Když jsem před pěti lety začala pracovat v prostředí domoškoly, nečekala jsem, jak moc to změní můj pohled na vzdělávání. Myslela jsem si, že budu především učit děti. Dnes vím, že to byly právě děti, které učily mě. Naučily mě zpomalit. Poslouchat. Všímat si. A hlavně pochopit, že učení není proces, který se dá jednoduše nacpat do osnov, časových plánů a hodnocení. Jako alternativní typ výuky jsem si zvolila integrované tematické vyučování, dnes nazývané VEU, tedy vysoce efektivní učení, probíhající v blocích, kde jsme se učili několik předmětů najednou.
Foto: Řemenářství
Školství nás učilo, že dobré vzdělávání znamená výkon, výsledky a postup podle jasně určených pravidel. Děti se podle něj mají učit předepsané učivo a v určeném čase. A pokud to zvládnou, jsou úspěšné.
Dnes se na to dívám jinak. Práce v domoškole mi ukázala, že každé dítě se učí vlastním tempem. Každé přemýšlí jinak. Každé potřebuje něco jiného. Některé potřebuje více času, jiné více prostoru, další potřebuje jen cítit, že mu někdo věří. Velkou výhodou byl fakt, že jsem se mohla věnovat každému dítěti individuálně, protože počet dětí se pohyboval od čtyř do sedmi, od 1. do 4. ročníku. Děti vůbec neznaly domácí úkoly ani známky, jen komentáře, tipy, rady, vlastní nápady a návody. Ve škole se nejen učily, ale učivo také procvičovaly, a to zejména formou her. Hra je totiž pro dítě zábavou, nejvíce a nejlépe se naučí právě ve hře, a tím osobnostně postupuje a ani si neuvědomuje, že se učí.
Foto: výroba vánočních koulí
Nejsilnější momenty často nepřicházely při splnění učebních cílů. Přicházely v tichých chvílích. Když se dítě přestalo bát odpovídat. Když se nebálo říct „nerozumím“. Když se odvážilo položit otázku jen proto, že ho něco upřímně zajímalo. Právě tehdy jsem si začala uvědomovat, jak obrovskou sílu má bezpečné prostředí. Dítě, které se cítí přijaté, se učí jinak. Svobodně. Přirozeně. Beze strachu. Chce a těší se do školy. Vždy, když přišel rodič dříve pro dítě, bylo nešťastné, že už musí jít domů.
Možná právě zde jsem nejvíce pochopila myšlenky Janusze Korczaka, významného polského pedagoga 20. století, který výrazně ovlivnil moderní chápání výchovy a vzdělávání. Podle něj dítě není projekt, který je třeba dokončit. Je to plnohodnotný člověk už od narození. Se svými pocity, názory, obavami i sny. Člověk, který si zaslouží respekt, důvěru a úctu. Ne jako plán, který je třeba neustále opravovat, tlačit nebo formovat podle představ dospělých. Korczak považoval dítě za rovnocenného partnera dospělého.
Čím déle pracuji s dětmi, tím více si uvědomuji, jak snadné je zapomenout na jejich skutečné potřeby. Dospělí často mluví o dětech, plánují pro ně budoucnost, nastavují jim pravidla, plní si skrze ně své nesplněné sny, ale ne vždy je opravdu poslouchají. Učitel v domoškole děti poslouchá. Nejen slova, ale i ticho, frustraci, nadšení, strach, radost, zvědavost, zklamání ...
Je toho hodně, co by se dalo kritizovat na slovenském školství. Já však znám mnoho učitelů, kteří dělají svou práci s obrovským nasazením a srdcem. Obdivuji je. Vím, v jak náročných podmínkách pracují. Zároveň však cítím, že školství jako celek je nastaveno tak, že dětem často neumožňuje rozvinout jejich přirozené nadání. Myslím si, že stále funguje podle modelu škol 19. století, ve kterém musí všichni postupovat stejným tempem, plnit stejné osnovy, stejné požadavky, stejné hodnocení. Navzdory různým tzv. reformám v mnoha školách stále vidíme přeplněné třídy, tlak na výkon, množství memorování a málo prostoru pro individualitu, osobní rozvoj.
Upřímně obdivuji učitele ve státních školách. Jejich práce je nesmírně náročná. Mají před sebou desítky dětí, z nichž každé je jiné. Zároveň musí zvládat učivo, testování, administrativu a také množství dalších povinností, které veřejnost nevidí. V takovém školním systému je velmi těžké věnovat každému dítěti tolik pozornosti, kolik skutečně potřebuje.
Třídy jsou přeplněné dětmi, které jsou odlišné, jsou z různého sociálního prostředí, ale očekáváme od nich stejné tempo, stejné výsledky a stejné odpovědi. Hodnotíme je známkami, porovnáváme je a často — i když nechtěně — je učíme, že chyba je něco špatného. Jenže chyba je přece přirozenou součástí učení. Možná bychom se měli méně ptát, zda dítě splňuje nároky, které od něj škola požaduje, a více se ptát, zda škola dítěti prospívá.
Pokud se má školství posouvat dopředu, podle mě nestačí měnit osnovy nebo přidávat nové reformy. Potřebujeme změnit hlavně způsob, jakým přemýšlíme o dítěti. Podle Janusze Korczaka dítě nepotřebuje jen vzdělání. Potřebuje úctu, abychom ho skutečně poslouchali. Protože budoucnost vzdělávání nebude stát jen na technologiích, reformách či moderních osnovách. Bude stát zejména na kvalitě vztahu mezi učitelem a dítětem.
Foto: zážitkové učení
Domoškola mi nedala odpovědi na všechno. Nepovažuji ji za univerzální řešení. Není pro každého a rozhodně není jednoduchá. Učitel – jako průvodce či mentor - je s dětmi celý den, raduje se s nimi, řeší všechny jejich problémy, trápení, radosti i starosti. Úplně vtáhnou člověka do svého světa. Občas jsem byla pro ně máma, teta či babička. Učitel v domoškole musí být nejen velmi flexibilní, ale také empatický, kreativní, podporující, důsledný, soucitný, adaptabilní a v neposlední řadě i odborně připravený. Domoškola vyžaduje hodně trpělivosti, disciplíny a odpovědnosti. Ale dala mi něco velmi důležitého. Pomohla mi znovu objevit podstatu vzdělávání.
Dnes si více než kdykoli předtím myslím, že skutečné vzdělávání nezačíná u učebnice. Začíná u vztahu. U důvěry. U bezpečí. U vzájemné úcty a respektu. Dětí i rodičů.
A možná právě toto je největší výzva i pro naše školství. Neptat se jen: „Co všechno se má dítě naučit?“ Ale uvědomovat si: „Jakého člověka připravujeme do života?“ Protože na konci školního roku si děti nebudou pamatovat všechny poučky, definice ani testy. Budou si pamatovat pocity, které při učení zažívaly.
Když se ohlédnu za lety domácího vzdělávání, uvědomuji si, že to nejcennější, co se mi podařilo, nejsou zvládnutá učiva ani splněné osnovy. Největší radost mi přinášelo to, že se děti učily rády, měly chuť do učení a samy mě volaly, abychom se už šli učit. Často se stávalo, že jsme vyučovací bloky prodloužili kvůli zájmu dětí o téma, o kterém jsme se učily. Objevovaly svět s přirozenou zvědavostí, ptaly se, hledaly odpovědi a těšily se z nových objevů – ne kvůli známkám nebo tlaku na výkon, ale proto, že je poznávání skutečně bavilo. Právě tuto vnitřní motivaci považuji za největší dar, který jim domácí vzdělávání mohlo přinést. Obsah učiva jsme vždy zvládali s předstihem, čímž jsme měli mnoho času na opakování a upevňování učiva. V období zkoušek jsem obdivovala děti, jak bravurně zvládaly pololetní zkoušení na výbornou s poznámkou, jaké byly zkoušky lehké. Věřím, že právě vnitřní motivace a radost z poznávání jsou tím nejcennějším základem pro celoživotní vzdělávání. Byly to pro mě nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější roky mé pedagogické práce.
Autorka: Mgr. Janka Koperová
