Vhled a vhledové problémy: Vymezení a přístupy

Úvod

Lidé tráví značnou část času řešením problémů, které tak představuje významnou oblast psychologického výzkumu. Problémy je však možné zhruba rozdělit na dobře (DDP) a špatně definované (ZDP), přičemž většina výzkumných snah směřovala k odhalení zákonitostí, týkajících se řešení DDP. To lze popsat jako heuristické prohledávání problémového prostoru (PP), tedy množiny všech logických stavů, které lze utvořit na základě reprezentace problému – znalostí počátečního stavu, cílového stavu a operátorů, pomocí kterých se člověk pohybuje od jednoho stavu ke druhému (Kaplan & Simon, 1990). Předpokládá se, že náročnost DDP následně závisí zejména na velikosti PP. Například šachy jsou náročnější než dáma, protože hráč musí zohlednit větší množství stavů, v obou případech se však řídí jasně definovanými pravidly.

V běžném životě se však lidé setkávají zejména se ZDP, které je především náročné správně reprezentovat, resp. určit východiska na základě kterých by PP měl být vůbec utvořen. Příkladem je situace zaznamenaná Maxem Wertheimerem (2020, s. 162), ve které dva chlapci hráli badminton: Silnější neustále porážel slabšího, ten rezignoval a silnější ho neuměl přemluvit aby ve hře pokračoval. Vědecké zkoumání řešení takových problémů je však komplikované, neboť do něj zasahují faktory, které v naturálních podmínkách nelze dostatečně dobře měřit a izolovat. Východisko by měly představovat vhledové problémy (VP) – typ špatně definovaných úkolů, umožňující zkoumat některé aspekty řešení ZDP v kontrolovaných podmínkách. Většinou se jedná o citově nezabarvené rébusy, např.: "Elene ráno spadla náušnice do šálku kávy. Přestože byl šálek plný, náušnice zůstala suchá. Jak je to možné?"

Naším cílem v tomto článku je problematiku VP přiblížit a porovnáním poznatků z různých oblastí se pokusit odpovídat, zda je lze vyčlenit jako samostatnou kategorii, které teorie nejsmysluplněji vysvětlují průběh jejich řešení a zda nám skutečně pomáhají pochopit tomu, jak lidé čelí problémům v reálném životě.

Vymezení

Podle Batcheldera a Alexandera (2012) není produktivně pokoušet se o precizní definici VP a místo toho navrhují zaměřit se spíše na soubor většinově sdílených charakteristik ve smyslu Wittgensteinovy koncepce rodinné příbuznosti. Na těch nejobecnějších se shodují více autoři – VP by se měli vyznačovat tím, že: 1. řešitele svádějí k neadaptivní počáteční reprezentaci problému, kterou je třeba překonat, 2. re-reprezentace problému vede k následnému nalezení řešení rychle a nečekaně, přičemž je obvykle doprovázena zážitkem 3. unikátní znalosti ani výpočetně-náročné operace (Batchelder & Alexander, 2012; Weisberg, 1995, podle: Davidson, 2003; Öllinger & Knoblich, 2009). Z této rámcové definice budeme předběžně vycházet i my, v následující části ji ale doplníme o empirické poznatky poukazující na možné odlišnosti mezi VP a DDP v rovinách fenomenologie, individuálních rozdílů i neurofyziologie.

Fenomenologie

Revoluční výzkumy věnující se rozdílům VP a DDP provedla Janet Metcalfe, přičemž se týkaly fenomenologické roviny: V první studii zjistila, že subjektivní pocit participanta ohledně poznání správné odpovědi před samotným pokusem o řešení předpovídá jeho výkon pouze v DDP, nikoli VP (Metcalfe, 1986). V dalším experimentu participanti hodnotili pocit přibližování se správné odpovědi každých 15 sekund a kromě replikování předchozích zjištění se také ukázalo, že při DDP je nalezení řešení plynulé, zatímco u VP skokové (Metcalfe & Wiebe, 1987). Weisberg (1992) však následně poukázal na několik problematických aspektů těchto prací. Domníval se například. že zjištěné rozdíly nemusí vycházet z procesů aktuálního sebemonitorování, ale spíše předchozích zkušeností – participanti zkrátka věděli jak dlouho jim většinou trvá řešit DDP, ale ne VP.

Další pochybnosti, ale s interpretací podporující jedinečnou fenomenologii VP přineslo zavedení metody retrospektivního posuzování průběhu řešení prostřednictvím sebevýpovědních škál. Laukkonen a Tangen (2018) zjistili, že výpovědi získané těmito dvěma způsoby prakticky nekorelují. Rozpor zdůvodnily tím, že metoda průběžného hodnocení vede k přehlédnutí některých zážitků vhledu, protože participanti mohou mít mylný pocit, že se k řešení přibližují postupně, pak si náhle uvědomit nesprávnost uvažování a následně přežít autentický vhled, což v 15 sekundových intervalech nelze zaznamenat. Interpretace byla podpořena nedávnou studií Laukkonena et al. (2021), kteří retrospektivní hodnocení škálou srovnávali s průběžným hodnocením vyjádřeným silou úchopu na dynamometru (schopnou postihnout i rychlé a malé změny). Oba typy hodnocení vzájemně korelovaly, a přibližování se k řešení bylo kontinuální při DDP a skokové u VP – tak jak předpokládá klasické vymezení.

Individuální rozdíly

Jen pár prací hledalo prediktory, které by byly schopny mezi VP a DDP diskriminovat. Ty dostupné ale konvergují k podobným výsledkům a ukazují, že ačkoli výkon v obou typech úloh koreluje (DeYoung et al., 2008; Gilhooly & Murphy, 2005; Schooler & Melcher, 1995), existují i proměnné, které predikují jen schopnost řešit VP: Jednou z nich je překonání mentálního nastavení nebo vybočení z rámce. Schooler & Melcher (1995) individuální rozdíly v této schopnosti operacionalizovaly jako výkon v testu založeném na Brunerově a Potterově experimentu s vnímáním rozostřených obrazů, přičemž ten statisticky signifikantně koreloval jen s řešením VP. DeYoung et al. (2008) měli výhrady k použité metodě i statistické interpretaci – pouze na základě rozdílu ve statistické signifikanci podle nich nelze činit silné závěry, navíc ukázaly, že test rozdílu mezi korelacemi nebyl statisticky významný. Sami za tímto účelem ale využili roli vycházející z Brunerova a Postmanova experimentu s identifikací netradičních karet a pomocí regresních analýz zjistili, že výkon v ní je jedinečně asociován s řešením VP.

Stejnou metodou autoři zjistili, že s řešením VP je jedinečné asociovaná i flexibilita divergentního myšlení (DeYoung et al. 2008). Výsledky podporuje i studie Gilhoolyové a Murpyho (2005), kteří porovnávali průměrné korelace figurální fluence a schopností nacházení alternativních využití předmětů s VP a DDP, přičemž mezi nimi objevili statisticky významný rozdíl. Pro úplnost ještě dodejme, že zatímco Schooler a Melcher (1995) použili pouze 8 úkolů a DeYoung et al. (2008) 9 (pouze verbálních), Gilhooly a Murphy (2005) až 24 (a to různého druhu) přičemž provedli i clusterovou analýzu, která prokázala tendenci VP a DDP shlukovat se do oddělitelných kategorií.

Neurofyziologie

Snaze odhalit neuronální substrát zážitku vhledu nebo procesů podílejících se na řešení VP se pomocí fMRI nebo EEG věnovalo mnoho prací a někteří autoři dokonce hovoří o identifikovatelných sítích tvořících „vhledový mozek“ (insightful brain) (Shen et al., 2013). Tyto práce jsou však nutně korelativní a zejména v případě zkoumání vhledu může být u zobrazovacích metod obtížné odlišit, zda dané výsledky skutečně odrážejí zkoumané proměnné nebo nežádoucí efekty spojené se specifickým charakterem úlohy, či faktory prostředí – kritický přehled starších prací s konceptuálními paralelami i pro současný výzkum uvádějí Batchel2 a Batchel2. Zaměříme se tedy na data získaná prostřednictvím jiných metod: Reverberi et al. (2005) porovnávali výkon v řešení zápalkových hlavolamů (viz. část 4.4 níže) u běžné populace a pacientů s poškozením dorzolaterální prefrontální kůry (DLPFK, která hraje důležitou roli v exekutivních procesech, důležitých pro řešení DDP) a zjistili, že zatímco těžší z nich vyřešil lézí DLPFK dosahoval až 82%. Autoři výsledky interpretují tak, že poškozením DLPFK došlo k redukci tzn. top-down kontroly (odpovědné za omezení možností řešení vyplývající z minulých zkušeností), což může mít při řešení VP adaptivní povahu i za cenu kognitivního deficitu u DDP. Luft et al. (2017) tyto výsledky s menším efektem zopakovaly iv experimentu, kdy u zdravých lidí funkce DLPFK dočasně inhibovaly pomocí transkraniální magnetické stimulace (TMS).

Podnětnou oblast představuje i lateralizace. Chi a Snyder (2011) ukázaly, že úspěch v řešení zápalkových hlavolamů lze dramaticky zvýšit inhibicí anteriorních spánkových laloků v levé a jejich stimulací v pravé hemisféře (úspěšnost 20% v kontrolní vs. 60% v experimentální skupině). O rok později stejným způsobem zvýšily výkon participantů v „neřešitelném“ 9-tečkovém problému (obr. 1 v části 4.2) (0% vs. > 40%) (Chi & Snyder, 2012). Přestože se autoři nezabývali i případným efektem procedury na schopnost řešit DDP, jejich interpretace je podobná té Reverberiho et al. (2005) – domnívají se, že levá hemisféra obsahuje top-down organizované abstraktní koncepty, které člověku brání vnímat „syrová“ senzorická data a být flexibilní v jejich kategorizaci (podrobnější výklad nabízejí Snyder et al. (2004)). Vzhledem k tomu nevidíme důvod, proč by z ní lidé měli významně profitovat i při řešení DDP.

Ekologická validita

Důležitou vlastností konstruktu je jeho využitelnost mimo „laboratorní“ podmínky. Ekologické validitě VP se ale pozornost téměř nevěnovala - dostupné jsou zatím jen dvě studie, které dospěly k protichůdným výsledkům: Lubart a Sternberg (1995) zjistili, že výkon ve VP středně až silně koreluje se schopností vytvářet kreativní (umělecká, vědecká...) díla za experimentálních podmínek. Autoři ale nezjišťovali zda jsou zjištěné vztahy nezávislé na dalších faktorech (inteligence, zájmy) a ačkoli jim výzkumný design umožnil operacionalizovat tvořivost v behaviorální rovině, může být vzdálen spontánní a dlouhodobé tvůrčí činnosti v každodenním životě. Beaty et al. (2014) tento nedostatek vykompenzovali použitím sice sebevýpovědních, ale validních a reliabilních metod. Vztah mezi výkonem v řešení VP a reálnými úspěchy v různých tvůrčích oblastech však neobjevily.

Přístupy

Průběh řešení VP popisuje několik modelů vycházejících z různých zázemí. V následující části stručně popisujeme ty nejhlavnější a snažíme se je také vzájemně konfrontovat s ohledem na poznatky uvedené v předchozí části.

Tvarová psychologie

Tvarová psychologie vznikla v reakci na asocianismus a behaviorismus (Ash, 1995; Davidson, 2003; Ohlsson, 1984a; Öllinger & Knoblich, 2009), ve kterém se řešení problémů redukovalo na výsledek učení metodou pokus a omyl (Thorndi 2020, s. 44). Představitelé Tvarovy psychologie považovali takto ponímané myšlení za eticky i esteticky odpudivé a snažili se dokázat, že musí zahrnovat něco víc, na základě čehož rozlišovali mezi špatným (reproduktivním) a dobrým (produktivním) myšlením (Ohlsson, 1984a).

Jelikož věnovali značnou část pozornosti výzkumu percepce, dobré myšlení s ní bylo nejen úzce propojeno, ale také charakterizováno podobnými principy: Vnímání se podle nich vyznačovalo tím, že je vizuální pole organizováno do smysluplných struktur s odlišnými vlastnostmi než jaké přísluší obyčejnému součtu elementárních pocitů. reverzibilními figurami (Ash, 1995). Podobně, dobré myšlení záviselo na správném rozčlenění problémové situace (Wertheimer, 2020). Klíčová byla restrukturace, během které dochází k roztavení původní struktury a utvoření nového pregnantnějšího celku, díky čemuž člověk: „...zachází za hranice starých asociací a vidí problém v kompletně jiném světle.“ (Davidson, 2003, s. 150).

Příkladem je Köhlerův (1925, podle: M. G. Ash (1995)) experiment, ve kterém chtěl šimpanz Sultán dosáhnout na banány a měl k dispozici 2 tyče, které se do sebe daly zasunout: Bez úspěchu se ovoce pokoušel získat asi hodinu a na řešení nepřišel ani když mu ho Kíhler našel ani když mu ho Kíhler našel. Později při hře ale tyče náhodou chytil tak, že tvořily přímku. Díky tomu došlo k reorganizaci informací ve vizuálním poli a původně indiferentnímu předmětu byl připsán význam nástroje, protože se začlenil do nové celostní struktury. Šimpanz tyče následně spojil, rozběhl se ke mřížím klece a banány přitáhl.

Samotná restrukturace přitom byla považována za nevědomý proces, to však neznamená, že ji podle tvarových psychologů člověk nemohl ovlivnit – tvrdili, že je výsledkem pnutí sil, které vzniká rozporem mezi aktuálním a žádaným stavem, přičemž je závislé například. od hloubky poznání situace, množství opakovaných selhání (Ohlsson, 1984a), či na větší celek orientovaného postoje (Wertheimer, 2020)... Pro praxi byla přínosná identifikace faktorů, které mohou restrukturaci bránit: Např. Wertheimer (2020) kritizoval způsob výuky založený na memorování matematických vět a ukazoval, jak snadno může žáka zmást, pokud je konfrontován s pozměněným zněním příkladu. Z jeho vlastních experimentů vyplývalo, že větší přenositelnost mají znalosti založené na porozumění struktuře problému.

Tvarová psychologie tak výzkum VP zahájila. Kritici ale poukazují na to, že i když položila důležité otázky a poukázala na neadekvátnost tehdejších „hlavně proudových“ směrů, přinesla málo odpovědí a její vysvětlení nevyústily do dobře padělatelných teorií (Davidson, 2003; Weisberg & Alba, 1981). Navíc nezůstala jedinou alternativou vůči behaviorismu: Kognitivní revoluce (vycházející z metafory mysl jako počítač) později umožnila myšlení operacionalizovat precizně, přičemž rozlišení mezi špatným a dobrým myšlením zachovala (Ohlsson, 1984a). Je však možné z ní plynoucí přístupy aplikovat i na VP?

Nespecifický přístup

V přímé opozici vůči přístupu Tvarovy psychologie stojí tzn. nespecifický přístup, který testuje nultou hypotézu – že i za řešením VP ve skutečnosti stojí obyčejné procesy prohledávání paměti a uplatnění doménově specifických znalostí (Davidson, 2003).

Autoři vycházející z této tradice poukazují na to, že chování lidí při řešení VP nevykazuje znaky, které bychom na základě principů Tvarové psychologie očekávali. Například v 9-tečkovém problému (obr. 1) je úkolem participanta spojit všechny body pomocí 4 čar, aniž by zvedl pero z papíru. Weisberg a Alba (1981) tvrdí, že vyvrátili klasické vysvětlení, že lidem dělá potíže restrukturace – tedy překonání fixace na pomyslné hranice čtverce jako „dobrého tvaru“: Zjistili, že explicitní instruktáž probandů aby tak učinily vede jen k malému zlepšení. Participanti však podali lepší výkon pokud absolvovali trénink, zahrnující podobné úkoly. Obdobné nesrovnalosti byly objeveny iv dalších úkolech, na základě čehož autoři předpokládají, že lidé jednoduše: \"...aplikují znalosti na nový problém a pokud nejsou užitečné, zkusí přijít s něčím novým co problém vyřeší prostřednictvím přímočaré extenze toho co už vědí. Žádné exotické procesy jako náhlý vhled nejsou nutné.\" (Weisberg & Alba, 1981, s. 189)

Obr. 1 – 9-tečný problém

Je sporné, nakolik se dají tato pozorování zobecnit na průběh řešení dalších problémů (Ohlsson, 1984a), ve prospěch nespecifického přístupu ale říkají zjištění, že úspěšnost řešení VP souvisí is fluidní (g faktorem, případně pracovní pamětí) a krystalickou inteligencí (úroveň znalostí)0(DeYo).

Nespecifický přístup však dostatečně nezohledňuje fakt, že znalosti mohou představovat i překážku. Ukázkou je základní výpočetní zkreslení, jak Keith Stanovich (2003) označuje sklon automaticky do usuzování vnášet minulé zkušenosti. Následující sylogismus Např. chybně označilo za správný až 70% studentů: P1: Všechny živé věci potřebují vodu. P2: Růže potřebují vodu. Z: Růže jsou živé věci.

Teorie problémového prostoru a heuristic

Zatímco prvotní koncepce PP se orientovala jen na vysvětlení řešení DDP, Herbert Simon a Craig Kaplan (1990) později aplikovali stejný teoretický rámec i na vysvětlení procesů, které by měly být součástí řešení VP.

Navrhli, že pokud si lidé při heuristickém prohledávání původního PP počínají neúspěšně, využijí heuristiku přepnutí a začínají vědomě prohledávat meta-prostor potenciálních PP (Kaplan & Simon, 1990). Jelikož těch může být neúnosně mnoho, klíčovou se stala otázka: Jak lidé prohledávání meta-prostoru omezují? Autoři kvantitativně i kvalitativně analyzovali chování participantů během řešení problému odříznuté šachovnice (obr. 2), ve kterém je úkolem odpovídat, zda lze celou šachovnici se dvěma odříznutými políčky překrýt pomocí dominových kostek (o rozměru 2x1 políčko) a svou odpověď zdůvodnit (Řešení dvojic políček, ne 64 samostatných.).

Obr. 2 – Problém odříznuté šachovnice

Výsledky ukázaly, že zdroje pro hledání pocházejí z externích stimulů, znalostí i heuristic. Za nejzobecnitelnější strategii autoři pokládají heuristiku hledání invariantů, tedy aspektů problému, které zůstávají neměnné při různých pokusech o řešení - v případě šachovnice je to pozorování, že nezakrytá místa jsou vždy stejné barvy (Kaplan & Simon, 1990).

Z konceptu problémového prostoru a heuristic dále čerpá i teorie monitorování progesu. MacGregor et al. (2001) rozvinuly pozorování Weisberga a Albau (1981), týkající se 9-tečkového problému (obr.1): Zjistili, že participantům je nápomocné naznačení první linie – za předpokladu, že ta redukuje množství teček, které lze spojit následujícími čarami. Domnívají se tedy, že participanti používají klasickou heuristiku přibližování se k cíli: Každým pohybem se snaží spojit co nejvíce teček, přičemž porovnávají aktuální stav řešení s dílčím cílem. Ti, kteří díky svým schopnostem či specifickým aspektům problémové situace dokáží dopředu předvídat výsledek většího počtu tahů (look ahead), si spíše uvědomí, že ty nesplňují stanovené kritérium a začnou hledat jiné postupy.

Nespornou výhodou přístupu je možnost navrhovat velmi konkrétní predikce a testovat je pomocí simulací (Kaplan, 1988, podle: Kaplan & Simon, 1990). Přístup Kaplana & Simona (1990) je také v souladu s poznatky o významu divergentního myšlení (úspěšní řešitelé vykazovali větší flexibilitu v nacházení invariantů). V obou případech však zůstává nezohledněna úloha odpoutání se od minulých zkušeností.

Teorie reprezentační změny

I teorie reprezentační změny má své kořeny v koncepci problémového prostoru, v tomto případě však explicitním cílem jejího autora, Stellana Ohlssona (1984a, 1984b), bylo integrovat do ní fundamentální koncept Tvarové psychologie: Restrukturaci. Postuluje, že VP řešitele navádějí k reprezentaci, ze které nelze odvodit správné operátory pro prohledávání PP ak jejich nalezení vede až její změna (Ohlsson, 1984b). Přístup vysvětluje i fenomenologii vhledu: Pokud je následný PP malý, řešení se po restrukturaci objevuje „na dohled“.

Restrukturaci Ohlsson (1984b) zpočátku vysvětloval procesy elaborace, abstrakce a propagováním interpretace v sémantických sítích, přičemž byl opatrný v otázce, zda se způsob dosažení nové reprezentace liší od utváření původní. Později ale s Güntherem Knoblichem rozvíjel přístup, podle kterého jsou procesy vedoucí k restrukturaci speciální, nevědomé a předcházené fází bezradnosti, vyplývající z vyčerpání možností, nabízených primárním PP (Knoblich et al., 1999, 2001). Za nejvýznamnější autoři pokládají uvolnění omezení (deaktivaci nevhodných konceptů v paměti) a rozložení chunků (separaci percepčního celku na jeho komponenty). Teorie nachází podporu ve studiích využívajících zápalkové hlavolamy: P1: IV = III + III P2: III = III + III P2: XI = III + III

Podle východisek by měl být P1 jednoduchý a řešitelný bez fáze bezradnosti, protože participanti dekomponují volný chunk (IV na smysluplné I a V) (Knoblich et al., 2001). No P2 a P3 náročné, a doprovázené bezradností: V P2 řešení brání zkušenosti s rovnicemi ve škole (kde se nerozkládá + na – a –). V P3 je třeba dekomponovat pevný chunk (X na bezvýznamné \a/). Predikce autorů byly potvrzeny výkonově i sledováním očních pohybů participantů, kteří na začátku kvůli nesprávné reprezentaci rovnice fixovali pohled na její irelevantní prvky. Až po fázi bezradnosti a následné restrukturace, ti úspěšní z nich začali věnovat pozornost skutečně důležitým objektům.

Teorie reprezentační změny je v souladu s rozdílností VP a DDP na zážitkové, behaviorální i neurofyziologické úrovni. Byla ale testována na úzkém spektru úkolů a průběh řešení jiných problémů jí neodpovídá, nebo jej lépe předpovídá přístup založený na heuristikách. Perspektivním se proto jeví být integrace obou přístupů, vycházející z předpokladu, že oba popisují odlišné fáze řešení VP – například. Öllinger et al. (2014) zjistili, že při 9-tečkovém problému se u probandů dramaticky zvyšuje šance na (pro řešení nezbytnou) restrukturaci (tahy mimo čtverce), jsou-li k tomu vedeni experimentální manipulací. Ale zatímco na řešení přijde jen 50% těch, co hranice překročí, manipulace redukující velikost PP (před i po restrukturaci), zvyšuje jejich podíl na více než 90%.

Závěr

Výzkumy z různých oblastí podporují relevanci pojetí VP jako speciálních. Jejich výhoda spočívá v tom, že umožňují zkoumat procesy, které typicky nejsou zapojeny do řešení DDP. Různé problémy mohou být náročné díky faktorům, které jedna teorie vysvětluje lépe než druhá, aktuálně se ale objevují pokusy o jejich syntézu. Je však sporné, zda studium VP skutečně přispívá ik pochopení vyrovnávání se s problémy reálného života a tato oblast je dlouhodobě opomíjena.

Autoři: Mgr. Filip Jendrol Katedra psychologie, FF ZDE v Trnavě

Literatura

Ash, M. G. (1995). Gestalt psychology in German culture, 1890–1967: Holismus a quest pro objectivity (s. xii, 513). Cambridge University Press.

Batchelder, W. H., & Alexander, G. E. (2012). Insight Problem Solving: Critical Examination of Possibility of Formal Theory. The Journal of Problem Solving, 5(1). https://doi.org/10.7771/1932-6246.1143

Beaty, R. E., Nusbaum, E. C., & Silvia, P. J. (2014). Does insight problém solving predict real-world creativity? Psychology of Aesthetics, Creativity, and the Arts, 8(3), 287–292. https://doi.org/10.1037/a0035727

Davidson, J. E. (2003). Insights about Insightful Problem Solving. V The psychology of problem solving (str. 149–175). Cambridge University Press.

DeYoung, C. G., Flanders, JL, & Peterson, JB (2008). Cognitive Abilities Involved in Insight Problem Solving: An Individual Differences Model. Creativity Research Journal, 20(3), 278–290. https://doi.org/10.1080/10400410802278719

Gilhooly, K., & Murphy, P. (2005). Differentiating insight from non-insight problems. Thinking & Reasoning, 11(3), 279–302. https://doi.org/10.1080/13546780442000187

Chi, RP, & Snyder, A. (2012). Brain stimulace vede k řešení problému inherentně difficult. Neuroscience Letters. https://doi.org/10.1016/j.neulet.2012.03.012

Chi, R. P., & Snyder, A. W. (2011). Facilitate Insight by Non-Invasive Brain Stimulation. PLOS ONE, 6(2), e16655. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0016655

Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive Psychology, 22(3), 374–419. https://doi.org/10.1016/0010-0285(90)90008-R

Knoblich, G., Ohlsson, S., Haider, H., & Rhenius, D. (1999). Constraint relaxace a chunk decomposition in insight problém solving. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition, 25(6), 1534–1555. https://doi.org/10.1037/0278-7393.25.6.1534

Knoblich, G., Ohlsson, S., & Raney, G. E. (2001). An eye movement studia of insight problém solving. Memory & Cognition, 29(7), 1000–1009. https://doi.org/10.3758/BF03195762

Laukkonen, R. E., Ingledew, DJ, Grimmer, HJ, Schooler, JW, & Tangen, JM (2021). Použít grip na insight: Real-time and embodied Aha experiences predict correct solutions. Cognition and Emotion, 35(5), 918–935. https://doi.org/10.1080/02699931.2021.1908230

Laukkonen, R. E., & Tangen, J. M. (2018). How to Detect Insight Moments in Problem Solving Experiments. Frontiers in Psychology, 0. https://doi.org/10.3389/fpsyg.2018.00282

Lubart, T. I., & Sternberg, R. I. (1995). An Investment Approach to Creativity. The Creative Cognition Approach (str. 271–302). MIT Press.

Luft, C. D. B., Zioga, I., Banissy, MJ, & Bhattacharya, J. (2017). Relaxing learned constraints prostřednictvím cathodal tDCS na levé dorsolateral prefrontal cortex. Scientific Reports, 7(1), 2916. https://doi.org/10.1038/s41598-017-03022-2

MacGregor, J. N., Ormerod, TC, & Chronicle, EP (2001). Informace procesní a insight: A procesní model výkonnosti na nine-dot a související problémy. Journal of Experimental Psychology. Learning, Memory, and Cognition, 27(1), 176–201.

Metcalfe, J. (1986). Feeling of knowing in memory and problem solving. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition, 12(2), 288–294. https://doi.org/10.1037/0278-7393.12.2.288

Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problém solving. Memory & Cognition, 15(3), 238–246. https://doi.org/10.3758/BF03197722

Ohlsson, S. (1984a). Restructuring revisited. Scandinavian Journal of Psychology, 25(1), 65–78. https://doi.org/10.1111/j.1467-9450.1984.tb01001.x

Ohlsson, S. (1984b). Restructuring revisited: II. An information processing theory of restructuring and insight. Scandinavian Journal of Psychology, 25(2), 117–129. https://doi.org/10.1111/j.1467-9450.1984.tb01005.x

Öllinger, M., Jones, G., & Knoblich, G. (2014). Dynamika hledání, impasse, a reprezentativní změna provide a coherent explanation difficulty v nine-dot problém. Psychological Research, 78(2), 266–275. https://doi.org/10.1007/s00426-013-0494-8

Öllinger, M., & Knoblich, G. (2009). Psychological Research on Insight Problem Solving. Journal of Neuroscience - J NEUROSCI. https://doi.org/10.1007/978-3-540-85198-1_14

Reverberi, C., Toraldo, A., D'Agostini, S., & Skrap, M. (2005). Better without (lateral) frontal cortex? Insight problems solved by frontal pacienty. Brain: Journal of Neurology, 128 (Pt 12), 2882–2890. https://doi.org/10.1093/brain/awh577

Shen, W., Luo, J., Liu, C., & Yuan, Y. (2013). Nové advances v neuralých correlates insight: A decade v review of insightful brain. Chinese Science Bulletin, 58(13), 1497–1511. https://doi.org/10.1007/s11434-012-5565-5

Schooler, J. W., & Melcher, J. (1995). The ineffability of insight. V The creative cognition approach (s. 97–133). The MIT Press.

Snyder, A., Bossomaier, T., & Mitchell, DJ (2004). Concept formation: „object“ atributy dynamically inhibited from conscious awareness. Journal of Integrative Neuroscience, 3(1), 31–46. https://doi.org/10.1142/s0219635204000361

Stanovich, K. E. (2003). The Fundamental Computational Biases of Human Cognition: Heuristics That (Sometimes) Impair Decision Making and Problem Solving. V The psychology of problem solving (str. 291–342). Cambridge University Press.

Weisberg, R. W. (1992). Metacognition and insight during problém solving: Comment on Metcalfe. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition, 18(2), 426–431. https://doi.org/10.1037/0278-7393.18.2.426

Weisberg, R. W., & Alba, J. W. (1981). Zkoumání alegované role „fixace“ v řešení severních „insight“ problémů. Journal of Experimental Psychology: General, 110(2), 169–192. https://doi.org/10.1037/0096-3445.110.2.169

Wertheimer, M. (2020). Max Wertheimer produktivní myšlení (V. Sarris, Ed.). Birkhäuser Basel. https://doi.org/10.1007/978-3-030-36063-4