Podpora fyziologického zármutku při perinatální ztrátě

Vložená média: https://open.spotify.com/embed/episode/7uf3matZ6rN8pHRXWJ2YgK?utm_source=generator

Od počátku roku 1980 se odborná literatura (především zahraniční; v naší odborné literatuře je problematice stále věnována okrajová pozornost) začala věnovat zvýšené pozornosti i problematice neúspěšného těhotenství jako bolestivé ztráty, nikoli pouze jako jednoduché porodnické události. Problém adaptace na neúspěšné těhotenství se stává předmětem intenzivního výzkumu mnoha profesionálů z oblasti ošetřovatelství, porodní asistence, porodnictví, psychiatrie, psychologie, sociální práce, teologie, bioetiky a dalších příbuzných disciplín.

Za neúspěšné těhotenství lze označit každé těhotenství, které končí potratem (spontánním nebo umělým), intrauterinní nebo intrapartální smrtí plodu. V zahraniční literatuře (především angloamerické) se setkáváme s pojmem perinatální ztráta, který přesněji vystihuje podstatu problematiky neúspěšného těhotenství.

Perinatální ztráta (perinatal loss, pregnancy loss) označuje intrauterinní úmrtí plodu, spontánní potrat, umělé ukončení těhotenství z důvodu fetálních anomálií a ze zdravotních důvodů matky, porod mrtvě narozeného dítěte a smrt dítěte v časném poporodním období, přičemž očekávanou reakcí matky (rodičů) je hluboký smutek a žalo (Gorrie et al., 1994, Mattson et al., 1993, Urbanová, 2004).

Někteří odborníci rozlišují přirozenou a umělou smrt plodu a pod pojem perinatální ztráta nezařazují interrupci. V současnosti však roste přijetí umělého potratu, především v pokročilejších fázích těhotenství, jako perinatální ztráty. Potvrzují to i výsledky mnoha výzkumů, které se zabývají dopadem umělého potratu na duševní stav ženy (Hyde Bryar, 1997, Shaohua 2021, Urbanová, 2004).

Tento typ ztráty může narušit fyzický i psychický blahobyt rodičů a narušit rodinné vztahy. Nedávné studie poukazují na to, že osobní odezvy na perinatální ztrátu mohou být mnohem intenzivnější, než se původně předpokládalo.

Podobně specifická situace vzniká tehdy, když je prenatálně u plodu stanovena diagnóza, která je neslučitelná se životem, nebo limituje přežití dítěte na krátkou dobu po narození, a rodiče se nerozhodnou pro umělé ukončení těhotenství, ale pro „sdílení“ (Resolve Through Sharing - RTS). Rozhodnou se pro narození dítěte a následnou perinatální paliativní péči (perinatal palliative care). V této situaci je třeba rodičům poskytovat kontinuální podpůrnou péči integrovanou do perinatální paliativní péče. Podpůrná péče, která by měla směřovat k zdravému zármutku, by měla začínat v době stanovení aktuální nebo suspektní diagnózy a pokračovat po narození i po smrti dítěte (Obr.1).

Obrázek 1 Modely podpůrné péče při prenatálně diagnostikované nepříznivé prognóze

„Support care“ představuje poskytnutí emoční, fyzické, sociální, duchovní a informační podpory. Cílem podpůrné péče je především podpora fyziologického procesu zármutku v rodině, přijetí a dodržování práv rodičů a dětí, realizace procesů podporujících fyziologické zármutí, vytvoření adekvátních psychických a fyzických podmínek rodičům pro rozloučení s dítětem a zajištění empatického přístupu k truchlící rodině (Magyarová, 2005).

V rámci emoční podpory truchlících rodičů je vhodné uplatňovat následující ošetřovatelské intervence:

• Zajistit komfort, soukromí a dostatečný časový prostor (tato opatření umožní truchlícím rodičům projevit žal a zabrání situacím jako např. kontakt s novorozeným dítětem jiné matky apod.).
• Mluvit s rodiči a vysvětlit potřebu otevřeného vyjadřování pocitů.
• Ptejte se otce také na jeho pocity, na jeho otázky (často se stává, že otec projevuje méně emocí než matka, a přitom může být zatížen podporou matky i vlastním smutkem a zármutkem).
• Vyjádřit soucítění – slovně (např. „Je mi líto, co se stalo.“), neverbálně (např. držením klientčiny ruky během rozhovoru, tichou přítomností).
• Používat prvky terapeutické komunikace, které podporují verbalizaci pocitů (např. „Můžete mi říct víc o ...“, „Čeho se obáváte?“; vhodné je také využít tvrzení s otevřeným koncem – např. „Musí to být pro vás jistě těžké...“, nebo reflexi pocitů, které klienti projeví – např. „Cítíte vinu proto, že jste nedodržela klid na lůžku?“). Tyto příklady otevřené komunikace povzbuzují rodinu k vyjadřování pocitů, které v ní bolestivá ztráta vyvolává, což je prvním krokem k jejich překonání.
• Podpořit rodiče při otevřené komunikaci s dalšími jejich dětmi. Děti nemohou pochopit plný význam situace; takový přístup však klade základ pro budoucí porozumění a důvěru v rodině. Když mluvíme se sourozencem zemřelého dítěte, je třeba se vyhnout formulacím: „...už ho nebude nic bolet...“ nebo „žije teď s Bohem nebo zesnulými příbuznými...“ ani „...odešel...“ Tyto informace jsou pro dítě matoucí. Vysvětlení by mělo být krátké, pravdivé a přímé.
• Pokud rodiče pojmenovali plod, používat toto jméno při kontaktu s nimi. Při ztrátě dítěte v raných fázích těhotenství nepoužívat pojem „potrat“, ale mluvit o „ztrátě dcery/ syna“.
• Využívat relaxační cvičení (může je vést psycholog nebo jiný vyškolený zdravotník pro více pacientek najednou).
• Pomáhat při vytváření vzpomínek (pokud je možnost poskytnout fotografie ultrazvukového obrazu plodu, mluvit o stupni vývoje plodu v období perinatální ztráty, diskutovat o možnosti pohřbu, zajistit kontakt s mrtvým dítětem (nutné individuálně zvážit), poskytnout rodině předměty, které mohou vyvolávat vzpomínky; některé porodnice připravují rodičům pamětní balíček obsahující např. pramínek vlasů, fotografii nebo otisk chodidel, oblečení či deku). Pokud pamětní předměty rodina momentálně odmítá převzít, je třeba je uchovat na později (minimálně jeden rok); často se rodiny po určité době o tyto předměty znovu začnou zajímat.
• Umožnit rodině, kdykoliv o to požádá, vidět jejich dítě, ale předtím je nutné rodinu připravit na případné anomálie jejich popisem, nikoliv však zbytečným zdůrazňováním nebo zaujatím negativního či extrémně emotivního postoje.
• Omezit počet pracovníků, s nimiž musí rodina do kontaktu přijít.
• Mluvit s rodinou o fyziologickém procesu zármutku a možnostech jeho podpory (Bowles et al., 2000, Mattson, 1993, Neubert et al., 1999, Leifer, 2004, Lehotská 2012).

Péče o biologické potřeby zahrnuje:

• Kontinuální, rutinní pooperační nebo poporodní ošetřovatelskou a lékařskou péči o matku.
• Ošetření mrtvého dítěte s úctou; při péči o živý plod poskytnout „comfort care“, respektive perinatální paliativní péči.
• Manipulaci s pozůstatky jako s živým dítětem.
• Sledování psychického a somatického stavu. Při výskytu tělesných obtíží může jít o somatizaci, tedy přenesení psychického prožívání stresu do tělesné oblasti (Gold, 2007, Lehotská, 2012).

Sociální a duchovní podporu je možné zajistit prostřednictvím následujících intervencí:

• Zajistit kontakt s podpůrným systémem.
• Na žádost umožnit kontakt s knězem nebo jiným duchovním.
• Seznámit klientku a její rodinu s možnostmi dalších podpůrných zdrojů (psycholog, psychiatr, podpůrné skupiny, internetové linky zaměřené na danou problematiku...). V případě zájmu nebo při popsaných patologických projevech adaptace zajistit kontakt s nimi.
• Podporovat rodinu v udržování dosavadních sociálních kontaktů a v navazování nových.
• Zajistit hodnotovou podporu a zvážit, zda žena není pod tlakem okolí (rozhodnutí pro UUT). Pokud jedná pod tlakem okolí, vnímá situaci jako dvojí selhání. V žádném případě nekomentovat ani neodsuzovat konání a rozhodování ženy (Bowles et al., 2000, Mattson et al., 1993, Neubert et al., 1999, Leifer, 2004, Lehotská, 2012).

Poskytnutí informační podpory a edukace odborná literatura doporučuje realizovat následovně:

• Seznámit rodiče s možnými emočními změnami a respektovat jednotlivé fáze smutku, kterými truchlící rodina prochází. Znalost jednotlivých fází smutku umožňuje sestře (porodní asistentce) posoudit, zda proces zármutku probíhá normálně, nebo zda u některého člena rodiny nedochází k dysfunkčnímu smutku. Znalost jednotlivých fází v procesu zármutku umožní porozumět reakcím i chování klientů a adekvátně na ně reagovat. Např. hledání viníka je normální součástí zármutku a nemusí být cíleně namířeno proti zdravotníkům.
• Sledovat psychický a emoční stav členů rodiny i po propuštění matky z nemocnice (i v případě, že během hospitalizace nebyly zachyceny žádné prvky patologické adaptace u žádného člena rodiny). Zkoumat psychický a emoční stav členů rodiny po týdnu, měsíci, od propuštění (osobně, telefonicky). V případě výskytu patologických reakcí i častěji. Po roce se doporučuje opětovná návštěva s opětovným přezkoumáním emocionálního a psychického rozpoložení klientů.
• Potvrzovat vysvětlení, které podal lékař, a používat jednoduchou řeč (např. v čem byl problém, proč se to stalo atd.). Je to důležité proto, že lidé v zármutku nevnímají vysvětlení nebo mu nerozumějí na první pokus, protože se nemohou soustředit (Bowles et al., 2000, Mattson et al., 1993, Ney et al., 1998, Neubert et al., 1999, Leifer, 2004, Lehotská, 2004, Lehotská, 2012).

Pokud chceme poskytovat kvalitní a individualizovanou ošetřovatelskou péči ženám a rodinám s neúspěšným těhotenstvím, je třeba, abychom si jako poskytovatelé zdravotní péče uvědomili potřebu stát se součástí podpůrného systému truchlících rodičů.

Některá porodnická, pediatrická či neonatologická pracoviště, především v zahraničí, si vytvářejí guidelines, dokumentaci, plány ošetřovatelské péče a standardizované postupy pro rodiny s neúspěšným těhotenstvím. Dokonce některá pracoviště vyžadují od svých zaměstnanců absolvování kurzů a školení (bereavement programs). Školiace aktivity organizují univerzity, nemocnice nebo náboženské organizace.

Cíl

Zjistit míru využívání specifických ošetřovatelských intervencí minimalizujících riziko vzniku maladaptivních reakcí na perinatální ztrátu.

Soubor a metody

Sledovaný soubor tvořily sestry a porodní asistentky na pracovištích (gynekologicko-porodnická oddělení, neonatologická pracoviště, JIS), kde můžeme předpokládat jejich poměrně častý kontakt se ženami a rodinami, které mají zkušenost s perinatální ztrátou.

Na sběr údajů a dosažení stanoveného cíle jsme použili empirickou metodu dotazníku. Relevance jeho využití v naší práci spočívá v zajištění anonymity a tím v zjištění objektivnějších informací, než by tomu bylo při přímém kontaktu s respondenty.

Průzkum probíhal na vybraných pracovištích na Slovensku. Způsob administrace dotazníka byl kombinovaný. Celkem jsme distribuovali 130 dotazníků, vrátilo se 106. Návratnost dotazníků byla 81,5 %.

Výsledky

Prostřednictvím číselné škály jsme zjišťovali, do jaké míry personál integruje do péče o ženy (rodiny) s perinatální ztrátou intervence, které přispívají k zdravému procesu zármutku. Šlo konkrétně o následující specifické přístupy (v Tab. 1 vyjádřené čísly 1–19): 1 – používáme měřicí a hodnoticí nástroje při identifikaci maladaptivních reakcí, 2 – vedeme s ženou otevřený rozhovor o příčinách perinatální ztráty, 3 – zajišťujeme maximální soukromí umístěním na jednolůžkovou izbu, 4 – vedeme se ženou rozhovor o dítěti (stupeň vývoje, vzhled), 5 – vybízíme ženu k otevřenému vyjadřování pocitů, aktivně se ptáme na její pocity, 6 – zajímáme se, jak situaci vnímají ostatní členové rodiny (otec, sourozenci), 7 – snažíme se potlačit myšlenky na tuto událost, 8 – sledujeme psychický a emoční stav ženy i po propuštění, 9 – vysvětlujeme rodičům, jak probíhá proces zármutku, 10 – umožňujeme neomezený kontakt s rodinou, 11 – informujeme rodiče o možnosti pohřbu plodu i v případě potráceného nebo předčasně odebraného plodu, 12 – zajišťujeme kontakt s psychologem, 13 – doporučujeme kontaktovat podpůrné skupiny, 14 – umožňujeme přímý kontakt s mrtvým/umírajícím dítětem, 15 – poskytujeme rodičům konkrétní vzpomínky na dítě (ultrazvukový obraz, fotografii, pramínek vlasů, odtisk chodidel), 16 – podáváme psychofarmaka, 17 – naše pracoviště organizuje pamětní akce pro rodiny, které přišly o dítě, 18 – omezujeme počet personálu zapojeného do péče o ženu s perinatální ztrátou, 19 – v případě, že rodiče odmítají pamětní předměty, tyto archivujeme ještě určitou dobu.

Škála vyjadřovala míru využívání specifických intervencí v péči o ženy s perinatální ztrátou, přičemž skóre 1 představovalo nikdy, 2 ojediněle, 3 někdy a 4 téměř vždy.

Tabulka 1 Využívání specifických ošetřovatelských intervencí

Na základě odpovědí respondentek i jejich souhrnných statistik můžeme konstatovat, že nejvíce využívanou intervencí je umožnění neomezeného kontaktu s rodinou (x̄ = 4, x̃ = 4). Většina dotázaných uvedla, že někdy, respektive téměř vždy (x̄ = 3,68, x̃ = 4), se snaží potlačit myšlenky na tuto událost, avšak podle dostupné literatury je právě snaha o potlačení myšlenek na bolestivou událost možným základem pro rozvoj komplikovaného zármutku a různých maladaptivních reakcí.

Ze souhrnných statistik vyplývá, že sestry a porodní asistentky z námi sledovaného souboru využívají v ošetřovatelské péči o ženy s perinatální ztrátou jen někdy (x̃ = 3) následující intervence: otevřený rozhovor o porodu/potratech (x̄ = 3,40), podávání psychofarmak (x̄ = 2,92) a umístění ženy na samostatnou izbu (x̄ = 2,57). Ojediněle (x̃ = 2) v praxi realizují: zajištění kontaktu s psychologem (x̄ = 2,29), otevřený rozhovor o dítěti (stadia vývoje, vývojových změnách a vzhledu) (x̄ = 2,21), aktivní zjišťování pocitů ženy (x̄ = 2,21), přímý kontakt rodičů s mrtvým dítětem (x̄ = 2,21, většinou na neonatologických pracovištích) a informování o možnosti pohřbu potráceného a předčasně odebraného plodu (x̄ = 2,19). Podle odpovědí sledovaného souboru nikdy (x̃ = 1), respektive ojediněle využívají standardizované měřicí a hodnoticí techniky v diagnostice maladaptivních reakcí (x̄ = 1,55), sledují psychický a emoční stav ženy po propuštění (x̄ = 1,51), vysvětlují, jak probíhá proces zármutku (x̄ = 1,51), posuzují, jak situaci zvládají ostatní členové rodiny (x̄ = 1,51). Stejně nikdy (x̃ = 1) nebo ojediněle poskytují konkrétní vzpomínky na dítě (ultrazvukový obraz, odtisk chodidel, fotografie) (x̄ = 1,21), realizují pamětní akce (x̄ = 1,21), omezují počet personálu v kontaktu se ženou po perinatální ztrátě (x̄ = 1,21), archivují pamětní předměty (x̄ = 1,21) a doporučují kontaktovat podpůrné skupiny.

Tabulka 2 Míra využívání specifických intervencí (prostřední škálová hodnota)

Tabulka 2 zobrazuje míru využívání (prostřední hodnotu) jednotlivých ošetřovatelských intervencí.

Diskuze

Di Marco et al. (2002) uvádějí, že proces zármutku po ztrátě dítěte je vysoce individuální, přičemž zájem a postup poskytovatelů zdravotní péče představuje jeden samostatný faktor, který tento proces významně ovlivňuje.

Zatímco proces zármutku po ztrátě blízké osoby studoval už Freud v roce 1890, zármutek rodičů, kteří přišli o své dítě, se dostal do centra zájmu profesionálů (psychologů, psychiatrů, sester, porodních asistentek, gynekologů, sociálních pracovníků...) až v 70. letech minulého století.

Ranější studie vnímaly zármutek žen jako progresivní, lineární syndrom nebo proces, který probíhá ve stanovených fázích a krocích, ale není dlouhodobý. Současný, revidovaný pohled definuje žal jako časově neohraničený, dynamický a pronikavý individuální proces (Capitulo, 2002).

Perinatální ztráta může být příčinou intenzivního distresu pro ženu samotnou, ale i pro jejího partnera či ostatní členy rodiny a vyžaduje od zdravotnických profesionálů vysoce senzitivní přístup založený na nejnovějších vědeckých poznatcích (Mansell, 2006).

V našich podmínkách se péče o ženu s perinatální ztrátou soustředí především na zvládnutí somatických komplikací souvisejících s neúspěšným těhotenstvím a minimální pozornost se věnuje psychické odpovědi na ztrátu dítěte, či samotnému procesu zármutku. Z uvedeného důvodu jsme se snažili zmapovat míru využívání specifických intervencí, které mohou přispět k podpoře zdravého zármutku na pracovištích, kde předpokládáme nejčastější kontakt personálu se ženami/rodinami, které utrpěly perinatální ztrátu.

Nejméně ze sledovaných specifických intervencí (průměrné skóre 1,21 = nikdy – ojediněle) využívaly sestry a porodní asistentky informování o podpůrných skupinách, poskytování a uchovávání pamětních předmětů, organizaci pamětních aktivit, respektive limitaci počtu personálu v kontaktu s pacientkami, které utrpěly perinatální ztrátu. Domníváme se, že nízká míra využívání těchto intervencí (ale i mnoha dalších) je do značné míry ovlivněna charakterem práce a zaběhnutými postupy na jednotlivých pracovištích, ale i absencí sítě služeb nebo nedostatkem personálu. V porovnání se zahraničím nemáme síť služeb (tzv. bereavement support service), které by ženy a jejich rodiny se zkušeností perinatální ztráty mohly využívat. V Austrálii dokonce vytvořili specializované pracoviště pro těhotné ženy se zkušeností perinatální ztráty (Pregnancy After Loss Clinic); (Meredith, 2017).

Inati (2018) ve své studii, kde sledovala ženy s komplikovaným procesem zármutku, uvádí, že až 90 % žen využilo odborné poradenství v této oblasti a 50 % z nich podpůrné skupiny.

Poskytování pamětních předmětů představuje v zahraničí běžnou a samozřejmou součást ošetřovatelské péče, která má potvrdit ztrátu, potvrdit, že těhotenství bylo skutečné a vyvrátit představy rodičů o míře poškození plodu (Robinson, et al., 1999, Leifer, 2004).

Začátkem osmdesátých let 20. století se v odborné literatuře začalo psát o potřebě zprostředkovat rodičům konkrétní vzpomínky na dítě v případě jeho ztráty ještě před narozením. V roce 1988 na základě žádosti rodičů se zkušeností perinatální ztráty se v USA uvedený postup začal ověřovat v praxi. Klinická praxe i výzkumy v oblasti perinatální ztráty již na počátku devadesátých let (Lemmer, 1991, Menke, McClead, 1990, Ryan et al., 1991) poukazují na pozitivní vliv využívání pamětních předmětů na proces zármutku (Thompson, 2001).

Kromě poskytování pamětních předmětů některé nemocnice, především v anglosaských zemích, organizují jakési pamětní akce „remembrance services“ na „ztracené“ děti v tomto roce. Některé rodiny praktikují i opakované výroční akce, nejčastěji charitativní podujatí, které umožňují a posilují opětovné vzpomínky na ztracené dítě (Robinson et al., 1999).

Je nezbytné sledovat, jak situaci zvládá nejen žena, ale i její partner, případně i ostatní členové rodiny. Tuto intervenci v našem sledovaném souboru sestry a porodní asistentky nikdy nevyužívají, nebo jen ojediněle (průměrné skóre 1,51).

Johnson a Puddifoot (1996), Vance et al. (1995), Overpack et al. (2002) sledovali zármutek mužů, jejichž ženy potratily. S využitím stejných sebehodnotících škál a standardizovaných dotazníků u mužů i žen zjistili některé stejné (zvýšení depresivního skóre), i některé odlišné projevy zármutku (muži méně projevovali svůj smutek navenek, např. pláčem, avšak vykazovali větší potřebu mluvit o ztrátě, projevovali více hněvu a agresivních reakcí). Ve dlouhodobých studiích (Overpack et al., 2002) bylo potvrzeno, že muži vykazují kratší trvání úzkosti a deprese, v pozdějším období však mají sklon k agresivnímu chování a nadměrné konzumaci alkoholu (Klier et al., 2002).

Meredith et al., 2017 sledovali, jak ženy se zkušeností perinatální ztráty vnímaly partnerství po ztrátě svých partnerů. I když některé uváděly, že muži měli někdy problém zúčastnit se, hodnotily tuto možnost velmi pozitivně. Uváděly, že to na partnera působilo „uklidňujícím“ způsobem, že se mohl v případě potřeby obrátit na někoho, velmi oceňovaly to, že o jejich partnerku „je se postaráno“.

Objektivizovat stav adaptace na neúspěšné těhotenství, zachytit včasné maladaptivní projevy, ale i odlišit normální reakce na ztrátu od projevů dysfunkčního zármutku umožňuje využívání měřicích a hodnoticích technik. Míru jejich využívání je podle výsledků našeho průzkumu opět velmi nízká (průměrné skóre 1,55).

S rostoucí profesionalitou sester a snahou o autonomii ošetřovatelského povolání se zvyšuje i odpovědnost sester při vstupním, průběžném, ale i závěrečném posuzování pro klinické i výzkumné účely. Měřicí a hodnoticí nástroje jsou potřebné pro vytvoření informační databáze, která je základem kvalitní ošetřovatelské péče. Tyto údaje zároveň demonstrují úroveň poskytované ošetřovatelské péče a profesní kompetence. Nástroj se může stát přímo součástí procesních standardů, ošetřovatelských formulářů a protokolů. Při výběru hodnoticího nástroje je nutné kromě validity a reliability brát v úvahu jeho kulturní senzitivitu, interdisciplinární charakter, náročnost administrace a skutečnost, zda se jedná o standardizovaný nástroj (pravidelně revidovaný klinickými experty); (Bóriková et al., 2009).

Velmi nízké skóre uplatnění (x̄ = 1,51) dosahovaly intervence týkající se sledování psychického stavu po propuštění a vysvětlení procesu zármutku. Právě u osob, které bezprostředně po ztrátě nevykazovaly žádné nebo jen minimální traumatické reakce, se později objevily výrazné symptomy dysfunkčního smutku. V souvislosti s perinatální ztrátou nebo postabortačním syndromem se často setkáváme se zintenzivněním maladaptivních projevů v období, které je nějakým způsobem významné pro ztrátu — dochází k tzv. výročním reakcím (anniversary reaction); (Hašto, 2005).

Sledování psychického stavu i po propuštění a případný včasný zásah se považuje za základ podpory fyziologického zármutku v rodině (support care). Inati et al. (2018) ve své studii sledovali ženy, které splňovaly kritéria komplikovaného zármutku, přičemž ženy poukazovaly na potřebu přezaměření nemocničního personálu v oblasti procesu zármutku a poradenství v této oblasti.

Střední skóre 2 (v praxi realizujeme ojediněle) bylo dosaženo u intervencí: zajištění kontaktu s psychologem (x̄ = 2,29), otevřený rozhovor o dítěti (stadia vývoje, vývojové chyby a vzhled) (x̄ = 2,21) a aktivní zjišťování pocitů ženy (x̄ = 2,21). Přestože terapeutická komunikace podporující verbalizaci je jednou z klíčových intervencí, její uplatňování opět není na dostatečné úrovni. V porovnání se zahraničím, např. (Inati, 2018) kontakt se psychologem využilo 66 % žen s projevy komplikovaného smutku. Ve studii realizované v roce 2012 (Lehotská, 2012) jsme zjistili, že navzdory možnosti využít psychologickou pomoc ženy ji často krát odmítaly. Pokud však ženy tuto pomoc vyhledaly, hodnotily ji jako vysoce efektivní. Domníváme se, že do značné míry je tento stav způsoben i přetrvávajícími předsudky, ale i absencí informační podpory ze strany zdravotníků a v současnosti i stále problematičtější dostupností.

Navzdory právní úpravě umožňující pohřeb mrtvě narozeného, potráceného nebo předčasně odebraného lidského plodu, jsou rodiče o této možnosti zdravotníky informováni ojediněle (x̄ = 2,19, x̃ = 2) a podle výpovědí sledovaného souboru spíše respektují přání rodičů, pokud o tuto možnost požádají, než aby jim o ní byli aktivně informováni. Pohřeb a pohřební rituály umožňují rodičům vyjádřit svůj žal, vnímat podporu rodiny a přátel (vyjádření soustrasti). Žijícím sourozencům pomáhají přijmout smrt sourozence (vědí, kde je jeho hrob); (Stringham, 1982).

Mnohé matky v případě ztráty dítěte v pozdější fázi těhotenství vyjadřují přání držet dítě v náručí; je to přání, kterému se často zdráhá vyhovět personál v nemocnici. V tomto ohledu je obecná shoda (alespoň mezi psychology a odborníky na tuto problematiku), že rodiče je třeba povzbuzovat, aby dítě viděli, dotkli se ho a drželi ho. Pokud se jedná o předpokládanou smrt novorozence v časném poporodním období, rodičům by mělo být umožněno, aby novorozence mohli navštěvovat, podílet se na jeho ošetřování, být u něj, když umírá (Hašto, 2005).

Umožnění přímého kontaktu rodičů s mrtvým dítětem dosáhlo v našem sledovaném souboru sester a porodních asistentek průměrného skóre 2,21 (ojediněle).

Součástí informační podpory je také otevřený rozhovor o porodu/potratech, jeho okolnostech a příčinách (v námi sledovaném souboru využívaný někdy, x̃ = 3). Podání psychofarmak (x̄ = 2,92) a umístění ženy na samostatnou izbu (x̄ = 2,57) realizují respondentky někdy (x̃ = 3). Umístění na samostatnou izbu umožňuje rodině setkat se o samé a trávit čas s dítětem. Podle našich respondentek je neomezený kontakt s rodinou umožněn téměř vždy (x̃ = 4, x̄ = 4).

Celkově se nám potvrdila poměrně nízká míra využívání specifických ošetřovatelských intervencí přispívajících k fyziologickému procesu zármutku (průměrné skóre 2,09 = ojediněle), přičemž téměř vždy (x̃ = 4, x̄ = 3,68) má personál tendenci potlačovat myšlenky pacientky na tuto traumatickou událost, což se považuje za rizikový postup z hlediska možných pozdějších maladaptivních reakcí. Také poměrně frekventované využívání psychofarmak bez dalších podpůrných kroků se pokládá spíše za málo efektivní přístup v prevenci komplikovaného zármutku.

Podobně jako v roce 2012 (Lehotská, 2012), kdy jsme kromě jiného též zkoumali míru uplatňování specifických podpůrných přístupů u žen a jejich rodin se zkušeností perinatální ztráty na vzorku 160 žen, jsme zjistili nízkou míru využívání nových, revidovaných přístupů k této specifické skupině pacientek.

Souhlasíme s názorem, že implementace nejnovějších vědeckých poznatků z oblasti podpory fyziologického zármutku do péče o ženy/rodiny s perinatální ztrátou může přispět k efektivnějšímu, humanizovanějšímu a individualizovanějšímu poskytování péče a tím k omezení prevalence patologických způsobů adaptace na ztrátu dítěte.

Autorka: PhDr. Mária Lehotská, PhD. Katolícka univerzita v Ružomberku, Fakulta zdravotníctva, Katedra ošetrovateľstva

Seznam bibliografických odkazů

BOWLES SV. - JAMES LC. - SOLURSH DS, et al. 2000. Acute and post-traumatic stress disorder after spontaneous abortion. In Am Fam Physician. 2000 Mar 15;61(6):1689-96. PMID: 10750876.

BÓRIKOVÁ, Ivana - ŽIAKOVÁ, Katarína - GURKOVÁ, Elena. 2009. Meranie a merací nástroj. In Ošetrovateľstvo a vedecký výskum. Martin : Osveta. 2009. ISBN 80-8063-304-2.s. 210-224.

BRYAR Hyde. 1997. One day you're pregnant and one day you're not: pregnancy interruption for fetal anomalies. Journal Obstet Gynecol Neonatal Nurs. 1997 Sep-Oct;26(5):559-66. doi: 10.1111/j.1552-6909.1997.tb02159.x.

CAPITULO, K. M. L. 2002. Etnography of perinatal grieving online : dizertačná práca. New York : Columbia University. p. 185.

DiMARCO, Marguarite et al. 2002. Effect of an educational bereavement program on health care professionals’ perceptions of perinatal loss. In The Journal of Continuing education in Nursing. ISSN 00220124, Jul/August 2002, vol. 33, no. 4, pp. 180-187.

GOLD, K. J. 2007. Navigating care after a baby dies: a systematic review of parent experiences with health providers. In Journal of Perinatology. ISSN 0743-8346, 2007, vol. 27, Iss. 4, pp. 230-237.

GORRIE, Trula et al. 1994. Foundations of Maternal Newborn Nursing. 1st ed. Philadelphia : Saunders Company, 1994. 1041 p. ISBN 0-7216-4033-8.

HAŠTO, J. 2005. Vzťahová väzba. 1. vyd. Trenčín : vydavateľstvo F, 2005. 300s. ISBN 80-88952-28-X.

INATI, Violet - MATIC, Mara - PHILLIPS Christine et. al. 2018. A survey of the experiences of families with bereavement support services following a perinatal loss. In ANZJOG. vol.58, no.1, pp. 54-63. https://doi.org/10.1111/ajo.12661

KLIER, C. M. - GELLER, P. A. - RITSHER, J. B. 2002. Affective disorders in the aftermath of miscarriage: A comprehensive review. In Archives of Women´s Mental Health. ISSN 1434-1816, oct. 2002, no.5, p. 129-149.

LEIFER, Gloria. 2004. Úvod do porodnického a pediatrického ošetřovatelství. 1. české vydání. Praha : Grada. 2004. 992. ISBN 80-247-0668-7.

LEHOTSKÁ, Mária. 2012. La perte périnatale. Perinatal loss as a colaborative problem. 1. vvd. S.É.C.T : Fribourg, 2012. 112p. ISBN 978-2-9700795-9-0.

MAGYAROVÁ, Gabriela. 2005. Podpora rodičov pri úmrtí novorodenca – naše skúsenosti s aplikáciou štandardu. In Trendy v ošetřovatelství IV. Ostrava : Zdravotne sociálna fakulta Ostravskej univerzity. 2005. ISBN 80-7368-182-X.

MANSELL, A. 2006. Early pregnancy loss. In Emergency Nurse. ISSN 1354-5752, December 2006, vol. 14, Iss. 8, p. 26-28.

MATTSON, Susan. et al. 1993. Core Curriculum for Maternal-Newborn Nursing. Philadelphia : Saunders Company, 1993. 800 p. ISBN 0-7216-3122-3.

MENKE, J. A. - McCLEAD, R. M. 1990. Perinatal grief and mourning. In Advances in Pediatrics. ISSN 0065-310, 1990, vol. 37, p. 261-283.

MEREDITH, Pamela - WILSON Trish - BRANJERDPON, Grace. et al. “Not just a normal mum”: a qualitative investigation of a support service for women who are pregnant subsequent to perinatal loss. In BMC Pregnancy Childbirth 17, 6 (2017). https://doi.org/10.1186/s12884-016-1200-9

NEUBERT , D. et al. 1999. Stresové príznaky u pacientek po UPT z indikace vvv. plodu, zásady komunikace. In Celostátní kongres české gynekologické a porodnické společnosti ČLS JEP. Ed. Čepický, P. 1. vyd. Praha : Euroagentur Levret, 1999. ISBN 80-238-4740-6, s. 207-211.

OVERPECK, M. D. et al. 2002. National underascertainment of sudden unexpected infant deaths associated with deaths of unknown causes. In Pediatrics. ISSN 0031-4005, 2002, vol. 109, no. 2, p. 274-283.

ROBINSON, M. et al. 1999. The relationship of attachment theory and perinatal loss. In Death Studies. ISSN 0748-1187, 1999. vol. 23, no. 3, p. 257-271.

SHAOHUA, Liu - SHEFALY, Shorey. 2020. Psychosocial interventions on psychological outcomes of parents with perinatal loss: A systematic review and meta-analysis. In International Journal of Nursing Studies. 2021, vol.117, May 2021. https://doi.org/10.1016/j.ijnurstu.2021.103871

THOMPSON, S., J., P. 2001. Framing history: The meaning parents ascribe to bereavement photographs received following perinatal loss : dizertačná práca. [s.l.] : Duquesne University, 2001.161p.

URBANOVÁ, Eva. 2004. Etické problémy spojené s interrupciou v druhom trimestri tehotenstva : dizertačná práca. Martin : JLF UK. 2004.