Onkologicky nemocní pacienti jako klienti sociální práce

Pacienti onkologických onemocnění jako klienti sociální práce
Civilizační onemocnění, která se vyskytují právě ve vyspělých zemích světa, patří v současnosti k často diskutovaným tématům. K těmto onemocněním se řadí i onkologická onemocnění. „Rakovina je neomezené a nekontrolovatelné množení buněk, které se vymanily ze zákonitostí kontrolních systémů a mechanismů organismu a získaly si tak schopnost pronikat do okolních i vzdálenějších tkání. Zdravá buňka se při nahromadění určitých genetických změn a v důsledku vlivu různých faktorů mění na rakovinovou buňku, tedy dochází k jejímu nekontrolovanému dělení“ (Valovičová, 2009, s. 8).

Na nevyhnutelnosti sociální práce nelze pochybovat. Působí v mnoha oblastech a v současnosti je velmi žádaná i ve vztahu k problematice onkologického onemocnění a onkologického pacienta. Holistický přístup poukazuje na multifaktoriálnost vzniku onkologických onemocnění, přináší komplexní pohled na rakovinu, a tedy i její biologické, psychologické a sociální vnímání, čímž dává sociální práci prostor.

Při úsilí vymezit úlohu a možnosti sociálního pracovníka při práci s onkologickým pacientem jsme vycházeli z chápání bio-psycho-sociálního fungování klienta a udržení tohoto fungování. Onkologický pacient se chronicky stává klientem sociální práce. Podívejme se tedy na onkologického pacienta z bio-psycho-sociálního hlediska před vznikem choroby i během ní, z čehož se pokusíme vyvodit působení sociální práce.

Za původ vzniku rakoviny se už dávno nepovažují jen genetické dispozice, špatné stravování, kouření, ale i různá riziková chování jako stresové a konfliktní situace, strach, frustrace, trauma, pracovní zátěž, workoholismus, i agresivní a nepřátelská dispozice. Zařazujeme tam i časté střídání nálad, potlačování vlastních emocí, úzkost, poruchy sebevědomí, agresi, nezaměstnanost, rozvodovost, sexuální odchylky a promiskuitu.

Lékaři se již v dřívějších dobách usilovali o širší než jen biologické chápání vzniku a vývoje rakoviny. „V 2. století našeho letopočtu například Galenos pozoroval, že melancholické ženy onemocní častěji rakovinou prsu než ženy sangvinické. Gendron zase v roce 1701 napsal, že strach a hluboký žal vyvolávají rakovinu. Guy v roce 1759 tvrdil, že ženy s hysterickými a nervovými obtížemi jsou více ohroženy rakovinou; nejvíce však melancholické ženy, které přežily mnoho katastrofických situací spojených s bolestivými zážitky“ (Dostálová, 1993, in Kočišová, 2012, s. 135).

Sociální pracovník by měl přistupovat k pacientovi jako k bio-psycho-sociální bytosti, což vychází ze systémové teorie, která vnímá člověka jako celek, jeden systém. Celek tvoří jednotlivé části, které jsou ve vzájemné interakci, takže každá porucha jedné z nich je poruchou celého systému. Na člověka, zdraví a nemoc je třeba nahlížet nejen z biologického hlediska, ale významné jsou i psychické a sociální aspekty.

Žiaková (2005) tvrdí, že hranice mezi těmito jednotlivými činitelemi nejsou jednoznačné a není možné je přesně určit. Zdůrazňuje významnou roli těchto patogenních faktorů:

• genetická predispozice,
• konstituční predispozice,
• charakteristiky osobnosti a chování,
• sociální podpora.

S rakovinou se spojuje pojem cancer-prone personality, což znamená osobnost náchylnou k rakovině. Podle Temoshokové (in Peterková, 2013) nejde o typ osobnosti, ale o způsob chování. Takové chování se projevuje:

• neprojevováním negativních emocí, zejména hněvu. Jde o tzv. emoční kontrolu, která se vyznačuje jemným chováním a udržením vnějšího dojmu klidu, spokojenosti a přívětivosti,
• orientací na druhé, upřednostňováním uspokojování potřeb druhých před vlastními potřebami.

Dobríková (2007) charakterizuje lidi s C-typem chování jako přátelské, ochotné pomáhat druhým a nenáročné, kteří mají vyšší míru represi a konformity. Je u nich výraznější pocit bezmocnosti a beznaděje, bolest snášejí se odevzdaností a snadno se vzdávají.

Člověk neustále podléhá životním změnám a zvratům. Lidské zdraví je závislé na více faktorech, do popředí se dostává význam psychických a sociálních činitelů při různých nemocích. V současnosti je zdůrazňován stres, resp. „jeho vliv, způsob zpracování stresujících životních událostí, které se v životě pacienta vyskytnou. V této souvislosti je třeba zmínit důležitou úlohu emoční a sociální podpory při překonávání životních událostí, která významně působí na negativní účinky stresové situace“ (Žiaková, 2005, s. 195). V roce 1967 psychiatři Thomas Holmes a Richard Rahe vytvořili stupnici stresu, která zahrnuje seznam 43 událostí způsobujících stres, které jsou ohodnoceny body od 1 do 100 podle toho, do jaké míry zatěžují organizmus.

Tabulka 1: Stresové situace v životě, které nejvíce zatěžují organizmus

Zdroj: Holmes, Rahe, 1967

Dostálová (1993, in Kočišová, 2012) shrnula psychosociální faktory popsané různými výzkumníky, které mohou mít vliv na vznik onkologického onemocnění:

• traumatické zážitky z dětství, zejména ztráta blízkých,
• pozdější ztráty blízkých osob,
• kancerofobie, což je nadměrný strach z onemocnění rakovinou,
• ztráta koncepce vlastního života, kde je řazena ztráta iluze manželského vztahu, ztráta kariéry a zklamání z dětí,
• finanční zátěž,
• ztráta smyslu života,
• odmítnutí řešení životní situace a únik z trvalé tenze.

„Svou důležitost vykazuje rodinné prostředí, zejména dynamika rodinných vztahů. Specifická pro pozdější nádorové bujení je rodina bez otevřených, emočně živých vztahů, která připomíná velkou studenou místnost, nebo rodina sociálně izolovaná, kde nedostatek sociální prestiže má vykompenzovat jejich dítě a přitom je jen málo pozornosti věnováno potřebám jednotlivých členů rodiny“ (Kočišová, 2012, s. 135).

Bio-psycho-sociální fungování onkologického pacienta

Vstupem rakoviny do života člověka nastává množství změn v mnoha oblastech. Kromě strachu, bolesti, úzkosti a řady otázek se mění i pacientova aktivita v běžném životě, životní rytmus, jeho emoce a prostředí, stává se závislým na druhých.

Gulášová (2009) uvádí následující obecně se vyskytující změny u onkologického pacienta:

1. precitlivenost pacientů, větší citová dráždivost,
2. časté výkyvy nálad,
3. záporné emoce – strach, obavy, deprese, deprese, až apatie,
4. pocit méněcennosti,
5. pocit znehodnocení, utlačování a pronásledování,
6. narušení mezilidských vztahů.

Angelovičová a Máthéová (2012) doplňují nedostatečný spánek, nechutenství a snížení nebo ztrátu sexuálního pudu. „Nemoc vpadá do pacientova života a modifikuje jeho budoucnost a vyhlídky, tedy naplňování jeho smyslu života“ (Mojtová, Sedlárová, Šrank, 2013, s. 25). Pacient podle svých psychických a fyzických možností mění své životní cíle a hodnoty. „Nemoc ohrožuje pacienta na životě a konfrontuje ho s myšlenkou smrti. Dalším zdrojem úzkosti je samotná léčba onemocnění, její vedlejší účinky, nejasná délka trvání a nejistý efekt. Nezvládnutelný strach a vysoká hladina úzkosti může přerůst do úzkostných poruch a fobií.“ (Andrášiová, 2007, s. 45). Pacient má nejistou budoucnost, s níž se spojuje pokles některých kompetencí, na jejichž základě smutní, cítí se být méněcenný, což může přerůst do deprese. U pacientů se setkáváme s poruchami spánku, dlouhodobě přetrvávajícím rozrušením, nočními můrami, negací onemocnění, sebepopoúčinkem, odmítáním léčby, které je iracionálně podmíněné, nespavostí a psychogenním zvracením (Andrášiová, 2007). Nemoc zasahuje všechny sociální role pacienta, roli partnera, manžela, rodiče, roli v zaměstnání.

Současné trendy ukazují na snížený počet mezigeneračních domácností, odkládání uzavírání manželství, rodiny, kde dominuje kariéra, a i přes zvyšování v oblasti technologií a globalizace, které by měly podporovat sociální kontakty, lidé se stávají čím dál více sociálně izolovaní. Podpora ze sociálních vztahů tlumí nebo zmírňuje nepříznivý vliv stresorů na zdraví (Holt-Lunstad, Smith, Layton, 2010).

Onkologické onemocnění přesahuje osobnost pacienta a zasahuje celou jeho rodinu a okolí. Ironií je, že právě v čase choroby, kdy člověk potřebuje sociální oporu, sociální vztahy selhávají. Partneři, rodiče, rodina onkologických pacientů často nezvládají každodenní péči o svého blízkého, podléhají tlaku, který je na něj vyvíjen, nedokáží se vyrovnat se svými emocemi a bolestí, takže často dochází k rozvodům, odloučení partnerů a rodin.

Sociální práce s onkologickými pacienty

Sociální práce spolupracuje s jinými odvětvími a stále více se využívá sociální práce při řešení nejrůznějších lidských problémů a pomoci člověku. Tím, že se neustále zvyšuje počet onkologicky nemocných, společnost vyžaduje potřebu práce sociálního pracovníka i v této oblasti.

Celé minulé období se vyznačovalo úsilím o resortní oddělení zdravotní a sociální problematiky bez nezbytné provázanosti (Vurm, 2007). Podle Platóna „největší omyl při léčbě nemocí je, že jsou lékaři, kteří léčí tělo, a lékaři, kteří léčí duši, i když tělo a duše jsou jednotné a nedělitelné“. Pacient potřebuje nejen zdravotní pomoc, ale vyžaduje i pomoc v sociální oblasti, a proto se tyto roviny musí prolínat, nikoli vzájemně oddělovat. Opět zdůrazňujeme holistický přístup.

Diagnostikování rakoviny, život s vědomím nádorového onemocnění a jeho potřebná léčba ovlivňuje člověka nejen fyzicky, ale i psychicky a působí také na mezilidské vztahy. Pacient se musí v průběhu onemocnění adaptovat, mnoho věcí musí přehodnotit a přijmout. A to jsou důvody, proč je třeba věnovat se problematice onkologicky nemocného pacienta (Liga proti rakovine Slovenskej republiky).

V jistém pojetí onkologický pacient zůstává pacientem po celý život. Siracká (2003), prezidentka Ligy proti rakovine v Slovenské republice, tvrdí, že nutnost přísného sledování pacienta, pravidelných kontrol, diagnostických testů i po mnoha letech po skončení léčby determinuje nejen psychologický stav pacienta, ale i stav pacienta v rodině a společnosti. Pacienti často prožívají smutné a tragické situace, k nimž patří diskriminace, rozvody, izolace pacienta v rodině, představa „infekčnosti“ rakoviny pro okolí.

Práce s onkologickým pacientem představuje pro sociálního pracovníka velkou psychickou zátěž, nese odpovědnost za svého klienta, měl by přistupovat lidsky, měl by být vybaven dávkou empatie, ale zároveň dát pozor, aby se nestotožnil s klientovou situací, nepřevzal jeho pocity a problémy za vlastní, protože by tím stav klienta zhoršil. Při rakovině nemůže být tabu ani téma umírání a smrti. Pacienti mají často otázky týkající se smrti, ale s blízkými a rodinou se o ní nedokáží bavit. Když člověk onemocní, tato témata ho již zasahují mnohem více, jsou mnohem blíž a zcela jinak je prožívá. „Tak jako je jedinečný a neopakovateľný každý jedinec, tak je jedinečná a neopakovateľná práce s ním. Človek je holistická bytost, to znamená, že nesmíme opomenout nebo zanedbat ani jednu složku bio-psycho-sociální a spirituální dimenze“ (Mojtová, Sedlárová, Šrank, 2013, s. 9).

Holistický přístup nepředstavuje jen ucelený pohled na pacienta z hlediska jeho bio-psycho-sociálních aspektů, ale uplatňuje se i v pohledu na péči, která se orientuje nejen na pacienta, ale i na jeho rodinu, jejich problémy a vzájemné vztahy.

Významnou roli hraje rodina, jak jsme už víckrát zmiňovali. I v této oblasti se sociální pracovník angažuje a zajišťuje, aby fungovala, protože „v čase, kdy je jeden z členů rodiny vážně nemocný, dostává se do krize celý rodinný systém. Komunikace v rodině se zasekne a lidé se dostávají do izolace, protože se snaží chránit jeden druhého před špatnými zprávami... sociální pracovník zpravidla nepracuje s dysfunkční rodinnou strukturou, ale pracuje s fungující rodinou, která se snaží vyrovnat s abnormální situací“ (Kasanová, 2009, s. 57).

Drisko (2000) tvrdí, že úlohou sociálního pracovníka je pochopit vnitřní, subjektivní svět jednotlivce, ale zároveň musí pochopit kontext, v němž se jedinec nachází. Sociální pracovník musí být vybaven vynikající citlivostí k druhým.

Na základě těchto poznatků bychom zdůraznili využití socioterapie v oblasti sociální práce při práci s onkologickým pacientem. „Sociální terapie je proces, který je založen na dynamické interakci mezi klientem a sociálním pracovníkem. V tomto procesu jde o vědomé úsilí o formování názorů, přesvědčení, postojů, pocitů a jednání klientů“ (Levická, 2003, s. 90). Sokolowska (in Levická, 2003, s. 90) chápe socioterapii jako „činnost, která má poskytnout nemocnému nebo nemocí ohroženému jedinci dostatek možností pro vytvoření sociálních kontaktů, které jsou příznivé pro udržení nebo znovuvytvoření jeho adekvátního sociálního chování. Hlavní úlohou socioterapie je posílení, obnovení a udržení pacientova zájmu o reálný společenský život a reálné sociální vztahy“.

Sociální pracovník při práci s onkologickými pacienty by měl působit přímo v nemocnicích, léčebných centrech, kde je jeho potřeba nejaktuálnější, a být skutečně přítomný. Socioterapeutickým rozhovorem sociální pracovník mapuje aktuální potřeby onkologických pacientů a aktivně je naslouchá, při tom musí být vybaven dávkou empatie.

Rakovina přináší potíže v různých oblastech života člověka, změny sociálních rolí, způsobuje nejen fyzickou, ale i psychickou a emoční bolest, léčebné postupy vyvolávají v člověku často strach a úzkost. Sociální pracovník pomáhá pacientovi vyrovnat se s nejistotou, s diagnózou. Při nezvládání těchto potíží se může pacient ocitnout v sociálním vyloučení. Sociální pracovník pomáhá a podporuje pacienta při opětovném zařazení do sociálních rolí a života. Výsledkem socioterapie je úspěšná adaptace na situaci, v níž se člověk ocitl, a stabilizace jeho sociálních sítí. „Často se mluví o tom, jak náročné je být onkologickým pacientem a zvládnout léčbu, ale stejně náročné je i být rodinným příslušníkem a zvládat vše, co nemoc spouští nejen v pacientovi, ale i v celém nejbližším okolí“ (Gregussová, 2012, s. 9). Socioterapie je proto vhodná. Nesoustředí se jen na samotného pacienta, ale i na jeho rodinu a širší sociální prostředí.

Zakouřilová (2008) tvrdí, že socioterapie je zaměřená na podporu komunikace, získávání informací a motivace pacienta. Kredátus (in Žiaková, 2005) považuje za cíl socioterapie korekci postojů, které se u člověka příchodem nemoci a prožívanou krizí změnily.

Onkologický pacient je často uzavřený, odmítá komunikovat, je pasivní. Sociální pracovník pro zaktivizování takového pacienta může využít socioterapeutické aktivity, jako jsou arteterapie, muzikoterapie, ergoterapie, biblioterapie, které snižují bolest pacienta a podporují jeho emoční zdraví, působí relaxačně a zmírňují úzkost.

Závěr

V článku jsme se snažili poukázat na potřebu sociální práce v oblasti onkologického onemocnění. Rakovina má široký dopad nejen na samotného pacienta, ale i na jeho rodinu a okolí, čímž poskytuje sociálnímu pracovníkovi rozsáhlé působení.

Tak jako je třeba celostně nahlížet na člověka a onkologického pacienta jako na jeden celek, měl by tak působit a pracovat zdravotnický personál a sociální pracovník. Tito odborníci by měli tvořit jeden komplexní tým, což by pro onkologického pacienta přineslo efektivnější léčbu a zlepšování jeho kvality života.

Sociální pracovník se může na jedné straně věnovat prevenci, může tak působit při předcházení vzniku rizikových faktorů, které ovlivňují vznik a vývoj rakoviny. Na druhé straně může poskytovat odbornou pomoc už při vzniku onkologického onemocnění a věnovat se nejen pacientovi, ale měl by působit i v jeho rodině. Vliv sociálního pracovníka dokáže u onkologického pacienta vybudovat správný postoj k nemoci, prostřednictvím strategií zvládání naučit pacienta bojovat se stresem, strachem, negativními emocemi. Množství výzkumů potvrdilo, že rodina pozitivně ovlivňuje adaptaci na nemoc, její průběh a léčbu, pacienta motivuje. Sociální pracovník může takovou sociální oporu podporovat a posilovat, zároveň v případě její absence ji nahrazovat.

Sociální pracovník při práci s onkologickým pacientem by měl působit přímo v prostředí pacienta a na Slovensku takováto práce chybí. Incidence zhoubných nádorů každým rokem narůstá a je nepochybně nezbytné začít v této oblasti působit.

Autoři:
Mgr. Lucia Ištvánová
prof. PhDr. Eva Žiaková, CSc. Seznam bibliografických odkazů

ANDRÁŠÍKOVÁ, Mária. 2007. Psychologické minimum o psychickom prežívaní onkologického pacienta. In Via practica. ISSN 1339-4790, 2007, roč. 4, č. S2, s. 42–46.

ANGELOVIČOVÁ, Katarína - MÁTHÉOVÁ Eva. 2012. Špecifiká psychického prežívania u pacienta s diagnózou nádorového ochorenia na klinike urológie. In CHALUPOVÁ Martina - IŠTOŇOVÁ Miriam - JUDIČÁKOVÁ Mária. Súčinnosť podporných profesií pri starostlivosti o pacienta/klienta. Prešov : Prešovská univerzita v Prešove, Fakulta zdravotníckych odborov, 2012. ISBN 978-80-555-0512-1, s. 94-101.

DOBRÍKOVÁ, Patricia. 2007. Zvládanie záťažových situácií. Ako si zachovať duševné zdravie. Bratislava : Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2007. 126 s. ISBN 978-80-89271-20-7.

DRISKO, James Winship. 2000. Practice evaluation in clinical social work. In Smith College Studies in Social Work. ISSN 0037-7317, 2000, roč. 70, č. 2, s. 179-184.

GREGUSSOVÁ, Monika. 2012. Rakovina vzťahov. In Socioterapia. ISSN 1338-7138, 2012, roč. 2, č. 4, s. 9-10.

GULÁŠOVÁ, Ivica. 2009. Telesné, psychické, sociálne a duchovné aspekty onkologických ochorení. Martin : Osveta, 2009. 99 s. ISBN 978-80-80633-05-9.

HOLT-LUNSTAD, J., SMITH, T. B., LAYTON, J. B. : Social Relationships and Mortality Risk: A Meta-analytic Review [online]. [cit. 2015-02-10]. Dostupné na internete: .

KASANOVÁ, Anna. 2009. Až za hranice života, III. diel: Starostlivosť o zomierajúcich. Nitra : UKF, 2009. 98 s. ISBN 978-80-8094-527-5.

KOČIŠOVÁ, Agnesa. 2012. Sociálna práca a poradenstvo pri zlepšovaní kvality života onkologicky chorých I. In Sociálne a politické analýzy. ISSN 1337 – 5555, roč. 6, č. 2, s. 97-182.

LEVICKÁ, Jana. 2003. Metódy sociálnej práce. Trnava: Trnavská univerzita, 2003. 122 s. ISBN 978-80-89074-38-9.

Liga proti rakovine SR [online]. [cit. 2015-02-10]. Dostupné na internete: .

MOJTOVÁ, Martina - SEDLÁROVÁ, Katarína - ŠRANK, Marek. 2013. Klinický sociálny pracovník. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva, 2013. 263 s. ISBN 978-80-558-0269-5.

PETERKOVÁ, Hana a kol. 2013. Typ C – osobnost či copingová strategie? In Psychosom. ISSN 1214-6102, 2013, č. 4, s. 244-256.

Siracká Eva : Práva onkologických pacientov. Rodinný lekár [online]. [cit. 2015-02-05]. Dostupné na internete: .

VALOVIČOVÁ, E. 2009. Onkologická výchova pre stredné školy. Bratislava: Liga proti rakovine SR, 2009. 100s. ISBN 978-80-89201-38-9.

VURM, Vladimír. 2007. Vybrané kapitoly z veřejného a sociálního zdravotníctvi. Praha: Triton, 2007. 304 s. ISBN 978-80-7254-997-9.

ZAKOUŘILOVÁ, Eva. 2008. Sociální terapie aneb její teorie. Praha: Institut pro místní rozvoj, 2008. 155s. ISBN 978-80-86976-14-3.

ŽIAKOVÁ, Eva. 2005. Psychosociálne aspekty sociálnej práce. Prešov: Akcent Print, 2005. 232 s. ISBN 80-969274-2-6.