I tak bychom mohli nejednou popsat realitu toho, na co se záchranná zdravotní služba a její zaměstnanci musí orientovat. Když jsem byl ještě dítě, jako nejeden malý zvědavec jsem si myslel, že vykonávat práci záchranářů není vůbec jednoduché – samé těžké stavy jako amputační či tříštivá poranění končetin, hlavy, zachraňování sebevrahů z mostů, srdeční příhody, dušení dětí, tání, oživování a podobné stavy. To vše se určitě vynoří i nejednomu dospělému člověku, když slyší houkání sanitky. Samozřejmě, aniž bych si něco z těchto negativních zdravotních stavů přál, ale bral jsem to jednoduše jako práci plnou výzev a situací, kdy se musí člověk správně zachovat, rozhodnout, odosobnit se od dané situace, filtrovat různé podněty okolí a naplno se soustředit. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, že to vůbec nemá daleko od skutečnosti.

Tato skutečnost, ve které se pohybuji již nyní jako zdravotnický záchranář v záchranné zdravotní službě zanedlouho už pátý rok, je však přece jen v něčem nejednou jinak. Gro výjezdů a podstata výše popsaných schopností, kterými by měl zdravotnický záchranář disponovat, je často používána, možná až v osmdesáti procentech, v situacích popsaných níže.

Výzvy a situace, kdy se musí člověk správně zachovat. Zde jde spíše než o akutní stavy a situace, kdy se člověk tak říkajíc musí držet ,,na uzdě“ a zakousnout si do jazyka, zvláště pokud jdeme o druhé v noci k výjezdu typu- bolest břicha trvající již dva týdny, v minulosti obdobné potíže, své léky neužívá, dietní režim nedodržuje spát... Nebo bolest končetiny, když například pacient trpí chronickou nebo několikadenní bolestí končetiny, případně jiné části těla z určitého již diagnostikovaného nebo z vlastní lhostejnosti či jiné příčiny nedodiagnostikovaného důvodu. počkání.

O správných rozhodnutích bychom mohli mluvit zejména bohužel nejen v situacích při akutních stavech, ale často při rozlišování, zda si pacient daný problém a potíže celé nevymyslel, zejména má-li všechny vitální funkce v normě a nic nenasvědčuje pro akutní bolest a akutní stav. K dané situaci si vzpomenu na konkrétní výjezd, když jsme měli řešit údajně „seknutá záda“ a pacient při příjezdu ležel na posteli. Na konečné oznámení, že jdeme do nemocnice (pravděpodobně dosáhl, čeho chtěl, protože každá nabídnutá analgetická léčba mu nebyla dost dobrá, ba dokonce říkal, že zanedlouho zavolá znovu, bude-li bolest zase na obzoru) se okamžitě ladne s ,,velmi“ bolestivým hřbetem posadil, přeložil šel bez pozastavení se nad tím do sanitky...

O odosobnění jde nejen tehdy, když se zdravotní stav náhle zkomplikuje a vážně to zasáhne fungování daného pacient z minuty na minutu a stejně i blízké příbuzné, ale stejně i tehdy, když s námi někteří pacienti vulgárně komunikují, ba dokonce vyhrožují a nejednou se pokusí io fyzické napadení. Ano, i to je bohužel pravda a realita o práci v ZZS.

Při potřebě naplno se soustředit a filtrovat podněty z okolí mějte na mysli situace, kdy klademe cílené otázky při odběru anamnézy od pacienta a namísto odpovědí od pacienta, který je při plném jasném vědomí, odpovídají za něj dva a více příbuzných, jejichž odpovědi se vzájemně rozcházejí, délkový charakter a podstatu, případně popisují potíže živěji než samotný pacient.

Na druhé straně jsou situace a výjezdy, kdy se skutečně jedná o minuty a potřeba přítomnosti ZZS na dané adrese v dané chvíli je velmi žádoucí. Nejednou se však stává, že právě při příchodu na takovou akutní ,,adresu“ příbuzní kladou otázky typu: ,,Kde jste byli tolik?, Proč vám to tolik trvalo??“ a podobně, Nuže, hádejte... pomyslí si jistě nejeden záchranář, uvažujíc jak korektně nahlas vyslovit své myšlenky a vysvětlit, že bohužel zpozdíme, neboť jsme někde řešili kožní problémy, zadřenou třísku, přisátého klíštěte nebo neakutní chronické stavy. Bohužel, mnozí z nás si přivykli přenášet ať už zodpovědnost na jiné, neřešit své povinnosti, ale ohánět se zejména svými právy. Možná by nebylo na škodu "povinně" zadat roli sebereflexe pro každého jednoho z nás. Co když zrovna někomu z blízkých bude, nedej Bože, třeba záchranku, protože mu půjde o život, ale ta bude moci dorazit až poté, co dořeší problém mírně zvýšené tělesné teploty u člověka, který si teplotu ani nezkusil snížit, taxíkem...

Následující řádky jsou určeny těm, kteří o tom „vědí“ a ne těm, kteří volají jen tehdy, když to situace vyžaduje a NEODKLÁDAJÍ to. Neboť jsou na politování i takové „extrémy“, kdy lidé bagatelizují náhlé a akutní život ohrožující stavy a změny zdravotního stavu, ale ti nejednou mohou zaplatit následně i životem.

Vyzývám nás tedy: přemýšlejme střízlivě a ne zbytečně komplikovaně nebo přehnaně úzkostlivě. A nakonec pro ty, kterých se to týká: není to pohodlnost nebo sobeckost, nebo zbavování se odpovědnosti za sebe sama, když okolnosti, neakutní věci, problémy, které můžeme řešit jinak, řešíme právě zneužitím ZZS?