Negativní důsledky výkonu pomáhající profese u sociálních pracovníků

Negativní důsledky výkonu pomáhající profese u sociálních pracovníků Vykonávání profese sociálního pracovníka se často popisuje a vnímá jako ideální stav nutné pomoci klientovi v náročné životní situaci. Levická a Mrázová (2004) uvádějí, že sociální pracovník by se měl zajímat o lidi, chtít pomáhat a mít úctu k životu. Náročnost pomáhající profese sociální práce vyplývá z její specifické pozice v poměru k klientovi, kde je součástí profesionálního výkonu práce účast na řešení jeho problémů (Raková, Bednarek, 2015). V této souvislosti Barnett a Cooper (2009) uvádějí, že pracovníci pomáhajících profesí jsou velmi často ohrožováni nadměrným stresem a syndromem vyhoření. Poskytují pomoc druhým, i když jejich vnitřní a vnější zdroje mohou být přetížené. Oblast sociální práce patří z hlediska vzniku a rozvoje syndromu vyhoření mezi nejrizikovější (Ráczová, Köverová, v tisku).

Mann (2004) dodává, že v důsledku intenzivní práce s emocemi klienta trpí pracovníci pomáhající profese také únavou z pomáhání ve formě sekundární traumy. Sekundární trauma představuje zástupnou stresovou zkušenost, která je výsledkem působení vyprávěného příběhu o traumatu někým, kdo ji přímo prožil (Cunningham, 2003). Současně při přímé pomoci v rámci stresující události, například při krizové intervenci po hromadné automobilové nehodě. Přestože sociální pracovník není přímo v roli oběti závažné události, může mít tato událost klienta na něj stejný dopad. Následkem toho může u sebe pociťovat projevy sekundární traumy v podobě děsivých snů, pocitů bezmoci nebo častých myšlenek na situaci klienta.

Nadměrný stres, vyhoření a prožívání sekundární traumy mají vliv na zdravotní stav jedince, nastává nárůst emočního vyčerpání a pocitů úzkosti (Redeke, Mahoney, 2000). Může být ovlivněna celková kvalita života a současně i spokojenost v práci, výkonnost a efektivita práce sociálních pracovníků.

Cílem naší výzkumné studie bylo zmapovat možný výskyt negativních důsledků výkonu pomáhající práce v populaci sociálních pracovníků. Zaměřili jsme se také na faktory, jako je vnímaný stres, syndrom vyhoření a sekundární trauma. Soustředili jsme se i na otázku, zda je délka praxe spojena se vzrůstem negativních důsledků výkonu pomáhající profese.

Výzkumný výběr

Výzkumný soubor čítal 193 sociálních pracovníků zaměstnaných v zařízení sociálních služeb a zařízení zřízených za účelem sociálně-právní ochrany dětí a kuratelně. Jednotlivá zařízení byla vybírána náhodně na základě elektronického generování tak, aby byla proporcionálně zastoupena sociální zařízení z jednotlivých krajů Slovenska. Průměrný věk respondentů byl 41,7 (SD = 9,89). Na výzkumu se podílelo 22 mužů a 171 žen. Průměrný počet odpracovaných let praxe byl 12,37 (SD = 9,50).

Výzkumné metody

K zachycení možnosti vyhoření u sociálních pracovníků jsme použili Maslachův dotazník vyhoření = MBI Maslach Burnout Inventory (Maslach, Jackson, Leiter, 1996). Dotazník obsahuje 22 položek rozdělených do tří faktorů: emoční vyčerpání MBI-EV (stav fyzického a psychického vyčerpání), depersonalizace MBI-D (necitelivost vůči klientům) a faktor osobní uspokojení MBI-OU (nepřímý ukazatel vyhoření v podobě míry osobního uspokojení z pracovní kompetence a pracovního výkonu). Úkolem sociálních pracovníků bylo na 6bodové škále (0 = nikdy, 6 = denně) zatrhnout možnost, která je nejvíce vystihuje, např.: „Celodenní práce s lidmi je pro mě opravdu náročná“. Vnitřní konzistence pro faktor vyčerpání byla 0,83, pro faktor depersonalizace 0,85 a pro položky osobního uspokojení 0,75.

K hodnocení vnímaného stresu jsme použili 10položkovou škálu Vnímání stresu = PSS Perceived Stress Scale (Cohen, Kamarck, Mermelstein, 1983), která je zaměřena na globální subjektivní hodnocení vlivu stresu a neočekávaných událostí na jedince během posledního měsíce na 5bodové škále. Např.: „Jak často jste se v průběhu posledního měsíce cítili vystresovaní?“. Vnitřní konzistence položek, Cronbachova alfa, byla 0,73.

Ke zhodnocení prožívání sekundární traumy jsme použili dotazník Profesionální kvality života = PROQoL, Professional quality of life scale (Stamm, 2010), konkrétně jeden z jeho faktorů, a to sekundární traumatický stres PROQoL-STS. Úkolem respondenta bylo na 5bodové škále (0 = nikdy, 5 = velmi často) v 10 položkách ohodnotit, jak často během posledního měsíce zažil příznaky sekundární traumy, např.: „Příliš se zaměstnávám myšlenkami na lidi, kterým pomáhám“. Vnitřní konzistence položek ve faktoru sekundární traumatický stres byla 0,85.

Výsledky výzkumu

Hodnoty průměrného výskytu negativních jevů pomáhání u oslovených sociálních pracovníků jsou popsány v tabulce 1. Průměrná úroveň emočního vyčerpání posuzovaná MBI dotazníkem MBI-EV byla 19,98 (SD = 11,27), průměrná hodnota depersonalizace MBI-D byla 4,94 (SD = 4,7) a průměrná hodnota osobního uspokojení byla MBI-OU 34,36 (SD = 7,6). Celková průměrná hodnota vyhoření byla 38,56 (SD = 17,8). Průměrná úroveň vnímaného stresu v celém výzkumném výběru byla 25,9 (SD = 5,25). Průměrná hodnota sekundární traumy byla 21,57 (SD = 5).

Tabulka 1 Průměrné hodnoty výskytu negativních jevů u sociálních pracovníků

Sledovali jsme vztah délky praxe a výskytu negativních jevů spojených s výkonem profese sociální práce (tabulka 2). Tento vztah jsme zjistili pouze u sekundárního traumatického stresu a faktoru vyhoření MBI-osobní uspokojení. Konkrétně byla zjištěna pozitivní, slabá a signifikantní korelace mezi délkou praxe a sekundární traumou (rs = 0,15, p = 0,04). Rovněž se ukázalo, že s rostoucím počtem odpracovaných let stoupá i míra osobního uspokojení (rs = 0,16, p = 0,03).

Vztah mezi délkou praxe a osobním uspokojením nás zaujal, a proto jsme podrobněji prozkoumali i možný vztah věku sociálního pracovníka a míry MBI-osobního uspokojení (tabulka 2). Zjistili jsme, že korelace věku a MBI-osobního uspokojení je také signifikantní, a zároveň je silnější než při délce praxe (rs = 0,22, p = 0,002).

Tabulka 2 Spearmanova korelace délky praxe s výskytem negativních jevů

*p < 0,05 **p < 0,01

Při grafickém zobrazení údajů o výskytu emočního vyčerpání, depersonalizace a sekundární traumy v průběhu odpracovaných let si můžeme všimnout, že jejich průměrná hodnota v závislosti na délce praxe kolísá (graf 1, graf 2, graf 3). V grafu 1 vidíme, že emoční vyčerpání je poměrně kritické do tří let praxe a znovu může stoupat po 20 letech praxe. Podobně je tomu i se sekundární traumou, která je na grafu zvýšená v prvních pěti letech praxe, a opět se zvyšuje po 20–25 letech pomáhání (graf 3). Období od 5 do 20 let praxe může být ve výskytu negativních jevů vyplývajících z pomáhání mírnější.

Graf 1 Průměrné hodnoty emočního vyčerpání v průběhu rostoucí praxe

Graf 2 Průměrné hodnoty depersonalizace v průběhu rostoucí praxe

Graf 3 Průměrné hodnoty sekundární traumy v průběhu rostoucí praxe

Diskuse a závěr

Výsledky ukazují, že oslovení sociální pracovníci uvádějí zvýšenou míru vnímaného stresu a zátěže. Sociální pracovníci navíc prožívají průměrnou míru sekundárního traumatického stresu, avšak s narůstajícím počtem odpracovaných let se ohrožení sekundární traumatickou zátěží zvyšuje. Z výsledků vyplývá i to, že míra sekundárního stresu v průběhu délky odpracovaných let pravděpodobně kolísá; vyskytují se určité kritické období, kdy by pracovník mohl být náchylnější k rozvoji sekundární traumy. Takovým obdobím by mohlo být právě prvních 3–5 let práce v pomáhající profesi.

Za zajímavý záchyt považujeme rostoucí míru osobního uspokojení (MBI-OU) s délkou praxe, ale zejména se zvyšujícím se věkem sociálního pracovníka. Osobní uspokojení (MBI – OU) hovoří o vnímané kompetenci řešit problémy klientů a pozitivně ovlivňovat jejich život. Celková míra osobního uspokojení je nadprůměrná, což je v případě ohrožení vyhořením velmi dobrý ukazatel. To potvrzuje i snížená míra nezájmu o klienta ve formě depersonalizace. Kromě toho bylo zjištěno, že sociální pracovníci prožívají sníženou míru emočního vyčerpání a právě naopak hodnotí, že mají dostatek sil na výkon své profese.

V ohrožení syndromem vyhoření jsou však mladí sociální pracovníci s praxí do pěti let, kteří vykazují vysoké hodnoty depersonalizace a emočního vyčerpání. Naopak období od 5 do 20 let praxe se ukazuje ve výskytu negativních jevů plynoucích z pomáhání jako poměrně klidné.

Lze konstatovat, že míra negativních jevů v průběhu pracovního života kolísá a objevují se určité kritické období. Sociální pracovníci jsou ohroženi zejména zvýšenou úrovní stresu a zátěže, přičemž s narůstající praxí stoupá i zranitelnost sekundární traumatickou zkušeností v podobě intenzivního prožívání traumatické události klienta jako vlastní vlastní. Na druhou stranu věkem a rostoucí praxí roste i míra osobního uspokojení, pocit kompetence a smyslu práce sociálního pracovníka. Maslach, Jackson (1981) vypracovali normy pro hodnocení míry vyhoření. Na jejich základě naše výsledky potvrdily celkově nízkou míru ohrožení syndromem vyhoření u sociálních pracovníků. Je možné, že právě rostoucí praxe, věk a víra sociálních pracovníků ve svou odbornost a pracovní kompetence úspěšně pomoci klientovi tvoří účinný ochranný faktor před vyhořením. Překvapivě náchylnější na dopad negativních jevů z pomáhání jsou zejména mladí sociální pracovníci s praxí do pěti let. To může souviset s jejich nenaplněnými očekáváními nebo s neočekávanými zatěžujícími situacemi plynoucími z povolání. Mladý sociální pracovník se pravděpodobně buď naučí nové strategie zvládání zátěže, nebo je možné, že opouští tuto práci. Je pravděpodobné, že v této profesi následně zůstávají právě ti, kteří v pomáhající práci nacházejí osobní uspokojení.

Autoři: Mgr. Monika Hricová, PhD. , Mgr. Jana NEZKUSILOVÁ, Doc. PhDr. Margita MESÁROŠOVÁ, CSc. Seznam bibliografických odkazů

BARNETT, J.E., COOPER, N. 2009. Creating a Culture of Self-Care. In Clinical Psychology: Science and Practice. ISSN 1468-2850, 2009, 16, 16-20.

COHEN, S. - KAMARCK, T. - MERMELSTEIN, R. 1983. A global measure of perceived stress. In Journal of Health and Social Behavior. ISSN 2150-6000, 1983, 24, 386-396.

CUNNIGHAM, M. 2003. Impact of trauma work on social work clinicians Empirical findings. In Social work. ISSN 1545-6846, 2003, 48, 4, 451-459.

MANN, S. 2004. ‘People-work’: Emotion management, stress and coping. In British Journal of Guidance & Counselling. ISSN 0306-9885, 2004, 32, 205–221.

MASLACH, C. – JACKSON, S. E. 1981. The measurement of burn-out. In Journal of Occupational Behaviour. ISSN 0142-2774, 1981, 2, 2, 99-113.

MASLACH, C.- JACKSON, S. E. - LEITER, M. P. 1996. Maslach Burnout Inventory Manual 3 rd edition. California: Consulting Psychologists Press. 1996. 86 s.

RÁCZOVÁ, B. – KÖVEROVÁ. M. v tisku. Selected Psychological Aspects of Professional Helping. In Človek a spoločnosť. ISSN 1335-3608, v tisku.

RADEKE, J. T. - MAHONEY, M. J. 2000. Comparing the personal lives of psychotherapists and research psychologists. In Professional Psychology: Research and Practice. ISSN 0735-7028, 2000, 31, 82–84.

RAKOVÁ, J. - BEDNAREK, A. 2015. Postavenie sociálneho pracovníka v zdravotníckych zariadeniach. In Pribišová, E., Beňo, P., Šramka, M. (eds.) Nové trendy v súčasnom zdravotníctve. Bratislava: Samosato s.r.o., 2015. ISBN 978-80-89464-29-6, s. 46-54.

STAMM, B.H. 2010. The Concise ProQOL Manual, 2nd Ed. Pocatello, ID: ProQOL.org, 2010. 78 s.