Theoretical basis of clinic social social work in health care facilities with personal with Alzheimer's disease Přirozenou součástí životního cyklu, jakož i významnou etapou ontogenetického vývoje jednotlivce, je stárnutí a stáří. Jsou nejen jevem individuálním, ale také společenským (Žiaková, 2005). Fyziologické faktory, zdravotní problémy, genetické predispozice, ale také to, jak člověk psychicky přijme a prožívá vyšší věk, mu může přinést čas nerušeného, ​​harmonického stáří, ale i psychický a fyzický úpadek, který je bolestný jak pro něj, tak pro jeho okolí (Pribišová, 2007). Můžeme tedy říci, že stárnutí a stáří je skutečnost, která se dotýká nejen samotného člověka, ale zároveň ovlivňuje i jeho okolí, především však rodinu. V současné postmoderní době se setkáváme se situacemi, kdy se mění tradiční hodnoty a postoje rodiny zejména ve vztahu ke prarodičům a péči o ně. V minulosti bylo běžné a přirozené, že se o prarodiče staraly jejich děti. Poslední chvíle svého života měly tedy možnost přežít v kruhu svých nejbližších. V současnosti se však mění poslání a funkce rodiny a zároveň se také mění možnost odkázaného seniora přežít svůj život v rodinném kruhu (Gallová, 2011). Z důvodu pracovní vytíženosti, finanční situace, ale mnohdy i neochoty a nezájmu dětí, přestávají přebírat odpovědnost za svého odkázaného rodiče a umisťují jej do zařízení sociálních služeb.

Právě praktická sociální práce soustředí svou pozornost na skupinu starších lidí, což má svůj význam hlavně v současnosti, kdy se průměrný věk obyvatel zvyšuje a stále více starších lidí je odkázáno na podporu a pomoc jiných spoluobčanů. Jde především o podporu a rozvoj takových aktivit, které umožňují seniorům přežít jejich stáří důstojně, neboť stáří pro ně přináší mnoho změn. Mnohokrát se zdá, jako by odchodem do důchodu, jakož i postupnou ztrátou jejich duševních schopností a fyzických sil, ztráceli senioři ze strany jiných lidí a institucí respekt, úctu a stávali se jakousi přítěží. Tento postoj je však příliš diskriminující a není vůbec vůči starším osobám spravedlivý. Jednou z možností jak vyřešit tuto situaci je zlepšit jejich život a postavení v prostředí, ve kterém žijí, které je pro ně známo, tedy ve vlastní komunitě (Hrozenská a kol., 2008).

Jelikož se však stále zvyšuje počet starších lidí, včetně lidí s Alzheimerovou chorobou, kteří jsou umísťováni do institucionálních, zdravotnických zařízení a jsou odkázáni na pomoc jiných, je přímo nezbytné vytvořit pozici klinického sociálního pracovníka, který by uměl adekvátně přistupovat k problematice péče o daného klienta-pacienta.

S přibývajícím věkem se objevuje a zvyšuje riziko alikvotně širokého spektra rozličných duševních poruch. Organickými duševními poruchami, az nich většinou různými druhy demence, trpí více než 10% populace as přibývajícím věkem nastává i prudký nárůst incidence (Novotná, Magurová, Balková, 2008). Zároveň roste i výskyt demence, přičemž ve věku nad 65 let jí trpí 3-7% populace, 15% populace po 75 letech, po 80 letech života se vyskytuje u 20-40% jedinců a tzv. presenilní demence se vyskytuje u 10% jedinců, kteří jsou mladší 65 let (Németh, Hudáková, 2009).

Při demenci jde o chronické progredující onemocnění centrální nervové soustavy s vysokým invalidizujícím potenciálem, ale také celospolečenským dopadem. V pokročilých stádiích je nezbytná nepřetržitá pomoc druhé osoby, jakož i ústavní péče. Demence je syndrom, ne samostatná nozologická jednotka (Németh, Hudáková, 2009). V posledních letech se právě syndrom demence stal v průmyslově vyspělých zemích, včetně Slovenska, významným zdravotně-sociálním fenoménem, ​​který postihuje hlavně seniory a závažným způsobem, tím zasahuje jejich rodinné příslušníky, profesionální pečovatele, jakož i celou společnost (Fertaľová, 2012). M. Vojtěchovský (In Tavel, 2009) poukazuje na fakt, že demence je jednou ze čtyř nejčastěji se vyskytujících duševních chorob ve stáří. Podle I. Stuarta - Hemiltona (1999) znamená demence komplexní úbytek psychických funkcí, který způsobuje atrofie centrálního nervového systému. Termín demence představuje určitý soubor příznaků, které mohou způsobit četné poruchy mozku. Mezi charakteristické poruchy intelektuálních funkcí můžeme zařadit hlavně porušení paměti, schopnosti učit se novým věcem, porušení abstrakce, orientace, prostorového vnímání, a také schopnosti vykonávat některé praktické činnosti, které jsou důležité pro normální aktivitu člověka. Demenci a její diagnózu lze určit jen v případě, pokud jsou poškozeny dvě, případně více kognitivní funkce mozku jako je řeč, paměť, vnímání a podobně (Majerníková, Cmorejová, Klímová, 2012).

Jednou z nejrozšířenějších forem demencí, která mění život jak postiženého, ​​tak celé jeho rodiny je Alzheimerova choroba (Fertaľová, 2012). V posledních patnácti letech má její výskyt rostoucí tendenci, přičemž hlavní příčinou tohoto stavu je stárnutí populace a v současnosti postihuje v Evropě minimálně pět milionů lidí. Alzheimerova choroba je spojena s výrazným psychologickým, sociálním a tělesným postižením klientů-pacientů a je závažným ekonomickým problémem. Tato nemoc představuje 50-60% všech demencí, které jsou na celém světě diagnostikovány u tisíců jedinců (Majerníková, Cmorejová, Klímová, 2012).

V závislosti na začátku vzniku tohoto onemocnění se v klinické praxi setkáváme s jeho dvěma formami.

• Forma s časným začátkem (do 65 let) – její výskyt je méně častý, avšak je pro ni charakteristický relativně rychlý začátek i progrese onemocnění. Je pro ni typické zhoršení paměti, alexie, agrafie, akalkulie, apraxie, senzorická nebo amnestická afázie. • Forma s pozdním začátkem (nad 65 let) – její začátek a progrese je pomalá a postupná. Typické je postižení mnestických funkcí (paměťových schopností) a zhoršení intelektu (Pribišová, 2007).

Podle Americké psychiatrické asociace jde při demenci Alzheimerového typu o vývoj mnohočetných kognitivních poruch, které se projevují jako poruchy výkonu činností (např. organizování, plánování), poruchy paměti (jde zde o ztrátu schopnosti učit se novým věcem resp. informacím nebo vyřizovat si informace a věci již naučené). ztráta naučených nebo vžitých pohybů (apraxie) a porucha poznávání (agnóze). Všechny tyto poruchy způsobují problémy v pracovním a společenském životě, avšak i přesto, že osoba ztratí schopnosti, které jí pomáhaly při jejím dospělém fungování, její vědomí sebe sama se nemění (Zgola, 2003).

Klinický obraz Alzheimerovy choroby

Vývoj Alzheimerovy choroby může probíhat 8-20 let a závisí jak na sociálních podmínkách, tak i zdravotním stavu jedince (Callone, Kuclacek, Vasiloff a kol., 2008). Jelikož se však toto onemocnění objevuje především ve vyšším věku, často se stává, že uniká pozornosti a jeho příznaky se posuzují jako znak přirozeného stárnutí člověka (Bartko, Čombor, Madarász, Luliak, 2008).

Klinický obraz i symptomatologie zdravotního stavu je u každého klienta-pacienta individuální, neboť progrese nemoci má své vlastní tempo a zhoršení se u lidí neobjevuje ve stejné formě a zároveň nemá ani stejné příznaky. Každý, kdo se setkal s tímto druhem demence, ať už je to samotný klient-pacient, ošetřovatel, lékař nebo příbuzný, prochází zpočátku fází popírání. Je-li u osoby podezření, že trpí Alzheimerovou chorobou, musí podstoupit řadu vyšetření, aby se zjistilo proč u osoby nastávají změny chování (Callone, Kuclacek, Vasiloff a kol., 2008). Alzheimerovu demenci od začátku charakterizuje hlavně rozrůstající se demence s poklesem paměti, rozumových funkcí, poruch řeči (Bartko, Čombor, Madarász, Luliak, 2008) a podle R. P. Calloneho, C. Kuclaceka, B. C. Vasiloffa a kol. (2008) je možné ji rozdělit do tří stadií.

  • Ranní stadium (doba trvání je 3-5 let) – první oblastí mozku, ve které dochází v tomto stadiu v důsledku nemoci k odumírání mozkových buněk, je paměť. Pokud jsou však sociální dovednosti, logické myšlení a úsudek v pořádku je možné, že se nemocný člověk vyrovná se ztrátou paměti tím, že si vytvoří náhradní způsoby. Podle L. Etters, D. Goodall a kol. (In Majerníková, Cmorejová, Klímová, 2012) může v tomto stadiu většina jedinců stále ještě dělat více denní aktivity, avšak při jejich organizaci mohou potřebovat pomoc. Pro toto stádium je charakteristické ztrácení se i ve známém prostředí, pociťování deprese, smutku a úzkosti, problémy s komunikací, problémy se zapomínáním jmen, setkání, lidí a podobně.
  • Mírné stádium (doba trvání 2-10 let) – do celého mozku se šíří odumírání mozkových buněk a v tomto stadiu má jedinec problémy s oblékáním, orientací a nedokáže si častokrát vzpomenout, jak se používají předměty běžné denní potřeby (Callone, Kuclacek, Vasil ). Podvečer až večer mají jedinci pocity neklidu, jsou zmateni a také trpí hněvem, nedůvěřivostí a mají problém pochopit druhé a správně se vyjadřovat (Majerníková, Cmorejová, Klímová, 2012).
  • Pokročilé nebo pozdní stadium (doba trvání 1-3 roky) – klienti-pacienti jsou v tomto stadiu podle L. Etterse, D. Goodalla a kol. (In Majerníková, Cmorejová, Klímová, 2012) odkázáni při každodenní péči na pomoc jiné osoby, častěji spí, méně komunikují a na osobu, která se o ně stará nijak nereagují. Podle D. Bartka, I. Čombora, Š. Madarásza a M. Luliaka (2008) se u jedinců projevují bludy, halucinace, jsou více emočně labilní, agresivní a z neurologických příznaků se u nich objevuje inkontinence stolice a moči, ataxie a apraxie.

Klinická sociální práce ve zdravotnických zařízeních

Od začátku lidské historie je sociální práce považována za společensky akceptovanou formu pomoci jednotlivci, skupině i celé společnosti (Levická, 2002). I. Tomeš a kol. (In Mojtová, Sedlárová, Šrank, 2013, s. 15) uvádí, že: ,,sociální práce je specifická odborná činnost, která směřuje ke zlepšování vzájemného přizpůsobování se jednotlivců, rodin, skupin a sociálního prostředí, ve kterém žijí ak rozvíjení sebeúcty a vlastní odpovědnosti jednotlivců s využitím.

Profesionální aplikací sociální práce i metod v diagnostice, léčbě a předcházení psychosociálních disfunkcí, zdravotních postižení, včetně emocionální a psychické poruchy chování, je klinická sociální práce (Barker, 2003). Dnes je klinická sociální práce neodmyslitelnou součástí sociální práce. V systému všeobecné sociální práce prošel její vývoj určitým procesem v rámci rozvoje jak teoretické, tak praktické a akademické sociální práce. Teorii a praxi klinické sociální práce významně rozvinulo v 90. letech anglosaské prostředí a mnozí autoři poukazují na společenský požadavek doby, kterou je právě formování klinické sociální práce (Balogová, 2012). Jedná se o specifickou profesi v oblasti duševního zdraví a vykonávají ji vzdělaní sociální pracovníci, kteří se následně musí účastnit speciálního vzdělávání a praxe pod supervizí. Základním cílem klinické sociální práce je nejen hodnotit, ale především pozitivně ovlivňovat bio-psycho-sociálně-spirituální fungování jednotlivců, rodin, ale i skupin v jejich sociotopu (Ptáček, Pemová, 2012). Podle M. Mojtové, K. Sedlárové a M. Šranka (2013) je klinická sociální práce oblastí, kde se sociální péče prolíná se zdravotní a je důležitou součástí ošetřovatelského a léčebného procesu. K dané komplexnosti léčby tedy bezodkladně patří i pomoc při řešení sociálních problémů pacienta v takových případech, kdy toho není schopen samostatně s pomocí vlastních zdrojů nebo jeho rodina nechce, popřípadě nemůže tuto péči poskytnout sama, nebo pokud pacient nemá rodinu. Klinická sociální práce se soustředí na individuální přístup ke každému klientovi-pacientovi, jelikož tak, jako je každý člověk singulární a nenapodobitelný, tak jedinečná je i práce s ním. Tím, že je člověk holistická bytost, nemůžeme zapomenout ani na jednu složku bio-psycho-sociálně-spirituální dimenze. Ve své práci tedy klinický sociální pracovník vychází z holistického modelu, který chápe člověka jako bio-psycho-sociálně-spirituální bytost a tento model je založen na schopnosti člověka přizpůsobit se novým (změněným) podmínkám. Lze tedy říci, že holistický přístup je filozofie uplatňovaná v péči o klienta-pacienta, přičemž se tato péče orientuje i na rodinu klienta-pacienta, na jejich problémy, potřeby, jakož i vzájemné vztahy.

V současné době neexistuje na Slovensku legislativa, která by vymezila činnost klinického sociálního pracovníka. Naopak v České republice zákon upravuje činnost sociálního pracovníka ve zdravotnictví, hlavně v rámci diagnostické, preventivní, rehabilitační a ošetřovatelské péče, kde se podílí zejména v oblasti uspokojování potřeb klienta-pacienta (Mojtová, Sedlárová, Šrank, 2013). V nemocnici působí sociální pracovník podle N. Špatenkové (In Mojtová, Sedlárová, Šrank, 2013) na oddělení sociálních služeb a jeho pomoc má většinou povahu sociálně-právního poradenství, sociální agendy a zprostředkování. Činnost sociálního pracovníka však nemusí mít, na základě jeho vzdělání a dalšího výcviku v nemocnici, jen administrativní charakter. Klinický sociální pracovník ve zdravotnických zařízeních, jako jsou hospice, nemocnice, psychiatrické nemocnice je podle M. Mojtové, K. Sedlárové a M. Šranka (2013) významným členem multidisciplinárního týmu (psycholog, sestra, lékař) a jeho činnost směřuje jak ke klientovi-pacientovi, tak ik jeho sociálnímu prostředí. Jeho profesionální činnost je orientována na svět člověka, který se v důsledku nemoci, případně úrazu, dostal do zdravotnického zařízení, kde vyžaduje odborný přístup zdravotnických pracovníků, ale také klinického sociálního pracovníka. Ve zdravotnických zařízeních se můžeme setkat s různými pojmenováními sociálního pracovníka jako například sociální pracovník, sociální sestra, klinicko-sociální pracovník nebo sestra pro sociální službu.

Sociální pracovník tedy dostává svůj prostor i ve zdravotnických zařízeních, protože také přispívá ke klientovu-pacientovu uzdravení, ale zároveň ik jeho brzkému návratu k rodině, tím že se vyřeší jeho sociální problémy. Právě klinická sociální práce vyžaduje odlišný přístup k nemocným starším jedincům. Je třeba jim prokázat především porozumění, slušnost, empatii, úctu a vyhýbat se nepřiměřené zvědavosti až násilnosti (Hrozenská a kol., 2008). M. Šustrová (2012) uvádí, že sociální práce ve zdravotnictví je specifická činnost, jejímž cílem je zlepšit celkový zdravotní stav jedinců, skupin, jakož i celé populace. Poskytovat se musí bez ohledu na sexuální orientaci, pohlaví, věk, národnost, zdravotní stav, kulturu, rasu, vyznání a další socio-demografické odlišnosti jednotlivce, skupiny či komunity. Při výkonu sociální práce ve zdravotnictví se stanovuje sociální diagnóza, a také se realizuje sociální terapie, přičemž její součástí je celkové hodnocení výsledků péče, která se poskytuje. Zdraví, chápe jako stav naprosté fyzické, psychické a sociální pohody a jejím hlavním cílem je řešení sociálního problému ať už při nemoci, zdravotním postižení nebo ve stáří. Sociální práce ve zdravotnictví zároveň řeší sociální důsledky dané nemoci a postižení na sociální situaci jak jednotlivce, tak i jeho rodiny.

Cílem sociální práce ve zdravotnictví je poskytovat pro člověka, který je v důsledku své nemoci nějakým způsobem znevýhodňován, jak podporu, tak oporu, doprovázení a pomoc při zlepšování možností jeho života (Kovalčíková, 2005 In Mojtová, 2008). I práce ve zdravotnických zařízeních je podle M. Mojtové (In Mojtová, Sedlárová, Šrank, 2013) multidisciplinární, protože klient-pacient se také chápe jako bio-psycho-sociální bytost. V rámci vzájemného propojení sociální a zdravotní péče je velmi významná a oprávněná pozice sociálního pracovníka v týmu zdravotnických profesionálů. Podle typu zdravotnického zařízení, podle množství klientů-pacientů a typu oddělení, řeší sociální pracovník ve zdravotnictví specifické úkoly. Jeho práci lze shrnout do 5 základních etap:

  1. obeznámení se s chorobopisem,
  2. sociální diagnóza,
  3. návrh řešení a plán sociální pomoci,
  4. sociální terapie,
  5. ověřování výsledků (Hrozenská a kol., 2008).

Jelikož se ve stáří vyskytují poruchy chování současně s poruchami kognitivních procesů nebo s poruchami intelektu, může u přirozeně stárnoucího jedince poukázat diagnostika na přítomnost primární degenerativní demence (demence s přítomností Lewyho tělísek, Alzheimerova choroba, Frontotemporingtonská choroba, Frontotemporální demence pod.) nebo sekundární demence u seniorů s nezdravým životním stylem, případně u mladších lidí (Multiinfarktová demence, Vaskulární demence, Alkoholová demence, Poúrazová demence aj.). Klinický sociální pracovník je z hlediska těchto východisek postaven před otázku, jakými způsobilostmi musí disponovat a zároveň jaké kompetence mu vůči postiženému seniorovi a jeho blízkým plynou z výkonu jeho práce (Balogová, 2012). M. Mojtová, K. Sedlárová a M. Šrank (2013) uvádějí, že kompeteance, zaměření a odborná činnost klinického sociálního pracovníka vyplývá ze základního chápání zdraví jako stavu naprosté duševní a tělesné pohody člověka, v našem chápání pacienta. Každá tato složka zdraví zasahuje do rodinného, ​​pracovního a osobního prostředí jednotlivce. Základní kompetencí v praxi klinického sociálního pracovníka je zjištění sociální anamnézy u ambulantního (hospitalizovaného) klienta-pacienta, přičemž se zaměřuje na analýzu jeho zdravotní a sociální situace během a před hospitalizací, případně během jeho ambulantní návštěvy zdravotnického zařízení:

  • na základě rozhovoru (s klientem-pacientem, s jeho příbuznými, známými) vyhodnocuje jeho životní situaci,
  • pozoruje jak se vyvíjí klientova-pacientova hospitalizace ve zdravotnickém zařízení a jak ovlivňuje nemoc na jeho potřeby, přičemž pomáhá klientovi-pacientovi řešit problémy vyplývající ze špatného zdravotního stavu,
  • poskytuje základní, ale také i specializované sociální poradenství a klientům-pacientům a příbuzným může poskytovat i odborné rady, pokyny, sociální intervenci a podobně,
  • vypracovává návrh sociální pomoci ve spolupráci se samotným klientem-pacientem, rodinnými příslušníky a v souvislosti s dalšími zdravotnickými zařízeními (Mojtová, Sedlárová, Šrank, 2013).

Za své klienty-pacienty nese klinický sociální pracovník odpovědnost a jelikož má přístup ke zdravotní dokumentaci, musí být za každých okolností důvěryhodný a všechny informace, které o klientovi-pacientovi získal musí důvěrně chránit. Kromě profesionálních kompetenci musí disponovat i komplexní osobnostní výbavou, která se odvíjí od jeho vzdělání, povahových rysů, komunikačních a jiných dovedností a schopností, od ochoty na sobě pracovat a od ním uznávaných hodnot (Mojtová, 2008).

Klinická sociální práce se seniory

Klinická sociální práce ve zdravotnictví se orientuje na komplexní sociální přístup ke všem svým klientům-pacientům bez ohledu na věk. Až v extraordinárních situacích způsobených především zdravotními a sociálními faktory, se objevuje potřeba sociální práce se seniory a svou pozornost zaměřuje na oblast péče o takové seniory, u kterých je zdravotní stav spojen se sníženými funkčními schopnostmi a nezávislostí (Janečková, 2005). V každodenní praxi se podle V. Pidrmana (In Balogová, 2012) klinický sociální pracovník setkává s klinickým klientem-pacientem trpícím vážnou demencí, přičemž 75% klientů-pacientů jsou vůči svému okolí podezřívaví, 40% a více klientů-pacientů trpí bludy, že je někdo halucinacemi, u 80% klientů-pacientů se projevuje vysoký rozsah chorobného neklidu a agresivity, 50% z těchto klientů-pacientů trpí poruchou spánku a 40% depresemi.

Právě senioři jsou významnými klienty-pacienty sociální práce. K těmto klientům-pacientům musí pomáhající profese přistupovat velmi pozorně a lidsky. Senioři jsou klinickým sociálním pracovníkem vnímáni ve dvou základních rovinách:

  • zdravotní rovina – senioři s demencí, po úrazech, s duševními chorobami, somaticky nemocní, imobilní, umírající, postižení,
  • sociálně – ekonomická rovina – osamělí starší klienti-pacienti, invalidní a institucionalizovaní klienti-pacienti (ve zdravotnických zařízeních, v zařízeních sociálních služeb).

Sociální práce se seniory s sebou přináší i určité kritické momenty a problémy, kdy je nemožné určit ostrou hranici mezi sociální prací a zdravotní péčí. K jejich průniku by mělo docházet jak v sociálních službách, tak ve zdravotnických zařízeních, neboť zhoršení zdraví s sebou přináší potřebu sociálních služeb. Oba tyto typy služeb je nutno poskytovat souběžně, tedy klinický sociální pracovník musí pracovat v týmu se zdravotnickým personálem. Je však i opačný vztah, kdy z hlediska zdraví představují sociální změny pro seniora určitou zátěž a riziko, a právě klinický sociální pracovník musí klientovi-pacientovi pomáhat adaptovat se na změnu, pracovat s klientovým-pacientovým životním příběhem a podporovat jeho kvalitu života a zdraví. Klinická sociální práce se seniorem se musí provádět kvalitně iv případě klientových-pacientových komunikačních problémů v důsledku demence. Klinický sociální pracovník musí proto disponovat dovednostmi, které jsou potřebné k navázání kontaktu a rozpoznání jejich potřeb, musí také pracovat s důvěrou a vztahem, vytvořit pocit jistoty a bezpečí a zároveň pracovat s klientovou-pacientovou rodinou (Janečková, 2005). Z hlediska vztahových a komunikačních problémů lze říci, jak uvádí M. Hrozenská a kol. (2008), že komunikace je první podmínkou uskutečnění i fungování mezilidských vztahů. V praxi se častokrát setkáváme s tím, že klienti-pacienti, především ve vyšším věku, reagují maladaptivně na hospitalizaci. Podle E. Žiakovej (2005) může tedy vzniknout tzv. . ,,geriatrický maladaptační syndrom", který způsobují faktory, které podmiňují adaptační reakci u staršího jedince. Aby však senior, tedy i klient-pacient s Alzheimerovou chorobou, spolupracoval, musí být komunikace podle M. Hrozenské a kol. (2008) nejen efektivní z hlediska péče s efektivní a je pozitivní a aktivní. osobami s Alzheimerovou chorobou. Ta od poskytovatelů požaduje jak komunikační dovednosti a odborné znalosti, tak i obrovskou dávku empatie, trpělivosti a schopnosti naslouchat nejen sluchům, ale také i zrakům (pozorování neverbální komunikace) a srdcem (projevování empatie).

V této souvislosti lze říci, že práce klinického sociálního pracovníka je širokospektrální, přičemž v procesu sociální práce se řídí těmi nejnovějšími metodami a při řešení klientovo-pacientové problémové situace, včetně přístupu k němu, využívá také ty nejnovější pracovní přístupy. Při výkonu své práce musí klinický sociální pracovník dodržovat základní etické principy, je také povinen respektovat obecné závazné právní normy, základní lidská práva as respektováním těchto základních lidských práv a svobod musí být jednoznačně v souladu (Mojtová, Sedlárová, Šrank, 2013). Svou práci je tedy povinen vykonávat v souladu s etickými principy, které se vztahují na všechny role, které plní klinický sociální pracovník. Za hlavní etické principy klinické sociální práce lze považovat:

  • autonomii - je nutné přistupovat ke každému klientovi-pacientovi a zúčastněným osobám jako k rovnocenným partnerům a respektovat jejich svobodné rozhodnutí,
  • advokaci – úsilí zdůraznit požadavek etické správnosti citlivosti a hledaného řešení pro taková východiska, o která je možné se opřít v navrhovaných řešeních,
  • cílevědomost - schopnost najít, hodnotit a nepřetržitě sledovat cíle, které nejsou na dosah ruky,
  • důvěrnost – jde o vztah mezi klientem-pacientem a klinickým sociálním pracovníkem,
  • důstojnost – jde o uznání práv člověka ve společnosti, zdůrazňování jeho významu a chránění jej před takovým zacházením, které by snižovalo jeho důstojnost,
  • mlčenlivost – aby se upevnila důvěra mezi profesionálem a klientem-pacientem je nezbytné, aby zachoval mlčenlivost,
  • prospěšnost - jednat ve prospěch jiných, pro jejich maximální dobro,
  • neškodit – tento princip zabraňuje poškození v zájmu klienta-pacienta a zabraňuje rizikům, která by mohla vést k poškození,
  • spravedlnost – úcta a respekt ke klientům-pacientům, nedělat mezi klienty-pacienty žádné rozdíly a zdravotně-sociální péči poskytovat každému kdo ji potřebuje (Mojtová, Sedlárová a Šrank, 2013).

M. Mojtová (2008) tvrdí, že iv přímé sociální práci musí splňovat sociální pracovník jako profesionál, který disponuje odbornými vědomostmi a všeobecným přehledem v dění společnosti, osobní předpoklady, přičemž by si měl osvojit tyto etické principy při výkonu svého povolání:

  • beneficience (prospěšnost) – znamená jednat pro konkrétního jedince maximální dobro,
  • non-maleficence (neškodnost) – vyžaduje vyloučit jakékoli úmyslné i neúmyslné ublížení, případně poškození, přičemž sociální pracovník musí dodržovat pravidlo – nikdy neškodit,
  • samostatnost (autonomie) – respektovat klientovo-pacientovo rozhodnutí na základě jeho vlastního přesvědčení,
  • justice (spravedlnost) – se všemi zacházet stejně spravedlivě, nedělat mezi klienty-pacienty žádné rozdíly,
  • veracita (pravdomluvnost) – nelhat jiné a říkat jim vždy pravdu,
  • důvěryhodnost – respektovat důvěrné informace a činy klienta-pacienta,
  • tolerance/porozumění – porozumět a přijmout názory jiných,
  • respektování klienta – ocenit práva a odpovědnost jiných, protože tím, že respektujeme jiné znamená, že s nimi nezacházíme jako s prostředkem, který slouží k naplnění našeho účelu,
  • transparentnost – jednat v souladu s etickými standardy, které respektují všichni zúčastnění,
  • finalita-definitivnost (konečnost) – jednat takovým způsobem, který může mít prioritu před požadavky náboženství, zákona a zvyklostí společnosti.

Zároveň je nutné poukázat i na etické požadavky na sociální pracovníky ve zdravotnických zařízeních:

  • fyzicky a psychicky zdraví,
  • osobnostně a odborně zdatní: a.) svědomí, b.) sebevědomí, c.) odborná úroveň, d.) komunikativnost, e.) solidárnost, f.) prosociálnost, g.) empatie, h.) stavovské ctnosti a i.) sympatie (Mojtová, 2008).

Každý klinický sociální pracovník si musí uvědomovat své kompetence a pomocí uvědomování si vlastních schopností a introspekce je schopen nejen že lépe plánovat, ale také uskutečňovat práci s jinými lidmi. Tím jsou pomáhající profese zodpovědné za aktivity při uspokojování jejich vlastních potřeb, jakož i potřeb klientů-pacientů (Kutnohorská, Cichá, Goldman, 2011).

Závěr

Stárnutí a stáří je přirozenou etapou života a nelze jim předcházet. Populace stárne a stále více seniorů se nachází v situaci, kdy jsou odkázáni na pomoc jiných. V takových případech se dostávají do některého ze zařízení sociálních služeb, kde jim poskytují pomoc a péči jedinci z řady profesionálů. Doposud jsme se v odborné literatuře mohli setkat s jejich pojmenováním jako sociální pracovníci, sociální sestry, sestry sociálních služeb. Dnes se však setkáváme is pojmenováním klinický sociální pracovník a pokládáme za nezbytné poukázat ve společnosti na nutnost jeho profesionalizace i aplikace klinické sociální práce do praxe. Klinická sociální práce je ve světě, ale v současnosti i na Slovensku, velmi aktuálním a zajímavým tématem i přesto, že se tento druh vědního oboru dosud na Slovensku nestuduje. Aktuálním problémem postmoderní doby je však péče o osoby vyššího věku a proto je nezbytná integrace zdravotní a sociální péče. Právě v této souvislosti je, jak jsme v příspěvku poukázali, potřeba klinické sociální práce a péče klinických sociálních pracovníků o seniory, včetně osob s Alzheimerovou chorobou. Především ve zdravotnických zařízeních má nenahraditelné místo klinický sociální pracovník, který pomáhá klientovi-pacientovi adaptovat se na nové prostředí a zajišťuje mu jak sociální, tak zdravotní péči s ohledem na jeho zdraví a věk.

Autoři: Mgr. Zuzana Šoltésová, doc. JUDr. Mgr. Dušan Šlosár Seznam bibliografických odkazů

BALOGOVÁ, B. 2012. Klinická sociální práce jako koncept mezigeneračního přemostění. In Mezigenerační mosty - vstupujeme do roku mezigenerační solidarity: sborník příspěvků z konference s mezigenerační účastí 10. 11. 2012 v Prešově. Prešov : Filozofická fakulta Prešovské univerzity v Prešově, 2012, s. 13-25, ISBN 978-80-555-0644-9.

BARKER, R. I. 2003. The social work dictionary. Washington, DC: National Association of Social Workers Press, 2003. 493s. ISBN 978-0871013552.

BARTKO, D. - COMBOR, I. - MADARÁSZ, Š. - LULIAK, M. 2008. Demence Alzheimerova typu. In Via practica. ISSN 14142032, 2008, roč. 5, čj. 10,s. 398-402.

CALLONE, RP - KUCLACEK, C. - VASILOFF, B. C. a kol. 2008. Alzheimerova nemoc, 300 tipů a řada, jak ji zvládat lépe. Praha : Grada Publishing, 2008. 192s. ISBN 978-80-247-2320-4.

FERTALOVÁ, T. a kol. 2012. Péče o pacienta s Alzheimerovou chorobou v domácím prostředí. In Molisa 9: medicínsko-ošetřovatelské dopisy Šariše. Prešov : Prešovská univerzita v Prešově, 2012, s. 2012 16-24. ISBN: 978-80-555-1041-5.

GALLOVÁ, I. 2011. Péče o staršího člověka v rodině jako zátěžová situace. In KOZOŇ, A. – HEJDIŠ, M. a kol. Sociální a ekonomická integrace a dezintegrace v bezpečí jedince a společnosti. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžběty, 2011, s. 1 273-279. ISBN 978-80-89533-02-2.

HROZENSKÁ, M. a kol. 2008. Sociální práce se staršími lidmi a její teoreticko-praktická východiska. Martin : Osvěta, 2008. 181s. ISBN 978-80-8063-282-3.

JANEČKOVÁ, H. 2005. Sociální práce se starými lidmi. In MATOUŠEK, O., - KOLÁČKOVÁ, J. - KODYMOVÁ, P. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portal, 2005 163-194. ISBN 978-80-7367-818-0.

KUTNOHORSKÁ, J. – CICHÁ, M. – GOLDMANN, R. 2011. Etika pro zdravotně sociální pracovníky. Praha : Grada, 2011. 192 v. ISBN 978-80-247-3843-7.

MAJERNÍKOVÁ, Ľ. – CMOREJOVÁ, V. – KLIMOVÁ, E. 2012. Rodina a pacient s Alzheimerovou chorobou v kontextu potřeby vytváření mezigeneračních mostů. In Mezigenerační mosty - vstupujeme do roku mezigenerační solidarity: sborník příspěvků z konference s mezigenerační účastí 10. 11. 2012 v Prešově. Prešov : Filozofická fakulta Prešovské univerzity v Prešově, 2012, s. 473-482. ISBN 978-80-555-0644-9.

MOJTOVÁ, M. 2008. Sociální práce ve zdravotnictví. Bratislava : Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty, 2008. 137 v. ISBN 978-80-89271-45-0.

MOJTOVÁ, M. - SEDLÁROVÁ, K. - ŠRANK, M. 2013. Klinický sociální pracovník. Nitra : Univerzita Konstantina Filozofa v Nitře, 2013. 263 s. ISBN 978-80-558-0269-5.

NÉMETH, F. – HUDÁKOVÁ, A. 2009. Neuropsychiatrické choroby. In NÉMETH, F. a kol. Geriatrie a geriatrické ošetřovatelství. Martin : Osvěta, 2009, s. 1 102-117. ISBN 978-80-8063-314-1.

NOVOTNÁ, Z. – MAGUROVÁ, D. – BALKOVÁ, D. 2008. Demence – aktuální problém stáří. In ŠANTA, M. - RYBÁROVÁ, Ľ. – DERŇÁROVÁ, Ľ. Molisa 5. Prešov : Prešovská univerzita v Prešově, 2008, s. 147-149. ISBN 978-80-8068-882-0.

PRIBIŠOVÁ, K. 2007. Klinická psychologie vyššího věku. In HERERIK, A. – HERETIK, A., jr. a kol. Klinická psychologie. Nové Zámky: PSYCHOPROF, 2007, s. 1 401-438. ISBN 978-80-89322-00-8.

PTÁČEK, R. - PEMOVÁ, T. 2012. Forenzní sociální práce a její význam pro praxi. In Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. ISSN 1212-866X, 2012, roč. 13, čj. 8; 1-5.

STUART – HEMILTON, I. 1999. Psychologie stárnutí. Praha : Portál, 1999. 320 s. ISBN 80-7178-274-2.

ŠUSTROVÁ, M. 2012. Sociální práce ve zdravotnictví. Bratislava : Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty, 2012. 122 v. ISBN 978-80-8132-041-5.

TAVEL, P. 2009. Psychologické problémy ve stáří. Pusté Úlany : Schola Philoshopica, 2009. 278 s. ISBN 978-80-969823-7-0.

ZGOLA, J. M. 2003. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha : Grada, 2003. 232 v. ISBN 80-2470183-9.

ŽÁKOVÁ, E. 2005. Psychosociální aspekty sociální práce. 2. vyd. Prešov : AKCENT PRINT, 2005. 232 s. ISBN 80-969274-2-6.