Fear as the nursing diagnosis in surgical patient

Úvod

Nemoc a zvláště hospitalizace s ní spojená je pro většinu pacientů náročnou životní situací a může být doprovázena intenzivními negativními zážitky, spojenými s emocemi, které jsou pro organismus nepříznivé (Jandová, 2003). Jakékoli onemocnění působí na psychiku člověka nepříznivě. Nemoc mění obvyklý způsob života, na kratší či delší dobu omezuje člověka v jeho běžných návycích, snižuje výkon v povolání nebo jej přímo znemožňuje, často narušuje nebo mění mezilidské vztahy. Nemoc vyžaduje určitou míru adaptace na novou situaci, vyrovnávání se s nepříznivými, často bolestivými projevy, klade zvýšené nároky na jednotlivce v náhle změněných podmínkách (Čechová a kol., 2001).

Během hospitalizace chirurgického pacienta, a zejména při indikaci operační terapie vystupují do popředí možnosti a způsoby redukce strachu, neboť hospitalizace je obvykle pro pacienty zážitkem poměrně nového druhu. Mnohé se mění – nejen v pacientovi (v jeho těle), ale také v jeho psychice, případně iv jeho duchovním životě (Křivohlavý, 2002). Z ošetřovatelského hlediska vystupuje do popředí Strach jako ošetřovatelská diagnóza u chirurgických pacientů, resp. u pacientů při operační terapii.

Ošetřovatelská diagnóza je klinický závěr o odpovědích jednotlivce, rodiny, komunity na aktuální nebo potenciální zdravotní problémy či životní proces. Tvoří základ pro výběr ošetřovatelských činností k dosažení výsledků, za které je sestra zodpovědná. Rozvojem a standardizací ošetřovatelské diagnostické terminologie se zabývá NANDA International. Vývoj diagnostické terminologie iniciované NANDA-I vyústil v tvorbu mezinárodního klasifikačního systému ošetřovatelských diagnóz (NANDA Taxonomy I, NANDA Taxonomy II) (Boledovičová, Vörösová, 2009 In: Žiaková a kol., 2009, s. 10.; Marečková, Jarošová, 2005; Marečková, 2006; Mastiliaková, 2014; Vörösová a kol., 2015).

Podle Vyhlášky Ministerstva zdravotnictví Slovenské republiky č.j. 306/2005 Sb. ze dne 30. června 2005, kterou se stanoví seznam sesterských diagnóz, je ošetřovatelská, resp. sesterská diagnóza definovaná jako \"klinický závěr o aktuální potřebě nebo potenciální potřebě, ošetřovatelském problému nebo stavu osoby, rodiny nebo komunity, který ovlivňuje zdravotní stav a vyžaduje intervenci specifickou pro sestru nebo porodní asistentku. Ošetřovatelským problémem je jakýkoli stav či situace, ve které si osoba vyžaduje pomoc při upevňování, podpoře. Ošetřovatelská diagnóza Strach je zařazena v Seznamu sesterských diagnóz v Příloze k vyhlášce č.j. 306/2005 Sb. ve skupině diagnóz P 100 – 119 Psychické stavy a procesy pod kódem P 111.

NANDA International (Herdman, Kamitsuru, 2014) řadí ošetřovatelskou diagnózu Strach s kódem 00148 do 9. domény: Zvládání zátěže – odolnost vůči stresu a do 2. třídy v rámci uvedené domény: Reakce na zvládání zátěže. Tato třída je určena pro ošetřovatelské diagnózy, které jsou standardním pojmenováním ošetřovatelských problémů v oblasti zvládání stresu souvisejícího s prostředím člověka. NANDA International definuje ošetřovatelskou diagnózu 00148 Strach jako odezva na vnímanou hrozbu, která je vědomě uznána jako nebezpečná. NANDA International předkládá standardizované názvy ošetřovatelských diagnóz s číselným kódem a jejich definicemi, a současně nabízí přehled určujících znaků, souvisejících a rizikových faktorů diagnóz. Na základě jejich přítomnosti je možné u pacienta potvrdit výskyt konkrétní ošetřovatelské diagnózy a stanovit tak diagnostický závěr (Marečková a kol., 2012).

Ošetřovatelská diagnóza Strach byla do seznamu ošetřovatelských diagnóz NANDA přijata již v roce 1973 (Kim, 1982 In Zeleníková a kol., 2011). Byla rozdělena do dvou hlavních kategorií: funkční a nefunkční strach, s úrovněmi mírný, průměrný, těžký, panický. V roce 1980 byly ze seznamu ošetřovatelských diagnóz NANDA uvedeny dvě kategorie is úrovněmi vyřazeny a samostatná diagnóza Strach zůstala zařazena v klasifikačním systému až do současnosti (Zeleníková a kol., 2011).

Precizní a dokladovatelný ošetřovatelský diagnostický závěr je podkladem pro rozhodnutí o vhodných ošetřovatelských intervencích, které u pacienta realizuje tým ošetřovatelských profesionálů ve spolupráci s týmem dalších zdravotnických odborníků. Primární zdroje k problematice ošetřovatelské diagnostiky jsou publikovány ve dvouletých intervalech nakladatelstvím Wiley – Blackwell pod názvem „NANDA – International Nursing Diagnoses: Definitions & Classification“ (Marečková a kol., 2012).

Určující znaky ošetřovatelské diagnózy 00148 Strach podle NANDA International, taxonomie II se rozdělují na obecné, kognitivní, behaviorální a tělesné. Mezi obecné určující znaky, resp. definující charakteristiky patří předtucha, že se něco stane, pokles sebejistoty, podrážděnost, pocit můry, strachu, paniky, hrůzy, výstrahy, zvýšení krevního tlaku, zvýšené napětí, nervozita, svalové napětí, nauzea, bledost, rozšířené zornice, zvracení. Ke kognitivním určujícím znakům patří snížená schopnost učit se, snížená schopnost řešit problémy, snížená produktivita, identifikace objektu vyvolávajícího strach, přítomnost pobídky, kterou pacient považuje za hrozbu. Behaviorálně určující znaky představuje útočné a únikové chování, zúžené zaměření pozornosti na zdroj strachu, impulzivnost, zvýšená bdělost. Mezi tělesné určující znaky se řadí nechutenství, změněná fyziologická odpověď (např. zvýšený krevní tlak, zrychlená tepová frekvence, zrychlená dechová frekvence a podobně), průjem, sucho v ústech, dušnost, vyčerpanost, nadměrné pocení (Herdman2, Kamits.

Souvisejícími faktory ošetřovatelské diagnózy 00148 Strach jsou instinktivní reakce na vnější podněty (např. neočekávaný zvuk, výška), jazyková bariéra, naučená odezva (např. na vnější podmínky), podněty navozující fobii, senzorické poruchy (např. zrakové, sluchové), odlou (Herdman, Kamitsuru, 2014; Marečková, 2006).

Při rozpoznání aktuální ošetřovatelské diagnózy 00148 Strach sestra postupuje ve 4 krocích. V 1. kroku posoudí přítomnost určujících znaků. Při nálezu minimálně jednoho určujícího znaku posoudí ve 2. kroku přítomnost souvisejících faktorů. Pokud u pacienta zjistí kombinaci některého z určujících znaků a některého ze souvisejících faktorů, přistoupí ve 3. kroku k ověření a zváží, zda je pacient skutečně v situaci stanovené definicí: Strach je reakcí člověka na hrozbu, kterou vnímá jako nebezpečnou. V případě, že je výsledek ověření pozitivní, ve 4. kroku sestra zaznamená přítomnost strachu do ošetřovatelské dokumentace pacienta (Marečková, 2006).

Podle Šlaisové (2016) je strach možné diagnostikovat pozorováním pacienta (vystrašený výraz obličeje, pláč, třes, pocení, bledost, tichá řeč, atd.) a rozhovorem, jehož cílem je zjištění příčiny a intenzity strachu, míry informovanosti pacienta, jeho postojů a očekávání. V diagnostice strachu lze využít i dotazníky a posuzovací škály.

S charakteristikou a využíváním hodnotících a měřicích nástrojů v posuzování strachu a úzkosti u pacienta při operační terapii je možné setkat se především v zahraniční odborné literatuře, přičemž tyto hodnotící nástroje jsou orientovány především na úzkost (anxiety, resp. preoperative anxiety). Janíková, Zeleníková (2013) uvádějí, že většina měřicích nástrojů a škál pro hodnocení strachu a úzkosti je dostupná v původním – nejčastěji anglickém jazyce. Při překladu konkrétního nástroje z původního jazyka je třeba respektovat standardní postup překladu originální verze, což představuje proces lingvistické validace. Tento proces se skládá z několika fází, jejichž obsah je určen doporučeními konkrétní organizace, případně autorem. První nezbytný krok obvykle představuje získání souhlasu autora měřicího nástroje s jeho překladem.

K hodnocení předoperačního strachu a úzkosti se nejčastěji používá dotazník STAI (Spielberger's State-Trait Anxiety Inventory), který je považován za zlatý standard. Jedná se o 40-položkový sebeposuzovací nástroj, který obsahuje 2 samostatné škály – 20 položek první škály měří stav úzkosti a 20 položek druhé škály měří úzkostné rysy osobnosti. Celkové skóre je od 20 do 80, přičemž platí, že čím vyšší skóre, tím vyšší stupeň úzkosti (Janíková, Zeleníková, 2013). Mezi další standardizované nástroje využitelné v posuzování strachu a úzkosti u chirurgického pacienta patří:

  • VAS (Visual Analogue Scale) – jedná se o 100 mm úsečku, která představuje škálu od 0 do 100, přičemž 0 na levé straně reprezentuje žádnou úzkost a 100 na pravé straně největší možnou úzkost.
  • HADS (The Hospital Anxiety and Depression Scale) – 14-položkový dotazník pro určení úzkosti a deprese.
  • GAS (Graphic Anxiety Scale) – jednoduchá jednopoložková lineární škála, na které pacient hodnotí míru úzkosti, přičemž jednotlivé body na škále zahrnují výroky: klidný, mírně úzkostný, průměrně úzkostný, velmi úzkostný, extrémně úzkostný.
  • APAIS (Amsterdam Preoperative Anxiety and Information Scale) – Amsterdamská škála předoperační úzkosti a potřeby informací obsahující 6 položek (4 položky týkající se strachu z anestezie a strachu z operace a 2 položky týkající se potřeby informací), v rámci kterých pacient hodnotí na Likertově stupnici od 1 do 5, kde 1 znamená – vůbec.
  • BAI (The Beck Anxiety Inventory) – jedná se o 21-položkový inventář, který popisuje subjektivní příznaky, somatické příznaky a příznaky úzkosti související s panikou.
  • HARS (The Hamilton Anxiety Rating Scale) – Hamiltonova škála úzkosti je 14-položková škála, která se používá k hodnocení závažnosti příznaků úzkosti a pacient hodnotí každou položku na 5-stupňové škále.
  • Škála Úroveň úzkosti 1211 – vybraný soubor z NOC (Nursing Outcomes Classification) tvoří seznam 31 definujících ukazatelů, jejichž intenzitu hodnotí sestra na Likertově škále od 1 – závažná do 5 – žádná (Janíková, Zeleníková, 2013; Vörösová, 2. 2015).

Mezi další škály patří SFQ (The Surgical Fear Questionnaire), ASSQ (Anxiety Specific to Surgery Questionnaire), COSS (The Coping with Surgical Stress Scale), MAACL (Multiple Affect Adjective Check List) (Badner et al., 1990; 10); 2013; Krohne et al., 2000; Mitchell, 2013; Theunissen et al., 2014;

Mezi očekávané výsledky nebo hodnotící kritéria při ošetřovatelské diagnóze Strach v souvislosti s operačním výkonem podle Doenges et al. (2010) patří:

  • pacient přiznává své pocity a hledá vhodné způsoby vypořádání se s nimi,
  • pacient působí uvolněně a je schopen adekvátního odpočinku nebo spánku,
  • pacient se chová tak, aby měl strach snížen na zvládnutelnou úroveň,
  • pacient prokazuje schopnost provádět požadavky vyplývající z terapeutického postupu.

Doenges, Moorhouse (2001) řadí mezi ošetřovatelské intervence při ošetřovatelské diagnóze Strach následující: a) posoudit stupeň strachu a reálnost hrozby pociťované pacientům:

  • zjistit, jak pacient a jeho podpůrné osoby vnímají, k čemu dochází a jak to ovlivňuje jejich život,
  • všimnout si stupně ovlivnění strachem (např. „ztuhlý strachem“, neschopnost zapojit se do potřebných činností),
  • porovnat slovní a mimoslovnou odpověď a posoudit, zda se shodují, a zda nedochází k nesprávnému pohledu na situaci,
  • pátrat po projevech popření nebo deprese,
  • zjistit případné smyslové poruchy (např. sluchové postižení), které mají vliv na smyslové vnímání a interpretaci okolí,
  • všimnout si, do jaké míry je pacient soustředěn a na co upírá svou pozornost,
  • analyzovat subjektivní zážitky popisované pacientem (může jít o bludy nebo halucinace),
  • být pozorný a vždy pečlivě zkoumat, zda nehrozí násilné chování,
  • vyšetřit základní fyziologické parametry (fyziologickou odpověď) na situaci,
  • posoudit dynamiku rodiny (soustředění na ošetřovatelské diagnózy: Neschopnost rodiny zvládat zátěž, Ohrožující zvládání zátěže rodinou, Narušený život rodiny).

b) pomoci pacientovi a jeho podpůrným osobám zvládnout strach, resp. poradit si se situací:

  • být pacientovi nablízku nebo zajistit, aby s ním stále někdo byl (pocit opuštění může exacerbovat strach),
  • aktivně poslouchat pacienta (verbalizace jeho obav),
  • poskytnout ústní i písemné informace; mluvit v jednoduchých větách a konkrétních termínech; usnadnit pochopení a zapamatování si informací,
  • uznat normálnost strachu, bolesti, zoufalství a dovolit pacientovi přiměřeně vyjádřit city,
  • dát pacientovi příležitost pro otázky a upřímně na ně odpovědět; nepolemizovat s tím, jak pacient vnímá situaci; omezit konflikty, protože strach má negativní dopad na racionální uvažování,
  • podporovat pacienta v kontrole nad sebou samým do té míry, jak je to možné, a akceptovat to, že v určitých věcech toho není schopen,
  • povzbuzovat pacienta ke kontaktu s vrstevníky, kteří s úspěchem prošli podobnou strachuplnou situací (vzniká tak model role a pacient ochotně uvěří někomu, kdo prožil něco podobného).

c) vést pacienta k vypracování vlastních odpovědí při řešení problémů:

  • uznat užitečnost strachu v péči o svou osobu,
  • dát najevo, že pacient je tím, kdo je zodpovědný za řešení (podpořit ho tím, že pomoc sestry zůstane dostupná); posilovat smysl pacienta pro kontrolu nad věcmi,
  • určit vnitřní a vnější zdroje pomoci (např. uvědomění si situace, využívání v minulosti osvědčených schopností, využívání sociální opory),
  • vysvětlit pacientovi potřebné postupy na takové úrovni, aby byl schopen je pochopit a realizovat (velmi mnoho informací ho může uvést do zmatku),
  • podle vhodnosti vysvětlit vztah mezi nemocí a příznaky,
  • zkontrolovat užívání léků proti úzkosti a zdůraznit nutnost jejich užívání přesně podle předpisu.

d) orientovat se na posilování zdraví (poučení/instrukce před propuštěním):

  • podporovat plánování prováděných kroků,
  • naučit pacienta relaxaci, vizualizaci a podobným technikám,
  • povzbuzovat pacienta a pomoci mu, aby v rámci svých možností připravil program cvičení, který poskytuje zdravý únik pro energii vytvářenou strachem a podporuje uvolnění,
  • vhodně reagovat na případné smyslové postižení (např. mluvit jasně a zřetelně, využívat dotek),
  • podle indikace doporučit podpůrné skupiny nebo veřejné organizace, případně poskytnout další pomoc podle individuální potřeby.

Doenges et al. (2010) konkretizují ošetřovatelské intervence u pacienta se stanovenou ošetřovatelskou diagnózou Strach při operačním výkonu:

  • provádět předoperační edukaci pacienta, včetně opakování postupů v předoperačním období,
  • demonstrovat as pacientem diskutovat o rutinních postupech a procesech, které mohou být pro pacienta zdrojem strachu (např. podání sedativa večer před operačním výkonem, premedikace, prostředí operačního sálu, pomůcky pro monitorování během operace a anestézie a podobně),
  • ujistit pacienta o účincích anestezie ao blokování pohledu na operační pole operační rouškou v případě lokální nebo regionální anestezie,
  • identifikovat přítomnost strachu z možného odložení operačního výkonu,
  • validovat zdroj strachu,
  • poskytovat přesné a srozumitelné informace,
  • aktivně poslouchat a pozorovat pacienta (verbalizace strachu, pocitu bezmocnosti, možné změny vlivem operačního výkonu a podobně),
  • zajistit přesun pacienta do operačního sálu v doprovodu zdravotnického pracovníka, zabránit záměně pacienta a zkontrolovat podepsaný informovaný souhlas pacienta s operační terapií,
  • předcházet zbytečně dlouhému pobytu pacienta v operačním traktu před operačním výkonem,
  • participovat na kooperaci chirurga, anesteziologa, sester, duchovního, klinického psychologa,
  • podle potřeby diskutovat o odložení chirurgického výkonu s operatérem, resp. ošetřujícím lékařem, pacientem a jeho rodinou.

Čáp, Holmanová (2008 In: Tomagová, Boriková a kol., 2008) doporučují u pacienta se strachem tyto efektivní strategie, které je třeba podporovat:

  • podpora naděje ve vlastní síly,
  • ventilování emocí prostřednictvím rozhovoru,
  • aktivní hledání pomoci jiných,
  • rozdělení problémové situace na části a jejich postupné řešení,
  • řešení problému heuristickým způsobem: pokus – omyl,
  • schopnost rozeznat projevy únavy a dezorganizace,
  • ochota změnit sebe sama,
  • vyrovnat se s akceptováním problémů.

Při řešení strachu jako ošetřovatelské diagnózy je nezbytné uplatňovat vhodný psychologický přístup v péči o pacienty při operační terapii, do kterého Zacharová a Šimíčková-Čížková (2011) zařazují:

  • poznání premorbidní osobnosti člověka,
  • vytváření vztahů mezi lékařem a pacientem, především v souvislosti s operačním výkonem,
  • poznání stádií, kterými pacient prochází při poúrazových stavech a komplikované léčbě,
  • komplexní posouzení zdravotního stavu s ohledem na psychiku pacienta,
  • individuální přístup k pacientovi, především v předoperační přípravě a pooperační péči,
  • eliminace strachu a úzkosti spojených s chirurgickým výkonem,
  • vysvětlení průběhu a stádií bolesti v souvislosti s odborným výkonem,
  • umožnění kontaktu pacienta s podpůrnými osobami,
  • příprava pacienta na nové změněné životní podmínky či změněný životní režim,
  • vhodná komunikace mezi pacientem a zdravotnickým personálem,
  • včasné poučení o možnostech a variantách léčby,
  • spolupráce s psychologem nebo psychiatrem.

Při poskytování ošetřovatelské péče pacientovi v perioperačním období musí sestry zohledňovat to, že během hospitalizace se u chirurgického pacienta mění životní potřeby. Specifická podoba potřeb nemocného člověka závisí na charakteru onemocnění, na osobnosti pacienta a na sociálních poměrech, ve kterých žije (Zacharová a kol., 2007).

Bártlová (2003 In: Zacharová a kol., 2007) rozděluje potřeby člověka na potřeby, které se onemocněním nemění, potřeby, které se onemocněním modifikovaly, a potřeby, které s onemocněním vznikly. Poznatky o základních lidských potřebách tvoří teoretickou bázi pro aplikaci ošetřovatelského procesu. Při ošetřování pacienta musí mít sestra stále na paměti, že pracuje s člověkem, jehož nálada, prožívání a chování jsou ovlivněny uspokojováním biologických, psychických, sociálních a spirituálních potřeb (Zacharová a kol., 2007).

Důležitou součástí při řešení ošetřovatelské diagnózy Strach u chirurgického pacienta je také realizace sesterských vizit. Sesterské vizity probíhají za účasti sester, jakož i jiných zdravotnických pracovníků (např. asistent výživy, resp. dietoterapeut, fyzioterapeut) u postele pacienta. Jsou určeny ke zjištění a zajištění ošetřovatelských potřeb pacienta – výživy, vylučování, fyzické a psychické pohody a podobně (Krišková a kol., 2006).

Hlavní cíle individuální sesterské vizity jsou:

  • komunikovat o ošetřovatelských potřebách (problémech) pacienta,
  • posoudit, podle potřeby ošetřit rány a invazivní vstupy (periferní intravenózní kanyla, permanentní močový katetr, atd.),
  • podat instruktáž o připravovaných vyšetřeních,
  • naučit pacienta některé léčebné postupy (např. aplikace inzulínu),
  • vyslechnout si pacientovy problémy, redukovat úzkost a strach z dalších léčebných procedur nebo vyšetření,
  • rozptýlit pacientovy obavy vhodným zaměstnáním,
  • plánovat kontinuitu ošetřovatelské péče a uspokojování potřeb (Krišková a kol., 2006).

Obsahové zaměření sesterské vizity na chirurgických pracovištích se týká oblasti základní ošetřovatelské péče (hygiena, stravování, vyprazdňování), psychických a sociálních potřeb pacientů, zajištění jejich bezpečnosti a specializované ošetřovatelské péče (Vomela a kol., 1998).

Z hlediska přežívání strachu a působení stresogenních faktorů na chirurgického pacienta a jejich eliminace je zaměření sesterské vizity podle Magerčiakové (2011) následující:

  • posouzení přítomnosti nebo očekávání zátěžové situace (např. očekávání operačního výkonu, náročného nebo bolestivého vyšetření, propuštění osaměle žijícího geriatrického pacienta, přítomnost bolesti a podobně),
  • znovuposouzení projevů strachu - chování pacienta, psychický stav a podobně, - způsob vyrovnávání se stresem,
  • hodnocení a plánování ošetřovatelských intervencí na redukci strachu u pacienta,
  • posouzení potřeby spolupráce ošetřovatelského personálu s podpůrnými osobami pacienta, klinickým psychologem, sociálním pracovníkem, fyzioterapeutem, případně dalšími pracovníky při eliminaci stresu, resp. redukci strachu u pacienta,
  • návrhy na úpravu prostředí pacienta z hlediska redukce strachu,
  • komunikace a edukace pacienta za účelem eliminace stresogenních faktorů.

Přežívání strachu u chirurgického pacienta může přetrvávat iv pooperačním období, a dokonce iv období propuštění pacienta do domácího prostředí nebo jeho přeložení na jiné lůžkové oddělení či do jiného zdravotnického nebo sociálního zařízení. Proto musí být součástí péče plánování propuštění, resp. přeložení pacienta. Plánování propuštění pacienta je proces tvorby plánu péče o pacienta, který se přemísťuje z jednoho prostředí do jiného (Richards, Edwards, 2004). Význam včasného plánování propuštění nesmí být podceňován, jelikož se průměrná délka hospitalizace rapidně snížila díky technologickému pokroku, finančním otázkám a smluvním požadavkům zdravotních pojišťoven (Magerčiaková, 2011). Plánování propuštění by mělo zohledňovat tyto součásti:

  • Pacienti a jejich rodiny nebo partneři musí být informováni o podmínkách propuštění.
  • Propuštění pacienta by mělo být naplánováno tak, aby se podpořila soběstačnost nebo v nezbytných případech zajistila pomoc při uspokojování potřeb.
  • Zapojení multidisciplinárního týmu (ošetřující lékař, sestra, fyzioterapeut a podobně).
  • Fyzické, psychické, sociální, kulturní, spirituální a ekonomické potřeby pacienta.- Stupeň podpory potřebné po propuštění pacienta z hlediska bezpečného a zdravotnímu stavu odpovídajícího prostředí.
  • Plánování, kdo se bude o pacienta starat.
  • Zvážení specifické potřeby péče u pacientů, kteří žijí sami, jsou slabí nebo v pokročilém věku, mají závažnou diagnózu, jsou chronicky nemocní a budou se do nemocnice vracet na další léčbu, jsou nezpůsobilí, mají poruchu učení, mentální onemocnění nebo demenci, jsou nezletilí, mají omezené finanční zdroje, jsou bez domova nebo jsou bez domova. mít doma pomůcky nebo speciální vybavení, strávili v nemocnici velmi dlouhou dobu.
  • Zvážení potřeby zabezpečení péče prostřednictvím agentury domácí ošetřovatelské, případně pečovatelské péče, proto by do plánování propuštění pacienta měl být zaangažován i sociální pracovník (Richards, Edwards, 2004).

Při plánování a následné realizaci propuštění, resp. přeložení chirurgického pacienta je nutné zodpovědné vypsání sesterské (ošetřovatelské) propouštěcí, resp. překladové zprávy. V této zprávě musí být uvedeny skutečnosti, které jsou důležité pro zajištění kontinuity ošetřovatelské, resp. zdravotní péče a edukace pacienta. Ve zprávě by měly být uvedeny i intervence týkající se, resp. přispívající k redukci strachu u pacienta (Magerčiaková, 2011).

Jednou velmi podstatnou stránkou péče o pacienty při operační terapii by měla být péče o jejich psychické potřeby a zájem o psychické prožívání, protože každý operační výkon, buď radikální nebo mutilující, nebo minimálně invazivní, představuje pro pacienta zásah nejen do jeho somatické, ale i psychické, sociální a spirituální stránky. Sestry z chirurgických pracovišť jsou pro pacienta většinou první a jedinou lidskou oporou, kterou má k dispozici v perioperačním období, jelikož jsou v kontaktu s pacientem nejčastější. Pacient vnímá sestru jako člověka poskytujícího oporu a porozumění, prostředníka mezi lékařem a pacientem, objekt snižující napětí mezi lékařem a pacientem, člena zdravotnického týmu, který upevňuje důvěru pacienta v léčebný proces, uklidňující prvek pečující o emocionální stav pacienta (Zacharová, 1 ková).

Na redukci strachu u chirurgických pacientů má vliv také ošetřovatelská péče poskytovaná sestrami. Důsledné a zodpovědné uplatňování jednotlivých fází ošetřovatelského procesu v klinické praxi na chirurgických pracovištích má vliv na to, aby stanovení ošetřovatelské diagnózy Strach bylo provedeno na základě důkladného posuzování konkrétního pacienta. Pouze na základě vyčerpávající databáze údajů o pacientovi a jeho individuálních charakteristikách mohou být efektivně naplánovány a následně realizovány ošetřovatelské intervence k řešení tohoto ošetřovatelského problému.

Autoři: PhDr. Mgr. Mariana Magerčiaková, PhD. Katedra ošetřovatelství, Fakulta zdravotnictví, Katolická univerzita v Ružomberku PhDr. Iveta Kurová Chirurgická klinika, Ústřední vojenská nemocnice SNP Ružomberok - FN Literatura

BADNER, N. H., NIELSON, W. R., MUNK, S., KWIATKOWSKA, C., GELB, A. W. 1990. Preoperativní anxiety: detection and contributing factors. In Canadian Journal of Anaesthesia. [online]. 1990 May;37(4 Pt 1):444-7. [citováno 2016-05-25]. Dostupné na internetu: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/2340614. ISSN 1496-8975. BAILEY, L. 2010. Strategie pro decreasing pacienta anxiety v perioperative setting. In AORN Journal. [online]. 2010 Oct;92(4):445-57. [citováno 2016-05-25]. quiz 458-60. Dostupné na internetu: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/20888947. ISSN 0001-2092. ČECHOVÁ, V., MELLANOVÁ, A., ROZSYPALOVÁ M. 2001. Speciální psychologie. 3. vyd. Brno : IDVPZ, 2001. 173 v. ISBN 80-7013-342-2. DOENGES, M.E., MOORHOUSE, M.F., MURR, A.C. 2010. Nursing Care Plans. 8th ed. Philadelphia : F. A. Davis Company, 2010. ISBN 978-0-836-2210-4. DOENGES, M.E., MOORHOUSE, M.F. 2001. Kapesní průvodce zdravotní sestry. 7. vyd. Praha : Grada Publishing, 2001. 568s. ISBN 80-247-0242-8. HERDMAN, T. H., KAMITSURU, S. 2014. NANDA International, Inc. Nursing Diagnoses: Definitions and Classification 2015 – 2017. 10th Edition. Oxford : WILEY Blackwell, 2014. 512p. ISBN 978-1-118-91493-9. HLINKOVÁ, E., NEMCOVÁ, J. a kol. 2015. Multimediální e-učebnice Ošetřovatelské postupy ve speciální chirurgii [online]. Bratislava : Univerzita Komenského Bratislava, Jesseniova lékařská fakulta v Martině, 2015. Dostupné na internetu: http://oschir.jfmed.uniba.sk/. ISBN 978-80-89544-72-1. JANDOVÁ, M. 2003. Stres u hospitalizovaného pacienta. In Ošetřovatelství a porodní asistence. ISSN 1336-183002-04, 2003, I, čj. 3, s. 1 VII-VIII. JANÍKOVÁ, E., ZELENÍKOVÁ, R. 2013. Ošetřovatelská péče v chirurgii. 1. vyd. Praha : Grada, 2013. 256 v. ISBN 978-80-247-4412-4. KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIERIOVÁ, R. 2004. Ošetřovatelství 1, 2. 2. vyd. Martin : Osvěta, 2004. 1474s. ISBN 80-217-0528-0. KRIŠKOVÁ, A. a kol. 2006. Ošetřovatelské techniky- metodika sesterských činností. 2. vyd. Martin : Osvěta, 2006. 780s. ISBN 80-8063-202-2. KROHNE H. W., DE BRUIN J. T., EL-GIAMAL, M., SCHMUKLE, S. C. 2000. Assessment of surgery-related coping: coping s chirurgickou stresovou srážkou (COSS). In Psychology & Health. [online]. Volume 15, 2000, Issue 1. [citováno 2016-05-25]. p. 135-149. Dostupné na internetu: http://www.tandfonline.com /doi/abs/ 10.1080 /0887044000 8400294. ISSN 1476-8321. KŘIVOHLAVÝ, J. 2002. Psychologie nemoci. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2002. 200 s. 2002 ISBN 80-247-0179-0. MAGERČIAKOVÁ, M. 2011. Eliminace stresogenních faktorů v ošetřovatelské péči o chirurgické pacienty. 1. vyd. Ružomberok : Verbum, 2011. 124 s. ISBN 978-80-8084-808-8. MAREČKOVÁ, J., JAROŠOVÁ, D. 2005. NANDA domény v posuzování a diagnostické fázi ošetřovatelského procesu. 1. vyd. Ostrava : Univerzita v Ostravě, ZSF, 2005. 86 s. 2005 ISBN 80-7368-030-0. MAREČKOVÁ, J., STEFANOVÁ, P., MAZALOVÁ, L., BOCKOVÁ, S. 2012. Přehled informací k mezinárodním terminologickým systémům v ošetřovatelství. In JAROŠOVÁ, D.: Využitelnost ošetřovatelských klasifikací NANDA international a NIC v domácí péči. Ostrava : Univerzita v Ostravě v Ostravě, Lékařská fakulta, 2012. ISBN 978-80-7464-000-1, s. 2012 7 – 24. MAREČKOVÁ, J. 2006. Ošetřovatelské diagnózy v NANDA doménách. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 264s. ISBN 80-247-1399-3. MASTILÁKOVÁ, D. 2014. Posuzování stavu zdraví a ošetřovatelská diagnostika. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2014. 192s. ISBN 978-80-247-5376-8. MITCHELL, M. 2003. Patent anxiety a moderní elective surgery: a literature review. V Journal of Clinical Nursing. [online]. 2003 Nov; 12(6). [citováno 2016-05-25]. p. 806 – 815. Dostupné na internetu: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/14632973. ISSN 1365-2702. RICHARDS, A., EDWARDS, S. 2004. Repetitorium pro zdravotní sestry. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2004. 376s. ISBN 80-247-0932-5. SIGDEL, S. 2015. Perioperativní anxiety: A short review. In Global Anesthesia and Perioperative Medicine. [online]. 2015 doi: 10.15761/GAPM.1000126 Volume 1(4). [citováno 2016-05-25]. p. 107-108. Dostupné na internetu: www.oatext.com/pdf/GAPM-1-126.pdf . ISSN 2059-0512. ŠLAISOVÁ, I. Komunikace v ošetřovatelství 2. díl: úzkost a strach pacienta [online]. [citováno 2016-02-10]. Dostupné na internetu: http://pro1.szs-tabor.cz/projekt/psk/Data/Texty_Komunikace _v_osetrovatelstvi_uzkost_a_strach.doc. THEUNISSEN, M., PETERS, M. L., SCHOUTEN, E. G., FIDDELERS, A. A., WILLEMSEN, M. G., PINTO, P.

R., GRAMKE, H. F., MARCUS, M. A. 2014. Validace chirurgických medvědů v dospělých pacientech čeká na energetický chirurg. In PLoS One. [online]. 2014 Jun 24;9(6):e100225. [citováno 2016-05-25]. eCollection 2014. Dostupné na internetu: http://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371%2Fjournal.pone.0100225. ISSN 1932-6203. TOMAGOVÁ, M., BÓRIKOVÁ, I. a kol. 2008. Potřeby v ošetřovatelství. 1. vyd. Martin : Osvěta, 2008. 198s. ISBN 978-80-8063-270-0. TÓTHOVÁ, V. 2014. Ošetřovatelský proces a jeho realizace. 1. vyd. Praha : Triton, 2014. 225 v. ISBN 978-80-7387-785-9. VOMELA, J. a kol. 1998. Chirurgie pro sestry I. 1. vyd. Brno : IDVPZ, 1998. 210 sekund. ISBN 80-7013-262-0. Vyhláška MZ ČR č.j. 306/2005 Z. z., kterou se stanoví seznam sesterských diagnóz. VӦRӦSOVÁ, G., SOLGAJOVÁ, A., ARCHALOUSOVÁ, A. 2015. Standardizovaná terminologie pro ošetřovatelskou diagnózu. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2015. 144s. ISBN 978-80-247-5304-1. ZACHAROVÁ, E., HERMANOVÁ, M., ŠRÁMKOVÁ, J. 2007. Zdravotnická psychologie. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2007. 232 v. ISBN 978-80-247-2068-5. ZACHAROVÁ, E., ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŽKOVÁ, J. 2011. Základy psychologie pro zdravotnické obory. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2011. 288s. ISBN 978-80-247-4062-1. ZELENÍKOVÁ, R., VRUBLOVÁ, Y., JAROŠOVÁ, D., ŽÁKOVÁ, K. 2011. Obsahová validizace ošetřovatelské diagnózy Strach. In Kontakt. [online]. 14/1: 30-38. [citováno 2016-05-25]. Dostupné na internetu: profeseonline.upol.cz/ archive/2012 /1/ POL_CZ_2012-1-8_Zelenikova.pdf. ISSN 1804-7122. ŽÁKOVÁ, K. a kol. 2009. Ošetřovatelský slovník. 1. vyd. Martin : Osvěta, 2009. 218 v. ISBN 978-80-8063-315-8.