Prolog » Snad největším hříchem dnešního světa je skutečnost, že lidé začali ztrácet smysl pro hřích. « Pius XII.
Jíra Mrákota nebyl dobrý člověk. Namísto deseti přikázání se raději držel napěněného džbánku a povětrných ženštin. Nakonec se stal loupežníkem a přepadal pocestné pěší i na vozech v hustém a rozlehlém hvozdu zvaném Vídrholec nebo Fiedervolec1. Nutno dodat, že hrdina tohoto příběhu neskončil dobře, podobně jako řada jiných v poučné knížce Praha mordýřská a zlodějská. Ta knížka v sobě obsahuje mnoho zla, ale nedosahuje velkoleposti hrůz, kterou Hannah Arendtová převedla na banalitu větou: „Eichmann si – hovorově řečeno – jen neuvědomil, co dělá2.
Když spáchám hřích a jsem si toho vědom, prožívám v jisté intenzitě pocit viny. U té lze rozlišit tři rozměry: pudovou, morální a duchovní. Jednal jsem pudově a dodatečně si to racionalizuji rozumově. Jako „živočich“ vím, že jsem udělal něco, co se nemá. To vědí i mí živočišní příbuzní stvoření do houfu, kteří mě za to mohou zpohlavkovat. Rovina morální má co do činění se svědomím, a to, jak známo, je hlodavec, který kouše. Hříchu nezabrání, ale znemožní mít z něho plné potěšení. Nakonec je zde obava z vyšších mocností, kterým se hříchy údajně nelíbí. Pověsty o potopě jako odplatě za hříchy lidí je protkána celá naše kultura od svých prvopočátků. Ale zpět k oné mrazivé větě, která popisuje jednání vykonavatele holocaustu: „Eichmann si — hovorově řečeno — jen neuvědomil, co dělá.“
V této větě je moje odpověď na otázku, proč jsem po řadě psychologických poudaček sepsal knihu o Desateru3. Nad mezilidskými principy je Desatero odkazem také k vyšším principům mravním. Zatímco tato přikázání upravují zásadním způsobem vztahy lidí navzájem a jejich vztahy k Bohu, je následující text věnován sedmeru hlavních hříchů. Jejich název není míněn jako „důležitější než desatero“, ale je odvozen z toho, že pocházejí z lidských hlav, z lidské mysli a jejích choutek, touhy překračující mezilidská pravidla, což Boha ovšem štve takové. Tyto hříchy se nazývají takové hříchy smrtelné či kardinální, což není označení jejich vznešeného autora. Pojem pochází z latinsko-italského „cardo“, což je do češtiny přeloženo nejlépe jako „pant“, na kterém jsou zavěšeny dveře, které se tak mohou otáčet. A podobně se kolem těžiště menšího zla otáčejí, zjevují, mizí a znovu se otevírají hříchy této kategorie.
Prolog Úvod aneb Kdo jsi bez viny Cnosti Hříchy Peklo a diabol Sedm hříchů hlavních hřích první - Pýcha hřích druhý - Lakomství hřích třetí - Závist hřích čtvrtý - Hněv hřích pátý - Smilstvo hřích šestý - Nestřídmost hřích sedmý - Lenost
Autor: Radkin Honzák, Jan Dražan Název: Sedm hříchů Radkina Honzáka 1. vydání Rok vydání: 2025 Počet stran: 285 Vydalo Nakladatelství Zeď, s. 12 r. o. Přeslova 2213/5 Praha 5 — Smíchov jako svou 74. publikaci ISBN: 978-80-88445-33-3 Vytiskl: PBtisk, a. s., Dělostřelecká 344, Příbram
1Kopáč Radim, Stančík Petr: Praha mordýřská a zlodějská, Academia, Praha, 2025 2Arendtová Hannah: Eichmann v Jeruzalémě — Zpráva o banalitě zla 3Honzák Radkin., Dražan Jan: Desatero podle Radkina Honzáka, Zeď, Praha, 2024