Možnosti a limity rodiny při poskytování neformální péče u terminálně nemocného v České republice Úvod

Poptávka po neformální péči vzrůstá přímo úměrně s demografickým stárnutím obyvatelstva. Podíl poskytování neformální péče v České republice zaujímá přední místa mezi evropskými zeměmi (Tisková zpráva MPSV, 12/2015), přestože systém podpory a návaznosti zdravotně sociálních služeb patří spíše mezi méně rozvinuté, podobně jako v dalších zemích střední a východní Evropy. Na rozdíl od zemí jižní Evropy zde není rozšířená nabídka služeb soukromého charakteru. (Klímová Chaloupková 2013, s. 113). Poskytování neformální péče o blízkou osobu v domácím prostředí, ať už rodinou, známými, sousedskou výpomocí nebo zajištěním další osoby ve formě soukromého ošetřovatele nebo profesionálních zdravotních/sociálních služeb, je známkou vyspělé společnosti, umocněnou mezigeneračními vztahy, soudržností rodiny a společenskou odpovědností.

Možnosti a „vůle“ poskytovat neformální ošetřovatelskou péči v rodině se v čase vyvíjí a proměňuje, tak jak se společnost postupně vyvíjí, když do horizontální časové osy vertikálně vstupují různé historické události dané doby, které způsobují transformaci celé společnosti skrze reakce a mutace ve všech jejích sektorech. Postavení a funkce rodiny tedy v průběhu vývoje společnosti musí být nutně rovněž ovlivněno. Nahlíženo velmi obecně lze v celosvětovém měřítku vývoj společnosti rozdělit minimálně do dvou etap, a to na společnost tradiční, nazývanou rovněž archaickou, primitivní nebo zemědělskou, a společnost moderní (industriální), trvající od doby tzv. velké průmyslové revoluce do současnosti, přecházející od 60. let 20. století do fáze postindustriální společnosti (Urban 2011, s. 94). Pro tradiční společnost byla charakteristická velká mezigenerační rodina, žijící pospolu, ve které dominovala úcta k tradičním hodnotám a autoritám. V industriální společnosti s jejím glorifikováním scientismu a ideálem pokroku se vývoj posunul k nukleární manželské rodině. Současně docházelo k vytváření nových kolektivních identit (sociální třída, státní příslušnost, ideologická orientace aj.) a společnost se stávala čím dál více orientovanou na pracovní výkon a profesionalizaci profesních rolí. Národohospodářský pokles významu venkova podporoval sociální mobilitu do průmyslových center a velkoměst. Modernizace a industrializace pak vedly k postupnému procesu atomizace rodiny a v posledních desetiletích, tedy v nastupující postindustriální fázi, i k novým (alternativním) formám soužití, v podobě nesezdaného partnerství, singles, registrovaného partnerství aj. (Urban 2011, s. 94 - 97). Lze pozorovat, že důsledkem současného stavu, ve kterém se naše společnost aktuálně nachází, tedy dobré životní úrovně, velkých životních šancí, nadbytku kontaktů a informací, je další nárůst „protirodinných“ vlivů (Vavroň 2013).

Mezigenerační rodina byla pro (tehdy) Československo typická ještě v meziválečném období, kdy jednou z jejích funkcí bylo rovněž zabezpečení se ve stáří (Mlčoch 2014, s. 37). Rodina ještě tehdy byla představována soužitím tří generací, tedy dětmi, jejich ekonomicky aktivními rodiči a generací prarodičů „na odpočinku“. Jednalo se o tradiční patriarchální rodinu, kde ve střední generaci obživu zajišťoval primárně otec a matka se starala o děti a prarodiče, pro které bylo samozřejmé podílet se na hospodářském životě rodiny dle jejich možností (Sak et al. 2012, s. 106). Poválečná proměna společenského a hospodářského života, vedoucí mimo jiné k pracovnímu zapojení žen, měla za následek mezigenerační dezintegraci rodiny. Střední aktivní generace, zahrnující nejen otce, ale i matku, která nově mohla chodit do práce a být ekonomicky aktivní, se osamostatňuje. Péče o děti byla převzata státem v institucionální podobě jeslí a jinými předškolními zařízeními. Péče o neaktivní generaci přešla do menší míry osobně méně zaměřených zařízení, včetně domovů důchodců a léčeben dlouhodobě nemocných spravovaných státem (Mlčoch 2014, s. 37).

Odklon od mezigenerační solidarity měl za následek další změny sociálního chování, jejichž důsledkem byla a je demografická imploze, klesající porodnost, která nestačí ani na prostou reprodukci (Mlčoch 2014, s. 38). Vliv společenských změn na rodinu probíhá několik generací, ale teprve v současnosti si vynutily změnu typu rodiny. Velká multigenerační rodina přestala být funkční a došlo k jejímu rozštěpení tzv. atomizací, a to nejen mezigeneračně, funkčně, ale mnohdy i migračně (Sak et al. 2012, s. 111). Podobu současné rodiny umocnila industrializace, sekularizace, modernizace a s ní související urbanizace, při které vznikaly malometrážní byty a jednogenerační domácnosti, ve kterých se nepočítá s mnohočlennou rodinou, natož s mezigeneračním soužitím (Sak et al. 2012, s. 111).

Stále se posunující hranice důchodového věku, postupná změna postavení žen ve společnosti a ekonomické změny mají za následek vytváření sociální skupiny tzv. „sendvičové generace“. Jedná se o osoby, které jsou obloženy rodinnými závazky. Chodí do zaměstnání a pečují jednak o děti, a nadto o starší rodiče nebo prarodiče. Věkové rozmezí sendvičové generace je velmi rozmanité, reálně může jít o osoby ve věku 30–60 let (Kolářová, nedatováno). Sendvičovou generaci reprezentují většinou ženy v rolích dcer, snach, manželek, které se v průměru 30 hodin týdně starají o nemocného a k tomu chodí do práce. (Stajduhar 2013, s. 122) V Národní zprávě zdravotní a dlouhodobé péče v České republice je uvedeno, že téměř 80 % péče o staré osoby je poskytováno rodinou, a to v průměru 4 až 5 let. Laické pečovatele tvoří v 64 % ženy a 36 % muži, z nichž 80 % je zaměstnáno na plný úvazek. O závislé osoby pečují jejich dospělé děti v 53 %, manželky ve 21 %, příbuzní v 10 % a rodinní známí v 16 %. Zpráva také uvádí, že probíhající sociální transformace ovlivněná změnou socioekonomické situace rodin v důsledku vysoké nezaměstnanosti, dojížděním za prací v kombinaci s nedostatkem a vysokou cenou bydlení má za následek mj. rostoucí počet členů rodin, které jsou ochotny a schopny se postarat o závislého člena rodiny (Peliminary…2005, s. 3-4). Takové pečující osoby mají plno funkcí, zajišťují chod domácnosti a s tím spojené povinnosti. Poskytují osobní péči a asistenci umírajícímu v oblastech každodenních činností, monitorují a zajišťují zvládání doprovodných symptomů při umírání, jako je bolest, poruchy dýchání, zvracení, zácpa, poruchy příjmu potravy a mnoho dalších doprovodných symptomů vázaných na dané onemocnění a konkrétní situaci. Poskytují umírajícímu emocionální a sociální oporu, jsou jeho mluvčím a obhájcem při důležitých rozhodnutích. Také jsou hlavními koordinátory péče u umírajícího. Nad tento rámec mají plno dalších povinností vyplývajících z jejich role v rodině i v práci. Jen obtížně se daří všechny tyto povinnosti skloubit s pracovním a osobním životem a sebesprávou, neboť fakticky pracují každý den v týdnu, zpravidla ve dvou směnách. Následkem takového vysokého pracovního nasazení s nejasnou dobou trvání, bez možnosti řádného odpočinku, dochází k rozvoji zdravotních, psychických a sociálních problémů (Stajduhar 2013, s. 122).

Analýza předmětu práce v České republice

Za tohoto stavu již rodinní pečující nemohou být nadále považováni za samozřejmý zdroj péče, jako tomu bylo v tradiční rodině, zejména není-li jim zajištěna podpora, což konstatuje i zpráva Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj z roku 2005 (dále jen „OECD 2005“), věnovaná dlouhodobé péči o stárnoucí populaci, která zároveň uvádí některé možnosti této podpory, konkrétně:

  1. národní strategii, definování potřeb pečujících a podpůrných služeb pro ně (Austrálie, Velká Británie, USA),
  2. právo na posouzení potřeb pečujících (vedle posouzení potřeb pečovaných) – například ve Velké Británii,
  3. respitní péče a služby, nárok na dovolenou v péči,
  4. služby zaměřené na rodinné pečovatele (konzultace, edukace, psychologická podpora, supervize, svépomocné skupiny…),
  5. započtení doby pečování do penzijního systému (Německo, Velká Británie),
  6. finanční kompenzace za ušlou mzdu v době poskytování péče (Austrálie, Kanada, Irsko, Švédsko, Velká Británie…).

Pokud bychom analyzovali situaci na základě oblastí jmenovaných ve zprávě OECD 2005, musíme konstatovat, že Česká republika prozatím nemá žádnou jednotnou národní strategii na podporu domácích/rodinných pečovatelů. Podpora pečujících se tak skládá z jednotlivých dílčích opatření, prosazovaných pravděpodobně dle aktuální potřeby či politického/odborného zadání.

Existence osoby akceptující roli rodinného pečovatele je základní podmínkou k převzetí této osoby do domácí péče. Tato osoba přebírá odpovědnost za kontinuální pečovatelskou službu u nemocného a poskytuje mu fyzickou, sociální, psychologickou a/nebo spirituální pomoc. Rodinní pečovatelé většinou nemají předchozí zkušenosti s péčí o pacienta v terminálním stadiu nemoci (de facto umírajícího pacienta). Na zdravotnických profesionálech je, aby svým přístupem dokázali pomoci nejen pacientovi, ale i rodině nejlépe zvládnout péči v domácím prostředí. Přestože rodinný pečující poskytuje laickou ošetřovatelskou péči, je nezanedbatelným a především rovnocenným partnerem zdravotnickým profesionálům, kteří se aktivně podílejí na péči o nemocného (Hudson et al., 2012, s. 1, s. 5).

Podle zkušeností autorky nedochází k automatickému a systematickému posuzování potřeb pečujících osob nad rámec poskytnutí zdravotních služeb ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách – toto je ponecháno zcela na iniciativě případně existujících organizací nebo sdružení intervenujících v oblasti péče. K poskytování profesionální odborné péče v domácnostech terminálně nemocných pacientů jsou ve smyslu zákona o zdravotních službách fakticky určeny 3 typy služeb:

  • návštěvní služba praktického lékaře
  • služby agentury domácí péče
  • služby domácího hospice

Je zřejmé, že praktický lékař při výkonu návštěvní služby pro tuto podporu nebude mít dostatek prostoru, a pravděpodobně ani odborné kompetence. Dvě zbývající služby, tedy mobilní hospice a agentury domácí péče, se přitom od sebe liší svým posláním, personálním zázemím, způsobem financování ze strany pojišťoven, státu a samoplátců, a v konečném důsledku i geografickým pokrytím služeb v území spojeným s dostupností tohoto typu zdravotní péče. Agentury domácí péče poskytují odbornou ošetřovatelskou péči v domácím prostředí a některé z nich kromě běžné klientely domácí zdravotní péče ošetřují také pacienty v pokročilých a konečných stádiích nevyléčitelných nemocí, včetně pacientů v terminálním stavu, k čemuž spolupracují s registračním praktickým lékařem, ambulantními specialisty a některými dalšími profesemi, jako jsou sociální pracovníci, pastorační asistenti nebo klinickí psychologové. Mobilní hospice je funkční jednotkou, která integruje několik zdravotních a sociálních služeb; je poskytována multiprofesním týmem, který tvoří lékař specialista v oboru paliativní medicíny (dále jen PM) nebo paliativní medicíny a léčby bolesti (dále jen PM-LB), zdravotní sestra, sociální pracovník, psycholog, případně pastorační asistent a dobrovolníci. Při převzetí pacienta do péče mobilním hospicem je stav pacienta zhodnocen lékařem specialistou PM nebo PM-LB a zdravotní sestrou, kteří stanovují plán léčebné a ošetřovatelské péče. Charakter a frekvenci návštěv sestry a lékaře indikuje lékař specialista PM nebo PM-LB. Pro pacienta a jeho rodinu je garantována nepřetržitá dostupnost lékaře specialisty a zdravotní sestry sedm dní v týdnu a 24 hodin denně (také jen „7/7 a 24/24“). Multiprofesní tým se pravidelně setkává a vyhodnocuje celkovou péči a stav pacienta (ČSPM, 2012, s. 2). Je tak zřejmé, že více prostoru i odbornosti pro poskytování a vyhodnocování podpory mají mobilní hospice, kterých je však především z důvodu systému financování podstatně méně než agentur domácí péče, a nejsou zastoupeny ve všech regionech (celkově k problematice viz Foralová et al. 2015).

V České republice lze za jistých okolností čerpat benefity v podobě respitních služeb ve formě tzv. odlehčovací služby podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, kdy je tato možnost ale omezena několika významnými faktory. V prvé řadě není nijak garantována jejich místní dostupnost. Podle registru poskytovatelů sociálních služeb bylo ke dni 31. 12. 2015 v České republice registrováno celkem 293 odlehčovacích služeb, z toho 92 v terénní formě. Vezmeme-li v úvahu, že jeden poskytovatel má zpravidla zaregistrováno více forem poskytovaných služeb, je reálný počet poskytovatelů o dost nižší, než celkový počet registrovaných služeb. Dalším limitujícím faktorem, kromě místní dostupnosti, je potřeba shody ošetřované osoby s cílovou skupinou poskytovatele této sociální, nikoli zdravotní služby, schopnost tedy ve službě vůbec zajistit ošetřovatelskou péči a v neposlední řadě významnou roli hraje finanční stránka věci, neboť se jedná o službu hrazenou.

Tuto situaci lze částečně řešit poskytnutím sociální dávky – příspěvku na péči podle režimu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Jeho výše se pohybuje v rozmezí od 800 Kč až 12 000 Kč. Pro jeho přiznání je však zapotřebí splnit kritéria stanovená prováděcími předpisy k zákonu o sociálních službách, kde je reálná ošetřovatelská složka pouze dílčí položkou.

Příspěvek na péči je přiznáván na základě žádosti ve správním řízení. Problém může být i v době jeho vyřízení, která může trvat několik měsíců, a jeho posouzení spadá do kompetence sociálních pracovníků bez patřičného vzdělání ve zdravotní oblasti. U osob terminálně nemocných se může stát a také se stává, že příspěvek není vyplacen, protože řízení schvalovacího procesu je zastaveno pro úmrtí závislé osoby.

Jediným nárokovým „benefitem“ je tak pro pečující osoby „ošetřovné“ a zápočet důchodu. Podle § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jsou účastny důchodového pojištění při splnění podmínek stanovených tímto zákonem osoby, které osobně pečují o osobu mladší 10 let, jež je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost), nebo o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost), případně stupni IV (úplná závislost), pokud spolu žijí v domácnosti; podmínka domácnosti se nevyžaduje, jde-li o blízkou osobu. Reálný prospěch ze zápočtu důchodu mají díky výši vyměřovacího základu zejména osoby v před důchodovém věku, pokud jsou nezaměstnané. Zaměstnané osoby (případně osoby ve služebním poměru) mohou v omezené míře těžit ze zákonného ošetřovného. Nárok na ošetřovné má podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), zaměstnanec při ošetřování nemocného dítěte ve věku do 10 let a při ošetřování osoby starší 10 let, jejíž zdravotní stav vyžaduje nezbytné ošetřování jinou osobou. Ošetřovné náleží po dobu prvních 9 kalendářních dnů potřeby ošetřování, osamělým zaměstnancům po dobu prvních 16 kalendářních dnů potřeby ošetřování. Předpokládá se, že tato doba je přiměřeně dlouhá na to, aby si zaměstnanec zajistil ošetřování v dalším období; je-li potřeba ošetřování delší, než doba nároku na ošetřovné, je třeba řešit další péči. Cílem poskytování ošetřovného je alespoň částečně nahradit ztrátu příjmu do doby, než je zaměstnanec schopen zajistit ošetřování při dlouhodobější potřebě.

V prosinci 2015 pak Ministerstvo práce a sociálních věcí ohlásilo záměr vypracovat legislativní návrh zákona na zavedení pečovatelského volna a dlouhodobého ošetřovného (Tisková zpráva MPSV z 11. 12. 2015). Jeho cílem je umožnit zaměstnaným osobám získat nárok na pracovní volno na dobu péče a pomoci a zároveň obdržet přiměřenou náhradu za ztrátu příjmu z výdělečné činnosti, která musela být přerušena z důvodu potřeby péče o blízkou osobu. Možnost střídat poskytování péče a pomoci po přechodnou dobu s následným návratem k ekonomické aktivitě je proto klíčová pro zachování životní úrovně pečujících osob, pro podporu jejich rozhodnutí pečovat i pro udržení úrovně zaměstnanosti v situaci demografického stárnutí obyvatelstva. Jedná se zatím o pracovní záměr ve fázi vypracování hodnocení dopadů regulace tzv. RIA (Regulatory Impact Assessment), přičemž dokument byl zatím rozeslán k připomínkám odborné veřejnosti. Z hodnocení dopadu regulace plyne, že se zatím uvažuje o dvou variantách délky čerpání pečovatelského volna a dlouhodobého ošetřovného, a to buď v délce 3 nebo 6 měsíců. Z hlediska pracovněprávní úpravy je cílem zajistit, aby i dlouhodobější nepřítomnost zaměstnance v práci z důvodu ošetřovatelského volna byla zaměstnavatelem strpěna, resp. byl povinen takovou nepřítomnost zaměstnance omluvit stejně jako je tomu dosud u překážky v práci z důvodu péče o dítě nebo ošetřování nemocného člena domácnosti. Výše dlouhodobého ošetřovného se bude podle návrhu pracovně stanovovat stejně jako ošetřovné a bude činit 60 % redukovaného denního vyměřovacího základu (Hodnocení dopadů regulace RIA…, 2015)

Závěr

Autorka se domnívá, že i když se Česká republika snaží vytvářet podmínky pro pečující osoby, vlivem chybějících koncepčních dokumentů a nevypracované politiky (policy) se tak děje nesystematicky a pouze dílčími tradičními opatřeními. Za poslední efektivně zavedenou změnu lze považovat zavedení příspěvku na péči (2007), který podstatně pozitivně podpořil ekonomickou situaci některých pečujících. Ekonomicky aktivní pečovatel pak prakticky kromě ošetřovného není v situaci, kdy by mohl nárokovat některé z výše uvedených podpůrných opatření, neboť jejich dostupnost v čase a místě je dílem náhody (buď existují, nebo neexistují; pokud existují, následným omezením je vymezení cílové skupiny a ekonomická dostupnost). V tomto ohledu by stávající stav v poskytování domácí péče rodinnými pečovateli, dopadající fakticky na dosud ekonomicky aktivní ženy tzv. „sendvičové“ generace, mohl významně zlepšit uvažované zavedení pečovatelského volna a dlouhodobého ošetřovného. Opuštění pracovního místa kvůli péči a přechod do ekonomické neaktivity, včetně tzv. předčasného důchodu, má negativní dopady na ekonomickou situaci pečujících osob, vede k jejich sociální izolaci a sociálnímu vyloučení a může vyústit až v ohrožení chudobou. Tato rizika způsobují, že pro osoby v produktivním věku je nemožné či nepřijatelné přijmout závazek péče o příbuzného či blízkého člověka.

Autoři:
Mgr. Jana Foralová
Autorka je externí doktorandka Ošetřovatelství, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita
doc. PhDr. Darja Jarošová, Ph.D.
Autorka je vedoucí Ústavu ošetřovatelství a porodní asistence, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita

Seznam bibliografických zdrojů

Česká společnost paliativní medicíny ČSL JEP: Organizace paliativní a hospicové péče v přirozeném prostředí pacienta v ČR [online]. Rajhrad: ČSPM ČSL J.E.P. [cit. 2015-03-20]. Dostupné na internetu: http://www.paliativnimedicina.cu/stanoviska-cspm/organizace-paliativni-hospicove-pece-v-prirozenem-prostredi-pacienta-v-cr

FORALOVÁ, Jana - JAROŠOVÁ Darja. 2015. Aktuální situace poskytování paliativní péče v domácím prostředí v České republice. In. KOŽUCHOVÁ, Mária. Teória a prax domácej ošetrovaťelskej starostlivosti, Martin: Asociácia Agentúr domácej ošetrovateľskej starostlivosti v Slovenskej republike, 2015. ISBN 978-80-971969-0-5, s. 20 -30.

HUDSON, P. et al. 2012. Guidelines for the Psychosocial and Bereavement Support of Family Caregivers of Palliative Care Patients. In Journal of Palliative Medicine [online]. 2012, vol. 15, issue 6, s. 696-702 [cit. 2015-02-16]. DOI: 10.1089/jpm.2011.0466.

CHALOUPKOVÁ KLÍMOVÁ, Jana. 2013. Neformální péče v rodině: sociodemografické charakteristiky pečujících osob. In Data a výzkum – SDA Info 7 (2): 107-124, http://dx.doi.org/10.13060/23362391.2013.127.2.39

KOLÁŘOVÁ, Jitka: Genderstudies o.p.s.[online]. Genderstudies [cit. 2015-12-31]. Dostupné na internetu:: http://www.genderstudies.cz/download/Kolarova_Sendvicova_generace.pdf MLČOCH, Lubomír. 2014. Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot. Praha: Karolinum, 2014, 192 s. ISBN 978-80-246-2323-8.

Ministerstvo práce a sociálních věcí: Hodnocení dopadů regulace (RIA) k zavedení pečovatelského volna a dlouhodobého ošetřovného [online]. Praha: MPSV [cit. 2015-12-20]. Dostupné na internetu: http://www.kisinfo.cz/pdf/Pecovatelske_volno_RIA.pdf

ORGANISATION FOR ECONOMIC CO-OPERATION AND DEVELOPMENT a Patrick Hennessy (PREPARED BY MANFRED HUBER). The OECD Health Project Long-term Care for Older People. Paris: OECD, 2005. ISBN 9264008489.

Preliminary National Report on Health Care and Long-term Care in the Czech Republic [online]. Praha: MPSV [cit. 2016-4-30]. Dostupné na internetu: http://www.mpsv.cz/files/59ae5569cf2834a36943a9baa7290e24

Tisková zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí: MPSV přichází s návrhem řešící neformální péči v ČR [online]. Praha: MPSV [cit. 2015-12-31]. Dostupné na internetu: http://www.mpsv.cz/files/17a1e657df74c568b191a81109f627be

SAK, Petr a KOLESÁROVÁ, Karolína. 2012. Sociologie stáří a seniorů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 225 s. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-3850-5.

STAJDUHAR, K. I. 2013. Burdens of family caregiving at the end of life. In Clinical And Investigative Medicine. Médecine Clinique Et Experimentale, 36(3), E121-E126.

URBAN, Lukáš. 2011. Sociologie trochu jinak. Praha: Grada, 2011, 271 s. ISBN 978-80-247-3562-7.

VÁLKOVÁ, Monika, KOJESOVÁ, Marie a HOLMEROVÁ, Iva. 2010. Diskusní materiál k východiskům dlouhodobé péče v České republice. Vyd. 1. Praha: MPSV, 2010, 77 s. ISBN 978-807-4210-211.

VAVROŇ, Jiří. 2013. Rodina a děti jsou pro Čechy důležitější než vysoké příjmy [online]. Právo 2013 [cit. 2015-12-31]. Dostupné na internetu: http://www.novinky.cz/finance/322759-rodina-a-deti-jsou-pro-cechy-dulezitejsi-nez-vysoke-prijmy.html

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších změn a doplňků (účinném k datu 31.12.2015).

Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších změn a doplňků (účinném k datu 31.12.2015).

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších změn a doplňků (účinném k datu 31.12.2015).

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších změn a doplňků (účinném k datu 31.12.2015).