Mikrovaskulární a makrovaskulární komplikace diabetu mellitu 2. typu v kontextu současných diabetologických poznatků

Diabetes mellitus 2. typu (DM2) patří mezi nejvýznamnější chronická metabolická onemocnění současnosti a představuje závažný medicínský, společenský a ekonomický problém globálního charakteru. V posledních desetiletích dochází k výraznému nárůstu prevalence onemocnění ve všech věkových skupinách, přičemž tento trend úzce souvisí se stárnutím populace, urbanizací, sedavým způsobem života, nevhodnými stravovacími návyky a rostoucí prevalencí obezity (GBD 2021 Diabetes Collaborators, 2023; NCD Risk Factor Collaboration, 2024). DM2 je charakterizován progresivní inzulínovou rezistencí, poruchou sekrece inzulínu a chronickou hyperglykémií, které vedou k postupnému poškození více orgánových systémů a významně ovlivňují prognózu pacientů (Lu a kol., 2024).

Navzdory významnému pokroku v diagnostice, monitorování a farmakologické léčbě zůstávají chronické komplikace diabetu hlavní příčinou morbidity, mortality a snížené kvality života pacientů s DM2. Klinický význam onemocnění proto nespočívá výlučně v poruše metabolismu glukózy, ale především v rozvoji dlouhodobých cévních komplikací, které významně zvyšují riziko invalidizace, hospitalizací a předčasné mortality (Wang a kol., 2023). Chronická hyperglykémie vede prostřednictvím více patofyziologických mechanismů k progresivnímu poškození cévního endotelu, aktivaci oxidačního stresu, tvorbě pokročilých produktů glykace a chronickému subklinickému zánětu, které se podílejí na rozvoji mikroangiopatických i makroangiopatických komplikací (Bhatti a kol., 2022).

Mikrovaskulární komplikace zahrnují především diabetickou retinopatii, nefropatii a neuropatii, přičemž jejich vznik je úzce asociován s dlouhodobou metabolickou dekompenzací a trváním onemocnění. Diabetická retinopatie patří mezi nejčastější příčiny slepoty v produktivním věku, diabetická nefropatie představuje dominantní příčinu chronického onemocnění ledvin a diabetická neuropatie významně přispívá k rozvoji syndromu diabetické nohy a amputací dolních končetin (Cole a Florez, 2020; Lu a kol., 2024). Současně jsou pacienti s DM2 vystaveni vysokému riziku makrovaskulárních komplikací včetně ischemické choroby srdeční, cerebrovaskulárních onemocnění a periferního arteriálního onemocnění, které představují nejčastější příčinu mortality diabetické populace (GBD 2021 Diabetes Collaborators, 2023).

Z epidemiologického i klinického hlediska představují chronické komplikace diabetu významnou ekonomickou zátěž zdravotnických systémů. Jejich management vyžaduje komplexní multidisciplinární přístup zahrnující včasnou diagnostiku, pravidelný screening komplikací, optimalizaci metabolické kompenzace a intenzivní kontrolu přidružených kardiometabolických rizikových faktorů. Současné diabetologické poznatky zdůrazňují význam individualizované léčby a využívání moderních terapeutických strategií s cílem redukce kardiovaskulárního a renálního rizika pacientů s DM2 (ADA, 2025).

Materiál a metody

Předkládaný článek má charakter narativního přehledového článku zaměřeného na mikrovaskulární a makrovaskulární komplikace DM2. Literární zdroje byly vyhledávány v databázích PubMed, ScienceDirect, Scopus a Google Scholar, přičemž do analýzy byly zahrnuty především systematické přehledy, metaanalýzy, observační studie a odborná doporučení publikovaná převážně v letech 2020–2026. Výběr zdrojů byl realizován na základě tematické relevance, aktuálnosti a vědecké hodnoty publikací se zaměřením na patofyziologii, epidemiologii, prevenci a management sekundárních komplikací DM2. K doplnění epidemiologického kontextu byly využity také údaje Národního centra zdravotnických informací Slovenské republiky za období let 2015–2024. Získané poznatky byly zpracovány deskriptivní metodou a tematicky rozděleny na mikrovaskulární a makrovaskulární komplikace.

Patofyziologie vzniku sekundárních komplikací

Sekundární komplikace DM2 představují výsledek dlouhodobého komplexního metabolického a cévního poškození, které vzniká v důsledku chronické hyperglykémie, inzulínové rezistence, dyslipidémie a chronického nízkostupňového zánětu. Jejich rozvoj je podmíněn vzájemnou interakcí více patofyziologických mechanismů, které vedou k progresivnímu poškození endotelu, poruše mikrocirkulace, akcelerované ateroskleróze a následnému orgánovému poškození. Mikrovaskulární komplikace, především diabetická retinopatie, nefropatie a neuropatie, vznikají především na podkladě poškození malých cév a kapilár, zatímco makrovaskulární komplikace jsou spojeny s progresí aterosklerotických změn velkých tepen a zvýšeným rizikem kardiovaskulárních a cerebrovaskulárních onemocnění (Roy, 2025; Singh a kol., 2026).

Klíčovým iniciačním faktorem vzniku sekundárních komplikací je chronická hyperglykémie, která vede k nadměrnému vstupu glukózy do buněk nezávislých na inzulínu, především endoteliálních buněk, neuronů, buněk sítnice a renálních struktur. Současně inzulínová rezistence podporuje poruchu metabolismu glukózy a lipidů, čímž dochází ke zvýšené koncentraci volných mastných kyselin, lipotoxickému poškození tkání a dalšímu zhoršení metabolické homeostázy. Kombinace hyperglykémie a inzulínové rezistence způsobuje metabolické přetížení buněk, především mitochondrií, které vede k nadprodukcii reaktivních forem kyslíku (ROS) a rozvoji oxidačního stresu (Caturano a kol., 2023; González a kol., 2023).

Oxidační stres představuje jeden z hlavních mechanismů diabetického cévního poškození. Nadměrná produkce ROS vzniká především v mitochondriálním dýchacím řetězci, při aktivaci NADPH oxidázy a během chronické zánětlivé odpovědi. Zvýšená tvorba ROS způsobuje poškození lipidů, proteinů, nukleových kyselin a buněčných membrán, přičemž zároveň narušuje intracelulární signalizaci a energetický metabolismus buněk. V důsledku chronického oxidačního poškození dochází k progresivní mitochondriální dysfunkci, která dále zesiluje produkci ROS a vytváří bludný kruh vedoucí ke zhoršování buněčného a cévního poškození. Mitochondriální dysfunkce je obzvlášť významná v metabolicky aktivních tkáních, jako jsou myokard, ledviny, nervové tkáně a sítnice, kde přispívá k progresi diabetické nefropatie, retinopatie, neuropatie a kardiovaskulárních komplikací (Chen a kol., 2025; Iheagwam a kol., 2025).

Nadměrná tvorba ROS zároveň aktivuje více patologických metabolických drah, které se podílejí na další progresi diabetického poškození. Aktivace polyolové dráhy vede k intracelulární akumulaci sorbitolu a zvýšené spotřebě NADPH, čímž dochází k oslabení antioxidační ochrany buněk. Současně se zvyšuje tvorba pokročilých produktů glykace (AGEs), které vznikají neenzymatickou glykací proteinů, lipidů a nukleových kyselin. Vázba AGEs na receptor RAGE aktivuje prozánětlivé a prooxidační signální dráhy včetně NF-κB, což vede ke zvýšené expresi cytokinů, adhezních molekul a profibrotických faktorů. Hyperglykémie dále podporuje aktivaci proteinkinázy C (PKC), která zvyšuje cévní permeabilitu, podporuje vazokonstrikci, trombogenní stav a remodelaci extracelulární matrix. Významnou roli hraje také hexosaminová dráha, která ovlivňuje genovou expresi a podílí se na rozvoji zánětu, fibrózy a endoteliálního poškození. Tyto metabolické mechanismy se významně uplatňují při rozvoji diabetického onemocnění ledvin, retinopatie i aterosklerotického poškození cév (Kleibert a kol., 2023; Zhao a kol., 2026).

Dlouhodobá aktivace uvedených mechanismů vede k rozvoji endoteliální dysfunkce, která představuje centrální patofyziologický článek mezi metabolickým poškozením a klinickou manifestací cévních komplikací. Fyziologicky endotel zajišťuje regulaci cévního tonu, hemostázy, permeability cévní stěny a protizánětlivé odpovědi. Při DM2 však dochází ke snížení biologické dostupnosti oxidu dusnatého, zvýšené produkci vazokonstrikčních faktorů a aktivaci adhezních molekul podporujících migraci zánětlivých buněk do cévní stěny. Oxidační stres zároveň podporuje tvorbu peroxynitritu, který dále poškozuje endoteliální buňky a zhoršuje vazodilatační schopnost cév. Výsledkem je zvýšená cévní permeabilita, porucha mikrocirkulace, zvýšená trombogenita a progrese aterosklerotických změn (Li a kol., 2024; Yang a kol., 2024).

Endoteliální poškození úzce souvisí s chronickým nízkostupňovým zánětem, který představuje další významný faktor progrese sekundárních komplikací DM2. Chronická hyperglykémie, oxidační stres a akumulace AGEs vedou k aktivaci makrofágů, monocytů a prozánětlivých cytokinů, především TNF-α, IL-1β a IL-6. Aktivace zánětlivých signálních drah podporuje další zhoršení inzulínové rezistence, progresi endoteliálního poškození a zvýšenou produkci ROS, čímž se vytváří vzájemně se zesilující patofyziologický cyklus. Chronický zánět zároveň podporuje proliferaci hladkosvalových buněk cévní stěny, fibrózu a destabilizaci aterosklerotických plátů, čímž významně přispívá k rozvoji makrovaskulárních komplikací (Yousef a kol., 2023; Weinberg Sibony a kol., 2024).

V mikrovaskulárním řečišti vedou uvedené mechanismy k poškození kapilár, bazálních membrán a mikrocirkulace jednotlivých orgánů. Při diabetické retinopatii dochází k poškození pericytů, zvýšené permeabilitě kapilár, ischemickým změnám a následné patologické neovaskularizaci zprostředkované především vaskulárním endoteliálním růstovým faktorem (VEGF). V ledvinách způsobuje kombinace glomerulární hyperfiltrace, oxidačního stresu, zánětu a fibrózy progresivní poškození glomerulů, albuminurii a pokles renální funkce. Při diabetické neuropatii se uplatňuje metabolické poškození nervových buněk, mikrovaskulární ischemie a neuroinflamace vedoucí k poruše vedení nervového impulzu a degeneraci periferních nervů (Kleibert a kol., 2023; Mimura a Noma, 2025; Roy, 2025).

Makrovaskulární komplikace vznikají především v důsledku akcelerované aterosklerózy. Chronická hyperglykémie, inzulínová rezistence, dyslipidémie, endoteliální dysfunkce a chronický zánět podporují oxidaci LDL částic, adhezi monocytů na cévní endotel a tvorbu pěnivých buněk v aterosklerotických plátech. Současně dochází k proliferaci hladkosvalových buněk, remodelaci cévní stěny a destabilizaci aterosklerotických lézí. Výsledkem je zvýšené riziko ischemické choroby srdeční, cévní mozkové příhody a periferního arteriálního onemocnění. Riziko makrovaskulárních komplikací se dále zvyšuje při současné přítomnosti hypertenze, obezity, kouření a poruch lipidového metabolismu (Caturano a kol., 2025; Hussain, 2025; Siddiquea a kol., 2026).

Patofyziologie sekundárních komplikací DM2 tedy představuje kontinuální a vzájemně propojený proces, ve kterém chronická hyperglykémie a inzulínová rezistence iniciují metabolické přetížení buněk, následnou nadprodukcii ROS, mitochondriální dysfunkci, aktivaci patologických metabolických drah, endoteliální poškození a chronický zánět. Tyto mechanismy se navzájem zesilují a vedou k progresivnímu poškození mikrovaskulárního i makrovaskulárního systému, které představuje hlavní podklad morbidity a mortality pacientů s DM2 (Obr.1).

Obrázek 1 Komplikace diabetu mellitu Znázornění nejčastějších mikrovaskulárních a makrovaskulárních komplikací diabetu mellitu včetně poškození sítnice, ledvin, nervových zakončení, mozkově-cévních onemocnění, infarktu myokardu a syndromu diabetické nohy.

Zdroj: vlastní zpracování.

Mikrovaskulární komplikace

Diabetická retinopatie

Diabetická retinopatie představuje jednu z nejtypičtějších forem diabetické mikroangiopatie a zároveň patří mezi nejčastější příčiny poruchy zraku u dospělých pacientů s diabetem. Její vznik a progrese jsou úzce podmíněny dlouhodobou hyperglykémií, která vede k poškození retinální mikrocirkulace prostřednictvím komplexních metabolických, hemodynamických a zánětlivých mechanismů. Na rozvoji onemocnění se podílí aktivace polyolové dráhy, zvýšená tvorba produktů pokročilé glykace, oxidační stres, mitochondriální dysfunkce, aktivace proteinkinázy C a chronický subklinický zánět, které vedou k progresivnímu poškození endotelu retinálních kapilár a narušení hemato-retinální bariéry (Biswas a kol., 2024; Morya a kol., 2024; Seo a kol., 2025).

Její rozvoj je podmíněn poškozením retinálních kapilár, ztrátou pericytů, zhrubnutím bazální membrány a zvýšenou permeabilitou hemato-retinální bariéry. V úvodních stádiích dochází k tvorbě mikroaneuryzmat, drobných hemoragií a exsudátů, později se přidružuje kapilární okluze a ischemizace sítnice. Progresivní porucha retinální perfuze vede ke vzniku hypoxického prostředí, které stimuluje expresi hypoxií indukovatelných faktorů a vaskulárního endoteliálního růstového faktora (VEGF). Zvýšená produkce VEGF podporuje patologickou angiogenezi, zvýšenou cévní permeabilitu a vznik neovaskularizace charakteristické pro proliferativní stádium onemocnění (Kusuhara a kol., 2024; Callan a kol., 2025).

Klinicky se diabetická retinopatie klasifikuje na neproliferativní a proliferativní formu. Neproliferativní diabetická retinopatie představuje ranější stádium onemocnění a je charakterizována přítomností mikroaneuryzmat, intraretinálních hemoragií, tvrdých exsudátů, vatičkovitých ložisek a poruch mikrovaskulární perfuze. V závislosti na rozsahu patologických změn se dělí na lehkou, středně těžkou a těžkou formu. Pokračující ischemizace sítnice následně vede k rozvoji proliferativní diabetické retinopatie, při které dochází k patologické neovaskularizaci papily zrakového nervu nebo povrchu sítnice. Nově vytvořené cévy jsou křehké, mají zvýšenou permeabilitu a predisponují ke krvácení do sklivce, fibróze a trakčnímu odloučení sítnice, což významně zvyšuje riziko nevratné ztráty zraku (Ahmed a kol., 2024; Ciorba a kol., 2025).

Významnou klinickou jednotkou je také diabetický makulární edém, který je spojen se zvýšenou permeabilitou cév a představuje častou příčinu snížení centrální zrakové ostrosti. Jeho patogeneze souvisí především s poruchou hemato-retinální bariéry, extravazací tekutiny do makuly a lokální zánětlivou aktivací. K rozvoji makulárního edému přispívá zvýšená exprese VEGF, prozánětlivých cytokinů a adhezních molekul, které podporují cévní dysfunkci a progresi retinálního poškození (Qian a kol., 2025; Seo a kol., 2025).

Současné poznatky navíc naznačují, že při diabetické retinopatii nejde pouze o čistě cévní poškození, ale že se uplatňují také neurodegenerativní procesy postihující neurony a gliové buňky sítnice, které mohou předcházet zjevné mikroangiopatické lézi (Kulkarni a kol., 2024). Neurodegenerace sítnice je spojena s aktivací mikroglie, apoptózou gangliových buněk, mitochondriální dysfunkcí a poruchou neurovaskulární jednotky. Významnou roli hraje také chronická neuroinflamace zprostředkovaná cytokiny, chemokiny a aktivací glie, které přispívají k progresivnímu poškození retinální tkáně. Tento moderní koncept podporuje chápání diabetické retinopatie jako komplexního neurovaskulárního onemocnění, při kterém jsou cévní a neurodegenerativní mechanismy úzce propojeny a vzájemně se potencují (Guo a kol., 2026).

Diabetická nefropatie

Diabetické onemocnění ledvin představuje jednu z nejzávažnějších mikroangiopatických komplikací DM2 a zároveň patří mezi hlavní příčiny chronického onemocnění ledvin a terminálního selhání ledvin ve světě. Její vznik a progrese jsou podmíněny komplexní interakcí metabolických, hemodynamických, zánětlivých a fibrotických mechanismů, které vedou k postupnému poškození glomerulů, tubulointersticia i renální mikrocirkulace. Chronická hyperglykémie hraje klíčovou roli při iniciaci patologických procesů, přičemž dlouhodobé zvýšení glykémie podporuje tvorbu AGEs, aktivaci oxidačního stresu, mitochondriální dysfunkci a zánětlivé procesy vedoucí k progresivnímu poškození renálního parenchymu (Jha a kol., 2024; Joumaa a Asmar, 2025).

Diabetické onemocnění ledvin je další zásadní mikroangiopatickou komplikací DM2 a představuje jednu z hlavních příčin chronického onemocnění ledvin a terminálního selhání ledvin. Její patogeneze je komplexní a zahrnuje hemodynamické i metabolické mechanismy. V raných stádiích dochází k glomerulární hyperfiltraci a intraglomerulární hypertenzi, které vedou k poškození glomerulárních kapilár. Současně hyperglykémie a působení AGEs podporují mezangiální expanzi, akumulaci extracelulární matrix, zhrubnutí glomerulární bazální membrány a postupný rozvoj glomerulosklerózy. Významnou roli hraje také zánětlivá aktivace, porucha funkce podocytů a tubulointersticiální poškození. Klinicky se diabetické onemocnění ledvin zpočátku projevuje albuminurií, později dochází k poklesu glomerulární filtrace a progresi do stádií chronického onemocnění ledvin. Při DM2 je však potřeba zdůraznit, že renální postižení může mít heterogenní průběh a nemusí být vždy doprovázeno typickou sekvencí od mikroalbuminurie k makroalbuminurii, protože u některých pacientů se pokles renální funkce rozvíjí i při méně výrazné albuminurii (Faselis a kol., 2020).

Významným patofyziologickým mechanismem diabetického onemocnění ledvin je aktivace renín-angiotenzin-aldosteronového systému (RAAS), která vede k vazokonstrikci eferentní arterioly, zvýšení intraglomerulárního tlaku a progresi proteinurie. Současně dochází k aktivaci prozánětlivých a profibrotických cytokinů, především transforming growth factor beta (TGF-β), tumor necrosis factor alpha (TNF-α) a interleukinu-6, které podporují akumulaci extracelulární matrix a rozvoj renální fibrózy. Důležitou roli hraje také dysfunkce podocytů, která vede k narušení glomerulární filtrační bariéry a zvýšené permeabilitě pro albumin (Jha a kol., 2024; Verma a kol., 2026).

Chronická hyperglykémie zároveň aktivuje více metabolických drah včetně polyolové dráhy, proteinkinázy C a hexózaminové dráhy, které se podílejí na zvýšené produkci reaktivních forem kyslíku a endoteliální dysfunkci. Oxidační stres následně poškozuje glomerulární endoteliální buňky, mezangiální buňky i tubulární epitel, čímž podporuje progresi glomerulosklerózy a tubulointersticiální fibrózy. V pokročilých stádiích dochází k nevratné ztrátě nefronů, progresivnímu poklesu eGFR a rozvoji chronického onemocnění ledvin (Li a kol., 2024; Joumaa a Asmar, 2025).

Současné poznatky poukazují na to, že diabetické onemocnění ledvin nepředstavuje výlučně glomerulární onemocnění, ale komplexní poškození zahrnující glomeruly, tubuly, intersticium i renální mikrovaskulaturu. Tubulointersticiální poškození je přitom významným determinatorem progrese onemocnění a úzce koreluje s poklesem renální funkce. V posledních letech se proto pozornost soustřeďuje také na identifikaci nových biomarkerů renálního poškození, jako jsou NGAL, KIM-1, cystatin C či zánětlivé biomarkery, které by mohly umožnit dřívější diagnostiku a přesnější stratifikaci rizika progrese diabetického onemocnění ledvin (Shetty a kol., 2025; Wani a kol., 2025).

Diabetické onemocnění ledvin je zároveň významně asociováno se zvýšeným kardiovaskulárním rizikem. Pacienti s albuminurií a sníženou glomerulární filtrací vykazují vyšší výskyt ischemické choroby srdeční, srdečního selhávání a kardiovaskulární mortality. Z tohoto důvodu představuje včasná diagnostika a komplexní management diabetického onemocnění ledvin zásadní součást péče o pacienty s DM2. Současné terapeutické strategie zahrnují optimalizaci glykemické kompenzace, kontrolu arteriální hypertenze, blokádu RAAS a využití moderních antidiabetik s prokázaným renoprotektivním účinkem, především inhibitorů SGLT2 a agonistů GLP-1 receptorů, které dokážou zpomalit progresi renálního poškození a snížit riziko kardiovaskulárních komplikací (Joumaa a Asmar, 2025; Verma a kol., 2026).

Diabetická neuropatie

Diabetická neuropatie patří mezi nejčastější chronické komplikace DM2 a představuje heterogenní skupinu poruch periferního a autonomního nervového systému vznikajících v důsledku dlouhodobé metabolické dysregulace. Její patogeneze je komplexní a zahrnuje současné působení hyperglykémie, inzulínové rezistence, oxidačního stresu, mikrovaskulárního poškození a chronického subklinického zánětu. Významnou roli hraje také mitochondriální dysfunkce a porucha energetického metabolismu nervových buněk, které vedou k progresivnímu poškození periferních nervů (Zhu a kol., 2024; Fridman a kol., 2026).

Chronická hyperglykémie aktivuje více patologických metabolických drah, především polyolovou dráhu, ve které dochází k přeměně glukózy na sorbitol prostřednictvím aldózoreduktázy. Intracelulární akumulace sorbitolu vede k osmotickému stresu, snížení koncentrace myoinositolu a narušení aktivity Na+/K+-ATPázy, což negativně ovlivňuje vedení nervového vzruchu a axonální transport. Současně dochází ke zvýšené produkci ROS, poškození mitochondrií, lipidové peroxidaci a aktivaci prozánětlivých signálních mechanismů. Oxidační stres podporuje apoptózu neuronů a progresi neurodegenerativních změn periferního nervového systému (Hosseini a kol., 2013; Zhu a kol., 2024).

Významným patofyziologickým mechanismem je také tvorba AGEs, které vznikají neenzymatickou glykací proteinů a lipidů. Jejich interakce s receptory RAGE vede k endoteliální dysfunkci, aktivaci zánětlivých cytokinů a zhoršení mikrocirkulace nervové tkáně. Poškození vasa nervorum způsobuje redukci periferních nervů a rozvoj chronické endoneurální hypoxie. Následkem ischemického a metabolického poškození dochází k demyelinizaci, axonální degeneraci a postupné ztrátě nervových vláken (Gonçalves a kol., 2017; Srivastava a kol., 2025).

Patologické procesy postihují také Schwannovy buňky, které zajišťují myelinizaci periferních nervových vláken a metabolickou podporu axonů. Hyperglykémie a oxidační stres narušují jejich regenerační schopnost, podporují demyelinizaci a snižují rychlost vedení nervového vzruchu. Současné poznatky poukazují také na význam neuroinflamace, aktivace makrofágů a chronické zánětlivé odpovědi, které se podílejí na progresi neuropatického poškození (Abd Razak a kol., 2024; Yang a kol., 2025).

Nejčastější klinickou formou je distální symetrická senzorimotorická polyneuropatie postihující přednostně dolní končetiny. Typickými projevy jsou parestézie, dysestézie, neuropatická bolest, porucha vibrační a taktilní citlivosti, oslabení reflexů a ztráta protektivní senzitivity. Symptomy mají charakteristickou symetrickou distální distribuci postihující především dolní a horní končetiny. Postižení tenkých nervových vláken bývá spojeno především s bolestivou neuropatií, zatímco poškození tlustých vláken vede k poruše propriocepce, nestabilitě chůze a zvýšenému riziku pádů (Jensen a kol., 2023; Strand a kol., 2024).

Součástí diabetické neuropatie jsou také autonomní formy postihující více orgánových systémů. Kardiovaskulární autonomní neuropatie se může projevovat poruchou variability srdeční frekvence, ortostatickou hypotenzí nebo klidovou tachykardií. Gastrointestinální postižení zahrnuje poruchy motility trávicího traktu včetně gastroparézy, zatímco urogenitální formy jsou spojeny s dysfunkcí močového měchýře a sexuálními poruchami. Sudomotorická dysfunkce vede k poruchám pocení, suchosti kůže a zvýšené vulnerabilitě kůže vůči poškození (Fridman a kol., 2026).

Diabetická neuropatie významně přispívá k rozvoji syndromu diabetické nohy. Ztráta protektivní citlivosti v kombinaci s deformitami chodidla a poruchou mikrocirkulace zvyšuje riziko ulcerací, sekundárních infekcí a amputací dolních končetin. Neuropatie zároveň představuje významný determinant snížené kvality života pacientů, chronické bolesti, funkčního omezení a zvýšené morbidity spojené s DM2 (Faselis a kol., 2020; Kulkarni a kol., 2024).

Syndrom diabetické nohy

Syndrom diabetické nohy představuje jednu z nejzávažnějších chronických komplikací DM2 a je významnou příčinou morbidity, hospitalizací a netraumatických amputací dolních končetin. Jde o multifaktoriální onemocnění vznikající na podkladě kombinace diabetické periferní neuropatie, ischemické choroby dolních končetin, poruch mikrocirkulace a zvýšené náchylnosti k infekcím. Syndrom diabetické nohy je charakterizován vznikem ulcerací, destrukcí hlubokých tkání a poruchou hojení ran, přičemž jeho progrese může vést až k gangréně a amputaci končetiny (Kim, 2023; Srinivas-Shankar a kol., 2026).

Patofyziologie syndromu diabetické nohy je komplexní a zahrnuje více vzájemně se ovlivňujících mechanismů. Chronická hyperglykémie vede k aktivaci polyolové dráhy, zvýšené tvorbě pokročilých produktů glykace (AGEs), oxidačnímu stresu a endoteliální dysfunkci. Tyto procesy způsobují poškození periferních nervových vláken, poruchu mikrocirkulace a progresivní zhoršení periferních končetin. Současně dochází ke snížené regeneraci tkání, poruše angiogeneze a prolongovanému zánětu, což významně zhoršuje schopnost hojení ran (Kim, 2023; Dawi a kol., 2025).

Klíčovým faktorem rozvoje diabetické nohy je diabetická periferní neuropatie. Poškození senzorických nervových vláken vede ke ztrátě protektivní citlivosti, v důsledku čehož pacient nedokáže včas rozpoznat bolest nebo drobná traumatická poškození chodidla. Opakované mikrotraumy následně vedou k tvorbě hyperkeratóz, kuřích a ulcerací. Motorická neuropatie způsobuje svalovou dysbalanci a deformity chodidla, které mění rozložení plantárního tlaku a podporují vznik tlakových lézí. Současně autonomní neuropatie vede ke snížení pocení, vysušení kůže a tvorbě ragád, které představují vstupní bránu pro infekci (Kim, 2023; Rümenapf a kol., 2024).

Významnou roli v patogenezi hraje také periferní arteriální onemocnění dolních končetin. DM podporuje rozvoj aterosklerotických změn prostřednictvím chronického zánětu, endoteliální dysfunkce, dyslipidémie a zvýšené trombogenity. Výsledkem je snížený průtok krve a tkáňová hypoxie, které vedou k ischemickému poškození tkání a zhoršení reparace ran. Kombinace neuropatie a ischemického poškození významně zvyšuje riziko progrese ulcerací, nekrózy a amputací dolních končetin (Rümenapf a kol., 2024).

Infekce diabetické nohy představují další významnou komplikaci syndromu diabetické nohy. Hyperglykémie negativně ovlivňuje funkci neutrofilů, makrofágů a dalších složek imunitního systému, což vede k oslabení imunitní odpovědi a zvýšené náchylnosti k infekcím. Ulcerace diabetické nohy bývají často kolonizovány polymikrobiální flórou včetně grampozitivních koků, gramnegativních bakterií a anaerobů. Progrese infekce může vést k celulitidě, abscesům, osteomyelitidě nebo systémovým infekčním komplikacím (Maity a kol., 2024; Dawi a kol., 2025).

Klinický obraz syndromu diabetické nohy zahrnuje široké spektrum projevů od suché kůže a hyperkeratóz až po hluboké ulcerace, nekrózu a gangrénu. Typickými projevy jsou poruchy citlivosti, parestézie, deformity chodidla, zarostlé nehty, kuříky a chronické nehojící se defekty. V pokročilých stádiích se objevují známky infekce, zánětu a ischemického poškození. Charakteristické změny syndromu diabetické nohy jsou znázorněny na obrázku 2.

Obrázek 2 Patofyziologické a klinické projevy syndromu diabetické nohy Znázornění sníženého průtoku krve, poškození periferních nervů, ulcerací, hyperkeratóz, zarostlých nehtů a vysušené kůže při syndromu diabetické nohy.

Zdroj: vlastní zpracování.

Syndrom diabetické nohy představuje významný medicínský i veřejnozdravotní problém vzhledem k vysokému riziku chronických ulcerací, opakovaných hospitalizací a amputací dolních končetin. Jeho vznik a progrese jsou výsledkem komplexní interakce neuropatických, ischemických, metabolických a infekčních mechanismů, které se navzájem potencují. Včasná identifikace rizikových faktorů a pochopení patofyziologických procesů hrají zásadní roli při redukci závažných komplikací a zlepšení prognózy pacientů s DM2.

Makrovaskulární komplikace

Kardiovaskulární onemocnění

Ischemická choroba srdeční představuje jednu z nejzávažnějších makrovaskulárních komplikací DM2. Její podstatou je aterosklerotické postižení koronárních tepen, které vede ke sníženému průtoku krve myokardem a klinicky se může projevit jako stabilní nebo nestabilní angina pectoris, tichá ischemie myokardu, akutní koronární syndrom nebo infarkt myokardu. U pacientů s DM2 je koronární ateroskleróza často rozsáhlejší, difuznější a kalcifikovanější než u pacientů bez diabetu, což zhoršuje prognózu a komplikuje intervenční léčbu. Parvez a kol. (2025) ve své komparativní studii u pacientů se STEMI (ST Elevation Myocardial Infarction = infarkt s elevací ST segmentu) prokázali, že diabetici měli závažnější koronární postižení, častější mnohonásobné stenózy a komplexnější angiografický nález ve srovnání s nediabetiky.

Patofyziologicky se zvýšené riziko ischemické choroby srdeční při DM2 vysvětluje kombinací chronické hyperglykémie, inzulínové rezistence, aterogenní dyslipidémie, endoteliální dysfunkce, oxidačního stresu a nízkostupňového zánětu. Tyto mechanismy urychlují tvorbu aterosklerotických plátů, podporují jejich destabilizaci a zvyšují pravděpodobnost trombotické okluze koronární tepny. Kabibulatova a kol. (2026) zároveň poukazují na genetickou podmíněnost rizika koronární choroby u pacientů s DM2, přičemž identifikovali souvislosti především s geny zapojenými do lipidového metabolismu, inkretinové signalizace a oxidačního stresu.

Zvláštním problémem diabetiků je také koronární mikrovaskulární dysfunkce, která může vyvolávat ischemické obtíže i bez významné obstrukční stenózy velkých koronárních tepen. Yu a kol. (2023) zjistili, že u pacientů s diabetem bez obstrukční koronární choroby byl výskyt mikrovaskulární myokardiální ischemie významně vyšší než u kontrolní skupiny a její přítomnost byla nezávisle spojena s anginózními příznaky. To naznačuje, že u pacientů s DM2 nelze ischemické symptomy vysvětlovat pouze stenózou velkých koronárních tepen, ale také poruchou koronární mikrocirkulace.

Klinický průběh ischemické choroby srdeční u diabetiků bývá často atypický. V důsledku diabetické autonomní neuropatie může být bolest na hrudníku méně výrazná nebo zcela chybět, což vede k opožděnému rozpoznání infarktu myokardu. Raveena, Naqvi a kol. (2023) prokázali, že pacienti s diabetem vyhledávali lékařskou pomoc při infarktu myokardu později než pacienti bez diabetu, což může negativně ovlivnit výsledek léčby a zvýšit riziko komplikací.

Významným aspektem je také přítomnost asymptomatické koronární aterosklerózy. Santilli a kol. (2025) zdůrazňují, že u pacientů s DM2 může koronární choroba probíhat dlouho subklinicky, přičemž jejím prvním projevem může být až akutní koronární syndrom. Z tohoto důvodu je při hodnocení kardiovaskulárního rizika diabetiků důležité zohlednit nejen tradiční rizikové faktory, ale také trvání diabetu, metabolickou kompenzaci, přítomnost dalších komplikací a celkový aterosklerotický rizikový profil pacienta.

Celkově lze ischemickou chorobu srdeční při DM2 považovat za výsledek propojení metabolických, cévních, zánětlivých a genetických mechanismů. Ve srovnání s nediabetickou populací mají pacienti s DM2 vyšší riziko anginy pectoris, tiché ischemie, infarktu myokardu a závažnějšího koronárního postižení. Tyto poznatky zdůrazňují potřebu včasné identifikace kardiovaskulárního rizika a důsledného sledování klinických i subklinických projevů ischemické choroby srdeční u pacientů s DM2.

Cerebrovaskulární onemocnění

Cévní mozková příhoda (CMP) představuje jednu z nejzávažnějších makrovaskulárních komplikací DM2 a zároveň patří mezi hlavní příčiny mortality, invalidity a dlouhodobé neurologické morbidity pacientů s tímto onemocněním. Přítomnost DM2 významně zvyšuje riziko vzniku ischemické i hemoragické CMP, přičemž diabetičtí pacienti mají častěji závažnější neurologický deficit, vyšší míru recidiv a horší prognózu po překonání akutní cerebrovaskulární příhody (Wang a kol., 2023; Mavridis a kol., 2025).

Patofyziologický podklad zvýšeného rizika CMP při DM2 je multifaktoriální a zahrnuje chronickou hyperglykémii, inzulínovou rezistenci, endoteliální dysfunkci, akcelerovanou aterosklerózu, prozánětlivý stav a zvýšenou trombogenní aktivitu. Dlouhodobá hyperglykémie vede k poškození cévního endotelu, zvýšené tvorbě reaktivních forem kyslíku a akumulaci produktů pokročilé glykace (AGEs), které podporují cévní zánět a remodelaci cévní stěny. Současně dochází ke zhoršení cerebrální perfuze, poruše autoregulace mozkového průtoku a zvýšení rigiditě tepen, což významně přispívá k rozvoji ischemických cerebrovaskulárních příhod (Gao a kol., 2025).

Nejčastější formou cerebrovaskulárního postižení u pacientů s DM2 je ischemická CMP, která vzniká na podkladě aterotrombotického uzávěru mozkových tepen nebo embolizace. Pacienti s DM2 mají zvýšený výskyt aterosklerotických změn extrakraniálních i intrakraniálních tepen, přičemž diabetická dyslipidémie, arteriální hypertenze a obezita synergicky urychlují progresi aterosklerózy. Významnou roli hraje také zvýšená agregace trombocytů a hyperkoagulační stav, které podporují vznik trombózy a ischemického poškození mozkové tkáně (Wang a kol., 2023).

Kromě ischemické CMP se u pacientů s DM2 zvyšuje také riziko hemoragické CMP, i když v nižší míře. Hemoragické příhody souvisí především s chronickým poškozením drobných mozkových cév, mikroangiopatií, arteriální hypertenzí a degenerativními změnami cévní stěny. Dlouhodobý diabetes vede k oslabení integrity cév, zvýšené permeabilitě kapilár a poruše autoregulačních mechanismů, což může podporovat vznik intracerebrálního krvácení (Mavridis a kol., 2025).

Významným rizikovým faktorem cerebrovaskulárních komplikací je také délka trvání diabetu a úroveň metabolické kompenzace. Studie Gao a kol. (2025) prokázala, že vyšší hodnoty HbA1c a delší trvání DM2 jsou asociovány s progresivním nárůstem rizika ischemické i hemoragické CMP. Nedostatečná glykemická kontrola zároveň zhoršuje neurologický výsledek pacientů po překonání CMP a zvyšuje riziko mortality.

Cerebrovaskulární komplikace při DM2 představují významný klinický a veřejnozdravotní problém, který vyžaduje komplexní preventivní a terapeutický přístup. Součástí prevence je důsledná kontrola glykémie, krevního tlaku, lipidového spektra, redukce tělesné hmotnosti, nefajčení a pravidelná fyzická aktivita. Včasná identifikace rizikových faktorů a intenzivní management metabolických poruch mohou významně snížit incidenci CMP a zlepšit prognózu pacientů s DM2.

Periferní arteriální onemocnění

Periferní arteriální onemocnění (PAO) představuje významnou makrovaskulární komplikaci DM2, která je charakterizována progresivním aterosklerotickým postižením tepen dolních končetin. U pacientů s DM2 dochází k urychlené aterogenezi v důsledku chronické hyperglykémie, inzulínové rezistence, endoteliální dysfunkce, oxidačního stresu a systémového zánětu. Tyto mechanismy vedou k poškození cévní stěny, proliferaci hladkých svalových buněk a akcelerované tvorbě aterosklerotických plátů, které způsobují zúžení nebo uzávěr periferních tepen (Stoberock a kol., 2021; Amin a kol., 2026).

Pacienti s DM2 mají výrazně vyšší riziko vzniku PAO ve srovnání s nediabetickou populací a onemocnění má u nich zpravidla agresivnější průběh. Diabetes zároveň podporuje difuzní a multisegmentální postižení tepen, především v oblasti infrapopliteálních cév dolních končetin. Důležitou roli hraje také diabetická mikroangiopatie, poruchy mikrocirkulace a neuropatie, které zhoršují perfuzi tkání a schopnost regenerace ischemicky poškozených oblastí (Zemaitis a kol., 2023; Minc a McGinigle, 2026).

Klinický obraz periferního arteriálního onemocnění je variabilní a závisí na rozsahu ischemického poškození. Typickým projevem jsou přerušované klaudikace, charakterizované bolestí nebo svalovými křečemi dolních končetin při fyzické zátěži, které ustupují v klidu. S progresí onemocnění se může objevit ischemická bolest v klidu, pocit chladu končetin, oslabené nebo nepřítomné periferní pulzy a trofické změny kůže a nehtů. U diabetiků jsou časté také atypické nebo méně výrazné symptomy v důsledku přítomné periferní neuropatie, což může vést k opožděné diagnostice onemocnění (Zemaitis a kol., 2023).

Významným důsledkem PAO při DM2 je zhoršené hojení ran a vznik ischemických ulcerací. Kombinace makrovaskulární ischemie, mikrovaskulárního poškození, neuropatie a narušené imunitní odpovědi vytváří podmínky pro rozvoj syndromu diabetické nohy. Chronická hypoperfuze tkání vede ke sníženému přísunu kyslíku a živin, což negativně ovlivňuje reparaci tkání a podporuje progresi nekróz a infekčních komplikací. V pokročilých stádiích může PAO přejít do chronic limb-threatening ischemia, která je spojena s vysokým rizikem amputací dolních končetin a významným zvýšením mortality pacientů (Haliti a kol., 2025; Flumignan a kol., 2026).

Periferní arteriální onemocnění zároveň představuje marker generalizované aterosklerózy a je významně asociováno se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních a cerebrovaskulárních příhod. Včasná diagnostika, kontrola glykémie, ovlivnění rizikových faktorů aterosklerózy a pravidelný screening ischemických změn dolních končetin mají proto zásadní význam v prevenci závažných komplikací a amputací u pacientů s DM2 (Amin a kol., 2026; Minc a McGinigle, 2026).

Diskuse

Statistické trendy a výskyt sekundárních komplikací DM2

Nejnovější epidemiologické údaje z posledních let poukazují na to, že sekundární komplikace DM2 zůstávají významnou příčinou morbidity, mortality a snížené kvality života pacientů na globální i evropské úrovni. Navzdory pokroku v diagnostice a léčbě dochází v mnoha zemích k dalšímu nárůstu výskytu komplikací, což úzce souvisí se stárnutím populace, rostoucí prevalencí obezity, sedavým způsobem života a narůstajícím výskytem DM2 v mladších věkových skupinách.

Současné mezinárodní epidemiologické studie ukazují, že mikrovaskulární komplikace se vyskytují častěji než makrovaskulární. Systematické přehledy a metaanalýzy publikované v letech 2022–2025 uvádějí, že mikrovaskulární komplikace postihují přibližně 30–55 % pacientů s DM2, zatímco makrovaskulární komplikace se vyskytují přibližně u 20–32 % pacientů. Mezi nejčastější mikrovaskulární komplikace patří diabetická retinopatie, neuropatie a nefropatie, zatímco makrovaskulární komplikace zahrnují především ischemickou chorobu srdeční, infarkt myokardu, cévní mozkovou příhodu a periferní arteriální onemocnění.

Rozsáhlý systematický přehled a metaanalýza Aikaeli a kol. (2022), analyzující pacienty s nově diagnostikovaným DM2 v zemích s nízkým a středním příjmem, uvedla prevalenci diabetické retinopatie přibližně 12–15 %, diabetické neuropatie 18–24 % a diabetické nefropatie přibližně 10–20 %. Kardiovaskulární komplikace byly přítomny přibližně u 10–15 % pacientů již v čase stanovení diagnózy DM2, což poukazuje na skutečnost, že cévní poškození často vzniká ještě před samotnou diagnostikou onemocnění.

Novější epidemiologické práce z let 2024–2025 poukazují na ještě vyšší výskyt komplikací u pacientů s delším trváním onemocnění. Podle recentní studie Satapathy a kol. (2025) byla alespoň jedna diabetická komplikace přítomna až u 74,7 % pacientů s DM2. Mikrovaskulární komplikace byly zaznamenány u 53 % pacientů, přičemž diabetická retinopatie se vyskytovala u 32,5 %, diabetická neuropatie u 26,5 % a diabetická nefropatie u 21,7 % pacientů. Makrovaskulární komplikace byly přítomny přibližně u 32,5 % pacientů.

Významným trendem posledních let je narůstající výskyt komplikací u pacientů s tzv. young-onset DM2, tedy diabetem diagnostikovaným před 40. rokem života. Scoping review publikovaná Harihar a kol. (2024) upozorňuje, že tito pacienti mají agresivnější průběh onemocnění, rychlejší rozvoj cévních komplikací a vyšší riziko předčasné mortality. Po 20–25 letech trvání DM2 dosahovala prevalence diabetické retinopatie přibližně 58 %, přičemž diabetická nefropatie byla přítomna u 30–45 % pacientů.

Současné globální údaje zároveň potvrzují významný vliv DM2 na rozvoj kardiovaskulárních onemocnění. Pacienti s DM2 mají přibližně o 72 % vyšší riziko infarktu myokardu, o 52 % vyšší riziko cévní mozkové příhody a až o 84 % vyšší riziko srdečního selhávání ve srovnání s nediabetickou populací.

Podobně nepříznivá situace je pozorována také na Slovensku. Údaje Národního centra zdravotnických informací (NCZI) za období let 2015–2024 dokumentují stabilně vysoký výskyt sekundárních komplikací a průvodních onemocnění u pacientů s DM. Nejčastěji byly zaznamenány poruchy metabolismu lipidů a arteriální hypertenze, které představují významné rizikové faktory rozvoje aterosklerózy a kardiovaskulárních komplikací. V roce 2024 dosahoval výskyt poruch metabolismu lipidů 39,8 případů na 1 000 diabetiků a arteriální hypertenze 37,8 případů na 1 000 diabetiků.

Z mikrovaskulárních komplikací byla na Slovensku nejčastěji evidována diabetická neuropatie, jejíž výskyt vzrostl z 19,6 případů na 1 000 diabetiků v roce 2015 na 20,4 případů na 1 000 diabetiků v roce 2024. Významný výskyt byl zaznamenán také při očních komplikacích a diabetické nefropatii. Oční komplikace sice vykazovaly mírně klesající trend, avšak v roce 2024 bylo stále evidováno 12,9 případů na 1 000 diabetiků. Ledvinové komplikace dosahovaly hodnoty 11,8 případů na 1 000 diabetiků, přičemž počet dialyzovaných pacientů zůstával relativně stabilní.

Makrovaskulární komplikace, především infarkt myokardu a cévní mozková příhoda, vykazovaly během sledovaného období mírně kolísavý, avšak stabilně vysoký výskyt. V roce 2024 představoval výskyt infarktu myokardu 6,5 případů na 1 000 diabetiků a cévní mozkové příhody 6,7 případů na 1 000 diabetiků. Závažnou komplikací zůstává také syndrom diabetické nohy a amputace dolních končetin, které významně ovlivňují mobilitu, kvalitu života a invalidizaci pacientů.

Celkově epidemiologické údaje z Evropy i Slovenska potvrzují, že sekundární komplikace DM2 představují závažný zdravotnický a socioekonomický problém. Dominují především mikrovaskulární komplikace a kardiometabolické komorbidity, přičemž jejich výskyt narůstá s délkou trvání onemocnění a nedostatečnou metabolickou kompenzací. Výsledky zároveň zdůrazňují potřebu včasného screeningu, intenzivní kontroly glykémie, managementu kardiovaskulárních rizikových faktorů a komplexní multidisciplinární péče o pacienty s DM2.

Prevence a management

Sekundární komplikace DM2, zahrnující makrovaskulární komplikace (kardiovaskulární a cerebrovaskulární onemocnění), mikrovaskulární poškození (diabetická nefropatie, retinopatie a neuropatie), jakož i neurokognitivní poruchy včetně demence, představují dominantní determinant morbidity, mortality a snížené kvality života pacientů s DM2. Jejich rozvoj je podmíněn komplexní interakcí chronické hyperglykémie, inzulínové rezistence, systémového subklinického zánětu, oxidačního stresu, endoteliální dysfunkce a ektopické akumulace lipidů. Současné diabetologické poznatky proto zdůrazňují potřebu komplexního terapeutického přístupu, který přesahuje tradičně glukocentrický model léčby a zaměřuje se na ovlivnění všech komponent metabolického dysfunkčního syndromu včetně obezity, arteriální hypertenze, dyslipidémie a metabolicky podmíněného steatotického onemocnění jater (Lu a kol., 2024; Meir a kol., 2024).

Základním pilířem prevence a managementu sekundárních komplikací DM2 zůstává intenzivní a dlouhodobá modifikace životního stylu. Včasná implementace režimových opatření zahrnujících kaloricky redukovanou a nutričně vyváženou stravu, především středomorský nebo nízkosacharidový typ diéty, v kombinaci s pravidelnou aerobní a rezistenční fyzickou aktivitou, vede ke snížení inzulínové rezistence, redukci tělesné hmotnosti a zlepšení metabolické kompenzace. Pravidelná pohybová aktivita v rozsahu minimálně 150 minut středně intenzivního cvičení týdně příznivě ovlivňuje glykémii, lipidový profil, krevní tlak a endoteliální funkci, čímž významně redukuje riziko progrese mikrovaskulárních a makrovaskulárních komplikací (Crawford a kol., 2024; Lu a kol., 2024).

Moderní farmakoterapie DM2 je v současnosti založena nejen na dosažení cílových hodnot glykovaného hemoglobinu, ale především na redukci kardiovaskulárního a renálního rizika. Individualizace léčby reflektuje věk pacienta, přítomnost komorbidit, trvání onemocnění a riziko hypoglykémie. Mimořádný význam nadobudly inhibitory sodíkovo-glukózového kotransportéru 2 (SGLT2 inhibitory) a agonisty receptoru pro glukagonu podobný peptid-1 (GLP-1 receptorové agonisty), které prokázaly významný kardio- a renoprotektivní efekt nezávislý na samotném snížení glykémie. Léčiva jako empagliflozin, dapagliflozin, liraglutid, semaglutid nebo dulaglutid vedou k redukci výskytu závažných kardiovaskulárních příhod (MACE), zpomalují progresi chronického onemocnění ledvin a zároveň podporují redukci tělesné hmotnosti a zlepšení metabolického profilu pacientů (Guan a kol., 2024; Lu a kol., 2024).

Významné postavení v managementu DM2 má také komplexní kontrola kardiorenálního a metabolického kontinua. Intenzivní léčba arteriální hypertenze, dyslipidémie a obezity představuje neoddělitelnou součást prevence orgánového poškození. Farmakologická intervence zahrnující statiny, fibráty a antihypertenziva přispívá k redukci aterosklerotického rizika a k stabilizaci cévní endoteliální funkce. Současné terapeutické strategie jsou zaměřeny na ovlivnění společných patofyziologických mechanismů chronických komplikací DM2, mezi které patří oxidační stres, chronický zánět, stres endoplasmatického retikula a lipotoxické poškození tkání (Lu a kol., 2024; Meir a kol., 2024).

V posledních letech narůstá pozornost věnovaná také neurokognitivním komplikacím DM2, neboť chronická hyperglykémie a inzulínová rezistence významně zvyšují riziko kognitivního poklesu a rozvoje neurodegenerativních onemocnění včetně Alzheimerovy choroby. V této souvislosti se doporučuje upřednostňovat antidiabetickou léčbu s potenciálním neuroprotektivním účinkem, především pioglitazon a GLP-1 receptorové agonisty, přičemž použití derivátů sulfonylurey může být asociováno se zvýšeným rizikem neurokognitivní deteriorace. U starších pacientů a pacientů s anamnézou závažných hypoglykemických epizod se doporučuje pravidelný screening kognitivních funkcí s cílem včasné identifikace neurodegenerativních změn (Crawford a kol., 2024).

Prevence a management sekundárních komplikací DM2 proto vyžadují multidisciplinární a individualizovaný přístup založený na včasné diagnostice, intenzivní modifikaci životního stylu a personalizované farmakoterapii s důrazem na kardio- a renoprotekci. Současný terapeutický koncept se odklání od izolované kontroly glykémie směrem ke komplexnímu ovlivnění metabolického a cévního rizika s cílem redukce orgánového poškození, zlepšení prognózy a zvýšení kvality života pacientů s DM2.

Závěr

DM2 představuje komplexní chronické metabolické onemocnění s progresivním charakterem, jehož klinický význam je determinován především rozvojem mikrovaskulárních a makrovaskulárních komplikací. Chronická hyperglykémie, inzulínová rezistence, oxidační stres, endoteliální dysfunkce a chronický subklinický zánět vytvářejí vzájemně propojené patofyziologické mechanismy vedoucí k progresivnímu poškození cévního systému a následné orgánové dysfunkci. Sekundární komplikace DM2 tak představují dominantní příčinu morbidity, invalidizace, snížené kvality života a předčasné mortality diabetické populace.

Mikroangiopatické komplikace, především diabetická retinopatie, diabetické onemocnění ledvin, neuropatie a syndrom diabetické nohy, významně ovlivňují funkční stav pacientů a patří mezi nejčastější příčiny slepoty, chronického onemocnění ledvin, amputací dolních končetin a dlouhodobé disability. Současně makroangiopatické komplikace, zahrnující ischemickou chorobu srdeční, cerebrovaskulární onemocnění a periferní arteriální onemocnění, zůstávají hlavní příčinou kardiovaskulární mortality pacientů s DM2. Epidemiologické údaje zároveň poukazují na narůstající výskyt komplikací také u pacientů s kratším trváním onemocnění a při tzv. young-onset DM2, což představuje významný medicínský i veřejnozdravotní problém.

Současné diabetologické poznatky potvrzují, že prevence a management sekundárních komplikací nemohou být založeny výlučně na kontrole glykémie, ale vyžadují komplexní a individualizovaný přístup zaměřený na ovlivnění celého kardiorenálně-metabolického kontinua. Klíčový význam má včasná diagnostika, pravidelný screening komplikací, intenzivní modifikace životního stylu, důsledná kontrola arteriální hypertenze, dyslipidémie a obezity, jakož i využití moderních farmakologických strategií s prokázaným kardio- a renoprotektivním účinkem. Významný terapeutický přínos v tomto směru představují především inhibitory SGLT2 a agonisty GLP-1 receptorů, které kromě zlepšení metabolické kompenzace příznivě ovlivňují také prognózu pacientů a redukují riziko orgánového poškození.

Problematika sekundárních komplikací DM2 proto zůstává jednou z hlavních výzev moderní diabetologie. Narůstající prevalence onemocnění, stárnutí populace a vysoká socioekonomická zátěž zdůrazňují potřebu multidisciplinární spolupráce, implementace preventivních opatření a dalšího výzkumu molekulárních mechanismů diabetického poškození. Lepší pochopení patofyziologických procesů může v budoucnosti přispět k rozvoji cílené personalizované léčby a efektivnější prevenci chronických komplikací, což představuje zásadní předpoklad zlepšení dlouhodobé prognózy a kvality života pacientů s DM2.

Seznam bibliografických odkazů

ABD RAZAK, N. H., a kol. 2024. Unveiling the Role of Schwann Cell Plasticity in Diabetic Peripheral Neuropathy. International Journal of Molecular Sciences. 25(19):10785.

AHMED, A., a kol. 2024. Ocular Microvascular Complications in Diabetic Retinopathy. BMJ Open Diabetes Research & Care, 2024, 12, 1, e003758.

AIKAELI, F., a kol. 2022. Prevalence of microvascular and macrovascular complications of diabetes in newly diagnosed type 2 diabetes in low-and middle-income countries: A systematic review and meta-analysis. PLOS Global Public Health.

AMERICAN DIABETES ASSOCIATION PROFESSIONAL PRACTICE COMMITTEE. 2025. Standards of Care in Diabetes—2025. Diabetes Care, 0149-5992, 2025, 48, Suppl. 1, S1–S350.

AMIN, S., a kol. 2026. Peripheral artery disease in diabetes. Frontiers in Endocrinology.

BHATTI, J. S., a kol. 2022. Oxidative stress and pathophysiology of diabetic complications. Free Radical Research, 1071-5762, 2022, 56, 5, 573–590.

BISWAS, S., a kol. 2024. Recent Insights into the Etiopathogenesis of Diabetic Retinopathy. Journal of Ocular Pharmacology and Therapeutics, 2024, 40, 2, 65–78.

CALLAN, J., a kol. 2025. VEGF in Diabetic Retinopathy and Age-Related Macular Degeneration. International Journal of Molecular Sciences, 2025, 26, 11, 4992.

CATURANO, A., a kol. 2023. Oxidative Stress in Type 2 Diabetes: Impacts from Pathogenesis to Lifestyle Modifications. Current Issues in Molecular Biology 45(8):6651–6666.

CATURANO, A., a kol. 2025. Oxidative Stress and Cardiovascular Complications in Type 2 Diabetes: From Pathophysiology to Lifestyle Modifications. Antioxidants 14(1):72.

CIORBA, A., a kol. 2025. Diabetic Retinopathy in Focus: Update on Treatment and Pathogenesis. Diabetes Research and Clinical Practice, 2025, 210, 111245.

COLE, J. B., FLOREZ, J. C. 2020. Genetics of diabetes mellitus and diabetes complications. Nature Reviews Nephrology, 1759-5061, 2020, 16, 7, 377–390.

Crawford A. L, a kol. 2024. Type 2 Diabetes. Ann Intern Med; 177(6):ITC81-ITC96. (DOI: 10.7326/AITC202406180).

DAWI, J., a kol. 2025. Diabetic Foot Ulcers: Pathophysiology, Immune Dysregulation, and Emerging Therapeutic Strategies. Biomedicines. 13(5):1076.

FASELIS, C., a kol. 2020. Microvascular Complications of Type 2 Diabetes Mellitus. Current Vascular Pharmacology. 18(2):117–124.

FLUMIGNAN, C. D. Q., a kol. 2026. Endovascular Treatment of Infrapopliteal Arterial Disease in Diabetes Mellitus and Ulcer Healing: Systematic Review. Cardiovascular and Interventional Radiology.

FRIDMAN, V., a kol. 2026. Advances in the Pathophysiology and Treatment of Diabetic Peripheral Neuropathy. BMJ. 392:e081217. DOI: 10.1136/bmj-2024-081217.

GAO, X. a kol. 2025. Diabetes duration, glycemic control, and risk of stroke and stroke subtypes. Scientific Reports.

GBD 2021 DIABETES COLLABORATORS. 2023. Global, regional, and national burden of diabetes from 1990 to 2021, with projections of prevalence to 2050: a systematic analysis for the Global Burden of Disease Study 2021. The Lancet, 0140-6736, 2023, 402, 10397, 203–234.

GONÇALVES, N. P., a kol. 2017. Schwann Cell Interactions with Axons and Microvessels in Diabetic Neuropathy. Nature Reviews Neurology. 13(3):135–147.

GONZÁLEZ, P., a kol. 2023. Hyperglycemia and Oxidative Stress: An Integral, Updated and Critical Overview of Their Metabolic Interconnections. International Journal of Molecular Sciences 24(11):9352.

Guan H, a kol. Advances in secondary prevention mechanisms of macrovascular complications in type 2 diabetes mellitus patients: a comprehensive review. Eur J Med Res. 2024;29(1):... (DOI: 10.1186/s40001-024-01770-6).

GUO, X., a kol. 2026. Molecular Stress and Neurovascular Injury in the Diabetic Retina. Journal of Clinical Investigation, 2026, 136, 4, e200945.

HALITI, D., a kol. 2025. The impact of diabetes on the outcomes of lower extremity arterial disease in patients with vascular surgical interventions in Kosovo. Italian Journal of Medicine.

HARIHAR, A., a kol. 2024. Profiling of Macrovascular and Microvascular Complications in Young-Onset Type 2 Diabetes. Clinical Diabetes.

HOSSEINI, A., ABDOLLAHI, M. 2013. Diabetic Neuropathy and Oxidative Stress: Therapeutic Perspectives. Oxidative Medicine and Cellular Longevity. 2013:168039.

HUSSAIN, A. 2025. Chronic hyperglycemia and cardiovascular dysfunction: an in-depth exploration of metabolic and cellular pathways in type 2 diabetes mellitus. Cardiovascular Diabetology – Endocrinology Reports 11:39.

CHEN, Y., a kol. 2025. Mitochondrial quality control in diabetes mellitus and complications: molecular mechanisms and therapeutic strategies. Cell Death & Disease 16:652.

IHEAGWAM, F.N., a kol. 2025. Mitochondrial Dysfunction in Diabetes: Shedding Light on a Widespread Oversight. Pathophysiology 32:9.

JENSEN, T. S., KARLSEN, A. E., FINNERUP, N. B. 2023. The Pathogenesis of Painful Diabetic Neuropathy. Neuroscience Letters. 816:137989.

JHA, R., a kol. 2024. Diabetes and Renal Complications: An Overview on Pathophysiology, Biomarkers and Therapeutic Interventions. Biomedicines, 2024.

JOUMAA, J.P., ASMAR, A. 2025. Diabetic Kidney Disease: Mechanisms, Biomarkers, Treatment. Journal of Clinical Medicine, 2025, 14, 3, 727.

KABIBULATOVA, A., a kol. 2026. Genetic Determinants of Coronary Artery Disease in Type 2 Diabetes Mellitus Among Asian Populations: A Meta-Analysis. Medical Sciences. 14(1):52.

KIM, J. 2023. The pathophysiology of diabetic foot: a narrative review. Journal of Yeungnam Medical Science. 40(4):328–334.

KLEIBERT, M., a kol. 2023. Insight into the Molecular Mechanism of Diabetic Kidney Disease and the Role of Metformin in Its Pathogenesis. International Journal of Molecular Sciences 24(17):13038.

KULKARNI, A., THOOL, A.R., DAIGAVANE, S. 2024. Understanding the Clinical Relationship Between Diabetic Retinopathy, Nephropathy, and Neuropathy. Cureus 16(3):e56674.

KUSUHARA, S., a kol.2024. Pathophysiology of Diabetic Retinopathy: The Old and the New. Diabetes and Metabolism Journal, 2024, 48, 2, 165–181.

LI, Q., a kol. 2024. A Comprehensive Review of Biomarker Research in Diabetic Nephropathy. 2024.

LI, X., a kol. 2024. Oxidative Stress, Endothelial Dysfunction, and N-Acetylcysteine in Type 2 Diabetes Mellitus. Antioxidants & Redox Signaling 40(16–18):968–989.

LU, X., a kol. 2024. Type 2 diabetes mellitus in adults: pathogenesis, prevention and therapy. Signal Transduction and Targeted Therapy, 2095-9907, 2024, 9, 1, 262.

MAITY, S., a kol. 2024. A systematic review of diabetic foot infections: pathogenesis, diagnosis, and management strategies. Frontiers in Clinical Diabetes and Healthcare. 5:1393309.

MAVRIDIS, A., a kol. 2025. Risk of Ischemic and Hemorrhagic Stroke in Individuals With Type 1 and Type 2 Diabetes: A Nationwide Cohort Study in Sweden. Neurology.

MEIR J., a kol. 2024. The vascular complications of diabetes: a review of their management, pathogenesis, and prevention. Expert Rev Endocrinol Metab.19(1):11-20.

MIMURA, T., NOMA, H. 2025. Oxidative Stress in Diabetic Retinopathy: A Comprehensive Review of Mechanisms, Biomarkers, and Therapeutic Perspectives. Antioxidants 14:1204.

MINC, S. D., McGINIGLE, K. L. 2026. Peripheral Artery Disease: New Concepts, Treatments, and Disparities. Annual Review of Medicine.

MORYA, A., a kol. 2024. Diabetic Retinopathy: A Review on its Pathophysiology and Novel Treatment Modalities. Cureus, 2024, 16, 7, e64585.

NCD RISK FACTOR COLLABORATION (NCD-RisC). 2024. Worldwide trends in diabetes prevalence and treatment from 1990 to 2022: pooled analysis of 1108 population-representative studies with 141 million participants. The Lancet, 0140-6736, 2024, 404, 10460, 2077–2093.

PARVEZ, M., a kol. 2025. Impact of Diabetes on Coronary Angiographic Findings in ST-Elevation Myocardial Infarction Patients: A Comparative Study. Cureus. 17(9):e91675.

QIAN, Y., a kol. 2025. Inflammatory Mechanisms in Diabetic Retinopathy. American Journal of Translational Research, 2025, 17, 8, 4120–4138.

RAVEENA., a kol. 2023. The presentation delay and differences of symptoms manifestation in Myocardial Infarction patients with and without Diabetes: a cross-sectional study. Annals of Medicine and Surgery. 85(4):767–771.

ROY, B., a kol. 2025. Pathophysiological Mechanisms of Diabetes-Induced Complications. Diseases, 2079-9721, 2025, 13, 3, 87.

RÜMENAPF, G., a kol. 2024. Peripheral Arterial Disease and the Diabetic Foot Syndrome: Neuropathy Makes the Difference! Journal of Clinical Medicine. 13(7):2141.

SANTILLI, F., a kol. 2025. Hunting for a coronary artery disease diagnosis in asymptomatic patients with diabetes mellitus: if, how and when. Cardiovascular Diabetology. 24(1):418.

SATAPATHY, P., a kol. 2025. Prevalence and impact of microvascular complications in type 2 diabetes mellitus on cognitive impairment and depression: a systematic review and meta-analysis. Diabetology & Metabolic Syndrome. 17(1):187.

SEO, H.; PARK, S.-J.; SONG, M. 2025. Diabetic Retinopathy (DR): Mechanisms, Current Therapies, and Emerging Strategies. Cells. 14(5):376.https://doi.org/10.3390/cells14050376

SHETTY, S., a kol. 2025. Emerging Biomarkers and Innovative Therapeutic Strategies in Diabetic Kidney Disease. 2025.

SIDDIQUEA, B.N., a kol. 2026. Macrovascular complications in type 2 diabetes: a multiregional study in rural Bangladesh. Frontiers in Endocrinology 17:1724957.

SINGH, H., a kol. 2026. Type 2 Diabetes and Vascular Complications: Current Perspectives on Pathophysiology and Management Strategies. Current Pharmaceutical Design.

SRINIVAS-SHANKAR, U., KIMYAGHALAM, A., BERGMAN, R. 2026. Diabetic Foot Ulceration and Complications. In: StatPearls [Internet]. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing.

SRIVASTAVA, S., SHARMA, P., AGARWAL, A. 2025. A Narrative Review of Advanced Glycation End Products. Diabetes & Metabolic Syndrome.

STOBEROCK, K., a kol. 2021. The interrelationship between diabetes mellitus and peripheral arterial disease: a systematic review. Vasa.

STRAND, N., CALLAGHAN, B. C., FELDMAN, E. L. 2024. Diabetic Neuropathy: Pathophysiology Review. Mayo Clinic Proceedings.

VERMA, A., a kol. 2026. Diabetic Kidney Disease, Biomarkers, and Finerenone. 2026.

WANG, A. a kol. 2023. Association of Type 2 Diabetes With Ischemic Stroke Subtypes and Outcome. Stroke.

WANI, Z.A., a kol. 2025. Biomarkers in Diabetic Nephropathy: A Comprehensive Review. Diabetes Research and Clinical Practice, 2025.

WEINBERG S., R., a kol. 2024. Overview of oxidative stress and inflammation in diabetes. Journal of Diabetes 16(10):e70014.

YANG, Dong-Rong, a kol. 2024. Endothelial dysfunction in vascular complications of diabetes. Frontiers in Endocrinology, 1664-2392, 2024, 15, 1359255.

YANG, Y., a kol. 2025. Diabetic Neuropathy: Cutting-Edge Research and Future Directions. Signal Transduction and Targeted Therapy. 10:2175.

YOUSEF, H., a kol. 2023. Inflammation, oxidative stress and mitochondrial dysfunction in the progression of type II diabetes mellitus with coexisting hypertension. Frontiers in Endocrinology 14:1173402.

YU, Y., a kol. 2023. Microvascular Myocardial Ischemia in Patients With Diabetes Without Obstructive Coronary Stenosis and Its Association With Angina. Korean Journal of Radiology. 24(11):1081–1092.

ZEMAITIS, M. R., BOLL, J. M., DREW, B. 2023. Peripheral Arterial Disease. StatPearls Publishing.

ZHAO, L., a kol. 2026. Diabetes and its complications: molecular mechanisms, prevention and treatment. Signal Transduction and Targeted Therapy 11:22.

ZHU, J., a kol. 2024. Diabetic Peripheral Neuropathy: Pathogenetic Mechanisms and Treatment. Frontiers in Endocrinology. 15:10803883.

Autoři: Mgr. Anastasiia Ostafiichuk, Ústav veřejného zdravotnictví a hygieny, Lékařská fakulta UPJŠ, Košice prof. Mgr. MUDr. Erik Dorko, Phd., MPH, MBA, Ústav veřejného zdravotnictví a hygieny, Lékařská fakulta UPJŠ, Košice doc. MUDr. Ingrid Dravecká PhD., I. interní klinika UPJŠ LF a UNLP, Košice prof. MUDr. Kvetoslava Rimárová CSc., Ústav veřejného zdravotnictví a hygieny, Lékařská fakulta UPJŠ, Košice Mgr. Ján Roman, Ústav veřejného zdravotnictví a hygieny, Lékařská fakulta UPJŠ, Košice

Práce podpořena granty KEGA 001UPJŠ-4/2024 a 003UPJŠ-4/2024 Ministerstva školství, výzkumu, vývoje a mládeže SR.