Challenges for Sexual Education of Persons with Mental Disabilities Na Slovensku se sexualita osob s mentálním postižením jako tabuizovaný či marginalizovaný koncept postupně stává méně tabuizovaným tématem, alespoň v kruzích odborných. Je to tak správné. Sexualita je přece přirozenou součástí lidského života a postižení v žádném případě nesnižuje právo jednotlivců s mentálním postižením na jejich sexuální vyjádření.

Přestože je sexualita považována za základní lidskou potřebu a výchova v této oblasti za přirozené právo každého z nás, dosud nebyla skoro žádná pozornost věnována sexuální výchově těchto osob. Při této cílové kategorii se málokdy setkáváme s plánovitě prováděnou sexuální výchovou, většinou nebývá vnímána jako důležitá součást výchovy. V prezentovaném příspěvku proto věnujeme pozornost deskripci některých z problémů, které v kontextu uvedené složky výchovy vnímáme při její praktické realizaci (v případě, že se vůbec realizuje) u osob s mentálním postižením. Vycházíme přitom z analýzy relevantní literatury a vlastních výzkumných zjištění.

Sexuální výchova a její zavedení do vzdělávacího systému má na Slovensku svoji genezi vývinu. My se však omezíme jen na konstatování E. Polákové (2003), podle které, historicky vzato, patříme mezi země, které kladly základy sexuální výchovy v Evropě, vědecky a institucionálně ji rozvíjely. Navzdory uvedenému v této oblasti vládne velká pojmová neujasněnost a nejednotnost. Může to být dokumentováno například některými jejími staršími názvy: výchova k rodičovství, manželská a rodičovská výchova, rodinná výchova, příprava k manželství a rodičovství, výchova pro život v rodině a další.

Před rokem 1989 byl u nás v odborné literatuře i v oficiálních dokumentech nejvíce preferovaný termín výchova k rodičovství. Ten však zužuje celou problematiku pouze na vztah rodiče a dítěte, akcentuje problémy spjaté s výchovou dětí a rolí rodiče na úkor jiných témat zabývajících se sexualitou, partnerskými vztahy. V kontextu námi sledované problematiky si většina osob s mentálním postižením žádnou rodinu nezaloží a rodiči se nestanou. Podobně zavádějící znějí pojmy "manželská a rodičovská výchova a rodinná výchova". Oba akcentují zodpovědnost rodiny, resp. rodičů za výchovu, avšak nenaznačují, že sexuální výchovu je nezbytné realizovat ve škole, jakož i tam, kde rodina zcela selhala – v případě osob s těžším mentálním postižením zejména v domovech sociálních služeb.

V zahraničí se kromě pojmu sexuální výchova používají i jiné termíny. Ve druhé polovině 70. let se často používal pojem výchova k rodičovství (parenthood education), protože zahrnuje širší záběr než sexuální výchova. V tomto období se v jednotlivých zemích přecházelo k obecnějším názvům, které měly zdůraznit širší přístup k otázkám intimního soužití, zejména z hlediska etiky a morálky, například ve Finsku – Výchova k rodinnému životu, Norsko – Učit se žít společně, Lidská reprodukce, Švédsko – *Výchova k sexuálním a lidským vztahům.

V 80. letech začali zejména sexuologové upozorňovat na to, že širší názvy (bez přívlastku sexuální) umožňují věnovat pozornost zejména psychologickým, sociálním a etickým otázkám partnerství, manželství a rodičovství a konkrétním informacím o sexualitě je věnována pouze omezená (nebo žádná) pozornost. Narůstající význam těchto informací se projevil návratem k názvu sexuální výchova (sexual education), který do roku 1998 Ministerstvo školství Slovenské republiky oficiálně používalo k označení dané oblasti výchovy iu nás. V USA se rozlišuje mezi názvy sex education, která je méně komplexní a sexuality education, která představuje poučení o sexualitě v celém komplexu (Šilerová, 2003).

Na Slovensku je v současnosti oficiálně schválena koncepce Výchovy k manželství a rodičovství. Tento termín nahradil dříve zažitý pojem sexuální výchova. Uvedená změna byla vyvolána odezvou mezi laickou i odbornou veřejností poté, co v roce 1994 schválilo Ministerstvo školství Slovenské republiky učební osnovy Sexuální výchova.

Zejména u osob s mentálním postižením se dostáváme k určitému terminologickému rozporu týkajícímu se pojmů sexuální výchova a výchova k manželství a rodičovství. U početné laické veřejnosti totiž samotné substantivum sex a od něho odvozené adjektivum sexuálně vzbuzuje pohoršení. Je zajímavé, že tyto negativní pocity se ještě umocňují stupněm religiozity obyvatelstva, takže termín sexuální výchova, jak jsme naznačili výše, je na Slovensku jen těžko průchodný. Po rozdělení Československa v roce 1993 byla Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu státními orgány donucena k přejmenování na Společnost pro plánované rodičovství a výchovu k rodičovství. Také v České republice je sexuální výchova nahrazována rodinnou výchovou, i když je každému na první pohled zřejmé. Tato diskrepance pak daleko více vynikne ve výchově sexuálních menšin, jakými jsou právě osoby s mentálním postižením. Podle R. Uzla (2009) přitom není spor o tom, že jejich sexuální výchova je naprostou nezbytností, zatímco výchova k rodičovství je značně problematická. Tento nomenklaturní paradox se pak velmi zřetelně projeví u osob s těžším mentálním postižením. Pojem výchova k manželství a rodičovství u této skupiny obyvatelstva nemůže fungovat jako náhrada nebo dokonce termín „širšího záběru“. U osob s lehkým mentálním postižením bychom mohli uvažovat io pojmu výchova k manželství a rodičovství, používaném u běžné populace. Co však osoby s těžším mentálním postižením? Osoby, ze kterých, dovolíme si tvrdit, většina nebude uzavírat manželství a vychovávat své děti. V tomto směru považujeme za výstižnější název uvedené složky výchovy sexuální výchova. Stejného názoru je R. Uzel (2009), když konstatuje, že nemůžeme souhlasit s názorem, že výchova k manželství a rodičovství je u osob s mentálním postižením nadřazena výchově sexuální, která je její součástí. Naopak u těchto osob bude spíše platný švédský model, kde výchova k manželství a rodičovství je považována za součást univerzální výchovy sexuální.

Některé další výzvy pro sexuální výchovu osob s mentálním postižením

Dosud nevyřešenou otázkou v oblasti sexuální výchovy je, zda má být samostatným předmětem (jako je tomu například ve Velké Británii) nebo součástí edukačního procesu (jako například ve Švédsku, Dánsku aj.). Na Slovensku můžeme situaci ilustrovat tím, že sexuální výchova osob s mentálním postižením je součástí učebních osnov jiných předmětů, ale vlastní učební osnovy nemá. Sexuální výchova není samostatným předmětem. Je koncipována jako mezipředmětová disciplína. Měla by se tedy implementovat do ostatních vyučovacích předmětů. Na speciálních základních školách se vyučuje zejména v rámci přírodopisu, nauky o společnosti, ale iv rámci jiných předmětů formou tzv. skrytých osnov i v mimovyučovacích výchovně vzdělávacích aktivitách třídního/é učitele/učitelky. Na speciální základní škole se se sexuální výchovou žáci/žačky s mentálním postižením setkávají rovněž v etické výchově, náboženství, přírodopisu, občanské výchově a v rámci praktických předmětů jako i kroužků vaření, šití a pod. Samozřejmě největší prostor je na třídnických hodinách a zejména na etické výchově. Ta je však opět nepovinná a děti (no častěji jejich rodiče) si vybírají mezi ní a náboženstvím. Výsledkem je, že existují regiony, kde se ve škole neučí etickou výchovu ani jeden žák a namísto pravdivých informací o sexualitě poslouchají, že homosexualita je dědičný hřích, masturbace škodí zdraví, předmanželský sex je nepřípustný a každá interrupce rovná se vražda. Můžeme proto konstatovat, že realizace sexuální výchovy u osob s mentálním postižením je většinou prakticky nulová.

Na druhé straně je pro efektivnost sexuální výchovy nutná systematičnost, komplexnost a dlouhodobé zařazování do výchovně vzdělávacího procesu, zejména co se týče žáků s mentálním postižením. Pod systematičností a dlouhodobostí rozumíme zařazování sexuální výchovy již od útlého věku až po dospělost. Zejména pro osoby s mentálním postižením je tento způsob potřebný kvůli paměťové stopě, která se u nich ztrácí rychleji než u intaktních dětí. Pod komplexností rozumíme zařazení sexuální výchovy na všechny typy škol, speciální školy nevyjímaje, stejně u chlapců i dívek, protože zatím se tato oblast výchovy zaměřovala většinou na dívky. Důležité je, aby se tato oblast výchovy nezanedbávala.

Další překážkou realizace kvalitní a odborně fundované sexuální výchovy na Slovensku je fakt, že nemáme jednoznačně určeného a vyškoleného učitele (pedagoga) sexuální výchovy. Máme nedostatečný počet pedagogů připravených na takový typ vzdělávání. Současné vzdělávání se realizuje zejména v rámci postgraduálního vzdělávání učitelů etické a občanské výchovy na půdě metodických center, avšak spíše jako okrajové téma. Kromě toho mají možnost se na tuto problematiku zaměření učitelé účastnit speciálních školení.

Jinou nedořešenou oblastí je problematika závaznosti sexuální výchovy. Je a má být sexuální výchova povinná? Musíme konstatovat, že sexuální výchovu v praxi realizuje jen malá část učitelů. V této souvislosti E. Poláková (1996) konstatuje, že přestože otázky kvality a efektivnosti sexuální výchovy nabývají zvláštní aktuálnosti a naléhavosti, přístup k jejich řešení je nejasný. Autorka na základě výsledků výzkumu s učiteli sexuální výchovy a empirických poznatků, uvádí následující výpovědi:

  1. Akceptace sexuální výchovy jako nezbytné součásti výchovně vzdělávacího procesu na školách je velmi vysoká.
  2. V subjektivně pociťovaných problémech při sexuální výchově převládají nedostatky v metodice nad nedostatky v poznatkové sféře a osobnostními bariérami.
  3. Nejfrekventovanějším vnímaným problémem je nedostatečná spolupráce rodiny se školou a absolutní abstinence sexuální výchovy v rodině.
  4. Převládají problémy s chápáním obsahu a postavením sexuální výchovy.

Výzvy směrem k sexuální výchově v domovech sociálních služeb

V další části příspěvku se zaměříme na deskripci problémů, které v oblasti sexuální výchovy vidíme v domovech sociálních služeb.

Na základě analýzy odborné literatury (Matulay, 1986; Tóthová, 2001; Novosad, 2002; Mandzáková, Horňák, 2009; Mandzáková, 2011 a jiní) a našich výzkumných zjištění (Mandzáková, 2011) můžeme k problémům sexuality zejména tyto:

  • nedostatek intimity a příležitostí k tělesnému i pocitově-senzuálnímu sebepoznání;
  • nezajištění koedukace;
  • nedostatečné respektování sexuálních potřeb a sexuálních práv klientů;
  • sexuální zneužívání blízkými lidmi (zaměstnanci domova sociálních služeb), resp. osobami vyšší mentální úrovně;
  • neplánované těhotenství a pohlavně přenosné choroby;
  • nedostatečná či chybějící sexuální osvěta a sexuální výchova;
  • nedostatečná odborná příprava v sexuálních otázkách;
  • absence interdisciplinární spolupráce.

V následujících řádcích uvedené problémy konkretizujeme a doplňujeme je o naše výzkumná zjištění.

Kolektivní péče charakterizuje nedostatek intimity i příležitostí k tělesnému i pocitově-senzuálnímu sebepoznání. Podle B. Bazalové (2009) je problémem státem stále podporovaný a stále preferovaný život osob s mentálním postižením ve velkých zařízeních. Klienti domovů sociálních služeb mají nedostatek soukromí, ať už pro masturbaci nebo pro sexuální aktivity v páru, pokud tedy uživatelé těchto zařízení mají tolik štěstí, že jsou v těchto aktivitách podporováni. L. Novosad (2002) upozorňuje na všeobecně známou podnětovou, kognitivní, citovou i výkonovou deprivaci ohrožující osoby s mentálním postižením v zařízeních s trvalým pobytem.

Na základě námi realizovaného výzkumného šetření lze konstatovat, že existují poměrně velké rozdíly v jednotlivých zařízeních, co se týče kvality poskytovaných služeb. Na jedné straně Slovenská republika disponuje moderními zařízeními, která nabízejí své služby klientům, kteří bývají samostatně na pokoji, na druhé straně existují velká, někdy i nekoedukované zařízení, kde klient bydlí s desítkou dalších klientů. Klíčovým faktorem je už samotná nepřirozenost institucionální výchovy (např. v domovech sociálních služeb s celodenním pobytem chybí kontakt s rodinou, riziko konfuze rolí). Výzkum nám potvrdil, že ve většině ústavních zařízení nadále chybí dostatek soukromí pro osoby s mentálním postižením. To souvisí s existencí již zmiňovaných velkých zařízení (riziko izolovanosti, zneužívání, nutnosti přizpůsobovat se režimu, potřebám jiných obyvatel apod.). Většina domovů sociálních služeb na Slovensku poskytuje své služby více než 30 klientům, což je klíčová hranice z hlediska posuzování kvality poskytovaných služeb. I když je zjištění většiny klientů koedukovaných zařízení pozitivní, jsme nuceni se zmínit o tom, že iv některých koedukovaných zařízeních mají jedinci omezený kontakt s osobami opačného pohlaví.

Z 28 domovů sociálních služeb, které se zapojily do výzkumu, 82,14 % (23) zařízení poskytuje své služby více než 30 klientům (v jednom domově sociálních služeb). Hranici 30 klientů uvádíme vzhledem k tomu, že právě tato je evropskými odborníky považována za klíčovou z hlediska posuzování kvality služeb. V instituci, která má více než 30 obyvatel, je větší pravděpodobnost, že v ní dojde k porušování některých ze základních lidských práv (Kozáková, 2005).

Důležitým ukazatelem kvality poskytované rezidenční služby je také počet klientů obývajících společný pokoj. V rámci našeho šetření jsme zjišťovali minimální a maximální počet klientů obývajících jeden pokoj. Velmi potěšujícím zjištěním je, že 25 % z 28 oslovených zařízení uvedlo jako minimum jednoho uživatele obývajícího jeden pokoj. Na druhé straně však poměrně znepokojující informací je, že jedno zařízení uvedlo jako minimální počet 8 uživatelů obývajících společně jeden pokoj. Alarmující byla fakta při zjišťování maximálního počtu klientů obývajících jeden pokoj, kde v jednom případě bylo jako maximum uvedeno 11 klientů.

V domovech sociálních služeb není zajištěna koedukace. Co se týče zdravého sexuálního vývoje osob s mentálním postižením, často zákonitě musí být patologický, zejména v těch zařízeních, která jsou nekoedukovaná. V našem výzkumu jsme zaznamenali do jisté míry poměrně známý fakt, a to značnou převahu zastoupení žen (76,45%) v personálu domovů sociálních služeb, tedy nedostatek mužského vzoru v těchto typech zařízení. Klienti s mentálním postižením tak odmalička vyrůstají v prostředí, kde kromě ženského personálu nikdy neviděli osobu opačného pohlaví.

Je zřejmé, že klienti domovů sociálních služeb nemají tytéž podmínky jako jiní jedinci pro nerušené rozvinutí svého sexuálního života. I. Burdová (1988) nazývá tento jev nezdravou „Love map“ tedy „Mapou lásky“ – což je to, co odmalička dítěti tlačíme v oblasti sexuálního rozvoje do paměti. Jak dodává B. Bazalová (2009), takové podmínky by deformovaly i člověka bez mentálního postižení (např. věznice), natož člověka, který má problémy s logickým úsudkem, vyhodnocováním situací, generalizací, analýzou, syntézou, komunikací, představivostí a pod. Atmosféra v koedukovaných zařízeních je podle K. Matulaye (1986) patrně lepší než v zařízeních s klienty jednoho pohlaví, jelikož denní styk s druhým pohlavím jim pomáhá lépe se přizpůsobovat požadavkům společného života.

Pozitivním zjištěním je, že v námi mapovaných domovech sociálních služeb z 28 zařízení bylo pouze jedno zařízení nekoedukováno. Do porovnávání sexuálních projevů bylo zařazeno 298 klientů umístěných v koedukovaných zařízeních a 68 klientů umístěných v nekoedukovaných zařízeních (Mandzáková, 2011). I když je zjištění většiny klientů koedukovaných zařízení pozitivní, jsme nuceni se zmínit o tom, že iv některých koedukovaných zařízeních mají klienti omezený kontakt s osobami opačného pohlaví.

Domovy sociálních služeb málo respektují sexuální potřeby a sexuální práva svých klientů. Ztráta soukromí je pravidelnou daní za pobyt v domově sociálních služeb. Často se jedná o nucené snášení malého prostoru s klienty, které si člověk vybrat nemůže. Pocit osamělosti je často snad největším problémem těchto osob. Přes den během zaměstnání si obvykle mohou najít přítele v chráněné dílně nebo v denním stacionáři, v době volna však často hrozí osamělost (Matulay, 1986). Osamělost a izolace mohou být příčinou nedostatku možností mít vztahy s milujícími lidmi. Je třeba si uvědomovat důležitost a celkovou podstatu lidských vztahů. Kdybychom to neudělali, ignorovali bychom hledisko pochopení jednotlivce jako celku.

Urychlené řešení situace v domovech sociálních služeb je naléhavější o to více, že podle Helsinské deklarace o rovnosti a službách pro lidi s mentálním postižením ze dne 11. července 1996 (Preambule, článek 6): *Lidé s mentálním postižením musí mít právo žít v co nejméně omezujícím prostředí. již modelově prožité, protože vycházejí dnes již ze zastaralého principu izolace lidí s postižením.

Deklarace práv mentálně retardovaných rovněž zdůrazňuje, že osoby s mentálním postižením mají stejná práva jako ostatní občané – tedy i právo na projevy sexuální, na výchovu a osvětu v této oblasti. V kontextu práva je třeba zmínit, že i zaměstnanci domovů sociálních služeb často nemají dostatečná práva v oblasti sexuality, množství věcí je napadnutelných, jednali by v rozporu s vedením a hrozilo by jim propuštění nebo dokonce trestní stíhání v případě nějakého problému (Bazalová, 2009). V tomto směru je nutno zdůraznit, že oblast sexuality vyžaduje systematičnost a jasně nastavená pravidla v daném zařízení, aby nemuselo docházet k nějakým nejasnostem.

Sexuální zneužívání blízkými osobami, zaměstnanci domovů sociálních služeb, resp. ostatními osobami vyšší mentální úrovně. V domovech sociálních služeb se často setkáváme se sexuálním zneužíváním, kde může docházet ik zneužívání mezi klienty navzájem. Svou moc nad klienty v mnoha případech zneužívají i zaměstnanci zařízení k jejich nepřiměřenému trestání, ponižování, případně ik sexuálnímu zneužívání.

V našem výzkumu zjišťování prevalence sexuálního zneužívání u 452 klientů s mentálním postižením umístěných v kolektivních zařízeních, konkrétně v domovech sociálních služeb, jsme dospěli k výsledkům, podle kterých se většina odborných zaměstnanců s uvedeným problémem u klientů nesetkala. Vzhledem k většině bychom tento závěr mohli vnímat pozitivně, ale hodnota 23,55 % upozorňuje na přítomnost sexuálního zneužívání mezi klienty s těžším mentálním postižením (viz tabulka 1).

Tabulka 1 Přítomnost sexuálního zneužívání mezi klienty v domovech sociálních služeb

Odborní zaměstnanci, kteří se setkali se sexuálním zneužíváním, pachatele sexuálního zneužívání identifikovali následovně:

  • jiný klient na vyšší mentální úrovni,
  • klient na nižší mentální úrovni,
  • jiný příbuzný,
  • jiná cizí osoba.

V odpovědích jsme registrovali i pracovníka domova sociálních služeb a dokonce i rodiče klienta (viz tabulka 2).

Tabulka 2 Pachatel sexuálního zneužívání klientů v domovech sociálních služeb

Prezentovaná zjištění jsou důkazem toho, že v literatuře je množství argumentů pro tvrzení, že lidé s mentálním postižením jsou vystaveni většímu riziku sexuálního zneužívání a vykořisťování v rukou pracovníků, zdravotníků i rodinných příslušníků než v běžné populaci. Přitom, jak konstatuje D. Štěrbová (2007), chceme-li změnit přístup k lidem s mentálním postižením a zvyšovat kvalitu jejich života, je třeba odkrývat problém sexuálního zneužívání především ze strany poskytovatelů sociálních služeb. Pro mnohé klienty jsou domovy sociálních služeb jejich jediným domovem a jako doma by se tam měly také cítit.

Neplánované těhotenství a pohlavně přenosné nemoci. Jedním z důsledků neužívání antikoncepce je nepochybně neplánované těhotenství. Jaké mají zkušenosti s neplánovaným těhotenstvím u klientek domovů sociálních služeb odborní zaměstnanci na Slovensku, uvádíme v následující části textu.

Tabulka 3 Přítomnost neplánovaného těhotenství v domovech sociálních služeb

Pozitivním zjištěním je, že většina odborných zaměstnanců se s neplánovaným těhotenstvím v domovech sociálních služeb nesetkala. Ti, kteří se s tímto problémem setkali, je řešili nejčastěji interrupcí, resp. přeložením klienta do jiného zařízení. I těmto případům je však možné předcházet. Účinnou prevenci vidíme v sexuální výchově a osvětě jak odborných zaměstnanců, tak i klientů s mentálním postižením.

Neplánované těhotenství rozhodně není jediný problém, který může vzniknout ze sexuální aktivity osob s mentálním postižením. Pohlavně přenosné nemoci jsou dalším potenciálním problémem, na který se často zapomínalo, protože (chirurgické zákroky) či antikoncepce mohou vyvolat nesprávný dojem, že „již neexistuje žádné nebezpečí“.

Sexuální osvěta a sexuální výchova je v těchto zařízeních minimální. Problémem v oblasti sexuality klientů s mentálním postižením je i nedostatečná informovanost o prevenci a následcích sexuální aktivity. Podle výzkumů pouze v malé části běžných škol je sexuální výchova realizována (pokud nebudeme za sexuální výchovu považovat jednorázovou přednášku pozvaného odborníka) (Weiss, Zvěřina, 2001). Zajímalo nás, jaká je situace v domovech sociálních služeb na Slovensku.

Tabulka 4 Realizace sexuální výchovy v domovech sociálních služeb

Jak ukazuje tabulka 4, většina zařízení sexuální výchovu nerealizuje. K důvodům zařadily zejména tyto: není nutná, problémy v této oblasti nejsou, dosud jsme se tím nezabývali, není kvalifikovaný odborník, nevím, těžké mentální postižení, nedostatek odborné literatury a seminářů. V případě, že se sexuální výchova v domově sociálních služeb realizuje, je zřejmá preference individuálního poučení resp. rozhovoru s klientem před ostatními formami realizace sexuální výchovy (viz tabulka 5).

Tabulka 5 Formy realizace sexuální výchovy v domovech sociálních služeb

Potvrzuje se nám tak konstatování J. Waltera (1994), podle kterého se doma a ve škole jen zřídka najde místo pro realizaci sexuální výchovy. Prostor pro uvedenou složku výchovy nenacházíme ani v období dospělosti. Není divu, že lidé s mentálním postižením nechápou souvislost mezi plozením a antikoncepcí.

Tabulka 6 Přítomnost supervizora sexuální výchovy v domovech sociálních služeb

Údaje v tabulce 6 naznačují, že ve většině domovů sociálních služeb není vedoucí pracovník, který by byl zodpovědný za řešení sexuálních a partnerských problémů. Toto zjištění je jedním z argumentů vypovídajícím o nízké úrovni realizace sexuální výchovy v námi mapovaných domovech sociálních služeb (v případě, že se vůbec realizuje).

Vzhledem k interdisciplinaritě sexuality, na které by se měl podílet tým odborníků, který má v péči klienta s mentálním postižením, včetně rodiny a dalších zainteresovaných osob, je pro efektivní realizaci sexuální výchovy nezbytné, aby byla v zařízení určena osoba, která by byla pověřena jejich koordinováním. V námi mapovaných domovech sociálních služeb je tato skutečnost přehlížena.

Dalším ze zjištění je, že kromě dvou zařízení nejsou v domovech sociálních služeb na Slovensku vypracována žádná pravidla či směrnice, které by představovaly návod, jak řešit základní problémy, které se v oblasti sexuálních a partnerských vztahů klientů s těžším mentálním postižením v zařízení vyskytnou. Pouze jedno ze zařízení má vydanou směrnici, která se pravidelně kontroluje a vyhodnocuje (viz tabulka 7). Podle Z. Kozákové (2005) je důležité, aby v domovech sociálních služeb existovaly přesné směrnice, či dohody jak řešit základní problémy, které se v této oblasti vyskytují. Podle autorky by měly zajišťovat i to, aby bylo chování zaměstnanců při problémových situacích jednotné, protože jen tak může být účinné. V zahraničí je tento trend běžnou a nezbytnou podmínkou úspěšné realizace sexuální výchovy.

Tabulka 7 Přítomnost směrnic pro řešení sexuálních problémů v domovech sociálních služeb

Odborná příprava v sexuálních otázkách je nedostatečná. Komplikujícím faktorem v domovech sociálních služeb je zřejmě nedostatečná příprava odborných zaměstnanců pracujících s klienty, jak reagovat a správně řešit problémy, které nastanou a nedostatečná příprava samotných klientů. Náš výzkum potvrdil negativní hodnocení informovanosti klientů odbornými zaměstnanci domovů sociálních služeb. Při poptávce na potřebu rozšiřování znalostí klientů s mentálním postižením v oblasti sexuální výchovy dominoval negativní názor na sexuální výchovu a osvětu u této cílové skupiny osob. I přes minimální informovanost klientů v oblasti sexuální výchovy totiž většina uvedla, že zvýšení informovanosti není u této skupiny osob nutné (viz tabulka 8). I zde se odráží negativní postoj odborných zaměstnanců k realizaci sexuální osvěty klientů s mentálním postižením.

Tabulka 8 Potřeba rozšiřování znalostí klientů v oblasti sexuální výchovy a osvěty

Tabulka 9 Absolvování odborné přípravy odborných zaměstnanců v oblasti sexuality a sexuální výchovy osob s mentálním postižením

Ke stejně negativním závěrům jsme dospěli iz údajů prezentovaných v tabulce 9, které reflektují, že většina odborných zaměstnanců neabsolvovala v oblasti sexuality či sexuální výchovy osob s mentálním postižením žádnou odbornou přípravu. V případech, kdy ji absolvovali, šlo zejména o školení, přednášky během studia, seminář a kurz sexuální výchovy. Jako důvody, pro které vzdělání respondenti neabsolvovali, uváděli tyto: nebyla příležitost, neorganizují se, není dostupné, není to nutné, nebyl jsem poslán, nebyl podán návrh ze strany vedení – zaměstnavatele, nevím az finančních důvodů. Odborní zaměstnanci, kteří odbornou přípravu absolvovali, ji hodnotili jako spíše přínosnou, v čemž vidíme pozitivní trend poukazující na význam a opodstatnění dalšího vzdělávání v řešené oblasti. Prezentované závěry absolvování vzdělání odborných zaměstnanců v oblasti sexuality a sexuální výchovy naznačují potřebu zlepšení situace implementací kontinuálního vzdělávání se zajištěním kvalitní přípravy na řešení této složité problematiky života osob s mentálním postižením.

Na základě námi realizovaného výzkumu můžeme konstatovat, že existují poměrně velké rozdíly v jednotlivých zařízeních, co se týče kvality poskytovaných služeb. Na jedné straně Slovenská republika disponuje moderními zařízeními, která nabízejí své služby klientům, kteří bývají samostatně na pokoji, na druhé straně existují velká, někdy i nekoedukované zařízení, kde klient bydlí s desítkou dalších klientů. Ústavní zařízení by se mělo co nejvíce otevřít okolní společnosti, maximálně využívat sociální učení klientů přímo „v terénu“. Kontakty s běžnou populací motivují klienty k neustálému rozvoji a vzdělávání. Díky velmi důležité zpětné vazbě se učí rychleji a pozitivní odezva mnohem více motivuje než učení v nestimulujícím rigidním prostředí, ve kterém jedinec nemá možnost to, co se naučil, také využít.

Na závěr této části uvádíme povinnosti poskytovatele sociálních služeb v zahraničí. Rozvoj jasné politiky zařízení má vést odborné zaměstnance k dalšímu vzdělávání, zajišťování důkladného individuálního hodnocení způsobilosti a zároveň poskytovat účastníkům programu vzdělávání a odbornou přípravu, kterou potřebují v oblasti sexuality, včetně osobní ochrany a zabezpečení adekvátního dohledu nad ochranou před poškozením těch, kteří nejsou schopni chránit sami sebe – to vše 2007). I když jsou všechna tato opatření prováděna pečlivě, incidenty se vyskytnout mohou. Zařízení musí vytvořit prostředí, které odhaduje konfrontaci faktů při zhlédnutí incidentu jako příležitosti pro kritickou introspekci nebo pro hledání vnější pomoci a pro poučení se z těchto zkušeností, které mohou zabránit recidivám a umožní lépe chránit osoby s mentálním postižením. To vše může vyznít jako velká výzva pro poskytovatele sociálních služeb na Slovensku. Co udržuje náš optimismus, je naše práce při monitorování sexuální výchovy, která by měla sloužit lidem s mentálním postižením.

Závěrem příspěvku konstatujeme, že úspěšný sexuální život a vše, co s tím souvisí, je dnes všeobecně považován za jednu ze základních lidských potřeb a mají na něj právo všichni dospělí lidé bez rozdílu. Není proto důvod, aby lidé s mentálním postižením kolem nás byli kromě primárního postižení, postiženi také sekundární v sexuální oblasti. Analyzované problematické oblasti sexuality osob s mentálním postižením však jednoznačně říkají, že v této oblasti stále nemůžeme mluvit o jejich úspěšné socializaci či komplexní podpoře.

Autoři: PaedDr. Stanislava Lištiak Mandzáková, PhD., doc. PhDr. Dagmar Marková, PhD.* Příspěvek vznikl díky podpoře grantů: VEGA 2/0015/12 (2012-2015): Životní styly, normy a jejich překračování: cesty k osobní spokojenosti a společenské prospěšnosti. VEGA 1/0942/11: Zvyšování kvality života klientů s těžším mentálním postižením v domovech sociálních služeb v oblasti sexuality a partnerských vztahů. APVV 0604-10: Udržitelná reprodukce na Slovensku: psycho-sociální zkoumání. *Literatura

BAZALOVÁ, B. 2009. Autismus, vztahy a sexualita u nás a v zahraničí. In: Sexualita mentálně postižených - II. : sborník materiálů z druhé celostátní konference pořádané o. s. ORFEUS. Praha : Centrum denních služeb o.s. ORFEUS, 2009, s. 1 45-56. ISBN 978-80-903519-7-4. BURDOVÁ, I. 1988. Kurz k sexualitě osob s mentálním postižením. Praha : Pragoversa, 1988. CHOVANEC, M., WEISS, P. 2011. Sexuální chování studentů středních škol. In: Sexuologie, 2011, roč. 11, čj. 2. ISSN 1335-8820. KOZÁKOVÁ, Z. 2005. Výchova k bezpečnosti a sexuální výchova osob s mentálním postižením. In: Domácí násilí a zdravotně postižené : sborník materiálů z celostátní konference. Praha : HB Print, 2005. ISBN 80-903519-2-1. MANDZÁKOVÁ, S. 2011. Zvyšování kvality sexuálního a partnerského života osob s těžším mentálním postižením. Prešov : PF PU v Prešově, 2011. ISBN 978-80-555-0455-1. MANDZÁKOVÁ, S., HORŇÁK, L. 2009. Sexuální výchova a příprava na partnerství osob s mentálním postižením. Prešov : PF PU v Prešově, 2009. ISBN 978-80-8068-935-3. MATULAY, K. 1986. Mentální retardace. Martin : Osvěta, 1986. NOVOSAD, L. 2002. Zdravotní znevýhodnění a riziko sexuálního zneužití či napadnutí. In: Ochrana zdravotně postižených před sexuálním zneužíváním : Zdravotně výchovná publikace. Praha : Sdružení zdravotně postižených v ČR, 2002.s. 20-24. POLÁKOVÁ, E. 1996. Poznámky k procesu sexuální výchovy. In: Poláková, E. et al. Výchova k rodičovství, manželství a etice intimních vztahů. K projektu : Profesionální příprava pro výchovné a vzdělávací působení na děti v otázkách rodičovství, manželství a etiky intimních vztahů. Nitra : Slovdidac, 1996, pp. 149-150. ISBN 80-967339-8-2. POLÁKOVÁ, E. 2003. Vývoj sexuální výchovy na Slovensku. In: Bianchi, G. (Ed.). Upgrade pro sexuální výchovu. Bratislava : SAV VĚDA, 2003, pp. 11-20. ISBN 80-224-0783-6. SWEENEY. L. 2007. Human Sexuality Education fro Students with Special Needs. [online], [citováno 2008-07-14]. Dostupné na internetu: //www.ejhs.org/volume10/Marsh Media%20White%20Paper.pdf. ŠILEROVÁ, L. 2003. Sexuální výchova: Jak a proč mluvit s dětmi o sexualitě. Praha : Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0291-6. ŠTĚRBOVÁ, D. 2007. Sexualita osob s mentálním postižením. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 978-80-244-1389-2. TÓTHOVÁ, M. 2001. Sexuální výchova a příprava na partnerství pro lidi se specifickými potřebami. In: KLIMEK, L., KLOHNA, B. (Eds.). Láska, partnerství, erotika a sexuální život tělesně postižených občanů: sborník přednášek, Zemplínská Šírava, 25. - 28.10. 2001. Prešov : ZOM, 2001, s.. 9-20. UZEL, R. 2009. Plánované rodičovství u osob s mentálním postižením. In: Sexualita mentálně postižených - II. : sborník materiálů z druhé celostátní konference pořádané o. s. ORFEUS. Praha : Centrum denních služeb o.s. ORFEUS, 2009, pp. 112-118. ISBN 978-80-903519-7-4. WALTER, J. 1994. Sexualität und Geistige Behinderung. [online], 1994. [citováno 2011-08-11]. Dostupné na internetu: http://bidok.uibk.ac.at/library/walter-sexualitaet.html WEISS, P., ZVĚŘINA, J. 2001. Sexuální chování v ČR – situace a trendy. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-558-X.