Tento příspěvek je zaměřen na „mravnost“, jako pojem velmi známý v každé zemi a určitě hrající primární roli v mnoha debatách, ať už jde o práci, nebo o profesionální etiku, nemluvě. Každý z nás ovládá základní způsoby chování a vzájemných vztahů mezi lidmi.

Mnozí z nás mají jistě mnoho načteno, a také nejen ze školy, ale i ze zkušeností se naučily různé etické teorie, principy, názory, postoje či úvahy. Dokážeme definovat mravnost, etiku, právo, svobodu... a mnozí z nás si mohou myslet, že o etice vědí skoro vše. Bylo by zbytečné teď a tady filozofovat nebo používat vědecké definice velkého filozofa Kanta. Chtěla bych zaměřit vaši pozornost spíše na praktické využití mravnosti v mezilidských vztazích.

Člověk přijímá morální schéma společnosti, v níž žije, ale vytváří si také vlastní schéma a svůj vlastní systém hodnot. Člověk je tvor rozumný, ale na druhé straně také velký taktik. Když bude teoretizovat o etice, ví všechno téměř ze 100 %, ale stačí jen trochu skutečného života a tento samý tvor zapomene na všechny etické teorie a důrazně hájí svá vlastní práva, své já – zde již velice často nemyslí na mravní základy, které tak dobře ovládá.

Co se opravdu skrývá v nás? Opravdu dokážeme aplikovat etické teorie v praktickém životě a řídit se jimi? Opravdu je naše jednání prostoupené mravností?

Dostat teorii do praxe je ale velmi složité, protože porušování základů mravnosti v nejjemnějších odstínech není trestné, ba někdy nám pomáhá k našemu růstu či uspokojení. Pojďme si tedy položit rétorickou otázku – jak to napravit, jak se polepšit, jak přetvořit lidskou duši, aby byla opravdu lidská?!

Kdyby někdo znal jednoduchý recept, jistě by za tento čin dostal Nobelovu cenu. Proto si myslím, že je třeba o této problematice mluvit a alespoň trochu se nad slovem etika zamyslet.

Podívejme se tedy na význam mezilidských vztahů a profesionální etiky v naší práci. Agentura domácí ošetřovatelské péče je podnik-zřízení jako každé jiné. Možná má tu výhodu, že má relativně málo zaměstnanců. Lze říci – méně lidí, více duševní pohody. Zde je nutné podtrhnout dobré mezilidské vztahy! Je nutné, aby si každý pracovník uvědomil své místo a pozici v zaměstnání.

Ať už je ve vedoucí funkci nebo řadovým pracovníkem, v jeho podvědomí musí být zřejmé, že každý z nás – protože žijeme v demokratické společnosti – má možnost růstu. To znamená, že dnes může nebo může být každý z nás zároveň žákem i učitelem, a proto jsou tito klíčoví aktéři na obrázku řazeni do kruhu, tedy jinak, než jsme byli doposud zvyklí. To je proto, že to nevyjadřuje organizační strukturu, ale lidské vztahy. Ukazuje to, že manažer je sice na vrcholu celého podniku, ale koordinátor a sestry s ním sedí v kruhu, což symbolizuje rovnoprávnost – z pohledu lidskosti proto nejsou pouze jeho podřízenými, ale plnohodnotnými pracovníky, kteří mají svou důstojnost a práva.

Pokud hovoříme o morálce, je třeba začít mluvit o morálce od sebe samých. Už na pracovišti je třeba vychovávat příkladem, aby ostatní tento „dar“ dokázali dále posouvat, do domácností klientů, do domova těch, pro které zde vůbec existujeme.

Ladění osobnosti zdravotníka s právy a osobností pacienta je velmi důležité, protože výsledkem by měl být nejen spokojený pacient, ale i vyrovnaný zdravotník.

Naší nevyslovenou protivníkem jsou znovu lidská práva – od základních lidských práv až po ty pro pacienty v jednotlivých kategoriích / hospitalizace, stomie, děti, onkologie, umírání... a mnohá další, která všichni dobře ovládáme.

Fenomenální cílenost v praxi se nejspíš na 100 % nedá dosáhnout, ale pokusme se alespoň trochu přiblížit k teoretickému poznání.

Každý ví, že pacient má právo na důstojnou ošetřovatelskou péči. Sestra kromě vysoké odbornosti musí mít v sobě zakódovaný i pocit důstojnosti vůči sobě samé, aby dokázala naplnit oprávněné požadavky pacienta. Děláme to tak? Týká se to informací o zdravotních službách, o zdravotním stavu, léčebných postupech, rizicích, o alternativách léčby či prognóze. Opravdu se to dělá tak a jak se k nim člověk dostane? Právo na péči a léčbu, která má být dostupná, kvalitní, kontinuální. To znamená, že péče a léčba má odpovídat aktuálním možnostem v medicíně a ošetřovatelství a potřebám konkrétního pacienta, měla by zahrnovat spolupráci všech zainteresovaných poskytovatelů v oblasti diagnostiky, terapie, ošetřování a prevence pacienta tak, aby bylo zajištěno zmírnění utrpení, tlumení bolestí nebo humánní terminální péče. Vzpomeňme jen na poslední týden v naší práci, můžeme říct, že se to takto vždy dělá? Důležité je i právo na vyjádření souhlasu a odmítnutí před jakýmkoli zásahem či zákrokem, přičemž musejí být vysvětleny důsledky takového odmítnutí, ať je to dospělý nebo zástupce dítěte. Zde mohu mluvit za sebe, že ano. Dovoluji si říct, že pokud chceme naplnit a obohatit naši práci mimo vysokou odbornost také o „človečinu“, musíme se sami neustále zdokonařovat v konání dobra tak, aby naše činy mohly zůstat ve velké většině případů morálními činy a morálním chováním.

Možná se opakuji, ale jsem přesvědčena, že dobré mezilidské vztahy jsou ideálním základem a odrazem pro práci sestry v terénu – v domácnosti, kam v podstatě touto svou prací patříme.

Dovolte mi, abych pro stručnost času zaměřila alespoň na 2 okruhy etických problémů, které jsou – a to mi jistě potvrdíte – časté při naší práci v domácnostech. Pokusme se zamyslet nad běžnou situací a každodenní prací sestry. Sestra jde za pacientem domů, do jeho domácnosti, do jeho soukromí.

Jak má sestra jednat, na co všechno má myslet? S jakými problémy se zde může setkat? Sestra přichází jako cizí osoba do domovního teritoria, která ale přebírá odpovědnost za to, co udělala nebo také za to, co neudělala. Jsme v domácnosti, která je nám otevřená se vším, co s tím souvisí, a často dostáváme i klíče od bytu. V mnoha případech je nutný zásah do domácího prostředí. Velmi často úprava vyžaduje nejen lůžko, jeho výšku či polohu v místnosti, ale také úpravu například odložení koberců nebo změnu bot bránících chůzi a mnoho dalších úprav a změn, o kterých musíme lidi přesvědčit. Je to ještě těžší proto, že zejména starší lidé změny odmítají. Jednoduché není ani respektování pacientova času či přirozeného biorytmu lidí, který také není tak zanedbatelný problém, jak bychom si mohli myslet na první pohled. Všichni to dobře známe: každý chce být ošetřen jako první, pokud je to možné hned, jak zavolá, právě on si chce určit, kdy má sestra přijít. Co s nimi, s našimi často nespolupracujícími pacienty? Ale vždyť i oni mají svá práva, vlastní aktivity, vlastní zájmy...

Přibližme si nyní každodenní realitu, a tou je fyzická nahota. Při ošetřování je nutné velmi často odhalovat lidské tělo, odkrývání mnohokrát intimních míst, kdy se setkáváme se studem. Sám před námi, či před příbuznými a známými. Naše chování musí být velmi profesionální a taktní, neodhalovat více a na delší dobu, než je nezbytně nutné. Zajištění soukromí při ošetřování – ať ho někdo kontroluje či ne.

Nezanedbatelná je ale i psychická nahota. Velmi často vidíme do hlubších rodinných vztahů „jak je zdravé“ a vyplývá nám z kompetencí. Kromě předmětného ošetření musíme často zpracovat, případně také reagovat na aktuální problémy či stavy konkrétního člověka, který může mít a má často mnoho dalších potíží, nejčastěji vztahové a finanční, z nichž následně pramení obavy, strach, nejistota, samota... a mnoho dalších, souvisejících s jeho potřebami a závislostí na pomoci druhých, což v neposlední řadě ovlivňuje léčbu a průběh hojení. Psychická podpora sestry dokáže mnohé zmírnit a někdy i změnit. Přes to to stále jaksi nepatří do seznamu výkonů objednávaných zdravotními pojišťovnami – denně se s ní setkáváme a poskytujeme ji.

Mlčenlivost souvisí s právem na ochranu osobních a zdravotních údajů, při naší práci se týká zejména údajů o zdravotním stavu a s tím souvisejícího poskytování informací, příbuzným, známým, sousedům, přátelům, či jiným našim pacientům.

Vidíme, že ani z dálky by nestačila superodbornost, ale jako priorita se nám ukazuje osobnost, morální vystupování a občas i samostatné morální činy sestry. Vždyť – a to všichni dobře víme – pokud sestře chybí kus důstojného chování, vůbec se k pacientovi jako fyzické osobě nedostane, bude odmítnuta – na rozdíl od nemocnice, kde jsme doma my – zdravotníci.

Pojďme se ale dál podívat na našeho pacienta: co všechno ho může trápit? Dalším rébusem v naší práci je situace, kdy musíme bojovat se strachem pacienta, jeho pocitem ohrožení, ale i s odmítnutím ošetření konkrétní sestrou. Důvody jsou různé, od animozity, přes obavy o odbornost sestry až po obavy o pochopení potřeb / lidskosti /. Pacient má strach z neodborného a neetického zásahu zdravotnického pracovníka, neví, zda a jak se může bránit, a i když ve většině případů sám objektivně nedokáže posoudit kvalitu provedeného výkonu, hodnotí subjektivně podle sympatie a obecných vlastností sestry: zda se zajímá, zda se snaží pochopit, zda domlouvá nápravu, zda dodrží slovo atd.

Stýkáme se také s obavou o komplexnost péče poskytované sestrami. Doteraz byl pacient zvyklý jen na odbornost lékaře, který zajistil vše potřebné. Postará se i sestra o to, aby nám „nic neuteklo“ a na nic potřebné se nezapomnělo? Dá se na sestru spoléhat a včas a správně předá požadovanou informaci o změně stavu například praktickému lékaři či jinému specialistovi, aby se například zefektivnila slabá analgetická léčba atd.?

Nezanedbatelná je i otázka bezpečnosti při ošetřování v domácnostech. Obava o bezpečnost a to buď odbornou při výkonech, nebo lidskou, je zde rovněž na místě. I zde platí, že na prvním místě je důvěra k sestre, k její odpovědnosti, charakteru a respektování přidělených kompetencí. Často diskutovanou je také otázka změny ošetřující sestry. Zde může být nesouhlas až odmítnutí v důsledku přetržení „prověřených“ kontaktů, což bývá typickým problémem zejména u osamělých – přetržené je navázané pouto a změny, zejména u starších lidí, jsou obtížněji přijímány a v podstatě nejsou žádoucí, protože klient si nepřeje vstup dalšího nového člověka do domácnosti, nemá přání, aby o jeho nemoci věděla další osoba atd. Zde je znovu důležitý vhodný přístup, osobnost a odbornost sestry.

Abychom však byli komplexní, podívejme se stručně na to, co může trápit druhou stranu – sestru. Jedním z důležitých aspektů domácího ošetřovatelství je odpovědnost, pružnost a samostatnost jednak sestry-manažerky, jednak ostatních zaměstnaných sester. Příslušná autonomie si s sebou nepřináší jen výhody, ale zejména velkou odpovědnost: za ošetřování, za odvedenou práci, za sebe a své vystupování, za zaměstnavatele jako takového, nebo za zaměstnané sestry jako takové. Sestra přebírá část odpovědnosti, kterou dosud zastřešoval lékař, vstupuje do poměrně komplikovaných mnohotvárných právních vztahů a role samostatné sestry v ošetřovatelské praxi nabývá nových a větších dimenzí – ekonomických, právních, morálních... Sestra vytváří či prezentuje nejen obraz o sobě nebo o agentuře, v níž pracuje, ale v konečném důsledku reprezentuje zdravotnické povolání.

Práce v terénu je pro sestru, navzdory její odbornosti a zkušenostem, ne vždy jednoduchá. Problémoví bývají pacienti, ale i příbuzní. Samotné ošetřování je velmi ztíženo u agresivních, psychicky dekompenzovaných nebo dementních pacientů. Dosáhnout konsensu je problematické i u lidí se sníženým sociálně-ekonomickým statusem a problémy bývají často i u příbuzných v důsledku nedodržování léčebného režimu, odmítání poučení či postupů práce atd.

I sestra může mít pocit ohrožení a stává se, že odmítá navštívit danou domácnost. Tento okruh etických problémů se týká vstupu sestry do různých sociálních prostředí, v nichž může být sestra potenciálně ohrožena, právě tato skupina obyvatel se v poslední době rozšiřuje a je příčinou časté demotivace sester a odmítání práce v terénu – v takovémto nevábném, rizikovém prostředí. Má sestra právo odmítnout ošetřovat takového pacienta? S ohledem na naše povolání si nemůžeme příliš vybírat, a zejména ne v akutním stavu. Vždyť právo na zdravotní péči má každý. Vidíme, že obavy jsou oboustranné. Pozice zdravotníka nám říká, že bychom měli být ve výhodě, protože kromě vysoké odbornosti bychom měli díky poznatkům z psychologie a etiky dokázat mnoho pochopit – a zřejmě to i děláme.

Závěr

Pokud jsem na úvodu hovořila o profesionální etice, na závěr mi vychází říci, že morální chování zdravotníků, a zejména sester ADOS je alespoň tak důležité jako jejich odborná erudovanost, což jsme měli možnost vidět a slyšet. Musím říci, že naše sestry jsou zdatné i v této problematice a vyrovnají se sesterám v jiných zemích. Je tu však jedna rezerva, možná z minulosti, kterou musíme odstranit: musíme naučit sestru využívat všechny teoretické znalosti a praktické dovednosti, které bezpochyby má k dotvoření image morálně vyspělé a vyzrálé osobnosti. Cesta je těžká, protože etika není jako matematika, nestačí předem definovaný vzorec. Zde musíme být učiteli my všichni navzájem. Zkusme tedy každý pracovat na sobě tak, aby na konci našeho snažení byly ruce sestry, které jsou otevřené srdcem a ne rutinou.

Autor: PhDr. Daniela Hlavačková, MPH ADOS Partizánske s.r.o., R. Jašíka 156/4, Partizánske

Zoznam bibliografických odkazov

[1] GLASA, J. – ŠOLTES, L a kol. 1998. Ošetrovateľská etika1. Martin : Osveta, 1998. 211 s. ISBN 80-217-0594-9. [2] KOPECKÁ,K., - KORCOVÁ, M. 2008. Zdravotnícka etika. Martin : Osveta, 2008. 119 s. ISBN 978-80-8063-276-2. [3] SCHWEITZER, A. 1993. Náuka úcty k životu. Praha : DharmaGaia, 1993. 40 s. ISBN 80-901225-7-4. [4] VAJDA, J. 1993. Etika. Nitra : Enigma, 1993. 177 s. ISBN 80-85471-13-2.

Prednáška odznela na medzinárodnej vedeckej konferencii Aplikovaná etika v sociálnej práci a ďalších pomáhajúcich profesiách, ktorá sa konala 20. – 21. októbra 2010, v Piešťanoch a bola publikovaná v zborníku z tejto konferencie: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálne práci a ďalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.