Etika je vědecká a filosofická disciplína, jejímž objektem zkoumání je morálka a zároveň vede člověka k jednání dobra a vyhýbání se zlu. Od dob řeckého filozofa Aristotela, který napsal první evropskou učebnici etiky, je etika chápána jako praktická filozofie. Každý den se rozhodujeme, řešíme různé události, tedy uskutečňujeme morální volbu, přicházíme do kontaktu s etikou. Někdy se rozhodujeme i mezi dvěma či více stanovisky. Ale také mlčení nebo pasivní postoj jsou činy člověka, které se projevují v jeho individuálním myšlení a chování.

Cílem etiky je správné uspořádání lidských skutků, tedy uspořádání do určitého metodického pořádku, souhlasného s požadavky a potřebami zdravého, přirozeného rozumu, jak uvádějí Roháč, J. a Dancák, P. (2009, s. 61).
Popisujeme a následně budeme zkoumat společné prvky etiky ve zdravotnictví, ošetřovatelství a v sociální práci u vybraných skupin osob.

V příspěvku popisujeme vybrané skupiny občanů, kteří jsou umístěni v institucionálních, sociálních a zdravotnických zařízeních. Popisujeme také institucionální péči v zařízení ošetřovatelské služby, kde mohou být umístěni dospělí jedinci, kteří jsou odkázáni na pomoc druhé osoby, podle zákona č. 448/2008 Z.z. o sociálních službách.

Vybrali jsme dospělé jedince, kteří byli umístěni v sociálních zařízeních, jsou v dlouhodobém nepříznivém zdravotním nebo sociálním stavu. Měli zdravotní nebo jiné postižení a byli hospitalizováni v nemocničních zařízeních, konkrétně na LDCH a hospitech, nebo celkovou odkázanost na pomoc druhé osoby řešili i jejich institucionálním pobytem v domově sociálních služeb /DSS/, podle výše uvedeného zákona o sociálních službách.

Potřebnou sociální službu mohou získat dospělí jedinci a senioři i v specializovaných zařízeních, kde mají zajištěnu potřebnou celodenní péči.
Senioři, kteří jsou odkázáni na pomoc druhé osoby, dosáhli důchodového věku a jsou umístěni v zařízení pro seniory, jsou další vybranou skupinou osob, které se v této práci věnujeme.

Staroba je poslední etapou procesu stárnutí. Dnešní doba umožňuje prodlužovat život moderními technikami a novými farmaky, ale lidé přicházejí o chuť žít. Maskalíková, T. (in: 2009, s. 26) tvrdí, že starý člověk má pocit, že je izolován, vyčleněn na okraji společnosti. Staroba má i svá nebezpečí. Přináší s sebou úbytek sil, únavu oslabující bystrost smyslů a paměť, objevuje se pesimismus. Autorka dále uvádí, že „starší lidé jsou nositeli hodnot, které se ztrácejí. Jsou vlastníky moudrosti, kterou potřebujeme.“ (in: Maskalíková, T., 2009, s. 26).

Neschopnost, odkázanost na pomoc druhé osoby při každodenních činnostech vyžaduje celodenní bio-psycho-socio-duchovní péči zajišťovanou dospělým jedincům a seniorům, kteří tyto činnosti nedokáží, nevědí nebo nemohou zajišťovat samostatně ani s pomocí příbuzných, jak tvrdí autorka této práce.

Aby byla staroba prožitá kvalitně, je nutné zajistit dobrý zdravotní stav, zachovat soběstačnost a nezávislost starého člověka, pozitivní rodinné prostředí a dobře fungující zdravotnický a sociální systém, jak uvádějí Hudáková, A. - Obročníková, A. (2008, s. 75).

V dnešní době se v souvislosti s institucionální péčí o seniory popisuje i přítomnost týrání, zanedbávání a zneužívání seniorů. Uvedenou téma autorka práce zařadila mezi důležité etické problémy, které je třeba zjišťovat, zkoumat a při zjištěných nedostatcích v institucionální péči i přiměřeně řešit. Na zmíněnou téma chce autorka teoreticky upozornit, protože ji zařadila mezi morální problém, který souvisí s tématem této práce a je třeba se mu podrobně věnovat a zkoumat ho.

Bužgová, R. - Ivanová, R. (2008, s. 10) popisují, že dochází k nevhodnému zacházení se seniory v institucionální péči. Tvrdí, že je nutné realizovat další výzkumy, ale s respektováním a zachováním úcty a důstojnosti k zkoumanému člověku, protože senioři jsou snadno zranitelnou skupinou. Etice ve zdravotnictví a v ošetřovatelství s vybranými skupinami osob se věnujeme v následující kapitole. Základní principy lékařské etiky, jak popisují Šoltés, L. a Pullmann, R. (2008), jsou: prospěšnost, neškodnost, autonomie a spravedlnost. Zmínění autoři dále uvádějí etické požadavky lékařského povolání - tělesné a duševní zdraví; odbornou a osobnostní zdatnost; lékařské stavovské ctnosti: lásku k bližnímu, odpovědnost, obětavost, poctivost, sociální citlivost a další.

Historicky se lékařská etika hlásí k Hippokratově přísaze.
Specifičnost ošetřovatelství spočívá v tom, že se týká každého člověka od narození po smrt, jak popisuje Farkašová, D. (2001).

Uvádíme i vybrané témata ve zdravotnictví a ošetřovatelství, které souvisejí s naší vybranou tématikou - etický aspekt zdraví, nemoci a bolesti; etický aspekt v geriatrii. Zmiňujeme také etický aspekt v psychiatrické péči o seniory, z důvodu specifických psychiatrických diagnóz u seniorů, které jsou popisovány v odborné literatuře.

Samostatně se věnujeme a popisujeme etické aspekty v terminální, paliativní a hospicové péči. Etické aspekty eutanázie a eschatologie patří k morálním otázkám, které souvisí s celkovou péčí o umírajícího jedince, ale i s pomocí jeho rodiny či nejbližšího okolí, kde umírající osoba bydlí nebo je umístěna.

Etiku v sociální práci s vybranými skupinami osob, stejně jako etiku sociálního pracovníka považujeme za nutné popsat, protože sociální pomoc je součástí komplexní péče o klienta v sociálním zařízení i o pacienta na zdravotnickém lůžku.
Sociální pracovník respektuje mimo jiné pravidla i Etický kodex sociálních pracovníků, který uvádíme, jak ho popisují i Roháč, J. a Dancák, P. (2009, s. 103).
Multidimenzionalitu sociální práce popisuje mnoho autorů z oblasti sociální práce.
Čechová, J. (2001, in: Balogová, 2006) tvrdí, že tolik je definic sociální práce, kolik je teoretiků.
Vycházejíce z definice sociální práce z roku 2010 podle Mátela, A. a kol., který uvádí, že „profese sociální práce prosazuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích, stejně jako zmocnění a osvobození lidí k lepšení jejich prosperity.
Využíváním teorií lidského chování a sociálních systémů zasahuje sociální práce v oblastech, kde dochází k interakci lidí s jejich prostředím. Zásadní principy lidských práv a sociální spravedlnosti jsou pro sociální práci zásadní“ (Mátel. A. a kol., 2010, s. 64).

Sociální práce ve zdravotnictví je potřebnou a pomáhající složkou při celkové péči o pacienta hospitalizovaného v nemocničním prostředí. Společné prvky etiky ve zdravotnictví a sociální práci u vybraných skupin uzavíráme tímto příspěvkem. Zdravotnictví, ošetřovatelství a sociální práce jsou obory, které jsou vzájemně propojené a navázané na jejich spolupráci. Teoreticky uvedeme některé společné prvky etiky ve zmíněných profesích, které jednotlivé profese spojují a v praxi i realizují. Uvedeme tyto společné atributy:

  • ochrana lidského života,
  • pomoc lidem ve nepříznivé zdravotní nebo sociální situaci,
  • dodržování zákonnosti,
  • dodržování etických pravidel, zásad a norem,
  • lidskost,
  • kooperace,
  • proaktivita,
  • asertivně-empatický přístup,
  • sociální komunikace,
  • spolupráce s jinými institucemi a obory,
  • vzdělávání pracovníků v oboru.

Osobitě se věnujeme sociální komunikaci ve zdravotnictví a v sociální práci jako důležitému aspektu při komplexní péči o klienta nebo pacienta umístěného v zařízení zdravotnickém nebo sociálním. Zdravotnický pracovník nikdy nemůže pacientovi ublížit, jak vyplývá ze zásad lékařské etiky. Při využívání komunikačních technik s pacientem nemůže lékař pacienta podceňovat. Lékaři mohou správně využívat selektivní otevřenost a postupně odkrývat pravdivé informace pacientovi a jeho příbuzným, jak podrobněji popisují Šoltés, L. - Pullmann, R. a kol. (2008, s. 218). Pravidla lékařské etiky dodržují lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci. Sociální komunikace ve zdravotnictví je závislá na úrovni kvality komunikace mezi lékařem a pacientem. Šoltés, L., Pullmann, R. a kol. (2008) dále popisují, že předmětem dialogu není trpící duše ani nemocné tělo, ale vždy nemocný člověk. Člověk je zároveň tělo a duch, a proto všechny lidské skutky mají charakter tělesný a duchovní. Jendrejovský, J. (in: Šoltés, L-Pullmann, R. a kol., 2008, s. 188) tvrdí, že pojítkem tělesné a duševní oblasti člověka je duchovní rozměr každého člověka. Tedy spojení tělesnosti, duchovna a duševnosti je spojením, které tvoří integritu lidského jedince. Bez této jednoty nelze mluvit o celkovém uzdravování člověka. Sociální komunikace v ošetřovatelství je „výměnou informací mezi sestrou a pacientem, mezi sestrou a sestrou, sestrou a lékařem nebo jiným zdravotnickým pracovníkem.“ Sidorová, E. a Jakubíková, M. (2003) popisují, že kvalitní komunikaci v ošetřovatelství podmiňuje: schopnost empatie, individuální přístup k pacientovi, úcta k pacientovi a pozitivní vztah k pacientovi. Komunikaci v sociální práci blíže popisují také Čechová, E. a Havrilová a kol. (In: Tokárová, A. a kol., 2002, s.432). Tvrdí, že při srozumitelné, přesné komunikaci je důležité:

  • umět aktivně naslouchat;
  • umět pracovat s otázkami při řízení rozhovoru,
  • ocenit první kontakt s klientem,
  • ocenit ukončení rozhovoru,
  • ocenit význam a působení prostředí,
  • znát podmínky, za kterých dochází k selhání komunikace.

Jak uvádějí Roháč, J. a Dancák, P. (2009, s. 63-70), morálním slovům se snadno rozumí a umíme je bez problémů používat. V každodenní komunikaci uplatňujeme předporozumění morální skutečnosti, které předpokládáme i u druhých lidí. Součástí předporozumění morální skutečnosti jsou pojmy:

  • morální hodnocení,
  • svědomí,
  • dobrovolnost,
  • odpovědnost,
  • sociální zakotvenost,
  • a vlastní hodnota.

Etika duchovní služby na sociálních a zdravotnických lůžkách je neodmyslitelnou součástí celkové péče o nemocného pacienta nebo klienta, který potřebuje přiměřenou léčbu nebo sociální péči a pomoc osoby, která se podílí na jeho uzdravování nebo stabilizaci celkového jeho zdravotního a sociálního stavu. Spirituální péče by měla být důležitou doménou úsilí celého ošetřovatelského týmu, jak uvádějí Miženková, Ľ. - Kilíková, M. - Kvašňáková, D. (2009, s. 26). Některé životní události, zvláště extrémní situace jako je vážná nemoc, úraz, emoční stres, mohou souviset nebo být výzvou existující spirituality. Tyto situace mohou narušit rovnováhu duchovního rozměru člověka natolik, že dochází k duchovní nouzi (ztráta smyslu života, touha žít). Autorky dále tvrdí, že dnešní ošetřovatelství globálně uznává, že potřeby ducha jsou stejně důležité jako biologické, psychické či sociální potřeby. Proto hlubší poznání této dimenze zdravotními sestrami vede k zlepšování kvality ošetřovatelské péče (Miženková, Ľ. - Kilíková, M. - Kvašňáková, D. 2009, s. 27).

K společným prvkům ve zdravotnictví a sociální práci u vybraných skupin jsme zařadili a vybrali i některé zákony a charty práv pacientů, protože bezprostředně souvisejí s etikou ve zdravotnictví a etikou ve sociální práci, i s vybranou tématikou v našem příspěvku. Uvádíme:

  • Chartu práv pacientů v SR,
  • Evropskou chartu pacientů,
  • Dohodu o právech osob se zdravotním postižením,
  • Antidiskriminační zákon,
  • a Mezinárodní klasifikaci funkčnosti, postižení a zdraví.

Závěr

Každé lidské rozhodnutí má morální význam. Záleží na každém jedinci individuálně, jak se projeví jeho osobnost, svědomí i jeho morálka v každodenní činnosti, ale i v práci. Existuje množství kritérií, která spojují, ale i rozdělují názory, etické zásady či normy při výkonu jednotlivých činností v jednotlivých profesích. Dnešní moderní doba člověku na jedné straně pomáhá, ale současně může jedinci, rodině či skupině nebo společnosti i ubližovat.

Prieniky sociální práce jako vědy do jiných věd (a naopak) vyjadřují pojmy multidisciplinarita a transdisciplinarita, jak uvádějí Žilová a Tokárová (in: Tokárová, A., 2002, s. 53).

Zdravotnictví, ošetřovatelství a sociální práce jsou samostatné profese, ale mají společné prvky, které je vzájemně ovlivňují a spojují.
Pro zachování důstojného přežití každého jedince, nemocného, postiženého, opuštěného, chudého nebo starého je nutné respektovat i jeho individuální potřeby. Zároveň je třeba znát a aplikovat profesionální etiku výše uvedených povolání do praxe a zajišťovat celkovou bio-psycho-socio a duchovní složku péče každému jedinci bez ohledu na jeho věk, pohlaví, zdravotní a sociální status nebo jinou diferenciaci osobnosti klienta či pacienta. Etika ve zdravotnictví, ošetřovatelství a sociální práci má společné prvky, které uvedené profese spojují, což vede i k dosahování celkového bio-psycho-socio-duchovního stavu jednoty každé osobnosti. Mátel, A. a kol. (2010, s.14) uvádí, že v každé profesi se člověk může dostat do situace, kdy přicházejí v úvahu nejméně dvě alternativy chování. Pracovník se může dostat do etické dilemy tehdy, když má rozhodnout pro jedno z řešení, z nichž ani jedno není úplně dobré. Morální problémy vznikají tehdy, pokud se rozhoduje mezi dobrým a špatným, správným a nesprávným. S etickými dilematy a morálními problémy se denně setkává a řeší je lékař, když léčí pacienta, zdravotní sestra, když ošetřuje pacienta, a stejně tak i sociální pracovník v zařízení sociálních služeb, kde zajišťuje poskytování sociální péče. Sociální pracovník v oblasti „poskytování sociálních služeb klientovi, musí respektovat, že základní práva lidské osoby mají zásadní a výsostné postavení,“ jak popisují Roháč, J. a Dancák, P. (2009, s. 109). Jejich správná rozhodnutí při řešení problémů pacientů nebo klientů jsou podmíněna více faktory.
„Pouhá znalost etických zásad a norem vytvořených v etickém kodexu sama o sobě není zárukou toho, že bude příslušný pracovník jednat mravně, ale rozhodně ho může přivést k tomu, aby o těchto záležitostech přemýšlel, popřípadě se s těmito zásadami identifikoval, zvnitřnil si je a důsledkem toho potom jednal v souladu s nimi i se svým svědomím“ (Mátel, A. a kol., 2010, s. 18). V osobním životě i při každodenní práci s našimi klienty nebo pacienty si připomínejme stále živé vyjádření neb. Matky Terezy, která v minulosti řekla:
„Pravá láska bolí. Vždy musí bolet. Musí být bolestné někoho milovat, ne opustit.“ Autor: PhDr. Jana Kollárčiková M.V. Centrum sociálnej a opatrovateľskej starostlivosti, n.o.

Seznam bibliografických odkazů

[1] BALOGOVÁ, B. (ed.) 2006. Úvod do sociální práce pro sociální a charitativní službu. Prešov : PbF PU, 2006. 75 s. ISBN 80-8068-504-5. [2] FARKAŠOVÁ, D. a kol. 2001. Ošetřovatelství-teorie. Martin : Osveta, 2001. 134 s. ISBN 80-8063-086-0. [3] MÁTEL, A. a kol. 2010. Etika sociální práce. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety, 2010. 173 s. ISBN 978-80-89271-85-6. [4] ROHÁČ, J. - DANCÁK, P. 2009. Kapitoly o právu a etice. Prešov : ÚSVaZ bl. P. P. Gojdiča v Prešově, 2009. 103 s. ISBN 978-80-89271-73-3. [5] SIDOROVÁ, E. – JAKUBÍKOVÁ, M. 2003. Komunikace v ošetřovatelství. Prešov : Fakulta zdravotníctva PU v Prešove. 2003, 76 s. ISBN 80-8068-196-1. [6] ŠOLTÉS, L. - PULLMANN, R. a kol. 2008. Vybrané kapitoly z lékařské etiky. Martin : Osveta, 2008. 252 s. ISBN 978-80-8063-287-8. [7] TOKÁROVÁ, A. a kol. 2002. Sociální práce. Kapitoly z dějin, teorií a metodiky sociální práce. Prešov : Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove. 2002, 564 s. ISBN 80-8068-086-8. [8] Zákon č.448/2008 Z. z. O sociálních službách a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) v znění pozdějších předpisů.

Časopisecká literatura

[1] BUŽGOVÁ, R. – IVANOVÁ, R. 2008. Etické aspekty výzkumu týrání, zneužívání a zanedbávání seniorů v institucionální péči. In: Zdravotnictvo a sociálna práca. ISSN 1336-9326. roč. 2008, č. 3-4, s. 8-11. [2] HUDÁKOVÁ, A.- OBROČNÍKOVÁ, A. 2008. Kvalita života u seniorů. In: Zdravotnictvo a sociálna práca. ISSN 1336-9326, 2009, roč. 4, č. 3-4, s. 75. [3] MASKALÍKOVÁ, T. 2009. Je stárnutí nadějí? In Zdravotnictvo a sociálna práca. ISSN 1336-9326, roč. 2009.4, č. 1-2, s. 26. [4] MIŽENKOVÁ, Ľ. – KILIKOVÁ, M. – KVAŠŇÁKOVÁ, D. 2009. Význam uspokojování duchovních potřeb u pacienta v kritickém stavu. In: Zdravotnictvo a sociálna práca. ISSN 1336-9326. roč. 2009, 4, č. 1-2, s. 26.

Přednáška odzněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomocných profesích, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomocných profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.