Social education and the development of family potential

Motto: Vírohodné manželství a soužití a laskavá rodinná atmosféra mění srdce členů rodiny a odklání je od špatného.

Co je rodina?

Rodinu lze chápat jako kolektivní bytost, která se liší od jiných rodin:

  • neopakovatelným a jedinečným organismem, tedy rodinnými konstelacemi, vztahy a komunikací v rodině;
  • svým jedinečným nadáním k rodinnému životu, tedy společným rozumem rodiny a typickým způsobem prožívání v konkrétní rodině, který je viditelným projevením přenosu zkušeností, návyků a zvyků především rodičů na děti v dané rodině;
  • úrovní dosažené vyspělosti rozumového a citového poznání a prožívání rodiny jako skupiny a kultivování či zanedbání kolektivního duševního a duchovního potenciálu rodiny jako celku a jednotlivých členů rodiny zvlášť;
  • vůlí založenou na potřebách, zájmech a hodnotových orientacích rodiny a jednotlivých členů rodiny, přičemž motivace určuje dynamiku i cíle rodinného žití;
  • svědomím rodiny a jednotlivých členů rodiny, tedy zvnitřněnými principy mravního a prosociálního vnímání, cítění, hodnocení a jednání rodiny a jednotlivých členů rodiny – což se odráží jednak v jednání rodiny v jejím vlastním kruhu a jednak v činech, které směřují navenek rodiny;

Rodina je celostním sociálním, psychologickým a duchovním „organizmem“, který je typický svým temperamentem, jedinečnou povahou, moudrostí, odvahou i vlastním svědomím a samostatným jednáním. Nebo to může být i naopak, je málo temperamentní, nemá vlastní povahu a žije podle přezatých povah jiných, je nemodrá, neodvážná, nemá vlastní svědomí, nejedná samostatně.

V naší současnosti pojmenované postmoderní doba, se rodina ocitla v chaosu. Rodiny jsou poměrně často neúplné, nefunkční, nejsou schopny vytvářet sociální a psychologicky i duchovně pozitivní komunikační a vztahovou síť. A tak rodina není dostatečně podpůrným prostředím pro tělesné, psychické a sociální žití svých členů. Rodina ne vždy je podpůrným prostředím. Právě naopak mnohdy je to prostředí, které ohrožuje rodinné příslušníky. Prostředí rodiny je poznamenáno narušenými rodinnými vztahy, narušenou interpersonální komunikací, psychologickou manipulací i sociální patologií. Takové rodiny se vůči optimálně fungujícím rodinám vymezují svým vážným rodinným sociálním problémům.

Nefunkční rodiny rodiny jsou ze společenského i psychologického pohledu odlišné v negativním smyslu a touto skutečností jsou poznamenáni členové takových rodin (manžel, manželka, rodič, dítě). Jinakost způsobuje psychologické a sociální znevýhodnění člověka, čímž se vytvářejí další problémy nefunkční rodiny jako celku a jednotlivých členů rodiny zvlášť. Zpravidla se u některého z členů rodiny objeví psychický problém, neschopnost zvládat sociální zátěž, problém adaptovat se na životní podmínky, selhání v komunikaci s okolím, neschopnost uplatnit se v životě nebo uspořádat si životní záležitosti. Přitom platí, že "rodina je nejdůležitějším článkem přirozené soustavy lidských vztahů. Rodinné vztahy podmiňují do určité míry jiné vrstvy sociálních vztahů." (J. Máchová, 1970, s. 15.)

Chápeme to tak, že všechno dobré i špatné, co se děje ve společnosti, se do určité míry zrcadlově odráží v dobrém či špatném, co se děje v životě rodiny. J.Máchová (1970, s.16) odlišila pojmové významy rodiny takto: Nukleární rodina, t.j. bezprostřední skupina , která sestává z otce, matky a dětí (kteří všichni žijí pohromadě). Rozšířená (široká) rodina, která zahrnuje i další příbuzné: prarodiče, strýce a tety, bratrance a sestřenice atp. Dohromady je tato skupina totožná s pojmem příbuzenstvo (je to modernější název pro starší pojem rod). Orientační rodina - tou se myslí rodina, ve které se určitý jedinec narodí. Rozmnožující se rodina - tím se myslí nová rodina, kterou dvojice zakládá manželstvím.

J. Máchová tvrdí a my s ní souhlasíme, že se do rodiny promítá složitost celospolečenské struktury, celospolečenské komunikace a celospolečenské konflikty. Dospěla k důležitým tvrzením, která jsou plně platná i v současnosti, proto je v zájmu přesnosti citujeme doslovně (J.Máchová, 1970, s.18):

  1. „Čím větší je pohyb členů rodiny (geografický, daný povahou zaměstnání, změnou zaměstnání, sociálně ekonomický, výchovný, náboženský), tím slabší jsou rodinné svazky a tím méně přispívá rodina k udržení své sociální pozice.
  2. Čím slabší je integrace rodiny, tím je pravděpodobnější, že se její členové připojují k obecným politickým nebo sociálním hnutím deviačního charakteru. To platí io kriminaltu mladistvých.
  3. Psychické narušení u jednoho člena nukleární rodiny působí rušivě na celou rodinu (zejména pokud jde o psychiatrický případ - duševní choroby, poruchy osobnosti, závislosti).
  4. V každém typu společnosti je zaznamenána péče o děti ao přestalé příbuzné jako součást rodinných vztahů (dokonce iv nejchudších společnostech).
  5. Ve všech vyspělých společnostech existuje také zákaz incestu ( pohlavního styku mezi příslušníky mui nukleární rodiny navzájem a mezi některými členy širší rodiny).“

Nadání rodiny k dobru a zlu?

Ptáme se, proč i přes relativně stejné podmínky materiálního zabezpečení a příležitostí žít důstojný život, některé nukleární, nebo jinak řečeno, primární rodiny selhávají ve svém sociálním, psychologickém i duchovním úkolu a to díky vážnému pochybení v plnění rodinných povinností matky, otce či dětí?

Je podobně jako srdce jednotlivého člověka i srdce rodiny nadané k dobru a ke zlu? Pomůžeme si myšlenkovou konstrukcí: v případě, kdy stát jako společenský celek a rodiny jako menší společenský celek ve státě, si nectí vyšší smysl svého života, tak se stát a rodiny rozpadají, nastává rozvrat sociálního, psychologického a duchovního společenství státu a rodiny. Ve státě ani v rodině není motivace a nadšení lidí a chybí také energie potřebná k realizování osobního i rodinného potenciálu lidí.

Zřejmě je to způsobeno i faktem (J.Šafin, 2014), že lidé nejsou ve stavu znát a odlišit skutečnost, kterou žijí od od iluze. Současný člověk 21.století je podporován v iluzích a poznává to, co ve skutečnosti není a naopak, neznává to, co je skutečné a pravdivé v jeho životě. Pouze dodáme, že pokud lidé nedisponují poznáním reality, tak nemohou ani jednat podle skutečnosti, kterou žijí ani podle toho, co je pravdivé v jejich životě.

Lidi je třeba usměrnit a vést k poznání, které vede k pravdě ne k iluzím iv rodinném životě a platí pro ně slova psychoanalytika E. Fromma (1969.s. 123), že „člověk má sklon vracet se zpět a jít dopředu: je to pouze jiný způsob jak říct, že má sklon k do. alternativami, které jsou samy determinovány celkovou situací, ve které se člověk nachází. Pokud se však jeho srdce zatvrdilo do té míry, že mezi jeho sklony již není rovnováha, nemá již možnost svobodné volby... Právě proto, že je zlo lidské, protože je to potenciál regrese a ztráty naší lidskosti, je uvnitř každého z nás.“

E. Fromm podotýká, že se „nesmíme spoléhat na to, že nás někdo zachrání, ale musíme si být vědomi toho faktu, že chybné volby nás činí neschopnými zachránit se sami“... V případě, že „jsme ztratili schopnost dojmout se utrpením jiné lidské bytosti, přátelským pohledem druhé osoby. není naděje, že by si mohl zvolit dobro. (E. Fromm, 1969, s. 123.)

Cesta jak se zbavovat zla v sobě a tím iv rodině, se buduje prostřednictvím uvědomění si hodnoty a jedinečnosti své osoby a tím sebeúcty a uvědomění si jedinečnosti a hodnoty svých blízkých lidí v rodině a tím i úcty k druhým lidem. Sebeúcta a úcta k druhým jsou podle nás klíčovými skutečnostmi zbavování se zla v životě lidí.

Otázky o základním cíli lidského života a rodina

Lidské otázky týkající se pravého bytí člověka jsou podle filozofa J. Patočku tyto: "Proč stojí za to žít? Mám pro co žít? Na co je člověk na světě? Kdy a jak stojí zato skutečně žít? Kdy je člověku dobře? Kdy se dá říct, že něčí život je opravdu dobrý? Kdy se dá říci, že se něčí život povedl - že to byl povedený život?" (J. Patočka, 1996, s. 143 – In: J. Křivohlavý, 2009, s. 120.)

V Socratově humanismu "člověk je bytost původně od přírody nehotová, nedotvořená. Samotný život je jen zdánlivě plným žitím. Lze však člověka k pravému, skutečnému bytí probudit. Tuto možnost přírodní člověk zanedbává - "nezná sám sebe." Za bytím zdánlivým stojí to pravé, za životem bezcílným život, který má cíl – život pod jeho jednotou.“ Duše je pro Socrata to, na čem v životě jedině záleží: duše může získat pochopení Dobrého a tím z vnitřní nehotovosti přejít v pevný tvar (J. Patočka, 1996, s. 142-146). Přitom v antice srdce a ne mozek bylo považováno za centrum moudrosti a podstatou moudrosti bylo starání se o „mysl, která je přiložena k srdci.“ (M. Mráz, 2006.)

Dobrý život, právo na lidskou důstojnost ve společnosti a rodina

Představa o "dobrém životě," o kvalitě života ze subjektivního hlediska "zahrnuje v sobě psychologické, etické i estetické priority odvíjející se z představy o světě ao člověku. Jeho pojetí se opírá o chápání smyslu života, který představuje stěžejní bod sebe chápání." (B. Šulavíková, 2006, s.113.) Pro rozvoj člověka a tedy i pro rodinu a její členy je nutná určitá filozofie života, duchovní hodnoty, které podmiňují myšlení, cítění, chování i jednání rodiny a jejích členů.

Je právo na lidskou důstojnost pouze deklarací či opravdu žitou realitou lidí? Uplatňují si lidé právo na lidskou důstojnost, tedy na respektování sebe jako jedinečných nositelů lidských hodnot? A zároveň, při dožadování se vlastní lidské důstojnosti jsou lidé připraveni nést zodpovědnost za to, jak žijí? Právo a zodpovědnost jsou dvě strany mince, souvisí jak se společenskou disciplínou, tak s osobní disciplínou. S právem na lidskou důstojnost se spojují nemalé povinnosti člověka – pracovat na svém duchovním, psychickém a sociálním rozvoji a to v rámci možností vlastního individuálního potenciálu a zároveň v mezích a podmínkách reality svého žití. Podmínky žití se nakonec odvíjejí od psychické a sociální vyspělosti či nevyspělosti lidí jednotlivě i lidí v rodině a v jiných skupinách různého životního účelu a sociální hierarchie.

Toto tvrzení ilustrujeme úryvkem: "Traduje se, že Sokrates se na Athénském tržišti ptal lidí, proč žijí tak, jak žijí, a tím zjišťoval jejich životní filozofii i to, zda jejich způsob života je výsledkem vědomé volby, nebo jen náhodnou shodou okolností. V debatě jim ukazoval, že vlastně nevědí proč žijí." (In: B.Šulavíková, 2006, s.114.)

Teoreticky lze předpokládat, že deklarovaná pravidla a reálný dnešek žití lidí iv prostředí rodiny jsou pro mnohé zmatečné. Týká se to i fenoménu deklarované lidské důstojnosti na jedné straně a žitého porušování lidské důstojnosti nedůstojnými způsoby manipulace s vědomím lidí, na druhé straně. Deklarují se duchovní a duševní hodnoty bytí lidí, tedy autentického prožívání, pomocí vyjádření E. Fromma – deklaruje se Být: duchovní a psychický aspekt života. Jenže v současnosti jsou lidé ve svém každodenním žití podněcováni k hodnotám materiálního zabezpečení, majetnictví. Vyjádřením E. Fromma se v žití praktikuje Mít: vlastnit, shrnovat, konzumovat. (E. Fromm, 1969.)

Edukace lidí jako preventivní opatření a rodina

Naše představa o edukaci rodiny a v rodině, která se týká především sebevýchovy dospělých a výchovy dětí, je založena na tom, že členové rodiny se učí navzájem od sebe a každý i sám o sobě. Rodina se učí žít spolu a jednotliví členové rodiny se učí žít jako jedinečné osobnosti. Děje se tak každodenně, protože rodina se dostává do mnoha životních situací, kdy je nucena řešit materiální a psychické i duchovní problémy. Členové rodiny často nezvládají interpersonální vztahy a komunikaci v kruhu rodiny. Tím, že se rodinní příslušníci učí rozumem a city od sebe navzájem napodobováním a ztotožněním se (identifikací), rodina se stává nenahraditelným prostředím, ve kterém se rodiče i děti vzájemně socializují. Rodina se učí tomu, jak žít spolu. A zároveň každý člen rodiny se učí být samostatnou osobností, tedy se personalizuje. Členové rodiny si osvojují navíc určitý „návod“ pro život v sociálním prostředí mimo rodinu, to znamená enkulturalizují se.

Podporou celoživotního učení se rodiny a v rodině se naskýtá šance a významný způsob: Ochrany, rozvoje a kultivování rodinného a osobnostního potenciálu rodiny, jako celku i jednotlivých členů rodiny zvlášť – to znamená způsob zvelebování užšího interního prostředí rodiny neboli duchovního, psychologického a mikrosociálního prostředí vlastní rodiny. A také zvelebování i širšího externího prostředí rodiny neboli přírodního, makrosociálního a kulturního prostředí, ve kterém rodina žije.

Zdůrazňování potřeby učení se celé rodiny jako preventivního opatření souvisí s tím, že rodina právě tak jako její jednotliví členové se má učit tomu, jak žít a jednat. Má být viditelně podpořena v úsilí o dosahování své vyspělosti jako celku a členů rodiny zvlášť. Rodina jako kolektivní bytost má mít šanci k tomu, aby pracovala na vlastní duchovní, psychické a sociální vyspělosti, kterou je v konečném důsledku i znát. A to hlavně podle chování a konání rodiny tehdy, když se dostane do sociálních zátěžových situací a je postavena tváří v tvář vážným životním problémem.

Obecně přijatým názorem myslitelů, filozofů i humanisticky zaměřených psychologů je, že nejvyšším cílem poznání pro jednotlivého člověka je sebepoznání. Víme, že sebereflexí si osoba v rodině utváří po celý život svou personální, sociální i kulturní identitu. Psychický obraz o své osobě ve významné míře podmíní způsob i úroveň životní realizace konkrétního člověka. Řečeno slovy Jana Amose Komenského: Moudrost užitečně slouží člověku tím, že rozumí své cestě a všemu, co dělá - z toho plyne, že studium moudrosti má připravit lidskou mysl na vše, co v činnosti či trpně musíme v průběhu tohoto života prožívat. Potenciál rodiny

Tajemství potenciálu rodiny tedy psychiky rodiny, proniká do světa prostřednictvím konkrétních projevů a činů členů rodiny. V potenciálu rodiny je implicitně psychický potenciál, který ovlivňuje povahu rodiny a jejích členů.

Psychický potenciál sestává ze souboru dispozic rodiny, který se v průběhu života rodiny prostřednictvím učení přeměňuje na psychickou kvalitu, nazvanou:

  1. Světonázor, hodnotová orientace rodiny (což jsou přeměněny dispozice členů rodiny k hodnocení) – jde o způsob chápání života členy rodiny a rodiny jako celku.
  2. Psychické vlastnosti rodiny (což jsou přeměněny dispozice členů rodiny) – jde o projevení se života členů rodiny v těchto podobách:
  • V podobě schopností (což jsou přeměněny dispozice členů rodiny k činnosti) jde o individuální rozumové a smyslově - pohybové činnosti členů rodiny.
  • V podobě temperamentu a emocí (což jsou přeměněny dispozice členů rodiny ke vzrušivosti) jde o jedinečný individuální způsob cítění a projevů každého člena rodiny.
  • V podobě pohnutek / motivace (což jsou přeměněny dispozice členů rodiny ke konání) jde o psychickou energii, psychickou zaměřenost a psychickou dynamiku každého člena rodiny. (M. Machalová, 2013, s. 64; 2014.)

Avšak síla potenciálu rodiny bez psychické a duchovní samoregulace rodiny jako celku a jejích jednotlivých členů může ohrozit jiné rodiny, jiné lidi, společnost, přírodu, planetu Zemi i vesmír. Absence duchovního rozměru v životě rodiny a jejích jednotlivých členů má za následek skutečnost, že se členové rodiny a rodina jako celek neintegrují do uspořádání a pořádku (disciplíny) Života. Potenciál rodiny tak může uškodit samotné rodině. Vystihují to slova A. Einsteina, že osud lidstva nyní závisí více na jeho morálních zásadách než na úrovni technologií.( M. Machalová, 2013, s. 64; 2014.)

Sociální edukace1 a rodina

Člověk v přiměřených podmínkách disponuje po celý svůj život schopností zdokonalovat se psychicky a měnit své chování. Psychologicky jde o přirozený proces dosahování celostnosti osoby. Jedinec má tendenci k sebeřízení a sebeuvědomění. Je otázkou, jak smysluplně lidem zdůvodnit, proč je třeba aby se naučili učit se, a neodnaučili učit se a dovést je k pochopení, že jediné co mohou v sociálním ohrožení a to bez jakéhokoli omezení použít, jsou jejich vlastní schopnosti.

Význam učení se rodiny jako celku a jejích jednotlivých členů vyplývá z potřeby rozvoje způsobilosti lidí k žití, kterou jsme jako systémovou zastřešující způsobilost nazvali „životaschopností.“ (M. Machalová, 2013, s. 72-73; 2014.)

Smysl sociální edukace rodiny spočívá v utváření rozumové, emocionální, motivační, hodnotové a sociální připravenosti především rodičů k vyhodnocení životní reality ak optimálnímu rozhodování se a jednání v souvislosti s rodinou.

Smysl sociální edukace spočívá v podporování rodiny a jejích členů v tom, aby adekvátně posoudili sociální situaci rodiny a problém a jednali konstruktivně, s úmyslem zvládnout zátěžovou životní situaci a přitom si pokud možno zachovat duševní i tělesné zdraví. (M. Machalová, 2013, 2014.)

Obecným cílem sociální edukace rodiny je: Sociální adaptace a integrace osobnosti členů rodiny - tzn. sociální přežití a kontinuita vývoje a rozvoje osobností členů rodiny v rámci interpersonálních vztahů a sociální komunikace v rodině.

Psychologickým cílem sociální edukace rodiny je: Integrace osobnosti jednotlivých členů rodiny a utváření jejich identity – tzn. psychické integrity, sebeobrazu, světonázoru, životního stylu. (M. Machalová, 2013, 2014).

Závěr

Prostřednictvím obsahů sociální edukace je šance formovat připravenost rodiny pro každodenní běžné i náročné situace, což znamená rozvíjet tyto způsobilosti členů rodiny: být vnímavým člověkem – přemýšlet a pochopit dění v rodině – odlišovat co je pro život rodiny škodlivé a co životu rodiny prospívá – poznání umět uplatnit v rolích žití v rodině i mimo ni – jednat vědomě a zodpovědně – být v žití rodiny disciplinovaný – přetvářet a tvořit žití rodiny – mít svědomí a re. životní hodnoty a víru.

Poselství ctihodného Siluana Atoského: Pane, děkuji Ti, že jsi dal na zem Ducha svatého a že učí naši duši znát to, co by nikdy nepředpokládala, že bude znát. (In: Archimandrita Sofronij (Sacharov), 2005, s.137.)

Autorka: Prof. doc. PhDr. Maria Machalová, CSc. Institut výchovy a sportu – IVŠ, Prešov/Bratislava Literatura

ARCHIMANDRITA SOFRONIJ (SACHARŮ). 2005. Ctihodný Siluan Atoský. Překlad: ŠAKOVÁ,Elena. Prešov: Misijní společenství svatého velkomučedníka Juraje Vítěze. 281 s. ISBN 80-969360-5-0. FROMM, Erich. 1969. Lidské srdce – jeho nadání k dobru a zlu. Praha: Mladá fronta.136s. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 2009. Psychologie moudrosti a dobrého života. Praha: GRADA.144 s. ISBN 978-80-247-2362-4. MACHALOVÁ, Maria. 2013. Preventivní sociální práce - Edukační paradigma v sociální práci. Prešov: Prešovská univerzita.272 s.. ISBN 978-80-555-0932-7. MACHALOVÁ, Maria. 2014. Edukační sociální práce. Prešov: Prešovská univerzita.327 s.. ISBN 978-80-555-1118-4. MÁCHOVÁ, Jiřina. 1970. Spor o rodinu. Praha: Mladá fronta.133s. MRÁZ, M. 2006. Psyché – pojem, symbol, inspirace a pramen moudrosti. In: RUISEL, I. (Ed.): Moudrost – inteligence – osobnost. Bratislava: Ústav experimentální psychologie SAV, s. 1 10-16. PATOČKA, Jan. 1996. Péče o duši. Praha: Oikoyhmenh. ŠAFIN, Jan. 2014. Promluva k otevření konference. Nová sociální edukace člověka III. Terapie v pomáhajících profesích. Pravoslavná bohoslovecká fakulta Prešovské univerzity, Prešov, 3.11.2014. ŠULAVÍKOVÁ, Blanka. 2006. Autenticita a dobrý život. Bratislava: Album 198 s. 198

1Edukaci chápeme jako širší pojem, který subsumuje (zahrnuje) výchovu a vzdělávání. Edukaci používáme jako systémový pojem a zároveň mezinárodně zažitý pojem.