Family Background of Child's Fear of School. Technique of Transformation of Negative Experiences into Positive.
Z našeho hlediska to nejdůležitější, co mohou rodiče svým dětem poskytnout, je dát jim:
- dostatek lásky,
- vědomí sounáležitosti s lidmi as přírodou a
- ukázat jim cestu, jak mohou optimálně řešit každodenní úkoly, spojené s běžným životem (Derková, 2018).
Takto definovaný cíl výchovy je v určitém rozporu s výkonově orientovaným modelem, který v současnosti uplatňuje poměrně mnoho rodičů. Jejich cílem je dosažení osobního a profesionálního úspěchu dítěte, související s přesvědčením, že důraz na excelentní výkon je nezbytný, odpovídající dnešní konkurenční, soutěživé době. Výkonový model výchovy poskytuje sice intelektuálně obohacující prostředí, avšak emocionálně je málo „výživný“. Dítě je zřídkakdy pozitivně oceňováno, na druhé straně všechna jeho selhání si rodiče všímají, kritizují a trestají. Existuje jen malý prostor pro svobodné rozhodování se dítěte. Výběr sportovních, uměleckých a jazykových kroužků se neřídí ani tak jeho zájmem, jako spíše zájmem rodiče a přesvědčením o tom, v čem jeho dítě má – nebo dokonce musí – vynikat. Škola a volnočasové aktivity vyplňují celý prostor dne a zároveň jsou přísně hodnoceny. Čím extrémnější je výchova, v níž dominuje příliš málo projevů lásky, nízká akceptace dítěte, vysoké požadavky spolu s kritikou jeho „nedokonalostí“, tím častěji se projevují negativní následky. Jedním z nich je také strach dítěte ze školy, pocit viny, selhání a strach z neúspěchu.
V této studii se pokusíme čtenáři zprostředkovat ukázku psychoterapeutické práce s dítětem, majícím extrémní strach ze zkoušení ve škole. K řešení problému jsme použili Techniku transformace negativního přežívání na pozitivní (TTNPP), se kterou pracujeme již delší dobu a máme s ní velmi dobré zkušenosti. Její principy jsme stručně publikovali iv monografii Nové výzvy v psychologii (Prevendárová a kol., 2017).
Pokud chceme zde prezentovaný postup zařadit do nějakého již známého systému, jeho základ tvoří hlubinná psychodynamicky orientovaná psychoterapie, ale inspirován je i kognitivními terapiemi (Prochaska-Norcross, 1999) a racionálně-emocionální terapií Alberta Ellis (Ellis, A.-7). Klienty vedeme k emocionální abreakci, kterou považujeme za podstatný činitel uzdravení. Stejně však obracíme pozornost i ke změně jejich myšlenek a přesvědčení. Podobně jako Ellis (2007) se nejednou u klientů setkáváme s iracionálním přesvědčením, že lidská hodnota závisí na tom, nakolik je člověk v životě úspěšný. Dalším negativním přesvědčením je, že lidé by se k nám měli chovat podle našeho očekávání. Nenaplnění těchto očekávání je velmi frustrující a obvykle vyvolává hněv a sklíčenost.
Terapeutický proces, jehož základem je TTNPP je poměrně rychlý. Jedná se o krátkou terapii v rozmezí od 3 do 5 sezení, v závislosti na řešené problematice. Klienti obvykle zaznamenávají emocionální úlevu již během prvního terapeutického sezení a po určité době jsou schopni používat daný pracovní postup i sami, bez odborné asistence. Proto považujeme tento způsob pomoci za významný nástroj v prevenci duševních poruch a cestu k osobnostnímu rozvoji, vhodnou zejména pro dospělé klienty. Pozitivní zkušenosti s technikou máme také u dospívajících dětí, jak naznačuje tento příspěvek. U mladších dětí používáme spíše postupy hrové terapie, kombinované s rodinnou terapií. Cílem je zlepšit vztah mezi rodičem a dítětem a pomoci jednotlivým členům rodiny vytvořit akceptující prostředí, ve kterém mohou plně vyjadřovat své myšlenky, pocity a úspěšně řešit problémy.
Bez ohledu na to, zda pracujeme s dítětem nebo s dospělým, považujeme v prvním kontaktu za důležité zejména budování vztahu s klientem. Téma úvodního rozhovoru se vždy odvíjí od jeho/její aktuálních potřeb a zájmů. Rozhovor je veden v přátelském, respektujícím duchu. Snažíme se přijmout člověka takového jaký je, akceptovat jeho pocity, emoce, minulost az toho vyplývající jednání a chování. Během terapie nehodnotíme klientovo chování, spíše ho podporujeme v sebeobjevování a vyjadřování. Pokud je vnitřně připraven ke změně, touží se zbavit nepříjemných myšlenek a emocí, můžeme začít se samotnou terapií. Postup je následující:
Nejprve začínáme krátkým vysvětlením toho, co se bude dít. Klienta/ku vedeme k přesnému identifikování a formulování těch negativních procesů, které v něm/v ní aktuálně rezonují. Tvoří z nich tzv. klíčové věty. Ty jsou zaměřeny na své negativní emocionální prožívání, ale i nepříjemné vzpomínky, představy, úsudky či přesvědčení... Klíčová věta obecně zní: „Cítím se tak a tak v té a té situaci“, nebo „Jsem přesvědčen/a, že...“, „Myslím si, že...“ (např: ... „. Klient/ka svým subjektivním odhadem kvantifikuje počáteční intenzitu zraňujících emocí a myšlenek podle toho, jak moc mu/ jí překážejí. Odhad může být procentech, případně na stupnici od 0 do 10 bodů, kde 10 představuje nejvyšší možnou hranici. V další fázi klient/ka vícekrát za sebou verbálně opakuje klíčovou větu, což má zajímavý efekt: Každým dalším opakováním se snižuje intenzita obsažené negativní emoce. Verbální opakování klíčové věty umožňuje oddělit sebe, tzn. vědomého vnitřního pozorovatele od těchto mentálních a emocionálních procesů a přestat se s nimi ztotožňovat. Klient/ka průběžně kontroluje a subjektivně hodnotí intenzitu zraňujících myšlenek a citů a ve chvíli, kdy klíčová věta ztrácí na své pravdivosti, protože byla deaktivována, resp. demystifikovaná, nahrazuje ji tzv. léčivou větou. Za léčivé lze považovat výroky, které obsahují důležité pozitivní poselství. Týkají se přijetí faktů, které nelze změnit, přijetí daného stavu, jakož i pochopení souvislostí, také ocenění, poděkování či odpuštění sobě i druhým. Léčivé věty také doporučujeme verbalizovat opakovaně, dokud se dostatečně neukotví v citové a mentální rovině klienta/ky. Navozují stav emocionální harmonie a upevňují nově nabyté zdravé postoje a přesvědčení.
Na doporučení dětského lékaře navštívila naši psychoterapeutickou ambulanci matka s 13letou dcerou (7.ročník ZŠ), jinak výbornou žačkou, mající vynikající studijní výsledky během celé školní docházky. Důvodem byly déle trvající problémy dívky, projevující se na fyzické úrovni průjmem, pocitem nevolnosti, ztíženým dýcháním a poruchami spánku, které se zintenzivnily koncem školního roku a evidentně souvisely s jejím strachem ze školy, zejména však se strachem při zkoušení. Po vyslechnutí a krátkém anamnestickém rozhovoru s matkou jsme pokračovali individuální prací s dcerou bez přítomnosti matky. V následující kazuistice je zachycen postup terapeutického rozhovoru, vedeného na principech TTNPP.
Pozn.: KV- klíčová věta, LV- léčivá věta
Klientka: KV: „Mám strach, že před tabulí zapomenu to, co jsem se učila“. (8 z 10b.) KV: „Mám strach, že nebudu umět reagovat, když dostanu špatnou otázku“. (5 z 10b.) KV: „Mám strach, že paní učitelka V. mě vysměje“. (3 z 10b.)
Terapeutka pomáhá při úvodním hodnocení intenzity strachu a ptá se: „Už se ti to stalo?“ Klientka: „Ne… ale ona je tak přísnější“. Terapeutka: „Stalo se ti někdy v minulosti u jiných učitelů/ek, že se ti vysmáli, když jsi něco nevěděla?“ Komentář: Zkoumání minulosti je vždy součástí našeho hlubinně psychodynamicky orientovaného přístupu. Klientka (po chvíli přemýšlení): "Ano, v 5. třídě u paní učitelky K. Odpověděla jsem před tabulí a dostala jsem dvojku, něco jsem asi zapomněla". Terapeutka: „Ona se ti smála?“ Klientka: "Ne, ale máma se pak velmi zlobila. Ona se vždy ptá, co jsem udělala špatně, když nemám jedničku". Komentář: Proběhl krátký rozhovor o tom, že dcera se bojí matčiných výčitek za „špatné známky“, pod čímž se myslí i dvojka. Máma bývá nervózní, často křičí a dceři leccos vyčítá, přičemž její snahu ani „dobré známky“ (jednotky) nekomentuje.
Následovala formulace dvou největších strachů a jejich deaktivace pomocí verbálního opakování. Počet opakování je u jednotlivých formulek různý (přibližně 8 – 10 opakování během několika minut). Podstatné je, aby terapeutka ve spolupráci s klientkou dokázala rozeznávat a reflektovat klientčiny pocity a jejich intenzitu. Klientka: KV: \"Bojím se, že něco zapomenu a učitelka mi nedá dobrou známku\". KV: „Bojím se, že máma se na mě bude zlobit“.
Komentář: Během deaktivace původní emoce strachu se z podvědomé vrstvy postupně vynořují i další, dříve nereflektované emoce, jako je hněv a pocit nespravedlnosti. Klientka: KV: \"Je to nespravedlivé, že mi K. dala špatnou známku\". KV: „Zlobím se, že mi K. dala špatnou známku“. KV: „Zlobím se, že neocenila, jak moc jsem se to učila“.
Komentář: Následuje terapeutkou navržená formulace iracionálních přesvědčení, souvisejících s učitelkou i matkou zároveň. Klientka má možnost uvědomit si propojenost svých myšlenek a pocitů s oběma osobami. Opakováním těchto klíčových vět nakonec přirozeně a rychle dochází k jejich deaktivaci. Klientka: KV: „Je nespravedlivé, že jsem nebyla dost dobrá pro paní učitelku K. a nejsem dost dobrá ani pro moji mámu“. KV: „Moc mě bolí, že nemám pro ně hodnotu jako člověk“. Komentář: Všechny vynořující se emoce nebo negativní myšlenky je třeba pomocí verbálního opakování deaktivovat. V daném případě, po deaktivaci klíčových vět zůstala intenzita zpracovávaných emocí v rozpětí od 0 - 3 bodů. Teprve poté bylo možné začít pracovat s léčivými větami. Komentář: Návrhy léčivých vět nabídla nejprve terapeutka, avšak se souhlasem klientky po jejich schválení. Léčivá věta je správně formulována tehdy, nevyvolává-li žádný odpor, ale naopak dává smysl a uklidňuje. Klientka: LV: „Přijímám fakt, že paní učitelka K. neocenila můj výkon tak, jak bych si přála“. LV: „Přijímám fakt, že ani moje máma mě neumí ocenit“. LV: „Vzdávám se svých očekávání, že dospělí jsou dokonalí“.
Komentář: Následně terapeutka nastoluje téma otec. Z nastávajícího rozhovoru vyplyne, že otec se sice k „teroru“ nepřidává, ale raději mlčí, aby byl doma klid. Terapeutka proto navrhuje emocionální zpracování i tohoto tématu prostřednictvím klíčových a léčivých vět. Klientka: KV: „Tati, je mi líto, že se mě nikdy nezastaneš“. (9 z 10 bodů) Komentář: V tomto případě deaktivace trvala trochu déle a bouřlivější, doprovázená silným pláčem. Potom bylo možné nastolit léčivou větu. Klientka: LV: „Tati, odpouštím ti, že se mě nikdy nezastaneš“.
Komentář: Po zpracování tématu otec se opět vracíme ke matce. Jelikož původně negativní emoce již byly deaktivovány, hledáme spolu s klientkou vhodnou léčivou větu. Klientka: LV: „Mami, odpouštím ti, že se snažíš, abych byla dokonalá, ale nejde ti to“.
Komentář: Po odstranění strachu spojeného s učitelkou a mámou z rozhovoru vyplynula ještě potřeba zpracovat klientčin vztah k sobě samé. Emoce vážící se k vlastní osobě zůstávají někdy dlouho nereflektované, neuznané, avšak považujeme za nutné jim také věnovat pozornost. Klientka: KV: "Zlobím se na sebe, že dělám chyby a nejsem dost dobrá". (8 z 10b., po deaktivaci 0)
Interpretace terapeutky: „Snažíš se o dokonalost stejně jako tvoje máma, ale nejde ti to...“ Komentář: Terapeutka tentokrát obrací pozornost na souvztažnosti mezi klientkou a její matkou. Potom navrhuje léčivé věty, které dívku opakováním upevňuje. Klientka: LV: „Dovolím si nebýt dokonalá“. LV: "Jsem dobrá taková jaká jsem".
Závěrečné zhodnocení strachu ze zkoušení a vizualizace problémové situace
Terapeutka: \"Zavř si oči a představ si, že zvoní, začíná hodina češtiny. Učila ses, víš novou látku i ty předchozí (odhad intenzity strachu: 0 bodů). Paní učitelka V. tě volá před tabuli. Představ si, že kráčíš k tabuli (intenzita strachu. Intenzita strachu. . Řekla jsi všechno, co jsi chtěla?“ Klientka (po chvíli): „Myslím že ano“ (strach 1). Terapeutka: "Paní učitelka ti stejně dává dvojku. Co ty na to?" Klientka: „Nejsem ráda, ale nemám strach“ (strach 0). Terapeutka: "Jdeš domů, voláš do práce mámě, že jsi dostala dvojku. Máš strach?" Klientka: „Ne, nemám.“ (strach 0).
Poznámky a komentáře na závěr
Cílem této kazuistické studie bylo poskytnout čtenářům konkrétní reálný obraz o průběhu psychoterapeutické práce, s využitím Techniky transformace negativního přežívání na pozitivní.
Emocionální svět teenegerů je rozkolísaný. Jeho součástí bývá nejen strach, ale často i hněv na sebe i na rodiče a kamarády, pocit zklamání, nejistoty a další. Významné v tomto věku je také téma sebehodnocení. Proto považujeme za velmi žádoucí pomoci klientům zpracovat negativní zážitky a naučit je různým technikám seberegulace, tedy vědomého řízení svých myšlenek, emocí a chování. V tomto případě stačila dvě sezení v časovém rozpětí 1 a půl hodiny na úplné odstranění problému, se kterým dívka předtím už delší dobu zápasila. Třeba poznamenat, že dítě (stejně jako dospělý) si určuje cestu samy / sám, svým tempem, které je v každém případě jiné a nelze urychlit. Pozornost je také třeba věnovat rodičům dítěte, kteří také mívají problém se strachem, hněvem, či psychickými traumaty, které během života zažili a tak je - byť nechtěně a nevědomě - přenášejí na své potomky.
Autorka: Doc. PaedDr. Jitka Derková, PhD. Terapeutické centrum Dr. Prevendarové Derkové s.r.o. v Bratislavě www.terapeutickecentrum.com
Literatura:
Derková, J. (2018). Rodina jako výchovné prostředí. Bratislava : Ikar, 146 v. ISBN 978-80-8200-034-7 Ellis, A.- Dryden, W. (2007). The Practice of Rational Emotive Behavior Therapy. 2. ed., Springer Publ. Company, 280 sekund. ISBN 978-08-2612-217-9 Prevendárová, J. a kol. (2017). Nové výzvy v psychologii. Nakl. Palma : Silůvky, 238 v. ISBN 978-80-904620-0-7 Prochaska, J. O. – Norcross, J.C. (1999). Psychoterapeutické systémy- průřez teoriemi. Grada : Praha 1999. ISBN 80-7169-766-4 Valkovič, I. (2007). 10 nejvlivnějších terapeutů za posledních 25 let. Bulletin Empatia, roč.XIV, č.51, Bratislava 2007. Překlad s angl. originálu „The Top 10: The Most Influential Therapists...“. [online], [cit. 13.2.2010]. Dostupné na: https://www.satir-institute.sk/2010/02/top-10-06.html