti domácího násilí jsou málokdy vystaveny výhradně jediné formě týrání. V odborných kruzích se v souvislosti s domácím násilím hovoří o pěti základních formách násilí. Jedná se o násilí fyzické, psychické, sexuální, sociální a ekonomické (finanční).

Fyzické násilí se projevuje širokým spektrem intenzity útoku. „Zahrnuje všemožné formy brutality, jejichž intenzita se stupňuje. Od škrábání, kopání, bití, narůstající agrese vyústí v mlácení s úmyslem až usmrtit. S fyzickým násilím se často spojuje ničení majetku, tj. hlavně věcí, které ženě zaleží, např. rozbíjení nábytku. Následkem takového násilí dochází u žen k újmám na zdraví a zdravotním problémům s různým stupněm ohrožení zdraví a života. Často si útoky vyžadují lékařské ošetření, hospitalizaci. Ženy málokdy vyhledají lékaře, i když se jedná o těžká zranění“ (Löw, 1998, s. 56).

Psychické násilí „zahrnuje citové a slovní týrání, žena ho pociťuje jako ničení pocitu vlastní hodnoty a psychického zdraví. O jeho přítomnosti se dozvídáme ze subjektivních výpovědí žen. Patří sem zesměšňování doma i na veřejnosti, urážlivé poznámky o vzhledu nebo charakteru, osočování a výbuchy zlosti. Tvrzení, že žena je šílená, psychicky nemocná, namýšlí si, má sebevražedné sklony“ (Egger, 2000, s. 3). Muži tato vyjádření používají k odvrácení pozornosti od vlastních činů, hledají problém u ženy (Ponešický, 2005).

Sexualizované násilí svými důsledky na tělesném i psychickém zdraví oběti stojí někde mezi fyzickým a psychickým násilím (Egger, 2000). Žena trpí nejen z tělesního hlediska, ale hlavně z psychického. Sexualizované násilí zahrnuje všechny sexuální akty, které jsou ženě vnuceny. Je aktem agrese a zneužití moci, nikoliv výsledkem neovladatelných sexuálních pudů (Matějková, 2007). „Znásilnění, vynucená vaginální, orální nebo anální penetrace, vynucování sadomasochistických praktik, nucení k prostituci, nucení k sexuálním kontaktům s přáteli pachatele, nucení k prohlížení pornografie, to je výběr nejčastějšího sexuálního násilí“ (Matejková, 2009, s. 120).

Sociální násilí – „chování, které má za cíl ženu izolovat. Strategie často používaná k manipulaci a kontrole oběti.“ (Egger, 2000, s. 4). Z našich zkušeností z praxe uvádíme formy: bránění se setkávat s rodinou, přáteli a přítelkyněmi, zavírání v domácnosti, odhlášení telefonu, sledování telefonátů, e-mailů, zakazování používání auta.

Ekonomické násilí znamená nerovnováhu v přístupu k finančním zdrojům a využívání silnější ekonomické pozice. „Zneužívání moci disponováním finančními prostředky, odmítáním nebo minimalizací finanční podpory, bráněním ve výkonu práce, zaměstnání. Muž nutí ženu k odchodu z práce a omezuje její vlastní příjem“ (Sopková, 1998, s. 103). Z praxe máme zkušenost, že pachatel dává ženě příliš málo peněz na domácí výdaje nebo si ponechává zdroje příjmů, aktiva nebo výdaje utajené před obětí.

Závažnost násilných činů páchaných na ženě je možné doložit poměrně přesvědčivě především na jejich následcích. Přesvědčené násilí ovlivňuje oběť partnerského násilí v mnoha oblastech jejího života. Týrání intimním partnerem má vliv nejen na její tělesné zdraví, ale především zanechává silně devastující účinky na její psychiku. Domácí násilí výrazným způsobem narušuje i kvalitu života oběti. Prokazatelný je vliv násilí např. na výkonnost v zaměstnání, což dále může ohrozit ekonomickou situaci oběti (pracovní neschopnost, vyšší riziko ztráty zaměstnání, snížení pracovní výkonnosti), snižuje se také její sociální status (žena často zůstává bez domova při snaze před násilným partnerem utéct) a další. V následující části příspěvku se zaměřujeme na podrobnější identifikaci psychických následků násilí, neboť je považujeme za nejčastější následky partnerského násilí.

2 Psychické následky násilí páchaného na ženách

Domácí násilí a jeho jednotlivé formy páchané na ženě tvoří součást nejen naší historie, ale i současnosti. Podle našich zkušeností je domácí násilí častým jevem v některých slovenských domácnostech. Můžeme hovořit o násilí na ženách, dětech, starších lidech i mužích. Z naší praxe vyplývá, že mezi nejčastěji se vyskytujícími se formami násilí v násilnickém vztahu patří psychické formy násilí páchané na ženách. Domácí násilí má pro ženy jako oběti výrazný dopad i na jejich psychiku. Otřesené psychické zdraví oběti se projevuje jejím specifickým prožíváním a chováním. Tyto ženy častěji vyhledávají péči psychiatra; je zde také větší riziko, že se pokusí o sebevraždu nebo zvolí únik pomocí alkoholu či drog, obvykle léků (Vágnerová, 2004, s. 643). Zároveň se může u obětí v důsledku týrání rozvinout řada emočních poruch nebo poruch chování, např. nízké sebevědomí a sebehodnota, deprese, pocity úzkosti, fobie, neschopnost důvěřovat komukoli nebo rozvíjet blízký vztah, nutkavě obsesivní porucha, symptomy posttraumatické stresové poruchy, specificky pak tzv. syndrom týrané ženy nebo Stockholm syndrom, alkoholismus, suicidální projevy chování a pod. Z mé praxe vyplývá, že tyto poruchy jsou běžnými dlouhodobými reakcemi na násilí.

Někteří autoři popisují psychické změny u oběti domácího násilí konceptem traumatické vazby, k níž dochází tehdy, když má jeden ve vztahu příliš velkou moc a „stává se úplně závislý na bezmocné osobě pro svůj relativně relativní pocit všemocnosti“ (Kones, 2003, s. 194). Z naší praxe vyplývá, že podřízená žena, která je v moci této osoby, naopak cítí stále větší bezmocnost, strach a depresivitu. Do tohoto rámce lze proto zařadit i tzv. Stockholm syndrom. Podle J. Buriánka a Z. Podaného (2006) pro vznik traumatické vazby musí být splněny dvě výrazné podmínky: nerovnováha moci, jejímž vlivem vzniká silná závislost submisivního jedince na dominantním, a střídání období týrání a normálního chování, které je zvlášť účinné pro tvorbu silné emocionální vazby.

Stockholmský syndrom je charakterizován právě tím, že se „mezi obětí a pachatelem utváří zvláštní vztah – připoutání. Jedním ze znaků tohoto specifického vztahu je např. loajalita k pachateli, snaha jej chránit a dokonce soucit a „spolupráce“ s ním. Dalším je neschopnost vyhledat pomoc zvenčí, zejména v institucích, a také neschopnost opustit vztah a pachatele“ (Sopková, 1998, s. 455). Jsme názoru, že Stockholmský syndrom nám takto přímo označuje specifickou náklonnost oběti vůči svému trýzniteli, se kterou se setkáváme právě u dlouhodobého partnerského násilí. Abychom mohli hovořit o Stockholmském syndromu, musí být splněny čtyři podmínky: život oběti je v ohrožení, oběť nemůže uniknout, respektive je o tom přesvědčena, izolace od jiných lidí, přechodná náklonnost, resp. přechodná přátelskost pachatele (Egger, 1999). Specifický podle našeho názoru je emocionální vztah mezi obětí a pachatlem, který je založen na strachu a vděčnosti zároveň (žena cítí vděčnost i za snížení míry nebo frekvence týrání), čímž dochází k identifikaci oběti se svým trýznitelem a jeho potřebami a k neschopnosti oběti projevit negativní emoce. Pozoruhodné je, že potřeba přežít je silnější než impulzy k tomu, aby oběť pachatele nenáviděla, naopak začne jej vnímat jako někoho dobrého.

2.2 Syndrom týrané ženy

Situaci ženy nacházející se v patologickém vztahu s násilným partnerem definuje tzv. syndrom týrané ženy, který byl jako odborný pojem zaveden do odborné literatury v 80. letech 20. století, kdy bylo explicitně tematizováno násilí na ženách. Jedná se o koncept vytvořený v roce 1978 psycholožkou Lenore Walkerovou s cílem „pojmenovat širokou paletu psychických symptomů a vzorců chování, které jsou důsledkem přítomnosti dlouhodobého partnerského násilí, a které pomáhají oběti přežít v násilných situacích.“ (Marvanová, Vargová, 2008, s. 40). Syndrom týrané ženy je definován jako „soubor specifických charakteristik a důsledků zneužívání, které vedou ke snížené schopnosti ženy účinně reagovat na prožívané násilí. Jde tak o rozvoj charakteristických fyzických, psychických a sociálních symptomů, jako jsou deprese, nízké sebevědomí nebo izolace, znovuprožívání traumatu, naučená bezmocnost, stažení se od okolí, poruchy příjmu potravy, vyčerpání, bolesti hlavy a pod., které jsou důsledkem přímé osobní zkušenosti s opakovanými násilnými útoky, hlavně rozporného a proměnlivého chování pachatele a snížené možnosti oběti ovlivňovat vlastní život“ (Marvanová, Vargová, 2008, s. 40).

Aby došlo k rozvoji syndromu týrané ženy, musí dojít alespoň dvakrát k opakování celého cyklu násilí. Zároveň jsou vymezeny čtyři základní charakteristiky tohoto syndromu: žena věří, že za násilí nese vinu ona, nedokáže si představit, že by za násilí mohl být odpovědný někdo jiný než ona, žena se bojí o svůj život nebo o životy svých dětí, žena má iracionální pocit, že násilník je všudypřítomný a všechno ví. (Marvanová, Vargová, 2008) Můžeme konstatovat, že u žen jako obětí násilí jsme se tak setkali s jevy, které u obětí jiných kriminálních činů nenacházíme. Za markantní považujeme např. přetrvávající vazbu k agresorovi, zotrvávání ve vztahu s ním, zatajování závažnosti a příčin zranění, popírání viktimizace. Syndrom týrané ženy se nejčastěji projevuje ve formě posttraumatické stresové poruchy, naučené bezmocnosti a sebepoškozujících reakcí.

2.2.1 Posttraumatická stresová porucha

Termín posttraumatická stresová porucha je termín užívaný pro úzkostnou poruchu, která se typicky rozvíjí po emočně náročné, stresující události, jejíž závažnost přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatická pro většinu lidí (Egger, 1999). Traumatická reakce vzniká jako reakce na pocit vlastní bezmocnosti, neschopnosti smysluplné akce tváří v tvář traumatizující zkušenosti. Pokud není možný variant útoku nebo úniku, může dojít až k porušení integrity osobnosti. Traumatické události tak vyvolávají trvalé hluboké změny v oblasti fyziologické, emoční i kognitivní. Pro oběti je obtížné je zařadit mezi své dosavadní zkušenosti a porozumět smyslu zažívaného utrpení. „Při traumatických událostech se takpovědě v naučených strategiích reakce a přizpůsobování nedají použít“ (Egger, 1999, s. 77). Partnerské násilí je nesporně jedním z nejtěžších stresorů v rodině, protože výrazně působí na rozvoj posttraumatické stresové poruchy u jejích obětí, zejména pokud se intervaly mezi násilnými incidenty zkracují a oběť má stále méně a méně času na zpracování traumatu. V případech, kdy je traumatická situace předmětem domácího násilí, bývají symptomy komplexnější, trvají déle a jsou hůře přístupné intervenci (Marvanová, Vargová, 2008, s. 42). Symptomatologie posttraumatické poruchy se pohybuje ve třech hlavních kategoriích (Egger 1999):

  • Nadměrná vzrušivost (hyperarousal) – ženy, které byly vystaveny této traume, jsou v permanentním očekávání nového nebezpečí, čímž udržují organismus neustále ve střehu, jsou v trvalém stavu poplachu, mají přehnané reakce. Často mluví o poruchách spánku, poruchách soustředění, reagují podrážděně, někdy se u nich mohou objevit příznaky generalizované úzkosti.
  • Intruzivní symptomy (intruze) – jde o tzv. „flashbacky“, tedy náhle vyvolané, vtíravé a neodbytné pocity znovu prožívané traumatické situace. Ženy často říkají, že v okamžiku traumatu zůstává čas stát (od té doby už pro ně život nebyl životem, neuměly se vrátit k normálnímu životnímu rytmu).
  • Příznaky stažení – konstrikce (constriction) – projevují se tzv. „traumatickým tranzem“, kdy žena, která je vystavena totální bezmocnosti a nemožnosti aktivně klást odpor nebo utéct, vnímá realitu změněně, jako by se situace odehrávala mimo její tělo, či jen jako součást zlého snu.

Tyto symptomy mohou vyvolat situace, které připomínají prožitou traumu. U oběti tak dochází k psychickému znehybnění, emočnímu ochrnutí a vyhýbání se situacím, které by mohly být pociťovány jako ohrožující; může jít i o ztrátu zájmu o okolní svět a nechuť myslet o budoucnosti.

2.2.2 Naučená bezmocnost (Learned Helplessness)

Teorie naučené bezmocnosti vychází z toho, že některé ženy jsou v násilném vztahu doslova uvězněny (Marvánová, Vargová, 2008). Tato teorie vychází „z teorie sociálního učení a výsledků experimentální psychologie M. Seligmana – násilné incidenty se ve vztahu vyskytují neočekávaně, následkem čehož ženy prožívají pocit ztráty kontroly nad vlastní situací a postupně přicházejí o motivaci reagovat. Jako důsledek se pak projevuje pocit bezmocnosti, náchylnost k depresím a pocitům úzkosti, klesá také schopnost začít situaci řešit“ (Buriánek, Podaná, 2006, s. 28).

Syndrom se samozřejmě nevyskytuje u všech obětí ve stejné míře, některé se snaží alespoň částečně kontrolovat místo a čas incidentu, avšak více méně násilí považují všechny oběti za nevyhnutelné. Výrazné je také pasivní a submisivní chování obětí. Na základě zkušeností jsme zjistili, že v počátečních fázích násilí ve vztahu je oběť násilnými projevy ze strany partnera nejprve zaskočena, co neutralizuje pomocí různých mechanismů manipulace s realitou. V další fázi získává zkušenost, že nemůže násilí kontrolovat, což vede ke ztrátě aktivity a motivace hledat řešení, upadá do stavu bezmocnosti, ztráty pocitu vlastní kompetence, objevuje se ztráta sebevědomí, emocionální deficity (sklouznutí, apatie), přestává doufat ve změnu vlastní situace, nevěří v existenci řešení a pomoci, čímž přizpůsobuje život neustálému teroru a hrozbě. Oprávněně se proto domníváme, že naučená bezmocnost je jedním z důvodů, proč týrané ženy nevnímají svou schopnost uniknout z násilného vztahu (Buriánek, Podaná, 2006).

„K odstranění syndromu je třeba nejprve oddělit oběť od násilného partnera, k čemuž může být nezbytná vnější pomoc. Poté je nutné změnit její negativní očekávání, vrátit jí sebedůvěru a sebaúctu a pomoci jí znovu získat pocit kontroly nad vlastním životem“ (Buriánek, Podaná, 2006, s. 28). Efektivní formou pomoci, kterou můžeme uplatnit, je poradenství a psychoterapie.

2.2.3 Sebepoškozující reakce

Sebepoškozující reakce představují paradoxně účinky viktimizace blízkou osobou, které nelze u týraných žen vnímat jako psychopatologii ani charakterovou slabost. Jde vlastně o typickou, přirozenou strategii vyrovnávání se s opakovaným a nevyzpytatelným násilím (Vágnerová, 2004). Sebepoškozující reakce objevují především u dlouhodobě trvajícího týrání a zahrnují hlavně následující jevy:

  • popírání viny útočníka – „týraná žena má tendenci relativizovat vinu násilného partnera a přičítat ji někomu nebo něčemu jinému (např. negativním zkušenostem z dětství, nezaměstnanosti, alkoholu) a zdůrazňovat jeho pozitivní stránky (např. péči o rodinu apod.)“ (Vágnerová, 2004, s. 98).
  • minimalizace následků – žena popírá závažnost jednotlivých incidentů i celkové situace, je to forma iluzorní obrany. Žena vinu za násilné incidenty připisuje sama sobě, protože nebyla schopna splnit očekávání nebo požadavky partnera nebo vyhovět jeho kritériím. Sebeobviňování oběti se tak stává důležitým odlišovacím znakem mezi skutečnou a předstíranou viktimizací, protože u inscenovaných obvinění z domácího násilí se u údajné oběti se sebeobviňováním nesetkáváme (Vágnerová, 2004).

Podle našeho názoru je důležitá i reakce ženy na první incidenty od agresora. Z našich zkušeností vyplývá, že ženy, které aktivně reagovaly v počáteční fázi zneužívání (kládaly útočníkovi podmínky ohledně dalšího soužití, hrozily sankcemi a zveřejněním incidentů), jsou i později schopny účinně reagovat na pokračující násilí (vyhledají poradnu, odcházejí do krizových center apod.). Naopak u žen s pasivní reakcí na první incidenty se prudce zvyšuje pravděpodobnost dlouhodobého zneužívání.

3 Možnosti pomoci ženám – obětem domácího násilí

Při práci se ženou prožívající násilí od manžela/partnera je podle našeho názoru třeba ženě poskytnout svobodný a bezpečný prostor k rozvažování jejích rozhodnutí a orientování své budoucnosti. Týraná žena se nerozhoduje jen sama za sebe, její rozhodnutí mají zásadní dopad na její děti. Proto považujeme za důležité, aby týraná žena převzala autorství nad procesem řešení svého problému s poukazem na multiprofesní pomoc, kterou doporučujeme jako vedení klientky v procesu jejího uzdravování. Evropská unie vypracovala evropské standardy služeb, kde definovala základní principy pro práci s týranou ženou. Z uvedených principů vybíráme:

  • pomoc ke zvládnutí sama
  • vedení ke samostatné existenci a nezávislosti,
  • anonymita,
  • bezpečí a ochrana ( utajení náhradního bydlení, utajení při poskytování pomoci),
  • ženy pomáhají ženám (ženský personál). (Karlovarská, Krokavcová, 2009)

Ženy prožívající násilí se již delší dobu nacházejí v psychické, sociální a často i ekonomické zátěži. Prožívají stres, jsou ve vážné životní krizi, kterou nejprve jako vyhledají odbornou pomoc, často řeší se svými blízkými a rodinou. Uvedenou laickou pomoc považujeme za důležitou, ale přikláníme se k názoru Čírtkové a Vitoušové (2007), že by měla obsahovat tato doporučení: podpora vyjadřování emocí, víry ve vlastní schopnosti, obnova pocitů bezpečí a schopnosti důvěřovat, podpora při řešení hlavních problémů oběti – pozitivní roli mohou sehrát příbuzní například doprovodem při podání trestního oznámení, účastí při vyšetřovacích úkonech a podobně.

V případech, kdy týraná žena problém domácího násilí nedokáže zvládnout pouze pomocí příbuzných a blízkých osob, vyhledá specializovanou pomoc krizové intervence. Štepanovská, N. (2005) rozlišuje formy krizové pomoci na prezenciální a distanční. Pro prezenciální formu je nezbytný osobní přímý kontakt, který se realizuje např. v azylovém domě, v ambulanci nebo v terénu – přímo v bydlišti klientky. Do distanční formy krizové pomoci řadíme telefonní linky pomoci a internetové služby.
Telefonní linka – na anonymních krizových linkách jsou týraným ženám poskytnuty potřebné informace, prostor pro hledání pomoci a navázání spolupráce. Podle našeho názoru je výhodou krizové linky její snadná dostupnost, možnost telefonovat dle potřeby týrané ženy a zajištění soukromí.
Internetové poradenství – v současnosti uvedené poradenství považujeme za rychlou, poměrně dostupnou a anonymní možnost kontaktování. Klientka se na webových stránkách pomáhající organizaci nebo e-mailovou komunikací s nimi rychle dostane k potřebným informacím o formách sociální intervence.

Klientky jako první kontakt často zvolí telefonní linku nebo e-mail. Až po poskytnutí základních informací, po ztrátě obav z anonymity a bezpečí komunikace zvolí přímý kontakt se sociální pracovnicí a to realizací ambulantní nebo pobytové sociální služby. V rámci ambulantních služeb pomáhající organizace zajišťuje:

  • specifické poradenství,
  • právní poradenství v oblasti rodinného, trestního a majetkového práva,
  • sociální poradenství,
  • psychologické poradenství,
  • pomoc při sepisování žádostí, návrhů,
  • vytvoření bezpečnostního plánu odchodu od násilníka, - doprovázení na soudy,
  • filiální terapie,
  • podpůrné skupiny,
  • pomoc při hledání bydlení,
  • preventivní programy. (Brnová, 2011)

V zařízení nouzového bydlení se poskytuje dočasné bydlení na utajené adrese. Z našich zkušeností vyplývá, že v současné době je nouzové bydlení ztíženo nepříznivou finanční situací azylových domů, které někdy mají problém zajistit základní podmínky pro své fungování. Z činností těchto zařízení vybíráme: zajištění ochrany a bezpečí, 24hodinovou dostupnost, standardní zajištění stravy, hygieny pro klientky a jejich děti i služby sociálního pracovníka, psycholožky, právničky a podobně.

V souvislosti s uvedenou problematikou bychom pro potřeby uvedeného článku krátce zmínili význam prevence v této oblasti, která se realizuje prostřednictvím preventivních aktivit. Preventivní intervence by se měly zaměřovat přímo na klientelu, odborníky, veřejnost a směřovat je k informovanosti a eliminaci tak závažného sociálně-patologického jevu, jakým je násilí páchané na ženách.

3.1 Možnosti pomoci specializovaným sociálním poradenstvím

Poradenství ženám – obětem domácího násilí, patří mezi odborná poradenství a v závislosti na profesní specializaci může jít o sociální, psychologické nebo právní poradenství. Hranice mezi těmito profesemi nejsou vždy jednoznačně odděleny. „Sociální poradenství je proces, který probíhá prostřednictvím rozvoje vztahu mezi sociálním klientem a sociálním poradcem, využívající při tom různé poradenské formy a metody práce, a jehož cílem je zvýšit kvalitu života klienta prostřednictvím mobilizace vnitřních a vnějších zdrojů jeho přirozeného prostředí.“ (Mydlíková, 2004, s. 19)

V procesu pomoci týranej ženě chápeme specializované sociální poradenství jako poskytování profesionálních odborných rad a metodického usměrňování klientky s akceptací jejích rozhodnutí. Cílem by mělo být řešení a překonání jejího problému za pomocí metod sociálního poradenství a dalších technik a postupů sociální práce (např. povzbuzení, zpětná vazba, aktivní naslouchání, empatie). Zaměření poradenství orientovat zejména na zprostředkování informací umožňujících orientaci v možnostech, které se klientce v nepříznivé sociální situaci naskytují – pomáhání poznat její další možnosti, ukončit pocity izolace, převzít kontrolu nad svým životem a terapeuticky eliminovat traumatické dopady způsobené násilím (Brnová, 2011)

Při specializovaném sociálním poradenství, v němž jsou sociálními klientkami týrané ženy, je nezbytné, aby sociální pracovník pracoval v multiprofesionálním týmu a měl základní právní a psychologické znalosti a dovednosti. Doporučujeme sociálním pracovníkům, v případě specifických potřeb klientku doporučit a nasměrovat k dalším specialistům z oblasti psychologie, psychoterapie, psychiatrie a práva. Žena vystavená násilí může mít pocity bezmocnosti, ztráty kontroly a rozhodování o životě. V procesu pomoci proto jde o to, aby sociální pracovník spolu s týranou ženou promysleli takové možnosti, které jí pomohou znovu získat kontrolu nad vlastním životem. Pokud chce sociální pracovník oběti domácího násilí účinně pomoci, měl by znát všechny důležité znaky, které tento fenomén vykazuje, a respektovat prožívání oběti, i když ho nemusí chápat a stotožňovat se s ním (Bednářová, 2006). Sociální pracovník nemůže na oběť naléhat a hranice, které si oběť vymezila, je třeba bezpodmínečně respektovat. Základní pravidlo současného poradenství zní: „Pomáhat znamená pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami.“ (Matoušek, 2003, s. 84) Středem pozornosti nemá být problém (násilí), ale osoba klientky. Přijímáme názor, že poradenství ženám – obětem domácího násilí by mělo být poradenstvím zaměřeným na člověka v duchu „rogersovského“ přístupu terapie zaměřené na klienta, kde poradce vytváří podmínky pro jeho růst zejména kongruencí, úplným akceptováním (nepodmíněným přijetím) a empatickým porozuměním.

3.1 Vedení poradenského rozhovoru

Pro odstranění násilí a léčbu jeho následků je pojmenování násilí jedním ze základních kroků. Při vedení poradenského rozhovoru s obětí je vhodné dodržovat následující zásady: (Gabura, 2005, s. 24–31)

  • poradce nebo poradkyně by se měl na začátku představit jménem a svou specializací,
  • citlivý, trpělivý přístup – neponáhlet se, nepřerušovat výpověď, žena potřebuje čas na formulování problému, stydí se, empatický přístup – vcítit se do prožívání klientky, opustit svůj vztahový systém; potvrzovat emoce – nechat ji vyplakat, ujišťovat, že má nárok na pláč; dát najevo porozumění; jde o „normální reakce na nenormální situaci“,
  • projevit zájem a solidaritu – verbálně i neverbálně (očním kontaktem, výrazem tváře, správnou gestikulací, otočením těla); podporovat ji v rozprávění, ptát se, parafrázovat, shrnovat slyšené; klientka potřebuje cítit lidský zájem,
  • projevit důvěru v to, co říká – někdy je vyprávění oběti těžko uvěřitelné, často však bývá situace mnohem horší, než popisuje; klienta potřebuje cítit přijetí a bezpečí, ocenit, že vyhledala pomoc a chce změnit situaci; vyzdvihnout její silné stránky,
  • pojmenovat domácí násilí a jeho nepřijatelnost – ujistit ji, že za násilí nese odpovědnost pachatel, ona ho v žádném případě „nezavinila“, i když pachatel tvrdil jinak, ujistit, že situace má řešení (má pocit, že už jí nic a nikdo nepomůže),
  • poradce by měl vyvažovat mezi vedením a akceptováním, do komunikace má vnášet pevné body, zřetelnou strukturu a usměrňovat klientku,
  • nedávat rady (nedirektivní přístup), spíše aktivovat k hledání vlastní cesty, nabídnout pomoc s řešením, ale nenutit k rychlému řešení,
  • respektovat rozhodnutí ženy i když s ním poradce nesouhlasí (např. pokud odmítá opustit násilníka),
  • upřímnost, tedy pravdivě informovat o složitosti situace,
  • nedávat falešné naděje, neslibovat nesplnitelné, nezamlčovat, udržovat a rozvíjet dialog, aby se poradkyně/poradce dozvěděl, co klientka prožívá,
  • zjišťovat míru ohrožení oběti (nebezpečí pachatele); signály zvýšeného rizika jsou, když je pachatel držitelem střelné zbraně, konzumuje alkohol nebo drogy, vyhrožuje zabitím, napadá také děti, má sklony k sledování ženy atd., orientovat postiženou na budoucnost (bude se neustále vracet do minulosti), navrhovat malé cíle vedoucí ke změně (ne celou generální změnu najednou).

Při vedení případu je důležité i přesné a podrobné dokumentování zjištěných skutečností a přijatých opatření. Klientka by však měla vědět, že její osobní údaje jsou chráněny. Kromě poradenských služeb v rámci zařízení sociálních služeb („azylových domů“) na Slovensku jsou i specializované poradny pro týrané ženy (Pro Familia, Fenestra, Centrum Nádej, Aliance žen). Sociální pracovník, který se rozhodne pracovat v této oblasti, musí ovládat všechny potřebné metody a techniky (Rusnáková, 2007). Je důležité, aby poradenství bylo poskytováno i ženám v případech, kdy násilí nedosahuje minimální intenzity trestných činů a které nepotřebují krizové ubytování. V rámci jednotlivých úřadů práce sociálních věcí a rodiny jsou Referáty poradensko-psychologických služeb, v jejichž činnosti je i poradenství a terapie v případech domácího násilí.

Závěr

V současné době existuje poměrně rozsáhlá síť služeb, které pomáhají osobám, které jsou ohroženy domácím násilím. Služby jsou poskytovány v různém rozsahu. Některé organizace poskytují pouze poradenství, a to formou osobních, telefonických či e-mailových konzultací, jiné organizace poskytují širší služby, např. azylové ubytování, psychologickou, právní či ekonomickou pomoc. Efektivní pomoc obětem domácího násilí mohou poskytnout jen sociální pracovníci, kteří jsou s problematikou domácího násilí důkladně obeznámeni.

Autor: PhDr. Ľudmila Húsková
Katolícka univerzita v Ružomberku, Pedagogická fakulta, Katedra sociálnej práce
Literatura:

BEDNÁŘOVÁ, Z. 2006. Specifika práce s oběťmi domácího násilí. In: Policista 1-2006 Ministerstvo vnitra České republiky. BRNOVÁ, T. 2011. Poskytnutie služieb pre ženy – obete násilia v párových vzťahoch. Interný dokument OZ žena v tiesni, 2011, s. 2-16. BUSKOTTE, A. 2008. Z pekla ven. Žena v domácom násilí. Brno: Computer Press, 2008. 176 s. ISBN 978-80-251-1786-6 BURIÁNEK, J. – PODANÁ, Z. a kol. 2006. : Domácí násilí jako společenský problém a výzkumné téma.: Domácí násilí, násilí na mužích a seniorech. Praha : 2006, s. 280. ČÍRTKOVÁ, L.- VITOUŠOVÁ, P. a kol. 2007. Pomoc obětem ( a svědkům) trestních činú. Praha: Grada, 2007. 191 s. EGGER, R. 1999. Násilie voči ženám v intímnych vzťahoch. Záznam z workshopu. In: Násilie II. Aspekt. 1999, č. 1, s. 76-77. EGGER, R. 2000. Konať proti násiliu na ženách. Košice: Pro Familia a Aspekt, 2000. 17 s. ISBN 80-967964-2-9. GABURA a kol. 2005: Sociálne poradenstvo, ASSP, Bratislava 2005. KARLOVARSKÁ, D. – KROKAVCOVÁ, N. – KRÁLOVÁ, S. 2009. Bezpečný ženský dom jako nástroj uplatňování ľudských práv žien a detí. Košice: Fenestra, 2009, 54 s. ISBN 978-80-969884-2-6. KONES, A. 2003. Nabudúce budem mŕtva. Týranie a ako ho zahnať. Bratislava: 2003. 234 s. LÖW, S. 1998. Konať proti násiliu na ženách. Bratislava: Aspekt, 1998. 170 s. MARVANOVÁ – VARGOVÁ, B. kol. 2008. Oběti partnerského násilí. In Partnerské násilí. Praha : 2008, s. 40. MATOUŠEK, O. a kol. 2003. Metody a řízení sociální práce, Portál, Praha 2003. MATĚJKOVÁ, E. 2009. Řešíme partnerské problémy. Praha: Grada Publishing, 2009. 144 s. ISBN 978-80-247-2338-9 MATĚJKOVÁ, E. 2007. Jak řešit konflikty a problémy v partnerských vztazích. Praha: Grada Publishing, 2007. 160 s. ISBN 978-80-247-1832-3 MYDLÍKOVÁ, E. 2004. Štandardy kvality sociálneho poradenstva in Sociální práce/Sociálna práca č. 1-2004, s. 19-24. PONĚŠICKÝ, J. 2005. Agrese, násilí a psychológie moci. Praha: Triton, 2005. 226 s. ISBN 80-7254-593-0 RUSNÁKOVÁ, M. 2008. Význam sociálneho pracovníka v prevencii sociálno –patologických javov na základních školách. In: Disputationes Scientificae. Ružomberok, Pedagogická fakulta, Katolícka univerzita v Ružomberku, 2008, 260 s. ISSN 1335-9185 SOPKOVÁ, E. 1998. Situácia žien - obetí domáceho násilia. Bratislava: Aspekt, 1998. 198 s. ŠTEPANOVSKÁ, N. a kol. 2005. Krízová intervence pro praxi. Praha: Grada, 2004. 200 s. ISBN 8024705869 VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhajíci profese. Praha: Portál, 2004. 870 s. ISBN 80-7178-802-3