Syndrom vyhoření je typický dlouhodobým pociťováním psychického a emocionálního vyčerpání a pocity depersonalizace. Rovněž kompetence na zvládání nároků práce a každodenního života je výrazně snížena. Za klíčovou komponentu syndromu vyhoření se považuje emocionální únava, která je charakteristická prožíváním nedostatku zdrojů pozitivních pocitů a povzbuzení, což vede ke ztrátě energie a pocitům dlouhodobé únavy, která nevymizí ani po přiměřeném odpočinku. Depersonalizace je spojována se ztrátou idealismu, negativním přístupem ke klientům a cynismem (1). Vyšší riziko vzniku syndromu vyhoření bylo konzistentně zaznamenáno mezi pracovníky pomáhajících profesí (zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci), přičemž se ukazuje jeho negativní dopad nejen na pracovní oblast (2). V systematickém přehledu výzkumných studií zabývajících se vztahem syndromu vyhoření a rizika somatických zdravotních problémů (3) bylo identifikováno množství důkazů svědčících o vlivu syndromu vyhoření na zvýšené riziko výskytu hypertenze a ischemické choroby srdeční, metabolického syndromu, poruch regulace na hypothalamo-pit procesů, imunitních poruch, srážlivosti krve a rizikového chování z hlediska zdraví. Obzvlášť významný je koncept „vital exhaustion“, jehož charakteristiky jsou do velké míry shodné s klasickým pojetím syndromu vyhoření, a který se považuje za významný etiologický rizikový faktor ischemické choroby srdeční a infarktu myokardu, stejně jako faktor zhoršující prognózu onemocnění (4, 5).

Přestože je možné identifikovat osobnostní (neuroticismus) a socio-demografické prediktory (věk, vzdělání) syndromu vyhoření, jako významné faktory ovlivňující jeho vznik se uvádějí zejména pracovní charakteristiky. Patří sem příliš vysoké pracovní požadavky (přetížení), kombinované s nízkou mírou kontroly a nedostatečným odměňováním, nízkou mírou sociální opory, pociťovanou nespravedlností v rozhodovacím procesu v práci, a rozpor hodnot jednotlivce s hodnotami organizace (6). Naopak za faktory působící protektivní ve vztahu k syndromu vyhoření se považují dobře zvládnuté copingové strategie: emočně orientované strategie zvládání stresu byly spojeny s vyšším výskytem, ​​naopak kognitivní strategie orientované na problém byly prediktory nižší úrovně syndromu (7). Také pozitivní sebehodnocení – vyšší sebeúcta, vyšší úroveň sebeúčinnosti (8) a pocit smysluplnosti (9) se ukazují jako faktory pozitivně ovlivňující schopnost odolávat příznakům syndromu vyhoření.

Vzdělávací programy zaměřené na rozvoj komunikačních kompetencí a zlepšení copingových strategií se obecně považují za účinný nástroj pro prevenci syndromu vyčerpání, přesto existuje jen poměrně málo studií zaměřujících se na výzkumné potvrzení tohoto vztahu. Byl zaznamenán pozitivní efekt sociálně-psychologických intervencí na jednotlivé komponenty syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků na psychiatrických odděleních (10,11).

Několik studií se v poslední době zaměřuje na výskyt syndromu vyhoření iu studentů - příprava ke studiu není sice prací v klasickém slova smyslu, ale obsahuje pravidelnou účast na strukturovaných činnostech a nutnost podávat výkon. Lze tedy předpokládat, že strategie zvládání studijní zátěže budou souviset i se strategiemi pozdějšího zvládání zátěže pracovní, a že aktivity zaměřené na rozvoj kompetencí zvládání stresu budou užitečné i při předcházení pozdějšího vývoji syndromu vyhoření již během výkonu profese. Osobnostní charakteristiky jako sebehodnocení a „sense of coherence“ (smysl pro integritu) mohou být důležitými faktory ovlivňujícími individuální schopnosti zvládnout vyhoření. Tato studie se zaměřuje na zkoumání vztahů mezi zmíněnými osobnostními faktory a syndromem vyhoření u studentů pomáhajících profesí.

Metody

Výzkumu se zúčastnilo 75 univerzitních studentů denního bakalářského studia 1. a 2. ročníku (ženy: 81.1 %; věkový průměr 20.7±2.8, rozpětí 19-37). Ze zúčastněných studentů bylo 48 studentů psychologie (průměrný věk 21,1±3,3; 29 % mužů) a 27 studentů zdravotnických oborů - ošetřovatelství a veřejného zdravotnictví (19,8±1,7; 100 % ženy). Návratnost dotazníků byla 88,3%, sběr dat probíhal v únoru až dubnu 2010 na Jesseniově lékařské fakultě UK v Martině (odbory ošetřovatelství a veřejné zdravotnictví), a na Filozofické fakultě Katolické Univerzity v Ružomberku (obor psychologie). K měření úrovně syndromu vyhoření byla použita Škála syndromu vyhoření ve škole (SBI, maximální skóre dotazníku je 54, vyšší skóre znamená vyšší hladinu vyhoření). Dále byly využity Antonovského škála smyslu pro integritu (SOC, 13-položková verze, maximální skóre je 91, vyšší skóre znamená vyšší úroveň smyslu pro integritu) a Rosenbergova škála sebeúcty (RSS, maximální skóre 30 při kódování položek 0-1-2-3, vyšší skóre znamená vyšší). Ke statistickému zpracování dat byly použity deskriptivní statistické postupy, Studentův t-test, korelační analýza a lineární regrese. Do lineárního regresního modelu byly zařazeny věk a rod jako možné intervenující proměnné, hladina sebeúcty (RSS) a smysl pro integritu jako možné prediktory a hladina syndromu vyhoření (SBI) jako závislá proměnná.

Výsledky

Průměrné hodnoty jednotlivých psychologických proměnných jsou uvedeny v Tabulce 1. Studenti psychologie a studenti zdravotnických oborů se lišili v průměrných hodnotách syndromu vyhoření (p≤ 0.05, Studentův t-test).

Tabuľka 1. Priemerné hodnoty premenných v jednotlivých skupinách študentov

Hodnoty dotazníku SBI - syndromu vyhoření významně negativně souvisely s úrovní sebeúcty (r = -0,29) a rovněž staticky signifikanta byla negativní korelace syndromu vyhoření a smyslu pro integritu (r = -0,41). Statisticky významná byla také korelace proměnné sebeúcta a smysl pro koherenci. Hodnoty Pearsova korelačního koeficentu jsou uvedeny v Tabulce 2

Tabuľka 2. Hodnoty korelačného koeficientu (Pearson correlation coefficient)

Úroveň syndromu vyhoření byla signifikantně predikována jen úrovní smyslu pro integritu - sense of coherence ((β= -0.35; 95% CI: -0.45,-0.32). Sebeúcta nebyla významným prediktorem hladiny syndromu vyhoření u %5; 0:5; -0.65,0.46).

Tabuľka 3. Lineárny regresný model - prediktory syndrómu vyhorenia

Diskuse

Lze předpokládat, že syndrom vyhoření kromě charakteristik samotného pracovního (resp. v tomto případě studijního) prostředí je významně ovlivněn i osobnostními charakteristikami, a to zejména takovými, které úzce souvisí se self-konceptem (sebeúcta) a zdroji pro zvládání stresu, copingovými strategiemi. Výsledky prezentovaného výzkumu naznačují, že zvláště významný může být v tomto kontextu právě smysl pro integritu (sense of coherence), který je charakteristický chápáním světa jako logicky pochopitelného, „dávajícího smysl“, konzistentního a relativně předvídatelného a bezpečného. Rovněž je typický vysokou schopností zaangažovat se, investovat energii do řešení životních problémů, které jsou chápány spíše jako zvládnutelné výzvy než jako nepřekonatelné překážky (12). Je zřejmé, že takové osobnostní nastavení pro vnímání okolního světa je výhodné pro zvládání stresových situací a také z hlediska menšího rizika vzniku syndromu vyhoření.

Vzájemné vztahy mezi syndromem vyhoření a osobnostních charakteristik jsou komplexní, a v budoucnu bude vhodné jejich potvrzení výsledků ve větší a konzistentnější skupině účastníků, protože některé výsledky mohly být ovlivněny metodologickými omezeními (velikost a složení výzkumné skupiny). Rovněž je v další fázi výzkumného projektu plánováno ověřování vlivu sociálně-psychologického výcviku na jednotlivé psychologické proměnné relevantní z hlediska syndromu vyhoření.

Závěr

Výsledky výzkumu ukazují, že syndrom vyhoření významně souvisí s nízkou úrovní smyslu pro integritu. Je pravděpodobné, že copingové strategie využívané při plnění studijních povinností budou významně souviset se strategiemi používanými později v práci, a také lze předpokládat, že zlepšování dovedností na zvládání stresu a rozvíjení charakteristik pozitivně působících proti syndromu vyhoření je vhodné již u studentů - a to z hlediska prevence později.

Autoři: Z. Škodová, Ľ. Banovčinová, M. Bubeníková, J. Holdoš Literatura:

  1. Leiter, M. P., Maslach, C.(2000a). Burnout and health. In A. Baum et al., Ed.
  2. Van Dierendonck, D. et al.(2001). Burnout and inequity among human service profesionales: A longitudinal study. Journal of Occupational Health Psychology, 6, 43–52.
  3. Melamed et al. (2003). Burnout a Risk of Cardiovascular Disease: Evidence, Possible Causal Paths, a Promising Research Directions. Psychological Bulletin,132, 327-353.
  4. Appels, A.(2004). Exhaustion and coronary heart disease: Historie of a scientific quest. Patient Education and Counseling, 55, 223–229.
  5. Kebza, V., Šolcová, I.(2008). Burnout syndrom-review of contemporary state of knowledge and perspectives for the future. Československá psychologie, 52.
  6. Maslach, C., Leiter, M. P.(2008). Early predictors of burnout and endgagement. Journal of Applied Psychology, 93, 498–512.
  7. Elliott, T. R. et al. (1996). Occupational Burnout, Tolerance pro Stress, a Coping Among Nurses in Rehabilitation Units. Rehabilitation Psychology, 41, 267-284.
  8. Skaalvik, E. M., Skaalvik, S.(2007). Dimensions of Teacher Self-Efficacy and Relations With Strain Factors, Perceived Collective Teacher Efficacy, and Teacher Burnout. Journal of Educational Psychology, 99, 611–625.
  9. Pines, A. M.(2004). Why are Israelis less burned out? European Psychologist, 9, 69-77.
  10. Doyle M. et al.(2007). Burnout: the impact of psychosocial vzdělávání. Mental health practice, 10, 16-19.
  11. Ewers, P. et al.(2002). Does training in psychosocial interventions redukce burnout rates in forensic nurses? Journal of Advanced Nursing, 37, 470-476.
  12. A. Madaras-Gecková, P. Tavel, B. Gajdošová, O. Orosová, I. Žežula, J. P. van Dijk (2008). Socioekonomické a psychosociální faktory smyslu pro integritu u adolescentů. Československá psychologie, 52, 2, 132 - 144.

Příspěvek byl prezentován na 5. ročníku konference pod názvem ,,Psychologie zdraví 2010“, která se konala dne 19.května 2010 v Bratislavě.Konferenci organizovala sekce psychologie zdraví SPS při SAV ve spolupráci se sekcí zdraví Ministerstva zdravotnictví SR. nemocí v Bratislavě, VŠZaSP sv. Alžběty v Bratislavě, Kancelář WHO na Slovensku, KISH Košice, Katedra psychologie FF KU v Ružomberku a Katedra psychologie FF TU v Trnavě.

Sborník příspěvků z 5. konference psychologie zdraví, Bratislava, 2010 byl vydán pouze v elektronické formě Dostupnost: http://www.prohuman.sk/psychologia/zbornik-prispevkov-z-konferencie-psychologia-zdravia-2010