Krizová intervence spojuje více druhů odborné pomoci, ať už jde o pomoc psychologickou, lékařskou, sociální nebo právní. Krizová intervence pomáhá klientovi na cestě ke změně ke kvalitnějšímu a hodnotnějšímu životu. Realizuje se obvykle v případech, kdy je klient v ohrožení bezprostředně či s krátkým časovým odstupem po traumatické události. V nejobecnějším slova smyslu termín krize v nás vyvolává negativní citovou odezvu zda jsme v roli krizového pracovníka, rodiče, manžela atp. Krize však v sobě nese i potenciál růstu a změny v pozitivním směru, jak o tom píší Knoppová (2002), Eis (1994), Kastová (2000) a mnozí další. Krize nás může nastartovat do intenzivnějšího života. Tento potenciál můžeme odvodit i ze samotného názvu – krizový pracovník = pomáhající pracovník, čili krize klienta pro krizového pracovníka znamená „pomoc“ při přesměrování osobního růstu klienta k pozitivnějším hodnotám a aktivitám oproti zaužívaným strategiím typu „zvyk je železná košile“. V krizové intervenci je (Špatenková, 2004) důležité vrátit jednotlivci jeho psychickou rovnováhu, narušenou kritickou životní událostí.

Krizový pracovník se nemůže izolovaně zaměřit na komplexní obraz problému, ale ekvipotenciálně neustále hledá perspektivní zdroje klienta, které lze zužitkovat při řešení akutní krize (viz Bell, 2003). tendencí chování (porovnej Vodáčková, 2002). Zvládnout tyto úkoly vyžaduje (viz Špatenková, 2004) plné nasazení krizových pracovníků:

  • Dostupnost a neustálá připravenost interventů poskytovat pomoc.
  • Náplní práce je široký rozsah problematiky (od školních, rodinných, pracovních problémů až k trestným činům a suicidálním klientům).
  • Jedná se o kontakt s lidmi přežívajícími silné emoce.
  • Nutnost pracovníků rozhodovat se pod tlakem a často bez dostatku informací.
  • Nepředvídatelnost úkolů, doby trvání intervence a podmínek, za kterých se bude realizovat, s čímž souvisí obtíže naplánování konkrétních postupů.
  • Zátěž vyplývající z nevyváženosti práce, přechod od intenzivních situací až k různě dlouhému času očekávání dalšího klienta.
  • Spolupráce s jinými institucemi a tím nutná schopnost kooperace, vyjednávání a managementu.

Toto vše se může podílet na vysoké emocionální exhausci a depersonalizaci krizových pracovníků.

Mezi mnohé důležité vlastnosti krizového poradce a poradce či psychologa, kterým se budeme dále věnovat, patří empatie, soucit, vřelost.

Empatie je předpokladem poskytnutí emocionální podpory, prostoru pro ventilaci emocí, reflektování potřeb a tužeb klienta, jakož i pro vyjádření porozumění. Empatie předpokládá dočasnou identifikaci s klientem, což umožňuje krizovému pracovníkovi získání emocionální znalosti o prožívání klienta. Zjevně jde o náročný proces, jehož cílem je tyto zážitky zpracovat a porozumět jim. Krizový pracovník není odosobněna bytost nebo jakýsi robot, ale jednotlivec s vlastními emocemi, touhami a potřebami.

Empatie v práci krizového pracovníka - terapeuta může nabývat rozdílné stupně. Při nadměrné identifikaci s klientem dochází k zahlcení klientovým prožíváním a ztrátě objektivity k soucitu, který jej paralyzuje v jeho schopnosti vytvořit možnosti pro posun klienta. Často to přináší pocit bezmoci ovlivnit tragickou životní situaci, hněv na okolnosti v klientově životě, které zabraňují pozitivnímu výsledku a podobně.

Na druhé straně se může stát, že krizový terapeut nemusí být schopen empatie (antivrelost), což může být důsledkem negativního vlivu osobních událostí krizového pracovníka – jeho prožívání trvalého či přechodného, ​​konfliktů, přesvědčení, hodnot nesouvisejících přímo s pomocí klientovi. Nežádoucím důsledkem zde může být vytvoření defenzivního postoje, kdy nenachází společný jazyk s klientem, nedokáže prožívat vřelost ke klientovi, nebo s ním vytvořit jakoukoli alianci (Davis, 1987).

Klient a krizový pracovník jsou přemostěni vzájemným vztahem. Tento vztah je jádrem krizovo-intervenčního procesu, a proto je nutné hledat protektivní fenomény, které možné negativní důsledky náročné práce krizových pracovníků zmírňují. Jedním z účinných prostředků proti vyhoření terapeuta a také defenzivním vztahům vůči klientovi je sebeúčinnost terapeuta.

Sebeúčinnost řadíme mezi podstatné prvky zajišťující požadovaný a očekávaný efekt pomáhajícího procesu; - tvoří klíčovou složku systému Self; - lze ji charakterizovat jako jistotu při provádění činností spojených s intervencí.

Sebeúčinnost v jisté situaci ovlivňují dva druhy očekávání: 1. očekávání účinnosti; 2. očekávání výsledků.

Očekávání účinnosti jednotlivce jsou podle Hall a Lindzey (1999) přesvědčení jednotlivce, že je schopen realizovat chování, které se v situaci vyžaduje, zatímco očekávání výsledků jsou jednotlivcova hodnocení výsledku daného chování. Odměnou a zároveň ziskem pro krizového pracovníka je v případě sebezainteresovanosti vzrůst sebeúčinnosti a potvrzení hodnoty vlastního já.

Propojenost očekávání účinnosti a výsledků v intervenci pomáhajícího pracovníka nás vede k úvahám o významnosti emocí v intervenčním procesu s klientem. Zde se dostáváme k motivu „hedonistického altruismu“ (ipsocentrické motivaci) zjednodušeně vyjádřené slovy „pomáhám a to mi přináší zadostiučinění“.

Spokojenost ze soucitu vykazuje podle Stamma (2009) důsledky jako radost, entuziausmus, pocit naplnění, dobrou náladu, pocit sebeúčinnosti, pocit kompetentnosti, nalezení hodnoty smyslu a pod.

Naopak při vyčerpání ze soucitu t. j. empatii zahlcující terapeuta, následuje sekundární traumatický stres.

Sekundární traumatický stres nebo zprostředkované trauma se projevuje podobně jako postraumatická stresová porucha. Při empatickém poslechu se krizový pracovník vcítí do druhé osoby a začne prožívat stejné pocity jako ona. Vytváří si tak svoji vlastní vnitřní představu o události, což může vyústit v intruzivní obrazy. V další etapě se terapeut snaží vyhnout vzpomínkám na klientovo trauma a průvodním jevem bývá i sociální stažení, jako výsledek domněnky neporozumění od druhých.

K tomu se může přidat nespavost, podráždění, přehnané úlekové reakce, problémy s koncentrací paměti, které jsou vyjádřením vzrůstající snahy ochránit před nebezpečím, útokem.

Z výše uvedeného je zřejmé, že empatie – důležitá v pomáhající profesi krizového pracovníka – je zároveň i jeho ohrožením. Symptomy, kterými se sekundární traumatický stres projevuje, mohou narušit sociální, pracovní i jiné důležité fungování pomáhajícího pracovníka, a to zejména přežíváním klinicky významného distresu. Lerias a Byrne (2003) uvádějí, že při zprostředkovaném traumatu nabývá narušení rozdílné závažnosti. Dodávají, že naakumulováním stresu je zde potenciální riziko vytvoření psychické poruchy.

Opakem vyčerpání ze soucitu a prevencí před sekundárním traumatickým stresem je spokojenost ze soucitu (compassion satisfaction) spojená s hedonistickým altruismem.

Spokojenost ze soucitu řadíme mezi protektivní mechanismy, podporující wellbeing – jako prožívání životní pohody. Spokojenost ze soucitu je podporována péčí zaměřenou na sebe (Kraus, 2005) a zároveň je vysvětlením, proč lidé vykonávají stresové pracovní pozice navzdory tomu, že jsou zdrojem stresu a zranění. Nabízí se zde také úvaha, že tito jednotlivci vnímají svou práci jako osobní či společenskou výzvu smysluplného obsahu. Síla protektivního účinku zadostiučinění ze soucitu je i ve formování tzv.. zprostředkované odolnosti, které se dostává intervenujícímu pracovníkovi od klienta. Přenašečem je terapeutovo percipování odolnosti u klienta, copingové strategie klienta, naděje, odpuštění. Jedinečný a pozitivní efekt tohoto procesu vede krizového pracovníka k přehodnocování svých postojů, názorů, a v konečném důsledku ke zvýšení jeho frustrační tolerance.

Naladění se na klienta – empatie – může měnit prožívání situace nejen u klienta, ale iu pomáhajícího pracovníka. Změna prožívání krizového pracovníka při intervenci v návaznosti na terapeutický vztah ať už v negativním směru jako sekundární traumatický stres, nebo v pozitivním směru jako zprostředkovaná odolnost, se projevují v efektivitě práce i celkové psychické pohodě.

Je zjevné, že současnost posouvá před nás stále více otázek týkajících se zvládacích strategií ve všech aspektech života jednotlivce. Není to jinak ani u pomáhajících pracovníků, kteří musí neustále hodnotit situaci klienta a zvažovat vhodnost strategií pro jejich zvládnutí. Opakovaně jsou vystavováni traumatickým událostem klientů, což vede u nich ke zvýšené míře symptomů postraumatické stresové poruchy v porovnání s jednotlivým vystavením takové zátěži. Nacházení a uplatňování mechanismů, které preventivně působí proti negativním důsledkům stresu, se podle nás stává účinnou a potřebnou psychohygienou pomáhajícího pracovníka.

Autor: Iveta Schusterová Příspěvek vznikl v rámci řešení Grantu Vega č.j. 1/0177/08 Literatura:

Bell, H.(2003). Strengths and Secondary Trauma ve Family Violence Work, Social Work, 48,4,513–522. Davis, J. D. (1987). Development of taxonomy of therapists difficulties: Initial report. Britská Journal of Medical Psychology, 60, 109–119. Eis, Z.(1994). Kríze všedního dne.Praha: GradaPublishing. Hall, C., S., Lindzey, G. (1999). Psychologie osobnosti.2.vyd. Bratislava: SPN. Kastová, V.(2000). Kríze a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál. Knoppová, D. a kol. (1994). Telefonická krizová intervence. Praha: Remedium. Kraus, V. I. (2005). Relationship Between Self – Care and Copmassion Satisfaction, Compassion Fatigue and Burnout Among Mental Health Working with Adolescent Sex Offenders, Counseling and Clinical Journal, 2,1, 81 - 88. Lerias, D., Byrne, M. K. (2003). Vicarious Traumatization: Symptoms and predictors, Stress and healt, 19, 129-138. Stamm, B. H. (2009). Profesionální kvalita života: Compassion Satisfaction, Compassion Fatigue and Secondary Traumatic Stres, www.proqol.org. 2. 12. 2009 Špatenková, N.(2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada Publishing. Vodáčková, D. a kol. (2002). Krizová intervence. Praha: Portál.

Příspěvek byl prezentován na 5. ročníku konference pod názvem ,,Psychologie zdraví 2010“, která se konala dne 19.května 2010 v Bratislavě.Konferenci organizovala sekce psychologie zdraví SPS při SAV ve spolupráci se sekcí zdraví Ministerstva zdravotnictví SR. nemocí v Bratislavě, VŠZaSP sv. Alžběty v Bratislavě, Kancelář WHO na Slovensku, KISH Košice, Katedra psychologie FF KU v Ružomberku a Katedra psychologie FF TU v Trnavě.

Sborník příspěvků z 5. konference psychologie zdraví, Bratislava, 2010 byl vydán pouze v elektronické formě Dostupnost: http://www.prohuman.sk/psychologia/zbornik-prispevkov-z-konferencie-psychologia-zdravia-2010