ÚVOD

Problematika stáří a stárnutí je v současné době velmi diskutovanou tématem. Zjevnou příčinou na zviditelnění této otázky se podílí nejspíše fakt, že lidské věky se prodlužují a populace v našem světě nezadržitelně stárne. Pro ošetřovatelskou péči je jednou z nejdůležitějších priorit psychika nemocných. Zhoršení psychického stavu seniora může negativně ovlivnit průběh celého onemocnění. V souvislosti s tímto poznáním je důležité hledat stále nové metody a aktivity, které by pacientům v léčebnách pro dlouhodobě nemocné usnadnily žití. Velmi často jedinou nejbližší bytostí pro tuto specifickou skupinu nemocných seniorů je domácí zvířecí společník.

Příčinou zviditelnění této problematiky je nejspíš fakt, že lidské věky se prodlužují a populace v našem světě nezadržitelně stárne. Snahou je zajistit seniorům důstojné a aktivní stáří, a to iv době, kdy jsou hospitalizováni v nemocnici a poté často v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Odtržení od rodiny má mnohdy za následek izolaci, která komplikuje terapeutické zásahy. Nemocný se může uzavřít do sebe, nekomunikovat, může odmítat stravu. (Cetlová, Kopáčiková, Stanšiak, 2010, s.37). O léčebnách dlouhodobě nemocných toho bylo již sděleno mnoho a ne vždy se jednalo o pozitivní reakce. Práce na těchto odděleních je velmi náročná. Sestra velkou část své pracovní doby je v bezprostředním kontaktu s pacienty, což klade na její psychické i fyzické síly mimořádné nároky. K posuzování a zvládnutí situace je nutno vcítit se do momentálního duševního rozpoložení klienta. (Cetlová, Kopáčiková, Stančiak, 2010, s.151). Vede k tomu velký počet pacientů na oddělení a jejich diagnózy, kvůli kterým jsou hospitalizováni. A v neposlední řadě jejich životní osudy, které jsou častou příčinou jejich hospitalizace. Je důležité hledat stále nové metody a aktivity, které by pacientům v léčebnách pro dlouhodobě nemocné usnadnily žití. Velmi často jedinou nejbližší bytostí pro tyto nemocné je domácí zvířecí společník.

Canisterapie je složena ze slova canis (latinský pes) a terapie (řecky léčba), je považována za součást rehabilitace a způsob terapie, který využívá pozitivně působení psa na zdraví člověka, kdy zdraví je chápáno dle definice WHO (Světové zdravotnické organizace) jako stav psychické, fyzické a sociální pohody. Hrozenská a kol. (2008) v této souvislosti konstatují: canisterapie je založena na žádoucí pozitivní interakci mezi psem a seniorem, která výrazně působí na kvalitu života seniorů.

Zvířata chovaná doma mohou mít pro starého člověka na sklonku života velký význam, který je podporován ze vzájemného dlouhodobého vztahu soužití. Tato zvířata dokáží u starého nebe osamělého člověka snížit pocity osamělosti, sociální izolace, ale i jisté nepotřebnosti pro okolí. Tento postoj vychází ze situace, kdy zvířata jsou na jedinci závislá a musíme se o ně starat, starý člověk za ně přebírá zodpovědnost, získává důležitou náplň života a to vše může vést ke zvyšování sebevědomí. Jedním z nejčastějších zvířecích společníků seniora je pes. Pes má pro seniora podstatný význam i v posilování fyzické aktivity, ať už je to při činnostech spojených s krmením, venčením, hygieně nebo při hře. Protože vyžaduje i určitý denní rytmus, může mít i efekt při snižování stařecké nesoustředěnosti a zmatenosti. Dále se výrazně podílejí i na usnadnění komunikace.

V zařízeních následné péče nebo léčebnách dlouhodobě nemocných se často nachází nemocní ve stabilizovaném stavu, se stanovenou diagnózou. Jsou zde hospitalizováni i pacienti, kteří jsou polymorbidní, vyžadují delší léčebný a rehabilitační program, pacienti v terminálním stadiu nebo pacienti, kteří překračují kapacitu reálně nárokované domácí péče. Náplní práce je zde komplexní posouzení pacienta, stanovení léčebného, ​​rehabilitačního a ergoterapeutického plánu. (Komačeková, 2010).

Práce sestry se zaměřuje na uspokojení především základních potřeb, předcházení imobilizačního syndromu, nácvik denních činností, aktivizace a komplexní ošetřovatelská péče. Tato péče zahrnuje péči o inkontinentní a imobilní pacienty, ošetřování chronických ran, dekubitů, podávání léků, podávání infuzní terapie, sledování životních funkcí, odběry biologického materiálu, ošetřování stomií, drénů či kanyl. (Jarošová, 2006)

Od poruchy hybnosti se odvíjí další ošetřovatelské problémy, jako je porucha sebepéče a soběstačnosti, porucha příjmu potravy a tekutin. Zlepšení dietní a nutriční péče o stárnoucí jedince a zejména nemocné, podstatně snižuje riziko vzniku a rozvoji četných chronických onemocnění, například degenerativních onemocnění kardiovaskulárního, nervového, svalového a kosterního systému. (Cetlová, 2011, s.3).

Přes hrozící riziko pádu a nebezpečí úrazu, kdy sestra zajišťuje tzv. bezpečné lůžko - má nastavitelnou výšku s postranními zábranami, které jsou děleny nebo průběžné. (Cetlová, 2010, s. 50). Vedle těchto činností sestra musí zajistit komplexní ošetřovatelskou péči a upravit prostředí tak, jak to nemocnému nejvíce vyhovuje a být mu vždy nápomocna.

Výzkum

Cílem naší práce bylo zmapovat vliv canisterapie na zlepšení sebepéče nemocných seniorů v léčebně pro dlouhodobě nemocné a zmapovat vliv canisterapie na zlepšení průběhu hospitalizace seniorů v léčebně pro dlouhodobě nemocné (LDN).

Ke sběru dat jsme zvolili metodiku kvantitativního šetření formou anonymního dotazníku. Dotazníky byly určeny seniorům ve dvou léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Celkem bylo rozdáno 120 dotazníků. Návratnost z LDN A bylo 45 (75 %) az LDN B se zpět vrátilo vyplněných 41 (68 %) dotazníků. Celkem tedy bylo použito 86 správně vyplněných dotazníků. Dotazník byl anonymní, obsahoval 28 otázek. Všech 28 otázek bylo uzavřeno. Senioři odpovědi označovali zatržením, u označených otázek bylo možné více odpovědí. Podmínkou k vyplnění dotazníku byl spolupracující senior.

Senior, který je hospitalizován v LDN, může být omezen v oblasti sebepéče. Topinková uvádí definici sebestačného člověka jako člověka, který nemá podstatné omezení tělesných ani duševních schopností a které samostatně a bez cudzí pomoci nebo asistence druhých osob zvládá všechny potřebné činnosti denního života v prostředí, v němž žije (Topinková, 2005, s. 7)

Zaměřili jsme se na to, zda se senioři cítí omezeni v této oblasti a kdo jim nejvíce pomáhá při zlepšení těchto obtíží. Nejprve jsme se dotazovali, zda hospitalizovaní senioři pociťují určité potíže v oblasti sebepéče. V LDN A i v LDN B více než polovina dotazovaných seniorů tyto potíže pociťuje. Domníváme se tedy, že tito senioři z těchto důvodů nejsou schopni zajistit si všechny své potřeby. Život člověka lze charakterizovat neustálým uspokojováním různých potřeb. Poznatky o základních potřebách tvoří teoretický základ pro aplikaci ošetřovatelského procesu. V naším případě má dotazovaný senior své potřeby ovlivněné vzniklým onemocněním a hospitalizací v LDN. (Zacharová, Hermanová, Šrámková, 2007).

Abychom zjistili, které potřeby si dotazovaní senioři díky své hospitalizaci v LDN nemůžou uspokojit, položili jsme další otázku. Ve které oblasti se dotazovaní senioři cítí nejvíce omezeni. V LDN B to byly potíže s hygienou, vyprazdňováním, oblékáním a pohybem v klidu. V LDN A to byly potíže při pohybu na klidu, oblékání, vyprazdňování a hygieně. Jde tedy o stejné oblasti, jen v naprosto opačném pořadí. Ovšem v LDN 2 své omezení v pohybu po klidu pociťuje 18% senioru, což je největší skupina. Toto zjistění překvapilo i nás. Ze zkušenosti totiž víme, že senioři v LDN své omezení v oblasti sebepéče pociťují nejčastěji v oblastech jako je vyprazdňování, stravování, hygiena aj., ale pohyb po klidu většinou odmítají a jsou rádi, že mohou zůstat na lůžku.

Abychom zjistili, kdo dotazovaným seniorům nejvíce pomáhá při zlepšení jejich obtíží v oblasti sebepéče, nejprve jsme se zeptali, zda se dotazovaným seniorům zlepšily jejich potíže od počátku hospitalizace. 38 % seniorů v LDN A na tuto otázku odpovědělo ano a 38 % sepíše ano. Nejvíce zásluh přikládají sestrám (39 %), rehabilitačním sestrám (29 %) a lékařům (24 %). V LDN B 40 % dotazovaných seniorů odpovídalo ano a 28 % sepíše ano. Tento dotazovaný soubor přikládá zásluhy při zlepšení jejich obtíží v oblasti sebepéče sestrám (28 %), lékařům (27 %) a rehabilitačním sestrám (23 %). Záměrně jsme v dotazníku volili označení rehabilitační sestra, jelikož pojem fyzioterapeut není mezi seniory znám, tím pádem by mohlo dojít ke zkreslení údajů v odpovědích. Domníváme se, že právě sestry jsou ty, které s hospitalizovanými seniory tráví nejvíce času, a proto jim dotazovaní přikládají největší zásluhy. I když ke zlepšování pohyblivosti a oblasti sebepéče jsou na oddělení určeny rehabilitační sestry, jejich počet není dostačující, aby mohl 100 % uspokojit všechny pacienty. Myslíme si, že lékař jako takový toho mnoho pro zlepšení sebepéče seniorů neudělá. Ale lidé lékaře označují, protože je berou jako autoritu. Z praxe víme, že když po některých seniorech vyžadujeme provedení úkonu, senior toho není schopný. Přijde-li lékař a požaduje to samé, najednou toho schopný je. Takže i zásluha lékaře lze zaznamenat.

Pomocí těchto otázek se nám nepotvrdilo, že by canisterapie pomáhala seniorům ke zlepšení jejich sebepéče. Senioři největší zásluhy přikládají sestrám, lékařům, rehabilitačním sestrám a rodině. Ovšem za zmínku stojí odpovědi seniorů, u kterých je canisterapie využívána. Pýtali jsme se jich, jak na ně canisterapie působí. V odpovědích uvedli, že canisterapie jim přináší pozitivní vliv ve zlepšení psychické oblasti, dokonce iv přesunu z lůžka na stoličku. Lze tedy přičíst malou zásluhu i canisterapii.

Druhým naším cílem bylo zjistit, zda canisterapie vede ke zlepšení průběhu hospitalizace. Průběh hospitalizace v LDN se může vyvíjet různými směry, jak pozitivními tak negativními. Jedním z nejdůležitějších faktorů, které mohou kladně ovlivnit průběh hospitalizace je, pokud je nemocný v dobrém psychickém rozpoložení. Zamyslíme-li se, co nebe kdo může nemocnému člověku navodit pozitivní psychický stav, určitě mezi prvními nás napadne rodina. Další faktor k ovlivnění průběhu hospitalizace může být právě její dôvod a délka. Myslíme si, že na průběh hospitalizace má zajisté i vliv, zda je nemocný hospitalizován z důvodu rehabilitačního, kdy je třeba zdokonalit se ve své pohyblivosti a péči o sobě, nebo zda je dôvod léčebný, kdy nemocný má chronické a často nevyléčitelné onemocnění. V tomto případě nemocní často propadají beznaději, úzkostem, nekomunikují a spolupráce s takovým člověkem je velmi obtížná. Domníváme se, že právě z těchto důvodů by mohla být canisterapie pro seniory v LDN přínosná. Z šetření jsme zjistí, že v LDN A je nejčastější dôvod hospitalizace léčebný, za ním nasleduje rehabilitační a jako poslední je dôvod sociální. Zde můžeme podotknout, že v LDN A tvorí sociální dôvod hospitalizace 17% pacientů, protože tato LDN má k dispozici 20 sociálních lůžek. V LDN B byl nejčastější dôvod rehabilitační, dále léčebný a nakonec sociální. Odpovědi na tuto otázku nelze předpokládat, protože to vždy záleží na aktuálních diagnózách přijímaných pacientů a nelze to ovlivnit. Léčí se zde pacienti, kteří jsou polymorbidní, vyžadují delší léčebný a rehabilitační program, pacienti v terminálním stadiu nebo pacienti, kteří překračují kapacitu reálně nárokované domácí péče. Dále jsme se dotazovaných seniorů ptali, jak často je jejich rodina v LDN navštěvuje. Touto odpovědí jsme chtěli zjistit, kolik seniorů v LDN by se mohlo cítit osamoceno, protože je rodina nenavštěvuje. Tato situace může vést ke zhoršení psychického stavu, ke ztrátě motivace a následně ke zhoršení léčby a proběhu hospitalizace. V LDN A dotazované senioři navštěvuje nejvíce rodina jednou za týden a v LDN B byly na prvním místě dvě stejně velké skupiny, a to takové jednou za týden a druhá byla třikrát týdně. Můžeme se domnívat, že dôvod hospitalizace ani frekvence návštěv jejich rodiny je nijak nestresuje. Ale i tak musíme myslet na malá procenta dotazovaných, kteří se během dne v LDN necítí dobře., protože rodina je navštěvuje pouze jednou za měsíc nebo je nenavštěvuje vůbec. Pokud se chceme domnívat, že by canisterapie mohla vést ke zlepšení průběhu hospitalizace, musíme nejprve zjistit, jak se senioři v LDN během dne cítí, a zda nějaké činnosti ke zlepšení průběhu hospitalizace potřebují. V LDN A se nejvíce seniorů během dne cítí dobře, ale další dvě největší skupiny odpovědí byly, že se nudí a den je dlouhý. V LDN B se senioři také nejvíce cítí dobře, druhá největší skupina hodnotí den v LDN jako dlouhý. Je potěšující, že největší skupinu tvorí odpověď, že se dotazovaní senioři během dne v LDN cítí dobře. Je to odměna pro veškerý personál za náročnou práci. I tak je vhodné neustále hledat nové aktivity, které by hospitalizovaným seniorům den v LDN zpříjemnily. V LDN B se snaží pomocí volnočasové aktivity jako je canisterapie. V LDN A ke zpestření všedního dně využívají formu ergoterapie. Myslíme si, že odpověď na tuto otázku ani nemohla dopadnout jinak. Vždy budou na oddělení hospitalizováni senioři pozitivně naladěni a se zájmem o okolí, ale i pacienti naladěni negativně se ztrátou smyslu života. My se určitě musíme snažit všechny pacienty pozitivně ovlivňovat. Ale hospitalizovaní senioři mají díky svému věku, nemoci a mnohdy nelehkým životním příběhům nárok i na negativistický postoj k životu.

Myslíme si, že dôvod, proč se dotazovaní senioři během dne v LDN nudí nebo se jim zdá den dlouhý, je délka hospitalizace. Dokazují to i odpovědi na další otázku, která se na délku hospitalizace dotazovala. Zde jsme zjistí, že v LDN A i v LDN B je nejvíce seniorů hospitalizováno tři týdny až měsíc a dva často až tři měsíce. To je jistě dosti dlouhá doba na to, aby se nemocnému seniorovi stýskalo po domově, rodině i po zevním světě, aby se mu den v LDN zdál dlouhý a stereotypní. Myslíme si, že by bylo vhodné zapojit volnočasovou aktivitu, jako je canisterapie. 50 % seniorů v LDN B, kde je canisterapie využívána uvedli, že po canisterapii mají lepší náladu a těší se na další návštěvu, 36 % uvedlo, že se po canisterapii cítí stejně, ale den jim uběhne rychleji. V LDN B jsme se tázali seniorů, zda se domnívají, že má pro ně canisterapie přínos. 73 % nám odpovídalo, že ano. 14 dotazovaných uvedlo, že v oblasti psychické, 6 při komunikaci s ostatními pacienty, 4 v oblasti sociální, 3 uvedly oblast komunikace s personálem, spolupráci s personálem a v přesunu z lůžka na stoličku. Z našeho šetření vyplývá, že canisterapie se podílí na zlepšení průběhu hospitalizace seniorů.

Závěr

Senior a jeho věková skupina sebou přináší své nemoci, potřeby a specifika v ošetřovatelské péči. S nemocným seniorem se můžeme setkat téměř na každém oddělení, ale většinou se nemocný senior spojuje s léčebnou pro dlouhodobě nemocné. Na těchto odděleních jsou často ke canisterapii využíváni i dobrovolníci. Dobrovolnická pomoc v nemocnicích v České republice je ukotvena v oblasti péče o dlouhodobě hospitalizované a těžce nemocné pacienty ao pacienty, kterým v době hospitalizace chybí podpora ze strany rodiny a přátel. Základním posláním dobrovolnického programu v nemocnicích v ČR je vnášet do nemocničního prostředí více lidského kontaktu, přispívat k rychlejšímu návratu nemocných do běžného života, podporovat duševní pohodu pacienta. Dobrovolník nenahrazuje práci odborného personálu, ale na úrovni svých možností a schopností ji vhodně podporuje a doplňuje. (Cetlová, 2009, s.15)

Autorky: Lada Nováková - Nemocnice Havlíčkův Brod, Česká republika Vlasta Dvořáková - Katedra zdravotnických studií, Vysoká škola polytechnická Jihlava, Česká republika Literatura CETLOVÁ, L. 2011. Poruchy výživy ve stáří. Logos Polytechnikos. 2011, roč. 2, čj. 1, s. 1 3–13. ISSN 1804-3682. CETLOVÁ, L. 2010. Pád pacienta – nejčastěji nahlášená mimořádná/nežádoucí událost ve zdravotnickém zařízení. In sborník přednášek III. Jihočeská konference nelékařských zdravotnických pracovníků. České Budějovice, 2010. ISBN 978-80-254-7919-3. CETLOVÁ, L. 2010. Kvalita života pacienta s Alzheimerovou chorobou . In sborník příspěvků z konference: „Zdraví a kvalita života.“ Fakulta zdravotnictví Katolická univerzita Ružomberok, 2010, ISBN 978-80-8084-532-2.s 34 - 38. CETLOVÁ, L. 2009. Dobrovolnický program ve zdravotnickém zařízení.. In Ružomberské zdravotnické dny IV.ročník. Sborník z abstraktů z mezinárodní konference. Fakulta zdravotnictví Katolické univerzity v Ružomberku: Ružomberok, 2009. ISBN 978-80-8084-539-1, s. 17. CETLOVÁ, L., KOPÁČIKOVÁ, M. STANČÁK, J. 2010. Péče o nemocné v psychiatrické léčebně. In sborník příspěvků z konference: „Zdraví a kvalita života“. Fakulta zravotnictví Katolická univerzita Ružomberok, 2010, ISBN 978-80-8084-532-2. s 150. HROZENSKÁ, M. a kol. 2008. Sociální práce se staršími lidmi a její teoreticko-praktická východiska. Martin: Osvěta, 2008. - 181s. - ISBN 978-80-8063-282-3. JAROŠOVÁ, D. 2006. Starostlivost o seniory. 1. vydání. Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, 2006. ISBN 80-7368-110-2. KOMAČEK Á, D. 2010. Vliv sestry na proces stárnutí. Sestra. 2010. 6,s. 66-68. ISSN 1210-0404. TOPINKOVÁ, E.2005. Geriatrie pro praxi. 1. vydání. Praha: Galen, 2005. 270 v. ISBN 80-7262-365-6. ZACHAROVÁ, E., HERMANOVÁ, M., ŠRÁMKOVÁ, 1. 2007. Zdravotnická psychologie - Teorie a praktická cvičení. 1. vydání. Praha: Grada, 2007. 232s. ISBN 978-80-247-2068-5.