Factors influencing the interdisciplinary collaboration in health and social care Spolupráce odborníků zaměřených na zdravotní a sociální péči je v současné době podle více autorů (Abramson, Mizrahi, 2003; Payne, 2000) nezbytným krokem směřujícím ke zlepšení a zkvalitnění poskytování zdravotních a sociálních služeb pacientům/klientům. Každý z odborníků (lékař, sociální pracovník) přináší svůj úhel pohledu na klientovu situaci – lékař medicínský a sociální pracovník sociální. Sociální pracovníci přinášejí ucelený pohled na problémy a situace, zdůrazňují sociální příčiny a důsledky nemoci a nutnost vyrovnat se s nemocí v širším kontextu (Dhooper, 2012).

I podle Bronstein (2003) trendy v sociálních problémech a odborná praxe s sebou přinášejí nemožnost efektivně sloužit klientům bez spolupráce s profesionály z různých oborů. Spolupráce s pracovníky jiných pomáhajících oborů vyplývá podle Musila (2013) ze zaměření sociální práce na využívání různých typů šancí a překonávání různých typů překážek zvládání problémů v interakcích mezi klienty a jejich sociálním prostředím. Spolupráce s pracovníky jiných pomáhajících oborů a zprostředkování jejich pomoci klientům je neodmyslitelnou součástí sociální práce.

Na individuální úrovni mohou mít lidé problémy porozumět nemoci a doporučené léčbě z důvodu mentálního nebo tělesného zdravotního postižení, nízké úrovně gramotnosti nebo z důvodu jazykové bariéry. Mnoho zdravotních stavů a ošetření je velmi složitých a od sociálních pracovníků může být požadováno, aby vysvětlili tyto otázky pacientům a jejich rodinám (Browne, 2012).

Spolupráce je, když dvě nebo více osob (často skupiny) spolupracují prostřednictvím zprostředkování nápadů a myšlení s cílem dosáhnout společného cíle. Se změnami a pokroky v technologii, jako jsou vysokorychlostní internet, web-based programy, sdílení souborů, e-maily a videokonference, je spolupráce považována za produktivní způsob řešení problémů (Hill, 2003).

Z psychologického hlediska je spolupráce nebo kooperace druh sociální interakce. Jde o základní formu sociálního chování. Spolupráce znamená společné úsilí zaměřené na dosažení prospěchu všech, kteří se na něm podílejí (Heywood, 2003).

Charakteristiky spolupráce:

  • Spolupráce je dobrovolná. Lidé nemohou být nuceni používat specifický styl v jejich interakci s ostatními.
  • Spolupráce si vyžaduje paritu mezi účastníky. Přínos každého člověka je oceněn a stejně tak každý člověk má stejnou pravomoc při rozhodování.
  • Spolupráce je založena na vzájemných cílech. Profesionálové nemusí sdílet všechny cíle spolupráce, avšak stačí jen jeden, který je specifický a dostatečně důležitý pro udržení jejich společné pozornosti.
  • Spolupráce závisí na společné odpovědnosti při rozhodování. Spolupracovníci musí převzít odpovědnost za aktivní zapojení do činnosti rozhodování.
  • Jedinci, kteří spolupracují, sdílejí zdroje. Sdílení zdrojů času, znalostí a materiálů může zvýšit pocit sounáležitosti mezi profesionály.
  • Jedinci, kteří spolupracují, sdílejí odpovědnost za výsledky. Ať už jsou výsledky spolupráce pozitivní nebo negativní, všichni zúčastnění jedinci jsou odpovědní za výsledky (Friend, Cook, 2009).

Model interdisciplinární spolupráce

Bronstein (2003) představila model, který obsahuje prvky interdisciplinární spolupráce. Model je určen na identifikaci složek úspěšné spolupráce mezi sociálními pracovníky a členy jiných oborů. Tento rámec se skládá z interdisciplinárních procesů v pěti klíčových oblastech:

  1. Vzájemná závislost – poukazuje na závislost odborníků ve vzájemné interakci při tvorbě společných cílů a úkolů v procesu intervence.
  2. Nově vytvořené profesionální činnosti – týkají se aktů spolupráce, tvorby programů a struktur, které mohou dosáhnout více, než by bylo možné dosáhnout, pokud by ti samí odborníci pracovali samostatně.
  3. Flexibilita – znamená přizpůsobivost všech členů odborného týmu měnícím se podmínkám intervence.
  4. Kolektivní vlastnictví cílů – vede ke vzniku společné odpovědnosti za celý proces intervence a za jeho výsledky.
  5. Reflexe procesu – vztahuje se ke společnému uvažování spolupracovníků o procesu spolupráce (Bronstein, 2003).

Faktory ovlivňující mezioborovou spolupráci ve zdravotně-sociální péči

Bronstein (2003) specifikovala čtyři skupiny faktorů, které vytvářejí podmínky ne/existence mezioborové spolupráce v sociální práci.

  1. Dokonalá znalost vlastní profesní role je podmínkou pro výkon každého povolání, tím spíše v pomáhajících profesích. Podle Bronstein (2003) ideální podoba tohoto faktoru zahrnuje oddanost nastavení konkrétní organizace, věrnost sociální práci jako profesi, respekt ke kolegům a ekologický, holistický pohled na praxi související s profesí sociálního pracovníka. - Strukturální charakteristiky zahrnují mezioborovou spolupráci na řízení případové práce. Kultura organizace podmiňuje její možnosti, nezbytné úřední úkony, autonomii jednotlivých profesí a celkový čas a prostor věnovaný spolupráci na intervenci. - Osobnostní charakteristiky členů odborného týmu ovlivňují mezioborovou spolupráci tím, jakým způsobem jsou profesní role aplikovány v praxi odborníky. - Historie spolupráce odráží zkušenost každého člena odborného týmu s mezioborovou spoluprací v dané organizaci. Bronstein (2003) poukazuje na to, že tradice spolupráce v organizaci je určující pro její ne/využívání v procesu intervence. Pozitivní zkušenost členů odborného týmu se vzájemnou spoluprací v organizaci posiluje profesní vztahy, které následně posouvají způsob aplikace a využití mezioborové spolupráce při intervenci na vyšší úroveň (obr. 1).

Obrázek 1 – Faktory ovlivňující interdisciplinární spolupráci (zdroj: Bronstein, 2003)

Reeves, S. a kol. (2010) uvádějí tyto faktory ovlivňující mezioborovou týmovou práci:

  1. Relační faktory – profesionální výkon, hierarchie, socializace, složení týmu, týmové role a týmové procesy.
  2. Procesuální faktory – čas a prostor, rutiny a rituály, informační technologie, nepředvídatelnost, naléhavost, složitost a delegování úkolů.
  3. Organizační faktory – organizační podpora, profesní sdružení a strach z vedení sporu.
  4. Kontextové faktory – kultura, diverzita, pohlaví, politická vůle a ekonomika.

Bronstein (2003) a Reeves a kol. (2010) popsali faktory spolupráce ovlivňující existenci či neexistenci mezioborové spolupráce. Jde spíše o obecný přehled faktorů. Jiní autoři (např. Roberts, 1989; Gehlert, 2012; Abramson, Mizrahi, 2003) se k faktorům spolupráce vyjádřili konkrétněji a z hlediska toho, zda podporují nebo brzdí mezioborovou spolupráci.

Abramson a Mizrahi (1996) faktory spolupráce rozdělují na ty, které „přispívají k pozitivní spolupráci a na ty, které přispívají k negativní spolupráci“ (Abramson, Mizrahi, 1996, s. 270).

K pozitivním faktorům řadí například respektování spolupracovníků, stejné perspektivy vztahující se na případ a dobrou kvalitu komunikace. K negativním faktorům řadí tyto překážky spolupráce: konflikty mezi spolupracovníky, soutěž rolí, nejasnost rolí, nejasné definování rolí, rozdíly v profesním socializačním procesu, komunikační problémy a dominanci lékařů (Abramson, Mizrahi, 2003). Tyto pozitivní a negativní faktory autorky seskupily a vytvořily „konstrukty, které odrážejí konkrétní aspekty spolupráce: aspekty vztahující se na případ, zkušenosti se spolupracovníky, interakce mezi spolupracovníky a kompetence spolupracovníků“ (Abramson, Mizrahi, 1996, s. 276).

Obrázek 2 – Pozitivní a negativní faktory spolupráce podle Abramson, Mizrahi (1996, 2003) (zdroj: Gabrielová, 2015)

Podle Roberts (1989) spolupráci lékařů a sociálních pracovníků ovlivňuje především to, jaký mají vztah tito účastníci mezi sebou. Tento vztah je podle ní napjatý z důvodu existence protikladných (konfliktních) hodnot.

Tyto protikladné hodnoty identifikovala v pěti oblastech:

  1. Kvantita versus kvalita – biofyzikální orientace lékařů může být v rozporu s psychosociální orientací sociální práce. Zatímco lékaři se primárně soustřeďují na záchranu a prodloužení života, profesionální úsilí sociálních pracovníků je zaměřeno na zlepšení kvality života jednotlivců, skupin a rodin. - Autonomie pacienta – lékaři jsou zodpovědní za stanovování léčby, za samotnou léčbu i za to, co je nejlepší pro pacienta. Sociální pracovníci respektují pacienta jako autonomní bytost, která se podílí na stanovování terapeutického plánu. - Tvrdá a měkká data – lékaři se při své profesi zaměřují na objektivní „tvrdá data“, tedy na výsledky fyzikálních a laboratorních vyšetření. Sociální práce považuje pacienta za základní složku terapeutického procesu. Subjektivní „měkká“ data (výpovědi pacientů, hodnotový systém) považuje za důležitější než objektivní data. Sociální pracovníci mnohdy ani nemají k dispozici objektivní data, která by mohli vzít v úvahu při posuzování pacientovy situace. - Profesionální odpovědnost vůči pacientům s emocionálními problémy – řešení emocionálních problémů pacientů je neoddělitelnou součástí profese sociálního pracovníka. Lékaři jsou naopak necitliví či znechucení pacienty s emocionálními problémy. Příčinu vidí v únavě, která může ovlivňovat hladinu přijetí a tolerance. - Rozdílné perspektivy o rolích v interdisciplinárním týmu – zatímco sociální pracovníci jsou vzděláváni a trénováni ke spolupráci s jinými profesemi, lékaři jsou trénováni k tomu mít nezpochybnitelně vedoucí úlohu v jakémkoli multidisciplinárním týmu (Roberts, 1989).

V předchozí části byla pozornost věnována zahraničním autorům a jejich charakteristikám faktorů mezioborové spolupráce.

V Slovenské republice se otázkou mezioborové spolupráce zabývali např. Repková a kol. (2011), kteří identifikovali překážky meziresortní spolupráce a zásady posílení strategických přístupů spolupráce v souvislosti s tvorbou a fungováním koordinovaného nebo integrovaného systému služeb dlouhodobé péče.

Mezi překážky meziresortní spolupráce patří:

  1. Strukturální překážky – rozdílné organizování a financování zdravotních a sociálních intervencí, nedostatečná koordinace legislativy v oblasti zdravotní a sociální péče.
  2. Procedurální překážky – různorodost právních a institucionálních systémů posuzování potřeb a právních nároků, nepropojenost databází o odkázaných starších občanech v jednotlivých systémech, slabou tradici zapojování uživatelů/klientů a jejich rodin do tvorby plánů sociálních služeb na komunitní a individuální úrovni.
  3. Finanční překážky – rozdíly ve finančních mechanismech/základech, rozdíly mezi zásobami a tokem zdrojů.
  4. Profesionální překážky – vlastní profesionální zájem a autonomie a mezioborová konkurence o domény; konkurenční ideologie a hodnoty; ohrožení jistoty zaměstnání; rozporné pohledy na zájmy a úkoly klienta/spotřebitele.
  5. Stav a legitimita překážek – vlastní profesionální zájem a autonomie a meziorganizační konkurence o domény; rozdíly v legitimitě mezi volenými a určenými agenturami.

Mezi zásady posílení strategických přístupů spolupráce patří:

  1. Společná vize – konkrétně stanovuje, co se má dosáhnout ve smyslu cílů, orientovaných na uživatele; objasňuje cíl spolupráce jako mechanismu na dosažení takových cílů; a mobilizuje úsilí, týkající se cílů, výsledků a mechanismů.
  2. Srozumitelnost úkolů a povinností – stanovuje a odsouhlasuje „kdo dělá co“ a navrhuje organizační opatření, pomocí kterých se mají plnit úkoly a povinnosti.
  3. Vhodné motivace a odměny – podpora chování v organizaci v souladu s dohodnutými cíli/povinnostmi, využívání vlastních zájmů na kolektivní cíle.
  4. Odpovědnost za společnou práci – monitorovat dosažené úspěchy ve vztahu ke stanoveným vizím; aby jednotlivci a agentury odpovídali za plnění předurčených úkolů a povinností; a poskytovat zpětnou vazbu a kontrolu vize, povinností, motivace a jejich vzájemných vztahů (Repková a kol., 2011).

Závěr

Mnozí autoři (např. Gehlert, 2012; Browne, 2012; Dhooper, 2012) zdůrazňují význam širšího sociálního prostředí nemocného – síť vztahů, oporu u blízkých, psychický stav nemocného, a to následně ovlivňuje celkový zdravotní stav. Vzhledem k této skutečnosti můžeme konstatovat, že spolupráce odborníků zaměřených na zdravotní a sociální péči je základním předpokladem péče o klienta/pacienta.

Poznání faktorů, které ovlivňují interdisciplinární spolupráci, může přispět ke zlepšení vzájemných vztahů a komunikace mezi uvedenými odborníky při dosahování společného cíle – řešení zdravotních a sociálních aspektů životní situace pacienta/klienta.

Autor: Mgr. Jana Gabrielova, PhD. Autorka pracuje jako odborná asistentka na Katedře sociální práce Vysoké školy polytechnické Jihlava. Tento článek vznikl v rámci Interního grantového projektu VŠPJ s názvem „Konceptualizace spolupráce lékařů a sociálních pracovníků ve zdravotně-sociálních týmech“. Seznam bibliografických odkazů

  1. ABRAMSON S. J., MIZRAHI, T. 2003. Understanding Collaboration Between Social Workers and Physicians: Application of a Typology. Social Work in Health Care, Vol. 37, No. 2, s. 71–99. ISSN 1541-034X.
  2. ABRAMSON, S. J., MIZRAHI, T. 1996. When Social Workers and Physicians Collaborate: positive and Negative Interdisciplinary Experiences. Social Work, Vol. 41, No. 3, s. 270–281. ISSN 1545-6846.
  3. BRONSTEIN, L. 2003. A Model for Interdisciplinary Collaboration. Social Work, Vol. 48, No. 3, s. 297–306. ISSN 0037-8046.
  4. BROWNE, T. 2012. Social Work Roles and Health-Care Settings. In GEHLERT, S., BROWNE, T. Handbook of Health Social Work. New Jersey: John Wiley & Sons, s. 20-40. ISBN 978-0-470-64365-5.
  5. DHOOPER, S. S. 2012. Social work in Health Care. London: SAGE Publication, 341 s. ISBN 978-1-4522-0620-2.
  6. FRIEND, M., COOK, L. 2009. Interactions: Collaboration Skills for School Professionals. Boston: Pearson, 402 s. ISBN 978-0-13-715205-6.
  7. GABRIELOVÁ, J. Typológia konceptualizácií spolupráce lekárov a sociálnych pracovníkov. In GABRIELOVÁ, J., VELEMÍNSKY, M., STEJSKALOVÁ, J. 2015. Prevencia v kontexte zdravotno-sociálnej problematiky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 50–63. ISBN 978-80-7422-443-0.
  8. GEHLERT, S. 2012. Communication in Health Care. In GEHLERT, S., BROWNE, T. Handbook of Health Social Work. New Jersey: John Wiley & Sons, s. 237-262. ISBN 978-0-470-64365-5.
  9. HAYESOVÁ, N. 2005. Psychologie týmové práce : strategie efektivního vedení týmu. Praha: Portál, 189 s. ISBN 80-7178-983-6.
  10. HEYWOOD, A. 2003. Political Ideologies: An Introduction. New York: Palgrave Macmillan, 400 s. ISBN 0-333-96178-1.
  11. HILL, A. 2003. What Is Collaboration in the Workplace? - Definition, Benefits & Examples. [online]. [cit.2016–11–20]. Dostupné na internetu: http://study.com/academy/lesson/what-is-collaboration-in-the-workplace-definition-benefits-examples.html
  12. MUSIL, L. 2013. Sociální práce a jiné pomáhající obory/profese. In MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, s. 506–509. ISBN 978-80-262-0366-7.
  13. PAYNE. M. 2000. Teamwork in Multiprofessional Care. New York: Palgrave Macmillan, 268 s. ISBN 978-0-333-72977-9.
  14. REEVES, S. et al. 2010. Interprofessional teamwork for health and social care. Chichester: Wiley-Blackwell, 192 s. ISBN 978-1-4051-8191-4.
  15. REPKOVÁ, K. a kol. (2011). Dlhodobá starostlivosť o starších ľudí na Slovensku a v Európe (3). Správa, riadenie a financovanie. Bratislava: IVRP, 230 s. ISBN 978-80-7138-1334.
  16. ROBERTS, C. S. 1989. Conflicting professional values in social work and medicine. Health & Social Work, Vol. 14, No. 3, p. 211-218. ISSN 1545-6854.