Spojení agresivita a senioři, by mohlo být pro někoho bizarní. Faktem však zůstává, že agresivita a agrese se nachází u každé cílové skupiny sociální práce včetně seniorů. Sociální práce se staršími lidmi totiž přináší určité problémy a kritické momenty, které by mohly agresi spustit. Sociální změny představují pro seniora zvýšenou zátěž a riziko ze zdravotního hlediska. Náročné jsou především změny, které narušují sociální vztahy. Může to být například. odchod do důchodu, smrt blízkého člověka, změna bydliště či přechod do sociálního zařazení. V odborném článku jsou dále prezentovány ve větší míře i autorovy reflexe na problematiku agresivních klientů v zařízení pro seniory v kontextu oboru sociální práce. Konstatujeme však, že předkládaný text má také praktické zaměření, které může při práci s agresivními klienty v zařízení pro seniory odbornou veřejnost inspirovat a poučit.
Sociální pracovník usiluje, o co nejlepší adaptaci seniora v rámci sociální změny a přitom zachovává kontinuitu na podmínky před změnou. Jinak řečeno snaží se do procesu adaptace zařadit prvky, které by klientovi pomohly k adaptaci. V praxi to může být v podobě zabezpečení aktivity, předmětu a kontaktu, který by seniora „neodtrhl“ od dosavadního života. Předpokladem zabezpečení takového stavu je práce se seniorem, kde je vybudování důvěry a pocitu bezpečí na prvních příčkách cílů práce s klientem. Tímto způsobem je výrazně větší šance na získání informací o prožívání seniora ao jeho pociťovaných potřebách. Zejména v institucionální péči je tento aspekt nezbytný pro zajišťování, co nejlepší kvality života klientů v zařízení. Kromě toho také sociální pracovník zajišťuje kontakt klienta s rodinou as blízkými osobami, kterým může tlumočit informace o aktuálním stavu seniora. Zabezpečení kontaktu a aktivního života pokud to zdravotní okolnosti dovolují je pro duševní zdraví klienta nezbytné zajistit.
Dlouhodobá frustrace, absence kontaktu s blízkými lidmi, zdravotní problémy, nespokojenost s podmínkami bydlení a žití, to vše může u seniora způsobit hněv a agresi. Zejména, když se do toho přidá přílišná kontrola, stálé upozorňování na nedostatky a poukazování na motorické a kognitivní změny je odpor seniorů o něco větší a zpravidla v podobě verbální agresí. V rezidenciálních zařízeních je personál a podmínky zařízení připraven na fyzické a psychické handicapy. V tomto odborném článku se specificky zaměříme na domovy důchodců resp. zařízení pro seniory. Poskytuje se zde institucionální péče, ubytování a široké spektrum služeb. Ošetřovatelské, pečovatelské, rehabilitační, ale i kosmetické služby. Jednou z nejnáročnějších úkolů po emocionální rovině je poskytování péče v posledních okamžicích života klienta a vyřizování náležitostí potřebných pro pohřeb klienta. Sociální pracovník zajišťuje a vykonává velké spektrum aktivit pro své klienty v zařízení pro seniory a kromě zmíněných služeb jsou zde i mnohé další. Jedná se o administrativní práce, plánování, informování veřejnosti, práce na adaptačních mechanismech, vypracovávání mezigeneračních programů, zabezpečování dobrovolnických programů, koordinace pobytů, sociální a psychosociální pomoc, manažerská činnost, dohled nad dodržováním lidských práv a zabezpečování kvality sociálních služeb.
Specificky práci s agresí a agresivitou, můžeme zařadit mezi sociální a psychosociální pomoc. Cílem sociálních pracovníků je však agresivním projevem předcházet a zajistit spokojenost klientů. I proto realizují a působí na duševní zdraví klientů prostřednictvím různých aktivit a druhů terapie. Tyto aktivity udržují klienty v psychické pohodě a efektivně vyplňují i jejich volný čas. Aktivity, tak předcházejí možné frustraci, nepokoji a agresivitě. Jde například. o následující aktivity:
- Sezónní aktivity: sezónními aktivitami rozumíme aktivity spojené s aktuálním ročním obdobím a se svátky, které k danému období roku náleží. Může jít o plesy, velikonoční a masopustní zábavy, vánoční posezení, či novoroční zábavy.
- Tvůrčí a kreativní aktivity: aktivity, kde si senioři kreslí na papír, vystřihují obrázky a vytvářejí různé věci. Tvůrčí aktivity, dávají prostor k sebevyjádření a poskytují pocit zadostiučinění ze zvládnuté práce a vytvořené věci.
- Společenské hry a zábava: senioři v zařízeních pro seniory mají zpravidla rádi hraní společenských her, kde je často motivuje pocit vítězství, ale také příjemné pocity, které prožívaly v minulosti při jejich hraní a které se jim při hraní vracejí. V rámci zábavy však sociální pracovníci pouštějí seniorům i oblíbenou hudbu, film či televizní pořad nebo naplánují znalostní kvíz.
- Menší výlety: s mobilními seniory se plánují i procházky či posezení na zmrzlině, na kávě, na obědě ale i výlety na zajímavá místa v okolí.
- Setkání dětí se seniory: v některých zařízeních pro seniory můžeme vidět i skvělou spolupráci s centry volného času, kde děti v rámci návštěv center navštěvují i seniory v zařízeních a spolu se seniory komunikují, nebo si společně vytvářejí vzájemně zajímavý program.
- Aktivity s prvky terapie: sociálním pracovníkům záleží na psychickém a fyzickém pohodlí svých klientů a kromě zmíněných aktivit, považují často za vhodnou součást aktivit pro klienta i terapie. Při takových aktivitách je však na místě konstatovat, že sociální pracovník nemá oprávnění při práci s klientem využívat druh terapie, na který nemá v současnosti platné osvědčení ze strany akreditovaného subjektu. V mnoha zařízeních však dosud využívají sociální pracovníci pro legálnost terapie navzdory absenci osvědčení o způsobilosti termín „aktivita s prvky terapie“. Taková aktivita se však za žádných okolností za terapii považovat nemůže. „De facto“ však dovednosti sociálního pracovníka a úkoly realizované v rámci této aktivity mohou vykazovat podobné výsledky. „De lege lata“ se to však stále za terapii považovat nemůže. Konstatujeme, že platná právní úprava je v současnosti nastavena vhodně, jelikož v případě práce s klientem, která má psychologický a terapeutický charakter je nezbytné disponovat vědomostmi a zkušenostmi o takových postupech v rámci terapie, které by žádným způsobem klientovi nepřinesly nepříjemné pocity, či dokonce psychickou a fyzickou újmu na zdraví. Sociální pracovník však může využívat například. aktivity zaměřené na poslech hudby a hraní na hudebních nástrojích (aktivita s prvky muzikoterapie, taneční terapie), kreslení na papír, vystřihování a tvoření předmětů (aktivity s prvky arteterapie), jednoduché práce na zahrádce, vaření, úklid, šití (aktivity s prvky ergoterapie, aroma terapie), použití sandplay, zda procházení předmětů z minulosti klientů a povídání si o nich (reminiscenční aktivity). V některých zařízeních pro seniory jsou dokonce zřízeny speciální relaxační místnosti, kde probíhají relaxace, meditace, čí snazší fyzická cvičení, která jim zajišťují vnitřní klid a uvolnění.
- Animoterapie: za poslední dobu profesionálové v sociální práci v sociálních zařízeních pro seniory vyzdvihují zejména důležitost animoterapie. Animoterapie představuje pro klienty často významnou událost a zpestření života v zařízení. Má mnoho pozitivních účinků na duševní a fyzické zdraví seniora a představuje často důvody pro radost. Proto sociální pracovníci stále více vyhledávají jednotlivé formy animoterapie. Animoterapie se může realizovat přímo terapeutem, který je pozván do zařízení pro seniory, ale lze ji částečně zajistit i jiným způsobem, a to právě zajištěním vhodného zvířete do zařízení, které by život seniorů zpříjemňovalo a přehnaně pracovně nezatížilo personál zařízení. Může jít o akvarijní ryby, papouška, králíka, křečka či dokonce kočku.
Zabezpečení pestré škály aktivit v zařízení, vnímáme jako důležitý faktor. Protože spokojený a šťastný klient rovná se klient, který není aktuálně frustrován a následně ani agresivním. Pravidelná ventilace negativních emocí a znepokojení, je tak v zařazení pro seniory nezbytná. Mnoho terapií je přitom založeno na své jednoduchosti a prvku, který má zapříčinit procitnutí klienta do přítomnosti. Nejen klienti seniorského věku jsou stále „uvězněni“ v mysli a prožívají víc, to co se děje v jejich hlavě, než to, co se momentálně odehrává v jejich fyzickém prostředí. Takové procitnutí, tak nepředstavuje jen zábavu, ale také důležitý aspekt zabezpečování entuziasmu do života, který dodává klientům energii a sílu vypořádat se s trápením, které v hlavě analyzují. Navíc také to představuje možnost, kdy se klient dokáže více otevřít a pomáhající profesionál, tak dokáže do budoucna lépe zareagovat na případně prožívání hněvu a agrese klienta a simultánně i modifikovat individuální plán péče, který by reflektoval nová směrodatná zjištění (Matoušek, Koláčková, Kodymová a kol., 2005).
Při práci se seniory ve vztahu k agresivnímu chování nesmíme vynechat teorie stárnutí. Stáří je posledním vývojovým obdobím člověka, které nastupuje po dospělosti. Stáří a proces individuálních změn, které přináší je zvláštní vzhledem ke stylu života a biologické předpoklady. Světová zdravotnická organizace rozlišuje jednotlivá období stáří. Starší věk definuje, jak věk od 60 do 74 let, stáří jako věku od 75 do 89 let a dlouhověkost od 90 let. Mnozí autoři a odborníci se shodují, že věk nad 90 let můžeme označovat termínem dlouhověkost. Tento věk se již pojí se značnými druhy více onemocnění. Zařízení sociálních služeb a zařízení pro seniory se klientům v jednotlivých obdobích stárnutí snaží zajistit odstranění negativních faktorů během stárnutí zlepšením životního prostředí a vhodným způsobem života v zařízení. Existuje teorie rychlosti života, která říká, že délka života je závislá na rychlosti vydávání energie organismu. Život v zařízení by tak měl být o něco „pomalejším“ a klidnějším se zajištěním nezbytné komplexní péče. Mezi komplexní péči řadíme také vypořádání se se stárnutím a příprava na dané životní období. Tento proces bývá mnohdy pro více klientů náročným a potřebují i psychologickou pomoc. V této oblasti je však prokazatelně prokázáno, že při vyrovnávání se stářím je nejlepším řešením zajištění kontaktu s dětmi (ideální vnoučata), které představují pro klienty seniorského věku „světýlko“ v nejednou náročném životě. Takový kontakt nejen, že prodlužuje život seniorů a zajišťuje lepší duševní a fyzické zdraví, ale logicky ovlivňuje i celkovou náladu seniora, a tak je přímým preventivním opatřením vůči vzniku agresivity a agrese (Oláh a kol., 2012).
Agresivita se považuje v zařízení pro seniory a v domovech sociálních služeb za jednu z forem nevhodného chování. Nesmíme však zapomínat ani na to, že i nevhodná reakce na agresivní chování je v této souvislosti nevhodným chováním a agresi, jen podněcuje a dokonce může spouštět i další podobu agrese u klienta. V publikaci Venglářovy „Problematické situace v péči o seniory“ najdeme i konkrétní kroky ke zvládání agresivity klientů v seniorském věku resp. popisuje, jak je vhodné reagovat na slovní a fyzické napadení klientem v seniorském věku. V krátkosti si shrneme všechny body, které navrhuje. Ze všeho nejdůležitější je podle této autorky pokoušet se zabránit konfliktu. Personál a sociální pracovník v zařízení pro seniory již umí na jisté úrovni předpokládat chování a reakce klientů, proto umí předpokládat vývoj situace a zná podněty a aktivity, které by mohly klienta vyprovokovat. Nejčastěji při takových nepříjemných situacích senior pociťuje strach, ostudu, rozpaky a někdy i bolest. Při takovém prožívání, může být reakce seniora v podobě útěku nebo obrany. Při útěku je důležité situaci dále se seniorem nerozebírat, protože naše snaha řešit problém může vyvolat reakci klienta v podobě agrese. Další bod vystihuje představy personálu, které se často dostávají do konfliktu s klienty. Při práci s klientem v seniorském věku si je třeba uvědomit, čeho chceme dosáhnout a přibližný čas k dosažení cíle. Pokud máme naplánované dosažení cíle se seniorským klientem v příliš krátké době, dostáváme se v případě jeho nenaplnění do stresu, což v nás může vyvolat neklid. Časový tlak a skluz, tak může být v tomto případě znepokojujícím, navíc klient nutně nemusí pochopit naše cíle a rovněž je nemusí považovat za důležité. Sociální pracovník, by si tedy měl uvědomit přání klientů a snažit se jim v zařízení, v co největší míře vyhovět. Na druhé straně však musí sociální pracovník také dodržovat standardy zařízení a např. zajistit prostřednictvím pečovatele i koupel klienta v případech, kdy to vehementně odmítá. Když se klient projeví iv takovém případě agresivně, je třeba zachovat klid a nevyvíjet protichůdnou sílu resp. nevstupovat do konfliktu s klientem. Přestože má člověk tendenci v případě útočného jednání bojovat nebo utíkat je třeba z naší pozice konflikt a agresi nestupňovat. Ještě před přímým výbuchem a agresivním či útočným chováním se umíme stupňování nepokoje stabilizovat vhodnou reakcí po identifikaci neverbálních projevů, které mohou signalizovat blížící se agresi. Pokud klient nápadně gestikuluje, dupe nohama, dívá se nám upřeně do očí, bouchá do nábytku, má zatnuté pěsti, má tiky, nebo se chová neobvykle je velká pravděpodobnost, že je s něčím nespokojen a je třeba ho uklidnit. Uklidňující vlivy na klienta, mohou být verbální a neverbální. Mezi neverbální řadíme zpomalení tempa řeči, klidný způsob mluveného slova, snížení gestikulace a vyhýbání se tématům, která by mohla být nepříjemná. K verbálním vlivům řadíme přímé ptání se na potřeby klienta, ptání se na důvody hněvu a vzniku situace.
Většina klientů reaguje pozitivně na zájem o svoji osobu a představuje, to kromě řešení problému i způsob navázání vztahu s klientem. Někdy však může být nad naše síly zvládnutí nevhodného chování klienta, a proto bychom neměli váhat přivolat si na pomoc kolegu. Důvodem přitom nemusí být jen fyzická převaha klienta, ale také zažité účinné způsoby kolegy a vzájemná podpora. Pokud si však na pomoc přivoláme ještě někoho jiného, měli bychom klienta ujistit, že může ze situace kdykoli odejít. Vyčistit „vzduch“ je někdy vhodnější, než utrpět úraz. Vhodnější je počkat než se klient dostane z amoku a po určité době znovu problém otevřít.
V případě klientů s narušenou komunikací je možné situaci zmírnit např. u klientů s narušenou komunikací. držením ruky, úsměvem a společně stráveným časem, což atmosféru a problém výrazně posune k jeho zvládnutí. Měli bychom však také vnímat lidskou stránku, toho jak sociální pracovník pravidelně řeší problémy klientů. Sociální pracovník je také jen člověk, který může po agresi svého klienta přežít posttraumatickou reakci. Tehdy nejlépe pomáhá rozhovor s kolegou, který nám může poskytnout potřebnou pomoc a podporu a ze situace se poučit a zohlednit nová zjištění v plánech intervence. Poslední fází při řešení agrese je zdokumentování agrese klienta. Naše paměť nemusí být vždy 100procentní, co se týče pamatování detailů incidentu, a proto je vhodné případ zdokumentovat iv písemné podobě, aby se k němu bylo možné v případě potřeby upřesnění detailů znovu dostat (Venglářová, 2007). Problémy při komunikaci a interakci se mohou objevit i později, a pokud navzdory rozhovoru o incidentu nedošlo k nápravě, je třeba stanovit jasná pravidla. Pro sociálního pracovníka je přirozeně nepříjemné pokud klient opakovaně nadává, fyzicky napadá nebo útočí a ničí majetek či ostatní klienty. Takové chování je nepřípustné a nelze jej tolerovat a další rozhovor s klientem, by již měla vést jedině osoba, kterou klient respektuje. Může to být zdravotní sestra, lékař, ředitel zařízení atp. (Mlýnková, 2011). U seniorů je však do určité míry třeba tolerovat jejich případně náznaky verbální agrese. I když si to mnozí ředitelé zařízení pro seniory a domovy sociálních služeb nepřiznají klienti v seniorském věku často trpí depresemi. Přičemž za tyto deprese přirozeně nemohou ředitelé či sociální pracovníci. Deprese je nejčastějším negativním jevem, se kterým se setkáváme u starších lidí. Při depresi mluvíme o chorobném smutku, úzkosti, o vnitřním napětí, apatii, o útlumu, poklesu sebevědomí ao únavě. Tyto doprovodné znaky a projevy deprese souvisí s příliš sebekritickým hodnocením, se zveličováním vlastního selhání či vlastní nevhodné reakce. Tyto znaky tak mohou souviset s přehnaně kritickým hodnocením situací, do kterých se klient dostává a dostal v rámci pobytu v zařízení.
Deprese podle svého anglického názvu „despirit“ bere člověku duchovní sílu k životu a deformuje, tak klientům jejich sociální život. Při depresi klientů zařízení pro seniory bychom jako sociální pracovníci měli být na pozoru, protože v první řadě nám jde o zajištění péče, spokojenosti a co nejlepší kvality života v zařízení. V samotné problematice fenoménu agresivity a útočného chování je deprese možným spouštěčem agrese, protože depresi často předchází pocit beznaděje, nespokojenosti s životem, přičemž na tento pocit člověk reaguje vzepřením, což můžeme často vidět jako agresivní projevy. Na zmíněné pocity však může klient reagovat i apatií, tehdy klient přestává projevovat zájem o své okolí a upadá do těžké melancholie, kde se stává jeho aktivizace výrazně náročnější (Křivohlavý, 2011).
Autor: PhDr. Roland Sivok
Seznam použité literatury
KŘIVOHLAVÝ, J., Starnutí z pohledu pozitivní psychologie – možnosti, které čekají, Grada Publishing 2011, ISBN978-80-247-3604-4
MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P., Sociální práce v praxi – specifika různých cílových skupin a práce s nimi, Portál Praha 2005, ISBN 80-7367-002-X
MLÝNKOVÁ J., Starostlivost o staré občany – učebnice pro obor sociální činnost, Grada Publishing 2011, ISBN 978-80-247-3872-7
OLAH, M., a kol.:, Metody sociální práce v praxi, Bratislava: VŠZaSP sv. Alžběty v Bratislavě, 2012. ISBN 978-80-8132-039-2
VENGLÁŘOVÁ, M., Problematické situace v péči o seniory – příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky, Grada Publishing 2007, ISBN 978-80-247-2170-5