Zdravotně-sociální versus sociálně-zdravotní péče o umírajícího klienta

Health-social versus social-health care for dying patients Umírání a smrt patří k životu a je jeho součástí. Nikdo by neměl umírat bez svých blízkých, ať už to jsou příbuzní nebo zdravotní a sociální pracovníci. Umírající potřebují zdravé a zdraví potřebují opět umírající k tomu, aby sami neztráceli nepřiměřený strach ze smrti a mohli žít kvalitněji. Paliativní a hospicová péče stále patří mezi pomalu rozvíjející se oblasti na Slovensku a patří mezi stále podceňované oblasti zájmu vzdělávacích institucí, vlády, organizací, ale i lidí samotných. Přitom se v současnosti okruh pacientů vyžadujících paliativní a hospicovou péči každým rokem zvyšuje. Ze všech závažných chorob představují až 80% onkologičtí pacienti. Celkově tedy cílovou skupinu pro obor paliativní péče na Slovensku tvoří minimálně 12 000 pacientů ročně, z nichž až 9 000 potřebuje na konci života paliativní péči. Tato skupina lidí umírá ve zbytečném fyzickém a psychickém utrpení (Andrášiová, 2002).

Ve vztahu k umírání a smrti, jsme se pokusili poukázat na některé souvislosti v poskytování zdravotní a sociální péče a na možnost pomoci při jejich řešení prostřednictvím zdravotních a sociálních pracovníků. Práce poukazuje na několik jevy týkající se problematiky zdravotně-sociální versus sociálně-zdravotní péče o umírajícího klienta a obsahuje podněty k řešení problematických oblastí souvisejících s daným fenoménem v kontextu sociální práce, zdravotní péče, vzdělávání a výzkumů.

Paliativní péče je profesionální, holistická a interdisciplinární a má být poskytována všem umírajícím pacientům bez ohledu na diagnózu či typ zdravotnického zařízení. Jedná se o kontinuální péči – od všeobecného přístupu až po specializovanou disciplínu (O'Connor, 2005). Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin. Tedy není prodlužování života, ale kvalita života.

Filozofií paliativní a hospicové péče je uspokojit fyzické, emocionální, duchovní a informační potřeby lidí v terminálním stadiu nebo v život ohrožujícím onemocnění umírajícího člověka a jeho rodiny (Bommel, 1999). Pacient v hospici ví, že: nebude trpět nesnesitelnou bolestí, za všech okolností bude respektována jeho důstojnost a v posledních chvílích života nezůstane osamocený.

Koncept paliativní medicíny se opírá o tři pilíře, a to o filozofické přesvědčení, že smrt je součástí života, o etickou dimenzi – bezpodmínečná úcta k člověku jako k jedinečné a komplexní bytosti ao praktickou péči o fyzické pohodlí a psychologickou podporu v podobě naslouchání nemocnému (9).

Hospicová péče o pacienta začíná ještě před jeho přijetím na hospicové lůžko. Pacient musí vědět, že bude pokračovat v paliativní léčbě a ne v kauzální. Hospicová péče je paliativní péče poskytovaná umírajícím pacientům hospicem, jako samotným zdravotnickým zařízením.

Práce v hospicovém prostředí vyžaduje od lékařů, sester a ostatních pracovníků vysokou odbornost, samostatnost, psychickou i fyzickou odolnost, hlubokou míru empatie a tolerance. Pečující personál je s nemocným as jeho rodinou v kontaktu po celou dobu jeho pobytu a také při odchodu ze života. Právě tyto hraniční situace jsou pro ošetřující personál dost stresující a bez uvedených vlastností a schopností by nebylo možné dělat tuto práci dobře (Kasanová, 2009b).

Multidisciplinární tým

Umírání je fenomén obsahující oblast biologickou, sociální, psychologickou a duchovní. Tato skutečnost je východiskem pro existenci multidisciplinárního týmu, který se podílí na ošetřování umírajícího. Nejkvalitnější je forma péče o umírající v hospicích a odděleních paliativní péče. Práce multidisciplinárního týmu vychází z celostního (holistického) vnímání člověka, zvláště v posledním úseku svého života, zohledňujíc jeho potřeby bio-psycho-socio-spirituální.

Zdravotní péči provádějí zdravotníci, kteří pečují o pacienta po stránce biologické, tedy o jeho tělo, pohodlí, poskytnutí potravy, zbavení se odpadu z vlastního metabolismu, přísun kyslíku, spánek. Dále jsou to potřeby, které zajišťuje odborná medicínská péče, jako ozařování, chemoterapie, hormonální léčba (Balogová, 2005).

Lékaři a zdravotní sestry hospici jsou odborníci, kteří se specializují na léčbu tělesných potíží smrtelně nemocných. Jedná se o léčbu bolesti, dušnosti, kašle, zvracení, průjmu a zácpy, proleženiny, infekce a podobně (Jasenková, 2005).

Sociální péči provádějí psychologové a sociální pracovníci. Úkolem sociálního pracovníka je seznámení se se sociální situací pacienta, podle které pak navrhuje snížení nebo úplné prominutí platby za pobyt v hospicovém zařízení. Sociální pracovník také stanovuje sociální diagnózu a uskutečňuje sociální terapii (Dobríková-Porubčanová, 2005).

Úkolem sociálního pracovníka je tedy hledat s pacientem především to, co dělat, jaké jsou jeho další možnosti při jeho fyzickém stavu, co se s ním bude dít po propuštění z nemocnice, co mu může společnost nabídnout a co může k překonání své nepříznivé situace nabídnout on sám.

Haburajová-Ilavská (2007) říká, že potřeba vzdělaných a erudovaných sociálních pracovníků pracujících v oblasti paliativní péče narůstá i vzhledem k neustále se zdokonalující medicínské technologie, narůstající počet chronických onemocnění, zvyšující se podíl starších spoluobčanů a v neposlední řadě i prodlužující se délku.

Komunikace v paliativní medicíně

Komunikace s rodinou terminálně nemocného představuje pro sociální a zdravotní pracovníky velmi náročný úkol. Dostávají se do pozice, kdy se umírající pacient a jeho rodinní příslušníci chtějí dozvědět maximum informací ak tomu má kompetenci jen lékař. Úkolem ostatních pracovníků je pomoci rodině při procesu umírání, poslouchat, zapojit se do péče o klienta a vyjadřovat soucit.

Volná a otevřená komunikace přináší nejen úlevu, ale také jasno ve věcech a měla by být součástí práce všech zdravotních a sociálních pracovníků v zařízeních, kde se potýkají s lidmi těžce a beznadějně nemocnými. Vztah se vytváří a udržuje prostřednictvím komunikace, která může být verbální i neverbální. Bez rozhovoru s druhými lidmi není možné pravdivější sebepoznání ani vyrovnávání se s tak náročnou prací, jako je péče o umírající lidi (Vymětal, 1999).

K tomu, aby byl zdravotní či sociální pracovník v komunikačních znalostech expertem, nestačí jen supervize a zpětná vazba. Nutná je i disciplína a sebereflexe, jejichž nácvik často ve vzdělávání sester, lékařů a sociálních pracovníků chybí. Nácvik znalostí v komunikaci nestačí, aby došlo k trvalé změně chování. Pracovník se musí chtít změnit, musí být ke změně motivován a musí být v ní podporován.

Při podávání informací pacienta je třeba respektovat a pokud si nepřeje pravdu znát, tak mu ji nevnucujeme. Není vhodné použít slovo rakovina, spojené na veřejnosti s nevyléčitelností, rozkladem, se strastiplným a bolestným umíráním. Pacient má však právo znát pravdu a informovaný člověk lépe a spolehlivěji spolupracuje. Informujeme šetrně s ohledem na psychické možnosti, vedené zásadou „primum non nocere“ (Šoltés, 2008).

Mojtová (2010) uvádí, že informovanost pacienta je velmi důležitá, protože jen tak může pacient procházející jednotlivými fázemi umírání dospět k přijetí, k akceptaci. Je důležité klást důraz na způsob sdělování informací.

Etika v paliativní medicíně

Při rozhodování v závěru života je nezbytné řešit etické otázky. Otázky umírání a smrti jsou spojeny s osobními hodnotami a názory na utrpení a význam smrti. Paliativní péče usiluje o zajištění pohody a kvality života a zdůrazňuje, že pacient si určuje směr péče sám. Při snaze dosáhnout pohodlí a kvality života prostřednictvím péče orientované na pacienta se často objevují rozdíly v názorech, což je pro pacienta nejlepší. Jde zejména o podávání množství morfia, asistované sebevraždě a podávání sedativ v závěru života. Péče o tyto pacienty vždy vyžaduje citlivé zhodnocení ze strany etické, právní a morální. K tomu je třeba porozumět kontextu utrpení, které se v paliativní medicíně vyskytuje často (O´Connor, 2005).

Lékařská etika kodifikovala čtyři základní principy: autonomie (samostatnost, sebeurčení), nonmaleficience (nepoškozování), beneficience (prospěch), justice (spravedlnost). Klíčovou roli hraje informovaný souhlas pacienta, který se uzavírá mezi lékařem a pacientem. Práva pacientů představuje významný etický kodex, kde je důraz kladen na profesionální partnerství. Kromě všeobecných práv pacientů se vyvíjejí specifická práva, která se vztahují na skupiny nemocných, například. Práva onkologických pacientů, Listina práv umírajících pacientů a jiné.

Významnou roli, na Slovensku stále nedoceněnou představují etické komise, jako zvláštní poradní orgány ve věcech medicínské etiky a bioetiky. Posláním etických komisí je ochrana lidských práv a prosazování respektování lidské důstojnosti a osobní integrity jednotlivých účastníků zdravotnické péče a biomedicínského výzkumu (Mojtová, 2010).

Etické principy poskytování paliativní péče jsou založeny na uvědomění si skutečnosti, že nevyléčitelně nemocný není biologické reziduum, které by vyžadovalo anestezii, resustitaci nebo neefektivní prodlužování života. Jedná se však o osobu, která je schopna se integrovat do vztahů, získávat osobní zkušenosti a osobnostně růst. Umírání v eticko-psychologickém smyslu začíná tehdy, když vzniká vědomí, že nemoc konkrétního člověka je perspektivně neslučitelná se životem.

Cíl průzkumu

Cílem průzkumu bylo získat informace z oblasti zdravotní a sociální péče, vnímání problematiky umírání a smrti a komunikace mezi pracovníky a klienty.

Předmětem práce je zdravotní a sociální péče poskytovaná umírajícím klientům ve vybraných zařízeních. Jak uvádí Dobríková - Porubčanová (2005), pokud se díváme na pacienta jako na mnohodimenzionálního člověka, který má psychickou, duchovní a sociální dimenzi, musíme tedy chápat to, že pokud bude na člověka něco působit, tak se to odrazí na všech jeho dimenzích. Z toho vyplývá, že při léčbě pacientů musíme kromě biologické stránky vnímat i jeho psychickou, sociální a duchovní dimenzi.

Soubor, metodika

Záměrným výběrem přes instituci, jsme se dostali do zařízení, která poskytují zdravotní a sociální péči těžce nemocným a umírajícím klientům. Zařízení, kde jsme uskutečnili sběr dat byly: Dětský hospic Plamínek v Bratislavě, Hospic sv. Bernadetky v Nitře a Onkologický Ústav sv. Alžběty v Bratislavě. Průzkumný vzorek tvořilo 11 participantů, kteří se dobrovolně rozhodli zapojit do našeho průzkumu. Za průzkumný nástroj, jsme si zvolili polostrukturované interview. Otázky průzkumu byly otevřeny. Vedli jsme polostrukturované interview, kde jsme měli připravený obsahový rámec a otázky, které jsme však přizpůsobovali tomu, jak se odvíjel rozhovor. Otázky jsme kladli tak, aby zkoumané osoby byly schopny na ně odpovědět a aby se jednalo o problematiku, kterou znali.

Metodou, kterou jsme zvolili pro vyhodnocení získaných dat našeho průzkumu, byla kvantitativně-kvalitativní obsahová analýza. Obsahová analýza se zaměřuje na námět, obsah a formu (Miovský, 2006). Ty označuje za základní výchozí kategorie a prostřednictvím nich, pomocí klasifikace a kategorizace jsme získali a zpracovali jednotky analýzy, abychom následně zpracovali a získaný výsledek interpretovali.

Kvantitativní obsahová analýza byla provedena na základě skóre – absolutní četnosti, tedy opakování se odpovědí jednotlivých kategorií. Prostřednictvím indukovaných kategorií bývají v kvantitativním výzkumu zkoumány, analyzovány a hodnoceny sociální jevy. Kvalitativní obsahová analýza byla provedena na základě námi předem určenými kategorickými oblastmi ak nim příslušných indukovaných kategorií – indikátorů. Samotné indikátory byly zpracovány na základě otázek a odpovědí. V naší průzkumné části kvalita představovala odpovědi, které jsme získali rozhovorem a následně zpracovali do zmíněných kategorií a kvantita představovala opakovanost odpovědí – absolutní četnost.

Výsledky, diskuse

Hlavním cílem našeho průzkumu bylo získat informace z oblasti zdravotní a sociální péče, vnímání problematiky umírání a smrti a komunikace mezi pracovníky a klienty. Zaměřovali jsme se na sociální a zdravotní pracovníky, kteří se starají o umírající klienty. V současnosti je toto téma velmi aktuální, stále narůstá počet onkologických onemocnění nejen u dospělých, ale také u dětí. Ještě stále nemáme dostatek hospiců pro dospělé a pro děti není ještě na Slovensku žádný lůžkový hospic. Tím, že neustále narůstá počet těžce nemocných lidí, o které je třeba se starat a to ať už na paliativních odděleních, v hospicích nebo v domácím prostředí, tak je zároveň třeba zvyšovat kvalitu poskytování sociálních a zdravotních služeb. Důležité je nejen pěkné a příjemné prostředí, ale také kvalitní zdravotní a sociální péče poskytovaná dobře vyškoleným, neustále se vzdělávacím personálem, což na Slovensku se teprve pomalu rozvíjí.

Naší snahou bylo vytvořit z odpovědí na otázky obraz, který by vyjadřoval četnost výskytu odpovědí určitého tematického rázu a motivu. Nejprve jsme vytvořili podle linie teorie, cílů a průzkumných otázek kategorické oblasti zkoumání a poté jsme kategorizovali volné odpovědi participantů na každou z položených otázek do těchto kategorických oblastí: Vnímání problematiky umírání a smrti, Komunikace, Zdravotní péče, Sociální péče, Vnímání budoucnosti. Z každé kategorické oblasti jsme vybrali pro prezentaci výsledků jen nejčastěji se opakující indukované kategorie, které jsme přenesli do tabulkové podoby a přidali k nim stručný komentář o výsledcích v dané oblasti.

Vnímání problematiky umírání a smrti

| Zájem (Práce jako smysluplné naplnění, zájem o paliativní péči, umírání a smrt – blízké téma, touha pomáhat umírajícím) | | Zkušenost se smrtí (Zážitek se smrtí, smrt blízkého, práce se umírajícími v předchozím zaměstnání) | | Smrt jako přirozená součást života (Smrt patří k životu, smrt je přirozená součást života, konec života, završení života, přirozený stav) | | Změna postoje (Vím ohledně umírajícího člověka více, každý klient mění postoj, velmi ovlivnila postoj, určitě ovlivnila vnímání) | | Víra v Boha, rodina (Víra, která dává všemu smysl, Bůh, bez víry by se to nedalo zvládnout, víra, že smrtí nic nekončí, pomoc manžela, děti, které jsou velkou oporou, rozhovory s rodinou) |

Při zjišťování důvodů výběru práce s umírajícími klienty a vnímání problematiky umírání a smrti, jsme se dozvěděli, že většina z participantů zažila ve svém životě osobní zkušenost se smrtí, na jejímž základě vznikl zájem a touha pomáhat smrtelně nemocným lidem. Většina pracovníků vnímala smrt jako přirozenou součást života, která je přechodem do věčnosti. Podle zjištění téměř všichni participanti našeho průzkumu věří v Boha, což ovlivňuje samotné vnímání a postoj k umírání a smrti a také přístup k umírajícím klientům v zařízení. Zajímavou skutečností je zjištění, že navzdory pozitivnímu vnímání paliativní a hospicové péče, by daly přednost domácí hospicové péči, v případě vytvoření vhodného domácího zázemí.

Komunikace

| Empatie (Porozumět tomu, co potřebuje, pochopit klienta, porozumět jeho prožívání, pochopit smýšlení klienta, být citlivý) | | Akceptování druhého (Akceptování klienta, akceptování přání a potřeb klienta, brát klienta takového jaký je) | | Poslech (aktivní poslech, slyšení) | | Podpora (Podporující, neodmítající přístup, podporování v naději, podržení, podporující komunikace) | | Upřímnost, důvěryhodnost (Pravdivé vystupování, upřímné odpovědi na otázky, upřímná komunikace, otevřené mluvení, Důvěryhodná komunikace, odpovědnost za klienta a jeho rodinu, vytvoření důvěry) | | Citlivé poskytování informací (Úplné informování o diagnóze a prognóze, právo a potřeba vědět pravdu, pomalé a citlivé předávání informací, informování vlídné as jemnocitem) |

Efektivní komunikaci mezi pracovníky, umírajícími klienty a jejich rodinami a poskytování informací považujeme za velmi důležitou součást kvalitní péče. Zjistili jsme, že většina participantů je za citlivé poskytnutí všech informací o diagnóze a případné prognóze, protože nejasnost v diagnóze má vliv na psychický stav klienta. Z analýzy se nám potvrdilo, že je velmi třeba vytvářet v zařízeních plány ke zlepšení komunikačních znalostí, zavést supervizi, častější semináře a vzdělávací programy. Zjistili jsme, že efektivní komunikace souvisí s vědomostmi, které pracovníci z paliativní oblasti mají. Proto je velmi potřebné další doplňující vzdělávání.

Společný postup lékařů, sester, psychologa i sociálního pracovníka při informování pacientů je důležitý, v podstatě jde o týmovou činnost. Všichni lékaři by měli být informováni, kdo a jak s pacientem mluvil, s jakým výsledkem, popřípadě jaký postup je plánován dále. Nejlepší je se informovat například vzájemně mezi sebou (Linhartová, 2007).

Zdravotní péče

| Ošetřovatelská péče (Tišení až odstranění bolesti, pomoc při potížích, ošetřování dekubitů, podávání léků, polohování, krmení, základní hygiena ) | | Poskytování informací (Oznamování diagnóz a prognóz klientovi i jeho rodině, odpovědnost za poskytování informací) | | Ordinování léků (Ordinování léků, předepisování léků, podávání léků) | | Léčba (Poskytnutí paliativní péče, péče o příznaky, snížení utrpení, symptomový management) | | Doprovázení (Poskytování doprovázení pacientům a rodině, odpovědnost za psychický stav klienta, příprava na blížící se smrt, rozhovor) |

Pod zdravotní péčí si všichni participanti představují ošetřovatelskou péči a také doprovázení klienta. Úkolem lékaře je poskytování informací, ordinování léků, léčba a také doprovod, podobně jako u role zdravotní sestry, kde je podle participantů důležitá nejen ošetřovatelská péče, ale také doprovázení umírajícího. Zjištění zároveň poskytují odpověď, že ošetřovatelská péče o umírající lidi je velmi důležitá, ale bez spojení se sociální péčí není kompletní. Na druhé straně stále není u nás vytvořen časový prostor pro doprovázení nemocných a jejich blízkých i zdravotníky. Proto je důležité, aby se ve zdravotnických zařízeních zvýšil počet sociálních pracovníků, vytvořil se jim právní status a zařadil je do léčebného řádu.

Sociální péče

| Prosazení sociální práce (Prosadit sociálního pracovníka na oddělení, více sociálních případů – je třeba více soc. pracovníků, sociální práce je velmi důležitá a potřebná, byla by přínos pro společnost ) | | Pomalu rozvíjející se oblast (Málo sociálních pracovníků na odděleních, pomalé rozvíjení) | | Doprovázení, poradenství, spolupráce s úřady (Doprovázení klientů a jejich rodin, doprovázení pozůstalých, návštěva rodin, Poskytování informací, poradenství, poskytování prověřených kontaktů, poradenství v oblasti legislativy, Vyřizování přes pojišťovny, dávky v hmotné nouzi) | | Spolupráce (Spolupráce je nezbytná, důležitá, výměna informací mezi pracovníky, spolupráce celého týmu) |

Jak z odpovědí vyplývá, tak i většina našich participantů je za prosazení sociální práce, kterou považují za velký přínos do zdravotnictví. Sociální pracovník si nemá nárokovat na místo zdravotního pracovníka, ale aby však mohl významně přispět ke zlepšení kvality života umírajícího člověka a jeho rodiny, musí mít alespoň základní vzdělání v oblasti zdravotnictví, aby tak mohl pochopit souvislosti. Možnost být umírajícímu na blízku a pomáhat mu umožňuje doprovázejícímu znát jedinečnost každého člověka. A právě doprovázení a poradenství, jak jsme zjistili, je podle participantů nejdůležitější úloha sociálních pracovníků.

Kovalčíkova (2005, In Mojtová, 2010) uvádí, že cílem sociální práce ve zdravotnictví je poskytnout oporu, podporu, doprovázení a pomoc při zlepšování životních možností člověka, který je pro svou nemoc určitým způsobem znevýhodněn. Rovněž je třeba zdůraznit, že právě ve zdravotnickém zařízení se často odkryjí latentní problémy, jako je například týrání a zanedbávání dítěte, nevyhovující sociální prostředí, závislost na alkoholu, drogách a podobně.

Vnímání budoucnosti

| Vykonávat práci co nejlépe (Pomoci klientům co nejlépe, pomáhat klientům co nejdéle, starat se o klienty jak nejlépe umím) | | Pozitivní vnímání budoucnosti (Rozcenění, prospěšné pro celou naši společnost, rozvíjení v dobrém směru, kvalitní a důstojné umírání) | | Vzdělávání (Vzdělávání v paliativní péči, vzdělávání již během studia, více vzdělávání o komunikaci s pacientem, výcvikové tréninky, sebepoznávání) | | Informování široké veřejnosti (Informování veřejnosti o poskytování služeb, informovanost lékařů a zařízení) |

Při zjišťování vnímání budoucnosti v paliativní a hospicové péči jsme zjistili, že je zapotřebí dalšího vzdělávání pracovníků v paliativní a hospicové oblasti a vyšší platové ohodnocení.

Vzdělávání a získávání nových znalostí v oblasti hospicové péče velmi důležité. Je třeba zvyšovat vzdělanostní úroveň zdravotního personálu, studentů, zdravotních sester, farmaceutů, sociálních pracovníků, psychologů, řeholníků, dobrovolníků, ale i celé široké veřejnosti (Kasanová, 2009a).

Doporučení pro praxi

Je třeba přijmout národní strategii paliativní péče a vytvořit národní strategický dokument pro oblast paliativní a hospicové péče, zabudovat jej do našeho systému. Tímto způsobem zajistí potřebné finanční prostředky, aby se tak zvýšil počet hospicových zařízení pro děti a dospělé a aby se zvýšila dostupnost využívat těchto služeb péče pro co největší počet pacientů a jejich rodin, k čemuž je potřebná vládní podpora. Jako příklad by nám mohly posloužit země jako Španělsko, Kanada, Austrálie apod., které tuto strategii národní paliativní péče již zavedly.

Pro rozvíjení paliativní a hospicové péče na Slovensku, je velmi důležité vytvořit spolupráci mezi hospicemi, paliativními odděleními, onkologiemi a pod. a také s podobnými zařízeními v zahraničí, aby se tak všichni sjednotili a společně postupovali vpřed ve vývoji. Této myšlence by pomohl výše zmíněný národní strategický dokument SR pro oblast paliativní a hospicové péče.

Naše práce prostřednictvím výsledků průzkumu a teorie poukazuje zejména na nutnost propojení sociální a zdravotní péče, aby tak poskytování péče a služeb umírajícím klientům bylo na profesionální úrovni. Hospicová a paliativní péče je integrální součástí sociálně-zdravotní péče a proto je třeba tak k ní přistupovat.

Za optimální tedy považujeme propojení zdravotní péče, sociální péče a psychologické péče, které musí vycházet z etických principů, bez kterých by byla současná péče o umírající lidi a jejich blízké nepřijatelná. Zdravotní péče by představovala zejména ošetřovatelskou péči o klienta apod., sociální péče by se orientovala zejména na klienta a jeho rodinu a pod. a psychologická péče by se měla opírat o klinickou zkušenost, založenou na důkazech s medicínou a psychologií. Psycholog by vedl různé terapie s klientem, krizové intervence a pod. Neustálým vzděláváním a rozčleněním péče úměrně mezi všechny pracovníky, tak můžeme poskytovat péči o pacienta na potřebné profesionální úrovni, která bohužel na Slovensku ještě neexistuje.

Z výsledků průzkumu jsme zjistili, že komunikační znalosti jsou při práci s umírajícími klienty a jejich rodinami velmi důležité. Lékaři, sestry a sociální pracovníci potřebují speciální vzdělávání v komunikaci, aby získali znalosti a zkušenosti, které jim umožní rozpoznat potřebu klienta být informován a reagovat na informace, stanovit a vyřešit jejich obavy a adekvátně zhodnocovat jejich psychické problémy. Ke zlepšení komunikačních znalostí pomůže například. supervize, podpora kolegů, různé semináře a kurzy, pravidelné porady, doplňování vzdělávání a duševní rovnováha pracovníka.

Nové znalosti v oblasti paliativní a hospicové péče vyžadují zvyšovat vzdělanostní úroveň nejen lékařů, zdravotních sester, sociálních pracovníků, psychologů, ale i celé naší společnosti, v níž je zejména třeba odtabuizovat téma umírání a smrti, která je často vnímána jako něco špatného a smutného a naučit smět naši společnost života, neboť s tímto vnímáním je spojeno i vnímání hospicových zařízení a celkově i vnímání paliativní a hospicové péče. Je velmi důležité připravovat již během studia budoucí pracovníky, kteří se budou starat o umírající lidi, aby tak mohli poskytovat co nejkvalitnější péči a služby.

Autor: Mgr. Kateřina Krellová Doc. PhDr. Martina Mojtová, PhD. Univerzita Konstantina Filozofa, Fakulta sociálních věd a zdravotnictví, Katedra sociální práce a sociálních věd

Seznam bibliografických odkazů

[1] ANDRÁŠIOVÁ, M. a kol. 2002. Hospic a paliativní péče – příručka pro dobrovolníky. Bratislava: Vydavatelství Oto Németh, 2002. 50 s. ISBN 80-968416-0-2. [2] BALOGOVÁ B. 2005. Senioři. Prešov: Akcent Print, 2005. 158s. ISBN 80-969274-9-3. [3] BOMMEL, H. 1999. Family hospic care. Canada: Health care foundation, 1999. 63s. ISBN 1-55307-002-X. [4] DOBŘÍKOVÁ-PORUBČANOVÁ, P. a kol. 2005. Nevyléčitelně nemocní v současnosti. Význam paliativní péče. Trnava: Spolek sv. Vojtěcha, 2005. 280s. ISBN 80-7162-581-7. [5] HABURAJOVÁ-ILAVSKÁ, L. 2007. Člověk ve stínu svého konce. Etické aspekty smrti a umírání: Sborník z mezinárodní konference v Českých Budějovicích. České Budějovice: VŠ Evropských a regionálních studií, 2007. ISBN 978-80-86708-34-8, s. 2007 84–91. [6] JASENKOVÁ, M. 2005. Jak žít spolu až do konce. Dětská domácí hospicová péče. Bratislava: Dětský hospic Plamínek, 2005. 30 s. 1 ISBN 80-969462-1-8. [7] KASANOVÁ, A. 2009a. Teprve za hranice života II. díl. Hospicová a paliativní péče v komplexu zdravotního a sociálního systému. Nitra: Univerzita Konstantina Filozofa. 2009a. 82s. ISBN 978-80-8094-526-8. [8] KASANOVÁ, A. 2009b. Až za hranice života III. díl. Péče o umírajících. Nitra: Univerzita Konstantina Filozofa. 2009b. 98 sekund. ISBN 978-80-8094-527-5. [9] LINHARTOVÁ, V. 2007. Praktická komunikace v medicíně. Praha: Grada, 2007. 152 v. ISBN 978-80-247-1784-5. [10] MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006. 332 v. ISBN 80-247-1362-4. [11] MOJTOVÁ, M. 2010. Sociální práce ve zdravotnictví. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce Sv. Alžběty, 2010. 137 v. ISBN 978-80-89271-45-0. [12] O'CONNOR, M. a kol. 2005. Paliativní péče. Praha: Grada, 2005. 324 v. ISBN 80-247-1295-4. [13] PICHAUD, C. – THAREAUOVÁ, I. 1988. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál, 1998. 156 v. ISBN 80-7178-184-3. [14] ŠOLTÉS, L. – PULLMANN, R. a kol. 2008. Vybrané kapitoly z medicínské etiky. Martin: Osvěta. 2008. 256 s. ISBN 978-80-8063-287-8. [15] VYMĔTAL, J. 1999. Lékařská psychologie. Praha: Univerzita Karlova, 1999. 278 v. ISBN 80-86123-08-1.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. - SCHAVEL, M. - MÜHLPACHR, P. - ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžběty. 413s. ISBN 978-80-89271-89-4.