Úvod

Když vycházíme z historie sociální práce, vidíme značné změny a pokroky v přístupu k osobám se zdravotním postižením. Zatímco v dávné minulosti byli lidé se zdravotním postižením vnímáni jako přítěž, přeměnou na moderní společnost se tento přístup výrazně změnil. V současnosti převládá lidskoprávní přístup, který zohledňuje individuální potřeby a umožňuje žít nezávislý a plnohodnotný život, mít přístup ke komunitním službám.

Začátky deinstitucionalizace v Evropě lze datovat do poloviny 20. století. Hlavní motivací k deinstitucionalizaci je boj za dodržování základních lidských práv, boj proti izolaci těchto lidí. Prosazuje se poskytování pomoci a podpory služeb na komunitní úrovni, aby tyto osoby mohly žít nezávisle a aby se mohly plnohodnotně integrovat do společnosti. Podstatou deinstitucionalizace je postupné rušení institucí a přesun zdrojů na rozvoj alternativních forem podpory, což zahrnuje i podporu v domácím prostředí a rozvoj komunitních služeb.

Když mluvíme o deinstitucionalizaci, nevyhnutelně musíme hovořit i o nezávislém životě, přičemž je třeba zaměřit pozornost na skutečnost, že právo na nezávislý život je základním lidským právem, které zdůrazňuje, že každá lidská bytost má právo žít svůj život svobodně, bez zbytečných omezení a podle svých představ. Nelze rozlišovat a diskriminovat lidi podle věku, pohlaví, zdravotního stavu, etnického původu nebo z jiných důvodů.

Každá osoba má právo svobodně rozhodovat o svém vlastním životě, zvolit si místo bydliště, vzdělávat se, pracovat, rozvíjet a udržovat sociální vztahy s rodinou, přáteli a komunitou, mít přístup ke zdrojům a podpoře, které jí umožní dosáhnout svých cílů.

Předpoklady a legislativní východiska deinstitucionalizace

Deinstitucionalizace znamená změnu systému poskytování podpory pro osoby odkázané na pomoc jiných. Transformace sociálních služeb a přechod od institucionální péče ke komunitním službám je nezbytnou součástí tohoto procesu. Vytvoření podmínek pro nezávislý život a zlepšení kvality života lidí odkázaných na pomoc jiných je cílem, kterého se jako signatáři různých mezinárodních dokumentů zavázali dosáhnout. Předpokladem úspěšné realizace tohoto cíle je postupné snižování a rušení institucionální péče a vytvoření adresní podpory.

Prostřednictvím sociální politiky má stát vytvořit základní podmínky pro nezávislý život občanů se zdravotním znevýhodněním a integrovat je do společenského života. Začlenění bude možné tehdy, pokud stát zajistí rovné podmínky přístupu ke všemu ve stejném rozsahu, jaký mají lidé bez postižení. (Kožárová a kol. 2018).

Práva osob se zdravotním postižením jsou upravena v mnoha vnitrostátních, mezinárodních dokumentech a v legislativě Evropské unie. Uvádíme alespoň některé z nich. Evropská sociální charta v článku 15 upravuje právo osob se zdravotním postižením na nezávislost, integraci a účast na životě společnosti. Strategie EU v oblasti práv osob se zdravotním postižením na léta 2021–2030 stanovuje cíle a priority opatření EU, jako je přístupnost, kvalita života, nediskriminace a podpora práv osob se zdravotním postižením. Strategie má zajistit, aby všechny osoby se zdravotním postižením v Evropě mohly uplatňovat svá práva, měly stejné příležitosti, stejný přístup k účasti na společenském a hospodářském životě, mohly samy rozhodovat o tom, kde, jak a s kým žijí, mohly se v EU volně pohybovat bez ohledu na to, že potřebují podporu, a aby nemusely už zažívat diskriminaci. (Európská komise, 2024)

Európská komise v roce 2021 zjistila vlastní vnímání dlouhodobých omezení při běžných činnostech v důsledku zdravotního problému, kde ze 27 členských zemí EU je Slovensko na 23. místě. Výdaje na sociální politiku v EU tvoří 22 % HDP, z čehož v průměru 2,2 % HPD je určeno na oblast zdravotního postižení. Slovensko v roce 2020 investovalo do oblasti zdravotního postižení 1,6 % HDP. Nejvíce HDP do této oblasti věnuje Dánsko – 5 % HDP a nejméně Malta 0,6 % HDP. (Európsky dvor audítorov, 2023).

V rámci vnitrostátní legislativy můžeme zmínit Ústavu Slovenské republiky č. 460/1992 Zb., zákon č. 447/2008 Z. z. zákon o peněžních příspěvcích na kompenzaci těžkého zdravotního postižení, který podporuje sociální začlenění osoby s těžkým zdravotním postižením do společnosti za její aktivní účasti při zachování její lidské důstojnosti. Systém peněžních příspěvků na kompenzaci sociálních důsledků opakovanými a jednorázovými příspěvky přispívá k předcházení využívání institucionálních služeb zejména v podobě pobytové formy a napomáhá návratu klienta do jeho přirozeného rodinného prostředí. Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách upravuje právní vztahy při poskytování sociálních služeb. Cílem Národního programu rozvoje životních podmínek osob se zdravotním postižením na léta 2021–2030 je vytvořit optimální podmínky pro implementaci Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Národní strategie deinstitucionalizace systému sociálních služeb a náhradní péče 2021 upravuje, že základním záměrem deinstitucionalizace v Slovenské republice je vytvoření a zajištění podmínek pro nezávislý život lidí, odkázaných na pomoc, v přirozeném sociálním prostředí komunity.

Světová zdravotnická organizace vypracovala dokument Globální strategie pro integrované a na člověka orientované služby v oblasti zdraví 2016–2026, který vyzývá ke změně paradigmy vnímání péče o zdraví směrem k přístupu orientovanému na člověka. Právě přístup orientovaný na člověka může zajistit inkluzi, lepší kvalitu života, finanční udržitelnost, efektivitu. Na mezinárodní úrovni základní legislativní rámec tvoří Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, která byla ratifikována Slovenskou republikou v roce 2010. Úmluva vychází z holistického přístupu, klade důraz na zajištění stejných práv osob se zdravotním postižením, garantuje právo na život ve společenství se stejnými možnostmi a volbami jako mají ostatní lidé. Sociální model vnímá postižení jako důsledek různých bariér, které brání při začleňování do společnosti.

Slovenská republika se připojila k celosvětovému trendu systematického odstraňování institucionální izolace a segregace lidí vyžadujících dlouhodobou pomoc a péči ve specializovaných zařízení koncem roku 2011. Institucionální péče je problematická z několika důvodů, jakou je například vysoká cena, nedostatek personálu v institucích, nekvalitní péče, izolace lidí od okolního světa. (Morávková, Šimonová, Mojtová, 2021).

Evropský parlament připomíná, že podle článku 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením mají osoby se zdravotním postižením právo na nezávislý život a na přiměřené komunitní služby. Vyzývá Komisi a členské státy, aby co nejdříve postupně zrušily možnosti ústavní péče, a aby zajistily přechod z ústavního a jiného segregovaného prostředí na systém, který umožní sociální účast a v němž se služby poskytují v komunitě a s plným zřetelem k individuálním potřebám, vůli a preferencím osoby se zdravotním postižením, zdůrazňuje, že je třeba odstranit stereotypy, diskriminaci na základě zdravotního postižení (ableismus) a mylné představy, které brání osobám se zdravotním postižením v nezávislém životě, a podporovat jejich přínos pro společnost. Také zdůrazňuje, že přístup na trh práce je nezbytný, aby osoby se zdravotním postižením mohly vést nezávislý život a plně se zapojit do společnosti. Vyjadřuje pošetřící nad nedostatkem dostupného a cenově dostupného bydlení, který je velkou překážkou nezávislého života, zdůrazňuje, že komunitní nezávislý život se musí posílit a dosáhnout jako alternativa ke rámcům ústavní péče. Vyzývá Komisi a členské státy, aby přijaly přístup zaměřený na člověka a přiměřenou podporu potřebnou k zajištění úplného začlenění osob se zdravotním postižením. Příslušné fondy EU by se měly zaměřit na podporu inkluzivních prostředí, služeb, nástrojů, má být upřednostňována deinstitucionalizace, včetně silné podpory osobní asistence a nezávislého života. (Európsky parlament, 2022).

Osobní asistence není žádné privilegiem, je to základní lidské právo k tomu, aby i osoby se zdravotním postižením měly vytvořené stejné podmínky pro nezávislý život. Je to něco, co pro lidi bez postižení je automaticky dané, ale osoby se zdravotním postižením bez ní nedokáží plnohodnotně fungovat ve společnosti a zůstaly by izolované.

Osobní asistence je sice dostupná v 33 zemích Rady Evropy, ale 97 % respondentů uvádí, že přístup k ní je nedostatečný nebo vyžaduje zlepšení. (Európsky parlament, 2022). Všeobecný komentář č. 5 k nezávislému způsobu života a začlenění do společnosti vyžaduje, aby vlády poskytovaly přiměřené podpůrné služby rodinným pečovatelům. Osobní asistence je uživatelsky řízená, kterou má osoba se zdravotním postižením k dispozici, přičemž pro ni představuje prostředek k nezávislému životu. Financování se musí poskytovat na základě individuálních potřeb jednotlivce. Zdravotně postihnutá osoba má rozhodovat o tom, komu, jak, kdy, kde a jakým způsobem využije službu osobní asistence. Osobní asistenci mají kontrolovat samy osoby se zdravotním postižením. (OSN 2017).

Evropská síť nezávislého života ENIL, 2023 uvádí, že v Úmluvě OSN a vodítkách k deinstitucionalizaci se smluvní státy vyzývají, aby zohlednily diskriminaci osob se zdravotním postižením s důrazem na ženy se zdravotním postižením, které se stávají častěji oběťmi násilí a diskriminace než muži, a se zřetelem na starší lidi a postižené děti, kteří jsou často vystaveni institucionalizaci a segregaci. Podle vodítek k deinstitucionalizaci by měly být podpůrné služby pro nezávislý život dostupné, přístupné, přijatelné a cenově dostupné. Příliš často existují služby teoreticky, ale lidé se zdravotním postižením k nim nemají přístup. To může být způsobeno postupy, které jsou nedostupné, nespravedlivé a netransparentní. Orgány často blokují přístup ke službám místo toho, aby zajistily podporu pro každého, kdo to potřebuje. Existují i případy, kdy orgány služby nebo příspěvky odnímá na základě svévoli.

Na základě všeobecného stanoviska č. 5 má být podpora pro osoby se zdravotním postižením posuzována prostřednictvím individuálního přístupu. Při posuzování by měla být zohledněna vůle a preference osoby a mělo by se zajistit plné zapojení těchto osob do rozhodovacího procesu. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením považuje za potřebné, aby orgány nepřetěžovaly osoby se zdravotním postižením neustálými a příliš náročnými hodnoceními. Některé země ponechávají své hodnocení výhradně na zdravotnických pracovnících nebo úřednících obce a státu, kteří často nerozumějí tomu, co znamená model zdravotního postižení založený na lidských právech. Co se týče hodnocení zdravotního postižení, postupy úřadů jsou často nespravedlivé a netransparentní. Tento proces může být zdlouhavý a náročný a v některých případech nedůstojný. Používané metody mohou být také omezující a nezohledňují skutečné překážky, jimž čelí osoby se zdravotním postižením v každodenním životě. Posouzení ve velké míře jsou založeno výhradně na lékařských kritériích místo toho, aby se při vypracování hodnocení využíval lidskoprávní přístup k zdravotnímu postižení, bez konzultace se zdravotně postiženými osobami. Mnoho lidí se zdravotním postižením má potíže projít postupy posuzování, protože orgány jednají jako strážci přístupu. Mezi další přetrvávající překážky patří dlouhé čekací doby a nedůstojné procesy, špatná diagnostika skrytých zdravotních postižení, pozdní nebo žádné hodnocení žen se zdravotním postižením a nedostatečná úroveň podpory. (European Disability Forum, 2021).

Ústavní péče je pro stát dražší – celkové ekonomické náklady na jednoho klienta v roce 2023 na základě náhodného výběru institucí jsou v průměru 1833,26 EUR. Bez investování dostatečných zdrojů do sociální politiky jen těžko lze dosáhnout nezávislého života, zaručeného v článku 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Nezávislý život je právem každého na volbu takové sociální služby, která je pro něj adekvátní. Každá osoba se zdravotním postižením má právo na to, aby nebyla umístěna v ústavu, i tehdy, když potřebuje každodenní neustálou péči. Vhodnou podporou ze strany státu i člověk s vážným postižením může zůstat v přirozeném prostředí. Ať už se jedná o opatrovate­lskou službu nebo o osobního asistenta, volba osoby, která tuto službu bude vykonávat, musí být volbou té konkrétní osoby, která službu potřebuje. Skutečnost, že uživatel osobní asistence by měl mít možnost si vybrat nebo si najmout jako osobního asistenta kohokoli, včetně členů rodiny, je upravena i v principech osobní asistence, které byly přijaty v Oaklandu v roce 1991. (Princípy osobní asistence, 1991).

Nezávislý život

Nezávislý život znamená, že i člověk odkázaný na pomoc jiných lidí může žít svůj život podle svých představ, může svobodně rozhodovat o tom, kde a s kým chce žít. Nezávislý život garantuje uplatňovat základní práva, jako právo na vzdělání, právo na práci, plánovat své aktivity a volný čas, mít osobního asistenta nebo jinou podporu (pečovatele).

Adolf D. Ratzka PhD. zakladatel a ředitel Institutu nezávislého života ve Švédsku uvádí, že existuje obrovská propast mezi tím, co Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením vyžaduje od našich vlád, a tím, co od nich skutečně dostáváme. Potřebujeme skutečnou osobní asistenci a ne falešné verze. V Úmluvě OSN je jasně uvedeno, že kvantita a kvalita služeb osobní asistence nemohou záviset na finančních prioritách země nebo na představě obyvatelstva o kvalitě života, kterou si „zasloužíme“. Politika osobní asistence, která je v souladu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, poskytuje „všechny potřebné prostředky, které uživatelům umožňují vykonávat volbu a kontrolu nad svým životem, podporovat život a začlenění do komunity se stejnými volbami jako ostatní“. Jakýkoli vládní program, který není založen na individuálním posouzení potřeb a individuálních životních okolnostech, který nás sdružuje do jedné z několika kategorií potřeb nebo omezuje naši pomoc na určitý počet hodin, musí být kategoricky odmítnut. Proč? V nejlepším případě by nám taková schéma mohla poskytnout dostatek asistenčních hodin na jídlo, osobní hygienu, oblékání – minimum potřebné k přežití podle lékařského modelu zdravotního postižení. Takováto politika nás může udržet naživu, ale nedá nám život! Nemůže nám poskytnout dostatek hodin pomoci na to, abychom měli „možnosti volby stejné jako ostatní“. Neumožní nám využívat osobní asistenci jako nejdůležitější nástroj na kompenzaci našich postižení, růst a rozvíjet se jako lidské bytosti, zaujet své legitimní místo v rodině, komunitě a společnosti. (Ratzka, 2018).

Pravidla, která umožňují osobám se zdravotním postižením, aby se staly nezávislejšími, je založena na těchto principech:

  • Lidé se zdravotním postižením jsou v prvé řadě občané, ne pacienti.
  • Lidé se zdravotním postižením jsou odborníky na své potřeby.
  • Lidé se zdravotním postižením požadují stejný stupeň svobody volby a sebeurčení, tedy to, co jiní lidé považují za samozřejmost.

K tomu, aby lidé se zdravotním postižením odešli z institucí, potřebují dostupnost bydlení, komunitní služby a osobní asistenci. Osobní asistence slouží také preventivně, aby se lidé nedostali do institucí. (Ratzka, 2020).

Problémy integrace

Prostředky se investují do institucí místo aby byly vloženy do rozvoje možností osob se zdravotním postižením žít nezávisle. Ústřední myšlenkou je možnost zvolit si, jak, kde a s kým chtějí žít – má to být individuální volba. (OSN, 2017).

Za největší problémy integrace lze považovat nedostatek komunitních služeb, nedostatečnou podporu ze strany státu (osobní asistence, opatrovateľská služba, odlehčovací služba...), neadresnost kompenzačních příspěvků – výsledkem posudkového systému je, že příspěvky nejsou vždy poskytovány adekvátně a podle individuální potřeby klienta, a v praxi se stává, že příspěvky nejsou přiznány těm, kteří je nejvíce potřebují, čímž je ohrožena jejich integrace. Problémy jsou také nedostatečná informovanost jak klientů, tak odborného personálu, což zahrnuje i neznalost Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Velké problémy znamenají také bariéry, ať už fyzické, informační nebo psychické, které jsou v samotných lidech a vyplývají z neznalosti, proto je třeba zvýšit i povědomí společnosti. Za další problém vnímáme nepochopení podstaty nezávislého života a neznalost lidských práv. Osoby, které tvoří zákony, bez vlastních zkušeností, jen těžko mohou pochopit každodenní problémy a překážky, kterým lidé se zdravotním znevýhodněním čelí. Proto je třeba zapojit do rozhodovacího procesu i silně zdravotně postižené osoby se sloganem „nic o nás, bez nás“, k čemuž vyzývají členské státy i Evropský parlament, přičemž apeluje také na jejich účast v politickém a veřejném životě. Chybí podpora státu, aby tyto osoby mohly vést nezávislý život ve svých komunitách. Výbor doporučuje, aby smluvní stát již dále nepřiděloval zdroje z veřejného rozpočtu zařízením, ale komunitním službám.

Problémy vznikají i při poskytování osobní asistence a při pečovatelské dávce. U osobní asistence dlouhodobě poukazují různé organizace na problém, že osobní asistence není pracovní poměr. Také negativně vnímáme skutečnost, že osobního asistenta může dělat převážně pouze cizí osoba, a rodinný příslušník pouze v omezeném rozsahu (max. 4 hodiny denně) a pouze na činnosti přesně stanovené v zákoně, ačkoliv tento model jsme převzali ze Švédska, kde taková omezení neexistují. Chybí tedy svobodná volba, která je upravena i v principech osobní asistence. Podobný problém je i u opatrovateľské služby, když opatrování může vykonávat výhradně rodinný příslušník, popř. osoba, která má alespoň přechodný pobyt v místě bydliště osoby ošetřované. Takové zákonem určené omezení, které nepřemýšlí o specifických situacích a potřebách v reálné praxi často znamená velké problémy, brání v integraci a může vést k nucené volbě ústavní péče. Významným problémem je také omezení příjmů opatrovníka a ošetřované osoby. Je třeba mít k dispozici více balíků a mělo by být na zvážení konkrétní osoby, jakou službu si vybere. Stát musí více investovat do podpory rodinné péče.

Institucionální vs. rodinná péče

Když chceme porovnat život v zařízení se životem v domácím prostředí, musíme vycházet z více principů. Nezávislý život nelze dosáhnout v pobytovém zařízení. Největší negativa institucionální péče: jiný nám určí, kdy a co budeme dělat, jiný plánuje náš volný čas, potřeba přizpůsobit se dennímu režimu, ztráta pracovních návyků, ztráta sociálních dovedností. Pozitiva rodinného prostředí: sám se rozhodnu, kdy a co budu dělat, sám plánuji volný čas, sám rozhoduji, kdo a kdy mi bude pomáhat, jaké služby využiji.

Tak jako jsme uvedli výše, stát nevytváří vhodné podmínky pro nezávislý život. Ekonomicky oprávněné náklady v institucích jsou mnohem vyšší než podpora různých forem služeb domácí péče. Žít nezávislý život nelze v žádné instituci. Na realizaci samostatného života jsou potřebné podpůrné systémy: bezbariérové veřejné služby, dostupné bydlení místo institucí, podpůrné technologie (pomůcky) a podpůrné služby, např. osobní asistence. Úkolem státu je vytvářet potřebné společenské podmínky pro jejich fungování.

Výbor OSN pro práva zdravotně postižených lidí v roce 2020 dal jasně najevo, že nové státem řízené podporované bydlení nesplňuje požadavky lidských práv pro nezávislý život a sociální začlenění. Ačkoli cílem je integrace, dodnes jsou zdravotně postižené osoby segregované a diskriminované. Samotné podporované bydlení nedokáže vytvořit sociální podmínky potřebné pro samostatný život. Tyto domy jsou děsivě podobné bývalým ústavům, jen jsou menší. Při absenci alternativ je na velkokapacitní ústavy vyvíjen velký tlak na umístění ze strany rodin, a to i přes nízkou kvalitu péče. (Környei, 2022).

Osobní asistence pomůže i lidem s těžkým zdravotním postižením být jiným člověkem, ve srovnání se životem v zařízení. Osobní asistence dává svobodu, člověk sám rozhoduje o tom, kdy vstane, co bude dělat během dne, kdy půjde spát. Umožňuje pracovat, cestovat, setkávat se s přáteli, plánovat čas, cítit se nezávislý. Zdravotním postižením může stát každý, proto si tito lidé jsou jako každý jiný: mají stejné potřeby začlenit se do společnosti, mají stejnou potřebu cítit se uznaní, respektovaní a milovaní. Osobní asistence a nezávislý život jsou lidskými právy, jejich odmítnutí znamená porušení Úmluvy OSN. Zdravotně postižené osoby mají stejné ambice, priority a sny, jako kdokoli jiný, jsou nejlepšími odborníky na své potřeby a touhy. Jsou schopné a mají právo rozhodovat o tom, co ovlivňuje jejich život, a nemají to dělat za ně osoby ve vlastní samosprávě, na úřadech. Ve Švédsku osobní asistence ušetřila daňovým poplatníkům miliardy. Hodina OS stojí daňové poplatníky mnohem méně než jedna hodina pobytových služeb. Navíc tatáž suma peněz, pokud se použije na OS, poskytne vyšší kvalitu života než pobytová zařízení. (Ratzka, 2015).

Cílem nezávislého života lidí s těžkým zdravotním postižením má být, aby tyto osoby dostaly podporu v takové formě a v takovém prostředí, v jakém si to samy zvolí, jak si to samy preferují. Prioritou každého demokratického státu je maximálně chránit rodiny a zajistit jim právní jistotu. Stát zavazuje chránit v rodinách starší členy, zdravotně postižené a děti, prostřednictvím vytvoření systému sociálně-právní ochrany. (Hanogi 2016).

Sociální práce je oblast, do které je třeba investovat prostřednictvím dobré sociální politiky. Ve státě, kde je sociální politika na vysoké úrovni, nejsou sociální problémy a taková společnost je vyspělá. Je to investice, která se nám může vrátit násobně. Instituce izolují zdravotně znevýhodněné lidi od společnosti, jejich každodenní životy určují a limitují podmínky institucí. Dostávají se do pasivní „pečovatelské“ role, jejich dosavadní schopnosti se časem zhoršují, což se snadno připisuje postižení. Porušování zákonů, utlačování jejich práv zůstávají skryté uzavřenou provozovnou ústavů. V ústavní péči jejich obyvatelé dostávají všechny služby v jednom balíku a nemají právo samostatně rozhodovat o svém životě. Víc komunitních služeb a dostatečná podpora domácí péče, včetně opatrovateľské služby a osobní asistence dokáže přiblížit se tomu, čemu se říká nezávislý život.

Závěr

Přechodem na komunitní služby a lidskoprávním přístupem je možné zlepšit kvalitu života osob odkázaných na pomoc jiné osoby, což je hlavním cílem deinstitucionalizace.

Život v instituci nikdy nemůže být plnou náhradou za život v rodinném prostředí. Člověk, který prožívá svůj život v institucích, časem ztrácí dovednosti, které by jinak mohly zůstat zachovány. Život v zařízení brání lidem v rozvoji osobnosti, nedostatek informací vede k nepochopení problémů a podstaty toho, co znamená nezávislý život.

Tyto osoby by měly mít přístup k individualizované podpoře a přizpůsobení pracovního místa, neboť mají právo na podporu příjmu, která jim zaručuje možnost důstojně žít a na služby, které jim umožní zapojit se do trhu práce a života společnosti. Nevýhody, které se setkávají, zdaleka přesahují oblast zaměstnání, protože jejich sociální a finanční situace v EU je výrazně horší než situace osob bez zdravotního postižení. Evropský parlament nabádá členské státy, aby přijaly účinná a konkrétní opatření na podporu rovnosti, rozmanitosti a horizontálního začlenění osob se zdravotním postižením a jejich rodin do všech částí společnosti, mimo jiné prostřednictvím osobní asistence, nezávislého života, sociální ochrany, zvyšování informovanosti a bezbariérového prostředí, současně připomíná, že integrace do trhu práce je nezbytná jednak pro sociální začlenění a stejné příležitosti, ale také nabízí významné ekonomické příležitosti pro finanční nezávislost osob se zdravotním postižením a je přínosem pro širší ekonomiku. (Európsky parlament, 2022).

Benefity z investic do lidí jsou návratnost vynaložených financí ve formě zvýšení zaměstnanosti osob se zdravotním postižením, zvýší se finanční situace i těm, kteří pomoc poskytují. Zvýšením zaměstnanosti nebo rodinného rozpočtu zároveň zvýší kupní sílu obyvatel, což má pozitivní vliv na státní rozpočet. Dalším benefitem jsou harmonické rodinné vztahy a snížení rozvodů, neboť těžká finanční situace, která vyplývá ze snížení příjmu rodiny s postiženým členem, je nejčastějším důvodem rozvodu. Stát je povinen chránit rodiny a vytvořit jim harmonické podmínky pro rozvoj a maximálně je podporovat.

Nejdůležitějším benefitem je zvýšení kvality života a osobní rozvoj. Pokud jsou vytvořeny vhodné podmínky, i člověk, který je odkázán na pomoc jiné osoby, může být přínosem pro společnost, může rozvíjet svůj potenciál a vnitřně růst.

Autorka: Mária Szegfüová PhDr. Bc. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave -doktorandka Univerzita Komenského – právnická fakulta, Bratislava -magisterské štúdium Autorka pôsobí jako sociální pracovnice, lektorka, supervizačka. Svoju vědeckou a odbornou činnost věnuje tématům lidských práv, spravedlnosti, veřejné správy, sociální politiky. Dlouhodobě upozorňuje na problémy integrace a aplikaci Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

Seznam bibliografických odkazů

ENIL. 2023. ENILś Proposal for the European Commission Framework for Social Services of Excellence for Persons with Disabilities. [online]. Brussels: European Network on Independent Living (ENIL) [cit. 24.04.2024]. Dostupné na: https://enil.eu/position-papers/

Európska komise. 2024. Unie rovnosti: Strategie v oblasti práv osob se zdravotním postižením na léta 2021–2030. [online]. [cit. 26.04.2024]. Dostupné na: https://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=1484&langId=sk

European Disability Forum 2021. Improving disability assessment procedures in the EU. [online]. [cit. 25.04.2024]. Dostupné na: Improving Disability Assessment Procedures in the European Union - European Disability Forum (edf-feph.org)

Európsky dvor audítorov. 2023. Podpora osob se zdravotním postižením – Praktický dosah opatření EU je omezený. Zvláštní zpráva 20, 2023 , Úřad pro vydávání publikací Evropské unie, [online]. 2023, [cit. 15.04.2024]. Dostupné na: https://data.europa.eu/doi/10.2865/581143

Európsky parlament. 2022. Za stejné práva pro osoby se zdravotním postižením. [online]. Usnesení EP z 13.12.2022 (2022/2026(INI) ]. [cit. 24.04.2024]. Dostupné na: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/SK/TXT/PDF/?uri=CELEX:52022IP0435

Hanogi T. 2016. Štátna starostlivosť o rodinu ako klienta sociálnej práce In Nová sociálna edukácia človeka V . [online]. [cit. 24.04.2024]. Dostupné na: https://www.pulib.sk/web/pdf/web/viewer.html?file=/web/kniznica/elpub/dokument/Husar7/subor/9788055517421.pdf

KOŽÁROVÁ, J. A kol. 2018. Špeciálna pedagogika pre pomáhajúce profesie I. Prešov: Vydavateľstvo Prešovskej Univerzity. 128 s. ISBN 978-80-555-2175-6.

KÖRNYEI, K. 2022. [online]. Kitagolás felülnézetböl – stratégiai újragondolásra volna szükség. [cit. 20.04.2024]. Dostupné na: https://tasz.hu/cikkek/kitagolas-felulnezetbol-strategiai-ujragondolasra-volna-szukseg/#tartalomjegyzek

MORÁVKOVÁ, S. – ŠIMONOVÁ, V. -MOJTOVÁ M. 2021. Sociálna práca s osobami so zdravotným znevýhodnením. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa. S. 150. ISBN: 978-80-558-1702-6.

OSN. 2017. Všeobecný komentář č. 5 Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením k čl. 19 Nezávislý způsob života a začlenění do společnosti. [online]. [cit. 14.04.2024]. Dostupné na: https://www.employment.gov.sk/sk/rodina-socialna-pomoc/tazke-zdravotne-postihnutie/kontaktne-miesto-prava-osob-so-zdravotnym-postihnutim/dokumenty-3.html

Princípy osobní asistence. 1991. [online]. Oakland. [cit. 2024-03-21]. Dostupné na: http://www.omdvsr.sk/index.php/principy-osobnej-asistencie.html

RATZKA, A. 2015. Nezávislý život oslobodzuje občanů se zdravotním postihnutím od pobytových zařízení a závislosti na rodině In Zborník zo Záverečnej medzinárodnej konferencie o procese deinštitucionalizácie v Slovenskej republike. Bratislava: Implementačná agentúra MPSVaR SR. 2015. ISBN 978-80-970110-9-3. s. 16–25.

RATZKA, A. 2018. Real personal assistance, not fake substitutes! [online]. Valencia: Second Independent Living Congress. 25. - 26. 10. 2018. [cit. 25.04.2024]. Dostupné: https://drive.google.com/file/d/1ADBaCg5VFm_77HCBx0VbiPPpvPx9NdDN/view

RATZKA, A. 2020. Personal Assistance as Prerequisite for De-institutionalization. [online]. Athens: Ministry of Labor and Social Affairs. [cit. 04.02.2020]. Dostupné: https://drive.google.com/file/d/1NLa8eGG8ovOGI84cLigqSyqQQgGgWbUO/view

SZEGFÜOVÁ, M. 2024. Deinstitutionalization and support of independent living. In Actual social, health and pathological problems in society. Kraków: SAE, 2024. ISBN 978-83-65547-25-5.

Zákon č. 447/2008 Z. z. o peňažných príspevkoch na kompenzáciu ťažkého zdravotného postihnutia a o zmene a doplnení niektorých zákonov.

Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách

Ústava SR č. 460/1992 Zb.