Spoluzávislost v rodině se členem závislým na alkoholu

The Codependence in the family with alcohol addicted member

Úvod

Závislost na alkoholu je nemoc, která má největší emocionální dopad právě na rodinu. Vzájemné vztahy v rodině bývají narušeny a čím více jsou pocity jednotlivých členů rodiny destruktivní, tím nepřiměřenější je jejich chování ve vztahu k alkoholově závislému členovi rodiny. Problematika spoluzávislosti v rodině s výskytem závislosti na alkoholu nás zajímá zejména z toho důvodu, že rodinní příslušníci a blízcí závislého při hledání odborné pomoci nikdy nepůsobí neutrálně. Buď závislého člena rodiny ovlivňují příznivě a adekvátním způsobem participují na jeho léčbě, nebo je jejich vliv v důsledku rozvoje spoluzávislosti nežádoucí a působí proti hlavnímu cíli léčby závislosti na alkoholu – trvalé, důsledné a úplné abstinenci. Při práci s rodinnými příslušníky závislého často posloucháme věty typu: * „Já bych mu dal všechno“ nebo * „Kdybych mohla, žiji její život.“ Není proto vzácnou, že při zajišťování efektivní léčby mohou nejbližší příbuzní závislého potřebovat více odborné pomoci než samotný závislý. Znát a pochopit myšlení a chování spoluzávislých osob dává možnost odborníkům připravit se na efektivní spolupráci s příbuznými, konstruktivně s nimi komunikovat, zajistit jednotný přístup všech zainteresovaných ve vztahu k závislému a tím nepochybně zvyšovat samotný efekt odborné pomoci alkoholově závislému členovi rodiny.

Spoluzávislost

Pojem spoluzávislost – kodependence (z angl. Co-Dependence) přinesl mnoho nových hledisek na samotný syndrom závislosti, na jeho porozumění i na samotnou léčbu. Charles L. Whitfield (1991 In Laskovská, 2008, s. 8) definuje spoluzávislost jako „multidimenzionální stav (fyzický, mentální, emocionální a duchovní), projevující se při jakémkoli utrpení nebo dysfunkci, která se spojuje nebo vzniká zaměřováním se“.

Robert Subby (In Beattieová, 2006, s. 42) v knize Codependency, An Emerging Issue popisuje spoluzávislost jako „emoční, psychologický a behavioristický stav u člověka, který vzniká v důsledku dlouhodobého vystavení a dodržování omezujících pravidel, která brání upřímnému vyjadřování pocitů a také.

Beattieová (2006, s. 47) definuje spoluzávislost následovně: „Spoluzávislý člověk je ten, kdo se dává ovlivňovat chováním druhého člověka a cítí nutkání kontrolovat jeho chování“. Současně hovoří o spoluzávislosti jako o partnerství v závislosti, a v kontextu závislosti na alkoholu je nám tato definice nejbližší.

Podstata výše uvedených definic však zůstává stejná – spoluzávislý jedinec má blízký vztah k osobě s problémem závislosti, přičemž jeho emoce, prožívání, chování, postoje a vztahy k jiným lidem jsou jednoznačným způsobem (i když často nepřímo) ovlivňovány chováním, prožíváním a postoji osobou, která je závislá. Podle některých odborníků spoluzávislí chtějí a potřebují kolem sebe nemocné lidi proto, aby mohli být šťastní nedravým způsobem.

Nebezpečí spoluzávislosti spočívá zejména v tom, že příbuzní závislého jedince ztrácejí postupně svou osobní identitu. V zaměření se na potřeby závislého zanedbávají sami sebe, berou problémy závislého za své problémy, přebírají za něj zodpovědnost, a tím mu umožňují a dovolují unikat před jeho vlastní zodpovědností a před následky jeho pití. U spoluzávislých se časem vytrácí nejen jejich osobní identita, ale snižuje se jejich vlastní sebehodnocení, zkresluje se realita a pro mnohé rodiny je charakteristické úplné popření výskytu problému a existence závislosti.

V praxi se často setkáváme s příbuznými závislých, kteří své blízké nejen chrání ve smyslu popírání jejich problému, ale pití svého blízkého (manžela, manželky, dítěte) racionalizují, ba dokonce hájí. Častokrát rodinní příslušníci přebírají na sebe pocity svého závislého člena rodiny, stávají se jeho citovým zrcadlem, balancují mezi potřebou pomoci a potřebou odloučit se. Tyto myšlenky u nich zpětně vyvolávají zejména pocity viny, napětí, strachu. Oni sami se dostávají do bludného kruhu, ze kterého bez pomoci odborníků mnohdy neumí odejít.

Jak uvádí Žiaková (2005, s. 171), na linkách důvěry není neobvyklé tvrzení ženy, že „vedle manželově pití ještě já onemocněla“, přičemž volající popisovala své subjektivně prožívané tělesné potíže. Nezřídka se tedy stává, že v důsledku psychického vyčerpání a depresí sami sahají po alkoholu nebo lécích.

\"Pravda je taková, že alkoholici kteří jsou sami oběťmi nemoci, mají negativní vliv na lidi z nejbližší ale i vzdálené rodiny, tedy na ty, se kterými žijí. Příbuzní a přátelé alkoholika ho často omlouvají, dlouho kryjí, neboť paradoxně věří že se polepší, i když mnohdy zklamal a permanentně klam. 17). Spoluzávislé osoby se snaží dělat změny, které by (podle jejich názoru) situaci změnily, napravily, ale to, co dělají, ve skutečnosti situaci v rodině jen zhoršuje. Nevědomě a nechtěně tak podporují přetrvávání problému a stávají se součástí nemoci. Větší pravděpodobnost stát se spoluzávislým mají osoby, které byly vychovávány v dysfunkční rodině a nemají vzory chování dobré a zdravé rodiny.

O tom, zda se konkrétní osoba stane spoluzávislou nebo ne, rozhodují mnohé činitele. Kredátus (2004) poukazuje na emocionální a materiální závislost, slabé postavení ženy v domácnosti, izolaci rodiny, případně společenský tlak na udržení manželství za každou cenu. Neméně důležitá je i pracovní a společenská pozice členů rodiny, tlak veřejného mínění - názor prostředí, ve kterém rodina žije. Vzniku spoluzávislosti napomáhá i emocionální nezralost, pocit vlastní méněcennosti, potřeba patřit partnerovi, slabé hranice vlastního „já“, ale také deficit interpersonálních schopností řešit problémy.

Průběh spoluzávislosti – výsledky kvalitativního výzkumu

Cílem námi realizovaného kvalitativního výzkumu bylo zjistit a analyzovat průběh spoluzávislosti rodinných příslušníků závislého na alkoholu. Pro naplnění cíle jsme si stanovili následující dílčí cíle:

• definovat jednotlivé fáze spoluzávislosti rodinných příslušníků závislého na alkoholu
• charakterizovat jednotlivé fáze spoluzávislosti se zaměřením na přežívání a chování spoluzávislých ve vztahu k blízkému členovi rodiny závislého na alkoholu

Na základě analýz údajů z rozhovorů s participanty výzkumu uvádíme jednotlivé fáze spoluzávislosti a jejich specifický průběh se zaměřením na přežívání a chování spoluzávislé osoby ve vztahu k alkoholově závislému členovi rodiny. Jak vyplývá z výzkumu, ale iz našich zkušeností, následující fáze se nemusí vždy vyskytnout v uvedeném pořadí, mohou se opakovaně vracet, střídat, probíhat paralelně vedle sebe a mnozí spoluzávislí mohou zůstat trvale v některé z uvedených fází:

1.fáze – POPŘETÍ Fáze Popření je charakteristická intenzivním popíráním reality, kterou je alkoholová závislost blízkého člena rodiny. Jewettová (In Beattieová, 2006, s. 158) uvádí, že "popírání reality je vědomá nebo nevědomá obrana, kterou používáme, abychom se vyhnuli úzkosti, když se cítíme ohroženi. Ignorujeme věci, jejichž uvědomění si by porušilo naši duševní rovnováhu." Popření představuje fázi šoku, ve které se spoluzávislá osoba snaží sama sobě namluvit, že se nic vážného neděje. Již v této fázi nastupují obranné mechanismy, kterými se spoluzávislá osoba chrání před skutečností. Spoléhá se na sliby alkoholika, věří jim a přestože její zdravý rozum říká, že s chováním závislého není něco v pořádku, své skutečné pocity skrývá a vyhýbá se nepříjemným tématům, příp. odmítá komunikovat s okolím.

Nejčastěji vyskytujícími se obrannými mechanismy jsou:

• bagatelizace, t.j. minimalizování a zkreslování rozsahu a závažnosti problému, jako např.: „...ještě jsem si říkala, že vždyť když si dá v robotu 2 dcl vínka s kolegyněmi, na tom není přece nic špatného, vždyť je to normální. Pijí i jiní a mnohem horší.“
• zlehčování situace, např.: „...ale v duchu jsem si to zlehčoval a nepřikládal jsem tomu příliš velký význam.“
• ignorování faktů, např.: „A když jsem to řekla muži, ten jen kývl rukou a řekl, že zase jednou dramatizuji...“,
• únik do sebelítosti, např.: „Když začaly problémy, neřešila jsem je, pak jsem se začala litovat, svého života,...“

Tyto obrany se v průběhu dalšího rozvoje spoluzávislosti posilují, obměňují a opakovaně vracejí v důsledku narůstajících pocitů viny, lítosti a nízkého sebevědomí. Doprovodnými emocemi jsou zejména šok a pocity strachu, jako např.: „...dlouho jsem tomu nechtěl věřit a když byla poprvé hospitalizována na psychiatrii a lékař mi mluvil ještě io její závislosti na lékech, byl jsem v šoku.“ nebo „Když jsem zjistil, že pije, lekl jsem se,...“ 2.fáze – HNĚV Když spoluzávislá osoba přestane popírat vzniklou situaci, nastupuje fáze hněvu. Hněv, který pociťuje, může být neoprávněný nebo oprávněný. V prvním případě obviňuje nejen sebe, ale i Boha, případně jiné lidi a je charakterizován výroky typu: * „Dlouho jsem se zlobila nejprve na Boha a pak na sebe, že jsem ji špatně vychovala.“ nebo: „Pak jsem se zlobila sama na sebe, že jsem se nerozvedla, ještě když byl malý, aby neviděl, jak opilý chodil domů otec.“* V určitých momentech však začne spoluzávislá osoba pociťovat oprávněný hněv na chování závislého, protože si začíná uvědomovat, že alkoholik často klame, neplní si povinnosti. členy rodiny. Tehdy může mít spoluzávislá osoba pocit, že alkoholikovi na ní nezáleží a má potřebu úder vrátit a nějakým způsobem alkoholika potrestat za bolest, kterou jí způsobil.

Přestože samotné prožívání hněvu spojené s otevřenou agresí je charakteristické převážně u mužů, z analýzy rozhovorů jsme identifikovali zřetelný hněv ženy, který se navenek projevoval agresivním chováním namířeným na svého závislého partnera: „...stalo se, že jsem mu vlepila facku, i jsem ho bila probere.“

3.fáze – ZACHRAŇOVÁNÍ

Fáze Zachraňování má nejdelší průběh a mnoho spoluzávislých, navzdory úsilí změnit nejen závislého, ale i svůj život, setrvává v této fázi celý život. Pro toto období je charakteristické střídání pomoci závislému s tvz. umožňováním, čili podporováním jeho problémového chování. Spoluzávislá osoba se stává jakými zachráncem alkoholika, chrání ho před následky jeho pití a dostává se do postavení člověka, který je za alkoholika zodpovědný. Důsledkem takového chování je „pohodlí alkoholika“, který nemá žádný důvod a motivaci ke změně osobnosti, protože spoluzávislá osoba mu vytrvale dokazuje, že za něj přebírá odpovědnost tím, že se stará o všechny jeho potřeby. Když nastane zhoršení situace a spoluzávislá osoba vidí, co svým umožňováním způsobila, stále intenzivnější pocity viny způsobují opětovné umožňování.

Fázi Zachraňování charakterizuje následující chování:

• přímé podporování závislého chování, např.: "„...pomohla jsem jí se stěhováním, aby mohla začít znovu a tady, doma, v bezpečí. Našla jsem jí brigádu, aby si vydělala alespoň nějaké peníze, neměla nic, všechno propila, ještě i peníze, které jsem jí dávala.", nebo "...doma má vždy navařené,"
• omlouvání, např.: „...je mi jí líto, je to nemocný člověk, za toto chování může její diagnóza...“, nebo: „Spíš mi jí bylo líto, protože jsem věděla, k jakému muži se vrátila.“,- zdůvodňování, např.: „...když jsem k ní hodně domů , neuklidit..., i jsem jí navařila, protože sotva stála na nohou, musela něco sníst...", nebo "...je nemocný, potřebuje moji pomoc, je to moje povinnost.",
• bagatelizace, např.: „... vždyť on není špatný, když má práci, vydrží nepít několik dní...“
• slibování, např.: „...říkal jsem si, pokud se jednou z toho dostane, přestanu pít i já...“
• kontrolování, např.: „...měřila jsem, kolik ubývá z láhve...“
• zdánlivá lhostejnost, např.: * "Teď se tvářím, že se nic neděje...", nebo "Teď je mi to už skoro jedno. Syn má vlastní rodinu, já jsem celý den v práci a mám svůj vlastní život. Člověk si zvykne na všechno."*

V oblasti emocí dochází v této fázi k náhlým obratům a změnám. V období pomoci a pobytu alkoholika na léčení, dokonce i první měsíce po léčbě, spoluzávislá osoba doufá a věří, že všechno bude v pořádku, o čemž svědčí následující výroky: *"Při každém dalším léčení jsem doufala, že se postaví na nohy.", nebo "...když byl na léčení," věřila jsem, že bude v pořádku a že s bude pořád. zklamání, beznaděj a zoufalství: "Když jsem jí po asi 2 měsících abstinence od prvního léčení našel láhev, byl jsem zoufalý."

Během celé fáze jsou však trvale přítomny (časově odlišné a různě intenzivní) pocity strachu, vnitřního napětí, lítosti, viny, studu a hněvu charakterizované výroky: „...strašně se stydím za to, že jsi někdy přeji, aby tady už nebyl, pak se zlobím na sebe, že jsem špatná matka“ mnou něco, čeho se bojím.“ 4.fáze – SMUTEK Tato fáze navazuje na předchozí, je s ní úzce spojena, přičemž spoluzávislá osoba může často přecházet z jedné fáze do druhé a naopak. V této fázi si spoluzávislý uvědomuje svou bezmocnost a připouští, že na závislost svého blízkého nemá žádný vliv. Se situací však smířený není a navzdory vracejícím se pocitům smutku, deprese, strachu z budoucnosti, uzavírání se do sebe a neochotě komunikovat s okolím opakovaně zachraňuje závislého, o čemž svědčí následující výroky: „...i když cítím neustálý strach,... chuť si o tom s nikým povídat...“ 5.fáze – NENÁVIST Hněv, zachraňování, smutek, dlouhodobé pocity strachu, lítosti, studu a nezpracované pocity viny způsobují, že spoluzávislá osoba začne cítit vůči závislému odpor a v krajním případě nenávist. O intenzivních pocitech nenávisti svědčí následující výroky: „...nenávidím ji za to, že zničila zdraví mých rodičů...“, ale i „...nenáviděla jsem ji za to, co udělala svým dětem,...“. Tyto pocity se nevyvíjejí u každého stejně, rovněž jejich intenzita a délka trvání je individuální. Nenávist je specifická zejména u těch spoluzávislých, kteří jsou dlouhá léta svědky toho, jak alkoholik postupně destruuje vztahy v rodině a jeho chování se odráží především na zdraví dalších rodinných příslušníků. Spoluzávislá osoba si v této fázi vědomě vytváří odstup od závislého a jeho chování a další osud je její lhostejný: „...když chce pít, ať pije, ať se upije k smrti.“ Navzdory takovému postoji jsou však i nadále přítomny pocity úzkosti, strachu z budoucnosti a hanba.

6.fáze – SMÍŘENÍ Fáze Usmíření představuje přizpůsobení, vyrovnání se se situací, přijetí reality a zaměření pozornosti na sebe a své potřeby. Tato fáze přináší spoluzávislé osobě schopnost reálně zhodnotit situaci, schopnost chovat se racionálně a současné přináší pocity vyrovnanosti a štěstí, jako např.: „...cítím se vyrovnaná, dokonce někdy šťastná, naučila jsem se konečně těšit a nemít pocity viny, že já jsem v něčem selhala...“,“...necítí fázi uvědomuje, že alkoholika svým chováním (včetně umožňování, slibování, kontrolování) nezmění a změnit se musí ona, o čemž svědčí následující slova: „Přizpůsobila jsem se situaci a vím, že já ho změnit nedokážu.“, „...změnila jsem se já, ne on.“*

Pro lepší znázornění průběhu spoluzávislosti uvádíme jednotlivé fáze, emocí a chování spoluzávislé osoby ve vztahu k alkoholově závislému členovi rodiny v následujícím diagramu:

Terapie spoluzávislosti

Terapie spoluzávislosti je dlouhodobý proces, který spočívá v sebeobjevování a postupném růstu osobnosti spoluzávislého člena rodiny. Jelikož není akceptována v diagnostických manuálech MKCH-10, pojišťovny neproplácejí její terapii. Proto je třeba najít současně v pacientově anamnéze jiná onemocnění, na která by se náhrady za léčbu pacienta vztahovaly. Laskovská (2008) mezi techniky terapie kromě pravidelných a dlouhodobých návštěv svépomocných skupin Al-Anon a Alateen řadí:

• podle potřeby detoxikaci ve smyslu odpoutání se od lidí, místa a chování, které blokují proces uzdravení,
• individuální terapii s cílem přijmout sebe sama a odpovědnost za sebe samého, - skupinovou psychoterapii specifickou pro kodependenty, případně pro dospělé děti z dysfunkčních rodin,
• absolvování vzdělávacích programů o kodependenci,
• využití prvků podpůrné léčby (vedení si deníku, pravidelný kontakt s jedním nebo více důvěryhodnými lidmi).

V praxi však samotné uzdravování probíhá převážně formou pravidelných návštěv zmiňovaných svépomocných skupin pro rodinné příslušníky závislé a současně formou individuální terapie s cílem odpoutat se od chování závislého člena takovým způsobem, aby neblokoval proces uzdravování. Tento proces vyžaduje aktivní spolupráci spoluzávislého a terapeuta a spočívá v poskytování konzultací o způsobech, jak si zachovat zdraví a rozhodnutí pro sebe a své děti. Cílem terapie je dosáhnout toho, aby manžel/manželka, partner/partnerka, rodič, případně dítě pijícího člena rodiny pochopili, že nemohou změnit jeho závislost, ani svou bezmocnost ve vztahu k jeho názorům, myšlenkám, postojům, rozhodnutím a chování, ale naopak mohou změnit a „objevit“ moc nad sebou samým a nad svým chováním.

Sociální poradenství pro rodinné příslušníky závislé

Sociální práce jako samostatný vědní obor má možnost uplatnit své působení iv oblasti závislosti především prostřednictvím sociálního poradenství na všech úrovních – základní, odborné a specializované. Souhlasíme s tvrzením Pavelové (2008), že profesionální sociální poradenství v oblasti závislostí patří nejen do kompetence specializovaných zdravotních pracovníků (zejména odborných lékařů zabývajících se závislostmi, psychologů a školených zdravotnických pracovníků), ale také sociálních pracovníků disponujících odbornými a osobnostními způsobilostmi pro práci se závislým klientem.

Mezi nejčastější otázky rodinných příslušníků, se kterými se setkáváme, patří:

• Kde jsme udělali chybu?
• Přispěli jsme k tomu, že začal/začala pít?
• Můžeme mu/jí pomoci, a pokud ano, jak?
• Jak řešili podobný problém jiní?
• Jak účinná je léčba závislostí?
• Je závislost vyléčitelná?
• Jak bude vypadat jeho/její návrat z léčení?
• Vyřešit můj/náš vlastní problém.
• Jak postupovat v případě, že si nechce přiznat problém s alkoholem?
• Získat kontakt na možnou léčbu v místě mého bydliště.
• Získat informace o léčebných programech.
• Praktické otázky v případě léčby (zdravotní pojištění, sociální dávky apod.).

Jelikož systém pomoci je v našich podmínkách nastaven zejména na pomoc závislému, jeho rodině stále není věnována adekvátní podpora. U příbuzných (zejména v důsledku rozvoje spoluzávislosti) převládají pocity bezmocnosti, úzkosti, strachu a snahy situaci co nejrychleji vyřešit a jsou ve většině případů odkázáni na to, jak a zda se podaří ústavní protialkoholická léčba jejich závislého člena. Nemotivuje je to k práci na sobě samých a navíc jim není poskytována pomoc při řešení případných problémů, které mohly vzniknout v důsledku dlouholetého soužití s ​​alkoholikem. Rodina často neví, jak se má chovat vůči závislému členovi před léčbou, jakým způsobem ho může motivovat k léčbě, jak se má chovat vůči abstinujícímu po léčbě a právě tento fakt může být jedním z příčin recidivy a opakujících se léčení závislého jedince. I to je jeden z dalších důvodů, aby se předmětem léčebné a sociální péče stala celá rodina, nejen její nemocný člen.

Proto hlavními cíli sociálního poradce v této oblasti jsou:

• poskytnout všem členům rodiny základní informace o závislosti jako nemoci a vysvětlit jim, že závislost na alkoholu je nemoc na celý život,
• poskytnout jim informace o léčebných programech, o průběhu léčby, o přístupu k závislému v jednotlivých fázích léčebného procesu,
• za spolupráce dalších odborníků je poučit o nebezpečí a sebedestrukci jejich vlastního návykového chování, které vzniká v důsledku dlouholetého soužití s alkoholově závislým členem,
• poukázat na neefektivnost jejich „pomoci“ a snahy kontrolovat závislého a pomoci jim tak pracovat na potlačení všech forem kontroly a jejích projevů (např. kontrolovat finance, omlouvat jeho pití, měřit množství vypitého alkoholu z lahví, neustále na něj myslet a bát se, co se mu všechno může stát...),
• vysvětlit, že takové chování jim samým znemožňuje najít klid a vyrovnání a jen oni sami své chování mohou změnit,
• spolupracovat a využít pomoci jiných lidí, kteří jsou v podobné situaci, nejlépe členů svépomocné organizace Al-Anon, poskytnout kontakty na tyto svépomocné skupiny,

• motivovat všechny členy rodiny pro participaci na léčebném a doléčovacím procesu, případně nabídnout účast na párové nebo rodinné terapii s cílem:

• eliminovat jejich vlastní návykové chování,

• posilovat adaptivní mechanismy rodiny, změnit vzorce interakcí spojované s užíváním alkoholu a vytvořit nový „scénář“ rodinného života,
• motivovat závislého k léčbě,
• podporovat závislého při bezprostřední léčbě,
• podporovat abstinujícího závislého v době doléčování při prevenci recidiv.

Závěr

Spoluzávislost je specifický chorobný stav, kterým rodina reaguje na alkoholismus svého člena, přičemž můžeme konstatovat, že má progresivní tendenci. Čím hlouběji se nemocný člen rodiny přepadá do alkoholové závislosti, tím intenzivněji reagují lidé v jeho okolí. Z prvotního popření a vůbec zlehčování možného vzniku závislosti, přes hněv a dlouholeté zachraňování může nastat izolace, deprese, ale také intenzivní nenávist. Pomoc rodině s alkoholově závislým členem představuje proces, který v první řadě vyžaduje pochopit průběh spoluzávislosti, její dynamiku a sebedestruktivní formy chování spoluzávislých ve vztahu k závislému. Tato pomoc by se měla odvíjet od aktuálního stavu, ve kterém se blízcí alkoholově závislého člena rodiny nacházejí.

Autoři: Mgr. Michaela Šavrnochová, Markéta Rusnáková Seznam bibliografických odkazů [1] BEATTIEOVÁ, Melody. 2006. Konec spoluzávislosti. Trnava : Spolek svatého Vojtěcha, 2006. 275 s. ISBN 80-7162-631-7. [2] KREDÁTUS, Josef. 2004. Rodina jako systém, rodina jako klient a pacient. In Čistý den: Čtvrtletník pro všechny, kdo chtějí žít bez návykových látek... ISSN 1336-4243, 2004, roč. 2, čj. 2, s. 1 6-7. [3] LASKOVSKÁ, Štefánie. 2008. Závislost na směřování jinam, k jinému. In Čistý den: Čtvrtletník pro všechny, kdo chtějí žít bez návykových látek... ISSN 1336-4243, 2008, roč. 6, čj. 3, s. 1 8-9. [4] MARIANI, Juraj. 2009. Abstinence je stav duše. Výpověď abstinujícího terapeuta. Liptovský Mikuláš: Bianko, 2009. 116s. ISBN 978-80-970202-9-3. [5] PAVELOVÁ, Ľuba. 2008. Sociální práce v oblasti závislostí. Jaké má šance? In Čistý den: Čtvrtletník pro všechny, kdo chtějí žít bez návykových látek... ISSN 1336-4243, 2008, roč. 6, čj. 3, s. 1 24-25. [6] ŽÁKOVÁ, Eva. 2005. Psychosociální aspekty sociální práce. Prešov: Akcent Print, 2005. 232s. ISBN 80-969274-2-6.

ŠAVRNOCHOVÁ, M., RUSNÁKOVÁ, M.. 2011 Spoluzávislost v rodině s členem závislým na alkoholu. In MÁTEL, A. – Janechová, L. – ROMAN, L. (eds.) 2011. Sociální patologie a intervence sociální práce. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠ ZaSP sv. Alžběty. ISBN 978-80-8132-018-7 65-77.